Hynek Jurman

     2. Kterak Evžen Kozderka chodil k soudružce Bláhové

     Kdyby nepadli komunisté, mohl jsem se možná stát „oficiálním“ spisovatelem. V letech 1988 – 1989 tiskla literární příloha Rovnosti poměrně často mé povídky. V roce 1989 přijalo nakladatelství Blok dva moje rukopisy a vypadalo to, že by mohly vyjít. Jedním měl být cestopis Vysočinou, který jsem nazval „Ku pramenům“.
     Pracoval jsem v elektrárně v Dukovanech a své literární plody jsem tam konzultoval s kamarádem Evženem Kozderkou. To byl syn Richarda Kozderky, synovec Ladislava Kozderky a bratránek Laďky Kozderkové. Celý tento hudební rod rád jezdil do Sněžného, na Rokytno, do Kunštátu. Společně jsme měli rádi kumšt a Vysočinu.
     Evžen chodíval do hospůdky zvané „U Bláhovky“, kolem níž jsem shodou okolností jako student denně chodil z kolejí na strojní fakultu, tehdy ještě na Úvoze. Setkával se tam s rozmanitými štamgasty, třeba i s malířem Milanem Zezulou a také s jistým knihařem. Evžen mi u něj nechal udělat razítko, které dodnes používám a také mi za pár korun vyvazoval moje nejrůznější strojopisy z těch let. Když se Evžen nemohl dočkat jakéhosi komplice, rozhodl se mu zanechat vzkaz na dveřích svého bytu. Samozřejmě nenapsal, že jde do hospody k Bláhovce. Na plakátek zaznamenal rafinovaně: „Jsem u s. Bláhové“.
     Když padli ti komunisté, vyrojily se stovky spisovatelů, kteří volali: „Teď budeme my, když jsme dosud nemohli!“ Tím padly všechny hotové i připravované ediční plány a padly i moje rukopisy. A byl to právě Evžen, kdo mě přesvědčil, že moje znalosti o Vysočině by měly vycházet aspoň v sešitech a že jeho rodinný přítel Milan Zezula k tomu namaluje obálku. Což s ním domluvil U Bláhovky. Já měl doma se Zezulovými ilustracemi Hochy od Bobří řeky a považoval jsem si té nabídky. Milan Zezula tak pro mne nakreslil obrázek na obálku prvních tří čísel Ozvěn Vysočiny.
     Ozvěny Vysočiny se definitivně zrodily 24. 10. 1990 v brněnské hospodě Na Křížové (v roce 1992 už název Zeus). A my byli s Evženem tak drzí, že jsme tam u piva ještě malovali pro Zezulu předlohy. Naštěstí na nás Mistr nedal…
     A tak jsem připravil první číslo Ozvěn Vysočiny o památkách a kostrou toho čísla byl můj strojopis Ku pramenům. Evžen sehnal přes příbuzné a známé možnost nakopírování určitého množství zadarmo, později mi takto pomohli i další kamarádi. Řadu výtisků jsem rozdal, ale některá jsem prodal za 15 korun. To sice nebyla ani cena režijní, ale z celkového výtěžku se dalo tisknout dále. Postupně možnost kopírování zdarma skončila, všude byl nastolen pořádek, ale já už cenu neměnil, jen klesal náklad dalších čísel.
                                                                                                                                                                                                   (pokračování příště)

     3. Co dát do knihy

     V letech 1990 až 1997 jsem tedy vydal 15 sešitů Ozvěn Vysočiny, ohlasy jsem měl opravdu mimořádně dobré, ale časem samozřejmě celý projekt usnul. Až v létě 2014 jsem se dozvěděl, že Kraj Vysočina opět vyhlásil program Edice 2014 na vydání zajímavých knih. Tedy faktografických, nikoliv beletrii. O žádosti jsem příliš neuvažoval ze dvou důvodů. Především se netajím svým pravicovým zaměřením, jen pravicové hodnoty mohou společnost někam posunout. Každá levicová politika podle mého mínění znamená stagnaci, nivelizaci všeho na úroveň sociálních dávek, podvázání jakékoliv aktivity, prostě zmar. Však mi také levicové vedení kraje nikdy nic nedalo, a tak to podle mě mělo i zůstat. A za druhé jsem neměl moc co nabídnout. Poslední dvě faktografické knihy jsem právě vydal a v rukopise jsem měl jenom Ozvěny Vysočiny, ale s tím by byla obrovská práce. Především přepsat prvních 12 čísel do počítače, a pak mnohé dopsat, doplnit, vylepšit, sehnat kvalitní fotky a peníze!
     Přemluvila mě jedna půvabná dáma z krajského úřadu. Nemá s grantem nic společného, dělá na úplně jiném odboru, nemá na správném místě ani známé a já bych ani protekci nechtěl. Snad jen proto, že je tak sympatická, jsem nakonec žádost podal. A k svému údivu získal smlouvu na knihu. Když ji připravím, vydám a zaplatím plánovaných 110 000,- dostanu od kraje půlku zpátky. Naštěstí je termín až do října 2015.
     A tak jsem začal makat. Jen si napište nějakých 300 stránek textu! A navíc je napište tak, aby měly hlavu a patu a byly zajímavé. A aby nebyly chyby v tolika faktických údajích! No to jsem si dal!
     A jak začít? Rozhodl jsem, že z 15 původních sešitů bude v knize 15 velkých kapitol. A že většinu zachovám v obsahovém souladu s původními sešity. Ale ne všechno! Kapitoly budou faktograficky napěchované, ale kniha bude současně čtivá a zajímavá. Nic nudného tam nechci, žádné žvýkání prázdné slámy či odpudivý a nečtitelný výčet čísel a jmen ala Sadílek! Ať je knížka zajímavá i po 50 letech, ať se k ní vracejí znalci třeba i za sto let! A tak jsem se pustil do práce. Při dokončování rozsáhlé knihy o mém bydlišti, při tvorbě další knihy o partyzánech se dvěma kolegy, při tvorbě filmového dokumentu o rodném městečku, při najíždění 3 700 km ročně na kole, při hraní a vedení ochotnické hry, při chození do práce, starosti o dům a zahradu atd.
     Řada kapitol bude převážně výkladových (ale zajímavě!), tak jako byly sešity. Tedy č. 1 o památkách, č. 2 o spisovatelích, č. 5 o malířích, č. 7 o hudebnících a č. 10 o sportovcích Vysočiny. Tohle bylo předem jasné! Tyhle kapitoly budu muset v mnohém vylepšit, doplnit, aktualizovat. Zato své původní cyklistické cestopisy příliš měnit nebudu, jen občas kratičké srovnání se současností. Bude se to týkat kapitol č. 3 Rozšířené obzory, č. 6 Kdybych si nohy zlámal, č. 9 Až na konec světa a č. 12 Jak jsem vstoupil do kláštera. Právě zajímavý cestopis propojí mnohé zajímavosti z Vysočiny a umožní přiřadit i různé souvislosti s jinými kraji, lehce dokonce i se zahraničím.
     Žánrová pestrost mi byla prioritou, a proto jsem se rozhodl i pro zachování původní kapitoly č. 4 Vysočina milostná (téměř beze změny jedna povídky a řada krátkých básní s původními ilustracemi Stanislava Bělíka, v konečné redakci jsem asi 2 z nich vyměnil) a také kapitoly č. 8 Hrůzová, Číhošť, Babice. Posledně jmenovanou kapitolu jsem musel zase aktualizovat, ale ani v ní nechybí můj původní kousek cestopisu s osobním přístupem. Pokud původní sešit 11 byl věnován smírčím kamenům Vysočiny, teď jsem jim tolik místa dát nechtěl. Kdo má zájem, sežene si moji už 4x vyprodanou knihu. Našel jsem však dvě kapitolky, které se v knize prakticky neobjevily (jedna vůbec, jedna nepatrně), ty tam dám a k nim pár kreseb. A zbytek kapitoly věnuji své další lásce, řekám Vysočiny. Vznikla tak kapitola č. 11 O smírčích kamenech a řekách.
     Zbývaly poslední tři kapitoly, v sešitové formě byly v č. 13 a 14 různé doplňky předešlých témat a č. 15 přinášelo nekvalitní fotografie přes kopírku, posledních pár oprav a závěrečné lyrické vyznání. Ty doplňky jsem trochu probral a dal do jedné kapitoly č. 13 Obzory ještě širší… (i něco o cyklistice, o Pammrové, o povodních ap.) a poté jsem věnoval pozornost hercům a filmařům: č. 14 Herci, filmaři a ještě něco. Tím něco je třeba atentát na Heydricha, podkapitolka o Pernštejnech a českém Tutanchámovi, o cestě krajana na Titaniku, ale i současná aktualita. A č. 15 Vyznání Vysočině přináší kromě původního vyznání i pár dalších mých lyrických pasáží. K tomu hojně fotek, prameny a další náležitosti.
     Celkově snad zajímavý rozvrh, a tak jsem celý rok pilně pracoval a piluji ještě dneska. Tisknout chci v půli července a slavnostně prezentovat v půli srpna!

     4. Kde sehnat finance

     Vydávat něco vlastním nákladem, s tím bývá vždycky potíž. Ale také je to radost, jen peníze je třeba sehnat! Krajský grant mě moc potěšil, ale nejdříve budu muset zaplatit 110 000.- ze svého, teprve pak dostanu půlku zpátky. Sto deset tisíc je dost. A jakmile jsem začal knihu dokončovat a sázet, vypadalo to, že místo plánovaných 300 stran jich bude snad 500. To už bych potřeboval částku blížící se 200 000.- A víc jak 55 000.- mi nikdo z kraje nedá.
     A tak jsem požádal Město Bystřici o grant a Mikroregion Bystřicko o příspěvek! Vždyť o Bystřici a Bystřicku je toho v knize zřejmě nejvíce. A jen těžko tu kdy dá někdo podobný materiál dohromady. A tak by snad na to kulturní lidé mohli přispět, ne? Abych to zkrátil, nedostal jsem ani haléř! Ač jsem pro mikroregion tolik práce v minulosti odvedl, žádný vděk jsem nesklidil. Loni dali autorovi, jenž nikdy pro Bystřicko nehnul prstem. Tak se to dělá! Kdyby mi nic nedali, protože nemají, ale o knihu kdyby projevili zájem, byl bych spokojený. Ale neprojevili nic, jen mi poslali čtyři šedivé řádky s nepříznivou odpovědí.
     V grantové komisi města prý to bylo o závisti a nepřejícnosti, své zastánce jsem tam měl, ale málo! Vše dali na krátkodobé akce a skoro vše na hudbu. Nevadí, hudbu mám rád! Ale že porušili dosavadní pravidla (strop 20 tisíc, já víc nežádal), odhlasovali nová a na „Wůdštok na psím kruháči 2“ dali 65 000.-, to mě docela dostalo. Musím se tam 29. srpna vypravit, abych ocenil tu správnou kulturu... U kulturní komise bych čekal větší rozhled, i písmáci by mohli něco dostat. Ale nevadí, nárok nemám a rozhodnutí respektuji. A o to více se budu snažit, aby moje kniha Ozvěny Vysočiny měla na region hlubší dopad než „Wůdštok na psím kruháči 2“.
     Tahle odmítnutí mě přivedla k dvěma zásadním rozhodnutím. Jednak jsem snížil rozsah rukopisu – něco jsem vypustil, něco nasázel menším písmem, ubral fotek, dokonce jsem chtěl zrušit barevnou přílohu. Vyšlo mi z toho nakonec přijatelných 368 stran publikace. A za druhé jsem rozeslal 89 žádostí na města, městečka a obce o drobný příspěvek 1 000 - 3 000 korun. Některým jsem nestál za odpověď, někteří nemohli či nechtěli přispět, ztížil to i nový zákon z února 2015. Ale třeba z Netína přišla pozitivní odpověď už za 2 dny, přidávali se další. Ujčov, Rozsochy, Nížkov, Sněžné, Pavlov... Větší města žádala více administrativy, a tak jsem tvořil žádosti s přílohami, ale mnohde se to vyplatilo. Jmenuji aspoň Jihlavu, Tišnov, Poličku, Jimramov. Něco je ještě na cestě. Děkuji za peníze a především za pochopení!
     Starý druh z cestovního ruchu, Bojda Nahodil, oslovil pár lidí a firem ve Žďáru. A zde jsem byl příjemně překvapen! Kamarádi ze zájezdů před 25 lety se sami hlásili s příspěvkem podle svých možností. Někteří si považují za čest přispět a být v knize uvedeni. Z takového postoje mám velikou radost! Výsledkem je, že bude jak kniha, tak i „Wůdštok na psím kruháči 2“.
     Všichni sponzoři budou v knize samozřejmě uvedeni, dostanou výtisky a budou pozváni na křest knihy. Ten by měl proběhnout ve Žďáru 28. srpna 2015. O podrobnostech ještě budu informovat. Pokud by si ještě někdo považoval za čest přispět na Ozvěny Vysočiny, má čas do půlky července. Pak už bude tiskárna řádit a chrlit...
     Tak díky, přátelé!
                                                                                                              Hynek Jurman

     5. První ukázka, tentokrát z 6. kapitoly

     „Nezná Vysočinu, kdo nevleze do jejího podzemí. Když jsem mapoval okolní štoly pro knížku o minulosti Štěpánova, zrazovali mě i horníci z Uranových dolů. Že tam bez výdřevy nevlezou! Já si do těch prastarých dolů troufnul a troufá si spousta jiných. Platím za znalce štěpánovského revíru a často provádím zájemce, kteří shání knihu o Štěpánovu právě kvůli kapitolce o dolování a štolách. Získal jsem přátele i v ochráncích přírody, kteří sem jezdí kroužkovat netopýry. Když jsem se s nimi vloni spouštěl do čtyřicetimetrové šachty v Cumberku, měl jsem bezva pocit. Dali mi do rukou jakési jímary a já lezl. Protože jsem to správně neuměl, nadřel jsem se a vylezl zpocený jako myš. Ale byl jsem ve stříbrné šachtici, kam se za poslední dvoustoletí podívalo jen několik málo jedinců! Letos jsem však málem v podzemí zahynul. Bylo to 3. března 1992, kdy jsem se spustil do poslední jámy, kde jsem od klukovských časů nebyl. Dovedl jsem ochranáře k dílu, které neznali. Skrývá se nedaleko štoly Sv. Antonín Paduánský u bývalého Sedlákova pole na Kopci ve směru k ujčovskému koupališti a těžil se tu vápenec. Jíra s Jarkou se protáhli úzkým hrdlem lehce a spustili se do jeskyňky. Netoliko já, na rozdíl od nich nejsem štíhlý jako úhoř. Musel jsem sundat kabát a svetr s košilí se mi stejně vyhrnuly až k ramenům. Ale přece jsem se mezi dvěma kameny prosmýkl a sjel dolů. Jenže zpátky to úzkým východem nešlo, balvan mě tlačil do prsou a mohutná skála do lopatek, takže jsem to už vzdával a nové kamarády posílal pro jídlo se slovy, že pod zemí zůstanu. Jíra však tvrdil, že se mi hrudní koš promáčkne a já lehce vylezu. Nakonec mě polonahého vytáhli, žebra opravdu zapružila a nezlámala se. Příliš veselé to však nebylo…
     Po létech jsem zjistil, že tuto dosud bezejmennou jeskyňku nazvaly Jurmanovou, figuruje pod tím názvem i na internetu a také v oficiálních výkazech ochranářů, kteří zde pravidelně netopýry kontrolují.
     Ochranáři pak ještě přijeli s dětmi na tábor do Štěpánova a já jim přišel vyprávět pověsti ze své sbírky. Překvapili mě tím, že podtitul mé knihy použili na název táboru. Na kůlu bylo napsáno „Zubří země“ a na jídelníčku zas měli zubří guláš. A mám dojem, že právě i z této mládeže vznikla skupina šermířů, kteří dodnes nesou jméno „Rytíři Země zubra“. Tolik na vysvětlenou k několika novým názvům…“
                                                                                                                                  Hynek Jurman

     6. Stálé aktualizace

     Ozvěny Vysočiny jsem poprvé komplet nasázel v březnu, ale od té doby jsem je neustále aktualizoval. Považte, pořád se něco dělo: Sáblíková přidávala medaile na bruslích i na kole, Vítečková strhala všechny rekordy Euroligy, aby vzápětí skončila s kariérou, novoměstští atleti, ale i další z Vysočiny, přidávali stále nové medaile i tituly, přišly přestupy fotbalistů i hokejistů, stolní tenisté Havlíčkova Brodu zase porazili celou republiku, k tomu jsem zjistil nové podrobnosti o žďárské cyklistice i boxu, občas někdo vydal novou knihu či měl další výstavu! A já už nemohl hýbat se stránkami, takže co jsem dodal, musel jsem stejný prostor vyklidit. Zjistil jsem, co zbytečných slov obsahuje každá věta. Padnete-li v knize na holé věty, je to kvůli tomu…
     Tahle ta hrozná fuška trvala do 19. července. Na knize jsem si dával záležet, korektury z papíru jindy dělám jedny až dvoje, tentokrát hned čtvery! Navíc jsem pořád něco opravoval přímo v sazbě a ještě aktualizoval doslova do posledního dne. Stále se na Vysočině něco dělo. Jen pár dní před uzávěrkou zemřeli historik Opat i malíř Jindřich Zezula, pohřbu v Číhošti se dočkal P. Josef Toufar, atletka Mäkki vyhrála Univerziádu 2015, já ještě na kole něco objevil atd.
     Nakonec jsem sehnal dost sponzorů navzdory tomu, že se Bystřice i Bystřicko zachovaly naprosto macešsky. Kniha se právě tiskne a já vám mohu na ukázku předložit ukázku z 1. kapitoly:

                                                                         OZVĚNY VYSOČINY

     1. ZA PAMÁTKAMI KOLEM ŘEKY SVRATKY

     Vydejme se tedy za památkami od Tišnova kolem řeky až k jejím pramenům a ještě kousek dál. Už v roce 1903 doporučoval stejnou trasu Jan Evangelista Nečas (1849–1919) ve svém pozoruhodném průvodci Pernštýn a poříčí Svratky z Tišnova ku pramenům.
     Tišnov v sobě snoubí výhody moderního města a venkovsky nedotčené přírody. Tišnov je malebným městem pod bájnou horou Květnicí (470 m) s kostelem sv. Václava (připomínaný před r. 1235), zajímavou radnicí (z r. 1905) a dalšími památkami.
     V Tišnově se narodil spisovatel Josef Fr. Karas (1876–1931), působili zde výtvarníci Fr. Štěpán (1912–1986) a K. Formánek (1907–1992) a také Josef Jambor (1887–1964) se v Tišnově usadil. Mnoho z pohnuté historie zachytil ve svých dílech spisovatel J. F. Karas, něco se dozvíte třeba i ze sgrafit na radnici, již v r. 1905 vyzdobil Jan Köhler.
     Přímo senzační objev byl na Květnici učiněn 28. 5. 1972, kdy Jaroslav Bárta noroval jezevce a Luxík, pes jdoucí vytrvale po stopě, objevil nový vstup do podzemí. Jeskyně byla pojmenována po objeviteli Demänovských jeskyní a čestném občanu Tišnova, Aloisi Královi (1877–1972). Tento učitel, v Tišnově pochovaný, byl nejen nadšeným speleologem, ale spolupracoval též s L. Janáčkem při sběru lidových písní. „Královka“ měřila po 20 letech bádání asi 450 metrů, ale počítalo se s objevem dalších prostorů s plánovanou délkou cca jeden kilometr. V roce 1977 byla jeskyně zpřístupněna vstupní štolou.
     Pod úpatím Květnice jsem na počátku svých cyklistických cest (od roku 1988 dodnes) míjel rozlehlý dům s rozbitými okny a zpustošeným zevnějškem. Nesl název „Peklo“ “ či „Na Pekle“ a počátkem 17. století v něm šenkoval zbožný a vážený měšťan Šimon Pekelník, který se stal dokonce roku 1616 tišnovským rychtářem. Jeho potomek, pro malou postavu přezdívaný Pekelníček, však o nějakých sto let později soustředil v krčmě mordýře a lotry, kteří se „vyznamenávali“ přepady, loupežemi a vraždami. Říkali si „čerti“ a k úniku často využívali podzemní chodbu vedoucí z domu až k úpatí Květnice. Spravedlnosti však přece neunikli, v roce 1707 se je podařilo pochytat a při mučení se „čerti“ ke svým činům doznali.
     Nedaleký Müllerův dům získal název po bývalém tišnovském starostovi Františku Müllerovi, který dům vlastnil a provozoval zde koželužnu. Dnes tu sídlí Muzeum města Tišnova.
     Půjdete-li dále dlážděnou ulicí, dostanete se kolem nádraží k mostu u papírny a po něm do Předklášteří, kde lehce najdete klášter Porta coeli. Tedy Bránu nebes… Byl založen českou královskou Konstancií a zbudován v letech 1233–1239. Je typickou ukázkou slohu románsko-gotického a světoznámý je především jeho portál, skutečná brána nebes s postavami apoštolů a bohatou ornamentikou. Trojlodní bazilika, křížová chodba s románskými okny a gotickou klenbou, rajská zahrada i kapitulní síň dnes donutí turisty ke ztišení a zamyšlení. Dříve vítaly členky cisterciánského řádu a právě tady odpočívala po smrti královna Konstancie i její syn, markrabí Přemysl. Členky řádu už nikdy své příbuzné nespatřili. Klášter byl poprvé zrušen v roce 1782 a znovu v roce 1950, kdy tu žilo 38 řeholnic. Některé zůstaly a krmily prasata ve státním statku. Turistů sem před 25 lety zavítalo na 15 tisíc, jeptišek zde žilo posledních devět. Konvent byl obnoven v roce 1990 a je jediným fungujícím klášterem cisterciaček v slovanských zemích. V roce 2013 tu přebývalo 5 sester.
     Cennými památkami jsou zde klášterní kostel Nanebevzetí P. Marie a křížová chodba s raně gotickými klenbami, ta je jako ojedinělá v Evropě v seznamu UNESCO (dokončena 1260). Kostel je barokně vyzdoben a v klášteře sídlí Podhorácké muzeum. Antonín Mrkos, rodák z nedaleké dědinky Střemchoví, objevil na Kleti 15. 9. 1982 planetku č. 3276, které dal jméno Porta coeli.
     Opusťme tichý areál kláštera a pusťme se vzhůru proti toku Svratky. Na konci dlouhé rovinky objevíte Štěpánovice, jež už dávno prosluly ovocnářstvím. A také výtvarným uměním, ale o tom později. Žďárský okres začínal obcí Borač, pod níž spadá i sousední Podolí, kde se narodil spisovatel smutného osudu, Josef Uher (1880-1908). Na rodném domku má pamětní desku od V. H. Macha. Poblíž stojí dřevěná zvonička z r. 1950. V Borači mají kapli P. Marie Růžencové a na bývalé škole, kde působil spisovatel Josef Soukal (1852–1928), je busta jeho žáka, spisovatele Josefa Uhra od P. Bortlíka.
     Stačí překročit železniční trať, vstoupit do skalnatého údolí, minout už odstavenou papírnu v Prudké, přejít dřevěnou lávku přes řeku, pozdravit mlýn malíře Bohumíra Matala (1922–1988) a zanedlouho dorazíte do Doubravníka. Jde to samozřejmě i po hlavní silnici do kopce kolem Boží muky.
     Hradbu kopců nad levým břehem Svratky završuje pověstmi opředená Sýkoř, o níž napsal Jaromír Tomeček, že je „Blaníkem těchto končin“. Podle místní pověsti jsem napsal divadelní hru Čert na Sýkoři. Na vrcholu u hájenky je umístěna busta Járy Cimrmana a je tu jeho „Pohlaví“, tedy území kolem hlavy. V nedalekém Synalově trávily část dětství herečky Libuška a Miroslava Šafránkovy. „Synalov, to je rodná hrouda!“ řekla Libuška v dokumentárním filmu. Vzpomínala, jak část cesty do školy jezdily ze Synalova na saních. Tatínek odtud pocházel, bydlel hned proti kapličce. Děda i praděda byli v dědině kapelníky. Rodina měla krávy, koně i kozy a budoucí herečky je pásly „nahoře u Cimrmana“.
     „To není herečka, to je přírodní úkaz!“ řekl o Libušce Jiří Menzel.
     Doubravník se už v roce 1231 mohl pyšnit klášterem augustiniánek. Husité jej však vypálili. Kostel Povýšení svatého Kříže v Doubravníku, svoji nejhodnotnější sakrální stavbu, nechali v letech 1535 až 1557 v pozdně gotickém slohu vystavět Pernštejnové a zřídili si v něm rodovou hrobku, kterou vyplenili Švédové. Pod gotickou klenbou spatříme náhrobky mocných Pernštejnů. Odpočívá zde nejslavnější člen rodu, Vilém z Pernštejna (asi 1436–1521), i jeho syn Jan Bohatý (1487–1548). Hlavní loď je zaklenuta síťovou žebrovou klenbou. Mramorová kazatelna s renezančními prvky je z roku 1541. Cenné jsou oba zdobené renezanční portály. Barokní věž pochází z roku 1792. V roce 1867 přistavěli ke kostelu svoji hrobku Mitrovští. V ní spočívá 19 litinových rakví odlitých ve Štěpánově, unikátní historická, umělecká i technická památka. Varhany na kůru patří k nejlepším nástrojům ve střední Evropě. Postavil je v roce 1760 Jan Výmola a nedávno byly restaurovány.
     Zajímavá je Závojského vila i Stará škola s místním archivem. Cenné národopisné sbírky soustředil Vl. Jirčík v roubeném domku č. 87. Ze zdejších osobností jmenujme P. Františka Ronovského (1806–1871), stavitele zdejší železnice Ing. Osvalda Životského (1832–1920), krejčího, jenž dobyl svět, Felixe Závojského (1848–1921), Akademika MVDr. Jana Koldu (1895-1958), písmáka Leopolda Mazáče (1902–1997) a malíře Stanislava Bělíka (1919).
   V roce 1885 byla otevřena železniční trať z Brna do Tišnova pod názvem Tišnovka. O 20 let později se stavělo pokračování z Tišnova přes
Rožnou, Bystřici a Nové Město na Moravě do Žďáru s oficiálním názvem Horka. I této části trati se však častěji říká Tišnovka. Stavěl ji v letech
1903–1905 doubravnický rodák Životský. Trať dlouhá 62 km byla slavnostně otevřena 23. 6.1905. Některé spoje tehdy zdolaly vzdálenost
Tišnov–Žďár i za 2 hod 23 min, dnes nejčastěji za 1 hod 55 min.
     Nejvíce jsem se o Doubravníku dozvěděl od řídícího učitele Leopolda Mazáče. Tento písmák a badatel věděl o svém rodišti všechno. Vždyť byl i autorem monografie o Doubravníku (1972). Od mládí miloval Masaryka a Komenského, jehož první vydání Labyrintu světa z roku 1631 vlastnil i s podpisem autora. Když se jeho dlouhý život chýlil ke konci, nabádal docenta Ustohala, aby se přičinil o to, že mé Ozvěny Vysočiny vyjdou knižně. Vladimír Ustohal mi to svěřil ve chvíli, kdy sám podléhal zákeřné nemoci. A předal tento úkol zase dále, vybídl k tomu jednoho tišnovského nakladatele. Ten však o to nedbal a já vlastně také ne. Až dneska...
     Krásně je v Doubravníku! Co letních hostů sem od začátku 20. století zavítalo, co umělců se sem rádo vracelo! O mnohých ještě uslyšíme.
     Ale stejně krásně je i v sousedním Černvíru. Vodní vír se tu rozbíjí o skalisko, na němž stával kdysi hrad. K němu patřila i románská rotunda. Původně románský kostelík Nanebevzetí Panny Marie v Černvíru byl vystavěn asi v první polovině 13. století s dvěma polokruhovými apsidami, což bylo uspořádání u nás unikátní. Jeho podobu setřely stavební úpravy ve 14. a pak v 17. století, kdy byla přistavěna loď s barokním průčelím. Cenný je mramorový portál dnešní sakristie a také fresky asi z pol. 14. stol., které představují Narození Páně, Poslední večeři, Umučení Páně a Poslední soud. Objeveny byly až v roce 1969. Součástí fresek je i erb s třemi rybami. K tomuto rodu, jenž vlastnil nedaleké Klečany, patřili zřejmě i držitelé Černvíru. Boční oltář pochází z kostela sv. Linharta v Mušově, jenž se ocitl uprostřed vod pod Pálavou.
     Šindelem krytý trámový most přes řeku Svratku je ukázkou lidové architektury. Je prý nejstarší na Moravě, pochází z roku 1718. Je dlouhý 32 m a široký 2,6 m, jeho konstrukce je věšadlová, materiálem je jedle a částečně dub. V roce 1761 jej strhla povodeň. Byl využíván až do roku 1954. Důkladně byl opraven v roce 1971 a novým šindelem opatřen v roce 1996. Před pár lety proběhla výměna nosných trámů, i původní jsou tu ale na památku zachovány. Most je zobrazen na poštovní známce z roku 1999. Rodákem z Černvíra je malíř Eduard Valdhans (1928).
     Hned vedle mostu se dá odbočit do Křížovic, které patřily k Doubravnickému újezdu už v r. 1235. Na návsi stojí kaplička sv. Cyrila a Metoděje s barevnými vitrážemi. V l. 1951-1952 zde žili v ilegalitě tišnovští skauti Železný a Pokorný. Byli zatčeni a 18. 12. 1952 popraveni. Vydal jsem o tom jako první knihu Smrt pod Květnicí. Od r. 1971 má v Křížovicích ateliér sochař Zdenek Macháček (1925), jeho choť Stanislava zde provozuje pozoruhodnou Galerii Z Ruky.
     Když přijdete na konec Černvíru a pořádně se rozmáchnete, dohodíte kamenem do sousední Nedvědice. A nad ní spatříte pohádkový hrad Pernštejn, jenž byl zbudován v 2. polovině 13. století. Stal se sídlem stejnojmenného rodu, jenž sahal až po královské koruně. Pohádkový goticko–renezanční hrad, reprezentační sídlo v 16. století nejbohatšího a nejmocnějšího rodu Českého království. Hrad jako z pohádky, který nikdy nedobyli válečníci, byl po požáru v r. 1457 velkoryse pozdně goticky přestavěn, v 16. století doplněn o renezanční palác. Nádherný hrad patřil od svého založení, první písemná zpráva je z roku 1285, až do roku 1596 už vzpomenutému rodu Pernštejnů.
     Impozantní hmota vnitřního hradu je protkána řadou křivolakých chodeb, spojujících jednotlivé místnosti. Nejvýznamnějším prostorem je pozdně gotická vstupní síň se sklípkovou klenbou. Další místnosti mají žebrové klenby. Zvláště vynikají početná a přesně opracovaná mramorová ostění oken a dveří z období přechodu gotiky v renezanci i další hodnotné architektonické a kamenické detaily, rovněž tak kvalitní sochařská i malířská výzdoba.
     Barevná vitráž vstupní síně se sice hlásí do r. 1518, ve skutečnosti však jde o romantický výtvor z 19. století. Návštěvníky zaujmou rytířský sál se štukovou výzdobou, hradní obrazárna, lovecký sál, „sál spiklenců“, hradní kaple s iluzivní malířskou výzdobou i hladomorna.
     Od r. 1818 se posledními majiteli stávají Mitrovští, jimž hrad patřil až do r. 1945. Ti věnovali velkou pozornost hradní knihovně, která dnes obsahuje 6 567 knižních titulů o 15 308 svazcích. Je tu ráj turistů i filmařů! Pro milovníky historie má připraveno několik prohlídkových tras a řadu překvapení. Pernštejnský tis se stal Stromem roku 2005.
     Celé hodiny můžete procházet jeho branami a nádvořími, obdivovat barbakány, krakorce, sály a portály. Mnoho pamatuje tento mramorový krasavec a mnoho se dozví ten, kdo dovede nazírat, naslouchat a přemýšlet…
     Právě na nádvoří tohoto hradu zemřel zmiňovaný pan řídící Mazáč ve věku skoro 96 let.
     Navštivte také mimořádnou vyhlídku na hrad Pernštejn z nedalekého lesa! Jmenuje se Maria Laube, Mařenčino loubí... Jako první tu nechal postavit původní altán hrabě Mitrovský. První opravu provedl mistr tesařský Josef Míček ze Smrčku někdy začátkem 30. let 20. století. Místo se stalo cílem turistů, výletníků a návštěvníků hradu. Altán postupně chátral, koncem 20. století zde byly už jen zbytky dřevěné konstrukce. V roce 2000 však postavili zaměstnanci Lesů České republiky nový altánek opravdu na báječném místě.
     Cennou památkou je i krytý most trámové konstrukce přes Nedvědičku pod hradem v osadě Pernštejn. Je 4 m široký a 12 m dlouhý, v bočních stěnách má po čtyřech oknech a krytý je šindelem. Poprvé je zmiňován v roce 1864, v roce 1933 byl obnoven. Rozsáhlou opravou prošel v roce 2004. Zvláštností tohoto mostu jsou jeho 4 zděné rohové pilíře.
     Rázovité městečko Nedvědici miloval i Otokar Březina, který tu byl poslední léto na dovolené. Ve zdejších lomech pracoval a začal psát J. F. Karas, dlouhá léta tu maloval Alois Lukášek. Ves pod hradem Pernštejnem se poprvé připomíná roku 1350 jako majetek Pernštejnů. Farní kostel je zasvěcen sv. Kunhutě. Nad městečkem jsou opuštěné mramorové lomy. Pro vysokou kvalitu
a sněhobílou barvu byl nedvědický mramor srovnáván s kararským. Nedvědický mramor, což je i obchodní název, se těžil už za Pernštejnů a byl z něj vystaven hrad Pernštejn, kostel v Doubravníku a materiál se použil i v kostelích ve Vídni a v Brně (katedrála sv. Petra a Pavla, kostel sv. Jakuba, portál kartuziánského kláštera v Králově Poli), na Besední dům v Brně, kostel sv. Stanislava v Kunštátu, klášter v Rajhradě či na zámku v Lysicích. Nedvědické mramorové kříže jsou rozsety po celé Moravě. V samotné Nedvědici spatříte krásný mramorový kříž před kostelem, je tu mramorový pomník padlým, portál původní školy, mramorové patníky, korýtko v osadě Pernštejn atd. Majitelkou zdejších lomů byla i Marie Loosová (1833–1921), matka světového architekta Adolfa Loose.
     V Nedvědici se narodili Eduard Berka (1909–1945), autor učebnic a fašisty popravený odbojář, Oldřich Vašica (1922–1993), malíř, autor monumentálních mozaik a houslový virtuos Zdeněk Nečesánek (1937–2002). V Nedvědici působili spisovatel Josef František Karas (1876–1931), architekt Jaroslav Hutař (1877–1960), akademický malíř Alois Lukášek (1911–1984) či zakladatel moravské sociologie ThDr. Robert Neuschl (1856–1914).
                                                                                      Hynek Jurman

     2. LITERÁRNÍ TOULKY VYSOČINOU

     OD PERNŠTEJNA K HALASOVU KUNŠTÁTU

     Když si lamač Karas rovnal záda a stíral s čela pot, zabloudil vždy pohledem na pohádkovou siluetu Pernštejna. Přemýšlel o rychlém pádu posledních Pernštejnů a jejich osudy pak podal v trilogii Bitva (1922 - Tajemná hlubina, Svědomí gladiátorovo, Halali). Bitvou rozuměl Karas padesátiletý zápas mezi jezuity a evangelíky, zápas nejen náboženský, ale hlavně národnostní. Bílá Hora je pro něj halali - lovci uštvali silného medvěda a odtroubili halali.
     V Nedvědici je pochován Msgr. ThDr. Jan Hromádka (1854–1928), polní kurát a autor tří svazků veselých historek. První pod názvem Zlatá slova k milému pobavení a poučení v naší bláznivé době vydal 1924 nákladem 1 000 ks a za 2 měsíce měl vyprodáno. Vyšla tedy ještě 2 vydání.
     V r. 1928 trávil v Nedvědici dovolenou Otokar Březina a na hrad situoval J. Mahen děj pohádky Nanynka a podzemní král. Muselo být komické i dramatické zároveň, když v létě 1942 prchal z Brna Nezval s Foltýnem a právě v Nedvědici se svěřili se svými potížemi zdejšímu gestapákovi. Museli se rychle přemístit na Medlov, kde pak velký básník maloval obrazy. Cestou se jeho přátelé bavili
o hvězdách, aby upoutali Nezvalovu pozornost. Ten skutečně klopýtal s ostatními a jeho tělnatá postava už pochod nezdržovala.
     Poezii, cestopisy i faktografii Nedvědicka píše a vydává místní učitel Mgr. Petr Vejrosta (1951). Do Chlébského a blízkého okolí často zajíždí básnířka Sylvie Stanovská (1969 Brno), jejíž verše jsou často inspirovány Vysočinou.
     V Lískovci byli učiteli RNDr. Adolf Polák (1909–1982), pozdější geolog a autor odborných učebnic i statí, a za války i Miroslav Šajnar (1907–1988), autor četných publikací o dělnickém a komunistickém hnutí.
     V nedalekém Věchnově učil Jaroslav Šabacký († 1951), jehož s láskou zpodobnil J. V. Pleva v Malém Bobšovi. Narodil se v Dolních Heřmanicích u Tasova, kde přišli na svět i Msgr. ThDr. Josef Pospíšil (1845–1926), autor četných článků a např. díla Kosmologie a dvousvazkové Filozofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského, či malíř Jindřich Zezula (1935-2015). Na jaře 1939, těsně před svou smrtí, se do Věchnova chystal Jiří Mahen.
     V Ujčově se narodil pilný autor i recenzent, historik PhDr. Ivan Štarha (1935), který se věnuje publikování z oboru archivnictví a historie. Je spoluautorem celé řady významných monografií a děl, např. i o Bystřici nad Pernštejnem. O Ujčově vydal celou knihu. Publikoval články o minulosti zdejšího kraje.
     Skalnatý kopec Hradisko u Štěpánova je opředen pověstmi, psala o něm Maria Alfonsa a sám jsem zde završil historický román Ve znamení zubří hlavy. Rajský ostrov Jaromíra Johna (1882–1952) je věnován založení Národního divadla, ale kniha začíná v Mitrovského železárnách ve Štěpánově a ve zdejším hostinci u Veselých.
     Litinový křížek vedle fary figuruje v hezké povídce Hloupý Honza. Napsala ji zdejší rodačka Maria Alfonsa Špačková (1886 Štěpánov – 1961 Brno), autorka stovek lidových povídek a četných románů, které se však dnes mnoho nečtou. Marie pocházela ze zajímavé rodiny. Její bratr Jan Boris (1888–1967) sjezdil kus světa, osobně se poznal i s Leninem a propagandistickou novelu Cesta o něm napsal Josef Pavlík. Mladší sestra Antonie, provdaná Říhová (1894–1989), zase byla koncertní zpěvačkou. Navštívil jsem ji v jejím neutěšeném stáří a zcela šokován pak napsal povídku Prohlídnutí (1987), jež zanedlouho zazněla na jednom literárním večeru.
     Štěpánovský dramatik Jaroslav Maria Veselský (1909–1981) už také není hráván. Ve hře Evropa hoří však předvídal světovou válku s několikaletým předstihem. Známý je však jeho syn Jiří Veselský (1933–2004), svérázný básník (Transy, Mýtus organismu, Dívenky jdou Brnem…). Se Štěpánovem jsou spjati i publikující geolog a mineralog dr. Adolf Polák (1909–1982, stále vyhledávané Nerostné bohatství Bystřicka i Nerudné nerostné suroviny) a astronom docent Josip Kleczek (1923–2014, Velká encyklopedie vesmíru, Vesmír kolem nás, Vesmír a člověk, Naše slunce, Naše souhvězdí…). Z dalších štěpánovských rodáků vydával Antonín Krejčí (1884–1955) sokolské publikace a příručky.
     Do literatury vstoupila romantická Vysoká skála kousíček za Štěpánovem. V srpnu 1928 se tu vrhli do hlubin nešťastní milenci. Událost inspirovala J. M. Veselského k dramatu, jež se pak za dramatických událostí ve Víru málem nedohrálo. Tento příběh se několikrát promítá i do díla J. Jobánka (román Havárie, povídka Lovci) a Vysoká skála hraje podstatnou roli i v mém románu Daleko do sametu (napsán 1989–1990, vydán 2005).
     Koncem 80. let zavítali opakovaně na literární besedy do Štěpánova a blízkého okolí Jaromír Tomeček, Jindřich Uher, Sylvie Stavovská a Jiří Jobánek, který jezdil už jako student do Koroužného, kam ho později doprovázela i jeho žena Věra Sládková (1929–2006). Přímo v Koroužném se odehrává Jobánkův první román Havárie (1964) i rukopisný epos Povodí.
     „Ach ty můj smutku, kolikrát jsem táhl podél Hodůnky a házel udičku na pstruhy, je to tam všechno tak kouzelné a já už tam snad nikdy nepřijdu, čas se krátí a ptá se stromu, zda ještě něco uzraje, a tak sedím v maličkém pokojíčku a píši,” napsal mi Jiří v září 1987.
     Ve Štěpánově vyrůstal současný osobní tajemník kardinála Duky, P. Milan Norbert Badal (1956 Opočno). Působil i jako šéfredaktor Katolického týdeníku a vydal řadu knih, např.: Apokryfy pro kočku (1996), Zcestopisy (2003) či Ctnosti a neřesti na Kuksu (2008).
     Do Švařce na chalupu jezdí historik, odborník na vrcholný středověk, Prof. Mgr. Libor Jan, Ph.D. (1960 Brno), autor a spoluautor celé řady knih a sborníků. Uveďme alespoň Václav II. a struktury panovnické moci (2006), Václav II. Král stříbrného trůnu (2015) či sborník Morava v časech markraběte Jošta (2012).
     V nedalekém Prosetíně byl v dubnu 1989 na jednom literárním večeru takový nával, že jeden hoch omdlel. Jaromír Tomeček tam tehdy prohlásil: ,,Jsem nešťastný, že jsem se dožil dne, kdy vzduch není vzduchem, voda není vodou a půda půdou!”
     V Prosetíně se narodil písmák a kazatel Tomáš Juren (1750–1829), kantor, hudebník a skladatel, výtvarník, autor spisů, modliteb i ilustrací. Sepsal Paměti kantora Tomáš Jurna a podílel se i na Pamětní knize Jiřího Vrbase z Písečného. Vstoupil do literatury jako postava v Karasových povídkách (Pan Johanes), v rukopisném románu Zrání od Jaroslava Svitavského a faktografickou knihu Tomáš Juren – Toleranční doba na Vysočině a hudba srdce mu věnoval Sixtus Bolom.
      Juren byl za svou víru často vězněn a pronásledován. Jednou byl zbit v Ubušínku dvěma myslivci, utrpěl zranění na mozku a od té doby míval zajímavé sny. Koupil tedy různé snáře a předpovídal budoucnost. Předpověděl tak třeba smrt své malé dcerušky, ale zdála se mu i čísla, na něž mohl vyhrát v loterii. Juren si šel vsadit do Bystrého, cestou si opakoval, že ,,kdo snu věří, stín lapá“ a vsadil na jiná čísla. Nevyhrál nic, zato z numer ze snu vyšlo celé terno.
     V Prosetíně se narodil i plk. doc. Zdeněk Štěpánek, CSc. (1926–2004), historik a vojenský pedagog. Sestavil sborník Čas okupace, čas boje (1968), podílel se na tendenčním Partyzánském hnutí v Čechách za II. světové války (1961), s Fr. Vaškem spoluautor studií Trnitý osud moravských Židů 1939–1942 a Trnitá cesta moravského duchovenstva v době nacistické okupace 1939–1945.
     V letech 1963–1973 byl v Prosetíně evangelickým farářem Jan Šimsa (1929), autor kulturně historických úvah, básník a signatář Charty 77. V roce 1973 byl zbaven státního souhlasu, pracoval jako archivář, údržbář, natěrač a lakýrník, v roce 1978 byl odsouzen na 8 měsíců a uvězněn. Jeho manželka Milena pracovala jako historička a napsala např. i zajímavou stať Prosetínské události – jeden z podnětů k vydání tolerančního patentu. Došla v ní k závěru, že posledním podnětem pro vydání tolerančního patentu byla rozmluva císaře Josefa II. s Řehořem Jakubcem na podzim 1781.
     K Šimsům do Prosetína jezdil s chotí Magdou spisovatel Ludvík Vaculík (1926 Brumov–2015 Dobřichovice), jenž poznal i jiné kouty Vysočiny: Prudkou, kde ho u Matalů pokousal pes, Tišnov, Žďár nad Sázavou a také Rudolec, kde se stal redaktorem táborového časopisu během ozdravného pobytu v roce 1944. I Bystřici nad Pernštejnem, kde jsem s ním moderoval besedu v říjnu 2002.
     V Prosetíně zemřel Vítězslav Gardavský (1923 Zábřeh – 1978 Prosetín), filozof, dramatik, básník a spisovatel. Autor dramat a filozofických esejí, mezi nejznámější knihy patří Bůh a nevěřící svět (1967), Bůh není zcela mrtev (1967), Fenomén Německo (1967), Naděje ze skepse (1969). V roce 1967 měla premiéru jeho hra Já, Jákob. Napsal i rozhlasovou hru Krev, krev, dějiny (jako samizdat 1978).
     Pozemskou tragédií marxistického filozofa Vítězslava Gardavského bylo paradoxně jeho setkání s Bohem. Ten pro něj nebyl zcela mrtev a Gardavský začal hledat dialog mezi věřícími a materialisty. V době normalizace musel proto opustit přednáškový sál VAAZ a živil se i v prosetínském JZD jako nákupčí. Jeho další díla z období normalizace už vycházela jenom samizdatově. I básnické sbírky Vrchovatě (1974) a Přibližně tečna (1977). Díky bratru PhDr. Vladimíru Gardavskému vyšla druhá vydání Přibližně tečna (1995) a Vrchovatě (2003) i sborník Kdo byl Vítězslav Gardavský (2000). Rozhlas uvedl na stanici Vltava hru A kdo jsi ty, Gardavský? (2005) od Michala Jurmana. Ten strávil část svého dětství ve Štěpánově a byl zde inspirován k některým básním. Vystudoval JAMU, svět procestoval s rozhlasovým mikrofonem, ale vydal i básnické sbírky Nocivír (2007) a Vstupnice do novoduru (2012, navržen na Ortenovu cenu).
     V nedalekém Brťoví je až do r. 1631 datován rod básníka Halase. František Halas (1901–1949) je pochován v Kunštátu, kam se i poslepu vrátil a na hrobě má balvan, na němž kdysi u Rozseče rád sedával. Jeho vyznání Já se tam vrátím dostávalo konečnou podobu v rozmezí let 1939–1947. Tento velký lyrik byl odsouzen komunistickými přisluhovači jako básník smrti, zmaru a nicoty. Až po smrti obklopili jeho rakev oficiální spisovatelé a skuteční přátelé blíž nemohli. Vypovídá o tom báseň Františka Hrubína Výroční den.
     Řadu zajímavých kunštátských vzpomínek uchoval básník, dramatik a překladatel Ludvík Kundera (1920 Brno – 2010 Boskovice), který se v Kunštátu oženil a od roku 1976 trvale usadil. Tehdejšímu městečku věnoval nespočet veršů. Zasloužil se také o vydání almanachů z minulosti Kunštátska a příspěvky několika desítek autorů, kteří se tu nějak ochomejtli, seřadil do knihy Kunštátské akordy (1966). Přispěli do ní Skácel, Palivec, Orten, Seifert, Tomeček, Uhde, Mikulášek, Halas, Kundera, Bednář a mnozí další. Kromě překladů vydal Ludvík 20 básnických sbírek a realizováno bylo 10 rozhlasových, 10 televizních a 10 divadelních her. A vyšla řada svazků Sebraných spisů.
     O maloměšťácích, kteří velkému Mistru Halasovi nerozuměli, ale podle potřeby se jím oháněli, napsal Jobánek povídku Pieta do sbírky Návraty tažných ptáků (1982). Jiří Jobánek učil v Kunštátu 6 let a žil zde se svou první manželkou, spisovatelkou Věrou Sládkovou. Podle jejích knih Poslední vlak z Frývaldova a Pluky zla vznikl oblíbený televizní seriál Vlak do stanice naděje. Ve 3. díle této trilogie Malý muž a velká žena má Sládková i námět z Vysočiny, konkrétně z Matějova, kde byla kdysi na studentské brigádě.
     Z Kunštátu pocházel historik Jan Tenora (1863–1936), jenž zpracoval do Vlastivědy moravské okresy Bystřice n. P. a Kunštát, básník Jan M. Tomeš i překladatel Josef Zejda (1905–1975) a ze Zboňku překladatel Theodor Hejl (1901–1978). V Kunštátu se narodil Klement Bochořák (18. 1. 1910 – 11. 8. 1981 Brno), katolický básník (Svět, Pláň andělská, Tři slzy, Křížová cesta, Legendy), autor i dětských próz.
     V nedalekých Lysicích pobývala na zámku ,,německá Božena Němcová“ Marie Ebnerová z Eschenbachu (1830–1916) a v Bedřichově se narodil Březinův ctitel R. Bojko (1877–1952), advokát a básník.
                                                                                                                                         Hynek Jurman

     3. ROZŠÍŘENÉ OBZORY

     SETKÁNÍ U SÝKOVCE

     Uprostřed této pauzy, 7. července 1991, ztratila Vysočina jednoho svého příznivce. Novodobého gladiátora Frantu Kocourka. Rád sem jezdil a rád tu poseděl. Před časem jsem ho spatřil i ve štěpánovské hospodě. Ale převažuje vzpomínka na jeho vystoupení na scéně Na Provázku, kde trhal karty a ohýbal železa. Nechával na sobě štípat dříví, rozbíjet kamení a jezdit auto. Karty trhal toho dne, 7. 7. 1991, ještě v Koroužném. Pak se přemístil na oběd do Víru, kde v hospodě na Hrdé Vsi ve věku 44 let náhle zemřel.
     Ale tím ještě letošní prázdninové ztráty nekončily. Hned 10. 7. jsem si vyšlápl na dvoudenní výlet, a když jsem ujížděl teplým ránem k Novému Městu, nemohl jsem tušit, koho na cestě potkám a s kým se už pak nikdy nesejdu.
     Bočkovi z Obřan se před 720 lety zjevila v lese u studánky Panna Marie. Boček dal na tom místě vykopat základy budoucího chrámu. Vyrostla tu nejen Studniční kaple P. Marie, ale i klášterní ves Žďár. Klášter stavěla stejná huť jako klášter v Nepomuku, jako Zvíkov, Písek či Předklášteří. Projíždím teď městem, které kromě rozmachu a rozkvětu zastihly i požáry a morové rány. Kvůli jedné takové epidemii byl Santinim postaven Dolní hřbitov s půdorysem ve tvaru lebky. Naštěstí zůstal bez hrobů… Ale klášter vyhořel hned dvakrát. V r. 1784 byl dokonce oheň z kláštera přenesen větrem až na střechu kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. A já mám hroznou chuť rozjet se k té první Zelené Hoře, k té nepomucké, odkud přišli mniši r. 1252 k nám. Opravdu se mi to ještě o těchto prázdninách podaří! Teď však šlapu do míst, kde se mniši pokoušeli uchytit ještě dříve než ve Žďáru. Jedu do Nížkova.
     Na samém konci loňských prázdnin jsem zde potkal pana Mokrého a slíbil mu brzkou návštěvu. Trvalo to téměř rok, ale jsem tady, na západní hranici svých ozvěn, mohu je tedy rozšiřovat, snad nejen k radosti své. V krásné krajině se dají potkat krásní a milí lidé. Jsem přijat neuvěřitelné srdečně, takže se neohlížím na cestovní plán a trávím tu celé hodiny. Jak se někdy bez povšimnutí míjíme se stejnými lidmi každý den a jak je nám někdy krásně od prvého okamžiku s člověkem, kterého vidíme poprvé! Z nádherné oranice Vysočiny se někdy vyloupne lidský drahokam, bez něhož by to širé pole bylo při vší kráse smutné a bez chuti. Netoužím po zlatých dolech, můj ty kraji, moje útěcho s nádherným rubínem.
     Pan Mokrý mě vodí po širém okolí a ukazuje upracovanou paží. Borovský kostelíček se skrývá v oparu, což prý znamená, že bude hezky. Je nádherně a kraj mě nechce pustit. Až po půl čtvrté přijíždím do Přibyslavi.
     Před původně renezančním zámkem mě vítá Jan Žižka na koni. Tato Kafkova socha je podobná té známější z Vítkova. Hasičské i vlastivědné muzeum v zámku musím oželet. Míjím kostel s charakteristickou věží a ujíždím k Žižkově mohyle. Cesta po čerstvě nalepeném hrubém štěrku je hrozná, ale husité se se svými vozy také něco nakodrcali. Místo, kde Žižka při obléhání Přibyslavi onemocněl a 11. 10. 1424 zemřel, se neobdělávalo a neslo vojevůdcovo jméno. Až jednou se tu pustil jistý sedlák do oračky, ale zlomil radlici. Začal láteřit, když tu k němu přicházel muž v kytlici s páskou přes oko. „Nech pole ležet v pokoji, ať po smrti nerušíš můj klid!“ zvolal rozhořčeně, sedlák se roztřásl, utekl a víckrát tu nikdo neoral. Pokud tomu nevěříte, vezměte si kolo a přijeďte k Žižkově mohyle u vesnice Žižkovo Pole.
     Obcházím mohylu a čtu názvy míst, z nichž sem v r. 1874 putovaly kameny ke stavbě. Brno, Praha, Vídeň, ale i město Přibyslav, město Žďár, město Lipnice, Nové Město, ale i kvádr ze Siónu, z Lipan, z rodných domů M. Jana Husa a Jana Rokycany. Je tu i placatý kámen z Ronova. V duchu se omlouvám panu Mokrému, že jsem dnes ronovskou zříceninu vynechal. I tento hrad zničili husité. Těsně míjím i Samotím, rodiště básníka Ladislava
Fikara (1920–1975). Někteří literární badatelé si jej pletli se Samotínem u Sněžného a i já kdysi vykročil po této falešné stopě.
     V Havlíčkově Borové jsem konečně spasen. Po 9 hodinách cestování si dávám pivo! Pak je teprve čas na obhlídku kostelíčka, o němž Borovský píše v Tyrolských elegiích, na Havlíčkův pomník i na dům č. 163, kde se 31. 10. 1821 Karel Havlíček Borovský narodil.
     Projel jsem Vepřovou, minul cákající se naháče v Novém rybníku a pak i Račín a nedaleký Kamenný vrch, kde za války operovali partyzáni. Polnička má minulost spjatou s prastarými hamry a železárnami. Někde zde stávala kolébka mého rodu, protože Anton Jurman, děd mého děda, byl domkařem právě v Polničce. Až jeho syn přivandroval za obživou do štěpánovských železáren, aby tu ke žhavému železu přičichli všichni jeho pořádní chlapští potomci…
     V těchto místech také nabírá dech Sázava, zrozená zčásti i v nedalekém Velkém Dářku. Tento největší rybník na Vysočině měří 206 ha a koncem 15. století poháněl hamry v Polničce a okolí. Dnes sem míří milovníci vzácné květeny i ptactva, ale zrovna tak veslaři, plavci i plážoví povaleči.
     Šlapu k Světnovu, za vsí odbočuji vpravo do lesa a asi po 6 kilometrech konečně narazím na civilizaci u Tří Studní. Navzdory dlouhé přestávce na Přibyslavsku mám v nohou dobrých 90 km, a protože se blíží 19. hodina, rád bych někde spočinul. Vjíždím do areálu tábora Textiláček u Sykovce, a protože mu šéfuje můj kolega Míra Klech, jsem solidně přijat. Musím sice na oplátku absolvovat besedu o sbírce Pernštejnský tis (od března už třináctou), protože jeden oddíl jede zítra na Pernštejn, ale mám aspoň kde spát a navíc poznávám dva velké sportovce a spisovatele, Mirko Paráčka a Vladimíra Paulištu. Všichni milujeme tento kout Vysočiny, proto se domlouváme na ranním posezení.
     Mnohokrát mě fascinovalo, kolik umělců pocítilo nezbytnost sportovat a naopak, kolik sportovců se prodralo k umělecké tvorbě. Mohl by o tom být i jeden svazek Ozvěn Vysočiny, co říkáte? Je čtvrtek, 11. července 1991, a já usedám místo k snídani k rozhovoru s dalšími dvěma uměleckými sportovci či sportovními umělci.
     Každý z nich sice prožil dvojnásobný počet zim než já, ale přesto si rozumíme. Všichni milujeme sport, literaturu a především tento kout Vysočiny. Oba přátelé se kdysi utkávali pod brněnskými koši, pak se jejich sportovní dráhy rozešly.
     Vladimír Paulišta (1922 Brno) studoval v Dijonu a přitom získal titul mezinárodního mistra Francie ve stolním tenise za rok 1938. O dva roky později byl mistrem Moravy, ale hrál i velký tenis. Třeba s Lendlem seniorem. Po válce byl reportérem brněnského rozhlasu, po „vítězném“ Únoru je však vyhozen a 19 let pracuje jako svářeč. V roce 1967 se uchytí jako lovecký referent ve Francii, a pak jako lovecký průvodce vodí lovce do 40 zemí světa. O loveckých zážitcích napsal 7 knih, k nejznámějším patří Lovecký průvodce vypravuje (1975), Za zvěří kolem světa (1. vyd. 1985) a Lovy, lovci, zvířata. Tato poslední kniha nese vročení 1989, vyšla však až v roce následujícím a je zakončena krásným Paulištovým vyznáním: „Těším se, jak koncem září, když žloutne listí a lesy vystupují z ranních mlh, vezmu dalekohled a řevnici, do kapsy kus voňavého chleba a budu se toulat od Cikháje k Samotínu a na Devět skal a do omrzení troubit na jeleny, žádná letadla, dálnice, telefony, recepce, jenom já, jeleni a moje Vysočina. Ale to je asi jenom sen a nevyplnitelné přání.“
     V knize Lovecký průvodce vypravuje je popsán lov srnců a pstruhů v okolí Nedvědice a také to, jak lovcům chutnala slivovice ze Sejřku! Autor lovil lvy i tygry, ale jeho největším úlovkem je 4,5 metrákový grizzly na Aljašce. Navzdory tomu se nejraději vrací na Tři Studně k Sykovci.
     JUDr. Mirko Paráček (1920 Olomouc) hrál fotbal i za Slavii Praha, ale především běhal. Lámal naše rekordy a pět let nenašel přemožitele ve sprinterském trojboji. Z mistrovství světa v Oslo 1946 si přivezl bronzovou medaili za štafetu. Později trénoval nejen naše fotbalisty, ale i švédské, marocké a vedl dokonce národní tým Laosu. A také psal. Básně, povídky, fejetony. Někdy i o Vysočině. Sám si nejvíce cenil knihy fejetonů Švédský kaleidoskop (1972), sbírky Olympijský zvon (1968, básně o atletice) a básnické sbírky z mládí Milostná zahrada (1943), která měla být jakýmsi protipólem Halasových Starých žen.
     Paulišta nepřetrhal vztahy s Francií a Paráček zase se Skandinávií. Ihned po Listopadu ustavil Severskou společnost a stal se jejím předsedou. Přesto si i on ze všeho nejvíc oblíbil Vysočinu, o níž mi toho rána řekl: „Je to nejkrásnější místo na světě, i když jsem viděl hodně. Oáza, kde člověk načerpá síly.“
     A pak mi bývalý sprinter věnoval své dílko nejnovější, poému k devadesátinám naší kopané s názvem Buď pozdraven. Měl zde na chatě poslední výtisk s už připraveným věnováním někomu jinému. Napsal tedy pod něj věnování nové (s jednodenní chybou v datu) a já se tak stal majitelem jednoho z posledních věnování Mirko Paráčka.
     Při loučení jsme si slíbili další setkání. Pan Paulišta si dokonce vzpomenul na mého strýce, s nímž kdysi studoval lyceum v Dijonu a který se pak stal letcem v boji o Anglii. Pan Paráček se těšil na fotbalové oslavy do Prahy a zval mě na příští pondělí, kdy už určitě bude u Sýkovce. Já tam toho dne skutečně přijel, ale zastihl jsem už jenom Vladimíra Paulištu. Snad nejlépe ten smutný konec vystihnu citací svého článku, resp. jeho závěru, jenž vyšel v Brněnském večerníku:
     „Slunce vykukovalo nad Paseckou skálou, rodil se krásný den a my se rozloučili. Vladimír Paulišta se šel posadit na sedačku ze sloní nohy, já vyskočil do sedla favoritu a Mirko Paráček si odváděl domů svého hafana. Zbývalo mu už jenom šest dnů života, ale to nikdo z nás netušil. Zemřel 17. července v Praze, přímo na fotbalových oslavách. Už nikdy se na Vysočinu nevrátí. Zbyla mi na něj vzpomínka čistá jako pramínek, který nikdy neutone v blátě. A tak si říkám verše, které Miloslav Bureš napsal právě tady, na Sykovci:
     Nikdy neztratí se v kamení a v hlíně,
     protože u nás na Vysočině
     děti zjara studánky vždy čistí.“
                                                                                                                                                                                          Hynek Jurman

     5. ROZKVETLÁ PALETA – MALÍŘI VYSOČINY

     Ve Sněžném se narodil a je pochován Bohdan Lacina, na hrobě má kámen ve tvaru rozlomené palety. Jeho první olejomalbou byla Zima ve Sněžném, podobně namaloval i zdejší hřbitovy. Vytvořil dřevoryt ke Kunderově básni Kampak to odešel pan Halas, vyzdobil i Smetánkovo Mé zlaté Německé.
     Do Rýdlova hostince přijížděli mnozí výtvarníci: Jiří Trnka (1912–1969), V. Makovský, J. Jambor, František Emler. Ten si zařídil ateliér v sousedním Kuklíku a ve Sněžném má Síň Františka Emlera plnou krásných děl (17 obrazů a 78 grafických listů). V okolí maloval i Podloucký, Hanych, Kopáček či Panuška, jejichž obrazy visí v restauraci. Na faře bydlel za války prof. Sychra, který se faráři Doubkovi odvděčil obrazem Návrat ztraceného syna, jenž jsem na faře ještě spatřil. Na Podlesí malovali krajináři Rudolf Hanych, Ludmila Jiřincová (1912–1994) a především Josef Fiala (1882–1963) a jeho syn Zdeněk Fiala (1917–2004), který se tu usadil.
     Do Březin jezdívali malíři Josef Matička (1893–1976) a Josef Voleský (1895–1932), který namaloval Drašarův hřbitov. V Březinách je pochován pražský malíř a restaurátor Dušan Říha (1931 Polička - 2001), jenž tu často tvořil. V Poličce, Borové a Korouhvi působil malíř Vladimír Šindler (1891–1961) i jeho syn Jiří Šindler (1922 Polička), malíř, grafik a ilustrátor. V Oldřiši, na Luckém vrchu i v Širokém Dole maloval Max Švabinský. V Borové u Poličky se na nádraží nakazil tyfem od haličských uprchlíků malíř Herbert Masaryk (1880–1915). Namaloval asi 300 obrazů, k tomu patřil mezi zakladatele českého hokeje, hrál v prvním doloženém utkání v Praze v roce 1901 a také byl reprezentantem Čech.
     Samotářsky žil v Lačnově ak. malíř Josef Václav Síla (1908 Široký Důl – 1989 Polička), vynikající krajinář a portrétista, svérázný člověk tvořící i na Svojanovsku a Jimramovsku. Žil i v Kamenci u Poličky, odkud pocházela jeho matka a kde je pochovaný. Hned u svojanovského hradu žil skvělý autodidakt Alois Živný (1914–1997), jenž nejčastěji maloval právě zdejší hrad. Jednou mu kolemjdoucí turista dílo pochválil a přece něco zkorigoval. Později Živný zjistil, že to byl prof. Sychra. U Svojanova maloval rád samotný Sychra a další: Nejedlý, Síla, Bukáček, dokonce i Jan Zrzavý.
     U Medlova mohli turisté potkat malířského i sochařského nestora Jana Baucha (1898–1995), který prošel zákopy 1. světové války a v roce 1989
jako jediný národní umělec podepsal Několik vět, což komentoval i Milouš Jakeš na Červeném Hrádku. Ale Medlov lákal i Františka Tichého
(1896–1961), Vl. Sychru, maloval tu i básník Nezval (jeden jeho obraz měl Bohuslav Pleva), který sem za okupace prchl s Františkem Foltýnem
(1891–1976). Ten zas maloval s oblibou u Krčmy a Strážku.
     Známý heraldik Jiří Louda, autor znaku Tří Studní a Fryšavy, jezdíval jako malý s rodiči do Rokytna a do Tří Studní na letní byt a chodil na Medlov. Lákala ho Pasecká skála, a když na ni poprvé vylezl, nechal se tam rozkročený vyfotit a připadal si jako Edmund Hillary na Everestu. Na stejnou skálu lezl i Akademik Heyrovský. Jako dospělý jezdil Louda do Svratky či Jimramova a podnikal výlety na Devět skal, Žákovu horu, Karlštejn, Zkamenělý zámek či Perničky.
     Malý ateliér má na Třech Studních Ivan Svatoš (1953). Z Rokytna pocházel Bohumil Šín, ateliér tu měl Bohumil Puchýř. Dnes v něm tvoří jeho potomci, především dcera Helena Puchýřová (1946), doktorka přírodních věd.
     Nové Město na Moravě proslulo jako rodiště Jana Štursy, Vincence Makovského, ale i Karla Němce, Arnošta Košíka, Pavla Kopáčka, Jana Šíra i Františka Šíra. Narodila se tu Věra Frömlová, restaurátorka Milada Stroblová (1953), Marie Nedvědová (1948), dále třeba krajinář samouk Bohuslav Vodička (1904–1939) či František Mička (1892–1915). V Novém Městě se narodili i krajinář Bohumil Puchýř a Rudolf Puchýř (1909–1987), jehož karikatury jdou do tisíců (TRN, Index, Tvorba, Rovnost…). Do r. 1939 učil ve Fryšavě a už předtím ilustroval 1. vydání Malého Bobše. Vykouzlil i karikaturu mnohých výtvarníků – Štursu, Makovského, Němce, Jambora či Lacinu. Rodákem je i krajinář Pavel Mertlík (1953).
     Působil tu Švabinského žák Antonín Procházka (1882–1945), ilustrátor Starých pověstí českých, jehož kresby čerpají až z antiky, ale současně autor modelů jezdeckých soch prezidenta Masaryka (v Muzeu TGM v Lánech). Také jeho manželka Linka (1884–1960), realistka, která vystavovala už s členy malířské Osmy. V Novém Městě působili malíř a profesor kreslení František Hradecký (1909–1952), malíř Jiří Šebek, umělecký vazač Bohuslav Pleva či malíř Tomáš Smetana. Díky novoměstské porodnici mají toto město v rodných listech četní mladší výtvarníci, třeba i moji kamarádi Plieštik, Štourač a Sláma.
     Na Harusáku malovali tvůrci málem legendární, František Podešva a Zdeňka Braunerová. Pseudonym Jirka Harusák si dal malíř a spisovatel Jiří Židlický, který bojoval v obou světových válkách a konec té druhé trávil v bunkru právě na Harusově kopci.
     V Pohledci se narodil Josef Jambor, ve Slavkovicích Oldřich Blažíček a v Bobrové nejen Antonín Smažil, ale i Tomáš Šabart, který opatřil před r. 1705 obrazy 7 oltářů v konventním chrámu ve Žďáře. A také malíř Antonín Šabart, který v lednu 1768 v Bobrové zmrzl, „když šel v noci s bratrem od páleníka z Radešína“. R 1906 se v Dolní Bobrové narodil Richard Přikryl, malíř a grafik. Z Račic zase pochází Emil Moser, z Křídel Jan Blažek a z Podolí u Radešína František Mička. Do Křídel za potomky vždy ráda jezdila výtvarnice Vlasta Švejdová, ilustrátorka dětských knížek.
     Ve Skleném prožil dětská léta pozdější malíř Václav Jícha (1874–1950), jehož otec byl v obci správcem školy od r. 1889. Václav ve svých vzpomínkách poznamenal, že ve Skleném vyrostl a na Brožově skalce byl více než doma. Učitelem (1971–1975) byl ve Skleném malíř Jan Wolf (1941).
     V Radňovicích má svůj ateliér Ing. Jan Svoboda (1957 Nové Město), jenž hrával divadlo a vyřezával betlémy. Jeho naivní malba plná symboliky a poetiky se těší na výstavách velké přízni návštěvníků i kritiků.
     Architekt Aleš Linsbauer (1839–1895) byl rodákem z Hodíškova. Architekturu vystudoval ve Vídni a v Praze. Vytvořil plynové kandelábry v Praze a Terstu a se sochařem Myslbekem zhotovil Priessnitzův pomník v Gräfenberku. Pro rodnou obec vypracoval plán školy a kapličky, v Obyčtově vytvořil rodinnou hrobku.
     Rodáky ze Žďáru nad Sázavou byli malíři Antonín Ferenz (1801–1874), dokonalý portrétista a autor mnoha oltářních obrazů, a Josef Straka (1864–1948), absolvent vídeňské Akademie, krajinář, portrétista, autor oltářních obrazů. Třeba obrazu Sen sv. Bernarda na bočním oltáři konventního chrámu ve Žďáře.
      Dále se tu narodil akademický malíř Josef Kosinka (20. 8. 1908 – 5. 12. 1983), autor obrazů (Předjaří v Klášteře, Poslední sníh u novoměstské silnice), jenž nádherně ilustroval Šachovy pověsti U vyhaslých milířů. Jiným rodákem byl akademický sochař Jan Růžička (13. 5. 1898–1965), žák Štursův. Zhotovil pamětní desku Jaromíru Nečasovi v N. Městě, ale jeho díla najdeme nejsnadněji na hřbitovech ve Žďáru (busta J. Doležala) i v Novém Městě (Smutek). Ve Žďáru se narodil i ... a tak dále...

     6. KDYBYCH SI NOHY ZLÁMAL…

     KOLEČKO, TO JE BAŠTA PANEČKU!

     Kodaň, Hamburk, Waterloo, Monte Carlo, Verona, Benátky a mnohá další místa stála za trmácení autobusem, ale kolo je přece jenom kolo! Škoda že letos na něj nevybylo příliš času. A tak jen denně do Bystřice, jednou Raková a Sejřek, jindy Žďár a na náměstí tribuna s Medou Mládkovou a Milanem Uhdem.
     Moc jsem si považoval cyklistického vítání léta ve dnech 20. a 21. června. Známá trasa do Ždáru mi trvala 98 minut, což se mi zdálo příliš. V Brně jsem byl loni o tři minuty dříve a vzdálenost je to o 15 km delší. Jenže zde jsou ty kopce dodávající Vysočině sličnost, já vím. Dále jsem zamířil do Hamrů, Sázavy a v Ronově odbočil do lesa a kolem Losenického potoka hledal zříceninu zdejšího hradu. Našel jsem ji na ostrohu za potokem a docela se mi zalíbila.
     Hrad Ronov se připomíná roku 1329 a byl založen pány z Lichtenburka (často psáno i Lichtemburk), kteří kolonizovali horní Posázaví v 13. století, kdy v těchto místech vládla stříbrná horečka. Však jsem měl brzy šlapat přes nedalekou vesnici Stříbrné Hory. Páni z Lichtenburka měli ve znaku větve, ostrve, které se německy řeknou Rone. Z tohoto slova je odvozen i název hradu. Ten byl dosti rozsáhlý, vždyť ostroh je dlouhý 115 m a vybudovaný příkop hluboký 23 a široký 38 m. Součástí opevnění byl nejen potok, ale i rybník. Hrad byl dobyt 7. 10. 1424 husity během obléhání nedaleké Přibyslavi. O čtyři dny později umírá Jan Žižka u dnešního Žižkova Pole. V opevnění se však nadále dalo bydlet a roku 1444 je koupil Hynek Ptáček z Pirkenštejna, nejvyšší hofmistr českého království a vůdce utrakvistů, účastník bitvy u Lipan na straně vítězů, jenž však ve stejném roce zemřel. Sedm let před tím vedl výpravu na Sion, kde přemohl a zajal svého strýce (!) Jana Roháče z Dubé. Hynek Ptáček byl výraznou postavou tohoto složitého období našich dějin. Byl i vychovatelem a rádcem mladého Jiříka z Poděbrad. Jeho dcera Žofie se v roce 1463 provdala za Viktorina z Kunštátu, syna krále Jiříka. Ronova si však už neužil. V roce 1538 je hrad uváděn jako pustý a mění se v úplnou zříceninu.
     V době letošních voleb jsem dlel v Nizozemí, a tak jsme si volby uspořádali v autobuse. Jednoznačně vyhrála ODS, když druzí erotici společně s komunisty dostali pouhé 3 hlasy. Byla kolem toho pěkná legrace, např. jeden volitel ODS přebíhal v noci k erotikům. A ta autobusová ODS si zvolila svého prezidenta. Stal se jím zanícený ochotník z Přibyslavi, pan Karel Klusáček. Už v penzi, ale pořád výtečný krejčí. A k němu jsem teď ujížděl z Ronova v dobré náladě.
     Při hezkém přijetí jsme vzpomínali i na seriál Dallas. V holandské televizi se nedal chytit, proto jsme si ho zahráli na hotelu sami. Většinu rolí zvládli Karlík a Liduška Klusáčkovi…
     Komu je Přibyslav zasvěcena, poznáte při příjezdu podle soch. Je to Žižka
a Havlíček. Když jsme se tu sešli v září, doplněni o lékařský dohled rodiny Svobodovy, důkladně jsme prošli Hasičské muzeum ve zdejším zámku. Z přibyslavských rodáků mě zaujal dnes už zapomínaný knihkupec a nakladatel Jan Otto. Narodil se zde 8. 11. 1841 a pražskou Pospíšilovu knihtiskárnu vlastně vyženil. Vydával souborně Jiráska, Světlou, Vrchlického či Arbesa, ale zrovna tak cestopisy Holubovy a Kořenského, Lacinou knihovnu, Salónní bibliotéku, Českou knihovnu zábavy a poučení a také slovníky. Vrcholem zůstal jeho Ottův slovník naučný, na němž se podílela více než tisícovka předních vědců i spisovatelů. Všech 28 dílů vycházelo v letech 1888 až 1909 a na 28 912 stranách je obsaženo na 150 000 hesel, s nimiž je radost pracovat i dnes. Kam se hrabaly pozdější encyklopedie! Jan Otto obdržel za svou práci čestný titul Knihkupec české univerzity, získal i rytířský řád Františka Josefa či řád železné korunu III. třídy. Od prezidenta odjíždím s přemítáním nad dílem muže, z jehož slovníků jsme čerpali i teď po sto letech při zpracování Slovníku spisovatelů Žďárska.
     Šlapal jsem kolem přibyslavského letiště a měl trochu strach, aby mi nízkoletící plachťák nepřistál přímo na zádech. Brzy jsem přijel do vesnice Hřiště a našel bývalou hospodu. Pamětní deska hlásá, že zde byl 2. 10. 1944 zastřelen generál Vojtěch Boris Luža se svým pobočníkem, poručíkem Josefem Korešem. Vojenský velitel Rady tří se tehdy vracel z Říčan na Studnice k Musilovi, ale v hospodě v Hřišti byl překvapen četníky. Především proto, že se choval naprosto naivně
a nezodpovědně. Sám zahájil i s Korešem střelbu, na místě byl zastřelen a raněný Koreš spáchal sebevraždu. Odvetu provedl partyzánský oddíl Černý (po válce vhodnější název Čapajev), který večer 26. října 1944 přepadl četnickou stanici v Přibyslavi, čtyři četníky zastřelil a jednoho těžce zranil. Nemohu tušit, že za pár let tyto události zpracuji do dvou knih a zahájím velkou diskuzi o spravedlnosti odplaty.
     Projel jsem Hřištěm a vlastně přes pole se pustil do Malé Losenice a odtud do Vepřové. Pohled na borovský kostelík mě provázel pořádný kus cesty. Pak jsem ještě projel lesem, vyšplhal do kopce, abych pak sjel Hlubokým až k rybníku Řeka. Vzápětí tu byl Krucemburk. Městečko vyrostlo na libické stezce, kostel z 12. století byl původně románský, po gotických a barokních přestavbách však z originálu příliš nezbylo. Vincenc Makovský vzpomínal, že v Krucemburku potkal v létě 1906 děti T. G. Masaryka, když zde dlely na prázdninách. Samotný Masaryk tu to léto docela čeřil veřejný život, i k tomu se brzy dostanu…
     Zastavil jsem se nejdříve v hostinci, uhasil žízeň a na hospodském vyžebral poslední dva pohledy. Léta je měl připnuté špendlíky na skříňce s tatrankami, takže mi je byla hanba posílat. Možná ty pohlednice dokonce pamatovaly dědu Zrzavého, jemuž hospoda Na Špici patřila. Žil zde asi tucet rodin Zrzavých, narodil se tu i malířův otec.
     „Všichni ti Zrzaví byli umínění, vzteklí, lakomí, ale byli sví. Ti si nedali říct, ti nepovolili a za peníze nebo jinak si je nikdo nezískal. A všichni se v životě uplatnili.“ Tak tohle napsal o svých předcích slavný Jan Zrzavý. A co dodal o sobě?
     „Narodil jsem se v Okrouhlici, ale za svoje pravé rodiště pokládám Krucemburk… I na hřbitově bylo plno Zrzavých, kované železné kříže s nápisy a korálové věnce, ale všechno dnes už zmizelo. Krucemburk byl taky nejhezčí z měst a vesnic, které jsem jako dítě viděl.“
     I pustil jsem se i s kolem vzhůru do kopečka a na hřbitově si ověřil, že Mistr neměl tak docela pravdu. Litinových křížů a náhrobků ze Starého Ranska je zde pořád dost, je tu plastika od Jana Štursy a leží tu i Zrzaví. Dokonce i sám autor předchozích vzpomínek. Jeho náhrobek je prostý, neobsahuje žádné datum, jen pár slov: „Národní umělec Jan Zrzavý, malíř.“ A dost.
     Zpátky jsem šlapal přes Vojnův Městec do Polničky na krátké posezení se zemitým Janem Blažíčkem. A spousta dalších krás a nocleh ve Žďáru. Ráno mě přivítalo prvním letním dnem a já musel šlapat domů, protože jsem po poledni pískal fotbal. Pár let jsem dělal rozhodčího… Jinak, jinak bych se rozjel do Ležáků, kde se pietního aktu zúčastnily osobnosti, jichž si hluboce vážím. Třeba Václav Havel, Marta Kubišová a Radovan Lukavský. Ale alespoň posledně jmenovaného jsem měl brzy potkat.
     Právě začaly prázdniny, takže jsem si narovnal na kolo pořádnou hranici bagáže a rozjel se do kopců. Přátele a nejbližší jsem navštívil na trase Bystřice, Žďár, Sněžné. Přespal jsem ve spacáku na Buchtově kopci. Štěstí, že večer déšť ustal. Do notýsku plného razítek navštívených podniků jsem si zapsal větu: „Nocleh v lese, koncert ptactva zdarma!“
     Ráno jsem to vzal přes Daňkovice do Krásného a Pusté Rybné, tedy do kraje odbojných rebelů a náboženských hloubavců. Však jsem se zase u Damašku zastavil před podivným kostelíkem sboru Bratrské jednoty baptistické. Odtud jsem se pustil nazdařbůh lesem a na jednom rozcestí se pak rozmýšlel dlouhé minuty. Tráva ještě zábla čerstvou rosou, ale slunce už stoupalo nad vysoké smrky. Posnídal jsem tedy tatranku a vyšlápl na pěšinu, co mizela v lese napravo. Trvalo dlouho, než jsem vyjel mezi domky vesnice s barokním kostelem na návrší.
A trvalo ještě chvíli, než jsem zjistil, že je to Pustá Kamenice. V 18. století se tu těžila železná ruda pro čachnovskou železnou huť. Já teď do Čachnova zamířil zase jenom odhadem. Lépe bych udělal, kdybych se držel silnice. Takhle jsem šlapal vzhůru do kopce, pak zase sjížděl svah, kde mě tráva šimrala do lýtek, zatočil jsem se kolem kravína a konečně našel chalupu, kterou znám od loňska. Pan Radovan Lukavský ji zná podstatně déle. Tentokrát jej však nezastihuji v nejvhodnější době, protože mu klid a čas bere menší nepříjemnost s automobilem. A program je tak nabitý! Obracím tedy chvilku s Mistrem seno a dozvídám se, že na chalupu přijel teprve včera. Zítra je už sobota a on vystupuje na Růžovém paloučku. V neděli má jednu vernisáž ve Sněžném, druhou v Čachnově. Nedávno byl ve vzpomínaných Ležácích, předtím i v Lidicích. Kalendář plný.
     „A dostal jsem nabídku, jestli nechci jezdit šňůru po dětských táborech. Jako bych mohl na měsíc všeho nechat a jezdit se ukazovat jako atrakce! Někteří lidé neuvažují. Já si potřebuji odpočinout a pořádně se připravit na práci,“ posteskl si velký herec. Ale stejně jen výjimečně odmítá. Vysočina se ho letos ještě mnohokrát dočká. I Studnice a s nimi Cyril Musil při odhalování pamětní desky dne 12. září. V ten den zrovna provádím turisty po Innsbrucku a po zámcích snů v Bavorsku. Nejsem ani na Studnicích ani ve Štěpánově na primici Petra Rösslera.
     Pan Lukavský s paní odjíždí do Hlinska k automechanikovi a já zůstávám na zahrádce s lahví bezovky. Mohu ji prý celou vypít, ale já zhltnu jen tolik, než prostuduji mapu. Dávám láhev za okno a honem na kolo. Přes Rychnov jedu do Proseče, kde podnikám dvě zastávky. Nejdříve u domku č. 74, kde pamětní deska připomíná pobyt Terézy Novákové. Dům koupila v roce 1903, a po manželově smrti se sem nastěhovala natrvalo. Napsala zde romány Děti čistého živého a Drašar, krom toho řadu povídek a drobných próz. Na druhé zastávce u prastarého raně gotického kostela mudruji, jak nejrychleji dojet do Maštalí. Ne, nebudu psát o koních. Jde o název skalního města, protože i to máme na Vysočině.
     Leží právě kousek od Proseče, jedno sídliště se nazývá Městské Maštale a druhé Toulovcovy Maštale. Jsou vytvořeny usazeninami křídového moře, zdejší pískovce však nečnějí nad terén, nýbrž jsou zahloubeny do nitra. Já šlapal od Proseče až téměř k Borku, kde T. Nováková po první návštěvě Maštalí v roce 1886 často bydlela v myslivně. Zde ostatně vznikly i její první povídky, vydané pak v knize Úlomky žuly (1902). Musím předeslat, že v tomto terénu mi kolo překáželo a že jsem si pevně umínil, vypravit se sem jednou bez bicyklu. Přesto jsem prošel Městskými Maštalemi, protáhl se Myší dírou a postál před skálou U Hradu. Když jsem projížděl místem zvaným U Viklanu (já se tu opravdu občas vyšvihl do sedla), ozval se nad mou hlavou ukrutný jek. Připadal jsem si jak v jednom příběhu Rychlých šípů, jen drny a šišky zatím ze skal nelétaly. Na školáky jsem zakřičel, že se nebojím a šlapal jsem dál. U studánky Voletínka jsem kolo zamknul a chvíli se toulal pěšky. V poklusu jsem poznal Toulavcovy Maštale a také Dudychovu jeskyni s průchodným komínem. Loupežník mohl být v tomto terénu opravdu nepolapitelný! Pak jsem šlapal kolem skal U Kostelíčku a Velryby. Až na samém konci skal, u rozlehlého Panského stolu, jsem si vzpomněl, že vezu fotoaparát. Ze skalního města jsem si proto odvezl jedinou fotku, ale současně i spoustu nezapomenutelných dojmů. Ještě jsem se pořádně popásl na borůvkách a pak zaparkoval v hostinci Na Skalách v Budislavi.
     Do této vesnice docházela Teréza Nováková za manželkou řídícího učitele, poznávala tu lidové zvyky, kroje i nářečí a umístila sem své první povídky. Přímo v Budislavi i v blízkých vsích Poříčí a Jarošov žil a učil Petr Jilemnický. Po zjištění, že jsem od rána pozřel pouze tatranku a sklenici bezovky, jsem v Budislavi dobře poobědval a do notýsku obdržel razítko s korbelem plným opiček. Já sám se pak vracel bez opičky mezi bory a děravými skálami do Proseče. Stranou zůstaly Paseky, kde 1. 11. 1944 padli v přestřelce další dobří známí Cyrila Musila, pplk. Josef Svatoň a Eduard Soška. Zamířil jsem do České Rybné, kde mě upoutal vývěsní štít „Občerstvení Vobejdová“, vystoupal nad Miřetín a když jsem měl na dohled Skuteč, kdysi město plné obuvníků a kameníků, obrátil jsem se zpět na Moravu. V Krouně jsem obdivoval mohutný barokní kostel, v Kameničkách zase postál nad hrobem Josefa Parduse a v Herálci si dávám hned u mostu dvě piva. Vedro je náramné a já teď šlapu hlubokými lesy, v příkopě trhám kapradí a chválím své kolo, že ani zavrzáním neruší to velebné ticho lesního chrámu.
     Na Cikháji už mají v provozu nový obchod, z čehož mám radost. Nouzová prodejna v místní kapličce mi doslova pila krev, protože každý příchozí zavadil o provaz od zvonu. Teď už je to v partyzánské obci lepší… Před Světnovem si dopřávám oddych v příkopu u žulového kříže. Auta kolem profrčí a posádka nevidí, kudy jede. Já vidím všechno, i to, co se běžně nespatří. Jsou krásy, které musíte vycítit. Zde je jich plno! A já se měl chrpově…
     Druhý den jsem to vzal opět přes Přibyslav, a tak aspoň jednu perličku o ní. Vzpomínaný Jan Zrzavý se zde zamiloval do dívky z cirkusu a
od malé tanečnice dostal svou první hubičku. Na další štaci jí poslal pozdrav s komediantskou boudou na obrázku, ale odpověď nedostal.
Projel jsem kolem renezančního zámku i barokního kostela a zamířil na Keřkov, kde kdysi konali husité tryznu za Jana Žižku. To pole se stále
jmenuje „Plačky“. Po Stříbrných Horách se mi zjevil Pohled s kostelem, klášterem a probošstvím, které také navrhl J. B. Santini. Klášter byl
založen v roce 1265 pod názvem Frauenthal, tedy Údolí Panny Marie.
     Marta Kubišová, báječná zpěvačka a především statečný člověk, tu strávila těžká léta, když nemohla zpívat. Žila v usedlosti na břehu Sázavy a právě sem za ní jel Pavel Kohout 27. 12. 1976 pro podpis Charty 77. Po zatčení Havla se stala mluvčí Charty, neboť byla bezdětná a nezaměstnatelná. Státní bezpečnost na ni vedla spis „Chalupnice“. V Pohledu prožila různé signatářské i rodinné peripetie, ale především se v té době dočkala narození dcery Kateřiny. Kmotrem v kostele ve Štokách byl Václav Havel.

     8. ANEŽKA HRŮZOVÁ, ČÍHOŠŤ, BABICE

     „Na jeho těle byly patrné výrazné stopy mučení, měl hrozné bolesti,“ uvedl vedoucí chirurg. Ve 20:35 Josef Toufar přes veškerou péči umírá. Záznam o operaci byl příštího dne v knize vyškrabán. Umučený farář byl 28. 2. 1950 pochován v hromadném hrobě v Ďáblicích do šachty č. 16 jako 19. ze 40 osob pod jménem Josef Zoukal (uvádělo se i Zouhal). Do matriky zemřelých na ONV Praha 2 byl Toufar zanesen až 13. 6. 1953 (!) pod datem 27. 2. 1950.
     Farářova smrt se tají celá léta, případ Číhošť však jede dál. Na zasedání ÚV KSČ se 1. března o zázraku zmiňuje Klement Gottwald, kdysi Toufarův kolega, také vyučený truhlář. Ministři Kopecký a Čepička dali režiséru Přemyslu Freimanovi úkol: vytvořit film „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“.
     Nakonec se ani samotným technikům Státní bezpečnosti nepodařilo za celý týden zkonstruovat mechanické spojení mezi křížem na svatostánku a kazatelnou, takže pohyb křížku musel obstarat člověk za oltářem! Točit se začalo večer 1. března, příští den se už stříhalo, v noci se zhotovilo 375 kopií 12minutového filmu. A 3. března se mohlo promítat! Nikoliv však v samotné Číhošti, aby se podvod neprozradil. Byli totiž nafilmováni lidé na pohřbu paní Navrátilové a ve filmu byly podvrženy školní úlohy o zázraku, které se ve skutečnosti v Číhošti nepsaly. Křížek na oltáři je zamaskován kyticí, za ní jsou gumičky, spirálové pero a drát. Na kazatelnu jsou umístěny knihy, aby kryly ruku farářovu. Mezi nimi i silný misál, jenž se na kazatelnu nikdy nedává. Ani maskování květinami věci neprospělo, v adventu květiny v chrámu nejsou! A hlavní hrdina byl už mrtev a jeho roli hraje maskovaný prokurátor Čížek!
     Tiskové konference o případu dne 6. března se účastní např. i Arnošt Lustig, jenž pak referuje do rozhlasu oficiální verzi. Farářova neteř Marie Pospíšilová zatím marně chodila po úřadech a pátrala po strýci. Až v létě 1954 dostala jeho hodinky a peněženku a teprve v roce 1961 (!) bylo na notářství v Havlíčkově Brodě sděleno pozůstalým, kdy Josef Toufar zemřel.
     V roce 1968, v tom krátkém čase, kdy se topící plavec mohl nadechnout, aby se opět ztratil ve vlnách totality, vypátral novinář Jiří Brabenec, že vyšetřovatelem a vrahem J. Toufara byl člen StB Ladislav Mácha (narozen 1923). Mácha pracoval ve speciální skupině Státní bezpečnosti, po Toufarově smrti byl ze své funkce propuštěn, ale přeřazen do školního a pak kádrového oddělení ministerstva vnitra (do 1963). Získal právnický titul a pracoval poté na ministerstvu lesního a vodního hospodářství. Po Brabencově odhalení byl Mácha zatčen, ale vzápětí zase propuštěn, protože Hlavní vojenská prokuratura došla k závěru, že „nebyla prokázána souvislost mezi týráním faráře Toufara a jeho smrtí“. Smrt tedy neprokázali, přestože po ní zůstala mrtvola a prokázané mučení už bylo promlčeno! Marné byly petice občanů, nepomohl ani otevřený dopis Československé společnosti pro lidská práva. Mácha mohl nadále chodit se psem po svobodě a 25. 11. 1989 si měl dokonce přijít pro legitimaci Československého svazu protifašistických bojovníků! Až koncem roku 1998 byl odsouzen na 5 let a po odvolání v roce 1999 na dva roky do vězení, ale ze zdravotních důvodů odmítal nastoupit. Stalo se tak až 16. ledna 2002, ale po roce byl podmínečně propuštěn.
     Toho už vzpomínaného prázdninového dne jsem Zdeňka zanechal u kamenné mohylky, vzal jsem druhé pojízdné kolo a přes kopec se dostal do Číhoště. Náves byla pustá, obchod i hospoda zavřené. Moje cesta stejně vedla jenom ke kostelu. Vyběhl jsem pár schůdků a dotkl se kliky, kterou denně brával do rukou nešťastný Josef Toufar. Pak jsem postál u jeho symbolického hrobu s náhrobní deskou a prstí hlíny z jeho skutečného hrobu a vyfotil si i vedlejší sousoší Ecce Homo od Romana Podrázského. Farníci na svého faráře nezapomněli…
     Omamně tu voněly lípy a já si v tom krásném dni marně lámal hlavu, jak to mohlo být s tím zázrakem. Buď byl opravdový, ale církevní šetření nemohla proběhnout kvůli StB. A církev je v přijímání zázraků opatrná. Číhošťský kříž, předmět doličný, se ztratil a nikde není k nalezení. Ztratily se mimochodem i protokoly, které vezl Toufar biskupovi Píchovi. Svědci do konce svých životů pohyb kříže potvrzovali. Všichni věřící si mysleli, že jde o skutečný zázrak, komunistická propaganda však hlásala farářův podvod. Proč by komunisté kříž zašantročili, kdyby opravdu odpovídal jejich verzi o podvodu? Ostatně vyšetřovatelé proti Toufarovi a jeho event. podvodu nikdy žádný důkaz nesehnali.
     Nebo šlo o politickou provokaci, kdy se vybral odlehlý kostel, podezřelí návštěvníci do něj mohli tajně vniknout a pak třeba rádiem řídit zázrak? A mohl začít boj proti církvi, boj za ideologii, kolektivizaci, za výdobytky socializmu! Pan farář by se jistě k podvodu nesnížil. Jednak to bylo v rozporu s jeho zásadami a pak zde mohla být obava, že se některý farník ke křížku rozběhne a podvod odhalí. Podvod se neprokázal, zvěrstva vyšetřovatelů však ano. František Drašner považoval za duchovní otce zázraku komunisty z ONV v Ledči nad Sázavou, Konopku a Slámu. Okres prý neplnil dodávky, a tak chtěli soudruzi hodit vinu na faráře. Což mi úplně logické nepřipadá. Pokud by „zázrak“ instalovali členové StB, museli by předem znát obsah Toufarova kázaní. Spíše se zdá, že komunistický režim pouze využil situace k útoku na církev. Víme, že ani později se jim technické provedení mechanizmu nepovedlo.
     Ani zrakový klam či sugesce při tak velkém počtu svědků asi nepřipadá do úvahy. Někteří, třeba autor Želivských elegií Karel Koubek, sázejí na telekinezi. Čáslavský fotograf J. Peške objevil při fotografování 4. ledna 1950 prasklou levou stranu svatostánku, která způsobila naklonění vrchní desky, na níž stál pozlacený křížek. Domníval se tedy, že tohle naklonění mohlo způsobit pohyb kříže. Po pádu komunizmu převažovala domněnka, že šlo o jasnou provokaci Státní bezpečnosti.
     Když si přečtete publikace o Číhošti, ať od Ströbingera, Drašnera či Doležala, nebude to čtení veselé. Estébák a vyšetřovatel Josef Čech po pádu komunizmu připustil, že z dnešního pohledu bylo Toufarovo zatčení protizákonné, že nebyly žádné důkazy o jeho trestné činnosti, „ale tak se to běžně dělalo“.
     Tehdy jsem se vracel za zalepeným Zdeňkem a přemítal, co v tom bylo, že KSČ získala po všech těch zvěrstvech z 50. let zase tolik příznivců a členů. Vstupovali mezi ně vlastně tři sorty lidí: 1. uvědomělí omezenci, kteří se nechali obalamutit vším možným (těch nebylo zas tak mnoho), 2. bázliví, kteří se báli postihů, měli strach o místo, o děti atd. (těch bylo pochopitelně mnoho), 3. dobrovolní spolupracovníci zločinců, prospěcháři neohlížející se na nic (a těch bylo také dost). Nic víc a nic méně, žádné ušlechtilé důvody existovat nemohly. Zvláště po roce 1968! Zločince ovšem podporovali všichni řadoví členové, i když mnozí nevědomky. A uznání patří všem, kteří svodům ďábelským odolali!
     Ujížděl jsem přes Hroznětín s chmurnými pocity. Jediným světlým byl ten, že já sám jsem celkem čtyřikrát ďáblovi odolal a v dost pohnutých situacích odmítl vstoupit do zločinecké organizace Komunistické strany Československa.
     Toho dne se stal u Číhoště nový zázrak! Lepidlo konečně drželo, jak mělo a my mohli šlapat do Leštiny u Světlé a pak přes jeden z devíti Štěpánovů, které u nás jsou. V Chotěboři jsem pro jistotu koupil pořádné lepidlo a náhradní duši a hned jsme se pustili do údolí Doubravky a s koly se pak plahočili místy, kudy tak rád chodíval student Josef Toufar. K Točivému víru, na Sokolohrady a k Čertovu stolku…

     9. AŽ NA KONEC SVĚTA A JEŠTĚ DÁL

     Přišly i jiné povinnosti, takže až 4. srpna jsem mohl smazat dluh a zajet do levého spodního rohu naší mapy. Chtěl jsem do míst, kam jezdil tábořit pan Foglar s generacemi hochů, chtěl jsem k jeho Bobří řece. Vzal jsem to přes Žďár a Nížkov do Přibyslavi, které jsem tentokrát věnoval více času. U kostela jsem navštívil hrob vikáře Jana Brůžka (1787–1845), jenž v Borové učil K. H. Borovského a prorokoval mu velkou budoucnost. Když jsem byl v těch hrobech, zamířil jsem ke hřbitovu a prošel tam kolem společného hrobu vojáků z války sedmileté (1756–1763), kteří zemřeli ve vojenské nemocnici v Přibyslavi. Na vlastním hřbitově jsem vyhledal hrob rotmistra leteckého pluku Stanislava Pelikána (1902–1932). Jako učitel chtěl spasit svého žáka Mikulíka a u zříceniny Jenštejna zahynul. Jeho náhrobek zdobí letecká vrtule. Po stopách přibyslavských četníků jsem tehdy ještě nepátral.
     Prošel jsem kolem rohového domu, kde trávil mládí Akademik Stanislav Bechyně (1887–1973), průkopník železobetonových staveb u nás. Po rozloučení s Klusáčkovými jsem šlapal do Keřkova (šlechtitelské stanice brambor) a kolem pole Plačky, kde Sirotkové oplakávali Žižku, jsem přijel do Stříbrných Hor a do Pohledu, kde jsem si vyfotil starobylý klášterní kostel. Brzy už byl na dohled Havlíčkův Brod, o němž jsem už také psal. Tentokrát jsem přijel vyzbrojen četbou Josefa Jahody (1872–1946). Zdejší rodák byl učitelem a úředníkem, aby nakonec hospodařil a psal knihy. První mu vyšla, když měl 39 let. Do smrti jich vydal neuvěřitelných 124!
     Já si přečetl Jahodovou knihu Havlíčkův máj, která se četla jako příjemná limonáda, i když dnes by literárně neobstála. Popisuje brodský pobyt budoucího básníka v letech 1844–1845, jeho lásku k Fany Weidenhofferové. Před plánovanou svatbou v září 1846 se však rozešli, Havlíček si vzal v březnu 1848 Julii Sýkorovou a Fany se provdala až v říjnu 1850 za vinárníka Judmana. Jahoda líčí počátky zdejšího ochotnického divadla. V prvním představení Epigram hrál Karel s Fany manžele Chládkovy.
     A já se zastavil u skutečných manželů Chládkových. Po roce jsem se zase pozdravil s Hnátem na radnici, jehož zrádné kosti byly v roce 1472
vyvařeny a veřejně instalovány. Dnešní provedení je už ovšem dřevěné. V levé ruce má kosu s nápisem „Nevíš v kterou hodinu“ a v pravé zvonek.
Při bití hodin Hnát pohybuje ústy.
     ... U lipové aleje jsem zabočil k baroknímu poutnímu kostelíku sv. Anny s venkovní křížovou cestou. Napil jsem se tu z léčivého pramene, projel Brod a zamířil do Lipnice. U Mozolova jsem si pomyslel, že tu opravdu lehký život nebýval. V Lipnici jsem byl, potem řádně zalit, přesně v 9.00, za sebou jsem měl 37 km. Pod obrazem Švejka jsem si dal nevalnou kávu a snídaní se zatím nezdržoval. Vše podstatné jsem tu prolezl vloni, dnes musím ujíždět.
     Šlapu lesy, kde se tužil skaut Jiří Wolker, a k Foglarovým skautům to mám ještě 15 kilometrů. Mapa už mi zase nestačila. Projíždím Dolní Městem, za Dobrovítovou Lhotou se spouštím nepříjemným sjezdem a v 10.30 jsem u Sázavy na Stvořidlech. Řeka tu plyne nekonečným věncem obrovských balvanů a já si tu nádheru fotím z lávky, která je zavěšena na dvou lanech, houpe se a vede k trati, kudy právě projíždí maličká lokálka a přiváží i odváží trampy. Kolo zde mám jenom já. V lese se převlékám do plavek a aspoň na chvilku se nořím do studené vody Bobří řeky. Můj sen se tedy splnil, jsem na místě děje!
     Můj kdysi nejmilejší spisovatel se právě sem vracel na tábory plných 20 let a zrovna tady zčásti prožil a zčásti promyslel svou první knihu Hoši od Bobří řeky. Poznal to tu jako malý hoch, když jezdil k Sázavě na prázdniny ke strýci Lukášovi a podnikal tu výlety do okolí. A pak tu nádheru ukazoval skautům z pražské Dvojky, někdy sem jeli na výlet i na kolech. Pomník mu tu bude zbudován za pár let. Před pěti lety mi pan Foglar napsal: „Naše tábory se odbývaly ve Sluneční zátoce, jak jsme ten kouzelný kus kraje nazvali. Byla to zátočina řeky v nejbližším okolí železniční zastávky Vilémovice, ještě kousek pod Smrčnou…“ Vilémovice jsou sousední zastávkou na západ a Smrčná na východ. Jsem na místě a mohu opožděně posnídat. Poté se pouštím kolem řeky do Smrčné a celé tři kilometry kolo přenáším přes balvany. Cestou jsem si v duchu listoval foglarovkami.
     „V okolí kvetly ještě tisíce žlutých divizen a vřes z lesa voněl. Břehy Bobří řeky byly rudé záplavou slziček Panny Marie. Ale nic z toho neviděly oči chlapců. Ve Sluneční zátoce bylo ticho jako po vyhoření a hoši byli zamlklí. Chodili jako mátohy, sedávali dlouho na jednom místě a prohlíželi každou mez, každou louku a každý balvan u břehů, aby se jim navždy vryly do paměti.“
     Ve Smrčné jsem opustil kouzelné údolí Sázavy a kolem domova důchodců tlačil kolo do strašné střechy k Leštince. Krátce po poledni jsem byl ve Světlé nad Sázavou, která proslula sklárnami Bohemia, v nichž se brousí olovnaté sklo. Obědval jsem ve Skuhrově, v Jitkově se vykoupal a sbalil zavazadla a přes Nové Ransko a Ždírec došlapal do Krucemburku. Tak se tahle obec jmenovala sedm století, po válce se stala Křížovou a letos rozhodlo referendum o návratu historického názvu. V hospodě dostávám do notýsku razítko, v němž jsou pro jistotu názvy oba. Jdu se poklonit Janu Zrzavému, namaloval nejen Krucemburk ale i Žďár či Lipnici, a postávám i pod deskou, která připomíná prázdninový pobyt T. G. Masaryka v roce 1906.
     Rád bych se už natáhl, ale černá bouřková obloha mě žene v tempu až do Žďáru. Liják mě chytá v ulicích okresního města a po 135 km jsem rád, že dostávám azyl u pana Santiniho.
     Ráno jedu do Skleného a pak k Brožově skalce, kterou tolik opěvoval Václav Jícha, a která mě trochu zklamala. Na Třech Studních beseduji s Vladimírem Paulištou, jenž mi dává svoji novou knihu Lovecké povídky. Vydal ji vlastním nákladem a výtěžek chce dát slepeckému ústavu. Pochvaluje si okolní přírodu a posteskne si nad jednáním některých lidí v tomto krásném koutě. A já pak šlapu k rodné sestře Bobří řeky, k temné a zádumčivé Švarcavě.

     10. TURISTIKA A SPORT

     SPORTOVNÍ PRŮKOPNÍCI

     Kdoví, kde se tu vzali. Najednou prostě byli a dělali věci, až jiní lidé žasli a mnozí se křižovali. Věnovali se činnostem dosud nevídaným…
     Třeba Jan Čermák (1870–1959) z Velkého Meziříčí. Je k nevíře, co vše udělal proto, aby v mládí stokrát zahynul a jakého věku se přitom dožil. Prováděl produkce na ledě na bruslích a už v roce 1888 se projížděl po Velkém Meziříčí na kole, jemuž se přezdívalo kostitřes. Jako první cyklista v širém okolí stál u zrodu cyklistického oddílu. V letech 1893 a 1895 se zúčastnil balónových plaveb.
V roce 1895 si přivezl z Norska lyže a odpichoval se jednou holí. Mimo to plachtil, fotil a vlastnil první automobil dokonce dříve než hrabě Harrach. I to mu bylo málo, a tak pod vlivem Blériota a jeho přeletu La Manche zkouší létat. Koncem roku 1910 učinil Čermák asi 15 letů v Plzni. V květnu 1911 havaroval u Vídně, ale už v červenci téhož roku skládá pilotní zkoušku a jako první český pilot získává mezinárodní pilotní diplom FAI s pořadovým číslem 23.
     Jeho kolo, leteckou kombinézu a spoustu dalších věcí dodnes najdete v muzeu na velkomeziříčském zámku. Jan Čermák vzlétl ještě v den svých 75. narozenin, 7. října 1945. Stál u počátků Radiožurnálu i českého filmu. Byl majitelem prvního kina ve městě.
     Ještě před Janem Čermákem bojoval s přitažlivostí zemskou ing. Karel Mrkvička (1887–1959) z Nového Města. S kopce Šibenice startoval kolem roku 1903 na jakémsi závěsném kluzáku. Tento stroj mu zhotovil místní kolář Běta, nadšený čtenář verneovek, podle II. dílu Jahnovy Kroniky práce z r. 1868. Mrkvičkova snaha skončila havárií, chlapec se však vyzdravěl a vrhl se na lyžování. Vyhrál první veřejné závody v Novém Městě 2. února 1910 a „Mrkvičkova cena“ se uděluje nejvýznamnějším představitelům novoměstského lyžování.
     V Nížkově se v roce 1882 narodil Jan Neubauer. I on patřil k prvním vyznavačům lyžování a jezdil na podobném kole jako Čermák. Byl činný i literárně a v autobiografickém příběhu Ta první láska píše o hrdinovi, jenž jezdil za svou láskou na kole z Nížkova do Třebové. Hrdina v závěru za nejasných okolností umírá a stejně dopadl i Neubauer. Rodiče se o jeho smrti nikdy nedozvěděli. Zmizel...
     A na stejném kostitřesu jezdil v 90. letech 19. století po Bystřici nad Pernštejnem učitel Hynek Jeřábek (1860–1938). Stal se legendárním fotografem, kromě cyklistiky lyžoval, bruslil a svého vycvičeného bernardýna si posílal s košíkem k řezníkovi Schwarzerovi pro nákup.
     Spoustu průkopnických činů provedl na Vysočině docent RNDr. František Vojta (1902–1973) z Brna. Byl nejen výborným atletem, ale také o sportu publikoval. Jako profesor Masarykovy univerzity byl zakladatelem vysokoškolského sportu v Brně a se svými žáky zajížděl i do Štěpánova. Na letním táboře v Hamrech u Štěpánova postavil v roce 1936 první saunu v republice. V padesátých letech založil nejen Malý svratecký maraton z Víru do Nedvědice a zpět, ale u Vojtěchova i závody v orientačním běhu.
     Po roce 1890 lyžoval v Krkonoších hrabě Harrach, v roce 1886 přivezl do Prahy lyže Rössler–Ořovský a to už se lyžovalo i na Českomoravské vrchovině. V roce 1884 projel Nor Nansen Grónskem, napsal o tom knihu a tu četli křižánecký učitel František Houdek (1863–1925) a fryšavský lesník Rudolf Gabessam (1852–1912). Oba si proto také objednali lyže z Osla. Houdek na lyžích dojížděl už v zimě 1886–1887 do školy v Moravské Svratce a byl zřejmě prvním lyžařem na Vysočině.
     Lyžovali tehdy výhradně běžci, a přesto napadlo jednu hlavu z Vysočiny, že by se lyže uplatnily i v horách, konkrétně v Alpách. Ta hlava patřila Matyáši Žďárskému (1856 Kožichovice u Třebíče – 1940 Sankt Pölten), který v roce 1889 zakoupil horský statek u Lilienfeldu. Vynalezl vázání vhodné pro sjezdové lyžování a v roce 1896 sepsal první učebnici alpského lyžování. V roce 1901 uspořádal první závod ve sjezdu a v roce 1905 i ve slalomu. V Lilienfeldu dlouho žil, lyžoval tu a otužoval se. Stal se zakladatelem alpského lyžování.

     SPORT A UMĚNÍ

     Víte, že olympijskou medaili má i Jaroslav Křička? Získal ji na OH 1936 v Berlíně za Horáckou svitu, protože tehdy soutěžili i umělci. Medaile byla bronzová, prvá dvě místa nebyla udělena. A Hitler stejně zuřil…
     Už dlouho mě fascinuje poznání, kolik sportovců se věnuje ve volném čase umělecké tvorbě a naopak kolik umělců našlo krásný vztah ke sportu. Například básníci Červinka, Gellner, Mahen či Křička s chutí lyžovali a tomuto sportu věnovali i své verše. Karel Němec vytvořil dřevořezy i sgrafita lyžařů, Vincenc Makovský navrhoval lyžařské odznaky a plastiky a Jiří Šebek zhotovil grafické listy se sportovní tématikou. Lyžařské motivy ztvárnil i Pavel Kopáček, který patřil k organizátorům novoměstských závodů. Matyáš Žďárský (1856–1940) nejen založil alpské lyžování, ale byl i malířem a sochařem a zajímal se už tehdy o ekologii.
     Mnozí malíři a spisovatelé provozovali sport rekreačně a často přitom dosáhli pozoruhodných výkonů. Vilém Mrštík (1863–1912) se klidně pustil pěšky z Divák do Prahy po březích řek, hlavně Svratky a Sázavy. Petr Bezruč (1867–1958) se dožil vysokého věku díky pravidelným náročným túrám, často i na Lysou horu. Spisovatel Jaromír John (1882–1952) klidně přijel na kole z východních Čech či z Brna do Víru a budoucí malíř Oldřich Blažíček jel naopak na kole z Bobrové do Prahy. Ostatně aktivními cyklisty byli i malíři Emanuel Ranný (1913–2008) a Bohumír Matal (1922–1988), jenž se účastnil závodů a cyklistice pak věnoval řadu svých obrazů. Cyklistiku provozoval i Jaromír Tomeček a už jako student si vyšlápl až do Tater, spal pod širákem a napsal o tom reportáž. Režisér Miloš Forman přijel už v hodně zralém věku na kole do Prahy až z Paříže. Velkým cyklistou byl vždycky malíř František Mertl (1930). I malíř Josef Kosinka úspěšně závodil na kole a jezdil i plochou dráhu.
     V létě 2014 jsem se sjel na kole v Hlásné Třebáni na břehu Berounky s Prof. MUDr. Pavlem Pafkem. Známý chirurg, jenž pomohl i Václavu Havlovi, jezdí každoročně i ve svých 75 letech 3 000 km na kole.
     Na kole ráda svištěla i skladatelka Vítězslava Kaprálová (1915–1940) a volejbal s ní hrával na Třech Studních Bohuslav Martinů (1890–1959). Ke Kaprálům jezdil Vítězslav Novák, který si rád zaplaval v Sykovci. Tento hudební skladatel byl také vášnivým horolezcem a jeho skladba V Tatrách je ovlivněna nepříjemným zážitkem, když se Novák v horách zřítil.
     Sportovní lékař a propagátor sportu i turistiky, MUDr. Karel Daněk, CSc. (1928) je pilným literátem, editorem i překladatelem. Akademického sochaře Jiřího Plieštika (1956) pamatuji jako výtečného basketbalistu. Hrával za Žďas Žďár.
     Jsou však na Vysočině umělci, kteří to ve sportu dotáhli hodně daleko. Zdenek Macháček (1925 Brno) závodně běhal na lyžích. Každoročně se účastnil Zlaté lyže a jeden rok i reprezentoval. Pro zranění kolena musel kariéry zanechat a na šest let se stal závodním potápěčem, pod hladinou s oblibou natáčel. Teprve pak se vrhl na sochařství. Dnes žije v Křížovicích, získal si uznání a v jeho tvorbě se blízký vztah ke sportu občas odráží. Malíř Jan Odvárka (1943 Dvůr Králové) se usadil ve Svratce a mnozí z nás zbožňují jeho akvarely. Jen málokdo ví, že býval výborným atletem, šest let reprezentoval ve skoku o tyči a osobní rekord má 495 cm.
     U Sykovce jsem se kdysi sešel se dvěma výbornými sportovci a současně spisovateli. Dr. Mirko Paráček (1920–1991) hrával fotbal za Slávii, ale především nenašel 5 let přemožitele ve sprintu. Lámal naše rekordy a z mistrovství světa v Oslo 1946 si přivezl bronzovou medaili za štafetu. Později trénoval fotbalisty (u nás, ve Švédsku, Maroku i národní tým Laosu) a na břehu Sykovce literárně tvořil. Napsal básnické sbírky Milostná zahrada, Olympijský zvon, knihu fejetonů Švédský kaleidoskop, sportovní povídky Maratón v Římě ad.
     Vladimír Paulišta (1922 Brno) už tráví odpočinek hlavně v Brně, ale byl loveckým průvodcem a u Sýkovce psal knihy o této problematice, např. Lovecký průvodce vypravuje, Za zvěří kolem světa, Lovy, lovci, zvířata či Lovecké povídky. V mládí hrával Paulišta společně s Paráčkem košíkovou a ve stolním tenise se stal mezinárodním mistrem Francie (1938) a mistrem Moravy (1940).
     A kdo by neslyšel o žďárském řídícím učiteli Františku Mokrém (1891–1992)? Totalitní režim mu umožnil vydat jenom zlomek z jeho rukopisných prací, v nichž sepsal životopisy osobností Žďáru, zpracoval dějiny hudby ve Žďáru, dějiny školství, historii mnoha obcí, sesbíral pořekadla, přísloví a vyprávění, psal kroniky i cestopisné práce. Až v důchodu začal závodně běhat, takže se stal
v 87 letech mistrem Evropy veteránů.
     Prostě sport a umění mají i u nás na Vysočině k sobě hodně blízko. Možná že velký duch žádá i velké tělo…

     11. O SMÍRČÍCH KAMENECH A ŘEKÁCH

     ZKUŠENOSTI PÁNĚ LUŇÁKOVY

     Pan Josef Luňák pocházel z mlynářského rodu, sám byl mlynářem a o mlynářskou tradici se vždy hluboce zajímal. Na sklonku života se dočkal souborného vydání svých „mlynářských“ toulek. V knize Naše mlýny v proměnách času (1997) popisuje i mlýny na Bobrůvce–Loučce a především své strastiplné putování. Protože kráčel stejnými místy, kudy já často brouzdám, chci z jeho knihy pár postřehů zařadit.
     Josef Luňák procházel kolem řek pěšky, túru Bobrůvka konal na několik etap a tu ze Strážku kolem Trenkovy rokle šel 25. září 1988. Už předtím zmapoval zříceninu Mitrova, Podmitrov, kde dříve stával mlýn i lihovar, chtěl i do Habří, ale sešel z cesty a byl pak lidmi zrazován, aby se „nepokoušel projít celou trasu kolem vody, že jsou tam velmi neschůdné cesty“ (s. 207).
     Na další straně autor předznamenává svou další cestu a píše: „Vandr byl, použiji i dnes toho slova, hrozný. Něco, co jsem dosud nezažil… Určitě se již nikdy nevydám na vandr cestou, o které nebudu vědět, že je alespoň obstojně použitelná.“ Pojďme tedy s panem Luňákem, je září 1988 a statečný poutník má 69 let, respektive mu chybí necelý půlrok do sedmdesátky. Chtěl se držet rady z minulé etapy a kolem vody se nepouštět. Sejde k mlýnu, podívá se, vyfotí, poptá a zase se vrátí na silnici, popojde k nějaké vesnici a až bude poblíž mlýn, sleze zase do údolí.
     Autobusem přijel do Moraveckých Janovic (mylně píše „Moravských“) a celkem bez problémů sešel do údolí k Záklasníkovu mlýnu.
Krajánka Luňáka se tam ujali spolumajitelé, pohostili ho a rozmluvili mu úmysl vracet se z údolí k silnici. Přemluvili ho, že k dalšímu
mlýnu to má 3 až 4 kilometry, že uvidí i Trenkovu rokli a že nezabloudí, když se bude držet značky a levého břehu Bobrůvky. Upozornili ho
však na „několik obtížných strmých s kalnatých míst“ (s. 210).
     „Dnes, když na tuto strašnou cestu pomyslím, ji mohu těžko a jen s určitými rozpaky popsat tak, jak po sobě následovaly hromadící se překážky. Byla pro mne tak namáhavá a vyčerpávající, že jsem prakticky kolem sebe nic nevnímal. Jen jsem byl puzen trvalým napětím dostat se z toho ven. Snad ani není možné, aby to někdo přešel a s čerstvou vzpomínkou to doporučoval druhým.“ (s. 211). Autor také připomíná svůj věk, při němž se těžko kráčí, když není „ani kousek rovné plochy pro došlápnutí nohou a kde se lze v příkrém srázu pouze zachytit vyčnívajícího kořene stromu…“ a když je stezka „ve výšce 10, 20 až 50 m nad vodou na mnohých místech zatarasena padlými stromy.“
     Já stejnými místy putuji od roku 2004 na kole, ale v minulosti jsem kráčel pěšky stejnou cestou jako pan Luňák, na jeden zátah i delší úsek než on, byl jsem však podstatně mladší, to je pravda. Ale po každé výpravě, i když byla svým způsobem opravdu strašná, jsem byl nadšen a každému jsem zdejší místa doporučoval k návštěvě. A většinu svých blízkých jsem sem také dovedl. Nejdříve, necelé dva roky po panu Luňákovi (diář dokládá, že to bylo 16. 7. 1990), své malé děti, kdy mi na těch horolezeckých chodnících každé viselo na jedné ruce. Pak jsem se do Trenkovy rokle spouštěl a ubíral z různých stran s různými lidmi a vždy tu něco prožil.
     Klobouk dolů před Josefem Luňákem. „Šplhám se po kmenech a křečovitě se držím všeho, co je na dosah.“ Stěžuje si, jak musel přelézat i podlézat kmeny, že chtěl tu hrůzu zvěčnit několika snímky, ale nebyl na to čas a únava byla taková, že byl rád, když uklidnil dech. A tak prošel kolem Trenkovy rokle, aniž by chtěl okolí blíže zkoumat. Už neměl vůli tam něco hledat. Cestu označuje za „životní stezku“ a znovu připomíná, že si nevzpomíná, „že bych kdy ve svém životě prošel tak namáhavou cestou“. Ta poslední slova jsou nejdůležitější, neboť v sobě neobsahují tolik vliv věku. Luňák byl stále zdatný poutník, prošel toho mnoho, ale nic tak obtížného nepoznal. To svědčí o náročnosti této túry a současně o její kráse. Kráse cesty i přírody! A tak kdo chce za dobrodružstvím, doporučuji Bobrůvku!
     Luňák došel k Šafránkovu mlýnu a odtud etapu ukončil výstupem z údolí k Tišnovské Nové Vsi, došel však ještě do Újezda. Skryje si nechal zase na jindy.

     BOBRŮVKA NA KOLE – 6. 10. 2004

     Dlouho jsem toužil projít pěšky tok Bobrůvky ze Strážku do Louček. Když jsme kdysi s Ájou a dvěma dětmi šlapali od Šafránkova mlýna
k Trenkově rokli, potkali jsme tam dva cyklisty. „Blázni!“ řekl jsem si tehdy při představě, jaké horolezecké stezky tam na ně čekají.
     Utekly však čtyři roky a já to viděl jinak! Nedávno jsem byl totiž v Trenkově rokli s Helenkou a značené stezky od Šafránkova mlýna jsme se drželi jen chvíli. Pak jsme přešli velmi vachrlatou konstrukci mostu s prkny, na které se nedalo šlápnout, třikrát se zuli a přebrodili. Tady by se dalo s kolem, napadlo mě! Bude to lepší než pěšky. Ne po těch hrozných chodnících, ale spodem přes brody. A tak teď jedu! Navíc má být nádherně, prý poslední teplý den letos. Je už také 6. října.
     Startuji pár minut po 10. hodině ze Štěpánova. Po Nedvědici mě vede Svratka, pak do Rožné Nedvědička. A ve Strážku potkávám konečně Bobrůvku. Tachometr ukazuje: 24,27 km, 19,07, 1:16:24, 43,9, 5 309, 11:27. V hospodě U Chudobky jsem dostal rozbahněné razítko, které předznamenalo moje vodní nadělení!
     Můj tachometr ukazuje 24,92 km v místě odbočení ze silnice Strážek–Mitrov na modrou turistickou značku podél Bobrůvky. Trochu zápasím s vystouplými kořeny smrků, ale brzy je tu louka, podivně propadlý mostek, přesně po kilometru začíná les a v něm zase číhají na cestě kořeny i kameny. Ovšem po půldruhém kilometru vjíždím na asfaltku u chat a na kilometru 26,69 parkuji u zříceniny hradu Mitrova a poprvé sahám po foťáku. Pak v klidu sjíždím k penzionu Podmitrov, zajišťuji si razítko do bloku a při odjezdu ukazuje tachometr 27,50 km.
     Až sem to mám projeto od letošních prázdnin. Teď přejíždím dřevěný mostek na pravý břeh zatím pokojné říčky a začíná první úsek, na němž jsem nikdy nebyl. Po lesní cestě se jede dobře, jen ty četné kaluže mi nepasují k bilanci letošního suchého roku. Ale to už jsem u lávky do Habří (414 m, 28,64 km). Zde jsem jednou byl a neodbytně se mi vkrádá do mysli, že jsem se tu sešel s dnes už zvěčnělým turistou Janem Vymyslickým. Společně jsme tehdy šli ke kótě Habří-chaty (413 m, mám zde 29,14 km), kde jsem odbočil vpravo ke Krčmě a pak dost trpěl v hustých lesích. Pan Jan tehdy pokračoval po červené značce dolů po toku a já dnes jedu v jeho pomyslných stopách. Bobrůvka byla ještě před chvílí větším potokem, zde už na mne působí velebněji, plyne pomalu, je z ní slečna.
     Než vjedu do lesa, všímám si vpravo upravené studánky. Míjím místo opuštěného tábořiště a přesně na kilometru 30,00 mi vyrostla po pravici kamenná hradba. Pěkná, zbarvená do běla! Cesta se zvedá vzhůru od vody, míjím další studánku (30,34) a zase sjíždím dolů až na louku (31,20). Vlevo za vodou zůstávají chatky a přede mnou rostou na louce žampiony. Několik nejbližších trsů utrhnu a vložím do igelitové tašky. Nic vhodnějšího nemám. Louku přejíždím k nejbližší chatě a stáčím se doleva k nahnutému mostku z tří obrovských kmenů (31,45) a jen ji zdolám, jsem na místě zvaném „Sečan“. Směrovník tu ukazuje pouhých 2,5 km do Trenkovy rokle. To je přece úžasné!
     Na 31,84 km stojí krásný mlýn, Záklasníkův. Za ním jsou honosné chaty a kolem všech sestříhaný trávník. V těchto místech jsem už kdysi také s někým byl. Jsem v údolí mezi Moraveckými Pavlovicemi a Moraveckými Janovicemi. Dojíždím k uzoučké lávce s tabulkou „kyvadlová přeprava“ (32,29), ale zatím ji nechávám nepovšimnutou a pokračuji pár desítek metrů po červené značce. Ta však mizí vlevo ve skalách, tam s kolem nemohu. Pokorně se vracím na lávku, opatrně se sunu za kolem a jsem na louce, kde odbočuje cesta vzhůru do Janovic. U zdejšího chataře se ubezpečuji, že se po pravém břehu dostanu až naproti Trenkově rokli.
     Přejíždím louku, přes kameny klopýtám po pěšině, která se zakrátko rozrůstá v lesní cestu. Cedule tu hlásá zákaz vjezdu cyklistům, soukromý majetek. Platí to od km 33,23 po 34,00. Pode mnou zůstává několik chat a na 33,32 km nechávám nepovšimnutou lávku na druhý břeh.
     Pokračuji po lesní cestě a na pomyslné křižovatce (33,80) zaváhám. Nakonec vyzkouším hezkou cestu vpravo, ale brzy pochopím, že tudy se k rokli nedostanu. Vracím se tedy na tu křižovatku (34,15), u chaty vjíždím na malou loučku a na jejím konci na mě čeká první brodění, neboť do vody vstupující skála brání pokračovat po pravém břehu. Na vše jsem připraven, a tak se přezouvám z botasek do gumových pantoflí a chladnou vodou převádím kolo na opačný břeh (34,37). Šlapu jenom kousek a přechod se opakuje (34,53), vracím se na pravý břeh.
     Během chviličky opírám kolo o strom naproti Trenkově rokli (372 m, 34,78 km), vyhazuji žampiony při vědomí, že cesta je ještě daleká a houby křehké, a opět se obouvám do pantoflí. Brodím se do Trenkovy rokle a fotím tábořiště, sloup s baronovým vyobrazením, vodopády a provazem jištěný výstup kolem nich. Vzpomínky mi letí hlavou. Poprvé jsem tu byl s dětmi, bratrem a jeho rodinou. Pak ještě několikrát. S kolem mám však premiéru. Za rok bude řečiště zcela změněné po nějaké povodni, ale dnes je uzoučké a prudké, vpravo leží široký pás naplavených oblázků. Brodím se zpět ke kolu, celkově tedy počtvrté, ale vzápětí ještě dvakrát šněruji tok Bobrůvky alias Loučky (34,89 a 34,99).
     Zde už to mám dobře očíhnuté a vím, že se mi vyplatí obout do teplých ponožek a botasek. Projíždím úvozem z bolševníku či nějaké podobné rostlinné hrůzy, která se málem zavírá nad mou hlavou, míjím trojici chat a pak vstupuji na vetchý most (35,42) s prohnilými prkny. Helča se po něm bála přejít, s kolem je to ještě obtížnější, ale daří se mi to bez problémů. Ale v dalších letech se budu raději hned vedle brodit a za pár let stejně most zmizí. Za mostem se setkávám s červenou značkou. Příští brod (35,53) mně hodil rukavici. Přece se nebudu pořád zouvat! A tak vjíždím do vody s kolem, hloubka je tu však větší, než jsem čekal, a tak si namáčím pravou botu. U nedalekého totemu sedám na lavičku, ždímám ponožku i botu a pokorně se přezouvám do pantoflí. Otepluje se, slunko hřeje, budu jej potřebovat! Botasky přivazuji na bágl, aby vyschly.
     Následuje pokorné brodění na levý (35,76) a zase na pravý břeh (35,98). Tady za pár let „najdu“ Trenkem označený kámen s pokladem a způsobím rozruch mezi novináři. Na opačné straně stojí pár chatek, ale hezká louka se brzy ztrácí ve skalách, značka pro turisty tam vede po chodníčku přes spadané kmeny, cesta je to dost mizerná, malá Ája nám právě tam před léty spadla a zůstala odřená viset za kořen a pak na mojí noze, než ji Míša zespodu zachytil. Použil jsem ten zážitek vlastně v nedávno vydaném románu… Teď si šlapu po slušné lesní cestě, pak následuje louka a zdá se, že už mám vyhráno. Dále to bude schůdné! Jo, kdo může tušit, co se stane!
     Než se naději, jsem u splavu pod Havlovem (36,72), vracím se kousek zpět a pátrám zrakem po zřícenině Víckova, ale do kopce teď nepolezu, raději jedu znovu ke splavu (36,89). Vzápětí přichází jubilejní desátý brod (36,97), a protože jsem nepoučitelný a navzdory pantoflím na nohou se mi nechce sesedat, pouštím se do brodu v sedle svého milého kola. Jenže hloubka je tu nečekaně velká, navíc najíždím do kamenů na dně a má jízda se zastavuje. Chci se postavit na levou nohu, ale hloubka je v těch místech větší, než by měla, noha sáhne do prázdna a já se po zádech kácím i s kolem do studené vody. Na okamžik mizím celý pod hladinou, nad vodou zůstala jen pravá část báglu a v něm suchá větrovka a sportovní trenýrky. Nejhorší je, že v dresu na zádech vezu mobil a foťák.
     Stavím se na nohy, kolo tlačím na břeh a nejchoulostivější věci tahám rychle z dresu i báglu. Jsem přímo pod Havlovem a nad sebou zřím bílý přízrak, určitě duch Anny Pammrové! To ona vymáchala opovážlivce, který znevažuje její patronát nad zajímavým seskupením lidí a navíc zakládá konkurenční Společnost Františka Kroha! Až po chvíli si uvědomuji, že mi na jedné noze chybí pantofle. Vracím se k brodu, ale samozřejmě ji tam nevidím. Protože jsou obě botasky mokré jako držka, budu ji potřebovat! Nadbíhám tedy po proudu snad jen deset metrů a botku vidím, plave si při opačném břehu. Vstupuji do řečiště na kámen a čekám, až se plovoucí bota přiblíží. Pak se pro ni dobrodím. Jenže pantofle dostala rozum a kousek přede mnou změnila dráhu a přistála přímo u mého kamene. Věděla, že tak dobře by se nikde na světě neměla…
     Vracím se ke svým věcem, sundávám mokrý dres, nátělník, slabé elasťáky i slipy a křepčím přímo pod Havlovem zcela nahý. Je říjen a sluníčko zubaté! Ručník samozřejmě neutírá! Oblékám jediné dvě suché věci, trenýrky a větrovku, na kterou ještě navlékám navlhlý nátělník, aby postupně na slunku uschl. Horko těžko balím věci do mokrého báglu, masíruji nohy a konečně pokračuji v pouti.
     Blátivá cesta mě přivádí do Šafránkova mlýna (37,65), mlynářův syn František byl reprezentantem ve střelbě a Pammrovou dráždil jízdou na motorce, celý rod pak vyřídili komunisté. Přes most se vracím na pravý břeh a v následném stoupání mi ještě spadne řetěz. Na protějším kopci tuším nepatrné zbytky hradu Košíkov, na němž jsme nedávno s Helčou začali svoji chůzi tímto údolím. Už deset let od školního výletu vím určitě, že tok řeky budu křížit jenom třikrát! Jedenáctý brod (38,46) jdu s rozvahou a pokorně, dokonce zaváhám i před přítokem Hadůvkou (38,87), ale nakonec přece jen tu louži přejedu. Další brod zase slézám (39,21) a na kilometru 39,44 přichází brod třináctý a poslední! Je tak mělký, že se do něj pouštím v sedle a i když mám zařazen nejtěžší talíř, přece jen brod přejedu bez potíží. Jen o sto metrů níže nacházím lávku.
     Krásný mlýn Mašíčkův (39,90) je vyslancem Skryjí, cesta je zde už docela dobrá. Brzy zastavuji v dědině (40,09), abych si vyfotil na kopci položený kostelík. Při rozvázání báglu ovšem vypadává mobil a praská sklo jeho displeje. Hlavní je, že slouží bez poruchy, totéž platí o foťáku. Film jsem však už dofotil a další snaha o snímky je marná.
     Brzy vjíždím na pěknou asfaltku (40,82) a počítám, že moje jízda terénem měřila bez 100 metrů pouhých 16 kilometrů! A to jsem si ještě pár set metrů zbytečně zajel. Následuje kóta Bouda (318 m), náves v Horních Loučkách (45,50), kde zrovna stavějí kapličku a Dolní Loučky (46,82), kde se Bobrůvka–Loučka stéká s Libochůvkou.
     Jedu jen v trenýrkách a dosychajícím nátělníku vzhůru proti Svratce, v jiných letech si přidám Tišnov nebo i Hradčany a také většinou zajíždím k zajímavé továrně u Skryjí, kterou projektoval Bohuslav Fuchs. Jak odpoledne ubíhá, ochlazuje se. Průjezd po pravém břehu Svratky naproti papírně v Prudké mi jindy vadí, dnes je to po všech těch roklích a brodech procházka. Doma jsem těsně před tři čtvrtě na pět a tachometr ukazuje: 73,09 km. Za dva dny se příšerně ochladí
a podobná havlovská koupel by mě v těch dnech asi stála zdraví!

OZVĚNY VYSOČINY – doplňky do 1. vydání

Rukopis byl svěřen tiskárně 19. 7. 2015. Od té doby nás opustily tyto osobnosti Vysočiny:

30. 7. 2015 Petr Bortlík, sochař
2. 8. 2015 v Praze Anna Poustová, malířka
14. 8. 2015 v Jihlavě Milada Čermáková, malířka
29. 9. 2015 v Jablonci n. N. Jiří Krytinář, herec
2. 10. 2015 v Praze Lubomír Lipský, herec
9. 12. 2015 Jindřich Hegr, malíř a sochař
11. 12. 2015 v Třebíči Vlastimil Toman

O všech se v Ozvěnách Vysočiny mnohé dočtete.

Do 10. kapitoly o sportu si můžete dopsat:
Jan Janů z Hlinného zvítězil na MR v běhu do vrchu v srpnu 2015. Pak skončil 11. na MS v téže disciplíně a na ME byl 26.
V softbalu se stali i 4 reprezentanti z Havlíčkova Brodu mistry Evropy v roce 2014.
Mladí biatlonisté z Nového Města získali tituly a medaile z MČR na kolečkových lyžích a z MR v letním biatlonu v září 2015.
Zmínku si určitě zaslouží i bývalá žďárská atletka Eva Šebrlová-Kasalová, která se před léty provdala za známého desetibojaře.
Via Ferrata, dobrodružná cesta skalami ve Víru, byla zprovozněna v říjnu 2015.
Pavel Koukal z Bratrušína u Bystřice byl 3. na MSJ v kulturistice v prosinci 2015.
Miloš Dvořák z Věcova byl 4. na MRJ 2015 v motokrosu
Hokejista Martin Lojek je odchovancem Žďasu Žďár. Odehrál 5 zápasů v NHL, s Třincem byl mistrem ligy 2010-2011, reprezentoval 8x.
Martina Sáblíková v lednu 2016 opět zvítězila na ME 2016 ve víceboji. Právě včera, 11. 2. 2016, vyhrála na MS 3 000 m a dnes může vyhrát 5 000 m. To už si určitě každý pohlídá.

PS:
Martina Sáblíková těch 5 000 m na MS opravdu vyhrála!

Do 10. kapitoly o sportu klidně přidejte:
Zdeněk Kolář se dostal na turnaj v Ostravě na divokou kartu, ale probojoval se až do prvomájového finále tohoto challangeru. Poprvé jej mohli diváci pořádně spatřit v televizi. Postoupil o 133 míst v žebříčku ATP na 354. místo.
V dubnu 2016 si novoveselští házenkáři muži zajistili v předstihu vítězství v 1. lize a postup do extraligy.

A teď doplňky do 14. kapitoly o hercích a filmech:
Rodákem z Velké Bíteše je herec Roman Hemala (11. 1. 1925 – 26. 5. 2005 Praha). Hrál u Jana Wericha v ABC a dlouho v Městských divadlech pražských. Poprvé hrál horníka ve filmu DS-70 nevyjíždí (1949). Většinou epizodní, často bezejmenné role (i Starci na chmelu,1964, Náhrdelník,1992, Nemocnice na kraji města, 2003). Otec moderátora Alexandra Hemaly.
Herec Martin Stránský – narozen 11. 2. 1970 v Jihlavě, 1988-89 elévem v Horáckém divadle, pak se dostal na DAMU. Pohádky, filmy i seriály, např. Habermannův mlýn.
Libuše Pospíšilová (1923 – 2013), herečka a dramaturgyně, zemřela v DD Pelhřimov.
V Třebíči v prosinci 2015 natáčen film Zádušní oběť. (Kňažko, Josefíková, Kryštof Hádek, Vaněk). O rok dříve se i v Třebíči točil Jan Hus.
V lednu 2016 v Polné proběhly 3 předpremiéry Zločinu v Polné. TV premiéra 31. 1. 2016
V Ledči se začátkem roku 2016 natáčel Anděl Páně 2
Film Všiváci (2014) byl točen v Praze, Afganistánu a v Havl. Brodě (Vetchý, Langmajer, K. Hádek, Wilhelmová...)
Film Oběti a vrazi (2000) se natáčel i v Poličce (Roden, Chýlková...).

Do 2. kapitoly o literatuře:
Jaroslav Olšava, vlastním jménem Jaroslav Moštěk (* 6. dubna 1922 Nová Říše - † 17. března 2012 Skuhrov) katolický kněz a spisovatel. Narodil se v početné rodině s 15 dětmi. Na kněze byl vysvěcen roku 1948 v Brně. Již v mládí projevil literární talent, ale publikovat začal až po roce 1989. Jako kněz působil na jižní Moravě a ve východních Čechách a zvláště z doby komunistické diktatury čerpal množství námětů pro svých 25 knih, vydávaných většinou vlastním nákladem: Vánoční pohádky a povídky (1991), Hledání pokladů (1993), Kvetoucí růže a plevel (1994), Nalezený poklad (1997), Pastýř mezi vlky (2002), Návrat vyhnanců (2007), Zrno a plevy (2008), Bdění nad knihou (2010) ad.
P. Jaroslav Olšava byl bratrem P. Karla Moštěka (1933 Nová Říše – 1995 Tasov), spisovatele, jenž je v Ozvěnách Vysočiny připomínán při svém působení v Tasově. Jejich sourozenci byli i Jan Moštěk (1923 Nová Říše - 2001 Volfířov), malíř a František Moštěk (20. 11. 1926 Nová Říše – 25. 7. 2012 Brno), sochař a řezbář.
PhDr. Přemysl Blažíček, DrSc. †26. 4. 2002. Byl i autorem slovníků spisovatelů, v mládí přišel o obě ruce v předloktí. Jeho manželka Anna Blažíčková (24. 4. 1933 Vodňany) byla také spisovatelkou.
Věra Rudolfová nově vydala knihu Kraj návratů i setrvání (2015, křest 15. 11.).
K Josefu Pěnčíkovi lze přidat ještě knihu Z dějin obce Jinošova (2006).
Nová kniha Miloše Doležala o P. Toufarovi Krok do tmavé noci byla na konci února 2016 prezentována v Číhošti a v březnu v Arnolci.

A do sportu třeba ještě:
Zdeněk Kolář se stal mistrem republiky s Prostějovem, vyhrál oba zápasy. V březnu 2016 vyhrál svůj 1. turnaj na okruhu ITF mužů v chorvatské Poreči.
Martina Sáblíková se stala mistryní světa ve čtyřboji 2016 a vyhrála i Světový pohár na dlouhých tratích 2016.

Do 7. kapitoly o hudbě si doplňte:
Gonda (Západní Morava 2015) tvrdí, že Jiří František Slavíček (Ozvěny Vysočiny s. 162) se narodil až r. 1684.
Určitě si doplňte akustickou skupinu Žalozpěv z Níhova. (Zmínka je s. 341).
O číhošťském faráři byla koncem roku 2015 uvedena v divadle i v ČT nová opera Aleše Březiny Toufar.
V Nedvědici pedagogicky působí Petra Glosr Cvrkalová. Založila dětský pěvecký sbor Cvrčci a sbor dospělých P.A.T.R.O.N. V r. 2014 založila centrum Freedom Art. Píše hudbu i texty třeba i pro Ewu Farnou (Měl tě vůbec rád?).

A do sportu ještě březnové výsledky:
Na MR 2016 ve sprintu na lyžích: 1. Šrail, 2. Grohová, oba NMnM
MR 2016 ve stolním tenisu ve čtyřhře: 1. Siruček-Tregler z HB

Do 1. kapitoly Památky lze doplnit:
Jindřich Paseka (1928-2005) má pamětní desku ve Svratouchu na domku, kde v letech 1969-2005 působil jako lidový léčitel.
V Kožichovicích byla na rodném domě odhalena 27. 2. 2016 deska Mat. Žďárskému, zakladateli alpského lyžování.
Na Havlov jezdili kromě uvedených i Jan Werich, Karel Kramář, Eliška Junková. Na lesním kurtu hrál Jaroslav Drobný (1921 – 2001). Jako hokejista měl zlato z MS 1947 a stříbro z OH 1948, jako tenista v roce 1954 vyhrál Wimbledon a v letech 1951 a 1952 také French Open, vše jako egyptský občan.
Na židovském hřbitově ve Velkém Meziříčí má náhrobek Marie Himmelreich, matka Leopolda Hilsnera.