Osud Viry Pilaoové

OSUD VĚRY PILAŘOVÉ - 1

          Trojice autorů, Milan Kubín, Hynek Jurman a Pavel Vomela, dokázala husarský kousek. Při psaní knihy o tragickém osudu Věry Pilařové, partyzánské spojky a poté údajně konfidentky gestapa, našli v archivech důkazy o záležitosti, kterou prakticky tři generace historiků po dobu 70 let předpokládaly, důkazy však nikdy nenašly.
          Nyní je tedy pravda na světě, jmenovaným autorům se podařilo důkazy najít, utřídit a interpretovat. A také napsat zajímavý příběh z let 1944 až 1952.
          Na ukázku přinášíme několik upoutávek z jejich díla. Kniha pod pracovním názvem „Partyzánská odysea neb Osud Věry Pilařové“ vyjde asi v listopadu 2011. Bude obsahovat úžasná fakta z partyzánského života a také velké množství fotografií.


Tragédie u Lipky

          Poslyšte jednu válečnou příhodu. Dozvíte se, jak nečekaně snadno se v té době dalo přijít o život. Jak lehkomyslně si někteří bojovníci počínali a jakou roli hrály drobné detaily. Například nepojízdná jízdní kola...
          Krátce před  Vánocemi válečného roku 1944 se partyzáni objevují v obci Proseč nedaleko sečské přehrady na statku hospodáře Pauluse. Hospodář s manželkou a s celou svojí rozvětvenou rodinou jsou vyděšeni. Neví, co mají dělat, jak se zachovat, brání se vynucenému pobytu partyzánů. Partyzán N.V. Kolesnik v čele jedné skupiny  partyzánské brigády Mistra Jana Husa ale nenechává nikoho na pochybách. Vyhrožuje samopalem a hospodáři Paulusovi špatnou češtinou razantně sděluje: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ U Paulusů nastupuje strach z toho, co bude, až se o partyzánech u nich někdo dozví a vše se vyzradí.
          Partyzáni se postupem času v Paulusově statku zabydlují. Požadují teplá jídla a husté masité polévky. Využívají velký statek pro ubytování a provedení osobní hygieny. Někdy jich tu bývá až okolo patnácti. Hospodář Paulus se synem  jednou partyzány přikryté plachtami  převáží  koňským potahem ze vsi do lesů. Partyzáni docházejí na statek vždy ve větších skupinách, spí na půdě na seně, aby prý měli snadný a lepší útěk. V početné rodině  Paulusově je celkem 11 dětí, pět chlapců a šest děvčat. Skoro všichni pracují v hospodářství. Práce je vždycky dost. Mají starost, jak se sami uživit a plnit  nařízené dodávky zemědělských produktů. K tomu musí živit početné skupiny partyzánů.
          Mezi  sourozenci  jsou i  dvojčata, sestry Hana a Marta. Ty zatím netuší, co je čeká od partyzánů, kteří k nim chodí domů jako do svého a jakou tragickou roli sehrají v našem příběhu. Pohyb a pobyt partyzánů nezůstává v  Proseči a jeho okolí  utajen. Začíná se zde mluvit o stopě vedoucí k partyzánům. Rodina Paulusova si to stále více uvědomuje. Všichni jsou nervózní. Strach z Němců je stále velký, i  když do konce války mnoho času nezbývá.
          Krátce před prvním příchodem partyzánů na Paulusův statek se do Proseče vrací v prosinci 1944 z totálního nasazení v říši dcera Hana Paulusová, ročník 1924. Byla tam skoro 10 měsíců. Její sestra, dvojče Marta,  měla štěstí, že se jí podařilo totálnímu nasazení vyhnout dobrou známostí se správnými lidmi. Hezká dvojčata jsou od sebe k nerozeznání, i rodiče s tím mají potíže. Proto každá z nich pro lepší identifikaci u sebe povinně nosí kapesníček s vyšitým monogramem. 
          Jejich starší sestra Blažena (1919) má už v té době vážnou známost. Bude se brzy vdávat. Jejím snoubencem je Karel Veselý, lidový písničkář a kapelník, pocházející z Jilmu. Ten se stal obecně známým těsně před druhou světovou válkou jako hudební skladatel a písničkář. Své skladby vydával pod uměleckým jménem Karel V. Jilemský.
          Žil prakticky celý život v Jilmu, kde byl kapelníkem, učitelem hudby a též vedoucím chrámového sboru kostela v Čachotíně. Během svého velmi krátkého života složil více jak tři desítky tanečních písní v lidovém duchu a několik pochodů, které byly vydávány na gramofonových deskách Ultraphon, notové party pak v některých hudebních vydavatelstvích. Písně vydával u nakladatele Vodičky v Praze. Tam spolupracoval s věhlasným kapelníkem F. A. Tichým. Pro tehdejší venkov a jeho kulturu mnoho znamenal, byl v okolí výjimečným mužem.
Veselý využívá každé příležitosti podívat se za Blaženou Paulusovou do Proseče. Poslední válečná zima pomalu odchází. Počasí v březnu 1945 již slibuje brzký příchod jara. Sněhu rychle ubývá na kopcích i v údolích Železných hor a Vysočiny. Partyzáni zatím nadále bez potíží a problémů využívají pohostinnosti hospodáře Pauluse a jeho rodiny ve statku v Proseči. Jedna část Kolesnikovy partyzánské skupiny je zde i v sobotu 24. března 1945 a odpoledne po náležitém jídle a pití odchází ze statku pryč. Odvádí je jeden ze sourozenců Paulusových směrem na Seč. Druhá skupina partyzánů pod vedením samotného Kolesnika operuje v tu dobu  v prostoru Trhová Kamenice.
          Dvojčata Hana a Marta jsou doma a plánují si vyšlápnout na kole do Jilmu  na návštěvu své provdané sestry. Kola ale nejsou pojízdná, potřebují opravit. Mají  děravé duše, schází tu volná mužská ruka.
          V tu dobu probíhá v okolí Chotěboře velké zatýkání odbojářů. Karel Veselý má strach o svoji snoubenku Blaženu, zda se v Proseči u Paulusů něco neděje. Domluví se proto s autodopravcem Františkem Pavlíkem z Chotěboře a společně jedou na statek k Paulusům. Přijíždějí ještě téhož dne v sobotu odpoledne před  odchodem partyzánů. Autodopravce Pavlík, který má povolenou živnost na osobní dopravu, tam Veselého vysadí a pokračuje dále s tím, že se pro něj večer na zpáteční cestě zastaví a vezme ho zpět. Dvojčata Hana a Marta  využijí této příležitosti a dohodnou se s Veselým, že společně pojedou do Jilmu. Pavlík ale příjíždí k Paulusům až pozdě večer, okolo 22. hodiny. Krátce si odpočine a společně všichni vyrážejí okolo půlnoci směr Jilem. Vyjíždějí z Proseče, projíždějí  Prosíčku, Vršov a v polovině Brádla (dnes Horní Bradlo) velké auto zatáčí prudce doprava přes starý ocelový most nad řekou Chrudimkou a stoupá směrem na  obec Lipka do dlouhého  táhlého kopce. Auto na dřevoplyn jede pomalu a je ho daleko slyšet. Sedí v něm vedle řidiče Pavlíka skladatel Veselý a vzadu dvojčata, sestry Hana a Marta Paulusovy. Je krátce po půlnoci, tedy již neděle 25. března 1945. Náhle je slyšet krátké zapískání. Jako signál k akci. Vzápětí bez jakékoliv výstrahy či upozornění se na auto a jeho osazenstvo spustí prudká palba z automatických zbraní. Pomalu jedoucí auto zastavuje a stává se snadným terčem a kořistí druhé části Kolesnikovy partyzánské skupiny, která se tam v tu dobu nachází. První část této skupiny jen před pár hodinami využívala pohostinnosti hospodáře Pauluse a jeho rodiny ve  statku v Proseči.
          Střelba bez jakékoliv výstrahy, bez znamení či  prověření, o jaké osobní auto se jedná, kdo a kam v něm jede, co veze………. 
Následky střelby jsou tragické. Ozývá se smrtelný chrapot umírajících, autodopravce Pavlíka, hudebníka Veselého a Hany Paulusové. Ti všichni zákeřnou střelbu od partyzánů nepřežijí. Zázrakem zůstává naživu jen Marta Paulusová. Je těžce zraněná, ale zůstává při vědomí. Život jí zachrání kotel na dřevoplyn, který je umístěn v zadní části vozu. Po skončení nesmyslné střelby se jeden z partyzánů na pokyn velitele Kolesnika, možná i Kolesnik sám, jde  přesvědčit, koho že to partyzáni zlikvidovali. Když se přiblíží k rozstřílenému autu, zjistí tragický omyl. Žádné auto s německými důstojníky, ani s členy gestapa nebo s protektorátními úředníky, ale pouze zastřelení nevinných civilistů. Že to partyzáni netušili? Nevěděli? Vždyť museli znát, že Němci autem na dřevoplyn nikdy nejezdí, i když je pohonných hmot v této době již nedostatek. Auto na dřevoplyn vydává při jízdě jiný hluk, má jiné jízdní vlastnosti než auto na normální palivo. To ale části Kolesnikovy partyzánské skupiny nevadilo. Partyzán nahlíží a volá dovnitř do rozstříleného auta. Marta Paulusová, která je stále při vědomí, ho poznává. Je to jeden z těch ruských partyzánů malé postavy, v čepici a s přehozenou pláštěnkou přes záda, kteří k nim chodí na statek do Proseče. Odpovídá mu a říká, kdo je. Prosí ho o pomoc. Partyzán si s hrůzou uvědomuje, co se stalo. Vše sděluje ostatním. Kolesnik neváhá a vydává rozkaz k okamžitému odchodu. Bez poskytnutí pomoci těžce zraněné Martě. Ostatní v autě už nic nepotřebují. Kolesnik je asi přesvědčen, že Marta Paulusová svým zraněním podlehne ještě dříve, než  k ní dorazí pomoc.
          Střelba nezůstává  utajena i v tak pozdních nočních hodinách místním občanům z Brádla. Je slyšet i v místním hostinci, slyší ji němečtí a protektorátní četníci v Brádle. Četníci a  někteří místní odvážlivci se jdou na místo podívat. Na silnici v příkopě na kraji lesa pod Lipkou objeví rozstřílené auto a v něm stále při vědomí o pomoc prosící Martu Paulusovou. Vynášejí ji z auta ven a pokládají na zem. Marta silně krvácí, nejvíce z průstřelu břicha. Okamžitě je telefonicky přivolán doktor Čermák z Trhové Kamenice. Ten dorazí v krátké době a po rychlém ošetření, kdy zastaví velké krvácení, zařídí  převoz Marty do nemocnice v Chrudimi. Těla ostatních jsou odvezena do márnice v nedalekém Modletíně.
Mezitím četníci prohledávají okolí střelby. Prohlídka je důkladná. Nacházejí spoustu vystřelených nábojnic. Jsou ruské výroby a pasují do ruských zbraní... Rozstřílené auto je později odtaženo do Chotěboře.
V nemocnici je Marta okamžitě operována, ale lékaři jí nedávají mnoho nadějí na přežití. První transfúzi dostává od náhodou přítomného zvěrolékaře Soukupa. Později jí pomáhá krev od vlastního bratra. Z ruky do ruky, z žíly do žíly.
Strašnou zprávu se rodina Paulusova dozví téhož dne, tedy v neděli okolo 6. hodiny ranní. Nemohou tomu uvěřit. Za krátkou dobu jim ale telefon z nemocnice z Chrudimi potvrdí krutou pravdu. Zároveň je z nemocnice prosí o krev. Sestra Blažena a její bratr již na nic nečekají. Usedají na kola a vyrážejí do nemocnice v Chrudimi. Dorazí tam krátce po 9. hodině dopoledne. Nad  Chrudimí se v tu dobu seřazují bombardéry  k náletu na PARAMO v Pardubiccích. Všichni běží do krytů, i osazenstvo nemocnice. Na lůžkách zůstávají jen těžce nemocní a zranění. Mezi nimi je i Marta Paulusová.  
          Po příjezdu sourozenců Palusových do nemocnice v neděli dopoledne  25. března 1945 jim sestra na příjmu sděluje a následně to potvrzuje i vrátná, že v nemocnici mají alarm. ALARM proto, že se chystá ZÁTAH NA PARTYZÁNY, konkrétně na Fominův štáb u Leškovic! V Chrudimi sídlí sonderkomando v čele s velitelem P. Feustelem a Němci se na zátah důkladně  připravují.  Jak je u nich zvykem, nic neponechávají náhodě, ani zajištění nemocnice. Léčka u Leškovic je už nastražena, neadresně o ní ví dokonce i vrátná v nemocnici! Takže žádné náhodné zaměření vysílačky, zrada bude mít za nějakých 30 hodin hody...  
          Sestra Marta dostane krev od svého bratra až odpoledne po návratu z krytu. Po krátkém odpočinku se sourozenci vracejí na kole zpět domů  do Proseče, kam přijíždějí až večer. 
           Zatím se přesně neví, jak tragédie proběhla. Že by to byl kriminální čin? Loupež? Nic tomu ale nenasvědčuje. Všichni tuší, že za tím je někdo jiný. Že to jsou  partyzáni. Bojí se to ale nahlas vyslovit. Je přece válka a partyzáni dovedou trestat……  
O střelbě pod Lipkou se brzy dozví gestapo z Pardubic. Dva dny k Martě nikoho v nemocnici nepustí, jen ošetřující personál. Gestapo se  snaží  zjistit, zda  Marta něco o události neprozradí. Otázky jí dává český tlumočník. Nic se od ní ale nedozví. Kdo to byl, ani co se vlastně stalo. A Marta má strach o tom mluvit. Gestapo odchází z nemocnice s nepořízenou a o případ ztrácí zájem. Správně předpokládá, že za tím stojí partyzáni. Ať si to místní vyřídí sami mezi sebou, třeba i po válce. Tragická událost není vyšetřována ani protektorátní kriminální policií.
Pohřeb Hany Paulusové se koná ve středu 28. března 1945 v rodné vísce v Proseči u Seče. Je pochována na místním hřbitově v rodinné hrobce. Pohřeb Karla Veselého je o den později. Partyzáni se  již nikdy  po této události v Proseči na statku u Paulusů neobjeví. Asi vědí proč……
Marta se díky pečlivému lékařskému týmu pod vedením primáře Bartůňka brzy zotavuje. Nemocnici opouští v květnu, takřka  po 2 měsících. V jejím těle zůstávají na celý život střely, které se lékařům nepodařilo vyjmout. Její levá noha je chromá. Později se provdá, avšak kvůli průstřelům nemůže mít děti. Celý život se bojí jít do lesa. Tak krutě se jí událost vryje do paměti.
          Krátce po válce se rodina Paulusova ozývá úřadům a žádá od nich odškodnění. Místní komunistický tajemník z Proseče jim ale sděluje, že tragická událost  byla  dílem  anglických parašutistů, takže nemají žádný nárok na odškodnění.
          Marta Paulusová se ale nedá a odjíždí do Prahy na ústřední sekretariát Sdružení českých partyzánů. Zde si vymůže malý invalidní důchod u samotného místopředsedy Picha-Tůmy. Ten vyčítá Martě, jak to, že si dovolili přes tehdy platný zákaz nočních jízd autem jet z Proseče do Jilmu. Marta odpovídá, že žádný takový zákaz přece neplatil.
          O tragické události se dlouho mlčí. Ještě v druhé polovině 80. let minulého století o ní mnozí mluvili vyhýbavě, neurčitě.  Čin byl přičítán německým protipartyzánským skupinám a operujícím skupinám vlasovců. Nikdo nepovažoval za nutné, zeptat se v rodině Paulusů, jak se to stalo, jak to bylo, kdo to způsobil. Bylo jim pouze doporučeno z vyšších míst, aby o tom nemluvili……
          Za čas se na osudném místě tragédie pod Lipkou objeví pomník s kamenným křížem. Nechybí tu nikdy čerstvé květiny jako vzpomínka… Až se změnou režimu  a  společenských poměrů po roce 1989 se o tragické události může veřejně mluvit. Žijící Marta Paulusová dostává od státu malé odškodnění…
          V létě 2011 výprávějí sestry Marta a Blažena Paulusovy své zážitky s partyzány autorům této knihy. Zážitky málo známé, o to více poučné...
Milan Kubín, Hynek Jurman, Pavel Vomela

Hana Paulusová, oběť střelby u Lipky	Památník na místě tragédiu u Lipky
Zastřelený Karel Veselý	Sestry Blažena a Marta Paulusovy dnes

2. ÚV KSČ byl s konfidenty jedna ruka

          Jistá soudružka lehkým mravů, jíž nečinilo žádný problém intimně se zaplést téměř s kýmkoliv, byla už před okupací i s manželem členkou KSČ a za šíření letáků byli oba zajištěni policií. Za okupace se rozvedli, bývalý manžel se podílel dále na odboji, byl zatčen a popraven. Soudružka Hedvika se nechala slyšet, že ho pomstí a - dala se do spolupráce s konfidenty gestapa! Ti se odvolávali na svou komunistickou minulost, a tak nebyl problém soudružku zmást. Vždyť jeden z nejpřednějších pražských konfidentů Holejko docházel už za I. republiky na ÚV KSČ a jednal tam často s Širokým a Kopeckým. A jiné gestapácké eso, Antonín Vohradník, byl profesionálním funkcionářem KSČ a v Sovětském svazu vycvičeným partyzánem, který však hned po návratu do vlasti selhal. A uvedenou soudružku osobně řídil Jaroslav Nachtman, šéf všech konfidentů, jenž po válce zmizel v SSSR. Nachtmanovi věřila, neboť sháněl falešné doklady pro ilegální činnost a především zprávy, které mu předala, hlásila v krátké době Moskva. 
          Pár dní po osvobození byla z podnětu Ouřeckého zatčena, ale ještě ten den za ni přišel orodovat bývalý primátor Vacek, že je dobrá soudružka a její manžel byl za komunistický odboj popraven. Hned dalšího dne se přišli z příkazu poslance Krosnáře přimlouvat další soudruzi a zaručovali se za „státní i politickou spolehlivost“ Hedy. Slovo za ni ztratil i její milenec dr. Marek. A Heda byla ještě téhož dne propuštěna bez výslechu a zaměstnána na ÚV KSČ! Jejímu dalšímu vyšetřování zamezil samotný Pich-Tůma, jenž žádal naopak zatknout z osobních důvodů lidi naprosto jiné.
         Tak i takový byl komunistický odboj proti fašistům. Moskevský rozhlas byl přímo pod vlivem gestapa, komunistický odboj byl prošpikován konfidenty a provokatéry, Jula Fučík vypovídal, mluvil i psal zcela v intencích gestapa, přesto se po válce tak snadno vybudovala legenda naprosto opačná a národ ji přijal bez mrknutí oka. A ani dnes na to většina historiků příliš nemrká..

         Co zjistilo v roce 1963 šetření státní bezpečností?
         Hedvika Výmolová, ovdovělá Wolfová, roz. Krejčová, se narodila 18. 9.1915 v Praze. Už za 1. republiky byla s manželem členkou KSČ a v roce 1937 je zajistila policie za rozdávání protistátních letáků. Za okupace rozvrat v manželství vyvrcholil, už v červnu 1942 se Wolf stěhoval do obce Kout a dalších míst na Domažlicku, kde jako akademický malíř vykonával svobodné povolání. Na podzim 1943 je zatčen, domovní prohlídka proběhla i u jeho bratrů, ale u Wolfové ne. Wolf byl popraven 2. 8. 1944. Krátce po jeho zatčení začala Wolfová pracovat s Nachtmanem a jeho konfidenty. I když tvrdila, že šla do odboje, aby pomstila muže. Po osvobození pracovala na ÚV KSČ do roku 1946, kdy se provdala za Julia Výmolu, odbojáře z Anglie. Do Nového Jičína se stěhovali 6. 9.1946. V novém bydlišti podceňovala Výmolová místní komunisty, vyvolávala rozpory mezi funkcionáři, až byla z KSČ vyloučena. Má syny Julu (v době šetření 15 let) a dceru Hedu (11 let), ale manželství je neurovnané. Dle Výmoly udržovala Hedvika tajný styk s MUDr. Markem, s nímž měla známost už za okupace. V roce 1959 zjistil z korespondence, že za ním dojížděla do Prahy pod záminkou různých nákupů.
         Od muže nakonec stejně utekla už v době vyšetřování, v září 1963 trvale odešla a přijala místo vychovatelky v Jedličkově ústavu v Praze.
         Vraťme se ještě na konec války. Uprchlík Jaroslav Ouřecký se chtěl o Vánocích 1944 ukrýt u své neteře Věry Pilařové. Ta tehdy dostala podvržený dopis od starosty Kobery a skončila v osidlech gestapa. Údajný anglický parašutista pak přivedl Ouřeckého do bytu k Miroslavu Hnátovi v Michli. Zde bydlel asi 5 dnů a byl přiveden právě k Wolfové na Pankrác. V obou bytech byl vyptáván na kontakty v odboji, hlavně na partyzány. A tak soudružka Hedvika ubytovala a zpovídala uprchlíka Ouřeckého, jenž byl brzy zatčen gestapem. Sama pak bývala vídána na místech schůzek konfidentů a byla připravena navázat likvidační kontakt s partyzány v Železných horách. S jinými konfidenty se Wolfová stýkala ve fingovaných firmách Albatros, Glava a u obchodníka Karla Šanci na Vinohradech v Chorvatské ulici.
         Hnát byl hned po válce zatčen, po oznámení Ouřeckého byly zatčeny i matka Hnátová a Hedvika Wolfová, ta přímo v ústředí KSČ Na Příkopech. Při domovní prohlídce se u ní našla falešná kenkarta na jméno Žalská. Ještě v den zatčení za ni přišel orodovat bývalý primátor Vacek, že je dobrá soudružka a její manžel byl za komunistický odboj popraven. Hned druhý den, 24. 5. 1945, přišli z příkazu poslance Krosnáře soudruzi Josef Prokůpek a prof. Jaromír Preininger a zaručovali se za „státní i politickou spolehlivost Wolfovou“. Tvrdili, že „jmenovaná vstoupila z důvodů známých ilegálním pracovníkům ve styk i s druhou stranou“, že však pro ni vědomě nepracovala, ale „výlučně jen pro český odboj“! A tak byla Wolfová ještě téhož dne propuštěna bez podrobnějšího výslechu.
         Wolfová napsala 25. května vyjádření k Ouřeckému obvinění. Pracovala prý ve skupině ing. Nestora Holejka aktivně pro partyzány, sháněla jim léky a potraviny. Holejko ji v září 1944 napojil na Jaroslava Nachtmana a její práce spočívala hlavně „v napojování partyzánských skupin“, jako třeba skupiny prof. Preiningera. Nachtmanovi věřila, neboť sháněl falešné doklady pro ilegální činnost, dále proto, že zprávy, které mu předala, hlásila v krátké době Moskva a především ji na něj napojil „soudruh, který byl velmi činný za dob ilegality strany“ (konfident gestapa Holejko). Nachtman ji seznámil s partyzánem „Pepou“, který jednou přivedl Ouřeckého. Ten u ní přespal jednu noc a už se nevrátil.
         K vyjádření Wolfové se připojil její přítel MUDr. Marek. Sháněl prý materiál pro Wolfovou a i on se párkrát sešel s Nachtmanem, který po něm žádal koncem dubna prudký jed, aby mohl odstranit „Pepu“, jenž prý „hrozil celé hnutí prozradit“. Důvěřoval mu proto, že se „přesvědčili o správném doručení některých zpráv“.
         Své připojili prof. Preininger. Údajně vedl v odboji velkou skupinu mládeže a s Nachtmanem ho seznámila Wolfová. Také on mu věřil proto, že jemu předané zprávy vzápětí vysílal rozhlas z Moskvy.
         Úředník MV pod to připsal, že vyjádření Wolfové, Marka i Preiningera jsou napsána v jednom sledu na jednom stroji a na konci jsou podpisy všech tří. „Je důvodné podezření, že svoje výpovědi koordinovali, že výpovědi byly předem domluveny.“
         Materiál dále uvádí, že krátce po tomhle vyjádření se na státní bezpečnost v Praze dostavil Miroslav Pich-Tůma a žádal zatčení Ouřeckého a Pilařové, jako hlavních viníků zatýkání v Železných horách. Zvláště na Věru měl spadeno: „Kde se ona objevila, tak krátce nato tam bylo gestapo.“
         „Zásah Píchy-Tůmy vedl k tomu, že zpráva Ouřeckého na Wolfovou byla natolik zlehčena, že se již její prověření neprovedlo a Wolfová nebyla jak k této zprávě, tak ke svému vyjádření dále vyšetřována,“ stojí doslovně v protokolu.
         Proti Wolfové vzniklo podezření, že se podílela na likvidaci partyzánské základny Josefa Kroužka-Lesáka na Sedlčansku, kdy na pokyn Nachtmana pronikla do bunkrů odbojářů. Vzápětí došlo k zatýkání a zavraždění některých odbojářů. V dokumentu z 22. 1. 1964 stojí: „Jmenovaná byla v bunkrech jen dva dny, ovšem svým chováním vzbudila podezření, až bylo uvažováno o její likvidaci.“
         A 30. 10. 1963 vypověděl Jaroslav Nachtman, že se chtěl přes Wolfovou dostat k partyzánům na Čáslavsku, a proto k ní nechal přivést Ouřeckého. „Wolfová si plně získala důvěru ilegalisty z Čáslavi a bylo připraveno její napojení mezi partyzány na Čáslavsko. Nedošlo k tomu jen proto, že kolínské gestapo předalo poznatky, že se partyzánská skupina z okolí Čáslavi přemístila do Železných hor. Tento úkol pak splnili konfidenti Lepařík a Fink přes Pilařovou...“ A když z akce sešlo, zařídil Nachtman odchod Ouřeckého z bytu Wolfové.
         Konfidentu Hnátovi řekl kolega Sasák, že Heda „je přímou spolupracovnicí Nachtmana, že mu přímo podléhá, že je jeho pravá ruka“. Hnát ji několikrát viděl na místech, kde se scházeli konfidenti.
         Konfident Vohradník zase vypověděl, že jej Wolfová neprávem nařkla z viny na zatčení jejího muže na Domažlicku. Nebyla to pravda, Wolfa udal Fiala, ale Vohradník byl Wolfovou nařčen, že je u gestapa a přitom si volně běhá po Praze, takže pak před ním varoval i ilegální časopis Předvoj.
         A další neuvěřitelná fakta! Vohradník po válce o Wolfové mnoho vypověděl. Že on znal Holejka ještě z doby I. republiky, kdy Holejko docházel na ÚV KSČ pod jménem Černý a jednal tam často s Širokým a Kopeckým. Že mu Holejko sdělil, že se u Wolfové na Pankráci scházejí on s Nachtmanem, Žíchou a lékař Marek, přítel Wolfové. A že před nimi Wolfová tvrdí, že Vohradník má na svědomí jejího muže a že už v roce 1942 udal mnoho komunistů v Písku a zatkl mnoho lidí v Jičíně. Přitom v té době byl Antonín Vohradník ještě v SSSR.
         Před koncem roku 1944 se Vohradník dozvěděl od Finka, že chce Nachtman zneužít Wolfovou a poslat ji na Pardubicko mezi partyzány, aby mu odtud podávala zprávy. Vohradník prý požádal Finka, aby ho seznámil s jistou dívkou, přes níž by Wolfovou varoval. A skutečně jí po ní vzkázal, co ji ve skutečnosti čeká. A navrhl jí, ať se mezi 10. a 11. hodinou postaví u Pečkárny, že uvidí, jak tam chodí Nachtman, Holejko a Žícha. Že pochopí, kým jsou. Fink prý mu řekl, že už druhý den poznala všechny tři agenty gestapa a tím se zmařil plán Nachtmana. Mělo to být 2. či 3. ledna 1945. Vohradník se sám přesvědčil, že tam Wolfová chodí, stála však v šatech, které nosila na schůzky s konfidenty, takže ji každý musel vidět. Že ji tedy i Holejko a Nachtman poznali. Soudružka Heda se tak přesvědčila, že její spolupracovníci jsou konfidenty gestapa, vřelé styky s nimi však nepřerušila až do května 1945.

         Ve zprávě je proto poznamenáno, že se Wolfová s Nachtmanem stýkala dále, naposledy údajně 14 dní před revolucí, i když musela od ledna vědět, kdo Nachtman a Holejko jsou.
         V květnu 1945 byla ve firmě Glawa ve Štěpánské ulici nalezena knížka s propustkami a jízdními lístky pro konfidenty. Byl tam i jízdní výkaz na jméno Wolf Hedvika do Německa.
Po květnu 1945 „těžila politicky z památky svého muže“.
Josef Veselý, jenž se často scházel s konfidenty, byl za války účetním Burianova divadla a v době prošetřování ředitelem filmových ateliérů Barrandov. Tento konfident uvedl, že se sešel s Wolfovou po válce na ÚV KSČ, „kde se dohodli, že jejich konfidentskou činnost zamlčí a že budou přiznávat jen část - jakoby odbojové činnosti“.  Že byli jen gestapem zneužiti...
         Obvodní soud pro Prahu 2 projednal žalobu proti Hedvice Výmolové ve dnech 14. září až 1. října 1964 a uznal ji vinnou, že získávala pro gestapo informace a předávala je dalším konfidentům či přímo gestapu a že na základě jejích informací byli lidé zatýkáni, čímž je uvedla v nebezpečí smrti a spáchala tak podle § 179 trestný čin obecného ohrožení. Trest jí však z důvodu promlčení uložen nebyl.
         V odůvodnění stojí, že „vyrůstala v komunistické rodině, dostalo se jí komunistické výchovy a byla činna i v komunistických organizacích“. Ovšem Nachtman potvrdil, že mu byla Výmolová předána na gestapu v protikomunistickém oddělení a že si tedy musela být vědoma, že je úkolována pro gestapo. Že se jí do spolupráce nechtělo a že dokonce plakala, takže jí Nachtman slíbil, že ji příliš využívat nebude. Soud měl zato, že Výmolová poskytla gestapu nějaké služby, aby zachránila život svému prvnímu manželovi a že už pak byla dána gestapu napospas. Soudu předsedal Dr. Vladimír Podčepický.
         Komunistický původ a příslušnost prostě omluvily mnohé a o konfidentech z řad komunistů se zásadně mlčelo, i když takových bylo nejvíce. A novodobé dějiny se ohýbaly podle potřeby vládnoucí strany...

                                                                                                                                                 Milan Kubín, Hynek Jurman, Pavel Vomela

Agentka Wolfová	Konfident Zdeněk Fink
Král konfidentů Jaroslav Nachtman	Konfident Nestor Holejko

3. Začíná to skřípat

Prvořadým úkolem oddílu Mistr Jan Hus bylo vytvářet buňky komunistů, které by po válce převzaly moc. Když byla v roce 1965 sestavena učebnice pro posluchače Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně, netajil se v ní totiž hlavní účel brigády MJH. - účel politický! Krátce před odletem byl M. Pich-Tůma přijat v Moskvě K. Gottwaldem a J. Švermou a dostal jasné zadání: „Pomůžeš lidu v okupované vlasti v organizaci partyzánského boje a všemi formami dopomůžeš k vítězství strany, až válka skončí!“
Pich-Tůma se tohoto poslání drží už při první návštěvě Jaroslava Ouřeckého a přikazuje mu svolat schůzi ze spolehlivých lidí. Na tu se 28. října 1944 dostavilo k Ouřeckým osm členů oddílu, dále manželé Bromovi a Josef Jirák z Licoměřic, cestář Josef Polák z Bousova a přítomni byli samozřejmě manželé Ouřečtí a Věra Pilařová. A tak zatímco kolem slídí gestapo a hledá parašutisty, v Lipovci se po dva večery schůzuje, skládá se hromadná partyzánská přísaha a ve třech vesnicích se zakládají revoluční národní výbory.
Anežka Bromová-Korovinová 5. 3. 1951 vzpomínala, jak hned ten první den pro ni vzkázal Ouřecký, aby přišla, že jsou u něj ruští partyzáni. S Anežkou se muselo počítat, s Rusy to totiž uměla. Ukrývala u sebe ruského uprchlíka Konstatina Korovina a dobře nám ji charakterizuje kousek její výpovědi z roku 1947: „S Korovinem jsem navázala poměr ještě v době, kdy byl u nás v Licoměřicích jako válečný zajatec, tj. asi zjara v roce 1943 (správně asi 1944 - poznámka autorů). Můj manžel o našem poměru věděl, ale nikdy nic vážněji proti našemu poměru nenamítal. Bylo mu totiž známo, že ho nemám jako žena ráda a naše manželství s Bromem bylo více jako přátelství. Z poměru s Korovinem narodil se mi dne 7. 6. 1945 syn Konstantin (Hynek) a žádám o změnu jména na Korovinová a i synek se bude jmenovat Korovin.“
Jak zareagovala na Ouřeckého pozvání, udává Anežka Bromová zase svérázně: „Já jsem se tam ihned dostavila s jistým Bromem Bohumilem...“ Manžel byl tedy jen „jistým Bromem“. Anežka však nezapomněla dodat: „...dostavil se tam se mnou Korovin Alex. Konstantin“. A vzpomíná na první seznámení s M. Pichem-Tůmou, na složení přísahy do jeho rukou a na jeho požadavek zakládat ilegální organizace.
Pich-Tůma koná za zády svého velitele řadu tajných schůzek s obyvateli. Partyzáni získávají civilní oděvy, tři uprchlíci vstupují do oddílu, navazuje se spolupráce s četníky v Ronově a v Podhořanech.
Vesnice Licoměřice a Lipovec se stávají důležitou partyzánskou základnou. Nedaleko si partyzáni nejdříve postaví velký stan, pak vybudují zemljanku, kterou pečlivě zamaskují. Další podzemní úkryt budují na Zlatém potoce u Prachovic. Z Licoměřic se aktivně zapojují do odboje obuvník Bohumil Brom a především jeho žena Anežka. Ta přivádí do oddílu tři mládence, kteří se ukrývali před totálním nasazením. Jsou to Oldřich Šafář a Zdeněk Šrámek z Čáslavi a Oldřich Pokorný z Prahy. Pich-Tůma je hned přijal do oddílu, aniž si prověřil jejich charakter.
„Bral kde koho, všem důvěřoval a prozrazoval důležité věci,“ vypoví po válce Blažena Ouřecká, manželka Jaroslava Ouřeckého. Vadilo jí, že si Pich-Tůma zapisoval do notesu data a adresy všech spolehlivých lidí, poskytoval je i dalším osobám a nedbal na varování těch rozvážnějších.
Jednou z velkých naivností komisaře Picha-Tůmy byla veřejná partyzánská schůze konaná 1. prosince 1944 v obci Polom u Antonína Horníka nedaleko od Trhové Kamenice. Dvě až tři desítky zasvěcených odbojářů tehdy dostaly za úkol, aby každý přivedl další tři spolehlivé lidi z okolních vesnic. Sraz účastníků byl u hájenky v Křemenici, odkud šel každý jinou cestou na Polom. Cesty a silnice měli obsazené partyzáni. U Horníků se podle pozdějších svědectví mělo sejít 100 až 150 účastníků, sepsala se prezenční listina a předávaly se legitimace! M. Pich-Tůma se dostavil s mjr. G. Melnikem a dalšími dvěma ruskými partyzány a v deset hodin večer vystoupil s projevem o politické situaci a o nutnosti odboje.
Antonín Horník sehnal načerno prase a udělal na schůzi vepřové hody. Že nechyběl ani alkohol, není třeba připomínat. I podle spisovatele M. Ivanova „bylo to hrubé porušení konspiračních pravidel……dokonce tady skládali partyzánský slib - zkrátka sešlo se tady lidí jako máku a rušno jako o posvícení“. Mnozí se doteď ani neznali....
Už předem se muselo o chystané schůzi hojně mluvit. Protože mnozí delegáti nebyli vhodní pro odboj, odmítli se někteří další dostavit. I přes svoji absenci však byli později zatčeni, neboť A. Horník, jehož podle Picha-Tůmy udal Oldřich Pokorný, uvedl po svém zatčení všechna jména, na která si vzpomněl. Takhle tedy postupoval Moskvou vyškolený komisař…
U Ouřeckých Picha-Tůmu nejvíce upoutá neteř domácích Věra Pilařová. Věra se narodila 5. 11. 1928 v Dříteči u Pardubic, vychodila měšťanku a půl roku navštěvovala rodinnou školu. Do roku 1938 bydlela v Praze-Hloubětíně, pak přesídlila s rodiči do vilky v Kyjích u Prahy. Otec Antonín Pilař jí zemřel na tuberkulózu v roce 1943, matka Marie, rozená Trojanová o rok později spáchala sebevraždu. Věra tak během jediného roku osiřela. V roce 1944 se dala zapsat na obchodní školu. Po jejím uzavření pomáhala strýci na venkově s hospodářstvím.
O sirotka se i s babičkou tedy starají Ouřečtí. Drobná dívka ještě nemá celých 16 let, pěstouni se o ni bojí, ale Tůma z ní dělá partyzánskou spojku. Bude prý nenápadná...
Nedopadne to dobře a Věra bude vězněna za války i po ní. Ve výslechovém protokolu z 25. června 1945 má Věra uvedeno jako zaměstnání „školačka“. Ze školačky si profesionálně vyškolený Pich-Tůma udělal v dramatické válečné době spojku! „Pilařovou získal i jako spojku,“ napíše jednou spisovatel Miroslav Ivanov a my se můžeme domýšlet, co myslel tím „i“.
Rok po válce, 8. května 1946, paní Ouřecká vypověděla o tom, jak Tůma udělal z Věrky spojku:
„…moji neteř Věru si (rozuměj vybral - poznámka autorů) přes můj protest a varování, že je sirotek a patnáctiletá školačka, že nemá rozum a při prozrazení že by mohla všechno pověděti a ze strachu všechno zraditi. On přes náš protest říkal, že bude nenápaditá a že je pro to jako stvořena…“
Jednou odpoledne si Pich-Tůma pozval Věru do lesa, vyptával se jí na rodinné a majetkové poměry a nakonec ji nutil ke krádeži vkladní knížky, že by pak vyzvedl peníze na její cesty v roli spojky.
„Proč Tůma, kdyby to myslel čestně a upřímně,“ pokračuje ve výpovědi B. Ouřecká, „neřekl to mému muži, o kterém věděl, že je ochoten poslední halíř pro ně obětovat a proč takhle nečestně jednal? Prvně jela mu do Úpice zjistiti, zda-li jeho rodiče jsou zdrávi.“
Oddíl se nadále rozšiřuje přijímáním dalších uprchlíků a zřejmě druhého listopadu 1944 se vydává na cestu do Žďárských vrchů. Hned 3. listopadu 1944 se v lese potkávají komisař M. Pich-Tůma a Antonín Horník z Polomi. Právě oni dva zorganizují za měsíc ten tragický mítink partyzánských pomocníků. Oddíl pak došel do Tůmou vysněného Krucemburku, kde navázal spojení s Rudolfem Zvolánkem a našel zde celou řadu podporovatelů v čele s vrchním strážmistrem Josefem Holíkem a Františkem Šešulkou.
M. Pich-Tůma a N. Chimič navštívili na kraji obce dům Rudolfa Zvolánka a samozřejmě nemohli tušit, že ke Zvolánkovi dochází občas jeho zeť, německý důstojník. Dostavili se sem i další občané a příští schůzky už probíhaly u Františka Šešulky.
Na původním místě u Lipovce a Licoměřic zůstávají jen N. Kolesnik, V. Prigodič a dva místní členové. Mají především pátrat po ztracené Lýdii Smykové. Spojení mezi oběma částmi oddílu vykonávají Anežka Bromová a právě Věra Pilařová. Ze své nové základny na Žďársku poslal Pich-Tůma Věře Pilařové dopis po Oldřichu Pokorném. Potvrdí to po válce nezávisle na sobě Blažena i Jaroslav Ouřečtí, nevíme však, kdy se to přesně stalo.
V té chvíli nakoukla poprvé do partyzánského života v Železných a Žďárských horách zrada...
Po pár dnech si začal Oldřich Pokorný stěžovat na bolest v nohou a žádal Picha-Tůmu o možnost vrátit se do lesní základny u Zbyslavce na vyléčení. Komisař souhlasil a poslal po něm dva dopisy svým spolupracovníkům. První z nich adresovaný Antonínu Horníkovi Oldřich Pokorný předal, s druhým dopisem se mu však až za Kolesnikem nechtělo. Předal jej tedy spojkám A. Bromové a Věře Pilařové a sdělil jim i kontakt na Rudolfa Zvolánka v Krucemburku. Pak se sám vydal do Čáslavi, kde měl děvče.
Ztracená zdravotnice se zatím sama protloukala po lesích až do začátku listopadu 1944. Teprve po osmi dnech ji civilní spolupracovníci oddílu Marek a Boh. Čejka našli a po zhruba týdenním zotavení ji A. Bromová s V. Pilařovou převezli vlakem do Krucemburku ke Zvolánkům! Podle výpovědi A. Bromové odmítl provedení tohoto transportu O. Pokorný, proto jely ženy samy. Pich-Tůma jim za to nejdříve vynadal, neboť na nebezpečné cestě vezly dva kufry. V jednom byly léky, v druhém zbraně. Ale nakonec prý Pich-Tůma „uznal správnost jednání a uložil Korovinové zajistit příjem zbraní z letadla“. Tuhle důležitou věc nařídí venkovské ženě a sám se o výsadek zbraní více nestará! Lýdie Smyková putovala z Krucemburku za oddílem ke Kamennému vrchu, kde byla rozbita základna. Pich-Tůma pak dal v Krucemburku Anežce Bromové další dopis pro N. Kolesnika a Věru Pilařovou vyslal až do Úpice, kde měla zjistit osud jeho rodičů.
„Prvně jela mu do Úpice zjistiti, zda-li jeho rodiče jsou zdrávi,“ je zaprotokolováno ve výpovědi Blaženy Ouřecké.
Věra Pilařová se na cestě do Úpice strašně bála, zvláště když jí Tůmovi příbuzní nedůvěřovali a měli ji za spolupracovnici gestapa. Pich-Tůma se o této cestě nikdy ve svých vzpomínkách nezmínil a na s. 186 knihy Útěk a návrat dokonce nepravdivě tvrdí, že zdravotnici Lýdii Smykovou dovezly za oddílem A. Bromová a Zdeňka Moravcová. Jako by potřeboval zamlžit přítomnost Věry Pilařové v Krucemburku a její následnou cestu do Úpice. O jménu Miroslav Pich zatím nikdo nevěděl, komisař před odletem do vlasti přijal jméno Tůma, které před ním nosil nyní už mrtvý komunistický novinář a instruktor František Taussig. Ve vzpomínkách knihy Útěk a návrat uvádí na s. 161, že jeho pravé jméno znal jediný velitel A.V. Fomin.
Věře Pilařové tak po veliteli Fominovi jako první vlastně prozradil své skutečné jméno a poslal ji na cestu hodně nebezpečnou. Rodiče Pichovi ji považovali za provokatérku a sotva šestnáctileté děvče mělo co dělat, aby obstálo. Věra samozřejmě nemohla tušit, že právě tohle poslání jednou přispěje k jejímu nešťastnému konci.
A jakže to bylo s Oldřichem Pokorným? Hodil se u partyzánů marod a odešel za děvčetem do Čáslavi? Bylo tomu skutečně tak?
Tohle se totiž traduje ve všech pracích o oddílu (pozdější brigádě) MJH. Situace však byla o něco složitější. Jednak měl O. Pokorný doručit ještě jeden dopis Věře Pilařové, jak víme z výpovědí Ouřeckých. Ale kdyby ho měl s sebou hned, mohl jej předat současně s dopisem pro Kolesnika. Ne, tenhle dopis mu musel dát Pich-Tůma jindy. Dopis pro Věru Pilařovou mu prostě svěří někdy později. Ale kdy, když se O. Pokorný na dlouhé týdny u partyzánů neukázal? Měl s ním snad Pich-Tůma ještě nějaký jiný kontakt? Za zády svých druhů?
Spisovatel Miroslav Ivanov považoval Pokorného poslání za důležité, jen tak každý by s dopisy od Picha-Tůmy nešel. Během krátkého společného pobytu u oddílu si byli Pich-Tůma a Oldřich Pokorní blízcí. Podobně i Tůma a Šustov. Někteří se domnívali, že báječný střelec N. Šustov „byl pod osobním komisařovým velením“.
Pobytu Oldřicha Pokorného v Čáslavi ještě něco předcházelo. Oldřich Pokorný jel totiž nejdříve do Prahy, kde pobyl dost dlouho. Kdo ho tam asi poslal? O této cestě se dosud moc nevědělo ani nepsalo. Ale o tom zase příště...
Milan Kubín, Hynek Jurman, Pavel Vomela

Anežka Bromová

4. Zrada nastupuje a nekončí

Oddíl operuje v okolí Nové Huti, Cikháje, Račína a Žďáru, ale podle potřeby se vrací do oblasti Železných hor nebo se vydává i na Kutnohorsko. Husovci hodlali podle vlastního prohlášení rozvířit boj, ale hodnotíme-li jejich činnost s odstupem, je zcela zřejmé, že v jejich činnosti dominuje složka politická a organizátorská. Zakládají revoluční národní výbory a připravují půdu pro poválečný nástup komunistů. Když se někteří příznivci levice obávají, že žďárskou radnici mohou ovládnout agrárníci, pokud zde nebude včas Rudá armáda, uklidňuje je Antonín Houf tvrzením, že jsou zde partyzáni, kteří to nepřipustí.
Ještě v listopadu 1944 stačí partyzáni popravit hajného Josefa Brdíčka ve Fryšavě, když rodinu zaženou do sklepa a hajného zastřelí Šustov v kuchyni. Vzápětí se většina skupiny vrací do Železných hor a svým pobytem zde ohrozí dobrou stovku obyvatel.
„Komisař s 18 partyzány přešel ze Žďárských vrchů ke Kolesnikovi. Mobilizoval pomocí národních výborů nové muže do oddílu v počtu 12, dal popravit dva agenty, Oldu Pokorného a Novotného,“ stojí v Tůmově poválečném výkazu, kde lze najít i větu: „...Chimič se svým mužstvem zradil brigádu a přešel k majoru Melnikovi...“
Noví členové partyzánského oddílu, Oldřich Pokorný a Josef Novotný, jsou nezávisle na sobě zatčeni a oba prý přislíbí spolupráci gestapu. Vypráví se to tak mezi lidmi. Těžké podmínky nevydrží ani Šrámek a Šafář, opustí své druhy, vlakem odjedou do Čáslavi a nakonec skončí tam, kde se skrývali před příchodem husovců. Tedy u Bromů v Licoměřicích. Tady se dozvědí, že jsou považováni za dezertéry a s omluvou se zase vracejí k partyzánům.
Jsou vzati na milost, jinak se však vede jejich výše jmenovaným druhům. Oldřich Pokorný nedoručil dopis Věře Pilařové a odjel na tři týdny do Prahy. Když se pak konečně vracel s dopisem, bez zábran se pohyboval po Čáslavi, kde ovšem zrovna probíhala policejní razie po vyloupení trafiky. A tak byl Pokorný zatčen při kontrole v hotelu U Jelena. 
„U Pokorného byl nalezen jmenovaný dopis, v notese zapsány adresy nás všech a revolver,“ vypověděla Blažena Ouřecká. Pokorný přislíbil gestapu spolupráci a po proškolení se s pistolí vrátil k oddílu. Podle Picha-Tůmy měl prodělat třítýdenní kurz pro agenty gestapa, což však časově nebylo možné. Tahle doba se do období od zatčení do vyslání Pokorného zpět k oddílu nevejde, ale snadno ji lze vtěsnat mezi Pokorného údajné omarodění a jeho zatčení. Ty tři týdny prostě trávil Pokorný už před svým dopadením v Praze.
Ještě dříve než on ohrozil oddíl jiný lehkomyslník a prý i zrádce. Josef Novotný z nedalekých Vyžic. Také se zbytečně u partyzánů nezdržuje. Na rozdíl od Picha-Tůmy je však alespoň u shozu zbraní. Ten se uskutečnil dle Tůmových poznámek 18. listopadu 1944, dle vzpomínek jiných účastníků o několik dní později. Oddíl vedený N. Kolesnikem přijal na Handlířově louce 14 stokilových pytlů zásob. I Josef Novotný se tehdy ozbrojil a veřejně se ukazuje po vesnicích stejně jako mnozí jiní. Jak může, uniká domů, účastní se i nepovolené zábavy a dává si tam hrát partyzánské sólo. Má být proto zatčen a gestapu přislíbit spolupráci.
Počátkem prosince 1944 se partyzáni vracejí do Železných hor. Současně se v Lipovci, Licoměřicích a okolí objevují první podezřelí lidé a agenti gestapa. Jejich výskyt tu nabývá na intenzitě.
Jako první se objevil právě Novotný. U Ouřeckých to dobře znal, několikrát tam byl s jinými partyzány pro potraviny. Přišel tedy k Ouřeckým a v kuchyni zastihl matku s dětmi. Hlava rodiny zrovna seděla u Bromů. Blažena Ouřecká odvádí Novotného od dětí do chléva. A diví se, jak ho mohlo gestapo pustit. Agent odpověděl, že má na gestapu jednoho známého. A že kdyby chtěli, mohl by domluvit spolupráci pro Věru Pilařovou, aby měla pokoj od úřadů. Úřad práce ji totiž neustále pronásledoval a snažil se po uzavření škol o její pracovní nasazení. Teta se strýcem ji jen s největším úsilím a za cenu úplatků udrželi jako sílu v hospodářství. Věra, která byla rozmluvě ve chlévě přítomna, tuto pomoc odmítla. Novotný se obrátil na její tetu se slovy: „Paní, kdybyste se tam dostala, budete mluvit jako hodiny, ale oni už všechno vědí a všechno mají už zakreslený v mapách.“
Žena se ho snažila všelijak zdržovat, dala mu najíst a využila náhodného příchodu starosty Kobery. Ten pak zašel k Bromům a Ouřeckému vyřídil, že ho doma čeká Novotný, který hovoří, že byl na gestapu. Jaroslav Ouřecký se okamžitě vypravil domů a doprovázela jej Anežka Bromová. Jakmile dorazili, Novotný je žádal o zprostředkování kontaktu s velitelem partyzánů Nikolajem. Do lesa prý sám nepůjde, protože je tam ten český komisař. Jaroslav Ouřecký po válce tlumočil jeho slova, že „by raději mluvil s tím Nikolajem a měl jsem dojem, že se tam nějak nedohodli a že se tam bojí jít“. V řeči Novotného však bylo hodně nesrovnalostí. Jednou prohlásil, že už u partyzánů na kraji lesa byl, pak zase tvrdil, že jde přímo od vlaku. Další rozpor byl v tom, že měl i přijet na kole… Ale svůj pobyt na kolínském gestapu netajil.
Ouřecký proto zašel s Bromovou pro partyzány Konstantina a Voloďu a ti si po krátkém výslechu Novotného odvedli. Našli u něj telefonní číslo na gestapáka H. Meiera, peníze a fotoaparát. Novotného vyslýchal Pich-Tůma, který nařídil jeho zastřelení. Trest hned vykonal Šustov. Josef Novotný byl za zradu popraven a zakopán u potoka, kde byly poblíž pod zemí ukryty i zbraně z výsadku.
Blažena Ouřecká vzpomínala, že to vše proběhlo „v den svátku panny Barbory“ a že od té doby žili ve stálém strachu.
Vzápětí nastoupil na jeviště zrady Oldřich Pokorný. Na zpáteční cestě z Prahy se stavil v Čáslavi „u děvčete Provazníkové“, ale měl smůlu. Protože došlo k vyloupení trafiky, kontrolovali se všechny osoby ubytované v hostincích. V hotelu U Jelena tak byl dopaden i Oldřich Pokorný a v jeho zavazadle se našla pistole sovětského původu. A také seznam členů národních výborů a osob zasvěcených, celkem šlo asi o 50 osob z okolí Lipovce, Licoměřic i Krucemburku. Událost se datuje vesměs k 5. prosinci 1944, ale gestapák J. Schorn uvedl při výslechu i datum 4. 11. 1944! Pokorný nejdříve tvrdil, že pistoli našel, ale pak všechno vyzradil. Svůj útěk z nucených prací v Německu, skrývání v Praze a poté na Čáslavsku i vstup k partyzánům ze skupiny Mistr Jan Hus, kam jej přivedla Bromová z Licoměřic. Už po čtyřech dnech dostal od partyzánů pistoli a také granáty, po dvou týdnech se mu však u nich přestalo líbit a odešel. V jiné výpovědi však stojí, že byl u partyzánů jen asi 3 dny. Byl převezen na gestapo do Prahy a sliby i výhrůžkami získán pro spolupráci, když především slíbili beztrestnost celé jeho rodině. Dostal za úkol navázat spojení s partyzány a s Bromovou a hned pak se vrátit na služebnu.
V poválečných výpovědích se kolem případu Oldřicha Pokorného objevuje celá řada nesrovnalostí. Dr. Hornischer vypověděl, že Pokorný odešel od Picha- Tůmy pro nějaký „milostný poměr“. Hornischer vypovídal v dodatku své výpovědi ze dne 9.11.1945 o Pokorném, že byl při vstupu k partyzánům osobně prověřen Tůmou, že se mu tam asi měsíc líbilo, ale pak zatoužil vidět své příbuzné a nevěstu. Vymluvil se prý Tůmovi na pohlavní nemoc! Ten mu dal dovolenku na léčení a Pokorný odešel. V Čáslavi byl zatčen, protože neměl při razii v pořádku papíry. Pak se u něj našla zbraň a nakonec Němci zjistili, že utekl z pracovního nasazení. Byl tedy předán kolínskému gestapu, které nejvíce zajímal původ zbraně. Pokorný přiznal, že byl u partyzánské skupiny komisaře Tůmy, který se správně jmenuje Vališ! Tenhle údaj je nesmírně důležitý! Jak mohl Pokorný znát tohle krycí jméno Tůmy? Ostatní partyzáni jej zřejmě neznali. Že by mezi Tůmou a Pokorným bylo nějaké důvěrnější pouto?
Pokorný prozradil i byt u obuvníka Broma, v němž někdy Tůma přespával. Vzali ho do Prahy a tam rozhodli, že Pokorný bude nasazen proti Tůmovi jako konfident. Do akce ho vezl J. Nachtman, Pokorný padl na Tůmu, už se nevrátil a jeho tělo bylo nalezeno až asi po 2 měsících.... Dále mluví Dr. Hornischer o druhém konfidentovi, jehož jméno zapomněl, ale věděl, že navštívil pekaře Kůrku. Musel to tedy být Bambas...
Jaroslav Nachtman ve výpovědi z 22.10.1963 datoval „někdy počátkem listopadu“ jako dobu, kdy se W. Leimer dozvěděl o partyzánech na Kolínsku a kdy mu byl k ruce O. Pokorný. Což je zhruba o měsíc dříve, než došlo k zatčení Pokorného v Čáslavi. Ale mohlo to celkem souhlasit s časem, kdy dorazil Pokorný do Prahy a byl k ruce…
A 11.6.1965 J. Nachtman vypověděl, že asi ve 2. polovině listopadu 1944 jel do Kolína tlumočit W. Leimerovi, jel s ním i Dr. Hornischer a další úředníci. Šlo o výslech Pokorného, jenž slíbil gestapu spolupráci. Nachtman mu tlumočil Leimerovy pokyny a pak s ním jel do terénu. Vysadili ho, ale marně na něj čekali přes dvě hodiny. Nevrátil se! Když se našla jeho mrtvola, byla podniknuta akce proti Lipovci a Licoměřicím.
Zpráva Dr. Gerkeho do Berlína nejvyššímu říšskému bezpečnostnímu úřadu i K. H. Frankovi z 31.12.1944 popisuje akci v Lipovci a Licoměřicích a zmiňuje se i o tom, že Pokorný byl u bandy jen asi 3 dny a odešel pak do Čáslavi, kde byl zatčen.
Gestapák F. Schorn líčil zatčení Pokorného v Čáslavi a jeho výslech „ještě téhož dne tj. 4. 11. 1944“. Zde jde tedy o chybu řádově jeden měsíc. Šlo snad o chybu zapisovatele? Stejný Schorn totiž jindy vypovídal právě o ten měsíc jinak. Pokorný podle Schorna popsal svůj útěk z totálního nasazení, skrývání u Licoměřic, kontakt s Bromovou a vstup k partyzánům. Asi po 2 týdnech prý odešel a odjel do Prahy, kde se zdržel několik dnů a chtěl se k oddílu vrátit. Proto jel do Čáslavi, kde byl zatčen. Dále to známe. Když se po vyslání k partyzánům nevracel, nasadil Emil Laufka svého konfidenta Bambase a v Praze byli zatím vyslýcháni matka Pokorného, sestra, švagr i jeho kamarádi z Čáslavi. Tím prý se ověřilo vše, co už řekl Pokorný a bylo rozhodnuto obsadit obě dědiny.
Pokorného skutečně před vysazením instruoval Nachtman. Celá výprava gestapáků zastavila asi dva kilometry před místem určení. Nachtman zde vyslechl rozhovor čtyř gestapáků v čele s W. Leimerem o tom, že v obci, kde právě stáli, mají konfidenta v domě nedaleko křižovatky. Šlo snad o Podhořany? Nebo Ronov? Konfidentů zde každopádně přibývalo. Měla to být podle Nachtmana sousední obec od té, kde byla Pokorným udaná přepážka, čímž mínil dům Bromových v Licoměřicích. Z tohoto místa vezli po setmění Pokorného asi 1 000 metrů a on pak šel dalších 1 000 metrů do Lipovce.
Pokorný se vypravil nejdříve k Ouřeckým. Zamčenými dveřmi se tam však nemohl dostat, a tak odešel k Bromům. Tam byl shodou okolností ve vedlejší místnosti přítomen s Korovinem i Pich-Tůma, který Pokorného vyslechl a po přiznání jej odvedl do lesa k popravě. Ve výpovědi z 3. dubna 1951 datoval J. Ouřecký konec Pokorného na konec listopadu 1944, dopadení Novotného pak asi na 6. prosinec 1944. Paměť někdy selhává, časové rozpory ve výpovědích se objevují často.
Často se také uvádí, že až po přepadu Lipovce a Licoměřic prohledávali Němci okolí a našli Pokorného mrtvolu zahrabanou v listí. Byl střelen zezadu do hlavy. Nachtman však naopak vypověděl, že až krátce po nalezení Pokorného mrtvoly byla provedena akce v obou obcích.
Podle jeho instrukcí se měl agent vrátit za půl hodiny, ale čekali na něj marně přes dvě hodiny. Že byl Pokorný zabit, zjistilo podle Nachtmana kolínské gestapo jako „agenturní zprávu od jednoho ze svých konfidentů, který byl do případu nasazen“.
Když se Pokorný nevracel, byli vyslýcháni jeho příbuzní, především sestra a švagr, a také kamarád a dvě děvčata z Čáslavi. Protože se gestapo dozvědělo jen to, co už vypověděl Pokorný, bylo naplánováno obklíčení a prohlídka obou vesnic. Prostě razie!
Milan Kubín, Hynek Jurman, Pavel Vomela

Dům Ouřeckých v Lipovci

5. Trnitá cesta Jaroslava Ouřeckého ze studny

Úder gestapa přišel brzy nad ránem 19. prosince 1944. Večer předtím dorazila k Bromům partyzánská spojka Zdeňka Moravcová s dlouhým dopisem od velitele Fomina pro Picha-Tůmu. Nesla i balíček lamp pro Mášu Poljakovou do vysílačky.
„Co sem jezdíš? Budeme utíkat!“ přivítala ji Anežka Bromová. U Bromů bylo sbaleno, nervozita narůstala. Zdeňka zůstala na noc a večer se dostavili partyzáni Ivan a Miťka. Asi ve tři hodiny v noci bylo slyšet zvenku nezvyklý hluk. V pět ráno vykoukl obuvník Brom ven a přiběhl s křikem: „Jsme obklíčeni!“
Všichni se dali na útěk. Zdeňka Moravcová vytrhla dopis z podšívky, vběhla do jednoho stavení a chtěla jej hodit do ohně. Vystrašená paní ji ale vyhnala ven. Dohonila tedy oba partyzány a klouzala s nimi po svahu dolů. Brom křičel, ať se rozdělí a vzal to s manželkou Anežkou zadem k vesnici. Moravcová utíkala přes louku k lesu směrem na Zbyslavec. Partyzáni spustili střelbu, jednoho esesáka zasáhli do ramene a probili se z obklíčení, které ještě nebylo dokonalé. Zdeňka zahrabala lampy do země, dopis roztrhala, zčásti jej snědla, zčásti zahrabala pod mech. Pak čekala pod stromem na zatčení.
Obce byly obklíčeny jednotkou SS a tlampače na autech vyzývaly lidi, aby se dostavili na náves před obecní úřad, jinak budou zastřeleni. Domy měli nechat odemčené. Akce se zúčastnila celá kolínská úřadovna gestapa a domy označovali dva konfidenti.
Gestapo vpadlo nejdříve ke Kůrkům a Ouřeckým v Lipovci. Kůrka ještě utekl v husté mlze do lesa, ale jeho žena si v zoufalství podřezala žíly. Ouřečtí také včas opustili dům, ale soused Polívka, který je varoval, byl dopaden, zbit a v mdlobách nalezen až druhý den. Starosta Václav Kobera se pokusil ujet na kole, už však neprojel a vrátil se domů.
Baterie z vysílačky a šňůry od padáku byly ukryty předešlého dne v opuštěném domě č. 26, ale Němci je tam našli. Proto vyhlásili zatčení všech mužů od 16 do 70 let a hrozili postihy především kvůli uniknutí manželů Ouřeckých, starosty V. Kobery a Kůrky. Poté V. Kobera a B. Ouřecká dobrovolně vystoupili a přihlásili se. Ženy a děti byly zatím shromážděny v místním Linhartově hostinci.
Brzy byli přestárlí, ženy, děti a válečný invalida s jednou nohou posláni domů. Bromovi nejdříve zaběhli k starostovi Šmídovi, ale ten je nechtěl pod svou střechou. Tak šli hned vedle a dostali se do stodoly Václava Zumra, kde se zahrabali do slámy. Dobře slyšeli křik Němců, štěkot psů a tlampač, který vyvolával i jejich jména a vyhrožoval smrtí každému, kdo neprozradí partyzány. Pak dobře slyšeli rány, které schytal starosta Licoměřic František Šmíd. Protože někdo prohlásil, že viděl Broma s ženou běžet k Šmídovi, byla zapálena jeho stodola v domnění, že právě v ní se Bromovi skrývají. Ti však prodlévali hned v té sousední…
Anna Bromová potvrdila, že starosta Šmíd byl uvázán za nohy na trám a mučen. Naopak Josef Tetřev připustil, že při výslechu týrán nebyl.
Bratra Ouřeckého Josefa však přibili gestapáci noži na stůl a surově bili. I hajný Jan Šustr vzpomínal, že byl surově zbit. Razii sledoval z okna pan Kupka. Ranila ho z toho mrtvice a na hřbitov ho neměl kdo odnést. Nesly ho nakonec ženské… František Šešulka ml. popsal gestapácký zátah 19. prosince 1944 včetně objevení zemljanky a zaznamenal: „Večer před tím, když jsme byli shromážděni v zemljance, přišel Tůma - nevím odkud - a řekl: Hoši, přijde do lesa razie!“
Zdeňka Moravcová se po zadržení vymlouvala, že byla u Bromů pro boty, pro filcové válenky. Brom šil válenky pro Němce, ale šil i něco navíc, dodával to partyzánům a s botami obchodoval po vesnicích. A protože prý Moravcové nejel vlak, musela zůstat na noc. „Ráno začali křičet, že se musí utíkat, a tak jsem utíkala. Tady v lese jsem čekala, až bude konec, že se potom vrátím domů,“ tvrdila neochvějně.
Za dramatických okolností zatím unikl Jaroslav Ouřecký. Nejdříve vzbudil oba partyzány na půdě a oznámil jim, že jsou obklíčeni. Opravdu zajímavé, když se musí budit hlídka… Poté zanesl některé věci k příbuzným a sousedům. Pak se sám ukryl na půdě u Semeráků, ale brzy pochopil, že se tam nezachrání. Vydal se tedy k lesu, ale bylo po něm stříleno, a tak se obrátil k paní Novotné. Zde si vlezl do sedm metrů hluboké kryté studně a manželka Blažena s paní Novotnou nad ním zadělaly betonový příklop. Tam vydržel celý den i další den až do odpoledne. Když 20. prosince 1944 Němci odjeli, chtěl prchnout do lesů, ty však byly pořád plné Němců, a tak Jaroslav Ouřecký vyrazil na nezáviděníhodnou pouť po svých známých a příbuzných.
Bromovi zůstali ve stodole plné tři dny. Pich-Tůma zatím spokojeně vydechoval v hájovně s krásnou Mášou Poljakovou, o níž sám zaznamenal: „Byla to příkladná komsomolka. Charakterní, zásadová, při plnění jakýchkoli povinností přesná a důsledná. Přitom jako žena nesmírně krásná…“
V Lipovci a Licoměřicích byli zatčeni všichni dospělí muži, z žen třeba Blažena Ouřecká a Zdeňka Moravcová. Zdeňka Kůrková se pokusila o sebevraždu. Když se to dozvěděl její muž, vrátil se z lesů dobrovolně do zajetí a zemřel pak v Terezíně. Nejčastěji se uvádí, že bylo zatčeno 106 mužů a 5 žen.
Důkladný seznam vypracovaný 10. května 1965 vykazuje 53 zatčených z Lipovce, 42 z Licoměřic a 7 dodatečně zatčených z obou obcí. Celkem tedy 102 zadržených.
Ti jsou odvezeni do Čáslavi, pak k výslechu do Kolína a většina z nich končí v Terezíně. Tam se skoro všichni nakazí tyfem a na tři desítky zajatých tam zemře, nebo přijde brzy o život následkem věznění.
„Linharta z hospody nechali doma, že jim dobře vařil... Hajného sebrali, že si nechal narůsti bradku jako mají Rusové,“ napsal v dopise svým příbuzným o řádění esesáků v Licoměřicích a Lipovci 81tiletý stařec. V Licoměřicích zůstalo doma podle jeho sdělení jen 5 mužů a v Lipovci asi 15, neboť odtud byli někteří v době zatýkání v továrnách.
O celé akci nechal Pich-Tůma vytisknout leták, který vylepoval po vesnicích. Zveličil v něm zvěrstva nacistů, především krádeže a loupení, ale vymyslel si i to, že byl zastřelen pekař a dva přítomní partyzáni. Na německé straně uvedl 18 padlých, i když ve skutečnosti byl jen jediný Němec postřelen!
V televizním filmu uváděném v dubnu 2011 o osudu Lipovce a Licoměřic hovořila dcera Ouřeckých příznačně: „Tady partyzáni nic nedělali, jenom bylo nešťastných hodně lidí.“
Jaroslav Ouřecký vylezl po dvou dnech ze studny a vyrazil za svobodou. Do lesů nemohl, před tím ho paní Novotná varovala, a tak se pustil k příbuzným, kterých měl v okolí dost. Začala tím jeho křížová cesta, kterou jako by předznamenal velký český básník Jiří Orten. Tento pěvec smutného osudu se narodil v nedaleké Kutné Hoře. Právě na Ouřeckého se hodí kousek Ortenovy prózy:
„Půjde od člověka k člověku a o každého se poraní. Za kratičké okamžiky štěstí bude platit vlastní krví. Pozná zradu v každém srdci, v každém slově a v každé myšlence, ale nedojde smíření, nedojde moudrosti. Pochybovat a pochybovat bude o zemi Bohem opuštěné, o kruté zvídavosti žen, o bolesti hloubkou zrazené, o všem bude pochybovat a o sobě samém nejvíce…“
Jen posuďte sami. Nejdříve se vydal zadem až na konec vesnice do stavení, kde měl bratr hospodu. Této samotě se říkalo „Chybka“. Chtěl kousek jídla, ale zamknuli před ním a zdejší podnájemnice Zumrová a Myslivečková ho běžely udat na četnickou stanici do Podhořan. Německý četník s posilou hned vyrazil pátrat do Lipovce. Ouřecký pak z bezpečného místa sledoval, jak je samota obklíčena vojskem a prohledávána.
Od Chybky se dal na útěk k Lovčicím, cestou na něj němečtí vojáci stříleli. Ale nezraněn unikl právě do Lovčic, kde na třech místech prosil o chleba, ale nikde mu jej nedali a všude jej odháněli od domu, aby je nepřivedl do neštěstí. Až pan Pospíšil mu dal kousek chleba. Musel dále! Unikl do Semtěše, kde se stavil u bratrance Václava Procházky, ale ten mu dal jen pár jablíček a posílal jej pryč. Přesto si k němu vlezl na půdu, protože už vysílením nemohl dále. Procházka jej tam za chvíli našel, vyháněl ho a jeho manželka šla telefonovat četníkům ve Vrdech. Když ho tak vyhodili, šel k druhému bratranci Miroslavu Procházkovi, který mu dal najíst, ale řekl, že u něj zůstat nemůže, neboť má na bytě nějakou učitelku.
Šel tedy až do Bernardova, kde měl provdané dvě sestry. U první, Anny Polákové, nemohl zůstat, neboť švagr přímo zuřil. A po odchodu ho šli příbuzní pro jistotu také udat. Každý se bál o holý život, Jaroslav Ouřecký prchal z místa na místo, zatímco jeho zasvětitel do odboje dlel s telegrafistkou v teple…
Zamířil tedy k druhé sestře, Barboře Křičenské, kde se sešel se svými dvěma dítky, Jaroslavem a Dagmarou. Švagr měl u lesa velkou stodolu, ale Křičenští mu radili, ať u nich nezůstává, když tam jsou už ty děti. Byl tu zrovna na návštěvě Václav Novák z Chvaletic, jenž měl za manželku Ouřeckého neteř. Ten mu navrhl, ať s ním jde do Chvaletic, že jej načas ukryje. Bohužel u Nováků se po jeho příchodu strhl velký rámus. Ouřecký spal asi do 3 hodin, kdy jej přišla vzbudit nějaká stará babička, že hrozně štěkají psi, ať se má na pozoru, jestli jej nejdou hledat. Vstal tedy a odešel k trati a z prvního nádraží v Trnávce odjel do Kolína. Tam se rozhodl pokračovat do Prahy. Bylo 22. prosince 1944.
V Praze si Ouřecký vzpomněl na svou příbuznou Blaženu Černou z Karlína. Ouřečtí ji po celou okupaci podporovali potravinami, ale Černá ho teď vyhnala a šla jej udat. Pár hodin před Štědrým dnem...
Šel tedy do Libně ke známému vlakvedoucímu Robertu Mládkovi, ani ten jej však nepřijal.
„Půjde od člověka k člověku a o každého se poraní…“
V zoufalství jel do Prahy-Kyjí, kde opatrně vyhledal svoji tchýni Annu Trojanovou a zdrceně spustil: „Když vy mě nepřijmete, tak vezmu provaz a oběsím se!“
V tu dobu ve vile bydlela nejen Ouřeckého tchyně s vnučkou Věrou, ale i jako podnájemníci mladí manželé Kosinovi, jimž se jménem raději nepředstavil. Blažena Ouřecká 8.5.1946 vypověděla, že tchyně „…ho přijmula za přítomnosti podnájemníka Josefa Kosiny. Kosina musel vykonat národní povinnost a okamžitě ho šel udat…“
Možná však udávala podnájemnice Kosinová. Každopádně následující den k večeru někdo zazvonil, Ouřecký vyhlédl oknem a uviděl četníka. Ukryl se rychle ve vedlejší místnosti pod otoman a četník prověřoval u babičky Trojanové, že podle udání ukrývá cizího muže. Věra Pilařová řekla, že šlo o strýčka, který se zdržel jen krátce. Štábní strážmistr Štědrý po „ledabylé a povrchní prohlídce“ Ouřeckého nenašel a odešel.
Ouřecký si byl jistý, že jej udali podnájemníci Kosinovi, což se po válce potvrdilo. Musel hned odejít do lesa pod Kyjemi a zde se rozhodl, že se ukryje přece jen u své tchyně, ovšem pod stříškou nad chlívkem v zahrádce. Bylo to zrovna na Štědrý den roku 1944. Naoko se rozloučil s manželi Kosinovými a ukryl se nad chlívkem, kde strávil asi tři neděle. Příbuzní mu tam nosili jídlo, občas přespal i v bytě.

Milan Kubín, Hynek Jurman, Pavel Vomela

Jaroslav Ouřecký	Zdeňka Moravcová

6. Kdo je Pich, Vališ, Král a Tůma?

Věru Pilařovou budou mnozí označovat za viníka tragédie v Krucemburku. Zdeňka Moravcová prohlásí: „Pilařová jezdila prý s gestapem. Přivedla je k Šešulkům do Krucemburk.“ Zdeňka Moravcová se v blízkosti Věry Pilařové ocitne i krátce po válce společně s M. Pichem-Tůmou. A nebude to asistence zrovna ke chlubení…
Rudolf Starý nemohl dva roky po válce o Věře nic bližšího uvést, a tak aspoň nechal zaprotokolovat: „Pouze z řečí od Tůmy jsem se dozvěděl, že měla býti konfidentem gestapa.“
Jaroslav Ouřecký po válce prohlásil: „Přiznal jsem, že se Věra stýkala se Šešulkovými.“  To však už bylo dávno známo konfidentům Finkovi a Lepaříkovi… Naivní děvče sotva vyšlé ze školních lavic nemohlo prohlédnout léčky zkušených profesionálů.
Sama Věra Pilařová ve své výpovědi z 5. 11. 1945 připustí, že jí neznámí odbojáři slibovali zavézt za tetou do Pardubic, ale místo toho ji odvezli do Krucemburka. Teprve tam poznala, že jde o gestapáky. „Při výsleších jsem udala Bromovy z Licoměřic, Jiráka a Poláka z Bousova.“ Podpis na výslechovém protokolu Věry Pilařové je napsán zcela dětským písmem...
Ale nezavinila více neštěstí něčí skutečná zrada? Nezklamal nějaký drsný profesionál na české straně barikády? A nechtěl hlavně proto obrátit pozornost jinam a obvinit třeba i mladé děvče?
Jen si vzpomeňme, jak ohroženým lidem z Lipovce a Licoměřic říkal M. Pich-Tůma v půlce prosince 1944, že má spojení s gestapem a že zjistí skutečnost. Ve svém spisku „Partyzáni na Železných horách“ uvádí M. Pich-Tůma na s. 19: „Byli jsme včas svým spojením upozorněni, že se Pokorný k nám vrátí jako člověk gestapa.“ Tohle „spojení“ mohlo pocházet zase jenom z gestapa!
V poválečných protokolech o brigádě MJH čteme o Tůmovi: „Vcelku nezískal obliby mezi příslušníky brigády pro svoje diktátorské chování. Mezi jednotlivými skupinami vznikaly rozpory, které Tůma-Pich spíše podporoval. Po smrti Fominově a jeho štábu situace vyvrcholila v úplném rozkladu brigády, neboť jednotliví velitelé odmítali nadále s Tůmou-Pichem spolupracovat.“
Tůmova postava budila jedno podezření za druhým. Mezi lidmi v Krucemburku bylo známo, že Tůma měl být zatčen gestapem a měl pak partyzány zradit. Dokazuje to např. výslech paní Mrázkové, která dodala, že se tohle povídalo v Krucemburku všeobecně.
O Tůmovi se na Žďársku též traduje, že za celou více než půlroční partyzánskou kariéru pouze jedinkrát nespal v posteli. Ing. Josef Pohanka, člen stejné partyzánské jednotky, se bez uzardění svěřil jednomu z autorů této knihy: „Pich Tůma, to byl gauner. Spal jen v peřinách a měl k tomu dvě kočky, které střídal. Já jsem byl v Polničce s partyzány. Pich nás vždy někam poslal a sám nešel. Furt se vozila prasata, která se kradla. Řezník Břečka z Polničky musel pro Tůmu dělat jen lepší salámy. Furt organizoval trestné výpravy. Hlavně chtěl donést kožeňák od keťase z Újezda. Pak si ho oblíkl a dělal granda. Zezadu střílel vězně.“
Ani po více než 20 letech boj o M. Picha-Tůmu neustával. V říjnu 1968 se ozval pracovník štábu Civilní obrany státu major St. Šedina, který byl za války členem brigády MJH. Major Vích zaznamenal jeho podezření, že Tůma měl být agentem německé zpravodajské služby, jíž byl zavázán z období své cesty přes Maďarsko do SSSR. Že jsou o tom přesvědčeni mnozí další partyzáni a že v době šetření likvidace štábu husovců „byl Tůma-Pich čelným pracovníkem MV a tedy asi vyšetřování usměrňoval ve prospěch své osoby“.
Major Rudolf Skopec proto hovořil 30. 1. 1969 se Stanislavem Šedinou, kterému bylo podezřelé někdejší propuštění Picha-Tůmy z maďarského vězení. Právě tehdy mohl být Pich zverbován gestapem. Miroslav Hlávka, někdejší Tůmův spolubojovník potvrdil, že „Tůma se někdy vytratil na 2 - 3 dny a nikdo nevěděl, kde byl“.
Stejný mjr. R. Skopec zapsal 5. 2. 1969 záznam o pohovoru s občany z Nové Huti, který proběhl 4. 1.1969. Josef Polívka z Nové Hutě u Vojnova Městce vzpomínal na schůzku s Tůmou, kterého doprovázel člověk v německé uniformě. Schůzka proběhla na Nové Huti někdy v dubnu 1945, cizí muž byl bez samopalu, vůbec nemluvil a k ničemu se nevyjadřoval. Tůma jej ani nepředstavil. Tohle potvrdili i manželé Josef a Anna Junovi. Po válce se M. Pich-Tůma osadě Nová Huť pečlivě vyhýbal.
V roce 1969 se šetřila i další podezřelá věc, zavraždění četníka Jana Dočekala dne 5. 5. 1945 v Červených Janovicích. Dočekal tehdy pozval členy národního výboru na četnickou stanici a chtěl je seznámit s fonogramem zaslaným z Prahy. Obsahoval nařízení o zachování veřejného pořádku a zákazu vyvěšování vlajek a podepsán byl Háchou. Na stanici však pronikl blízký Tůmův spolupracovník, hajný Karel Schovanec. Ten prohlásil, že neuznává státního presidenta a vyzval Dočekala, aby dal ruce vzhůru. Když chtěl Schovancovi pistoli vyrazit, byl zastřelen. Ač partyzáni potřebovali zbraně, nechal je tam Schovanec s výjimkou jediné pistole, zato sebral tři četnické brašny. Přítomní svědci byli přesvědčeni, že se chtěl zmocnit deníku Jana Dočekala, „ve kterém měly být proti Schovancovi nějaké závadové poznámky z minulosti“.
Šetření prokázalo Dočekalovi jak přitěžující okolnosti, že z jeho popudu došlo k zatčení dvou občanů, tak i zásluhy, neboť měl mnohé stíhané osoby i partyzány krýt. Ladislav Kubata v podání vojenskému soudu v Příbrami oznámil, že „hajný Schovanec v r. 1944 hlásil na četnické stanici pohyb partyzánské skupiny“ a že některé okolnosti „signalizují podezření, že Tůma-Pich a Schovanec mohou mít něco společného se zradou štábu a likvidací partyzánské brigády Mistra Jana Husa u Leškovic“. Podle Kubaty měl sice velitel četníků „Dočekal nesporně styky s Němci“, ale zrovna tak měl i Schovanec styky s gestapem a „občanům vyhrožoval udáním gestapu a že takovým vyhrožováním je vydíral“. Dále bylo prokázáno, že „Pich-Tůma a Schovanec se za okupace skutečně stýkali“ a bývalý četník V. Pospíšil potvrdil, že za okupace říkal Dočekal, že „Schovanec si to po osvobození slízne, protože nejednal jako řádný Čech“. A totéž co Kubata potvrzovala i Anežka Korovinová.
Když se během partyzánských oslav v roce 1975 sovětští hosté dozvěděli, že je Pich-Tůma nablízku, chtěli ho jít i po těch třiceti letech zastřelit. Proč asi? Když se o Tůmu zajímali amatérští historikové, byli důrazně varováni. Jednomu z nich, Zdeňku Doubkovi z Hradce Králové, oznámil Pich-Tůma, že by „se mohl stát kandidátem na zastřelení“. Hradecká StB se přidala s tím, že bude-li pokračovat, může ho porazit auto.
Pan Doubek totiž také předpokládal, že se Pich-Tůma stal agentem gestapa či SD během svého zajištění v Budapešti, když prchal z vlasti. Od paní Korovinové zjistil její názor, že u Leškovic šlo o zradu uvnitř brigády a protože v písemném styku se štábem byl jediný Tůma, jenž dobře věděl, kde se štáb nalézá, myslel si i pan Doubek své. Považoval Tůmu za zrádce národa a servítky si nebral.
Spory s Tůmou měl i Stanislav Kadlec ze žďárského depa. Hned po válce vstoupil i s Tůmou do služeb bezpečnosti a ÚV KSČ. Brzy však byl v Praze zastřelen. V roce 1968 se našel svědek, který potvrdil, že viděl Picha-Tůmu, jak Kadlece zavraždil. Po sovětské invazi v roce 1968 však tento svědek odmítl cokoliv říci. Platila tak oficiální verze, že Kadlec zahynul při čištění zbraně. „Kdybych od Tůmy nezběhl, tak jsem tady asi nebyl. Ten člověk hazardoval s lidskými životy,“ mínil v roce 1978 Zdeněk Šrámek, náčelník rozvědky paravýsadku Jana Koziny.
Vyšetřovaný M. Pich-Tůma samozřejmě všechna obvinění popíral a příjezd tanků i nastupující normalizace jej zachránily. Okolnosti mu tedy přály podobně, jako když po válce působil při výsleších gestapáků. Určitě je dokázal usměrnit, aby hovořili v jeho prospěch. Navíc vytvářel kompromitující materiál proti nekomunistickým stranám a jejich představitelům. Měl přístup ke všem dokumentům.
Přesto neuhlídal všechno. I po téměř 70 letech se dá mnohé zajímavé najít. Ale to už jsou fakta, nikoliv domněnky a dohady. Pak už není třeba nijak zvláště kombinovat, aby se rudý komisař M. Pich-Tůma vyjevil v pravém světle. Rudém! Rudá je totiž i krev…
Po válce učinil gestapák JUDr. Alois Hornischer řadu výpovědí, v nichž se vyjadřoval i k některým konfidentům. Ve dnech 18. až 28. 1. 1946 vypovídal o případu Oldy Pokorného, „který byl krátce u partyzánů Mistra Jana Husa pod vedením komisaře Tůmy /Vališe/“. Dále vypověděl, že v okolí obcí Lipovce, Licoměřic a Podhořany byla silná partyzánská skupina pod vedením komisaře „Tůmy, který se skutečným jménem nazýval Vališ.“ (zdůrazněno autory).
Z oficiální komunistické literatury (třeba V. Žampach: Partyzánské portréty) víme, že v Rusku měl M. Pich krycí jméno Král, až před výsadkem přijal jméno Tůma. Během krátké doby použil téměř všechna jména svých komunistických druhů z mládí.
O až v mánii přecházející používání krycích jmen svědčí poválečný  protokol z 26. května 1945: „Dne 26. 5. 1945 dostavil se Pich Miroslav, krycí jména Petr Procházka, Josef Schön, Jindřich Soukup (dvě kenkarty a občanská legitimace přiloženy), komisař brigády Jana Husa…“
Že pravdu o jeho konfidentství znaly jen gestapácké špičky, aby se choulostivá věc nedostala ven? Že se tím konečně vyplňuje mezera v důkazech, které proti Tůmovi dosud chyběly? Že ve 2. polovině 60. let minulého století se měl případ M. Picha-Tůmy znovu prošetřovat a bývalý komisař ztrácel nervy, ale zachránil jej vstup okupantských vojsk? Že jedno z krycích jmen Tůmy bylo Vališ? A protože jej nikdy nepoužil mezi partyzány, musel jej používat na opačné straně barikády? A protože jej svěřil jedině O. Pokornému, neposlal ho náhodou do Prahy ohlásit Vališův návrat gestapu? A nemusel právě pro tuto znalost zemřít Oldřich Pokorný bleskově ihned a bez soudu? A nespoléhal se právě proto naivně, že se jej Tůma-Vališ za všech okolností zastane?
Pak už ovšem do mozaiky zapadá i kamínek, který připomenul po válce Jaroslav Ouřecký. Na dvoře věznice v Kutné Hoře totiž vyslechl od Šandy z Morašic (okres Přelouč), že tento udržoval spojení mezi gestapem a Tůmou. A víme už, že krátce po přistání se měl Tůma spojit s konfidentem kolínského gestapa Václavem Maškem a jeho spolupracovníky Janem Šindelářem, Františkem Hájkem a Kubrichtem.
Pak ovšem rozumíme i výpovědím Anežky Bromové-Korovinové. Bromovi vydrželi po zátahu v Licoměřicích ve stodole ve slámě zhruba tři dny a poté unikli do Krucemburku k Šešulkům. Pak byli odvedeni vrchním četnickým strážmistrem J. Holíkem do Oudoleně a po dvou dnech do Vojnova Městce. Tam jim Tůma nařídil, aby Brom přešel do lesa k mužstvu a Anežka se měla dostavit „ke štábu k Tůmovi“. Pročpak tolik potřeboval u štábu zrovna ženu?
Ve výpovědi Anežky Korovinové na Krajském velitelství StB v Jihlavě z 6. března 1951 je zaznamenáno: „Jelikož však po této akci měla Korovinová k Tůmovi nedůvěru, což s ní sdílel i Alexej Korovin, který ji přímo varoval, aby k Tůmovi nechodila, neb ho podezříval ze špatných úmyslů zvláště proto, že v rozkazu od Tůmy bylo uvedeno, že nepřivede-li Korovin Alexej Anežku Korovinovou do 24 hodin toho dne ke štábu, že bude zastřelen, odešli oba do východních Čech do okolí Holic...“
Jen o den dříve, tedy 5. 3. 1951, vypověděla stejná Anežka Bromová-Korovinová, že po zátahu v obou obcích pozbyl Tůma důvěru: „Od té doby členové naší jednotky pozbývali (v protokolu stojí výraz pozbívali- poznámka autorů) k Tůmovi důvěry a Korovin přímo prohlásil, že Tůmovi nevěří a jemu řekl přímo do očí, že je kariérista, že má na svědomí mnoho českých lidí.“ A od Tůmy odešel.
„Fomin souhlasil a ztotožňoval se s Korovinem s jeho odtržením, Tůma však s tímto nesouhlasil,“ dodává Anežka.
Je zajímavé, že tolik historiků a spisovatelů se Pichem-Tůmou zaobíralo, ale Vališe neodhalili. Pátrali tak špatně, nebo se báli, nebo nechtěli zveřejnit pravdu? Jediný spisovatel Miroslav Ivanov vydává počátkem normalizace knihu „Smrt na čekané“ a v ní jmenuje komisaře husovců jako Valeše. Tedy s úpravou v jediné samohlásce. Ani slovo o Pichovi či Tůmovi, komisař je v jeho příběhu jen a jen Valeš.
A teď stačí zalistovat výpověďmi gestapáků a vše do sebe náramně zapadne!
Alois Hornischer vyslýchal Oldu Pokorného a od něj zjistil, že Tůma pochází údajně z Prahy a že se správně jmenuje Vališ. Jaroslav Nachtman podrobně popsal zatčení komisaře v březnu1945 v Praze. Zatýkaný mu připomínal Lepaříka nejen postavou, ale i rozcuchanými jakoby vlnitými vlasy i obličejem, samozřejmě na první pohled. Oblečen byl v nějaký tmavší venkovský oblek. Nachtman dodává, že se s tímto člověkem dělaly i před ním tajnosti a že byl ze skupiny Mistr Jan Hus. Používal dvě jména a po zverbování byl propuštěn.
K. Schnabel popsal stejné zatčení ruského agenta, kterého Fink vlákal do Prahy. Měl legitimaci ruského komisaře (bílá látka asi 10 x 10 cm, rusky psaný text, bez fotografie, razítko, červený podpis). Tento komisař se znal s majorem Fominem a jeho jméno uvedl Schnabel ve tvaru ..MA. Tedy zcela jistě Tůma!
Z protokolů je tedy jisté, že konfidentem gestapa byl člen oddílu Mistr Jan Hus, že byl podobný Tůmovi, že si říkal Vališ a jeho známější jméno bylo zakončeno na ..MA atd. Prostě vše mluví pro Tůmu. Ale jak se on staví ke jménu Vališ? Dalo by se čekat, že buď zaroste celý do mlčení, řečeno s básníkem, nebo bude popírat, že by kdy byl Vališem.
A teď si otevřete Tůmovy vzpomínky v knize „Útěk a návrat“, které vyšly v roce 1986 a nalistujte si úplný závěr knihy. Autor tam popisuje květnové soustředění partyzánů na Buchtově kopci a následné loučení se sovětskými spolubojovníky, jimž dal adresu svých rodičů. A ohromený čtenář dále čte:
„Museli si ji napsat i s mým pravým jménem, které dosud neznali. Jedni si mysleli, že jsem opravdu Tůma, druzí mne považovali za Vališe, za něhož jsem se naoko vydával v jedné „slabé chvilce“. Vlastně i moje křestní jméno pro ně bylo novinkou.“
A je to venku! Tůma potvrzuje sám, že byl Vališem! Hned se rojí množství otázek. Jaký důvěrný vztah musel mít s Věrou Pilařovou, když jen jí prozradil, že je Pichem? A jaký s Oldřichem Pokorným, jemuž sdělil jako jednomu z mála, že je Vališem? A co bylo asi tou „slabou chvilkou“? Odpověď se nabízí jednoznačná!
Jak vidět, komisař byl schopen čehokoliv. Zde začíná ta červená nit, která nás povede mimo jiné do Leškovic, Holic, Kyjí u Prahy a po stopách příštích zločinů v režii StB.
                                                                                                                                                                       Milan Kubín, Hynek Jurman, Pavel Vomela

komisař Tůma	Lepařík, Holejko	Podpis VP

7. Prvomájový epilog v Leškovicích

Když už jsme měli knihu prakticky hotovou, vyjeli jsme si 1. května 2011 do Leškovic. Všichni tři autoři. A připusťme, že žádný z nás nebyl vojenským odborníkem, jednomu dokonce říkali na vojně „novodobý Švejk“.
Na samém místě tragédie, tedy u toho „opravdového“ pomníku na kraji lesa, jsme všichni vojenští amatéři shodně užasli. Tak tohle místo si vybral zkušený major A. V. Fomin k přenocování a k obraně svého štábu? On, který byl v předešlých měsících tolik opatrný, že ani na vánoční svátky a na Silvestra 1944 - 1945 raději na zapadlé Nové Huti ani nevešel do domu? Neuvěřitelné!
Lesík by člověk málem kamenem přehodil, ukrýt se zde nedalo, navíc štáb zalehl na jeho samém kraji a v prudkém svahu neměl žádný výhled ani přehled o nepříteli. Zde skutečně zaujal major kruhovou obranu?
Co ho vůbec přimělo zde setrvat? Proč sem chodil, kdo jím manipuloval? Jak to tehdy všechno bylo koncem března 1945 u Leškovic?
M. Pich-Tůma to viděl v poválečném pamfletu opět po svém. Partyzány prý spatřil hajný Mužík, oznámil to inženýru Dvořákovi a ten telegrafoval kolínskému gestapu. Přijelo 1 200 Němců se 40 psy a pěti kruhy obklíčili les. Nerovný boj trval 36 hodin, Fominův štáb zabil 37 psů a přes 60 Němců a mnohé další zranil. Krvavější a prolhanější výsledek už se asi vymyslet ani nedal…
Víme, že ve skutečnosti padl jediný Němec, kterého měla na úvod přestřelky skosit Lýdie Smyková. A jeden byl vážněji postřelen, jinak nikdo.
Podle historika Zdeňka Jelínka vedla k tragédii roztržka mezi M. Pichem-Tůmou a mnohými členy brigády, z nichž se tři chtěli u Leškovic s velitelem Fominem sejít. A prostor prý měl prozradit zadržený N. Šustov.
Jemeljanov, Mezelev a Savčenko se už dva dny skrývali v malém hustém lese u Leškovic. Fomin dorazil nad ránem v pondělí 26. března 1945 do vedlejšího vysokého lesa „Na Dlouhé“ a brzy zjistil, že úkryt zde není vůbec ideální.
Proč tedy zůstává v tak nevhodném místě po celý den? Proč nenechá obě děvčata krátce odpočinout a nezavelí po pár hodinách k odchodu? Zvláště když mu sedlák Preisner prozradí, že se nedaleko skrývají jiní tři partyzáni. Přece jen v trošku výhodnějším místě. Proč nejde za nimi nějakých deset minut chůze? Proč lpí na tak nevhodném místě Na Dlouhé?
Naopak ještě rozkáže zapnout hlučné dynamo a zprovoznit radiostanici. Jako by dělal všechno možné pro svůj zánik! Co odtud mohl vysílat? Důležité údaje z Čáslavska, které ovlivní průběh války? Určitě ne! Stanice je zaměřena, ale úplně přesné zaměření v té době nebylo vůbec jednoduché!
Preisner spatří kolem půl čtvrté odpoledne 26. března 1945 přijíždějící Němce a stačí to oznámit hlídkujícímu partyzánovi. Ani potom Fomin neodejde z ohroženého prostoru! Když Jirka Starý odcházel k trojici Jemeljanov, Mezelev a Savčenko, slyšel také hukot přijíždějících aut. Proč nevaroval Fomina? Nesehrál zde Tůmův přítel Jiří Starý důležitější roli, než se zatím předpokládalo? V jeho poválečných výpovědích najdeme jen jeho vlastní verzi……
Nevzal si tajemství skutečného zániku štábu s sebou do hrobu? Otazníky zůstávají… Slyší přijíždějící Němce, nevaruje svého velitele a když dorazí k trojici partyzánů, jde si při tom všem pozdvižení lehnout! To by přece žádný normální odbojář neudělal. Pokud nemá něco domluveno…
Zatím Němci zadrží tři muže z lesního personálu a sdělí jim, že ještě před hodinou vysílala 150 metrů odtud radiostanice. Hajný Rek si dokonce všiml, že už při příjezdu do vsi měli Němci červeným kruhem či obdélníkem označené místo pobytu partyzánů. Ale podle plk. Moravce tak přesné zaměření koncem války ještě nepřipadalo v úvahu.
Šlo tedy o zradu? Bylo snad domluveno místo, kde se štáb bude zdržovat?
V půl sedmé večer v pondělí 26. března 1945 je už štáb obklíčen a zbývající čtveřice se k němu nedostane. Je po ní vystřeleno, a tak chlapci pokojně odejdou do Petrovic! Proč?
A Jirku Starého čeká po válce neskutečná kariéra! Za jediný rok vystuduje vysokou školu s titulem Ing., dostane místo na ambasádě v USA a po vyhoštění se stane ředitelem ČTK. Úplný konec veselý nebude, Starý je označen za trockistu a v neutěšených podmínkách dožije v Chotěboři.
Ale zůstaňme u Leškovic. Celou noc se střílí a nad úterním ránem 27. března 1945 píše velitel A. V. Fomin poslední zprávu: „Nemáme čas prorazit, obklíčili nás.“
Čas k proražení však měl celý předešlý den, přesto zůstal na naprosto nevhodném místě.
Podle dálnopisu pražského gestapa trvala přestřelka od 18.40 do 4.00 hod, stanice byla zaměřena už dopoledne a Němci okamžitě věděli, že zničili štáb Mistra Jana Husa. Přitom dokumenty padlých nenašli, ty vypátrali až později Leškovičtí. Jak tedy mohli znát Němci okamžitě název skupiny a jména Fomina a Perchuna?
Když vytáhli z lesa sedm mrtvol, prohlásil jeden Němec, že „možná jeden utekl“. Potvrdil to po válce hajný Václav Mužík. Večer před odchodem k Leškovicím trestal oddíl jistého vlajkaře v Chrtníči, ale ten nemohl znát jejich počet. Trestali ho totiž jenom Janáček a Starý. Kdo tedy nahlásil Němcům počet členů štábu? Lesní personál, jak si po válce vymýšlel M. Pich-Tůma? Vůbec ne, nesmysl! Nebo je snad spočítala zaměřovací stanice? K smíchu! Ó ne, zde měla své místo zrada, to je jisté.
V pondělí 26. března 1945 přišel k Leškovicím Fomin se svojí družinou. A následující noci tam všichni s výjimkou Jiřího Starého zemřeli. Ale už v neděli 25. března dopoledne byly přípravy na zátah u Leškovic v takovém proudu, že o nich věděla i vrátná v chrudimské nemocnici. Potvrdili to členové rodiny Paulusovy, kteří přijeli do nemocnice dát krev své setře, kterou rozstříleli sovětští partyzáni u Lipky! V nemocnici byl vyhlášen alarm, personál měl pohotovost, protože se chystal velký zátah na partyzány. Žádný jiný se v těch dnech nekonal, šlo zcela jistě o Leškovice, kde také stíhací smečka právě z Chrudimi dosáhla dosud nevídaného úspěchu. Vše tedy bylo dopředu nachystáno…
V písemném styku se štábem byl jediný Tůma-Vališ. Jen on věděl, kde se štáb nachází. A jen on měl s gestapem kontakt, jak několikrát zdůrazňoval i před svými pomocníky…
M. Pich-Tůma byl osobně na Kutnohorsku 15. března 1945 u starosty Jiráka v Třebětíně, existuje na to doklad. Potřeboval si snad ověřit, že se v okolí stále zdržuje Fomin a jeho štáb? Fomin mu poslal dopis po Viktoru Hlávkovi, aby jej Tůma čekal poslední tři březnové dny, případně i první den aprílový, nedaleko Vepřové. Vzkazovali si vzájemně, zda schůzka bude na Brantech či na výškovém bodě u Vepřové. Obě místa jsou vzdálena jen cca 3 kilometry od sebe. S dopisem dorazil V. Hlávka 24. 3. 1945 do Chotěboře a je tedy předpoklad, že už dalšího dne jej mohl Tůmovi předat. M. Pich-Tůma měl obratem Fomina varovat, ať k Vepřové nechodí, neboť se zde po dopadení N. Šustova ve velkém zatýká. Nevaroval ho, naopak tvrdil, že dopis dostal až 2. dubna 1945. Jenže Hlávka určitě na týden nedezertoval a určitě by nedoporučoval dopis až po té, kdy by všechny termíny schůzek prošly. Víme už dobře, jak data uváděná Pichem-Tůmou neodpovídají skutečnosti.
A když nevaroval, proč na tu schůzku sám nepřišel? Této skutečnosti si všiml už František Drašner ve své knize. M. Pich-Tůma si složitě domluví schůzku s velitelem A. V. Fominem, ale nejde na ni. Přitom sám uvádí, že se o likvidaci štábu dozvěděl až 8. dubna 1945! Proč tedy nešel k Vepřové?
Byl snad už tajně a dobře informován o likvidaci štábu? Zcela jistě!
Velmi rozpačitě opouštěli autoři této práce tragické místo u Leškovic…
Milan Kubín, Hynek Jurman, Pavel Vomela

Hlavní pomník u Leškovic	Mrtvý Fomin	Pomník na místě boje