Antropoid - Eurda

Atentát na Heydricha, Čurda a kde bych chtěl být

1. Jak jsem se chytil drápkem

O atentát na Heydricha se zajímám už od dětských let. Poté, co jsem v roce 1970 poprvé stanul v kryptě pravoslavného chrámu v Resslově ulici. Chytlo mě to a drželo. Jeden čas jsem si dělal soukromou anketu a ptal se osobností, u jaké historické události by chtěly být. Dozvěděl jsem se leccos, ale nikdo neměl přání jako já: Být u atentátu na Heydricha!
V posledních desetiletích jsem prostudoval všechnu dostupnou literaturu, začínal jsem samozřejmě Ivanovem. Zvládl jsem i celou řadu překladů cizích autorů, studoval jsem i vyšetřovací spisy gestapa a nakonec napsal o atentátu sám román „V zatáčkách“. Ale jako dvanáctiletý jsem získával první informace z časopisu Skaut-Junák, kde v roce 1968 vycházel seriál „Operace Antropoid“ od ak. malířky Zdeňky Landové. Tam jsem se poprvé setkal se jmény Kubiš, Gabčík, ale i Čurda.
V dvojčísle 7 - 8 z prosince 1968 hlásal text pod obrazem č. 42: „Karel Čurda nedovedl už ovládnout svůj strach. Rozešel se se svým velitelem ve zlém.“ Dále ocituji alespoň č. 44: „Dne 27. května 1942 byl v půl jedenácté dopoledne proveden rozkaz. První zbraň selhala, druhá vykonala soud národa.“ Obraz č. 48 zpodobňuje bezradného muže s tváří Čurdy, za nímž visí krvavé vyhlášky: „Němci vyhlásili stanné právo, cena 20 milionů Kč byla vypsána na dopadení atentátníků. Každý den přibývalo mrtvých…“
V následujícím dvojčísle 9 - 10 z ledna 1969 (na titulu foto M. Khola z pohřbu J. Palacha) pokračují obrázky už bez číslování. Čtvrtý z nich je opatřen textem: „Na půdě stavení své matky klesl Čurda. Napsal udavačský dopis, přestal být vojákem… odjel do Prahy, udal na gestapu kamarády.“
Hned následující popisek hlásá: „Čurda mezi jinými vyzradil i Aťu Moravce - ten prý při výslechu pověděl o úkrytu v kostele.“ Ocitujme ještě texty u 9., 10., 11. a 12. obrazu:
„Němci vstrčili Čurdu k otvoru dolů. Řekli mu „Zavolej ať se vzdají.“ Hrdinové se bránili do konce, zemřeli vlastní statečnou rukou.“
„V nedaleké nemocnici přivedli Čurdu k mrtvému atentátníkovi. „Ano,“ řekl zrádce, „to je Kubiš, co zabil Heydricha.“
„Na dlažbě Resslovy ulice leželi pak všichni: „To je ten druhý,“ ukázal Čurda na mrtvého Gabčíka.“
„Znáš?“ ptali se kapitána Pechala, který už dříve padl nacistům do rukou. „Ne,“ řekl sedmkrát - nezradil, NEZAPOMENEME!“
Tak tohle byl můj první impulz k problematice. Dalším byla osobní návštěva zmiňované krypty během školního výletu 30. 5. 1970. Čtvrtý díl mého deníku přibližuje tuhle návštěvu, jsou v něm zmínky o výsadcích Antropoid, Silver A i B, o atentátu dne 27.5.1942, i takové podrobnosti, že Lyčková jela v autě bez klobouku, což značilo, že Heydrich jede bez doprovodu. Zaznamenal jsem vše, co nám průvodce navykládal. Z mých tehdejších poznámek alespoň malý citát:
„Čurda napsal četníkům udavačský dopis, ti jej spálili, a proto se Čurda vydal osobně 16. 6. 1942 na gestapo - předal adresář (i Aťu Moravce prozradil). Aťa řekl o úkrytu v kostele. Čurda - 5 milionů korun a stal se gestapákem - po válce oběšen.
… 4 jsou v kryptě, Čurda vyzývá ke vzdání…
Adolf Opálka, Jaroslav Švarc, Jan Kubiš, Josef Gabčík, Josef Valčík, Josef Bublík, Jan Hrubý zemřeli v kostele 18. června. 19. června měli být pohřebním autem odvezeni do lepšího úkrytu.“


2. Jak jsem vandroval po místech

Časem jsem navštívil všechna důležitá místa, která souvisela s atentátem. Až na naprosté výjimky jsem jezdil na kole. Opakovaně jsem se vracel v Praze do krypty, byl jsem v místech pod Bulovkou, kde došlo k atentátu, ale stopy jsem hledal samozřejmě i na Vysočině.
Jeden cyklovýlet mě zavál do Kubišova rodiště v Dolních Vilémovicích, kde jsem našel na obecním úřadě desku s nápisem: „Na paměť národního hrdiny Jana Kubiše rotmistra - parašutisty. 24.6.1913-18.6.1942.“ Uvnitř úřadu se dala navštívit Kubišova síň.
Našel jsem i hrdinovu rodnou chaloupku v horní části obce a také pomník 14ti padlým v 1. světové válce. V r. 1965 na něm přibyla Kubišova fotka, jméno a data, ale též jména a data mnoha jeho příbuzných: otec František Kubiš (1887), ze sourozenců Kubišových Rudolf (1912), Marie (1912), Jaroslav (1916), Marie (1920), Vlasta (1924), Jitka (1925), Rudolf Právec (1912), Františka Právcová (1915). Jedná se o atentátníkova otce, dva bratry, 4 sestry, švagra a švagrovou.
Jindy jsme jeli s Michalem na Vranov přes Opálkovy Rešice. Na návsi jsme našli památník a na rodném domě pamětní desku.
Za pár dnů jsme šlapali od Telče k Ořechovu místy, kde seskočila skupina Out Distance, tedy i Karel Čurda. Na místě seskoku je památník.
Na kole jsem dojel i do Smoliny v těsném sousedství Valašských Klobouků a přespal tam v rodném domě Josefa Valčíka. No, v domě... On je na tom místě dneska internát, ale Valčík má ve vestibulu pamětní desku. Dole v obci je památník obětí 2. světové války a z textu vyplývá, že všichni Valčíkové ze Smoliny byli vyvražděni.
Na samém konci roku 2004 jsem stanul poprvé v Nehvizdech. Nedaleko přistáli Kubiš a Gabčík a skrývali se tu v lomu. Zjistil jsem, že v sousedních Horoušanech žije Slávek Bauman, jehož otec oběma výsadkářům pomohl a zemřel za to v koncentráku. Pomáhal zde i hajný a farář. S Michalem jsme hledali ten legendární lom. Našli jsme v těch místech vysokou haldu a současně jámu, která se už zaváží. Podle pamětnice se tu těžil nedávno lupek. I zahrada s boudou, kde tehdy zanechali výsadkáři konzervy, jsou už dávno pryč.
Nehvizdy jsou v Polabí, jedná se o přehledný rovinatý kraj, není tu žádný les, žádný vhodný úkryt a silnice Praha-Poděbrady-Hradec Králové je pořádně frekventovaná. A s ohledem na svou dobu byla už tehdy...
Z Nehvizd převedl Kubiše a Gabčíka do Prahy Piskáček 8. ledna 1942. Ještě 12.1edna se Kubiš do Nehvizd vrátil, aby odstranit padáky a další věci.
Když jsem přijel do Nehvizd v srpnu 2005 na kole, našel jsem dceru pamětníků Sedláčkových. Právě její rodiče kdysi zakopali padáky do kompostu a četníci je tu hledali právě v době, kdy už byli výsadkáři ukrytí po atentátu v kryptě. Kdyby prý ještě dvakrát hrábli, měli by je.
„Po válce si zásluhy přisvojovali ti, co pro odboj vůbec nic neudělali! A psaly se o tom skoro samé nepravdy,“ dodala paní.
V srpnu 2005 mi také řekli chlapi v hospodě v Panenských Břežanech: „Heydriška byla svině, ale s ním to šlo. Lidem tady neškodil, to ne…“
Do Panenských Břežanan jsem znovu přišlapal 30. 8. 2008, zrovna zde slavili 780 let obce. Samozřejmě jsem si vyfotil Heydrichův zámeček. Pochází z roku 1828 a momentálně tam byl Výzkumný ústav kovů. Horní zámek kdysi obývalo další protektorátní velké zvíře, K. H. Frank! Nyní tam byl domov důchodců, vedle v parku stojí překrásná Santiniho kaple sv. Anny.
Pan Souček (82 let) mi vyprávěl, že jel na autě s fotbalisty, kteří přejeli 23. října 1943 Heydrichova kluka. Ten prý očekával Himmlera, chtěl se mu ukázat a bez rozhlédnutí vjel na silnici. Fotbalisté se před tím poprali v Uhřicích, vraceli se domů a teď tohle! Žádné potíže s tím však neměli..
Hokej tu hrávali hoši s větvemi, jen kluci Heydrichovi měli hokejky a kanady. „Řezali jsme je tak, že do hodiny vždycky odešli,“ vzpomínal pan Souček.
Heydrich se dal podle něj nenápadně oddělat, stačilo jen počkat, když si vyjížděl sám na koni. Odhadoval, že takové tři hodiny by se nikdo nic nedozvěděl.
I on vzpomínal, že za Heydricha byl v Břežanech klid, vesele se zabíjelo na černo… Po jeho smrti chodíval K. H. Frank s ozbrojeným doprovodem k vdově Heydrichové. Běda, když ho někdo nepozdravil!!!! Všichni se raději schovávali. Jednou jel s kravami soused Strakatý a nemohl se ukrýt. Nepozdravil a dostal od Franka facku. Takové chování prý od Heydricha nehrozilo.
Najezdil jsem se tedy po stopách atentátu hodně a začátkem letošního července mě osud zavál do Třeboně do lázní. Kousek od města se pohupuje hladina největšího rybníka Rožmberka a prakticky na jeho břehu najdete Starou a Novou Hlínu. Místa spojená s životem Karla Čurdy.

3. Osoba Karla Čurdy na netu a v běžné literatuře

Do třeboňských lázní Aurora jsem nastoupil 4. července, další den celý propršel a 6. 7. 2011 jsem konečně po procedurách poprvé vyšlápl na kole. Do Staré a Nové Hlíny!
S jakými jsem vyjížděl poznatky? Co lze ve sdělovacích prostředcích dohledat o dětství Karla Čurdy? Že se narodil 10.  října 1911 v Nové Hlíně u Třeboně v rodině Františka Čurdy a jeho manželky Rozálie. Ta pracovala v domácnosti a Karel byl prý její páté dítě. Uvádějí se sourozenci Marie, František, Růžena a Josef, který se ovšem narodil až 4 roky po Karlovi a zemřel hned po narození. Karel by tedy byl v pořadí čtvrté dítě.
Někdy se za jeho narození označuje i 11. říjen a poměrně často se uvádí jako rodiště Stará Hlína.
Tohle jsem na místě vyřešil celkem snadno. Karel Čurda se narodil v Nové Hlíně, ta však spadala pod obec Stará Hlína, a proto docházelo k tomuto úřednímu označení. Podobně se např. označovalo za rodiště Slávka Volavého Meziboří jen proto, že Krčma, jeho skutečné rodiště, do Meziboří spadala.
Brzy jsem si díky návštěvě v rodišti udělal jasněji i v jeho sourozencích.  Údaje na internetu opomíjejí starší bratry Tondu a Vaška, Karel byl tedy v pořadí až šestým dítětem.
Jeho rodina tedy vypadala následovně.
Otcem byl zemědělský a lesní dělník František Čurda (1864), matkou pak Rozálie rozená Nováčková (1873). Nejstarší sestra Marie (1897), provdaná Mácová, bydlela po svatbě v Kolíně. Bratr František (1902-1976) byl zemědělským a továrním dělníkem. Sestra Růžena (1904) se provdala za Kostečku, bratr Antonín (1907) byl stavebním dělníkem, bratr Václav (1909 - 1938) zemřel jako stavební dělník ještě před válkou a bratr Josef (1915) zemřel hned po narození.
Z internetu jsem také věděl o náhodném dědictví bratra Františka. Získlal dům v Nové Hlíně čp. 26 a tam se také celá rodina Čurdových přestěhovala. Ani zmínka o tom, kde bydleli předtím. Karel vychodil pět let obecné školy v nedaleké Staré Hlíně a pak tři roky měšťanky. Někdy se uvádějí měšťanky jenom dvě. Pracoval pak jako dělník. V roce 1933 nastoupil základní vojenskou službu u 29. pluku v nedalekém Jindřichově Hradci. Sloužil u odloučeného III. praporu 12. roty v ještě bližší Třeboni. V armádě zůstal jako délesloužící, v roce 1938 byl ale propuštěn. Stal se dozorcem finanční stráže v Lošově u Olomouce. Koncem června roku 1939 odešel tajně do Polska, odtud do Francie, kde byl v srpnu přijat do cizinecké legie. Po vypuknutí války byl poslán zpět k tvořící se čs. armádě a zařazen k náhradnímu praporu. Bojů ve Francii se nezúčastnil a v červenci 1940 přeplul lodí Mohamed Ali El Kebir do Anglie, kde sloužil u automobilové roty. V září roku 1941 byl poslán do kurzu útočného boje ve výcvikovém středisku Garramour ve Skotsku. Absolvoval skoky padákem v Ringway u Manchesteru. V lednu 1942 byl vybrán pro plnění zvláštních úkolů ve vlasti. Po dalším zdokonalovacím výcviku je zařazen do skupiny OUT DISTANCE.
Jako parašutista byl skutečně vysazen na území Protektorátu Čechy a Morava jako člen výsadkové skupiny Out Distance. Později zradil  spolubojovníky po atentátu na Heydricha, když poskytl pražskému gestapu informace, které vedly k nalezení úkrytů parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje. Karlu Čurdovi byla vyplacena odměna půl milionu říšských marek, tj. čtvrtina celkové nacisty vypsané odměny 2 milionu říšských marek (stejná suma čekala dalšího zrádce, parašutistu Viliama Gerika , zbytek se rozdělil mezi 7 občanů říše a 53 menších udavačů z protektorátu). Žil pak v Praze pod krycím jménem Karl Jerhot a oženil se s Němkou. Pražské gestapo jej později využívalo jako agenta-provokatéra . Karel Čurda má hlavní vinu na tragickém osudu paraskupiny Antimony a na zatčení Františka Pospíšila ze skupiny Bivouac. Z Čurdy se stal později alkoholik a gestapo ho začalo využívat čím dál méně.
Po válce byl 15. května 1945 zatčen, odsouzen k trestu smrti a 29. dubna 1947 oběšen v pankrácké věznici. Ve svém závěrečném prohlášení odmítl žádat o milost.

4. Jak jsem pátral v Hlínách

Protože žádný z projíždějících cyklistů neznal nějakou vedlejší cestu do Hlíny, rozjel jsem se po hlavní silnici Třeboň - Jindřichův Hradec. V hustém provozu jsem minul po levici obloukový záplavový most přes rybník Vítek (těsně sousedí s Rožmberkem) a brzy spatřil ještě větší, dvanáctiobloukový most přes Lužnici (Starou řeku) na začátku Staré Hlíny. Právě po těchto historických památkách vedla hlavní silnice přes Starou i Novou Hlínu do Třeboně až do začátku 80. let 20. století, kdy vznikla dnešní státní silnice. Karel Čurda tedy jezdil a chodil po unikátních mostech...
Pátrání ve Staré Hlíně jsem chtěl zahájit v hospodě, ta však byla ověnčena mnoha desítkami jízdních kol a panoval tu takový šrumec, že jsem od záměru upustil. Minul jsem kapličku a školu, do níž Čurda docházel. Zastavil jsem až u obchodu a paní prodavačku požádal o nějaký tip na pamětníka války. Když se ošívala, připustil jsem zájem o osobu Karla Čurdy.
„Jé, to je citlivé téma! Tady žijí jeho příbuzní. A kdyby to tehdy neudal, vytopili by Němci Hlínu!“
Nakonec si paní dala říct, na chvilku zavřela kvelb, sedla na kolo a zavedla mě k prvnímu pamětníkovi. Čekal jsem za branou a slyšel, jak Václav Koranda říká prodavačce: „Hned se na něj podívám, co je zač! To už tu byl jeden, že bude rehabilitovat Čurdu. A už se pak neukázal!“
Pan Koranda si mě prohlédl a asi jsem obstál, protože mě pozval na dvorek a prozradil, že jeho maminka byla Jiráková a že právě její sestřenice, Jiráková ze sousední Mláky, měla za svobodna s Čurdou dítě, dceru. Karel však emigroval a k dceři se nikdy neznal. Jirákovou si pak vzal i s dítětem urostlý chlap Filípek, snad důstojník. Paní Korandová vzpomínala na Čurdovy bratry Františka a Tondu, který se po svatbě přestěhoval právě do Staré Hlíny. A té mimochodem říkají místní Velká Hlína, kdežto Novou přezdívají Malá Hlína.
A právě do té Malé, správně Nové Hlíny, jsem se vzápětí na kole rozjel. Projel jsem po hrázi mezi Vítkem a Rožmberkem a za chvilku byl v rodišti Karla Čurdy.
„Ten zrádce?“ vyprskla paní hostinská, když jsem se na Čurdu zeptal. Byla to jediná takováto reakce, jinak mluvili místní zcela jinak. Snad to bylo způsobeno tím, že paní hostinská z Hlíny nepocházela a ve škole v Třeboni slýchala nekompromisní odsouzení zrádce. Do Nové Hlíny chodívaly děti z Třeboně na školní pochoďáky.
Paní hostinská mi pak po poradě s několika hosty popsala cestu ke statku, kde prý Čurda žil. A dostal jsem též kontakt na místního písmáka Milana Přibyla. Jel jsem nejdříve k údajnému Čurdovu bydlišti a před frontou na sebe nalepených domků jsem oslovil stařenku, která tu seděla před čp. 30. Hned to vedlejší, čp. 26, obývá Karel Čurda, synovec našeho „hrdiny“ a syn Františka Čurdy, který právě tohle stavení kdysi nečekaně podědil. Jen jsem vypustil jméno Karla Čurdy z úst, babička málem nadskočila a spustila:
„Všechny nás zachránil! Byly by tady druhé Ležáky!“
A více mluvit nechtěla, tvářila se tajuplně. A po dlouhém přemlouvání jen dodala, že Čurdovi jsou nejlepší lidé v dědině a že se proti nim nedá nic říct.
Já také proti nim nehodlal nic říkat a kdo zná můj román V zatáčkách, ví, že tam mám kapitolu plnou pochopení pro slabost Karla Čurdy. Ale na druhou stranu by ti místní obdivovatelé měli vědět, že Karel Čurda nepromluvil po tom, kdy padl při plnění rozkazu do rukou gestapu a podstoupil surový výslech, ale že naopak sám dobrovolně vešel do Pečkova paláce a jako člen zahraniční armády tam zradil své kamarády a spolubojovníky. Na to lze těžko nalepit frázi „všechny nás zachránil!“
Vzpomněl jsem si, jak v Panenských Břežanech lidé chválili Heydricha. S babičkou jsem nediskutoval, respektuji soud každého bližního. Ale plný zvědavosti jsem se rozjel za nedaleko bydlícím Milanem Přibylem.

5. Odplata jest jistá

Milan Přibyl bydlí v honosné usedlosti a v kruhu příbuzných zrovna něco slaví. Nechal mi načepovat půllitr piva a hned jsme se dali do řeči o Karlu Čurdovi. Vyndal také jakousi starou publikaci o Nové Hlíně, kterou doplňuje pro nové vydání. Za 1. republiky ji vydal Ing. František Franěk pod názvem „Ves Nová Hlína“. V soupise obyvatel z roku 1921 jsem tam našel plno údajů o celé Čurdově rodině. Mohl jsem si tedy opravit a doplnit mnohá data, protože internetové verze byly v pořádku tak z 50 procent. Konečné poznatky jsem už uvedl ve 3. kapitole tohoto vyprávění.
V roce 1921 bydleli Čurdovi podle této kroniky na nedaleké samotě Hvízdalka čp. 23. Dům je také znám jako „Palečkovna“ a dá se k němu přijet ze Staré Hlíny přes 12tiobloukový záplavový most. V domě bydlel vyběrač mýtného, a protože formanům hrozila velká pokuta, pokud neměli doklad o zaplacení mýtného přes most, práskali zde zdálky bičem a hvízdali na mýtného. Dokládá to údaj z roku 1681. Tak vznikly „Hvízdalky“.
Výlet na Hvízdalku jsem nechal napříště a sondoval dále. Podle Milana Přibyla žila Čurdova matka za války v čp. 12. Tam jsem si zajel hned. Dům sojí přímo na návsi a jde o nejhezčí stavení v Nové Hlíně. Právě tady se měl také Karel Čurda skrývat na půdě po atentátu na Heydricha. Ale jak v Palečkárně, tak na návsi bydleli Čurdovi jen v nájmu, žádné to obydlí jim nepatřilo a nebylo na ně psané. O tři dny později jsem se přesvědčil, že usedlost na Hvízdalce čp. 23 je dosti zanedbaná. Poškodily ji i povodně v roce 2002 a poté byla prodána chalupáři. V této větší budově stavěné na půdorysu L se v roce 1921 tísnily hned 4 rodiny: Novákovi, Hámovi, Nováčkovi a Čurdovi! Celkem 23 lidí, jedním z nich byl desetiletý Karel Čurda.
Honosný dům na návsi patřil zase Kostečkům a jeden z nositelů tohoto jména, František Kostečka (1938), přišel zrovna k Milanovi na návštěvu.
„Karel Čurda byl harmonikář!“ řekl na úvod našeho tématu. A přidal vzpomínku, že ho i s dalšími kluky jako čtyřletého až pětiletého Karel Čurda fotil. To už bylo po jeho zradě, po heydrichiádě, poté, cose dal k Němcům!
Karel se pak oženil s Němkou, možná spíš Rakušankou. A měli blonďaného syna, jenž nesl nové tátovo jméno Karl Jerhot!
„Vychovala ho teta Kostečková a někdy v letech 1947 až 1948 ho musela ve Velenicích předat Kájově matce,“ vzpomínal František. A oba s Milanem hlasitě uvažovali, že by zkusili Karla Jerhota, narozeného asi v roce 1943 v Praze, najít díky pořadu Pošta pro tebe!
Už 9. července jsem zavítal do Nové Hlíny znovu. Tentokrát jsem přijel z jiné strany, od státní silnice. Proto jsem také našel na počátku dědiny krásný železný kříž na vysokém podstavci. Z nápisu na podstavci mně přejel mráz po zádech! Ten nápis má jasný čurdovský háček! A Karel kolem něj chodil skoro denně. Nápis hlásá: „Následujte Krista, odplata jest jistá, bude soud.“
Brrr! Soud byl, i odplata... Jestlipak si na nápis vzpomněl Karel třeba před svou popravou?
„Co říkáte na ten nápis?“ ptám se za chvilku Milana Přibyla.
Nevěděl, o čem mluvím, nevšiml si.
Znovu si tedy činím výpisky z Fraňkovy publikace, znovu diskutujeme.
Poté šlapu pár kilometrů k památníku Emy Destinnové u Nové řeky, ale Karla Čurdy mám stále plnou hlavu!

6. Mluvil jsem s Kubišovým bratrem

Plná hlava myšlenek přetrvává. Jak bychom se zachovali v jeho situaci my? Jak já? Je to paradox nebo má chování Karla Čurdy přece jen nějakou logiku? Mohl sedět v teple, přesto podstoupil nebezpečí emigrace a sám se přihlásil do odboje proti okupantům. Nakonec šel na náročný výcvik a dobrovolně odletěl do vlasti s posláním, při němž se s nějakou velkou dobou přežití nepočítalo. Zklamán domácími poměry prochází konflikty se svými druhy v odboji a nakonec je jde sám dobrovolně udat. I pod tíhou krvavé lázně, která Čechy po atentátu postihla...
Sám vešel do Pečkárny, poznal aktovku z místa činu, udal možné pachatele a rozčílením i strachem celou dobu koktal, jak vzpomínal Heinz Pannwitz, šéf referátu II. G druhého oddělení řídicí úřadovny gestapa v Praze. Udal mnohé přechovávatele, i švagra Antonína Mácu, i sestru a matku. Výpovědí chtěl chránit právě příbuzné a pak spolknout ampuli s jedem. V tom mu však bylo zabráněno...
Moravcová i Hajský už měli ampulku v ústech, když gestapo otvíralo dveře.
Čurda je označen za zrádce národa, ale zazní i hlas: „Všechny nás zachránil,“ jak jsem uvedl výše.
Ale nechybělo mnoho a Karel Čurda mohl být vskutku národním hrdinou a mít v Hlíně pomník! Kdyby ho pomocníci atentátníků neodbyli a parašutisté se ho nestranili, mohl se s nimi ukrýt v kryptě. Hledal je přece po Praze, až pak šel na gestapo. A v kryptě by se asi zachoval stejně jako ostatních sedm.
Vládla tam jistá euforie, málem i davová psychóza. Jeden podporoval druhého, nedalo se jinak... Těžko ten pocit pochopíme, bojovat do posledního náboje a ten pak zamířit na svou hlavu.
Karel na ně volal shora, ať se vzdají. I Němci je vyzývali, známe tu lámavou češtinu z filmu: „Fzdéjte se, nic se fám néstane!“
Ale co kdyby byl každý bojovník zvlášť? Co kdyby se ptali každého o samotě? Neřekl by si některý z nich, že na umírání má vždycky čas, že to zkusí nějak s Němci uhrát? Neuhrál by, ale třeba by to zkusil. Čurda seděl sám na půdě, četl o Lidicích, bál se o příbuzné. Věřil, že udá dva chlapy a vraždění přestane. Podělal to ovšem a ztratil vše...
Ale alespoň v jednom ukázal ostatním, co měli provést. Hned po atentátu chtěli okupanti neprodyšně uzavřít Prahu, ale trvalo jim to celé hodiny. Dalo se mezitím odjet, bylo by to nejrozumnější, ale z osmi přítomných parašutistů to jediný Karel Čurda udělal. Přitom noc strávil ve světlíku a Prahu opustil až druhého dne. Ostatní zůstali ve městě a pak šli dokonce do jednoho jediného úkrytu. Do pasti... Po bitvě jsme generály a víme jistě, že to byla hloupost!
V květnu 1945 přišel Karel Čurda na Hlavní štáb československé armády. Odzbrojil a zatknul ho Jaromír Nechanský. Sám bude komunisty popraven pouhé tři roky po Čurdovi...
Karel byl oběšen 29. dubna 1947, o milost nežádal. Protokol z jeho popravy dokládá, že si po celou dobu přípravy vyměňoval s katem oplzlé vtipy.

Nic extra jsem nezjistil, ale snad přece jenom aspoň zajímavé drobečky. Na místa spjatá s atentátem na Heydricha se budu nadále vracet. Příští rok bych při kulatém výročí zase rád navštívil kryptu chrámu v Resslově ulici. Před deseti lety, 18. června 2002, jsem se tam dostal na pietním aktu do první řady mezi pozvané hosty a novináře. Bylo přesně na den 60 let po dobytí kostela, v němž vedle pěti dalších hrdinů padli i dva bojovníci z Vysočiny! Adolf Opálka a Jan Kubiš. Více to popisuji v knize „Nesmazatelné stopy“ v kapitole o Miloši Doležalovi.
Stanul jsem tehdy jen několik kroků od prezidenta Havla a dalších potentátů, byl jsem představen parašutistovi Klemešovi, viděl jiného odbojáře Šikolu, hovořil jsem s badatelem Jaroslavem Čvančarou a dokonce i s bratrem Jana Kubiše! Podoba obou byla do očí bijící, František šel v riflové košili, za pasem pohodlných kalhot měl zastrčené noviny a přinesl malou kytičku. Byl jsem zřejmě jediný, kdo si ho všiml. Stál v ústraní, i v kostele úplně vzadu, a nechtěl hovořit:
„Promiňte, ale nechci se nikomu zpovídat.“
Kdysi přežil jako nejmladší z rodu a byl internován na zámečku na Jenerálce. I s otcem a bratry Rudou a Jarkem musel podstoupit strašlivou identifikaci. Na oplechovaném stole čekalo na podstavcích naražených sedm hlav parašutistů z Resslovky. „Nepoznáváš,“ stačil mu špitnout bratr Jaroslav. A Frantík nepoznal, výslechy skončily a všichni cestovali do Terezína.
Podobně odbyla reportéry v roce 2002 Kubišova nevlastní sestra. Lidé se ptají stále na totéž a je to už obtěžuje. Hovořil jsem aspoň krátce s její vnučkou. Téhož dne před polednem jsem ještě navštívil výstavu ve Vojenském muzeu na Žižkově. Stálo tam tehdy domnělé Heydrichovo auto téměř v autentickém stavu, vysílačka Libuše, Gabčíkova zakrvácená košile a oděvy ostatních hrdinů z krypty. I Valčíkovo zrcátko, Gabčíkovy hodinky. Nebo tužkou psaný vzkaz od Kubiše Gabčíkovi. Na novinách hned vedle pátracího článku po atentátnících.
Měl jsem zrovna dopsaný román o atentátu, a tak jsem to všechno přímo hltal. Byl to pro mne opravdu nezapomenutelný den…
V následujících dvou pokračováních přinesu dva bonusy a nakonec fotografie z mého putování za Heydrichem, Kubišem, Čurdou a dalšími.

7. Mluvil jsem s Kubišovým bratrem??

Plná hlava myšlenek přetrvává. Jak bychom se zachovali v jeho situaci my? Jak já? Je to paradox nebo má chování Karla Čurdy přece jen nějakou logiku? Mohl sedět v teple, přesto podstoupil nebezpečí emigrace a sám se přihlásil do odboje proti okupantům. Nakonec šel na náročný výcvik a dobrovolně odletěl do vlasti s posláním, při němž se s nějakou velkou dobou přežití nepočítalo. Zklamán domácími poměry prochází konflikty se svými druhy v odboji a nakonec je jde sám dobrovolně udat. I pod tíhou krvavé lázně, která Čechy po atentátu postihla...
Ještě 16. 6. navštívil Svatošovy v Melantrichově ulici nedaleko Staroměstského náměstí, ale kontakt na parašutisty nedostal. Sám pak vešel do Pečkárny, poznal aktovku z místa činu, udal možné pachatele a rozčílením i strachem celou dobu koktal, jak vzpomínal Heinz Pannwitz, šéf referátu II. G druhého oddělení řídicí úřadovny gestapa v Praze. Udal mnohé přechovávatele, i švagra Antonína Mácu, i sestru a matku. Výpovědí chtěl chránit právě příbuzné a pak spolknout ampuli s jedem. V tom mu však bylo zabráněno...
Moravcová i Hajský už měli ampulku v ústech, když gestapu otvírali dveře.
Čurda je označen za zrádce národa, ale zazní i hlas: „Všechny nás zachránil,“ jak jsem uvedl výše.
Ale nechybělo mnoho a Karel Čurda mohl být vskutku národním hrdinou a mít v Hlíně pomník! Kdyby ho pomocníci atentátníků neodbyli a parašutisté se ho nestranili, mohl se s nimi ukrýt v kryptě. Hledal je přece po Praze, až pak šel na gestapo. A v kryptě by se asi zachoval stejně jako ostatních sedm.
Vládla tam jistá euforie, málem i davová psychóza. Jeden podporoval druhého, nedalo se jinak... Těžko ten pocit pochopíme, bojovat do posledního náboje a ten pak zamířit na svou hlavu.
Karel na ně volal shora, ať se vzdají. I Němci je vyzývali, známe tu lámavou češtinu z filmu: „Fzdéjte se, nic se fám néstane!“
Ale co kdyby byl každý bojovník zvlášť? Co kdyby se ptali každého o samotě? Neřekl by si některý z nich, že na umírání má vždycky čas, že to zkusí nějak s Němci uhrát? Neuhrál by, ale třeba by to zkusil. Čurda seděl sám na půdě, četl o Lidicích, bál se o příbuzné. Věřil, že udá dva chlapy a vraždění přestane. Podělal to ovšem a ztratil vše...
Ale alespoň v jednom ukázal ostatním, co měli provést. Hned po atentátu chtěli okupanti neprodyšně uzavřít Prahu, ale trvalo jim to celé hodiny. Dalo se mezitím odjet, bylo by to nejrozumnější, ale
z osmi přítomných parašutistů to jediný Karel Čurda udělal. Přitom se nejdříve do hlavního města vrátil a noc na 28. května strávil ve světlíku a Prahu opustil až druhého dne. Ostatní zůstali ve městě a pak šli dokonce do jednoho jediného úkrytu. Do pasti... Po bitvě jsme generály a víme jistě, že to byla hloupost!
V květnu 1945 přišel Karel Čurda na Hlavní štáb československé armády. Odzbrojil a zatknul ho Jaromír Nechanský. Sám bude komunisty popraven pouhé tři roky po Čurdovi...
Karel byl oběšen 29. dubna 1947, o milost nežádal. Protokol z jeho popravy dokládá, že si po celou dobu přípravy vyměňoval s katem oplzlé vtipy. Andrejs píše o jeho zhroucení...

Nic extra jsem nezjistil, ale snad přece jenom aspoň zajímavé drobečky. Na místa spjatá s atentátem na Heydricha se budu nadále vracet. Při kulatém výročí bych zase rád navštívil kryptu chrámu v Resslově ulici. Před lety, 18. června 2002, jsem se tam dostal na pietním aktu do první řady mezi pozvané hosty a novináře. Bylo přesně na den 60 let po dobytí kostela, v němž vedle pěti dalších hrdinů padli i dva bojovníci z Vysočiny! Adolf Opálka a Jan Kubiš. Více to popisuji v knize „Nesmazatelné stopy“ v kapitole o Miloši Doležalovi.
Stanul jsem tehdy jen několik kroků od prezidenta Havla a dalších potentátů, byl jsem představen parašutistovi Klemešovi, viděl jiného odbojáře Šikolu, hovořil jsem s badatelem Jaroslavem Čvančarou
a dokonce i s bratrem Jana Kubiše! Podoba obou byla do očí bijící. Šel v riflové košili, za pasem pohodlných kalhot měl zastrčené noviny a přinesl malou kytičku. Byl jsem zřejmě jediný, kdo si ho všiml. Stál v ústraní, i v kostele úplně vzadu, a nechtěl hovořit:
„Promiňte, ale nechci se nikomu zpovídat.“
Byl jsem přesvědčen, že mluvím s Františkem Kubišem. Kdysi přežil jako nejmladší z rodu a byl internován na zámečku na Jenerálce. I s otcem a bratry Rudou a Jarkem musel podstoupit strašlivou identifikaci. Na oplechovaném stole čekalo na podstavcích naražených sedm hlav parašutistů z Resslovky. „Nepoznáváš,“ stačil mu špitnout bratr Jaroslav. A Frantík nepoznal, výslechy skončily
a všichni cestovali do Terezína.
Až později mi řekli znalci, že František je dávno po smrti a že hodně života strávil na psychiatrii. Snad jsem tedy poznal bratrance či jiného příbuzného? Stejně se ovšem nechtěl vybavovat...
Podobně odbyla reportéry v roce 2002 Kubišova nevlastní sestra. Lidé se ptají stále na totéž a je to už obtěžuje. Hovořil jsem aspoň krátce s její vnučkou. Téhož dne před polednem jsem ještě navštívil výstavu ve Vojenském muzeu na Žižkově. Stálo tam tehdy domnělé Heydrichovo auto téměř v autentickém stavu, vysílačka Libuše, Gabčíkova zakrvácená košile a oděvy ostatních hrdinů z krypty.
I Valčíkovo zrcátko, Gabčíkovy hodinky. Nebo tužkou psaný vzkaz od Kubiše Gabčíkovi. Na novinách hned vedle pátracího článku po atentátnících.
Měl jsem zrovna dopsaný román o atentátu, a tak jsem to všechno přímo hltal. Byl to pro mne opravdu nezapomenutelný den…
I 70. výročí atentátu rozpoutalo velký zájem o událost, televize i rozhlas se mohly přetrhnout. Mnoho akcí proběhlo na místech s činem spojených. Dne 28. 12. 2011 jsem před 13. hodinou projížděl přes Lázně Toušeň, tedy 5 km od Nehvizd. Krátce po 15. hodině tam měli skákat dva výsadkáři, aby připomenuli 70. výročí seskoku Antropoidu. Ke skoku nakonec nedošlo, mraky vysoko jen 300 m prý to nedovolily. To Kubiš s Gabčíkem skákali snad jen ze 150 metrů a v noci do neznámého terénu. Kdyby byli tak uzkostliví jako dnešní parašutisté, těšil by se zřejmě Heydrich vysokému věku...
Hned za Nehvizdy u dálnice D 11 je dnes na místě seskoku pomník.

8. Kapitola z knihy „V zatáčkách“

Jako druhý bonus dnes přináším jakousi pročurdovsky laděnou kapitolu ze svého románu „V zatáčkách“. Vyšel v roce 2003, nenapodobitelně jej ilustroval Libor Balák a vy si jej ještě můžete objednat za 50.- Kč plus poštovné. Tím naše malé putování po stopách Antropoidu i Karla Čurdy zatím končí. Příště už budou fotografie.

       ZACHRÁNCE NÁRODA

Nevstupovalo se mi do Pečkárny lehce, nemyslete. V poslední době jsem prodělal nelehké časy a chtěl jsem především obyčejně žít. Bylo mi třicet let, copak to je za věk? Utekl jsem před Němci hlavně proto, abych se tu nemusil ženit. Dítě jsem opravdu nechtěl! Prošel jsem cizineckou legií a pak službou ve Francii i v Anglii, kde jsem se sám přihlásil k plnění zvláštních úkolů v týlu nepřítele.
Výcvik ve Skotsku byl tvrdý a já v něm obstál. Protože jsem se rád napil a v Anglii dvěma holkám, které mě podporovaly, slíbil sňatek, neměli mě kluci v oblibě. Když jsem se pak hlasitě obdivoval Hitlerovi a litoval svého odchodu za hranice, napsali na mě dokonce škaredý dopis plukovníku Františku Moravcovi. Ten však prostudoval výsledky výcviku, nenechal se ovlivnit a do vlasti mě poslal. Už jen ten let, kdy vám kolem hučí protiletadlové granáty, i ten skok do neznáma, nejsou žádná legrace. Co jsme tu měli za úkol? Dopravit a předat naváděcí radiomaják a pak provádět sabotáže.
Přistáli jsme u dědiny nedaleko Telče a mně se přistání povedlo bez potíží. Velitel Opálka si při dopadu zranil nohu a Kolařík zase ztratil dokumenty. Toho už smůla neopustila a zanedlouho spáchá ve Zlíně sebevraždu. Dopadli jsme do zvlněné krajiny, která se svažuje k nádhernému městu Telči. Nevěděl jsem přesně, kde jsme a na prohlídku Telče by stejně nebyl čas. My museli zdrhat a k tomu se nám náramně hodily lesy kolem nás. Když jsme se zorientovali, řekl Dolfa Opálka, že to má kousek domů. A že půjde nejdříve za svou milou. Všichni to teď máme kousek domů, když jsme doletěli až z té blbé Anglie, rozkřikl jsem se. Rozednilo se, já hleděl na krásnou moravskou zemi a strašně jsem si přál být doma! A nebojovat, neriskovat život. Ta krásná krajina a stesk po domově, to mě načalo a já od té chvíle nechtěl umřít!
Pustil jsem se k Jindřichovu Hradci a na Třeboňsko a skrýval se hlavně u příbuzných. Tady v Hlíně, na břehu nekonečného Rožmberka, jsem byl opravdu doma. Pak jsem se dostal přes Vojtíška z Lázní Bělohrad do Pardubic, našel tam Bartoše a dále cestoval s Aťou Moravcem do Prahy, kde jsem poznal tolik dobrých lidí, kteří byli ochotni pomoci. V Plzni u Škodovky jsem s některými zapaloval signalizační ohně pro bombardéry, které to však stejně vysypaly vedle. Samozřejmě jsem nadával. Nasazuji krk a tak blbě to dopadne! Jedinou škodu jsme napáchali my tím, že jste zapálili dva statky. Pár lidí kvůli tomu zavřeli a nejvíce jsme zklamali dělníky ze Škodovky, kteří čekali na první bombu, aby pak sami rozflákali celou fabriku. A oni ti pitomci nic netrefí a vymlouvají se na mraky. Tak to mě teda nasralo! Když mě pak Gabčík odmrštil s tím, že pro mě žádnou práci nemají a že stejně jen počítají kachny na Vltavě, rozešel jsem se s nimi docela ve zlém.
Nejhorší byla ta noc po atentátu, kdy jsem visel ve světlíku a mohl si na gestapáky skoro sáhnout. Hned jsem z Prahy utekl a nevím, proč to ostatní neudělali také. Ukryl jsem se u mámy v Nové Hlíně a bylo mi hned jasné, kdo ten atentát udělal. Když začaly ty represe a pak vypálili Lidice, musel jsem něco udělat. Dočetl jsem se v novinách, že byli popraveni příbuzní parašutistů Kolaříka, Mikše i Pechala. S Kolaříkem a Pechalem jsem letěl stejným letadlem! Pechal skákal jako první se svou skupinou, Kolařík šel za mnou jako úplně poslední. A teď už rodiny obou nežijí! Bál jsem se v tu chvíli o mámu i další příbuzné. Vy byste snad nechali popravit vlastní matku? No tak vidíte!
V sobotu, tři dny po Lidicích, jsem v novinách vyčetl Moravcův projev, v němž jednak vyhrožoval a na druhé straně sliboval beztrestnost rodinám toho, kdo pachatele udá. Najednou tu byla šance, jak zachránit maminku a ještě si vydělat dvacet miliónů! Poslal jsem tedy dopis z Třeboně četníkům do Benešova a v něm jsem jmenoval Gabčíka i Kubiše jako možné pachatele. Když si ten dopis přečtete, zjistíte, že jsem na prvním místě žádal zastavení poprav nevinných lidí. Nic se však nedělo, určitě měl někdo snahu moji informaci stopit.
Udání jsem nepodepsal, ale pojistil jsem se. Zabalil jsem je do půlky novin a druhou půlku nosím u sebe. Tím je dokázáno moje autorství  a díky tomu zachráním příbuzné!
Možná by bylo všechno jinak, kdyby mě kluci nezapudili, kdybych byl jedním z nich. Určitě bych je nezradil, kdybych byl s nimi! Těžko je osamocenému štvanci! Napadlo mě to a dokonce jsem jednou sledoval tetku Moravcovou, když kamsi táhla těžké tašky. Určitě je nesla do úkrytu klukům. Jenže Moravcová si mě všimla, jela až na Karlín, celé hodiny se motala po Praze, až se mi ztratila.
Když jsem v sobotu poslal ten dopis, jel jsem hned do Prahy a zazvonil přímo u Moravců. Byl jsem celý zoufalý, chtěl jsem se poradit, abych co nejvíce lidí uchránil, ale nikdo mi neotevřel. Sousedce jsem zablekotal, že jsem z Kolína a jedu si pro aktovku a zmizel jsem.
Stále jsem se nemohl dostat na stopu svých druhů, lidé kolem padali jak mouchy a já se bál hlavně o tu mámu. A tak jsem se šestnáctého června vypravil zase do Prahy, stavil se u Svatošů a byl jsem viditelně rozčílený. Kouřil jsem jednu za druhou, přecházel po pokoji, otvíral okno a vyhlížel do ulice, až mě Svatoš nadával a varoval, abych si sedl, že jde pro Opálku. Blížilo se zrovna poledne a já ani nevěděl, kam se vypravit na oběd. Chytnou mě a popraví mámu! Na Opálku jsem čekat nemohl, bál jsem se mu podívat do očí. Stejně by můj dobrý úmysl nepochopil! A tak jsem se sešel s Mlčochem a v bezvýchodné situaci jsem vstoupil do Petschkova paláce. Vždyť lhůta beztrestnosti se krátila, zbývaly poslední dva dny!
Ono se ale řekne, zradit! Nebo raději řekněme oznámit! Jenže jak začít? Jak do toho? A tak jsem jen ohlásil, že znám jednu z nalezených aktovek, protože jsem ji viděl zrovna u Svatošů, když ji půjčovali Gabčíkovi. Ten zamazával krémem na boty odřené místo pod zámkem. Dali mi vybrat z dvaceti kusů a já ji opravdu poznal! Hned věděli, že mají v rukou eso!
„Svatošovi v ní nosívali trávu pro králíky,“ dodal jsem. Jejich kriminalisté to už věděli, bylo tomu tak.
Prozradil jsem jenom Gabčíka a domněnku vyslovil na Kubiše. Jinak jsem mlčel a myslel jsem, že ti dva jim stačí. Oni to přece zavinili, ať tedy pykají! Ostatní jsem chtěl chránit. Ukázali mi fotky Mikše, Gerika, Pechala, Kolaříka. Všechny jsem znal, ale tvrdil jsem, že je nepoznávám. Nijak jsem si nepomohl. Musel jsem se převléknout, prohledali mé věci, zabavili jed a zmlátili mě. Mysleli si, že jsem sám atentátníkem. Ne, to ne, pánové, začal jsem zase mluvit! A oni řekli, že mají v hrsti Gerika, který už prozradil všechno. Tak jsem pak pod nátlakem jmenoval některé vojáky na fotografiích. A přiznal jsem, z jakého jsem výsadku, s kým jsem letěl, kde jsem přistál. A pak jsem přiznal už skoro všechno!
On je to krásný úmysl, chtít někoho ochránit, ale když vás má v rukách gestapo, neuchráníte nikoho! Kdo mě za to chce odsuzovat, sám nic nezažil a neví, o čem mluvím. A tak jsem udal i Krupkovy z Pardubic, kteří mi dost pomohli, Vojtíška z Lázní Bělohrad, Moravcovy a mnohé další. Ale pěknou řádků lidí jsem stejně nejmenoval a už nikdy se k nim nevrátil. Jsem zvědav, jestli aspoň ti mi někdy projeví vděčnost. Těžko jsem mohl něco ustát, když oni vše okamžitě srovnávali s výpovědí Gerika a stále se divili, že nevím to, co ví Gerik. Prozradil jsem třeba rodinu Kolaříkovu, protože jsem z novin věděl, že byla dávno celá vystřílena. A pak jsem jmenoval vlastní matku i sestru a především Gabčíka, Kubiše a Opálku. Ale jejich bydliště jsem neprozradil! Že jsem je neznal? To je vlastně pravda, ale stejně bych je hned neřekl. Ti atentátníci se měli sami přihlásit!
Za pomoci tlumočníků mě vyslýchal komisař s dalším gestapákem, později ještě jiní. Byli nadšení, protože jsem jim řekl tolik věcí, které předtím nevytloukli z mnoha zatčených dohromady! Některé ty informace předávali ven z kanceláře a když mě po prvním nekonečném výslechu odvedli do sklepa, už jsem tam viděl starého Moravce.

(Hynek Jurman: V Zatáčkách. Edice Zubří země, Štěpánov 2003)

9. FOTOGRAFIE

Naše povídání zakončíme několika fotografie z mých cest za Antropoidem, Heydrichem i Karlem Čurdou. Vše i s předešlými kapitolkami vyjde kolem Vánoc 2011 souhrnně v edici SeSHIT jako 2. svazek této řady.

                                                                                                                                                                                  Hynek Jurman

Připomínka J.Kubiše v rodišti	Pomník padlým v D.Vilémovicích, v patě přip.Kubišova rodina
Deska na rodném domě A.Opálky v Rešicích	V Nehvizdech pomáhal i farář
Památník Gabčíka a Kubiše v Nehvizdech	Měsíční krajina v místech bývalého lomu
Někdejší útočiště Gabčíka a Kubiše je pod vodou	Pan Souček byl u toho, když přejeli Klause Heydricha
Zanedbaný vjezd do bývalého Heydrichova sídla	Heydrichův zámeček v panenských Břežanech
A už tady chtěli původně útočníci číhat	Hvízdalka č.23, kde vyrůstal Karel Čurda
Po mostě do Nové Hlíny chodil	A zde se skrýval za války
Podivuhodý kříž v Nové Hlíně	Odplata jest jistá...

     PRAŽSKÉ TOULKY ZA ODBOJÁŘI

     Martin Zídek je mladý vzdělaný člověk, jehož zajímá odboj. Především ten protifašistický a protikomunistický. Kdysi na začátku čerpal informace i z mých knih a já jsem jej seznámil s Vincencem Koutníkem. Martin mi naopak sehnal fotografii bratří Mašínů s osobním věnováním a domluvil výlet s Pepou Mašínem po stopách jejich útěku. Když zjistil, že žije v Německu nějaký významný vojenský veterán, rozjel se za ním. Letos v červnu vyjel do Normandie a pak mi poslal pohlednici pláže Omaha. Projel a zjistil mnohé.
     Letos mě požádal o průvodcování výletu po partyzánských místech Vysočiny. Vyrazili jsme na něj 2. srpna a s námi ještě Martinův táta Jaromír Zídek, u nějž v UNIPRESSU jsem už vytiskl desítky svých knížek, a jeho přítel pan Heger. Navštívili jsme Ehmovu vilu ve Víru, evangelický kostel ve Veselí, Jimramov, Telecí, Fryšavu, Koníkov, kde padla Rufa Krasavina, ale prostříleli se Koutník a Začupejko, Koutníkův hrob v Rozsochách, Albrechtice a nakonec Bystřici.
     Martin vezl v kufru několik silných knih. Ve Sněžném jsme během občerstvení listovali v Čvančarově bichli „Někomu život, někomu smrt“, kde jsem s potěšením zjistil, že největší znalec Heydricha čerpal i z mých „Jak to bylo s partyzány“, jenže jako autora neuvedl Nebojsu, ale rovnou Jurmana. Další silnou knihou byl Padevětův „Průvodce protektorátní Prahou“, který má 804 stran plných zajímavých informací. Martin mi ji věnoval a já z ní vydatně čerpám v následujících řádcích, neboť Martin vymyslel a zorganizoval na revanš prosmýčení Prahy po stopách odboje. A tak jsme se v sobotu 11. října 2014 sešli v Praze zase všichni čtyři a navíc ještě Milan Kubín, spoluautor knih „Partyzánská odysea“ a další, kterou právě píšeme.
A tak jsme jezdili, chodili, fotili, mluvili a přemýšleli.
     Stihli jsme navštívit následující lokality, které trošku s využitím jmenované knihy a slov pražských průvodců (Martin a Milan) přibližuji.

     Karlovarská 327/45 u Bílé Hory, výrobna bomb
     Dům a klempířská dílna Josefa Líkaře se staly technickou základnou Tří králů, skladištěm i výrobnou sabotážních bomb. Byly zde zřejmě vyrobeny i nálože, které odvezl v září 1939 Ctibor Novák do Berlína. Jedna z nich explodovala před budovou policejního ředitelství, druhá před ministerstvem letectví. Jiná explodovala na berlínském nádraží v únoru 1941. U Josefa Líkaře se také množily ilegální časopisy, nejznámější byl asi „V boj!“ Líkař byl zatčen 15. května 1942 a popraven 30. června. Manželka Marie se synem Jindrou přežila a v květnu 1945 předala zbraně povstaleckým jednotkám.

     Litovická 357/11 v Liboci, bydliště Josefa Mašína
     Na dohled od letohrádku na Bílé hoře a nepříliš daleko od dílny u Líkařů jsme našli pamětní deskou označené poslední legální bydliště Josefa Mašína. Ten se zde od okupace prakticky nezdržoval, přesto byl byt v noci na 4. 5. 1940 obklíčen a prohledán. Gestapo tehdy vyslýchalo matku Marii Mašínovou a její tři vnoučata, Ctirada, Josefa a Zdenu.

     Fetrovská 1447/4, vila Aloise Eliáše
     Daleko to nebylo ani k vile arm. generála, předsedy vlády ing. Aloise Eliáše (1890 – 1942), na níž také nechybí pamětní deska. Předseda první protektorátní vlády zde bydlel až do svého zatčení. Důkladná domovní prohlídka zde proběhla v den zatčení, 27. září 1941. Do Prahy právě přicestoval Heydrich…

     Evropská 696/22, místo zatčení Josefa Balabána
     První zatčený z Tří králů, Josef Balabán, měl domluvenou schůzku v lékárně Zdeny Rybářové na tehdejší Velvarské ulici. Schůzku však domluvil konfident gestapa Ondráček a Balabán byl před lékárnou 22. dubna 1942 asi ve 21:30 zadržen a po krátkém boji zatčen na rohu dnešních ulic Evropská a Studentská. Připomíná to pamětní deska na domě Studentská 529/l.

     U Laboratoře 538/22, vila Adolfa Eichmanna
     V Dejvicích se urodilo mnoho krásných vil. Nedaleko od vily Václava Havla jsme zastavili před bývalou vilou Adolfa Eichmanna, jenž ji využíval při svých pražských pobytech. Bydlel tu i jeho švagr Karel Lukáš s manželkou Marií. Eichmann se zde měl objevit ještě 29. 4. 1945 a odjet odtud do Českých Budějovic.

     U Třetí baterie 854/8, vila Paula Thümella
     Daleko jsme to neměli k vile sochaře Miroslava Böswarta, kde bydlel od 23. května 1939 pod jménem Pavel Steinberg pracovník pražského Abwehru Paul Thümmel. Jako agent A-54 pracoval i pro čs. tajnou službu a odboj. Ve vile pořádal večírky pro české filmaře a herce. Právě tady byl potřetí a definitivně zatčen 20. března 1942. Vězněn byl na Pankráci a především v Terezíně, kde jej 20. dubna 1945 zastřelili.

     Prašný most, místo skonu štkp. Václava Morávka
     Na ulici Milady Horákové, za okupace Letenské, jsou dnes značně upraveny komunikace jen kousek od Pražského hradu. Nově upravený pomník s pamětní deskou a třemi balvany tu připomínají dopadení a smrt posledního ze Tří králů, Václava Morávka (1904 – 1942). Morávek se dostavil 21. března kolem 19. hodiny na schůzku a zpozoroval zatčení svého spolupracovníka Václava Řeháka. Zahájil palbu, ale sám byl zasažen a v obklíčení se zastřelil, podle některých svědectví byl zastřelen gestapáky. O den dříve mu předal v Chotkových sadech Alfréd Bartoš fotografie pěti parašutistů a u mrtvého Morávka se našla minimálně fotografie Josefa Valčíka, která byla okamžitě zveřejněna na pátracích plakátech. Bartošovi předal naopak Morávek připravenou depeši, v níž žádal též útěk Paula Thümmela. Ten byl zrovna toho dne zatčen a mohl udat schůzku Morávka s Řehákem dalšího dne…
Na Prašném mostě proběhlo 9. 5. 1945 i jedno z posledních bojových střetnutí v Praze mezi ustupujícími Němci a Rudou armádou.

     Park Maxe van der Stoela
     Tento park je zdí oddělený od ulice Keplerovy. Bývala zde mrtvá schránka na bývalém hřbitově hradčanské dělostřelecké posádky, kde Václav Morávek přebíral zprávy od P. Thümella. Vojenský hřbitov byl zrušen v roce 1906 a oba jmenovaní muži se zde scházeli v letech 1939 – 1941, a když se nemohli sejít, nechávali si zprávy u hrobky Schipky von Blumenfeld.

     Klárov
     Památník 2 500 čs. letců, kteří sloužili v RAF v letech 1940 – 1945 „ve jménu svobodné Evropy“. Dar britské komunity.
     Při okupaci 15. března 1939 řídil dopravu na křižovatce Klárov strážník Jaroslav Nachtmann, později známý konfident gestapa.

     Letenská 526/ 2 na Malé Straně, dnes Cafe Klárov
     Do okna domu Letenská č. 2 přicházely vzkazy atentátníkům.
     Sídlila zde Zemská školní rada a od roku 1939 tu plánovali odboj Zelenka-Hajský, Václav Novák a Jaroslav Pechman. Sokolský odbojář Bedřich Kubice zde byl zatčen 18. července 1942.
     V přízemí bydlely sestry Marie Kovárníková a Ludmila Soukupová. Na jaře 1942 poznaly a často doprovázely po Praze Gabčíka a Kubiše. Zprávy o Heydrichově pobytu jim sem nosil do okna přízemního bytu zaměstnanec Pražského hradu František Šafařík. Za Marií sem přišel Jan Kubiš den po atentátu a naposledy tu byl 16. června. Obě ženy byly zatčeny 25. června a v Mauthausenu popraveny 24. října 1942.
     Ve stejné ulici měl ilegální byt Josef Balabán a v č. 15 se scházeli mnozí odbojáři, třeba i Alois Eliáš s Bořkem Dohalským.

     Rudolfinum, nám. Jana Palacha 1
     Sídlo prvorepublikového parlamentu do roku 1941, kde byl 3x zvolen T. G. Masaryk prezidentem. Od jara 1939 zde zasedal výbor Národního souručenství (10. 4. 1940 za účasti Emila Háchy a celé vlády), budovu zabrala krátce Vlajka a Národní obec fašistická, ale první měsíce okupace se zde scházeli i odbojáři z Politického ústředí. Časté návštěvy Heydricha, jenž zde např. řídil slavnostní shromáždění 17. října 1941. Na slavnostním večeru 4. prosince 1941 zde doprovázel Alberta Speera a 17. 4. 1942 tu promluvil na shromáždění Svazu německých dívek.

     Karlova 25, odkud se prostřílel Václav Morávek
     V bytě nevidomého Jana a neslyšící Jany Schmiedlové byl brzy ráno 20. prosince 1941 překvapen Václav Morávek osmi ozbrojenými gestapáky. Dva z nich postřelil, a když gestapákům došla munice a jeden z nich odběhl pro posily, podnikl Morávek výpad, postřelil ještě jednoho a sám lehce zraněný unikl na ulici. Gestapo našlo v bytě výbušniny, rozsáhlý zpravodajský materiál, seznamy konfidentů gestapa i šifrovací knihu. Morávek poté zůstal bez spojení a kontaktů.

     Spálená č. 82/4, byt Jaroslava Nachtmanna, centrum konfidentů
     Jeden z nejúspěšnějších konfidentů gestapa, bývalý strážník, boxer a zubní technik Jaroslav Nachtmann, získal byt ve Spálené ulici č. 82/4 jako konfiskát po spisovateli Adolfu Hoffmeistrovi. Z bytu se pak stala neformální centrála udavačů a konfidentů. Ale chodili sem i herci. Po válce byl Nachtmann dopaden a odvezen do SSSR, v roce 1964 byl vrácen a odsouzen a v roce 1974 se směl vystěhovat do Německa.

     Resslova 307/9, krypta, Národní památník hrdinů
     Kostel Karla Boromejského byl odsvěcený v roce 1783 a v roce 1935 byl znovu vysvěcen jako pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje. Zdejší správci už od počátku okupace ukrývali jednotlivce a v letech 1939 – 1941 zde bylo pokřtěno více než 100 českých židů. Do přípravy úkrytu pro parašutisty byli na jaře 1942 zasvěceni farář Václav Čikl, kaplan Vladimír Petřek, předseda sboru rady starších Jan Sonnevend i oba kostelníci, Karel Louda a Václav Ornest.
     Jako první přišel do krypty 28. května Jaroslav Švarc, o den později Jan Kubiš a 30. května Josef Valčík, Jan Hrubý a Josef Bublík. Toho dne dorazil i Adolf Opálka, ten však ještě odešel a vrátil se 1. června. Jako poslední přišel Josef Gabčík také 1. června 1942.
     Po prozrazení úkrytu došlo k obklíčení, které bylo dokončeno 18. června 1942 ve 4.15 hodin. Nejdříve byl sveden tříhodinový boj o kůr a emporu. Zde postupně padli Opálka, Kubiš a Bublík. Pak nastal několikahodinový boj o kryptu. Hasiči pomáhali kryptu zaplavovat vodou a po odstřelení vchodové desky zaútočili samopalníci. Parašutisté se nakonec zastřelili. Umírající Bublík a Kubiš byli převezeni do lazaretu SS v Podolí, ale Bublík zemřel už cestou a Kubiš hned po převozu. Těla byla dovezena zpět a na chodníku před kostelem probíhala identifikace Čurdou, Gerikem a Hanou Krupkovou.
     Chrám byl uzavřen společně s ostatními pravoslavnými dne 27. září 1942. Ulice byla těžce zasažena americkým náletem 14. 2. 1945.
V říjnu 1947 zde byla odhalena pamětní deska a zpřístupněn památník. Dnes se nazývá Národní památník hrdinů heydrichiády, místo smíření.
     Po obsáhlé návštěvě tohoto památného místa jsme se občerstvili ve vedlejší „Krčmě U Parašutistů“.

     Čiklova č. 19 v Nuslích, místo dopadení Josefa Mašína
     Ulice dostala po válce jméno podle duchovního správce chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici Václava Čikla. Ten bydlel v č. 17 a byl popraven v Kobylisích 4. září 1942. Hned v sousedním domě (tvoří zde jednolitou řadu) č. 1238/19 byl u Otto Krixe ve 4. patře pod falešným jménem Jiří Uher přihlášen Václav Morávek (od června 1940 do února 1941) a po něm od 15. 3. 1941 pod vlastním jménem František Peltán, který zde obsluhoval vysílačku Sparta II. Dne 13. května 1941 byl byt obklíčen gestapem, ale Peltán a Morávek unikli oknem po anténě vysílačky. Jejich úkryt kryl u dveří Josef Mašín, jenž postřelil gestapáka Mischkeho, ale sám byl raněn a zatčen s doklady na jméno Václav Seidl. Peltán si poranil nohy a Morávek uřízl prst, přesto oba unikli.

     Čiklova č. 7, bydliště spisovatele Otrakara Batličky a Aloise Novotného
     Na další štaci se nám vyplatilo nasednout do auta. Podle čísla by to nemělo být daleko, ale opak je pravdou, byt Oty Batličky leží na opačném konci mostu i nuselského údolí. Ze svého bytu zde cestovatel a spisovatel Batlička vysílal z radiostanice Magda. Byl zatčen 14. října 1941, vězněn na Pankráci a v Terezíně a zavražděn v Mauthausenu 13. 2. 1942.
Alois Novotný (1897 – 1945), policejní praporčík státní jízdní policie padl 7. května a pamětní desku mu věnovali sousedé.

     Biskupcova 1837/4, bydliště Jana Zelenky – Hajského
     Od 9. ledna 1939 zde bydlel učitel a náčelník Sokola Jan Zelenka-Hajský, jenž s manželkou Františkou a synem Janem Milíčem podporoval Antropoid. Kubiš a Gabčík prý přišli do stejného domu poslední den roku 1941 a u manželů Růtových zůstali asi do 5. ledna, kdy přešli právě k Zelenkům.
     V dubnu 1942 zde byl ošetřován a ubytován Jaroslav Švarc. Ten pak bydlel ve stejném domě u Wolfů a odešel odtud do krypty kostela. V den atentátu se zde sešla Hana Krupková s Josefem Valčíkem a zjišťovala podrobnosti. Odjet do Pardubic mohla až druhého dne. Zelenka - Hajský byl zatčen 17. června 1942 kolem poledne a neutekl, ač zátah u nedaleko žijících Nováků proběhl nad ránem. Během zásahu se v koupelně otrávil. Syn se otrávil stejného dne večer a manželka byla popravena 24. 10. 1942.
     Manželé Růtovi byli i se synem zatčeni 19. června a také popraveni v Mauthausenu 24. 10. 1942. Ulice kolmá na Biskupcovu dnes nese jméno „Zelenky-Hajského“.

     Biskupcova 1745/7, byt rodiny Moravcovy
     Jen pár metrů přes ulici od Zelenků bydleli Moravcovi. Marie, Alois a synové Miroslav a Vlastimil. Kubiš a Gabčík zde měli kontaktní místo, přechodně tu bydlel v dubnu 1942 Valčík, ale krátce také Mikš, Čurda a Opálka. Gabčík získal od Vlastíka kolo, které použil při atentátu. Po Čurdově udání byl v noci na 17. června celý blok obklíčen a gestapo vniklo do bytu. Marie Moravcová se otrávila na záchodě, manžel byl zatčen a mučen a totéž čekalo Vlastíka, jenž byl mimo Prahu a přilákal jej fingovaný telegram. Při mučení zřejmě prozradil úkryt v kryptě. Jeho bratr Mirek zahynul jako letec RAF při havárii 7. června 1944.

     Zatáčka pod Bulovkou mezi ulicí Zenklovou (za války Kirchmaierovou) a V Holešovičkách
     Těsně před 9. hodinou 27. května 1942 dorazili do zatáčky na kolech Kubiš a Gabčík. V 10.35 přijel černý Mercedes 320C a v zatáčce výrazně přibrzdil. Gabčík vskočil do dráhy se samopalem Stengun, který mu však selhal. Heydrich poručil řidiči Johannu Kleinovi zastavit a vytáhl revolver. Vtom hodil Kubiš bombu, prorazil karoserii a zranil Heydricha do zad střepinou. Kubiš si střelbou do vzduchu prorazil cestu ke kolu a odjel do Libně. Po Gabčíkovi dvakrát vystřelil Heydrich a pak jej pronásledoval Klein. Gabčík unikl a odjel tramvají do centra.
     Zraněný Heydrich byl rychle ošetřen na místě Marií Navarovou a dovezen do nedaleké nemocnice Bulovka. Asi hodinu po atentátu se na místo činu dostavili šéf gestapa Geschke a K. H. Frank a odpoledne byla provedena rekonstrukce. Druhého dne zde vyšetřovala skupina RSHA. Rok po atentátu tu proběhl vzpomínkový akt a na jeden den byla instalována Heydrichova busta. A 28. 5. 1943 kdosi namaloval křídou na vozovku nápis „ČSR“. Komunikace tu byla výrazně změněna a od roku 2009 zde stojí vysoký pomník s třemi postavami parašutistů. Skoro přesně na místě atentátu, jak plyne ze srovnání dnešního stavu a dobových fotografií.

     Valčíkova 1153/22, místo, kde Gabčík postřelil řidiče Kleina
     Po neúspěšném pokusu o střelbu utíkal Gabčík od místa atentátu a v patách měl řidiče Kleina. Za neustálé přestřelky utíkal dolů ulicí, která dnes nese jeho jméno. Tehdy se jmenovala Na Kolínské. Překřížil dnešní ulici Kubišovu a vběhl do ulice Valčíkovy, tehdy Na Zápalčí. Zde se dal doleva a po pár korcích vběhl naproti do řeznického krámku Františka Braunera.  Zádní východ tu však nebyl a majitel navíc upozornil řidiče na protivníka. Gabčík se tedy musel prostřílet. Kleina zneškodnil zásahem do nohy a utekl dolů na tramvaj.

     Ulice Novákových 351/3
     Bydleli tu Václav a Marie Novákovi s dětmi Aničkou, Miroslavou, Jindřiškou a Václavem. Jindřiška odvedla až domů do bytu Kubišovo kolo po atentátu. Všichni za to zahynuli.
     Zraněný Kubiš odjel po atentátu do Libně a kolo opřel o výlohu před prodejnou Baťa na Primátorské, dnešní Zenklově ulici. A pěšky odešel do bytu Novákových na tehdejší ulici Stránského. I s Gabčíkem zde dříve přespávali. Novák už kdysi zahlazoval stopy po výsadku u Nehvizd. Marie Nováková jej nyní ošetřila a Kubiš odešel k Piskáčkům. Jindřiška šla pro kolo, při odvádění ji spatřily dvě ženy, Cecílie Adamová a Žofie Čermáková.
     U prodejny muselo 3. června 42 vytipovaných dívek z okolí, včetně Jindřišky, odvádět kolo. Svědkyně ji však nepoznaly, a tak musely dívky do Petschkova paláce, ani zde však nebyla Jindřiška usvědčena. Rodina byla zatčena až 9. července 1942 a rodiče i 4 děti byli popraveni v Mauthausenu 24. 10. 1942.
     Kvůli výstavbě metra byl zbořen původní dům, pamětní deska je na vedlejším 375/5.