Hynek Jurman

     JMÉNO JURMAN

     Když jsem se zajímal o původ jména Jurman, řekla mi babička, že to mohl být muž, který k nám přišel za války z pohoří Jura. Jednoduché, že? Jur-man! Ale za jakých válek? Napoleonských? Nesmysl, Jurmani byli na Vysočině o několik století dříve. Za třicetiletých válek? Sotva…
     Jura je středoevropské pohoří, které vybíhá obloukem z jihozápadního Švýcarska zhruba ve směru hranic s Francií (Švýcarský Jura), pokračuje do Německa při levém břehu Dunaje (Švábský Jura) a stáčí se k hornímu toku řeky Mohanu (Franský Jura). Jura je také název kantonu ve Švýcarsku. Podle pohoří dostal název i druhý druhohorní útvar. Jurské pobřeží na jihu Anglie měří 150 kilometrů. Jurský park je zřejmě to nejznámější, co si současník s tímhle názvem vybaví.
     Když jsem jako student luštil křížovku, vyšlo mi, že jurman byl rozhodčí v staročeském právu. De jure? Muž, který měl něco společného s právem. To by bylo hezké! Jurista je označení pro právníka, znalce práva i pro studenta práv. Jurisdikce je úřední pravomoc soudů i příslušnost této pravomoci.
     Protože označení vychází z latiny, určitě se nebude vyskytovat jenom v Čechách a na Moravě. Jako sportovní fanoušek si pamatuji, že koncem 60. let skákal na lyžích za Jugoslávii na světových závodech Jurman. Při mých četných cestách na chorvatský Krk mi sdělil domorodec Ivo, přítel majitelky apartmánu Mária, že na Krku žije asi deset rodin Jurmanů. Měli podle něj přijít z Itálie.
     V srpnu 1997 vystoupil v televizi Alan Yurman, hlavní vyšetřovatel pádu nákladního letounu v Miami.
     Na podzim 2009 hrál na Mistrovství světa U-20 ve fotbalu za Austrálii Matthew John Jurman (*8. 10. 1989). Dá se dohledat, že je chorvatského původu a hrál za Sydney FC (2007–2011 a 2013–2017), Brisbane Roar (2011–2013) a další kluby nejčastěji středního obránce. Byl vyhlášen nejlepším hráčem Sydney FC sezóny 2015–2016. V roce 2011 hrál v asijské Lize mistrů a reprezentoval i na mezinárodních turnajích U-18 (2007) a U-19 (2008). V letech 2010–2012 reprezentoval za U-23 a od 2017 za A tým Austrálie. V roce 2018 byl účastníkem MS v Rusku, do hry však nezasáhl. Klubovou soutěž završil v řecké Superlize ve známém týmu Xanthi, kam přestoupil v roce 2020.
     Německá majitelka penzionu Bergilda Jurmannová měla poskytnout útočiště prchajícímu nacistickému zločinci Mengelemu. Alespoň to udal Eichmann. Naopak při návštěvě Osvětimi najdete mezi oběťmi Jurmany. Moritze, Tereziju, Lea…

     Ale pojďme hledat nejstarší předky k nám. Není to práce jednoduchá a u těch nejstarších se nepodaří prokázat přímá souvislost s naším rodem. Ale jistá pravděpodobnost, že jsme všichni z jednoho hnízda, tady je.
     Podívejme se nejdříve do Moravského krasu, konkrétně do obce Krásensko (ve 14. století název Krásné Pole). V 1. polovině 16. století byl držitelem Krásenska rod Jurmanů z Krásenska a na Maršovicích. Tvrz v Maršovicích u Moravského Krumlova koupil vladyka Bernard Jurman v r. 1599. Patřil k moravské novoštítné rodině, kterou založili bratři Ondřej a Martin Jurmanové z Krásenska. Oba obdrželi erbovní list se znakem v květnu 1532. V roce 1558 byli přijati do moravského rytířstva Jan a Jiří Jurmanové z Krásenska. Jan Jurman držel v letech 1580–1594 dům v Dolních Kounicích a v letech 1588–1590 dvůr v Mělčanech. Svým dcerám Barboře a Kateřině odkázal r. 1581 vinohrad v Dolních Kounicích. Jiřík Jurman, strýc Bernarda, držel statek v Ivančicích.
     Bernard Jurman z Krásenska měl v r. 1629 statek na Skalici. Víme o něm, že se zúčastnil stavovského povstání. Na něj a jeho ženu Barboru upomíná znak starého panského domu v Dolních Kounicích, kde i Bernard držel vinohrad (1598–1623). Desky v průjezdu zobrazují koňskou hlavu a písmena G. Z. K. (Jurman z Krásenska) a B. B. Z. S. (Barbora Bítovská ze Slavíkovic). Barbora byla v Kounicích pohřbena. Znakem Bernarda byl dělený štít, vrchní strana zlatá a spodní modrá. Přes celý štít byla podoba bílého koně se zlatou uzdou. Klenotem byly dvě pštrosí pera, přední zlaté, druhé modré a mezi nimi bílý kůň jak na štítě. Přikrývky koně modré a zlaté.
     Asi jen těžko budeme navazovat na šlechtický rod Jurmanů z Krásenska. Blíže by k nim mohl mít Olin Jurman (*27. 6. 1940). Napsal řadu knih o špionech, a když jsem si půjčil jeho dílo „Čeští Jidášové“, hned jsem mu v květnu 2020 napsal, že jsem také Jurman, také píši a podobná témata mě zajímají. Že třeba budeme i příbuzní. Olin odepsal: „Příbuzní určitě nejsme, Vaše větev mi nic neříká, to byste musel mít někoho v Moravském krasu. Ale o knížkách by se řeč najít mohla.”
     Jakmile jsem však jeho knihu přečetl, pochopil jsem, že Olin Jurman byl komunistický rozvědčík vždy oddaný zločineckému režimu a výrazně z něj profitující. Podobně jej vidí moji kamarádi, s nimiž jezdím po stopách odboje. Když jsme o pár měsíců později dorazili do Pardubic na Zámeček (správně Larischova vila), oddychnul si správce a průvodce v jedné osobě, že ten Jurman, co je ve výpravě, není Olin! Takže tohle příbuzenství padlo…
     Tím jsou pro mne knihy Olina Jurmana vyřízeny…

     Leoš Jurman kdysi hledal Jurmany v telefonních seznamech a já zde přikládám jeho vzpomínku, kterou mi poslal 6. 1. 2021:
     „Soupisy z telefonních seznamů nemám, takhle vážně jsem nikdy ten svůj zájem nebral, abych si z toho pořizoval výpisky. Takže se zde pokusím shrnout postřehy, které jsem si zapamatoval.
     Lingvista by odhadoval, že toto příjmení bude nejfrekventovanější v německy mluvících zemích, a to ve variantě "Jurmann", "Jurman" že bude menšinová upravená varianta v neněmeckých zemích. Takhle to ovšem vůbec není. Obecně je v Evropě mnohem rozšířenější varianta Jurman, a to včetně německy mluvících zemí. A v těch je toto příjmení řidčí než v některých dalších, viz dále.
     Například ve Vídni byly varianty s jedním a dvěma n zhruba půl napůl, obojího řádově jednotky. V Německu to bylo ještě řidší, přičemž na území bývalé NDR jsem objevil variantu "Jurrmann".
     V roce 1994 jsem v Itálii v místě svého pobytu objevil telefonní automat se seznamy celé Itálie, takže jsem to tam studoval a zjistil, že v severní Itálii je příjmení Jurman relativně rozšířené, směrem k jihu řídne. V Terstu jich bylo čtrnáct, největší koncentrace, kterou jsem kdy kde objevil. Několik jich bylo v Miláně, ve Florencii již jen dva (z toho jeden se dvěma n), v Římě snad jeden, jižněji už žádný.
     Co si vzpomínám na další místa na světě, tak v Paříži byli snad tři.
     Jakmile se začal rozšiřovat internet a já na něj začal chodit, tak jsem po našem příjmení pátral v něm. A došel jsem k hypotéze, že naše příjmení bude nejrozšířenější v Česku, Slovinsku, Itálii a Chorvatsku.
     Co se týká výskytu našeho příjmení u nás v Česku, na to je nejlepší web www.kdejsme.cz , možná ho znáš. Sice již není v posledních letech kvůli GDPR aktualizován, přesto lze z něj vyčíst hodně.“
     Dává tedy za pravdu i mým zjištěním. Itálie a bývalá Jugoslávie, tam prostě Jurmanové byli a jsou…
     A pokud jde o uvedený web, naposledy byl aktualizován k 1. 1. 2020. Tehdy neslo příjmení Jurman 97 mužů. Jeden tak připadal na 110 315 obyvatel České republiky a průměrný věk byl 42 let. Ženy jsou na tom lépe: výskyt 103, jedna na 103 889, průměrný věk 41.
     Mužů žilo nejvíce 14 v Brně a také v Novém Městě na Moravě, 7 v Litoměřicích, Znojmě i Praze, 6 v Rosicích, 5 třeba i ve Žďáře n. S., 3 v Bystřici n. P., ale též i v Přerově a Opavě, 2 v Tišnově a mimo jiných i v Ostravě, 1 třeba v Třinci, Novém Boru, Liberci, Šumperku…
     Žen žilo 15 v Brně, 12 v Novém Městě, 7 v Praze, Litoměřicích i Rosicích, 6 ve Znojmě i ve Žďáře, 5 v Bruntále i Soběslavi, 4 v Přerově, 3 v Bystřici, ale i v Mělníku, Šumperku či Kroměříži, 2 třeba v Opavě, Třinci či Ústí nad Labem, 1 např. v Táboře, Ostravě, Berouně, Blansku… Však si to zájemci najdou. Počty se však vztahují k městům s rozšířenou působností, menší sídla se neuvádějí samostatně. Takže např. Štěpánov chybí, započítán je k Bystřici. K Novému Městu jsou započítáni Jurmanové z Jiříkovic či Pohledce atd. Jurmanovi dnes žijí ve Štěpánově, Žďáře, Novém Městě, Jiříkovicích, Pohledci a Zubří. Na novoměstském katolickém hřbitově je řádka pomníků s příjmením Jurman.
     Vzpomněl jsem si také, že mě na strojní fakultě učil nějaký brněnský ekonom Jurman, jeho tituly už si nepamatuji. Ale mohu doložit studijním indexem, kde mi podepsal známku „výborně“ z předmětu Ekonomika, organizování a plánování dne 31. 5. 1978.
     Nejstarší údaj se jménem Jurman jsem našel v Jiříkovicích u Nového Města na Moravě díky Svobodově vlastivědě. V roce 1572 se tu připomíná Mikuláš Jurman, kterému byl při smlouvách svědkem rychtář Jan z Radňovic.
     O století později známe majitele usedlostí už i díky matrikám. V roce 1669 se v Jiříkovicích narodila Zuzana Jurmanová, vzápětí další děti. Své víme také díky lánovým vizitacím. V Jiříkovicích v té době žilo 9 usedlíků, z nichž 4 měli 21–60 měřic a 5 do 20 měřic. Osedlých tu bylo téměř nejméně z celého žďárského panství. Díky soupisu víme, že v Jiříkovicích byl v roce 1674 Jíra Jurman „osedlý s poli“. Možná byl totožný s Jiřím, který zemřel o rok později…
     Hodně umíraly malé děti, alespoň 40 let se dočkali Josef Jurman (†1735) a další Josef Jurman (†1770), 42 let Urban Jurman (†1727), 50 let Vilém Jurman (†1770) a dokonce 55 let Tomáš Jurman (†1772), u nějž už je uvedeno číslo popisné 13.
     Krutý osud zastihl Jakuba Jurmana v zimě 1725: „Na sv. Tři krále byla jest veliká metelice, takže jdouce domů jest v sněhu bloudil, až jest zmrzl, kteréhožto teprve desátej den jsou nalezli.“
     V Obyčtově získal v roce 1688 Ryskův grunt Vavřinec Jurman a v roce 1707 jeho syn Štěpán. Pustého gruntu Kulíkova se ujal také Vavřinec Jurman, ale „pro velkou lenost nemohl hospodařiti a pustil živnost 1674 Matěji Sochorovi…“
     V roce 1754 byl Jurman jedním z devíti jiříkovických sousedů, kteří vedli spor s novoměstským farářem Monse o velikost zahrad, z nichž se nemusely odvádět desátky. Dalšími sousedy byli Vališ, Kakač, Němec, Mráz, Král, Bednář, Líbal a Komínek. Komise 18. 8. 1754 odměřila každému zahradu a určila desátek. V roce 1826 byl na selském gruntu č. 12 Jan Jurman a jméno se v Jiříkovicích dochovalo dodnes. Jeho nositelé zažili na vlastní kůži větrnou smršť, která 8. října 1843 rozmetala 18 stavení do základů, odnesla obilí i šatstvo a některé součástky se našly až na kunštátském panství. Ještě o 130 let později hodnotil na průmyslovce matematik RNDr. Jan Gregor nepovedené počtáře slovy: „Spravil jste to jak vítr Jiříkovice!“
     A jak se měli Jurmanové v Jiříkovicích k světu? Měli, svědčí o tom novoměstské matriky. V roce 1669 se narodila Zuzana Jurmanová rodičům Jiřímu a Kateřině. Jiný pár, Václav Jurman a Ludmila, se dočkal synů Jakuba (1677) a Václava (1680), opět Jakuba (1685) a Matěje (1687). Václav Jurman s Annou měl Alžbětu (1682), Martin Jurman s Dorotou Kryštofa (1683), Jakuba (1688), Mariam (1691) a Josefa (1692). Na počátku 18. století se dočkali dětí i Štěpán Jurman s Marianou, Urban Jurman se Salomenou, Jakub Jurman s Marianou, Augustýn Jurman s Barborou atd. Vše v Jiříkovicích.
     Po přidělení popisných čísel přicházeli na svět Jurmanové především v Jiříkovicích č. 12, kde rodiče Jan Jurman a Anna vložili do kolébky syny Josefa (1773), Antonína (1775), Tomáše (1779) a Jakuba (1782) i dceru Annu (1777), ale i v č. 7 (Jakub 1778), v č. 13 (Josef 1779) a v č. 10 (Veronika 1782).
     Pokud jde o svatby, v roce 1699 si Štěpán Jurman z Jiříkovic bral Marianu Košíkovou ze Slavkovic, v r. 1719 Jakub Jurman, syn Martina, Marianu Rychtářovou z Radňovic či v r. 1751 Tomáš, syn Urbana Jurmana, Kateřinu Mikešovou z Radňovic. Děvčata se vdávala nejvíce do Slavkovic, Radňovic, Skleného, Lhoty.
     Až během 1. poloviny 18. století se začaly rodit děti se stejným příjmením i v dalších dědinách žďárského panství. Václav Jurman z Jiříkovic se v roce 1714 oženil do Světnova a s manželkou Lucií tam měl Mikuláše (1720), Matouše (1723) a Kateřinu (1726). V nedalekém Stržanově žil Jiří Jurman, jenž tu měl s manželkou Marianou Magdalenou (pocházela z Březí, sňatek 1737) děti Matěje (1737), Jana (1739) a Martina (1740). Pak se zřejmě přestěhovali do sousední Polničky, kde přišla na svět jejich dcera Mariana (1744). V Petrovicích porodila v r. 1752 zřejmě nemanželskou dceru Marianu Anna, vdova po Jiřím Jurmanovi.
     Ale nás nejvíce zajímá Polnička, kde se narodily Františku Jurmanovi a Marianě děti Anna (1754), Marie Anna (1756), opět Anna (1766), Kateřina (1748) a Josef (1750).
     Jiný František Jurman, pro nás ten pravý!, se s manželkou Magdalenou dočkal dětí: Veroniky (1747), Matouše (1752), Alžběty (1759), Marie Terezie (1761) a Viktorie (1763). A to už jsme na stopě našeho rodu! Františkův syn Matouš je na té naší větvi…

     Z POLNIČKY DO OLEŠNIČKY

     Naši předkové přišli do Olešničky a Štěpánova z Polničky u Žďáru. Žily jich tam četné rodiny a obživou pro většinu z nich byly tamní železárny. Ves byla založena žďárským klášterem před rokem 1293. Hamr, poháněný vodou z Velkého Dářka a dalších rybníků, zde zřejmě pracoval už v polovině 14. století.
     Vysoká pec v Polničce byla v provozu možná od poloviny 17. století (Kreps uvádí rok zahájení 1653 s otazníkem, já uvádím počátek 18. století v průvodci Žďársko) a vyhasla v roce 1862. Cánhamr na výrobu tyčového železa vznikl v Polničce v l. 1834–1835, v roce 1838 i kuplovna a současně též válcovna (1838–1839). Koleje i vodovodní roury se odtud dodávaly až do Brna, Vídně i dalších koutů monarchie a také až do Německa. Železárny prosperovaly a získaly řadu ocenění, např. stříbrnou medaili z pražské výstavy v r. 1837 či zlatou medaili z průmyslové výstavy ve Vídni 1845.
     Válcovna však v r. 1859 vyhořela a ekonomické podmínky se změnily díky konkurencí používaného černého uhlí, které bylo mnohonásobně levnější než uhlí dřevěné z milířů. Výsledky proto byly špatné a provoz se začal omezovat. Vysoká pec byla koncem roku 1862 odstavena a v roce 1865 byl podnik úplně zrušen. V té době žilo v Polničce až 1 600 obyvatel, ale práce tu pro ně rázem nebyla. A tak se ti mladší vypravili za prací do sléváren ve Štěpánově, Blansku, Adamově, někteří i do Štýrska či Ameriky.
     Zajímavé osobnosti se v Polničce objevily o pár let později. V roce 1876 se zde narodil překladatel Emil Saudek a posléze sem jezdil jeho neméně slavný syn Erik Adolf Saudek, překladatel Shakespeara i mayovek, i s první manželkou Evou Vrchlickou. Od roku 1883 psala na hájence v Polničce své lidové romány Vlasta Pittnerová. A v roce 1892 se zde narodil Gottwaldův komunistický spiklenec Jan Harus. Však oba skončili ve společném hrobě na Olšanech…
     A už ve 20. století spatřili světlo světa v Polničce třeba řezbáři Jan Mička a František Mička či lyžařský reprezentant Jan Blažíček. V poslední době zpracovává polničské motivy malíř Miloš Sláma, který zde léta žil. Dvě jeho grafiky jsem použil v knize Kde hledat poklad.
     Jurmanové z Jiříkovic patřili do novoměstské farnosti sv. Kunhuty společně s dalšími okolními dědinami: Maršovicemi, Petrovicemi, Pohledcem, Radňovicemi, Rokytnem, Studnicemi a Vlachovicemi. Naši doložení předkové pak patřili do žďárské farnosti. Lidé z Polničky bývali v nejstarších dobách pohřbíváni ve farnosti Město Žďár na hřbitově kolem kostela sv. Prokopa, později hlavně u kostela Nejsvětější Trojice. V letech 1670–1730 byli právě zde pochováváni obyvatelé vesnic včetně Polničky. Klášter však měl farnost u kostela sv. Markéty, kolem kterého byl také hřbitov. A právě v časech, které nás nejvíce zajímají, sem Polnička náležela. Opat Vejmluva nechal vybudovat pro tuto farnost ještě Dolní hřbitov, kde bylo nejvíce pohřbů při hladomorech v letech 1736 (86 pohřbů), 1771 (119) a 1772 (197).
     Krásný konventní kostel nebyl běžně přístupný věřícím, ti měli u klášterní brány kostel sv. Markéty, kde bývali asi naši předkové oddáváni a křtěni. Do této farnosti patřil Zámek Žďár, Polnička, Světnov, Stržanov, Cikháj a Česká Mez. Až po zrušení kláštera vznikla od roku 1786 nová farnost u dnešní baziliky, tehdy kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše. Pro ni vznikl hřbitov na Zelené hoře. Takže doložené generace našich předků podstupovaly obřady na krásném a památném místě.
     V době zastavení železáren měl syn Antonína Jurmana František 15 let a přemýšlel, jak se bude živit. S ním i řada sourozenců. Také otec Antonín přišel ve svých 54 letech o práci.
     V dnešním Štěpánově v té době ještě pracovala vysoká pec, vydržela až do roku 1876, ale ani poté se výroba nezastavila. Do dvou kuploven se dováželo surové železo z Vítkovic, odlévala se šedá litina a práce bylo dost. Řada obyvatel Polničky se proto vydala za živobytím právě do Štěpánova a Olešničky, mezi nimi i řada rodin a jednotlivců z rodu Jurmanova. Nakonec i Antonín Jurman z Polničky č. 106, pak jeho dcery Otýlie a Marie a nakonec i syn František Jurman.
     Za prací se sem stěhovaly rodiny i z dalších míst, kde nastala bída o práci. Z Ranska třeba Jan Kunc, Jan Jäger či František Průša, z Kadova Antonín Dítě nebo František Chmela, z Blanska Petr Pikhart. Josef Svoboda zase ze Zámku Žďár. Zdaleka dorazil Otto Smidt, „adjunkt při správcovství železných hutí ve Štěpánově“, syn Ignáce Smidta, lékaře v Plasích. Ten měl příjemnější práci, zato dělníci se mnoho nadřeli. Z Polničky přibylo rodin asi nejvíce, neboť matriky obou farností vykazují řadu stejných jmen: Pikhart, Valdhans, Kubík, Daniel (psáno častěji Daňhel). Z Polničky dorazil třeba syn hamernického mistra Josef Valdhans, dále Jan a Petr Daňhelovi. Ale i František Daňhel. Také Jan Blažíček, Jan Chlebeček, Jakub Peřina… A četní Jurmanovi…
     Štěpánov býval průmyslovým centrem pernštejnského panství, poprvé je zmíněn 15. února 1285, v okolí se těžilo už od 13. století hlavně stříbro, později i měď a hodně železná ruda. Ta se zde navíc zpracovávala nejdříve ve výhních a hamrech, pak i ve vysoké peci. Během 18. století dolování ustalo, i když byl ještě v letech 1916–1919 učiněn neúspěšný pokus o těžbu mědi. Horníka má Štěpánov ve znaku dodnes.
     Střediskem železářství byly obce Borovec a Olešnička, které postupně během 1. poloviny 20. století se Štěpánovem splynuly. Z roku 1572 pochází zpráva o prodeji boroveckého hamru, hamr v Olešničce je připomínán roku 1638. První vysoká pec zde pracovala už asi v letech 1640–1692 a po opravě asi 1720–1760, druhá byla zprovozněna v roce 1761 a třetí v roce 1862. Tedy v roce, kdy v Polničce naopak vysoká pec vyhasla…
     Zdejší železo patřilo k nejlepším na Moravě a např. v 17. století dodávaly místní železárny nejvíce zbraní ze všech moravských železáren ve výborné kvalitě. V roce 1814 byl ve Štěpánově zhotoven první provozuschopný parní stroj v celé habsburské monarchii. Poháněl valchu brněnského soukeníka Wünsche.
     Všechny tři štěpánovské vysoké pece stály v místě dnešní slévárny v Olešničce. V literatuře se označovaly podle panství jako „pernštejnské“. Do Štěpánova přešla až ta poslední po sloučení Štěpánova a Olešničky v dubnu 1950 jenom na papíře. To už byla takřka 75 let mimo provoz a za další dva roky došlo k jejímu zbourání. Hranice mezi Olešničkou a Štěpánovem vedla těsně za železárnami, které však vždy stály na katastru Olešničky.
     Ve většině odborné literatury věnované pernštejnským železárnám se vyskytuje omyl. Už Miloš Kreps umístil první dvě vysoké pece správně do Olešničky, ale tu poslední posunul do Štěpánova. Zřejmě jím se nechal inspirovat Jan Janák, jenž ve Vlastivědě Moravy uvedl, že vysoká pec v Olešničce byla v roce 1861 ve špatném stavu, a tak byla nová postavena ve Štěpánově. I Pavel Svoboda naznal v jinak půvabné knížce Krajem kamení a jeřabin, že v Olešničce byla vysoká pec v provozu do roku 1861 a „souběžně byla ve Štěpánově postavena nová modernější…“ Ale úplně stejného omylu se dopustil i Karel Stránský v odborném článku Hamry a hutě na Svratce a také Vladimír Ustohal psal o vysoké peci v Olešničce do roku 1861 a o nové ve Štěpánově od 1862…
     O vysokých pecích se tedy psalo jako o dvou různých lokalitách, přitom šlo vždy o stejné místo. Všechny tyto omyly vznikly z naprosté neznalosti zdejšího terénu a kvůli opisování jednoho autora od druhého.
     Z hutě to bylo jenom pár kroků do Velké Olešničky, hned za řekou se u paty Hradiska krčilo pár chaloupek Malé Olešničky a i městys Štěpánov stál na dohled. Ve všech těchto lokalitách hledali ubytování nově příchozí zájemci o práci. V panských domech (ve Štěpánově č. 9, 12, 17 a později i 45), v četných podnájmech a některým se podařilo přiženit. Příchod a rozrod Jurmanů ve Štěpánově, resp. hlavně v Olešničce, se dá vystopovat v matrikách narozených, oddaných i zemřelých osob.

     PŘÍMÍ PŘEDKOVÉ Z POLNIČKY

     První doloženou generací jsou František Jurman a jeho žena Magdaléna. O této nejstarší dvojici už není další zmínka ani v matrice Zámek Žďár v období 1725–1752 ani v matrikách okolních farností (Žďár Město, Velká Losenice, Vojnův Městec) ani v nejstarší pozemkové knize Polničky z let 1653–1804, kde je sice na fol. 745 zmíněn František Jurman, který patrně osadil chalupu po Karlu Řezníkovi, ale k jeho původu tam není uvedeno nic.
     Životopisná data Františka a Magdalény tedy neznáme, ale oba se mohli narodit před rokem 1730. V manželství se jim narodila řada dětí, v matrice jsem našel následující:
     Veronika (2. 1. 1747),
     Matouš (10. 2. 1752),
     Alžběta (25. 1. 1759),
     Marie Terezie (26. 3. 1761),
     Viktorie (17. 8. 1763).
     Syn Matouš (10. 2. 1752 – 30. 12. 1814) nás zajímá nejvíce. Zemřel v předposlední den v roce a tohle datum se stalo v našem rodě docela osudným. Vždyť 30. prosince zdaleka nezemřel jenom Rasputin a v našem rodokmenu Matouš Jurman, ale třeba i můj praděd Karel Fryšonc, můj strýček z druhého kolena Alois Jurman a také můj tatínek Hynek Jurman.

     Uvedený Matouš Jurman se oženil 23. 11. 1777 s Annou Jacháčkovou (1. 1. 1756 – 13. 10. 1840), jejími rodiči byli Tomáš Jacháček a Alžběta, rozená Blažíčková. Matoušovi, v matrice je uváděn jako důlní, a Anně Jurmanovým se narodili:
     10. 10. 1779 syn Antonín v č. 6 a poté v č. 13, což byla a dodnes je menší chaloupka v centru Polničky hned za kapličkou, následující potomci:
     28. 10. 1781 František,
     16. 9. 1784 Václav,
     20. 1. 1787 Kateřina,
     8. 7. 1789 Karel,
     12. 9. 1791 Matouš,
     26. 3. 1794 Jan Nepomuk.
     Nás kromě Jana, jenž se přižení k Chlebečkům na č. 23, zajímá nejvíce syn František Jurman (28. 10. 1781 – 21. 11. 1873), jenž se 23. 1. 1804 oženil s Markétou Barborou Pazourovou (26. 11. 1780 – 24. 12. 1855). Jejími rodiči byli krejčí Jan a Ludmila Pazourovi.
     Děti Františka a Markéty přicházely na svět v Polničce v několika domech:
     Josefa, provdaná Daňhelová (*29. 12. 1804 v č. 13),
     Josef (*9. 2. 1807 v č. 7),
     Jan (*12. 4. 1809 v č. 8),
     Antonín (*13. 6. 1811 v č. 115),
     Anna (*9. 1. 1816 v č. 13),
     Markéta (*8. 7. 1819 v č. 115),
     Františka (*27. 10. 1821 v č. 115),
     Vincencie (*14. 1. 1824 v č. 115),
     Anna (*30. 7. 1825 v č. 115).
Z nich Františka (27. 10. 1821 - 20. 11. 1890) po provdání za Václava Judu zůstala v domě č. 115. Tento dům se jako jediný z obydlí našich předků zachoval v autentické podobě. Tedy dnes barabizna málem na spadnutí, kdysi to byl velký a zřejmě i pěkný dům na západním okraji Polničky. Tam žil krátce se svou rodinou i Antonín, jemuž se zde narodily dvě dcery, a pak především neméně plodný Josef, ten tu žil postupně se třemi manželkami.
     Po ovdovění (na Štědrý den 1855) se musel František ještě oženit, jak plyne z matriky zemřelých. Druhou ženou Františka měla být Anna, jež zemřela v Polničce č. 137, což je domek v ohbí cesty hned pod Hamerským rybníkem, ve věku 52 let 11. 11. 1873 na zápal plic. Tedy 10 dnů před Františkem, který se dožil pěkného věku a i po něm se mohli mnozí muži v přímé linii pochlubit dlouhověkostí. Když František zemřel, uvedl farář v matrice jeho věk 99 let. Což byl omyl, ale i 92 roků je pěkné…
     Františkův syn Antonín už figuruje v dokumentech, které si museli moji prarodiče vyřizovat za války kvůli doložení nežidovského původu. Antonín Jurman se narodil 13. června 1811 a dne 20. 8. 1838 se oženil s Annou Škařoupkovou (31. 12. 1815 – 5. 6. 1880). Jedním ze svědků sňatku byl František Tálský, „mlynářský z Polničky“. Rodiče Anny byli Tomáš Škařoupka a Františka, rozená Schildová.
     Antonínu a Anně se narodil 2. 8. 1850 můj praděd František Jurman, jehož osudům se budeme podrobněji věnovat. Měl celou řadu sourozenců a sám si už zakládal rodinu v Olešničce.

     FRANTIŠEK JURMAN

     František Jurman (2. 8. 1850 Polnička – 16. 1. 1935 Brno)
     Narodil se Antonínu Jurmanovi a Anně, rozené Škařoupkové. Vyučil se stolařem a musel si odkroutit vojnu. Do Olešničky přišel nejpozději v roce 1874. Když se pustíte od kostelní věže ve Štěpánově po silnici na jih, dovede vás údolí řeky Svratky přesně po jednom kilometru k prvnímu domku v Malé Olešničce. Je maličký a stojí vlevo pod silnicí, hned u soutoku s Vrtěžířským potokem. V polovině 19. století zde žil Václav Dospíšil (19. 4. 1812 – 8. 3. 1883) s manželkou Annou (17. 12. 1812 – 19. 9. 1872). Jejich dcera Anna Dospíšilová (*6. 2. 1843) se 26. listopadu 1865 provdala za zámečnického tovaryše v Olešničce Jana Jägra (*1835), syna Jana Jägra, domkaře v Krucemburku a Kateřiny Kasalové z Krucemburku. Zřejmě nesehnal práci v Ransku, a také přišel za obživou do Olešničky. Nevěsta měla 22 let, ženich 30 a bydlet zůstali u Dospíšilů.
     Manželství trvalo osm let a přineslo nakrátko pět dětí. V Olešničce č. 12 přišli postupně na svět: Jan Jägr (7. 7. 1866 – 19. 3. 1869), Karolína Anna (22. 2. 1868 – 22. 9. 1868), Jan František (*16. 9. 1869), Anna Karolína (9. 4. 1871 – 7. 3. 1873 na neštovice) a František (26. 10. 1873 – 17. 1. 1874 na psotník). Dětem šel za kmotra nejčastěji hutní mistr František Šiška z Olešničky, většinou i jeho dcera Karolína, u nejstaršího Jana pak Šiškův zeť Josef Halouzka. Když nejmladší zemřel, nežil už ani jeho otec. Zámečník Jan Jäger (často psán ve formě Jeger) totiž zemřel na tuberkulózu plic v domku č. 12 dne 9. 11. 1873. Třicetiletá vdova Anna Jägerová zůstala s jediným žijícím synem u otce, když už i její matka byla po smrti. Otec nezůstal vdovcem ani celé dva měsíce a znovu se oženil už 17. 11. 1872 s Filipínou Danielovou (30. 9. 1823 Světnov – 14. 1. 1912 Olešnička), vdovou se čtyřmi už odrostlejšími dětmi.
     Zřejmě během roku 1874 si vdovu Annu Jägerovou vyhlédl o sedm a půl roku mladší příchozí stolař František Jurman. Jejich svatba se uskutečnila 8. 2. 1875, František Jurman je v matrice zapsán jako „stolař v Olešničce a rezervník c. k. 21. pluku barona Reiseho, syn katolických a ještě žijících rodičů Antonína Jurmana, slévače a domkaře v Olešničce a Anny, dcery Františka (sic!) Škařoupky v Polničce.“ Nevěsta Anna je uvedena jako „vdova po zemřelém Janu Jegrovi, zámečníku v Olešničce, dcera katolických rodičů, a sice: ještě žijícího otce Václava Dospíšila domkaře v Olešničce a Anny, dcery Františka Dymáčka, domkaře v Olešničce“.
     Jenže manželé spolu byli pouhých 16 měsíců, děti neměli. Anna zemřela 7. 6. 1876 ve věku 33 let na tuberkulózu plic. Tedy na stejnou nemoc jako její první manžel. A povedený vdovec František se znovu oženil už za dva a půl měsíce. Tehdy to tak bývalo běžné…
     Stolař František Jurman se podruhé oženil ve farním kostele ve Štěpánově už 24. 8. 1876. Vzal si Annu Zemanovou, „dceru Františka Zemana pololáníka v Ujčově již zemřelého a ještě žijící katolické matky Františky, dcery Josefa Sedláka, měšťana ve Štěpánově“. Za svědky jim šli František Špaček a Josef Špaček, domkaři ze Štěpánova. Tohle byla dobrá partie, otec nevěsty byl pololáník, jehož grunt patřil kdysi zemanskému rodu v Ujčově. Statek měli za řekou, bývali označováni také jako „Zářečští“ a dodnes se zde říká „Na Zemanství“.
     Anna Zemanová měla 20 let a musela dodat list zletilosti. Ženich byl o 6 let starší a předešlým sňatkem vyženil část domku č. 12. Že však tímhle rádoby rafinovaným postupem mnoho nezískal, pochopíme z dalšího vyprávění.
     František byl domkařem, stolařem, přivydělával si i jako muzikant a časem měl vlastní kapelu. Anna měla plno práce doma, protože téměř pravidelně po 2 letech přiváděla na svět vždy další dítě. Až na jedinou výjimku od roku 1878 až do léta 1900.
     První byla dcera Julie Anna Jurmanová (*23. 4. 1878). Otec František je už zase uváděn jako „syn Antonína Jurmana, domkaře v Polničce“. Antonín tedy žil v Olešničce buď jen velmi krátce, nebo měnil pobyt mezi Olešničkou a Polničkou. Jeho manželka ovšem nakonec v Olešničce zemřela. Nebo šlo v zápise z 8. 2. 1875 i v některých dalších o omyl faráře? Antonín určitě v Olešničce nějaká léta žil, možná se zde usadil i nastálo, ale pořád se o něm vědělo, že „je z Polničky“ a měl to i v dokladech. Julinka se jako dvacetiletá provdala 1. 9. 1898 za Valentina Bílého, hutního kováře v Olešničce.
     Dcera Františka Jurmanová se narodila 28. 5. 1880 a provdala se ve Štěpánově 18. 10. 1909 za Františka Pospíchala. O jejich pozoruhodných potomcích bude uvedeno dále.
     Třetím dítkem Františka a Anny byl syn Josef Jurman (*26. 2. 1882), jenž zemřel jako šestiletý (†17. 2. 1888).
     Následovala dcera Anna Jurmanová (*6. 6. 1884), která se nedožila ani 4 let a následovala Josefa (†15. 3. 1888).
     Ani páté dítě nepřežilo zimu 1888. Anežka Jurmanová se narodila 12. 2. 1886 a zemřela 20. 2. 1888.
     Až František Josef Jurman (*20. 3. 1888) se dožil dospělosti, ve Štěpánově se oženil 3. 7. 1911 s Josefou Havelkovou a stal se mj. otcem statečného letce Adolfa Jurmana.
     Sedmé dítě dostalo opět jméno Anežka Jurmanová, narodila se 30. 3. 1890. O ní víme, že se provdala ve Štěpánově 23. 11. 1908 za Jana Kunderu a zemřela v Brněnských Ivanovicích 24. 6. 1940.
     Následoval Hynek (Ignát či Ignác) Jurman, jehož potomci dodnes vlastní domek č. 12 v Olešničce. Narodil se 23. 3. 1892, oženil se s Růženou Fryšoncovou 21. 10. 1917 ve Štěpánově a v roce 1925 odkoupil domek v Olešničce od bratra Františka.
     Za další dva roky přibyl Alois Jurman (*9. 8. 1894), jenž přežil frontu, oženil se se svojí švagrovou Marií Fryšoncovou 26. 7. 1920, a protože jako jeden z prvních stavěl domek v nové čtvrti Tahiti, neřeklo se mu jinak než „strýček z Tahit“.
     Desátým dítětem byla dcera Anna Jurmanová (*2. 8. 1896), která však zemřela na souchotě 14. 1. 1917.
     Poslední Antonín Jurman (*28. 7. 1900) zemřel „slabotou“ půl hodiny po porodu. Z nutnosti byl pokřtěn porodní bábou Františkou Sýkorovou ze Štěpánova č. 15.

     DCERY FRANTIŠKA JURMANA

     I. Julie Anna Jurmanová (*23. 4. 1878 Olešnička)
     Nejstarší dcerou Františka a Anny byla Julie Anna Jurmanová, která se jako dvacetiletá provdala 1. 9. 1898 za Valentina Bílého (*11. 2. 1873), hutního kováře v Olešničce, syna Františka Bílého, nájemce hostince ve Starovicích a jeho ženy Anny, rozené Čuprové. Svědkem byl slévač v Olešničce „Jurman Alojz“, tedy bratranec nevěsty. Dítě Julie Anna se narodilo 6. 6. 1899 a zemřelo 11. 7. 1899 ve věku jednoho měsíce. Další děti už manželé neměli.
     Valentin Bílý byl prchlivé povahy, zvláště pokud se napil. Když svědčil v roce 1908 své švagrové Anežce Jurmanové, byl kovářem v Doubravníku. Ale když křtila druhá švagrová Františka dceru Boženu (*14. 6. 1909), šel za kmotra i s manželkou jako „kovář na Chlívským“.
     Právě v kovárně v Chlébském jednou praštil jankovitého koně kladivem a zabil jej. Škodu musel uhradit a Chlébské opustit. Našel tedy volnou kovárnu ve Věchnově, ale tady se zase dostal do křížku se starostou kvůli placení nájmu. I ve Věchnově musel skončit. Tradice udržuje, že se ke své ženě nechoval zrovna láskyplně. Když se napil, dělal pak doma pořádek. Čehož později litoval v dopisech z fronty, když musel narukovat do Innsbrucku a poté byl vydán na pospas zákopovým hrůzám první světové války. Tehdy vzpomínal na milující ženu Julinku.

     II. Františka Jurmanová (28. 5. 1880 Olešnička – 1955 Brno)
     Živila se jako služka v Brně-Chrlicích a provdala se ve Štěpánově 18. 10. 1909 za Františka Pospíchala (*4. 10. 1879). Této rodině věnujeme samostatnou kapitolku, protože z ní vyrostli zajímaví potomci.

     III. Anna Jurmanová (6. 6. 1884 Olešnička – 15. 3. 1888 Olešnička) se stala jednou z obětí dávivého kašle na konci zimy 1888.

     IV. Anežka Jurmanová (12. 2. 1886 Olešnička – 20. 2. 1888 Olešnička) měla stejný osud, potkal ji už jako dvouletou.

     V. Anežka Jurmanová (30. 3. 1890 Olešnička – 24. 6. 1940 Brněnské Ivanovice) dostala jméno své zemřelé sestry. O ní matrika prozrazuje jenom to, že se provdala ve Štěpánově 23. 11. 1908 za Jana Kunderu (*11. 5. 1886 Chrlice), dělníka bytem v Chrlicích č. 64, syna dělníka Jana Kundery a Apolonie Klimešové. Poznat se mohli díky starší sestře Františce, která byla v Chrlicích ve službě. Nevěstě Anežce bylo 18 let a ženichovi 22. Ten dodal list zletilosti, nevěsta musela dostat otcovské povolení, evidované starostou a podepsané svědky Valentinem Bílým a varhaníkem Josefem Řehořem.
     Příjmení tohoto příbuzného samozřejmě svádí k pátrání, zda nejsme alespoň nějakou malou nitečkou spřízněni se známým uměleckým rodem Kunderů. Tedy s muzikologem prof. Ludvíkem Kunderou (1891–1971), jeho synem spisovatelem Milanem Kunderou (1929), jeho bratrancem básníkem Ludvíkem Kunderou (1920–2010), jehož jsem osobně dobře znal a s malířem Rudolfem Kunderou (1911–2005)…
     ….
     … Jisté příbuzenské pouto mezi všemi uvedenými Kundery lze míti za jisté, jen to hledání souvislostí je příliš zdlouhavé... Zachovala se fotografie, kterou poslal Hynku Jurmanovi jeho švagr Jan Kundera 6. 11. 1927. Je na ní zachycen jako člen orchestru, v ruce drží klarinet. Určité umělecké nadání měl tedy i on, nebyl to žádný nekulturní dělník, navíc psal neskutečně krasopisně. Zcela jistě žádný primitiv… Jeho kulatá hlava mi navíc tolik připomíná Ludvíka Kunderu. (MEDAILONKY č. 4 - 7)
     Anežka zemřela v Brněnských Ivanovicích, kde byl Jan Kundera továrním dělníkem, 24. 6. 1940.

     VI. Anna Jurmanová (2. 8. 1896 Olešnička – 14. 1. 1917 Olešnička) byla poslední dcerou Františka a Anny. Přežila svoji matku sotva o rok a zemřela na souchotě ve 20 letech.

     SYNOVÉ FRANTIŠKA JURMANA

     I. Josef Jurman (26. 2. 1882 Olešnička – 17. 2. 1888 Olešnička) se jako šestiletý stal také obětí rodinné pohromy.
Další tři se dožili dospělosti, založili rodiny a jejich potomci se zdárně rozrůstají.
     II. František Josef (*20. 3. 1888) se oženil 3. 7. 1911 s Josefou Havelkovou, stal se otcem 5 dětí, z nichž 2 zemřely v útlém věku. S ohledem na možnost vzdělání zbývajících odešel časem do Brna.
     III. Hynek Jurman (*23. 3. 1892) koupil právě od staršího bratra domek č. 12 v Olešničce. Oženil se s Růženou Fryšoncovou 21. 10. 1917 a dočkal se synů Hynka a Jaroslava.
     IV. Alois Jurman (*9. 8. 1894) se oženil s Marií Fryšoncovou 26. 7. 1920 a měli spolu dvě děti, dceru Marii a syna Aloise.
     V. Antonín Jurman (28. 7. 1900 Olešnička – 28. 7. 1900 Olešnička) zemřel vzápětí po porodu.

     FRANTIŠEK JOSEF JURMAN
     (20. 3. 1888 Olešnička – 13. 12. 1963 Brno)
     Našel práci v huti v Olešničce, matriky jej uvádějí jako soustružníka i zámečníka. Oženil se 3. 7. 1911 s Josefou Havelkovou (10. 4. 1888 Štěpánov – 31. 12. 1947 Brno) ze Štěpánova č. 32, dcerou Josefa Havelky (20. 3. 1846 Vrtěžíř – 24. 6. 1927 Štěpánov) a Mariany (31. 1. 1850 – 31. 12. 1912), dcery Josefa Proseckého a Františky, dcery Josefa Šibora.
     Díky sestrám Josefy Havelkové jsme se dostali do vzdálené přízně i s komunistou Antonínem Štouračem (1888-1944, jeho bratranec byl švagrem tatínkova strýc), s amatérským lidovým dramatikem Jaroslavem Mariou Veselským (1909 –1981), jeho synem, básníkem Jiřím Veselským (1933 –2004), ale i s rodinou Veselských na tichomořském ostrově Tahiti, dále se známým učitelem a pamětníkem Františkem Valachem (1922-1918) a jeho tchánem Františkem Paulusem (1900–1988), oblíbeným kameníkem. Viz (MEDAILONKY č. 10 - 14)
     V roce 1925 však František dům v Olešničce prodal bratru Hynkovi a s manželkou, dětmi i tatínkem Františkem odešel do Brna, kde sehnal domek v Juliánově. František Jurman ovdověl v roce 1947 a znovu se oženil v roce 1952 s Marií, která byla pomocnicí v domácnosti u Hašků, kam chodil po smrti své první ženy na obědy.

     Děti Františka Josefa Jurmana:
     1. František JURMAN (* 5. 5. 1910 Štěpánov – 11. 11. 1964 Praha) vystudoval učitelský ústav a byl učitelem matematiky v Brně, později školním inspektorem v Praze. Při studiu navštěvoval taneční kurzy, kde se seznámil s Marií Pochopovou (1913 – 2007) z Brna, svojí první manželkou. Její otec Ludvík Pochop (1886 –1974) byl známým legionářem. Marie byla učitelkou na základní škole v Bystřičce u Vsetína, později v Brně. Měla dvě sestry, dvojčata. MUDr. Květoslava, CSc. (1921 –2007) byla lékařkou a úspěšnou atletkou AC Moravská Slávia Brno. Doc. PhDr. Vlastislava, CSc. (1921 –2004) se provdala za prof. Ing. arch. Vladimíra Medunu, Dr. h.c. (1909 – 1990). Pracovala na Katedře tělesné výchovy Stavební fakulty VUT. Obě sestry sepsaly několik učebních textů pro další vzdělávání středních zdravotnických kádrů. Více (MEDAILONKY č. 15 - 18)
     František si vzal Marii Pochopovou v roce 1935 a měli dcery Věru Jurmanovou (15. 8. 1936 – 5. 5. 2020) a Naděždu Jurmanová (*11. 1. 1942). V létě 1948 odjela rodina na prázdniny do Rožnova pod Radhoštěm, kde byla za stejným účelem i Charlotta Prokopová se synem Michalem. František se s ní seznámil a v roce 1949 se s Marií rozvedl.
     Odešel do Prahy a znovu se oženil s Charlottou, s níž měl syna Alexandra Jurmana (*16. 5. 1952). Charlotta měla z předešlého manželství syna Michala Prokopa, který je známým hudebníkem a zpěvákem, po pádu komunismu byl poslancem parlamentu a náměstkem ministra kultury, poté i moderátorem. Manželství jeho rodičů skončilo rozvodem (asi 1950), podobně ovšem i manželství matky s Františkem Jurmanem (asi 1954). Matka už zůstala sama, ale i poté se stýkala s Jurmanovou rodinou. A Michal poznal i Kathrin, která se mu „občas pokoušela stahovat z amerických a anglických nahrávek texty, které jsem zpíval“.
     Michal vyrůstal se Sašou Jurmanem až do roku 1972, kdy se oženil. Když byl v r. 1978 obnovován Framus Five, nafotil Saša skupině nějaké fotografie a vyrobil i první propagační materiály. Více (MEDAILONEK č. 19)
     Z Františkových dětí Věra JURMANOVÁ pracovala na Městské hygienické stanici v Brně (potkala se tu se Zd. Pospíchalem). Provdala se v r. 1956 za Vladimíra Schütze (*28. 3. 1934) a narodily se jim dcery Eva (*20. 2. 1957, provdaná Kohoutková), Vladimíra (*23. 8. 1958, provdaná Čípová) a Kateřina (*7. 2. 1964, provdaná Lamserová).
     Naděžda JURMANOVÁ byla lékařkou-rentgenoložkou a pracovala postupně v nemocnicích v Jihlavě, Ivančicích a v Brně. V roce 1963 si vzala Jiřího Wernera a měli dvě děti, Michaela (*7. 5. 1971) a Moniku (*30. 5. 1973).
     Alexandr JURMAN (1952–2017), nevlastní bratr Michala Prokopa, se ženil jako osmnáctiletý a měl s manželkou Janou děti Alexandra a Janu.

     Další děti Františka Josefa Jurmana:
     2. Ladislav JURMAN (28. 6. 1912 Štěpánov – 6. 11. 1924 Olešnička) zemřel na zánět mozkových blan. „V noci náhle skonal, ještě byl ve škole,“ zapsal farář Čapka důvod nezaopatření.

     3. Irena JURMANOVÁ (10. 4. 1914 Štěpánov – 5. 2. 1982 Brno) byla učitelkou a později ředitelkou mateřské školy. Provdala se 15. 8. 1936 v Brně-Zábrdovicích za státního zaměstnance Viléma Škardu (14. 3. 1910 – 21. 5. 1989) z Chrlic. Měli dceru Irenu (1937–2018), tanečnici v divadlech a dvojčata Viléma a Zdeňka (*9. 8. 1938).
     Irena Škardová ml. se provdala za baletního mistra Jiřího Gogu, působili společně v baletním souboru Státního divadla Košice. V září 1959 se jim narodila dcera Dorota (pojmenovaná po tetičce z Anglie). Manželství se ale rozpadlo, Irena se vzdala baletu a vrátila do Brna, kde se provdala za Jiřího Mauritze, v roce 1964 se jim narodil syn Jiří. (MEDAILONEK č. 20 - 21)

     4. Jaroslav JURMAN (22. 1. 1917 – 8. 2. 1917) zemřel jako „božec“ dva týdny po narození ve Štěpánově v č. 32.

     5. Adolf JURMAN (14. 6. 1919 Olešnička – 27. 3. 1975 Northampton) studoval brněnské gymnázium na Křenové ulici a pokračoval na lyceu v Dijónu, maturoval v létě 1939. Po napadení Francie tam vstoupil do armády, vzápětí se v Anglii stal navigátorem a pobočníkem velitele 311. bombardovací perutě RAF. Oženil se 8. 8. 1944 s Dorothy Jones. Jeho dcery, dvojčata Michelle a Kathrin Jurmanovy, se narodily 10. 12. 1946 v Praze. K jejich dojemnému setkání s příbuznými ve Štěpánově došlo 15. září 2018.
     V roce 2019 se ke 100. výročí narození uskutečnila slavnost, ale nepodařilo se připravit odhalení Adolfovy pamětní desky. Ta byla zhotovena až těsně před Vánocemi 2020 a odhalena 21. 8. 2021. Více (MEDAILONEK č. 22) a (PŘÍBĚHY č. 1)


     HYNEK JURMAN
     (23. 3. 1892 Olešnička – 4. 2. 1956 Dobřany)
     Nejdříve se učil kovářem u svého švagra Valentina Bílého, ale vyučil se zámečníkem, stal se přitom znamenitým soustružníkem, nejlépe z celé hutě brousil všechny možné nože, přiučil se i klempířině, spravoval staré hrnce a vypomáhal, kde bylo potřeba.
Namluvil si Růženu Fryšoncovou ze Štěpánova č. 45, což byl domek na samém konci Štěpánova, zvaný Vystrčilka. Hynek Jurman byl nejhezčím tanečníkem České besedy, a tak se souhlasem maminky začala známost. S Růženkou si slíbili, že se hned po válce vezmou.
     Hynek odešel do Vídně, kde jako zámečník pracoval ve zbrojní výrobě. Prošel všemi rukodělnými dílnami a byl povýšen na kontrolora nad konečnou montáží pušek. Každou mechanicky vyzkoušel a drobné závady odstraňoval. Vedoucí cechu jej chválil slovy, že by takových pracovníků potřeboval více. Hynek tedy okamžitě přizval bratra Aloise v naději, že ten také unikne frontě. Ne nadlouho, jak ještě uvidíme. Válka byla bez konce, proto se v roce 1917 Hynek rozhodl s Růženkou oženit a trávil nějaký čas doma přípravou na ohlášky a svatbu. Jenže co se nestalo! Štěpánovský kostel jim shořel 20. 9. 1917. Svatba tedy proběhla 21. 10. 1917 v náhradních prostorách v Panském domě č. 12. Novomanželé odešli společně hospodařit do Vídně. Hynek zase pracoval ve zbrojovce a novomanželka šila uniformy. Tam oba prodělali na konci války španělskou chřipku. Hynek měl mnohem vážnější průběh.
     „Neplačte, třeba dostanete lepšího,“ chlácholila sousedka plačící Růženku. Hynek to uslyšel, nemoci se vzepřel a sousedce pak nemohl přijít na jméno…
     V tu dobu vznikla samostatná republika, ale trvalo ještě půl roku, než sehnali byt a práci doma. Po návratu do vlasti bydleli v centru Štěpánova u Rinchenbachů v č. 7. a Hynek pracoval v železárnách. První den při nástupu mu někdo ukradl pětadvacetikorunu, jediné peníze, které měli. Kromě nich si z Vídně přivezli jen nábytek, šicí stroj a jízdní kolo. Koho by tehdy napadlo, že potomkům bude umožněno vyrazit do Vídně až za plných 70 let! V létě 1990 jsem tam dojel na kole…
     Více (PŘÍBĚHY č. 2 a 3)
     Od svatby ubíhala léta a děti stále nepřicházely. Změnilo se to až po 12 letech, kdy Hynek prodělal malou operaci kýly. A tak se ještě narodili dva synové a dcera:
     1. Hynek Jurman (24. 10. 1929 Brno – 30. 12. 2016 Nové Město), k prvnímu porodu odjela už téměř pětatřicetiletá matka do brněnské porodnice.
     2. Jaroslav Jurman (30. 3. 1932 Olešnička – 23. 1. 1998 Jihlava).
     3. Růženka Jurmanová se narodila mrtvá po komplikovaném porodu. I rodička už byla v klinické smrti, nad ní se modlil manžel a oba synkové. Modlili se dobře…
     Těsně před odchodem do důchodu dostal Hynek od vedení štěpánovské slévárny poukaz do lázní v Jáchymově. Odjel, ale domů se vrátil v rakvi. Hynek Jurman tedy zemřel jen pár hodin poté, kdy se narodil jeho stejnojmenný vnuk, autor této práce. Tomu zemřel druhý děd Josef Kos už za tři týdny, 26. 2. 1956.

     HYNEK JURMAN
     (24. 10. 1929 Brno – 30. 12. 2016 Nové Město na M.)
     Nejstarší syn zámečníka Hynka Jurmana z Olešničky dostal stejné jméno. Narodil se v den, kdy padla newyorská burza a den byl označen jako Černý pátek. O fous se nedostal na učitelský ústav v Novém Městě, další rok mohl nastoupit bez zkoušek, ale to už se učil zámečníkem a na nabídku nereflektoval. Celý život pracoval v železárnách, resp. ve slévárně MEZ Štěpánov. Na údržbě, licí směně a především jako kovomodelář. Šel ve stopách svého táty a také všem brousil soustružnické nože, vrtáky a frézy.
     Mimoto obdělával zděděné polnosti, udržoval usedlost v Olešničce, kde si sám vystavěl na zkoušku „chaloupku“ a pak vystavěl nový domek ve Štěpánově. Na něm si udělal hodně práce sám, i té odborné. Také se věnoval muzice, hrál na housle a v Císařově kapele na klarinet. Hynek si před vojnou ušetřil na motocykl, měnová reforma jej však o peníze připravila. Byl hodně sečtělý, čas na knihy měl ale pouze v zimě. Studoval po večerech parapsychologii a činil si výpisky z literatury. Především z Nových základů experimentální psychologie od Břetislava Kafky.
     Oženil se 19. 2. 1955 v kostele sv. Vavřince v Bystřici n. P. s Martou Kosovou (29. 5. 1931 Pivonice – 8. 5. 2007 Nové Město na M.) z Pivonic, kterou poznal při tancovačce ve Vrtěžíři v červnu 1954. Měli spolu syny Hynka (*4. 2. 1956) a Josefa (*27. 4. 1959).
     Hynku Jurmanovi vydrželo zdraví a elán do vysokého věku, navzdory zlomenině nohy pod krčkem (25. 11. 2010) a následné operaci a výměně celého kloubu na druhé noze 2. 5. 2012. Zemřel 30. 12. 2016 v nemocnici v Novém Městě.

     Ing. HYNEK JURMAN
     (*4. 2. 1956 Nové Město na M.)
     Vystudoval SPŠS ve Žďáře nad Sázavou (1971–1975) a Slévárenskou katedru Strojní fakulty VUT Brno (1975–1980). Složil sice úspěšně zkoušky na Fakultu žurnalistiky FF UK v Praze (1975), ale přijat nebyl i kvůli paličskému posudku štěpánovských soudružek Brázdové a Danielové. Na vojně byl rok v Plzni (16 dnů nezapomenutelného přijímače v zámku na Zelené Hoře u Nepomuku!), a pak pracoval jako referent racionalizace i vedoucí OŘJ v MEZ Štěpánov (1981–1985), jako vedoucí normovač v JE Dukovany (1985–1989), dále byl učitelem na OU Bystřice n. P. (1989–2004) a nakonec pracoval v Turistickém informačním centru v Bystřici n. P. (2005–2020). Vystudoval i Učitelství odborných předmětů pro střední školy (1993–1994 na Stavební fakultě VUT Brno) a Speciální pedagogiku (2003–2005 na Filozofické fakultě MU Brno).
     Oženil se 26. 1. 1980 s Janou Kinclovou (*6. 2. 1957 Nové Město na M.) z Věchnova, nastěhovali se do nového domku ve Štěpánově. Manželství však bylo rozvedeno v březnu 1984. Narodily se z něj dvě děti, Lucie a Michal.
     Hynek věnoval hodně času literární práci pro region Vysočiny, kterou oslavil v několika desítkách knih. Věnoval se celoživotně i dalším koníčkům (cyklistika, basketbal, průvodce zájezdů, ochotnické divadlo) a tu pravou spřízněnou duši našel až před důchodem. (MEDAILONEK č. 24)

     Mgr. Lucie JURMANOVÁ
     (*8. 7. 1980 Nové Město na M.)
     Vystudovala reálné Gymnázium V. Makovského v Novém Městě na Moravě (1991–1998) a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (promoce 2004). Její diplomová práce Nástin činnosti a vztahu T. G. Masaryka k oblasti Českomoravské vrchoviny vyšla částečně tiskem v Západní Moravě. Při škole současně vystudovala i pedagogické minimum (2003) a v letech 2015–2018 pak obor Český jazyk na PdF UP v Olomouci pro základní i střední školy.
     Učila krátce na střední škole v Lutíně a na ZŠ v Újezdu u Uničova. Od té doby učí dějepis a češtinu na Švehlově střední škole polytechnické v Prostějově. Bydlí v Olomouci.
     Jako průvodkyně, hlavně v německém jazyce, působila 12 prázdninových sezón na státním zámku Vranov nad Dyjí.

     MgA. Michal JURMAN
     (*23. 8. 1982 Nové Město na M.)
     Vystudoval také novoměstské gymnázium (1997–2001) a poté Rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na Divadelní fakultě JAMU v Brně (2001–2007). Studium dokončil dálkově a přitom učil na základních školách v Brandýse nad Labem. Poté pracoval ve sdělovacích prostředcích: televize Z1, ČRo 2-Dvojka, Česká televize a Český rozhlas 1-Radiožurnál. Od listopadu 2016 je mluvčím FAČR v Praze. Z manželství (25. 6. 2004 v Brandýse nad Labem) s Doubravkou Linhartovou (*12. 10. 1981) přišly na svět dcery Anežka Jurmanová (*30. 11. 2004 Brandýs nad Labem) a Zina Jurmanová (*18. 8. 2010 Mělník). Dva roky bydleli v Brandýse nad Labem, od července 2006 v Neratovicích.
     Po rozvodu (únor 2016) má ze vztahu s MUDr. Anetou Jandurovou (*20. 9. 1985) dceru Amálii Jurmanovou (*24. 10. 2019 Mladá Boleslav) a společně bydlí v Čelákovicích. Dne 24. 7. 2021 stvrdili svůj vztah svatbou. (MEDAILONEK č. 25).
     Doubravka Linhartová vyrostla ve sportovní rodině. Její děd Miroslav Linhart (1929–2012) zvaný „Manda“ hrál prvoligovou kopanou za Bohemians, Kladno a Slávii Prahu. Kdysi osobně střežil legendárního Pepi Bicana. Ligový fotbal provozoval i syn Miroslav Linhart ml. a synovec Josef Linhart a atletiku na reprezentační úrovni syn Tomáš Linhart. (MEDAILONKY č. 26 - 29) a (PŘÍBĚH č. 6)

     JOSEF JURMAN
     (*27. 4. 1959 Nové Město na M.)
     Vyučil se kovomodelářem, vystudoval slévárenskou průmyslovku v Brně a celý život pracuje v štěpánovské slévárně. Především jako kontrolor a vedoucí kontroly. V poslední době se zaměřuje na optimalizaci výrobních procesů a navrhuje technologická řešení za účelem odstranění zmetkovitosti. Provádí také ultrazvukové a magnetické zkoušky odlitků. Ve volném čase se věnuje dřevořezbě a svá díla v Tišnově i vystavoval (1986). Udržuje rodovou chaloupku ve Štěpánově-Olešničce č. 212, kterou zdědil.
     Oženil se 9. 7. 1983 s Alenou Halovou (*31. 10. 1961) z Tišnova, dcerou Miroslava Haly (10. 5. 1938 – 6. 8. 2020) a Anny Halové (*29. 6. 1940). Alena pracovala jako sekretářka personálního náměstka MEZ Brno. Společně žijí v Tišnově a jejich tři děti vystudovaly vysoké školy.
     Mgr. Eva JURMANOVÁ (*18. 2. 1985) vystudovala práva a provdala se 17. 7. 2010 za Michala Urbánka z Tišnova. Děti: Vojtěch (*2. 12. 2011) a Ondřej (*4. 5. 2015). Pracuje jako vedoucí sociální poradny.
     Mgr. Petra JURMANOVÁ (*26. 3. 1988) vystudovala fyzioterapii (promoce 2010) a provdala se 24. 5. 2014 za Ing. Petra Zemana z Nedvědice. Děti: Sabina (*28. 2. 2015), Vít (*24. 11. 2018) a Denisa (*31. 1. 2021). Pracovala v Rehabilitačním centru v Brně na Viniční.
V současné době je na mateřské dovolené.
     Mgr. Martin JURMAN (*19. 7. 1991) vystudoval speciální pedagogiku a je svobodný. Učí na Základní a speciální škole v Tišnově.

     JAROSLAV JURMAN
     (30. 3. 1932 Olešnička – 23. 1. 1998 Jihlava)
     Vyučil se v Základní odborné škole v Tišnově (1948–1951) a absolvoval ještě Jednoletý učební kurz v Adamově. Vždy se chlubil, že stejné vzdělání má i herec Vinklář. Se starším bratrem Hynkem společně pracovali ve slévárně MEZ Štěpánov dlouhá léta jako kovomodeláři. Namluvil si dceru hajného Zobače Růženu (25. 1. 1936 – 1. 9. 2006) a oženil se s ní 12. 2. 1955, tedy o týden dříve než bratr Hynek. Nějaký čas bydleli v domku vedle hájenky na Hodůnkách a brzy si postavili vlastní domek na pravém břehu Hodůnky (spisovně Hodonínky) asi o kilometr blíže ke Štěpánovu.
Jaroslav Jurman byl velkým motoristou-kutilem, aktivním členem hasičů (dostal medaili za věrnost) a vedoucím štěpánovského SVAZARMU. Narodily se mu děti Blanka a Jaromír.

     Blanka JURMANOVÁ (*10. 7. 1959 Nové Město na M.) se provdala 26. 11. 1977 za Jaroslava Lorence (*5. 5. 1955) z Křížovic. Bydleli nejdříve na Křížovicích a v r. 1984 se přestěhovali do Kuřimi. Z manželství, které bylo rozvedeno 20. 2. 1997, se narodily děti:
     Mgr. Jana Lorencová (*27. 3. 1980 Nové Město na M.) začala v r. 2002 dálkově studovat MU Brno, obor Německý jazyk a literatura, který zakončila úspěšně v roce 2007. V témže roce nastoupila do HOME CREDIT, kde pracuje dodnes na obchodní pozici. V roce 2008 se přestěhovala do Klobouk u Brna.
     Ondřej Lorenc (*5. 12. 1981 Nové Město na M.) se vyučil kuchařem v Brně a v Tišnově udělal 2letou nástavbu s maturitou v oboru Gastro. V roce 2008 absolvoval autoškolu na autobus a nyní pracuje ve firmě SAKO Brno jako řidič. V roce 2009 si změnil jméno na Andreas Lorenz. Oženil se 21. 5. 2011 s Petrou Zimmermannovou (*16. 4. 1981) z Přerova a 27. 5. 2014 se jim narodil syn Petr. Žijí v Kloboukách u Brna.
     Jaroslava Lorencová-Helan-Snášelová (*8. 11. 1983) studovala Střední zdravotní školu v Brně a během studia hrála za Zbrojovku Brno ženský fotbal. Po maturitě nastoupila jako zdravotní sestra do nemocnice u Svaté Anny v Brně na internu. Provdala se 11. 9. 2004 za Petra Helana (*13. 5. 1979) z Moravských Knínic. Manželství však bylo 11. 9. 2007 rozvedeno. Ze vztahu s Janem Snášelem (*25. 5. 1984) z Velkých Opatovic se 23. 10. 2011 narodil syn Jindřich Snášel. S Janem si koupili malý domeček v Blučině a vzali se 31. 9. 2013 v Židlochovicích na zámku. Dcera Karolina se jim narodila 27. 6. 2014. Po skončení mateřské dovolené nastoupila Jaroslava na Obecní úřad Blučina jako matrikářka.
     Matka Blanka Lorencová se znovu provdala 14. 3. 1998 za Jozefa Rybnikáře (4. 4. 1940 – 1. 8. 2016) a žila s ním v Bohuslavicích u Nové Říše.

     ALOIS JURMAN
     (9. 8. 1894 Olešnička – 17. 5. 1972 Doubravník)
     Nejmladší žijící syn Františka a Anny se učil kovářem, zřejmě také u švagra Bílého. Když vypukla 1. světová válka, neměl ještě 20 let. Frontě se pokusil vyhnout hned v roce 1915, kdy jej bratr Hynek vzal do dílen k sobě do Vídně. Našel si také podnájem pár kroků od dílny u Matiáše Janka na Kulmgase 4, kde platil za postel a kávu 2 zl. 80 kr. Odtud se poprvé ozval do Štěpánova lístkem datovaným 12. 9. 1915, v němž sděluje, že už je v práci. A 3. 10. 1915 napsal Růženě Fryšoncové: „Lituji těch kamarádů, co padli. Já jsem zde beze strachu, jen kdybych tu vojnu zde mohl přečkat.“
     O vídeňském pobytu Hynka a Aloise se zachovala zajímavá korespondence, svazek pěkných pohlednic. Známky s císařem pánem už jsou otrhané, ale líc pohlednic zachycuje dodnes nejznámější památky metropole na Dunaji. Schöbrunn, Hofburg, Nová Radnice, Parlament, Uměleckohistorické muzeum, Obří kolo v Prátru…
     Růžena tam brzy přivezla oběma bratrům štrúdl. A tehdy se stal malér, když v neděli vyprovázel Hynek Růženku na noční vlak. Na peróně si slíbili, že se hned po válce vezmou a nikdy se nerozejdou. Růženka odjela a Hynek musel přes půl Vídně pěšky. Bylo už po půlnoci a tramvaje nejezdily. Šlapal plné tři hodiny, zmokl, nachladil se, doma usnul jako špalek a poprvé v životě zaspal odchod do práce. A zrovna to ráno přijel nějaký oficír reklamovat kvéry ze zkušební střelnice a chtěl je hned opravit. Což Lojzík nedokázal! Tu jemnou práci dělával Hynek, Alois nebyl ani vyučený a neuměl to. A tak musel narukovat na frontu!
     Ředitel zbrojovky ubezpečoval Hynka, že jeho tu nutně potřebuje a Lojzíka ať si nevyčítá. Už na něj stejně vyplňovali hlášenku a měl to spočítané, protože celý jeho ročník rukuje v těchto dnech. Přesto Alois nějaký čas získal. Ještě 21. 11. píše z Vídně rodině Fryšoncově na Vystrčilku, že byl v Prátru v cirkuse a tuto neděli s Hynkem navštívili v nemocnici kamaráda Vincence, který byl raněn do ramene „a pak jsme byli v národním českým divadle. Bylo Vám to moc hezké, zábavy je zde dosti. Hynek na svátky dojede, já sotva.“ Nakonec si stěžuje, že mu z domu nepíší, i když jim poslal adresu a papír. I Fryšoncům nabízí zaslání dopisního papíru. Asi mu nebylo v té době zrovna lehce.
     Zřejmě až v roce 1916 Alois narukoval do Hall in Tirol u Innsbrucku, odkud poslal rodině svoji první pohlednici. Na ateliérovém pozadí mohutných hor stál s plnou polní a puškou v ruce hubený kluk. I Hynkovi do Vídně poslal pohlednici a k datu 12. 6. 1916 připsal, že „svátky oslavil s Valentinem, který je v Innsbrucku“. Švagři se tedy sešli v Tyrolech.
     Alois prošel výcvikem, a pak už došlo na nejhorší. Dostal se do zákopů, prožil hrůzu neustálé střelby a zblízka viděl smrt mnoha kamarádů. Snad vzpomněl na zraněného Vincence a pochopil, jak se dá válka přežít. Požádal známého vojína Procházku z Nedvědice, aby jej střelil do ruky. Domluveno, provedeno! Stalo se asi počátkem března 1917, neboť Alois píše 8. 3. 1917 Růženě, že „leží v rotundě“, kam jej převezli z polního lazaretu a kde už jej navštívil bratr. Příští den jel do špitálu v Brně. Válku přežil a Procházka jej po válce ještě vydíral: „Kdybych promluvil, to by bylo po penzičce!“
     Průstřel levé dlaně přivodil Lojzovi tři prsty skrčené a nepohyblivé. Dne 25. 1. 1918 píše Hynkovi z brněnského „Rekonvaleszenten für invalide“, že budou 15. 2. přebírat vysvědčení a dostanou pak 4 dny volna.
     Prošel tedy jistou rekvalifikací a hned se to odrazilo na jeho písemném projevu. Především adresy na pohlednice vykresloval jako hotový písmomalíř. Po válce dostal u armády místo kancelářského koncipienta. V roce 1920 psal Hynkovi a Růženě, že se mu daří dobře, ale mají mnoho práce „ve Znojmě u bachařů“. Alois se oženil se svojí švagrovou Marií Fryšoncovou 26. 7. 1920. Dcera Marie se narodila za rok v Louce u Znojma, v místě známým svým klášterem a působením Prokopa Diviše.
     Před příchodem nacistů likvidoval Alois podle rozkazu vojenský sklad v Brně-Medlánkách. Při důchodu ještě dělal ve Štěpánově školníka a pomáhal tak své manželce, která ve škole uklízela a dodržovali tak rodinnou tradici. Nakonec dožil v Doubravníku u vnučky Jaroslavy Špačkové.
     Děti:
     1. MARIE JURMANOVÁ
     (13. 8. 1921 Louka u Znojma – 5. 1. 1962 Štěpánov)
     Provdala se 30. 3. 1942 za svého bratrance Jaroslava Matouška (*17. 1. 1920) ze Štěpánova. Zemřela jako čtyřicetiletá a zůstala po ní dcera Jaroslava (*30. 3. 1946), která se provdala za Ladislava Špačka z Doubravníka.

     2. ALOIS JURMAN (30. 11. 1927 Štěpánov – 30. 12. 1993 Brno)
     Maturoval v roce 1947 a za spolužáky ve třídě VIII. A měl několik protagonistů, kteří se zapletli do křížovických událostí v roce 1951. Byli to Zdeněk Čačka, Zdeněk Kosmák i Zdeněk Havelka. Do vedlejší třídy VIII. B chodily hlavní postavy případu, Alois Pokorný a Vlastimil Železný, kteří byli oba komunistickým režimem 18. 12. 1952 popraveni.
     Potom Alois vystudoval pedagogickou fakultu MU v Brně, učitelství matematiky a fyziky (1950) a učil nejdříve na školách v Jablunkově, v Mostech u Jablunkova a opět v Jablunkově, od r. 1957 v Brně a okolí, od 1962 na učňovské škole kovodělné na Jánské ulici. Matematiku tam tehdy vyučoval on a Jan Bobrovský, známý basketbalista.
     Alois si vzal 17. 7. 1954 dceru ředitele štěpánovské měšťanky Ivu Veselou (23. 6. 1933 Brno - 13. 11. 1991 Brno) a od r. 1957 žili v Brně. Manželka, křtěná jako Ivanka, prožila dětství v Jimramově, 1951 maturovala na gymnáziu v Poličce, vystudovala farmaceutickou fakultu MU Brno (1956) a doktorát RNDr. získala na UK Bratislava (1967). Celý život pracovala jako lékárnice.
     Tchán Vladimír Veselý (22. 7. 1900 Jabloňov u Rožné – 10. 12. 1980 Brno) maturoval 1920 na gymnáziu v Brně a učil v Mirošově, Strážku, zase v Mirošově, Krásném, Zlatkově, Moraveckých Janovicích, 24 let v Jimramově a po roce 1948 se z něj stal kovaný soudruh. Přešel na dva roky do Bystřice, kde býval hlavním řečníkem na všech komunistických oslavách.
     Od 1. 8. 1950 se stal Vladimír Veselý ředitelem měšťanky ve Štěpánově a zůstal jím až do června 1962, kdy odešel do důchodu. Stal se i v pořadí teprve druhým štěpánovským obecním kronikářem, ale tahle činnost se mu moc nepovedla. A nešlo jen o jeho takřka nečitelné písmo složené ze samých čárek, protože text do kroniky přepisovala až na výjimky manželka.
     Po roce 1948 však navštívila Veselého deputace proletářů a výsledkem konzultace s funkcionáři strany Vratislavem Kubíkem, Miroslavem Štouračem, Josefem Šmardou a Otou Ostrýžem bylo, že se z pokračování kroniky čtenář o životě v městečku nic nedozví, že jde jen o snůšku politiky, ideologie, brigád, třídního boje a nenávisti. Najednou tu byly v roce 1950 úplně nové dějiny Štěpánova od roku cca 1900.
     Ze svých názorů nakonec Veselý vystřízlivěl a ve stáří se cítil nedoceněným a trpěl „nedostatkem taktu ne-li úcty k odcházejícímu...“
     Manželka Marie Veselá, roz. Kohoutková (9. 9. 1903 Újezd u Žďáru – 1. 1. 1980 Brno) maturovala 1922 na gymnáziu v Novém Městě na Moravě, stala se učitelkou a během působení v Jimramově poznala Vladimíra. Od svatby 29. 12. 1928 v Jimramově pak učila na všech štacích se svým mužem. Její matka Anna Kohoutková byla rozená Sáblíková, sestra známého senátora Karla Sáblíka ze Slavkovic, který na rodnou rychtu přivedl i T. G. Masaryka. (MEDAILONEK č. 30)
     Alois a Iva spolu měli syna Mgr. Leoše JURMANA (*2. 9. 1969 Brno), jenž vystudoval gymnázium v Brně na Lerchově ul. (1988) a Farmaceutickou fakultu UK v Hradci Králové (1993). Od té doby je lékárníkem v Brně a okolí. Oženil se 10. 7. 2004 s Mgr. Janou Rybníčkovou, Ph. D. (*11. 4. 1972 Brno), která vystudovala gymnázium a učitelství na přírodovědecké fakultě MU (1995), kde od roku 1997 byla doktorandkou a od získání doktorátu v roce 2003 je až dosud odbornou asistentkou. Mají spolu dvojčata Aleše a Tomáše Jurmanovy (*14. 8. 2008).

     JURMANI LITERÁRNÍ

     Literární pokusy a tvorba se našemu rodu nevyhýbají. Když pominu větev Kunderovu (Milan a Ludvík by zaplnili sami kdejakou knihovnu a i Milanům otec Ludvík st. napsal dvě knihy o Janáčkovi), psali někteří odborné články, studie i knihy. Především Zdeněk Pospíchal publikoval přes 300 osvětových a vědeckých prací, ale i čtivé memoáry Zde někdo sleduje roky (2020). I jeho syn Petr Pospíchal publikuje, především na webech, hlavně politické komentáře. Zdravotně pedagogické učebnice vydávaly společně sestry Květoslava Pochopová a Vlastislava Medunová.
     Stranou nechme i dramatika Jaroslava M. Veselského a jeho syna, básníka Jiřího Veselského, kteří se našeho rodu dotknuli jenom nepatrně. Mnozí příbuzní zanechali memoáry. Michal Prokop rovnou knihu Ztráty a návraty (2020 s M. Bystrovem), František Valach vzpomínky na bombardování kuřimské zbrojovky, moje babička Růžena Jurmanová i otec Hynek Jurman st. rukopisné životopisné vzpomínky, které také jistý literární talent nepostrádají. Příležitostně dokáží zaveršovat i můj synovec Martin, neteře Eva a Petra, ale třeba i mé vnučky…
     Z matčiny strany byl proslaveným badatelem její strýc Jan Kos, tiskem vydal alespoň Rodokmen a kroniku rodu Kosů na Žďársku (1976). Matčin bratranec Pavel Svoboda vydal několik knih z Vysočiny, nejúžasnější je kniha textů i kreseb 1000 stavebních památek a jiných zajímavostí Novoměstska a Žďárska (1. vyd. 2014). A vzdálenější příbuzný z rodu Kosů, Petr Jokl, po sobě zanechal soubor nepřekonatelných lidových vyprávění, které i tlumočil v brněnském rozhlasovém studiu, jehož interiér poznalo více našich příbuzných…
     Já osobně jsem psal časopis od 13 let, od 17 publikuji v nejrůznějších novinách a časopisech, pro veřejnost jsem vydal zatím 37 knih (mnohé vydávány opakovaně, některé až 5x) a jednu jen pro příbuzné (Rodokmen Jurmanů, 2021). V odborném tisku vyšla práce mé dcery Lucie o Masarykovi a Vysočině. Můj syn Michal Jurman vyhrál celostátní soutěž v poezii už jako středoškolák, od té doby vydal několik básnických sbírek a řadu dalších knih, navíc připravil řadu rozhlasových, divadelních i filmových scénářů. Jeho bibliografie není zdaleka u konce…
     Asi nejvíce utajená je dosud tvorba rodiny Leoše Jurmana, jehož tatínek a můj tatínek byli bratranci. Jejich úspěšná tvorba se dá najít na různých webech. Leoš a manželka Jana se už devětkrát v letech 2013-2021, letos tedy podesáté, účastnili akce DMD na webu sosaci.net (Společnost pro osvětu spisovatelů). Leoš pod jménem Chrudoš Brkoslav Štýřický, Jana pod jménem mila_jj. Na témže webu se Jana v roce 2019 účastnila i akce Padesátka (každý týden v roce napsat jedno pokračování literárního díla). Posledních dvou ročníků DMD (2020 a 2021) se účastnili už i synové, dvojčata Aleš a Tomáš. První jako Alešandr_Veliký, druhý jako Tom_Peterson. Všichni čtyři navíc psali literární útvar drabble v průběhu roku při akci 4D na webu Šílené šuple až do jeho zániku v roce 2020. Jana od roku 2015, Leoš od 2016, synové od 2019.
     Jana, Aleš a Tomáš se loni účastnili literární soutěže organizované pražským Kulturním centrem Průhon. Aleš v soutěži v kategorii do 15 let obsadil 3. místo, dostal diplom a jeho sci-fi povídka Mysli včas, ušetříš čas! vyšla ve sborníku. Jana je spoluautorkou knihy Statek je rodu ženského (Fortuna Libri Publishing, 2021). Pozoruhodný je vznik knihy, kdy čtyři dámy (Jana Jurmanová, Dagmar Lachmanová, Radmila Tomšů, Kateřina Vágnerová) píší střídavě jeden příběh. Jde o dobré oddechové čtení, pěkně napsáno hlavně pro ženského čtenáře. Pro mne je tam nejlepší postavou Antonín, jehož zájmy jsou genealogie, smírčí kameny a později i víno.
     Dá se tedy říci: PÍŠE CELÁ RODINA!

     RODINA POSPÍCHALOVA

     Františka Jurmanová se narodila v Olešničce 28. 5. 1880 a provdala se ve Štěpánově 18. 10. 1909 za Františka Pospíchala. Kolik měli dětí? Co prozrazují a upřesňují matriky a operáty? Františka, „svobodná služka v Chrlicích“, nejdříve porodila v Olešničce dvě nemanželské dcery. Julii Jurmanovou 3. 2. 1907 a Boženu Jurmanovou 14. 6. 1909. Julie zemřela 18. 3. 1908 na katar průdušek. Boženu legitimoval František Pospíchal při sňatku 18. 10. 1909. Byla tělesně postižená a zemřela ve věku 35 let. Poté se narodila dcera Blažena Pospíchalová (*8. 1. 1911), ale další 3 děti Pospíchalovy v Olešničce krátce po narození zemřely:
     František Pospíchal (13. 1. 1913 – 20. 4. 1913), katar na plících,
     František Pospíchal (20. 3. 1914 – 15. 4. 1914), psotník,
     Valentin Pospíchal (15. 10. 1915 – 18. 10. 1915).
A po těchto neskutečných pohromách se narodil ještě Hynek Pospíchal (*16. 10. 1920) a Růžena Pospíchalová (*4. 5. 1923). Růžena byla invalidní s křivicí rukou. Z osmi dětí tak pro aktivní život zůstaly prakticky jenom dvě. Blažena Pospíchalová se provdala ve Štěpánově 21. 5. 1935 za Vladislava Matouška, který bydlel v Olešničce č. 8. Po svatbě odešli do Králova Pole.
     Hynek Pospíchal (16. 10. 1920 Olešnička – 11. 11. 1991 Brno) byl za války totálně nasazen na likvidaci po náletech v Říši a přečkal i velké bombardování Hamburku. Hned po válce se vyučil v Brně zámečníkem, tovaryšský list nese datum 16. 7. 1946. To už měl šestiletého syna Zdeňka.
     Hynek se totiž oženil 5. 7. 1939 v Králově Poli s Vilemínou Šťastovou (27. 5. 1916 Vídeň – 11. 1. 1971 Vidnava). Více dětí neměli a manželství bylo ještě za války rozvedeno. Vilemína se znovu provdala 6. 12. 1947 v Brně za Adolfa Čadu (*28. 5. 1918 Želetice). V roce 1949 šli osídlovat pohraničí, žili v Černé Vodě č. 55, okr. Jeseník. Měli spolu dcery Hanu Čadovou (*23. 1. 1948 Brno) a Jiřinu Čadovou (*8. 10. 1952 Jeseník).
     V říjnu 1945 se Hynek Pospíchal usadil v Brně na adrese Bezručova 5 (pamětní deska připomíná, že v domě žil i herec Hugo Haas), vzal k sobě maminku Františku, sestru Růženu, která byla invalidní se silnou křivicí a od února 1949 i syna Zdeňka z prvního manželství, aby nemusel také s matkou a jejím manželem do pohraničí.
     Hynek Pospíchal měl s druhou manželkou Josefou Hostáňovou z Drásova (1925–1962) děti Alenu (*3. 9. 1946) a Jaroslava Pospíchala (*8. 3. 1949). Alena se provdala za Jaroslava Brázdu a měla děti Jaroslava (1970–2018) a Lenku (*1975), provdanou Bednářovou.
     Třetí manželkou Hynka byla Františka Štouračová, rozená Dohnalová (30. 6. 1928 Soběšice – asi 2007), která jej přežila.
     Doc. Ing. dr. Zdeněk Pospíchal (*28. 6. 1940 Brno) studoval slévárenskou průmyslovku na Šujanově náměstí. Na vysokou školu nedostal ze školy doporučení kvůli otcovým potížím po maďarských událostech 1956. A tak nastoupil od 1. 7. 1958 do Šmeralových závodů, 15. 10. 1959 se oženil s Marií Zárubovou (*5. 12. 1940) a 30. 10. 1959 narukoval na vojnu. Kvůli napětí kolem vzniku berlínské zdi zažil prodlouženou vojnu, demobilizován byl až 15. 12. 1961. Nastoupil do Státního výzkumného ústavu materiálu, věnoval se slévárenskému výzkumu. Od 1. 10. 1962 začal večerně studovat VUT, ale už v létě přešel na Vysokou školu báňskou v Ostravě.
     Manželství bylo v roce 1971 rozvedeno a Marie Pospíchalová se znovu provdala do rodiny člena moravského katolického disentu Josefa Adámka.
     Na jaře 1970 se Zdeněk seznámil s Eliškou Hedlovou (*23. 10. 1948), svatbu měli 29. 6. 1972. Narodili se jim synové Zdeněk (*29. 1. 1976) a Lubor (*27. 7. 1980). Po svatbě Eliška začala dálkově studovat knihovnictví a vědecké informace na Karlově univerzitě, ukončila doktorátem PhDr.
     Zdeněk to dotáhl na vědce, vysokoškolského pedagoga, soudního znalce i radního Města Brna. Publikoval přes 300 osvětových a vědeckých prací, je autorem 13 patentů, byl zvolen do Občanského fóra a stal se později předsedou Strany Zelených v Brně a kandidoval za ni neúspěšně do Senátu. Vynalézal v nejrůznějších oborech – slévárenství, odpady, hygiena práce, eliminace bakterie legionella, sauna, ale třeba i parkování v Brně. Jako soudní znalec řešil nedávno např. mediálně známé úmrtí dvou žen v sauně.
     Více najdeme v medailónku. (MEDAILONEK č. 8)

POTOMCI ZDEŇKA POSPÍCHALA

     Z prvního manželství se Zdeňkovi narodil nejdříve syn Petr Pospíchal (*16. 4. 1960), pozdější signatář Charty 77, jenž byl třikrát vězněn, často bit a vyvážen esenbáky do lesů. Po změně režimu pracoval v Kanceláři prezidenta republiky Václava Havla a v letech 1992–1998 byl velvyslancem ČR v Bulharsku. (MEDAILONEK č. 9)
     O dalších členech rodu se dá dočíst v knižním rodokmenu...