Jak být bohatý

LETOPOČTY NA KOLE

Cyklisté jezdící stovky a tisíce kilometrů si většinou vedou podrobné statistiky. Já si najeté dávky zapisuji do notesu a sbírám k tomu jako důkaz razítka. Občas si při nějakém výletě udělám autentický zápis do notesu. Když jsem třeba cestou k Lukavským sjížděl 12. 7. 2006 od Sněžného k Blatinám, zapsal jsem si:
"Jedu 46 kilometrů v hodině, předjel mě cyklista na favoritu, hlavu měl naraženou mezi berany. Já viděl vlevo kamenného velblouda Drátník, za ním Malínskou a hřeben k Devíti skalám. I Jamborovy Blatiny. Nádherný pohled! On viděl jen asfalt a zuřivě šlapal. Já nešlapal v tu chvíli vůbec, i tak rychlost stoupla na rovnou padesátku. Na začátku Milov jsem na toho nevidomého ztrácel tak 150 metrů."
Na kolo sedám většinou až koncem března a v plánu mám v tom měsíci prvních 200 kilometrů. V dubnu a květnu hodlám přidat po třech stovkách a v červnu 400. To znamená do prázdnin minimálně 1 200 kilometrů. Na jejich konci chci mít minimálně 2 200 kilometrů. Tenhle plán však většinou o dost překonávám a počátkem října, kdy pomalu končím, už jsem minimálně na třech tisícovkách. Jakmile se však blížím k metě 2 000, už vím, že rok bude dobrý.
V tu dobu poirovnávám kilometry k letopoetum a oíkám si: U? jsem na sviti, u? jdu do ?koly, u? máme leto?ek! Pokud u? je leto?ek, je to bezva! Poed rokem jsem si oíkal, ?e období svatého Václava, tedy nico poes devit stovek kilometru, je u? taky slu?né. A bájeeni se poi cyklistice opakují letopoety. Loni jsem se spletl na konci vlády Václava Etvrtého. Zacituji vám poesni zápis z notýsku:

"Přijel jsem domů a myslel, že mám upálení Mistra Jana Husa 1415. Ale spletl jsem se, byl jen Dekret kutnohorský 1409. Ale druhého dne jsem za to vzal a projel celé husitské války! Už v Tišnově byly Lipany, ale jel jsem dál do Hradčan a zpátky přes Kaly. Prostě jsem absolvoval i celou vládu Jíříka z Poděbrad a dostal se těsně za jeho smrt. A jakpak je to dlouho, co zavraždili Václava? Rovný měsíc!"
Není to krásný dějepis? Dějepis jsem vždycky miloval a měl z něj jenom jednu jedinou známku. Z každého zkoušení, z každé písemky. Jen se děsím, až mi ty letopočty jednou přestanou odsýpat, k Přemyslovcům se vůbec nedohrabu a budu se motal jen někde v šeru dávných věků před příchodem praotce Čecha.

AŽ NA DNO

Pan Kubíček měl vlastně vystudovány tři druhy vysokých škol a všechny ukončil se samými jedničkami, oplýval i jinými schopnostmi, především publikačními a komunikačními, byl oblíbeným průvodcem turistů, uměl tedy ledacos, práci však stále sehnat nemohl. Opět odmítl učit na periferii Brna, a v rodném kraji o místo nezavadil.
"Pojď mi dělat sekretářku," zavolala mu náhle Stázička.
Znali se patnáct let, tehdy na počátku se mu tolik líbila, že své cyklovandry stále směřoval přes její rodnou obec, vztah mezi nimi však zůstal jen a jen čistý. Dělala vedoucí v Naději a ráda by měla pana Kubíčka v kanceláři. Bylo to jen na poloviční úvazek, denně šedesát kilometrů ježdění, bývalý učitel však přikývl. Potřeboval už mezi lidi! Moc nevydělá, ale zase bude mít čas na psaní.
Stázička ho přihlásila na dvoudenní školení do Olomouce a hned po proškolení začne od druhého února pracovat. Aspoň se bude něco dít, na něco zapomene, třeba i časem rozbalí tu bednu na schodech…
Byla polovina ledna, Táňa tehdy přijela na poslední návštěvu a Kubíček opět vyvalil své záměry. Za dva dny jí zavolal, ať o Naději nikde nemluví.
"Řekla jsem to jenom Zdeně," píplo kotě.
Takže to ví Šalbaba, bylo jasné Kubíčkovi. Přesto s Nadějí počítal, tu mu snad nikdo ani zkazit nemůže chtít... Předposlední lednový den zašel za doktorem. Záda i srdce se uklidnily, neschopenka byla ukončena. V pravý čas.
Vyšel před středisko a zavrněl mu mobil. Volala ředitelka Naděje:
"Nikam nejezděte, situace se mění. Posílám vám dopis."
Školení se nekonalo. I Stázička z toho byla špatná.
"Někdo ředitelce volal," špitla smutně. "Hned se na tebe přišla vyptávat a chtěla vědět, odkud se známe. A školení zrušila."
Průser! Pan Kubíček musel honem na pracovní úřad. O Táni už nechce slyšet. A Šalbabovi jinak neřekne než všehoschopný hajzl. Zrušil mu i tu práci, která měla být spíše za trest… Na pracáku musel vystát dlouhou frontu a fronty Kubíček nenáviděl. Pak s ním úřednice vyplnila nějaká lejstra a bylo! Že by mu měla nabídnout práci? To si myslí jenom laici, pracovní úřady přece práci nemají!
Místo práce dostal pan Kubíček "Potvrzení o vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání". Vůbec si neuvědomil, že by měl přerušit provozování své symbolické živnosti, která spočívala v příležitostním prodeji nějaké knihy a v občasném odjetí zájezdu.
Za tři dny otvíral doporučený dopis: "V registru OP VZP jste dosud přihlášen jako OSVČ a současně jste evidován na Úřadu práce."
Pan Kubíček byl v dalších nesnázích. A to ještě nebylo všechno. Okresní správa sociálního zabezpečení si řekla o zálohu 4 024 měsíčně, na důchodové pojištění měl podnikatel Kubíček odvést dalších 1 192 korun. A o podporu by samozřejmě přišel. Byl z toho naprosto zmatený. Kdosi jiný mu zas tvrdil, že vždy do osmého v následujícím měsíce musí zaplatit VZP zálohu 1 143 korun a OSSZ částku 1 192. Ať už to bylo jakkoliv, bylo to mnoho. Pan Kubíček honem pozastavil živnost a oznámil změny registračních údajů na finančním úřadě. Stal se horlivým vymetačem úřadů. ÚP, VZP, ŽÚ, FÚ, OSSZ, to byli teď jeho partneři! A všude fronty a beznadějné čekání! Místo dvanácti a půl tisíce nemocenské už bral jen sedm tisíc podpory. Za tři měsíce mu ještě sedm stovek seberou.
"Žes nedržel hubu a krok," litovali Kubíčka jeho staří rodiče.
"K ubohosti a absurditám já nemohu mlčet. Člověk, který vyzná s koncilem, že má toliko jedno oko, třebaže ví, že má oči dvě, nezískává nic, nýbrž ztrácí všecko, protože ztratit rozum a svědomí znamená ztratit základ svého lidství…" recitoval Kubíček statečně klasika.
Táňa teď nemohla zrazovat jeho existenční záměry, jenže už nebylo ani kam se hlásit. Naděje ho až za tři měsíce pozve na výběrové řízení na funkci administrativní pracovník a pečovatel, ale on ani nezareaguje. Stázička musí bohužel spolupracovat s někým jiným. Své nedávno ukončené studium hodlal Kubíček využít ve funkci vedoucího sociálního pracovníka střediska D-STOP, ale přednost dostala "vhodnější pracovnice". Co na tom, že do roka bude na mateřské dovolené? To se může při vší vhodnosti přece stát…
"Pitomci! Co ty bys pro ně udělal dobré práce," mínili přátelé pana Kubíčka nad těmi vedoucími, kteří ho stále odmítali. Šalbabovo sémě však spočívalo příliš hluboko.
"Co není na škole Kubíček, je zbytečné tam posílat pozvánky na kulturu. Nikdo z té školy už s žáky nikdy nepřijde," konstatovala pracovnice muzea.
"Je pravda, že po Kubíčkově odchodu se ve škole mnohé změnilo. Ale půjčovat knihy není důležité. Ani psát kroniku. Ani pořádat školní výlety či kulturní pořady. Teď máme klid!" funí spokojeně pedagogové. Stmelili se. Hřbety jsou nadále flexibilní…
Pan Kubíček se ze zoufalství dále hlásil do konkurzů. Stále dokola psal a rozesílal vlastní životopis, pořád žádal o výpis z trestního rejstříku, psal čestná prohlášení, že nebyl studentem Vysoké školy Felixe Edmundoviče Dzeržinského při Radě ministrů SSSR, popisoval průběh zaměstnání, lepil kolky na ověřená vysvědčení a diplomy. Stále nic.
"Teď máš to režné roucho, tak si ho užívej," smáli se přející čtenáři jeho fejetonů. "Připoutej se ke stěžni a raduj se z vábení Sirén. Užívej si Kyklopa! Jen ne tišinu, jenom ne mělčinu! Plav si, smrade!"
Když jsem ho potkal, řekl jsem asi dost pitomě: "Buď rád, že máš tolik času. Jezdíš si na kole, píšeš… Určitě jsi zvládl několik knih. Jednou na to období budeš hrozně rád vzpomínat!"
"Ani nevíte, jak je to hrozné, když je každý den neděle. To řekl Werich, když nemohl hrát," odvětil mi Kubíček nevesele.
Červencem mu skončila podpora v nezaměstnanosti. V srpnu mu přiznali dávku sociální péče ve výši 3 520 korun. Dostal ji však až v září a musel vyplnit čestné prohlášení, že nemá žádný větší majetek ani větší úspory. Dostal se na úplné dno.
Mezitím naštěstí vyhrál konkurz do cestovní agentury a od září začal pracovat.
Ten rok neútěšného tápání ho nakonec zocelil a dodal mu elánu. Nemá rád technokraty, flexibilní hřbety a štítí se lidí, kteří mají místo srdce ekonomii. Přibývá jich!
"Každý by si to měl prožít," říká však pan Kubíček s úsměvem při pohledu do zpětného zrcátka. Ale do té bedny ještě stále nenakoukl…
A zase si nedá pokoj, bude prý vydávat nové fejetony pod názvem "Vichr kolem nás". Když jsem ho chladil, že mu zase přibude nějaký nepřítel, vůbec nezakolísal:
"O to přece nejde! Podlost je potřeba vymýtit, a to se nepovede, když se na ni neukáže! Přece nejde o to, projít co nejschůdněji ke smrti! Převlékat kabáty, kličkovat, přikyvovat Plašmuškům. Já nikdy nepřikyvuji, já se snažím myslet! Jdu po své cestě a nechci z ní scházet ani na krok. Chci být pořád svůj. Nechci, aby jednou někdo řekl, že jsem sešel z pěšiny. Ale nedělám to kvůli těm řečníkům, já chci prostě takový být! Jen nepřikyvovat…"