Hynek Jurman

O ŠPANĚLSKÉ CHŘIPCE A DNEŠNÍ NADĚJI

     Rudolf Kučera, syn legendárního fotbalisty, vedl fundovaný rozhovor o španělské chřipce pro Hospodářské noviny. Sto let starý příběh dost rezonuje se současným problémem s koronavirem. Mnohé je podobné.
     Během roku 1917 se objevily první oběti v Číně a jihovýchodní Asii. Válčící státy psaly o válce, ale neutrální Španělsko tolik netrpělo cenzurou a mohlo psát svobodněji. I o nemoci. Takže v r. 1918 vypadalo, že chřipka řádí právě jen tam, proto i dostala své jméno. Ovšem celkem se nakazila pětina až třetina tehdejší populace po celém světě a zemřelo kolem 50 milionů lidé, tedy dvakrát více, než padlo na frontách. Některé prameny uvádějí i 80 milionů.
     Na jaře 1918 onemocněli chřipkou američtí vojáci a přenesli ji na evropská bojiště. Nejvíce umírali zdraví lidé od 20 do 40 let. O prvních obětech u nás se psalo v září 1918, o posledních na jaře 1919. Na konci roku 1918 došly v Praze rakve a vojáci byli odveleni na kopání hrobů.
     Vlády vítězných mocností se bály, že by obyvatelstvo po 4 letech útrap další restrikce nepřijalo. Svobodný pohyb osob se tedy neomezoval a nemoc u nás kulminovala v době vyhlášení a prvních týdnů republiky. Davy v ulicích, které protestovaly proti Rakousku-Uhersku a poté slavily vznik republiky, nemoc vydatně šířily.
Z dalších odborných článků vyplývá, že první vlna, zhruba do května 1918, neměla až tolik obětí na životech a britští vojáci ji nazvali třídenní nemocí. Tehdy se nakazil i britský král Jiří V. Před ním i španělský král Alfons XIII. Vše změnila druhá vlna nákazy, která se koncem léta rozšířila patrně z Bostonu a obešla celý svět.
     Prager Tagblatt uvádí 12. 9. 1918 jako první pražskou oběť koncipienta pražského policejního ředitelství JUDr. Egona M. Proroka ze Smíchova ve věku 25 let. V říjnu 1918 nevyšel malíř Egon Schiele (28 let) s těhotnou manželkou z vídeňského bytu, přesto koncem měsíce zemřeli. V Praze potkalo totéž malíře Bohumila Kubištu. V listopadu zemřel syn slavného spisovatele Arthura Conana Doyla Arthur Alleyne Kingsley Doyle. Vlastně bratr Sherlocka Holmese, protože otec stvořil oba... Básník a dramatik Guillaume Apollinaire zmřel v Paříži 9. listopadu 1918. A v prosinci zemřel ve Francii autor slavného Cyrana z Bergeracu Edmont Rostand.
     Za oběť padali dělníci, vojáci, lékaři, úředníci i továrníci či trestanci. A samozřejmě další slavní tvůrci. Třeba malíři Harold Gilman či Jan Autengruber, operní zpěvák Čeněk Klaus, spisovatelka Margit Kaffka, tanečnice a zpěvačka Gaby Deslys, herečky Vera Cholodnaja, Myrtle Gonzalez a Márta Szentgyörgyi.
     V roce 1919 bylo v Severní Americe zrušeno finále Stanleyova poháru a ve Filadelfii umíraly po vojenské přehlídce na konci září 1918 denně stovky lidí, až márnice nepostačovaly. Za prvních 6 týdnů 12 000 lidí, pak ještě další 4 000. Došlo k uzavření kostelů, škol, divadel a všech veřejných budov. Po století se nám to jaksi podezřele vrací…
     Můj dědeček Hynek Jurman odešel po svatbě v říjnu 1917 i s manželkou za prací do Vídně, kde také španělskou chřipkou onemocněl. Bylo to s ním moc vážné, babička nad jeho lůžkem plakala, a tak ji přišla utěšovat sousedka: „Neplačte! Třeba dostanete hodnějšího!“
     Děda se naštěstí uzdravil a poté nemohl přijít sousedce na jméno! Jak vidíte, i to nejhorší může dobře dopadnout!
                                                                                                         Hynek Jurman

     Jak prarodičům shořel kostel

     Všichni moji předkové žili v Polničce u Žďáru do té doby, než tam zavřeli železárny. Pak odešli za prací. Někdo jen na Novoměstsko, někteří do Štýrska a já podezírám, že někteří až do Austrálie. Před pár lety jsem totiž našel Jurmana ve fotbalové reprezentaci třiadvacítky Austrálie. A jiný Jurman skákal před 50 lety za Jugoslávii na lyžích. Ale pěkná řádka jich přišla právě do Štěpánova.
     Tam se musela brzy také odstavit vysoká pec, ale protože měli dvě kuplovny, dováželi surové železo z Vítkovic a ve velkém tavili šedou litinu. Práce tu bylo dost! Děvčata se většinou brzy provdala, a tak si například Anna Jurmanová vzala Františka Halouzku a 8. 11. 1892 se v Olešničce (1950 sloučena se Štěpánovem) stala matkou pozdějšího varhaníka a hudebního skladatele Bohumíra Halouzky. Počátkem adventu 2012 si Štěpánovští připomínali jeho 120. výročí narození slavnostním koncertem v kostele. Můj praděd František, stolař, domkař, muzikant a kapelník, syn Antonína Jurmana z Polničky, sehnal malý domek v Olešničce a potkal mladou nevěstu v sousedním Ujčově. S Annou Zemanovou počali 11 dětí, několik jich zemřelo, ale třeba dcera Marie se dočkala nějakých potomků! Vnoučka – vědce, vynálezce a vysokoškolského pedagoga Doc. Dr. Ing. Zdeňka Pospíchala, CSc. (1940) a pravnoučka – disidenta a později velvyslance v Bulharsku Petra Pospíchala (1960). Ze tří synů se pak nejstarší František stal otcem statečného letce RAF Adolfa Jurmana (1919-1975), který jednou obdrží dva válečné kříže. Nejmladší Alois byl postřelen ve Velké válce a jako jeden z prvních se podílel na výstavbě čtvrti Tahiti. A konečně můj děda Hynek, zámečník, muzikant a pilný cvičenec v DTJ, který jednou zemře ve stejný den, kdy já se narodím, byl tím, komu shořel kostel.
     Štěpánovská školnice Josefa Fryšoncová využívala k úklidu tříd svých tří dcer a těm se občas večer zdálo, že ve škole straší učitel Jícha, který v budově před léty zemřel. Předešlá školnice prý kvůli podezřelým zvukům dokonce složila funkci. To už měl syn Václav Jícha, rodák bystřický, za sebou úspěchy hudební (učil jej samotný Janáček) i výtvarné. Přátelil se s Františkem Bílkem a v Jaroměřicích byl kolegou Otokara Březiny. Václav Jícha s úspěchem vystavil soubor 80 akvarelů v Praze u Topiče, stal se členem sdružení malířů SVUM a získal si srdce milovníků výtvarného umění. Na odpočinku žil ve Fryšavě, kde je i pochován a na náhrobku můžeme číst pěknou větu: „Byl život, který kráse svého kraje věrně a stále, láskyplně sloužil.“
     Děvčata Fryšoncova dorostla zrovna v tom čase, kdy se kluci Jurmanovi začali ohlížet po nevěstách. Bratři Alois a Hynek si namluvili Mařenku a Růženku, jejichž nejstarší sestru Boženku si vzal pozdější starosta Štěpánova Hubert Matoušek. Hynek a Růženka požádali faráře o ohlášky, v říjnu 1917 se měli brát. Jenže co se nepřihodilo…
     Ve čtvrtek 20. září 1917 lehl štěpánovský farní kostel popelem! A v neděli měla být první ohláška. A teď si představte babičku Růženku, která se těšila na svatbu! Byla chytrým děvčetem, složila kdysi zkoušku z obecné školy hned do třetí měšťanky v Bystřici, ale na další studie chyběly peníze. Tak aspoň dostala jako nejlepší žačka od bystřického učitele Kobzy Dolenského Obrázkové dějiny národa českého (vyšly 1902), kterými jednou u mne probudí zájem o historii a vlastivědu. Když nemohla studovat, provdá se. Sice se jí dvořil Karel Čápek, syn movitého uzenáře z Olešnice, ale babička už měla vybráno. Vezme si Hynka. Netuší, že Čápek bude v příští válce popraven a pak povýšen na brigádního generála.
     Dneska se lidé berou na přehradě, na rozhledně, pod vodou i v balónech. Tehdy tak ztřeštění nebyli a bez kostela si svatbu nedovedli představit. Babička viděla požár kostela na vlastní oči. „Smutný to byl pohled, jak lavice každá zvlášť plápolala,“ vzpomínala v mém dětském časopise v září 1970.
     Po dvě neděle se improvizované pobožnosti konaly na faře, poté v 1. patře Panského domu č. 12. A právě tady proběhl 21. října 1917 sňatek mých prarodičů, kteří se vzápětí vypravili za obživou do Vídně. Když jsem chtěl jet v jejich stopách aspoň na výlet, koukali na mě v létě 1989 soudruzi jako na blázna. Nepustili mě tam ani s národním umělcem Jaromírem Tomečkem, co prý si to dovolujeme! Vida, jak někdy dokáže lidstvo kráčet zpět ve vývoji…
     Kostel ve Štěpánově zůstal několik let v troskách, ale architekt Kopřiva se nakonec vycajchnoval. V letech 1923 až 1924 tu postavil stavitel Hutař podle jeho plánů unikátní kubistický kostel. Ten byl slavnostně vysvěcen v neděli 16. 11. 1924. To už byli moji prarodiče z Vídně zase zpátky, děda tam přežil španělskou chřipku. Z Vídně si babička přivezla šicí stroj, děda jízdní kolo a dvacet pět korun. Hned první den při nástupu do železáren mu někdo pětadvacetikorunu ukradl. Začínali zase od nuly! Ale kostel jim brzy postavili. Podle prof. PhDr. Josefa Války, CSc. jde o jedinou kubistickou stavbu na Bystřicku…
                                                                                                                       Hynek Jurman

     NAD KALENDÁŘEM CELOSTÁTNÍCH VÝROČÍ

27. 6. Den památky obětí komunistického režimu
Převrat v únoru 1948 změnil rázem všechny hodnoty. Bílé věci byly náhle černé a temné stíny naopak zasvítily. Lze pochopit postesknutí básníka Jakuba Demla při četbě soudobého tisku: „Jediný slovo, který si zachovalo ešče svůj význam, je hovno.“
     Bilance komunistického režimu? Jenom na popravištích skončilo minimálně 243 mužů a 1 žena. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunizmu zase doložil 446 popravených osob v letech 1948–1989, z nichž se ve 213 případech jednalo o politické důvody. Při akcích SNB zahynulo přes 600 osob a v letech 1948–1989 bylo na hranicích zdokumentováno 350 úmrtí. Přitom podle platného zákona byl přechod hranic pouze přestupkem, jenž se měl pokutovat 50 korunami.
     I naše republika podepsala 10. 12. 1948 Všeobecnou deklaraci lidských práv o svobodě slova a tisku či o právu opustit kteroukoliv zemi. V praxi se však na hranicích střílelo a jiné názory než oficiální se trestaly jako pobuřování vysokými tresty.
     Při vyšetřování a na útěku bylo zabito možná až 8 000 vězňů. Politických vězňů bylo určitě přes 100 000, uvádí se i 217 000. Odsouzeni byli celkem na 4,5 milionu let! Asi 250 000 osob emigrovalo. Na 48 000 lidí skončilo v lágrech bez soudu a na 220 000 mladých mužů prošlo tábory nucených prací. V letech 1948–1968 byli odsouzeni 6 174 kněží a řeholnice. Přes 2,5 milionu drobných a středních rolníků bylo rozkulačeno a 35 000 z nich odsouzeno či internováno, 470 000 řemeslníků zlikvidováno a 308 000 podnikatelů vyvlastněno. Počet rozvrácených rodin z té doby se nedá ani odhadnout. Stejně tak počet nadaných dětí, které nesměly studovat. Ministerstvo vnitra zaměstnávalo 83 000 zaměstnanců a pro Státní bezpečnost pracovalo 175 000 konfidentů. Na doporučení vyšetřovatelů StB prošlo od roku 1950 psychiatrickým pavilónem C 17 v Bohnicích 11 000 lidí. V prvních letech po únoru 1948 bylo běžnou praxí nechávat oběť bez soudu ve vazbě celé měsíce, ba i léta. StB měla lepší systém utajování a lepší síť konfidentů než gestapo. Na rozdíl od gestapa nehledala pravdu, ale nutila k výpovědím podle svých scénářů. Lživá propaganda lámala charaktery občanů, kteří propadli davové psychóze, k soudům zasílali tisíce rezolucí a hromadně skandovali: „Oběsit, oběsit!“ Škody na mladé generaci a na duších a charakterech lidí nikdo nespočítá.
     Pak už jako banalita vypadají další události z komunistických dob, kdy strana musela schvalovat každou knihu, film i jeho námět, každého řečníka nad rakví umělce, názvy hudebních skupin, účes i oblečení vystupujících umělců, kdy se vyhazovaly do vzduchu trampské chaty, kdy vadil i hrob Jana Palacha, byly zakazovány koledy, upravovalo se pořadí ve Zlatém slavíku, devizové příslib jen tak někdo nedostal. Nedala se koupit auta, kola, pračky, ledničky, knihy ani toaletní potřeby. Kdo přišel později do fronty na maso, zbyl na něj většinou jeden salám a konzerva. Ze statistik a ročenek se vymazávali sportovci jako Nedomanský, Lendl, Navrátilová, Petr Šťastný, Ája Vrzáňová, Cyril Musil. Jan Tříska byl ve filmu dodatečně nahrazen J. Krampolem a film byl znovu sestříhán. Rušička zahraničních stanic nás vyšla na 70 milionů korun ročně.
     Abychom na zrůdný komunistický režim nezapomínali, byl 27. červen, výroční den popravy dr. Milady Horákové, označen za Den památky obětí komunistického režimu. Pamětní deska na budově bystřického muzea připomíná od 17. listopadu 2006 místní oběti komunismu. I zdejší lidé byli zavíráni a zbytečně umírali. V Račicích u Bobrové byl 17. 5. 1950 obklíčen a zastřelen Bohuslav Pavlů z Litavy, v Dalečíně zase 28. 4. 1954 po honičce s estébáky Josef Veselý z Mirošova. Ve vězení zemřeli Raimund Musil z Rodkova a Antonín Straka z Veselí, další se vrátili domů jenom zemřít.
     Připomenul bych citát z polistopadového článku Vladimíra Jičínského: „Jedině lidé bez svědomí a morálky mohou i nadále, po odhalení všech komunistických zločinů, zločinů, které přesahují svojí strašlivostí i tu nejobrazotvornější fantazii, zastávat tyto zločinné ideály a vystupovat z pozic tzv. komunismu.“
     A učitel Jan Jílek z Rovečného uvedl v doslovu ke knize Josefa Novotného Olešnické memento: „Stali jsme se oběťmi režimu, který o sobě po 40 let s oblibou prohlašoval, že je tím nejspravedlivějším řádem v lidských dějinách. A zatím: Kam šlápl, tam přinášel úpadek a zkázu. Nenávist a strach. Přetvářku a lež. Demoralizaci všeho ušlechtilého a tradičního. Vězení a koncentráky. Šibenice. Vykonstruované procesy.“
                                                                                                                     Hynek Jurman

     VZTEKLOUN NA KOLE

     V roce 2020 byly tři čtvrtiny září málem tropické a vedra stále lákala na kolo. A tak jsem si vyšlápl i 16. září, ale ne nějak daleko. Protože jsem o dva dny dříve dal 68 kilometrů do Tišnova a Dolních Louček a plán 3 000 km jsem splnil už 22. srpna, chtěl jsem se jenom kochat. O více než 350 jsem už měl přeplněno, proto jsem vymyslel jenom kratší výlet, nakonec měřil 34 km.
     Podle řeky Svratky nejdříve k severu, přes Koroužné, pod Hraběcím stolkem a malé přehrady do Víru, otočka u pomníku padlým a malé posezení v Hotelu Vír. Tam na zahrádce sedávám často, srkám pivo, kochám se peřejemi v řece a přemítám, jak zrovna tady se kdysi koupal Jan Masaryk v dámských plavkách. Tak i dnes. Vypiju pivo, pokochám se, zaplatím a jdu ke stojanům s koly. Tam odebírají kola dva chlapíci, asi otec se synem. Babrají se s tím, a tak jsem rychlejší, skáči do sedla a zvolna mířím zase zpět kolem řeky. Počasí příjemné a těch krás na všech stranách!
     Nijak zvlášť se neženu, a tak mě kousek od Koroužného předjede mladší z té dvojice, kterou jsem předběhl u stojanů. Chlapec šlape s velkým vypětím, přesto se mi vzdaluje jen pomalu a já bojuji s pokušením dojet jej a držet se v háku. Ale proč bych to dělal, že? A tak si jedu po svém a mladík se mi zmenšuje. V Záskalí mě předjíždí i ten starší, zřejmě otec. Menšího vzrůstu, svalnatých lýtek, jistě mladší, než jsem já! Tentokrát pokušení neodolám, dotáhnu se na něj a vezu se v zákrytu. Protivítr od jihu je dnes silný, a tak je to příjemné. Chlapík maká a já mohu občas přestat šlapat, pak ale zase musím zabrat, aby mi neujel. Idyla trvá jenom do Hamrů.
     Tam ten neznámý zjistil, že se vezu v háku a začal střečkovat. Zvedl se ze sedla, zabejčil ze všech sil a makal! Asi nejezdí moc dlouho, že nechápe zákonitost háku. Zákrytu! Buď prostě někoho předjedu a odpárám jej, nebo mám smůlu. Pokud jsem sráč a nedokážu ujet, nemám ani předjíždět! To každý pořádný cyklista ví. Jenže tenhle velbloud, co to píšu – bloud, nic takového nevěděl.
     Snadno jsem se jej udržel, a tak se ten blázen ohlídl a pak přejel na levou stranu silnice, abych si jel. Ale já nejel! A tak se zase vrátil vpravo, vystrčil na mne zadek a šlapal zase ze všech sil. Já nadále seděl, protože se ze sedla nezvedám od těch let, co jsem přitom ve stoupání do Deblína jednou ulomil pedál a ještě si rozřízl lýtko. Ale i vsedě se toho cholerika snadno udržím přes celý Borovec, a tak za mostem přestane úplně šlapat a já musím přece jen do čela. Vyjedu tak celý kopec u školy a tentokrát se veze ten mezulán. Dolů si přišlápnu a pak zabočím do hulíku ke svému domu.
     Dvě minutky vydechnu na lavičce, a poté šlapu k Nedvědici. Lážo plážo, s radostí. Nerad s někým závodím a s šíleným cholerikem už vůbec ne. Asi se teď vzteká někde přede mnou. A já si naplno užívám pohody v překrásném údolí řeky Svratky.

     TŘI PUBLIKACE Z NAŠEHO OKOLÍ

     Ve Švařci má chalupu historik, odborník na vrcholný středověk, prof. Mgr. Libor Jan, Ph.D. (1960 Brno), autor a spoluautor celé řady knih a sborníků. Uveďme alespoň Václav II. Král stříbrného trůnu (2015) či sborník Morava v časech markraběte Jošta (2012). A pár desítek metrů od této chaloupky, kde se narodila Janova prababička, stojí rodný statek malíře Jiřího Štourače (1960 Nové Město n. M.). Oba tvůrci spojili své síly a 19. září uvedli na svět na výletišti Pod Lipami menší sbírku „pověstí nepověstí“ Švarečtí permoníci. Několik ozvěn pověstí se v knize mihne, ale většinu příběhů si L. Jan vymyslel a podal je jadrným jazykem. Poetičnost jim dodávají typicky barevně strohé ilustrace J. Štourače. Knihu vytisklo nakladatelství SURSUM na kvalitním papíře a může být pěkným vánočním dárkem, neboť bude k sehnání i v Bystřici.
     Vynálezce Ing. Erich Roučka (1888 Velké Meziříčí – 1986 Ezelsdorf) vyráběl automatické regulátory parních kotlů, říkalo se mu český Edison a jako téměř stoletý zemřel v emigraci. Založil továrny v Blansku (1911, pozdější Metra) a Slatině (1929). Zabýval se i léčením rakoviny, stavěl první detektory emocí a lži a v roce 1948 sestavil funkční model krevního oběhu. Prožil na svou dobu typický životní příběh. Člověk nesmírně chytrý a pracovitý byl totalitním režimem okraden a vyštván za hranice namísto toho, aby se národ mohl těšit z plodů jeho práce!
     Publikaci o jeho životě ERICH ROUČKA, život a dílo blanenského vynálezce a průmyslníka vydalo blanenské muzeum. Pro čtenáře z Bystřicka je zajímavý autor publikace, Ing. Jaroslav Šejnoha, rodák z Vítochova (1939). Jako mladý inženýr nastoupil v Metře Blansko a dotáhl to časem až na generálního ředitele.
     Zatímco první publikaci seženete u knihkupců a druhou v Muzeu Blansko, třetí zajímavost Zde někdo sleduje roky vydal doc. Dr. Ing. Zdeněk Pospíchal (1940 Brno) jen pro své příbuzné a přátele. Ale je nesmírně zajímá! Jeho příběh začíná téměř před sto lety, kdy v malé chaloupce v Olešničce u Štěpánova vyrůstal nejen můj tatínek s bratrem Jaroslavem, ale ještě jejich dva bratránci. Z nich starší Adolf Jurman se stal statečným letcem RAF za 2. světové války a o rok mladší Hynek Pospíchal byl později otcem autora vzpomínek. Zdeněk tedy vzešel z chudých poměrů, ale dotáhl to na vědce, vynálezce, vysokoškolského pedagoga, soudního znalce i radního Města Brna. Publikoval přes 300 vědeckých prací, je autorem mnoha vynálezů a 13 patentů, byl předsedou Strany Zelených v Brně a kandidoval za ni do Senátu. Vynalézal v nejrůznějších oborech – slévárenství, odpady, hygiena práce, eliminace bakterie Legionella, sauna, ale třeba i parkování v Brně. Jako soudní znalec řešil např. známé úmrtí dvou žen v sauně.
     Jeho čtivé vzpomínky přibližují i setkání s takovými osobnostmi, jakými byli Karel Kryl, Boris Němcov, Václav Havel, Jaromír Tomeček, princ Charles a princezna Diana, ale i léčitel Paseka či na jedné výstavě Jakeš se Štrougalem. Z jeho blízkých měl bystřické kořeny MUDr. Silvio Koenig.
     Zdeňkův syn Petr Pospíchal byl nejdříve disidentem, jehož vyváželi esenbáci do lesů a věznili, později velvyslancem v Bulharsku…
                                                                                                                Hynek Jurman

     ODEŠEL JOSEF NOVOTNÝ

     Josef Novotný se narodil 15. 2. 1931 v Olešnici, vystudoval SZTŠ v Bystřici n. P., bydlel v Křtěnově a celý život pracoval v zemědělství. Od mládí se zajímal o brutální výpad režimu proti zemědělcům z Olešnicka a Bystřicka. Provokatérem v režii StB byl v zimě 1952 - 1953 nechvalně známý partyzán Bezzubý Pepek. Případ skončil popravou dvou odsouzených včetně provokatéra a mnohaletými tresty pro ostatní. A násilnou kolektivizací zemědělců.
     Josef Novotný si od mládí činil poznámky, zjišťoval fakta a jakmile to bylo možné, zpracoval případ knižně. Tři roky ještě intenzívně pracoval, kniha Olešnické memento vyšla v roce 1995 a opakovaně v r. 2009. Případ zaujal i Českou televizi.
     Nevinným obětem byla odhalena pamětní deska na budově sokolovny 28. 10. 1994. I o ni se zasloužil Josef Novotný, který vedl dlouhá léta Vlastivědný kroužek v Olešnici.
     Neúnavný písmák, chrámový zpěvák a zastánce demokratických hodnot zemřel v kruhu svých blízkých ve věku 89 let 19. 12. 2020. Jeho kniha nám zde zůstává…
                                                                                                      Hynek Jurman

     VZPOMÍNKA NA VLADIMÍRA MAKOVSKÉHO
     (1. 8. 1924 Věcov – 2. 6. 2020 Mostiště)

     Několikrát jsem byl svědkem vyhlášení dnes už zesnulého pana archiváře Jaromíra Kotíka z Velké Bíteše: „Na okrese píší pořádně jen tři lidé. Jurman tam nahoře, Makovský v Meziříčí a já tady!“ Což o to, Kotíkovy práce jsem znal dobře, svoje snad také, ale o Makovském jsem často přemýšlel. Co to může být za člověka, jak je asi starý, co vlastně publikuje?
     Dlouho mi byl neznámým, až do mé práce na průvodci Velkomeziříčskem. To už jsem věděl, že Vladimír Makovský je vlastivědným badatelem, spoluautorem publikací Vídeň, historie a současnost, Pod Babákem býval mlýn, Stránecká Zhoř - včera a dnes, Blízkov - Dědkov v proměnách času i Ročenek města Velkého Meziříčí.
      Byl pátek, 12. prosince 1998, kdy jsem s adresou v ruce našel ten správný dům a u dveří pana Makovského zazvonil. Měl jsem pech, badatel právě ležel v nemocnici. Toho večera jsem měl literární besedu v Borech a manželé Křížovi mi shodou okolností tlumočili zájem pana Makovského o mou práci. V duchu jsem zajásal a brzy se pak s dotyčným osobně setkal. Rád si přečetl můj rukopis a poradil, co na něm vylepšit. Radil mi odborník, vždyť ve Velkém Meziříčí žije od té doby, kdy já se učil pořádně chodit...
     Několikrát jsme se letmo sešli a podrobněji pohovořili až 12. března 1999. Končil slunečný den, památný naším vstupem do NATO, já měl za sebou nádherné toulání s Karlem Švestkou po Tasovsku a před sebou posezení s panem Makovským v restauraci Club. Dozvěděl jsem se od něj mnoho nečekaného.
     Třeba to, že je rodákem z Věcova, že se však ve stáří jednoho měsíce stěhoval s rodiči do Borovnice a po vychození školy byl přidělen na mlýn a pilu Emila Šauera v Ubušínku. V r. 1944 byl totálně nasazen do letecké továrny u Badenu a později na opevňovací práce na maďarsko-rakouských hranicích. Odtud ještě ve stejném roce utekl, skrýval se na Vysočině do konce války a po ní vstoupil do služeb SNB, později VB.
     Za dalších šest let se oženil a v r. 1957 byl na vlastní žádost přeložen ze Zlína do Velkého Meziříčí, kde se začal zaobírat historií.
     V důchodovém věku se zapojil i do ekologických aktivit (celostátním funkcionářem byl až do r. 1991) a především se věnoval genealogii a vlastivědnému bádání. Své poznatky publikuje ve Velkomeziříčsku i v odborném tisku. A vydává už vzpomenuté publikace. A dopisuje kroniku města za poslední desetiletí.
     Mému překvapení však není zdaleka konec, neboť můj společník povídá: „Mám rodopis Makovských zpracovaný od roku 1357. Jan Makovský, známý rebel z Pusté Rybné, byl v přímé linii. Jeho bratr Josef se přiženil do Březin a byl mým předkem.“
     Ano, je tomu tak, sedím vedle člověka, jehož praprapraděd byl bratrem Jana Makovského, vůdce známé helvétské rebelie. Sám se zastřelil v květnu 1797 během pronásledování a stal se hrdinou Kaplického románu Rekruti.
     „Z nepřímé linie byl i sochař Vincenc,“ dodává skromně můj spolustolující a vysvětluje, že jeden z Makovských se přestěhoval z Borové u Poličky do Ždánic u Bystřice n. P. Otec umělcův se narodil právě ve Ždánicích, ve Vídni se vyučil řezníkem a v Novém Městě na Moravě koupil dům, v němž se v r. 1900 narodil budoucí sochař Vincenc Makovský. A z jeho synů se Zdeněk také věnuje výtvarnému umění, Jan je architektem.
     Samotný Vladimír Makovský od časů našeho seznámení napsal spoustu dalších zajímavých knih. Celkem 24 vlastivědných a 5 genealogických. Třeba Rod Pavlasů z Pavlova (2003), v níž je nejvíce místa věnováno statečnému odbojáři Josefu Pavlasovi, jenž působil na hájence u Netínského rybníka. Ale i další monografie obcí, několik dílů Mlýny a mlynáři na Velkomeziříčsku či návodnou publikaci Hledáme své předky (2015) pro zájemce o vytvoření rodokmenu.
     V roce 1994 založil Vlastivědnou a genealogickou společnost ve Velkém Meziříčí a několikrát mi umožnil na její schůzce také přednášet. Vladimír Makovský se dožil požehnaného věku a zanechal nám tu dílo velké, poctivé a zajímavé.
Čest jeho památce!
                                                                                                           Hynek Jurman

     Vyšla monografie JIŘÍ ŠTOURAČ

     Galerie Litera vydala koncem roku 2020 krásně vypravenou monografii Jiří Štourač (128 stran). Obsahuje průřez tvorby akademického malíře z Vysočiny (narozen 31. 8. 1960 Nové Město na Moravě), který si maloval odmalička. Tehdy vozil na trakaři stohy výkresů za dědinu a tam je pálil. Vystudoval AVU v Praze (1979–1984), ale bez rodné Vysočiny by nemohl dlouhodobě žít ani tvořit.
     „...prvomučedníci naražení na hroty přistavených kopí, v presbytáři již pouze torzovité, věky poškozené scény, probouzející představivost k domýšlení děje,“ vzpomíná v monografii malíř na své dětské zážitky z návštěv bohoslužeb v kamenném kostelíku sv. Michaela ve Vítochově a jeho cenné nástěnné malby. Tady sbíral Jiří první inspiraci a od té doby domýšlí děje nejen dramatické, ale i mírnější duševní pohyby v člověku.
     Na počátku 80. let přestal Jiří Štourač malovat krajinu, začal tvořit figury a především vlastní představy. „Bylo to silné a vzrušující,“ říká o své první návštěvě italského Arezza. Italská malířská renesance se stala jedním z trvalých zdrojů jeho tvorby. Malbu mu pak prerušily na více než 10 let uhlové kresby. Ty se staly vnějším projevem autorova duševního a duchovního hledání i nalézání, jeho úvah o smyslu života i smrti.
     Jiří Štourač je i dokonalým portrétistou a ilustrátorem. Ilustruje ale jen tehdy, když je „literární předlohou silně osloven a vnitřně se s ní ztotožňuje“. Podle Jiřího Štourače „skutečně kvalitně výtvarně lze doprovodit jen málo knih“. Možná nejznámnější jsou jeho nezaměnitelné ilustrace Erbenovy Kytice.
    V novém tisíciletí se Jiří Štourač zase vrátil k barvě. Z monografie Jiří Štourač poznáte, že rozměrnější barevná plátna jsou dodnes doménou jeho tvorby. Ale věnuje se i jiným technikám a tématům. Pro kapli ve Slavkovicích namaloval křížovou cestu. Ilustroval řadu pozoruhodných knih. Román Mor od Alberta Camuse jej oslovil už na AVU jako studenta, Jiří načrtl několik skic a k myšlence ilustrovat jej se vrátil po 35 letech. Výsledkem byla první cena za knihu Malíř a mor (text Petr Pazdera Payne a Camusovy citáty) v soutěži Nejkrásnější kniha roku 2019.
     Monografie je uvedena zajímavou esejí Martina Součka, který využívá ve valné části osobních úvah a záznamů Jiřího Štourače. Následuje více než sto stran reprodukcí obrazů a ilustrací. Počínaje venkovskými motivy (Plot, Kůlna, Postele) a autoportrétem, které namaloval temperou jako osmnáctiletý, přes první barevné práce olejem na akademii (Jeptiška, Zátiší s karafou), ale současně už i dokonalé kresby uhlem (Naslouchání, Trýzeň, Bez názvu). Uvedeny jsou i pozdější práce uhlem (Zraněný zvon, Nad propastí, Zvoník, Zvěstování, Lazar, Prázdný hrob, Náhrobky, Prima, Schodiště), z ilustrací nechybějí ukázky z knih Kytice, Ve znamení zubří hlavy, Švarečtí permoníci, Mor, Lehkonozi). Objeví se i kresba tužkou (Via Appia, Celle), ale druhé části monografie naprosto dominují reprodukce rozměrných olejomaleb postav (Večer, Po tercii, Mnich, Pavla, U studny, Na půdě, Dívka s mřížkou, Trýzeň), architektury (Chodba, Nádvoří, Bez názvu, Dlažba, Půda), ale i krajin (Vesina, Fiesole, Madonna del Sasso, Interiér s pohořím), zátiší (Zátiší se zálivem, Zátiší s kartami, Den, Noc, Ulity, Tři knoflíky, Svícen, Bílá dáma, Kuličky, Neznámé souhvězdí) a portrétu (Maruška).
     V závěru knihy nechybí stručný životopis Jiřího Štourače, soupis jeho samostatných výstav (1994–2020), výběr ze skupinových výstav (1988–2017), soupis ilustrací a výběr z bibliografie.
     Že se vydal Jiří Štourač nelehkou cestou, shrnuje v závěru své eseje Martin Souček: „Jiří si po zkušenostech z „velkého světa“ našel svobodu, ticho, porozumění věcem okolním, vrátil se domů. Maluje soustředěně, v rytmu, který mu dává smysl. Má své sny, ať už jsou to obrazy italské krajiny, nebo motivy z klášterního prostředí. Jisté je, že výsledkem budou mimořádná díla … mistrně provedená.“
                                                                                                                     Hynek Jurman

     NIKOMU TO NEŘÍKEJ!
     Na potoce

     Vojtíšek trávil nejvíce času na potoce. Ten mu zurčel přímo pod okny, stačilo jenom přejít cestu a seběhnout pár kamenných schůdků. On ten potok tedy občas také trochu zahálel, sotva se vlekl a byl málem vyschlý, ale někdy dokázal naopak zabouřit, to když se přihnala bouřka ze západu od Vrtěžíře. To nejdříve nebe zčernalo a vysílalo takové dunivé rány, že hejno čertů je proti tomu úplné nic. Pak se ten rachot přiblížil docela blízko, nebe ozařovaly blesky, rány padaly úplně blizoučko a babička honem zavírala všechna okna, aby prý neuhodilo do baráku. Dunělo pak ještě v dálce a jen ten rachot dozníval, už byl na řadě potok! Hučel, až šla hrůza!
     Za normálního stavu byly vyzděné břehy tak vysoké, že ani tatínka by dole od vody nebylo vidět. Skryl by se tam. Jenže teď se kalná voda zvedala až málem k cestě, tatínek by si tam už ani holínky neschoval. V proudu se převalovaly silné větve, četné lahve, kusy dřeva a plno jiných věci. Voda se vzdouvala, pěnila a hučela. Ale jak hučela!
     Když kdysi poprvé v chlévě u Vojtíškovy hlavy znenadání zabučela kráva Stračena, to se chudák vylekal. Ale co byla kráva proti tomuto rozbouřenému potoku!
     „Před ohněm utečeš, ale před vodou ne!“ kázala mu babička a připomínala příběh ze starých časů, kdy jí potok vytopil celou chaloupku. To měla ještě druhý vchod nahoře ze silnice, ale nějaký vypečený soused prý ty horní dveře otevřel, voda se prohnala síňkou a zaplavila všechny místnosti. No hrůza!
     „Aspoň jste měli uklizeno! Haraburdí odnesené, síňka vymetená, podlahy umyté,“ smál se pan Večeřa, který stál hned vedle a také obdivoval hřmící potok.
     „Toho neposlouchej, Jarouš je taškář,“ šeptala Vojtíškovi babička a táhla jej domů. „Nepřála bych ti vidět tu spoušť! Toho bahna všude.“
     Soused Jaroslav Večeřa, řečený Jarouš, býval samá legrácka, nic nemyslel vážně a tak účetní Lojza Marek o něm i klukům říkal, že si ze všeho jenom dělá prdel! I ze soudruhů! A podle babičky byl Jarouš navíc neznaboh!
     Jednou, když měl Franta Štarhů zapařené nohy z gumových bot, takže mu silně zapáchaly, posílal jej Mirek Sedláků, ať si je jde do řeky umýt, že se ten smrad nedá vydržet. Všichni byli pro, ale pan Jarouš Večeřa kluka zadržel a povídal:
     „Ještě bys otrávil ryby! A voda už je studená, mám lepší řešení!“
     Kluci se zvědavě zarazili a Jarouš jaksi odbočil a začal vyprávět, že Sovětský svaz je náš nejlepší přítel a že se ruštinu budeme všichni ve škole učit, abychom mohli číst báječné ruské knihy. A že v Brně na náměstí Svobody je dole obchod, kde se prodávají jen a jenom knihy v ruštině. A ten obchod že se jmenuje Sovětská kniha.
     „A ty Franto, jdi místo k řece do Sovětské knihy, tam ani noha nepáchne!“
     Kluci nechápali, až po chvíli se Pepek Jurka nahlas rozesmál. Vojtíšek, ten se smál později, ale smál se tomu dlouho, celá léta… Copak Jarouš, ten měl nabito!
     Potok dovedl běsnit, ale po většinu roku býval mírný jako ovečka a opravdu jenom zurčel pod okny domku, kde bydlel Vojtíšek s maminkou, tatínkem a babičkou. A teď už i s malým Pepíkem, kterého musel hlídat, což ho tedy vůbec ale vůbec nebavilo. To tedy byla otrava!
     Zvláště o Velikonocích, kdy chtěl jít mrskal s většími kluky až za řeku na Druhou stranu, ale tam ještě nesměl Pepík. Rodiče na tom trvali, že by toho malého mohlo něco na silnici přejet. A že s ním bude Vojtíšek chodit jenom tady, po Malé Olešničce. Tak mu zkusil utéct, jenže Pepík se s pláčem hnal po silnici za tou tlupou velkých kluků a Vojtíšek se musel nakonec vrátit a odvést ho domů. Kluci se vrátili s pytlíky vajíček a Vojtík byl smutný. Není nic horšího, než hlídat malého sourozence!
     Ani na potok Pepík ještě nesměl, tam řádil Vojtíšek se samými staršími kluky. S Mirkem Sedlákem, Pepou Jurkovým a bratry Láďou a Frantíkem Štarhovými nejvíce. Tohle byla ta jejich parta, ta pravá, která proháněla četníky i zloděje, indiány i bílé osadníky, někdy dokonce i fašisty a partyzány. Hráli fotbal, vyráběli luky, později i jiné palné zbraně, kterým říkali samostříly, v korunách olší na třech ostrůvcích stavěli z prken jednu boudu za druhou, na Hradisko vlekli krumpáč a hledali tam poklady, z cizích zahrad pravidelně česali třešně, hrušky i jablka, vyráželi už i k řece, ale nejčastěji se v teplých dnech zatím scházeli na potoce.
     Brodili se vodou, skákali po splávcích a v teplých dnech se sprchovali po velkým splavem na Žumpáku. Tenhle splav měřil skoro dva metry a právě díky němu se dostal poslední úsek potoka tak hluboko pod cestu. Ze splavu se řítil doslova vodopád a kluci se dokázali namáčknout mezi něj a vyzděnou stěnu a s radostí se tam schovávali.
     Samozřejmě už také proháněli rybky, zkoušeli je chytat do ruky. Standa Navrátil, o mnoho let starší než Vojtíškova parta, při takovém pokusu vytáhl s řevem ruku a na prstu mu visel červenými klepety rak! Asi mu prst chutnal, protože se nechtěl za nic pustit. Voda byla tehdy tak čistá, že se raků skrývalo v potoce dosti a kluci si na ně dávali pozor.
     Ale nejraději pouštěli lodičky. Ty si nejdříve museli vyrobit ze silnějšího klacíku. Nařezali asi deseticentimetrové kousky, oba konce ofajzali do špiček, jaké má správná loďka mít, a nožíkem nakonec seřízli lodičku po celé délce asi o centimetr. Na vzniklou plošku se napsal inkoustovou tužkou název stáje a mohlo se závodit. Na startu se sešly slovutné značky, které kluci zachytili z motocyklových závodů. A tak měl Franta Hondu, Mirek Yamahu, Pepek Suzuki, Láďa MV Augustu a řval přitom, že je Džakomo Agostýny a Vojtíšek měl aspoň Jawu, kterou v těch časech opravdu světově proháněl Franta Šťastný spolu s Gustou Havlem a dalšími do kůží nacpanými borci.
     Jeden z chlapců šel startovat. Někdy se snažil napodobit zvuk túrovaných motocyklů, ale většinou jen položil dřívka na hladinu pod posledním splávkem. Cíl představoval balvan u schůdků k potoku a na celé té trati se děly věci! Jen málokterá lodička proplula hladce jako nůž máslem, o nic se nezadrhla a slavně zvítězila. Většinou do sebe závodní stroje narážely, tím se roztočily, proudek je strhl ke břehu, tam se zachytávaly o trávu či blatouchy, no byly to závody dramatické a pokud Pepek s Láďou, kteří už chodili do školy a byli z party nejstarší, zrovna nevyhrávali, tak neunesli úspěch těch mladších.
     „Diskvalifikace, diskvalifikace,“ začali křičet záhadné slovíčko, lodičky soupeřů přehazovali proti proudu, jejich majitele nakonec postříkali vodou a často je do potoka úplně povalili, a tak se slavní majitelé japonských, italských i jiných značek vraceli často domů celí mokří.
     Vojtíšek to měl naštěstí nejblíže, hnedka byl doma a voda mu nevadila. Lodičky pouštěl moc rád. Pokud se k partě připojily i holky z Olešničky, už to taková zábava nebyla. Kromě Věrky Sedlákové byly všechny o pár let starší a moc legrace s nimi nebylo. To zlatej Jarouš Večeřa se svými fóry!
     Když byl ještě Vojtíšek menší, přišel před sousedovu lavičku zrovna ve chvíli, kdy hrál obecní rozhlas nějakou ryčnou píseň. Jarouš seděl na lavičce, kolem se motalo ještě několik dětí, ale on se obrátil s vážnou tváří zrovna na Vojtíška.
     „Ty kluku, slyšíš jak hrají! Běž pro maminku, ať jde tančit!“
     Vojtíšek po očku pohlédl na Jarouše, ale ten prosbu zopakoval. Pro chlapce byl autoritou. Pochopil, že je důležité, aby maminka všeho nechala a šla tančit. Upaloval tedy domů, maminka zrovna pekla na plotně vdolky.
     „Mamí, pojď, máš jít tančit!“ táhl ji za rukáv.
     „Dej pokoj s hloupostmi,“ odporovala maminka, ale Vojtíšek se nevzdával.
     „Pojď! Pan Večeřa to říkal. Máš jít tančit!“
     „Jarouš je vůl!“ neudržel se tatínek.
     Vojtíšek koukal z jednoho na druhého a ještě jednou zatáhl maminku za ruku.
     „Běž si hrát. A ne abys mu to řekl,“ zasáhla babička. „Jarouš je pitomec…“
     Vojtíšek se zmateně vracel k lavičce. Krčil rameny a kroutil hlavou, aby pan Večeřa pochopil, že se dneska tančit nebude.
     „Nechce tančit. Prý jste pitomec!“
     Jaroslav Večeřa se hlasitě rozesmál a přitom se plácal rukama do stehen.
     „Tak u toho bych chtěl být,“ nedal se utišit.
     „Taky jste úl,“ pípl Vojtíšek potichu a pohlédl na sousední včelín, kde se to černalo tatínkovými včelkami. Kdyby tak chtěla toho Jarouše nějaká bodnout!
     Pan Večeřa byl možná někdy pitomec, ale byla s ním legrace. To s těmi většími holkami teda ne. S nimi se dalo hrát akorát tak na auta. To se sesedli na sklípku pod Hradiskem, určili si pořadí a pak už jenom čekali, jaké pojede auto či jiný povoz. V té době býval provoz mírný, a tak se někdy čekalo dost dlouho. To bylo radosti, když jelo někomu pěkné fáro! Ale na někoho vyšla jenom staré herka sotva držící při sobě.
     „Mně jede jenom kolo,“ smutnil Vojtíšek, když byl na řadě a od hřbitova šlapal zrovna jeho tatínek.
     Jenže co se nestalo. Ještě než k nim dojel, přihnal se z druhé strany docela pěkný spartak, ten byl tedy Vojtíškův a tatínkovo kolo zbylo na Mirku Sedlákovou. Ta předstírala hroznou pohromu, zatímco hoch se usmíval. Ale to už byl na řadě Pepek Jurka, kterému profrčel tmavý nákladní vůz i s černou posádkou.
     „Vypadají jak černoši, jen zuby jim svítí,“ smála se Mařka Jurková, zatímco její bratr zuřil:
     „To mně poser nohy! Chytl jsem grafiťáky z Tresnýho!“
     Ještě hůře dopadl Láďa Štarhů, kterému jel traktor s hnojem. Tak se trochu nasmáli, pošťuchovali se navzájem, ale Vojtíška tahle hra moc nebavila. Co je na tom, čekat, jaké vozidlo vám zrovna pojede? Nic se nedalo ovlivnit a chlapec to hrál jenom ze slušnosti k ostatním.
     „U lodiček taky nic neovlivníš,“ namítl Mirek. „Jak je proud vezme, tak to valí…“
     To sice byla pravda, ale přece jen to bylo zábavnější, než sedět na sklípku a vyhlížet auta. Holky už možná vyhlížely i starší kluky, kteří tu občas prošli či projeli na kolech, ale Vojtíšek byl z takové hry otrávený, a jak mohl, zamířil raději domů a poprosil babičku o knížku.

     JAK   TO   BYLO   S   PARTYZÁNY

     Bořivoj NEBOJSA

     Předmluva k třetímu vydání

     Pokud budeme studovat problematiku partyzánského odboje, brzy pochopíme, jak temná a složitá byla doba protektorátu. Když vidíme, jak se dokáží chovat lidé kolem nás v době míru, když si vzpomeneme, jak kvůli prospěchu mnozí v letech 1968-1969 třikrát vyměnili kabát, pak nemůžeme čekat, že se nějak skvěle mohli chovat lidé ze stejného těsta za války, kdy byl jejich život ohrožen i kvůli maličkostem. Byla to opravdu temná doba plná těžkostí a nesnází. Většina lidí se proto chovala účelově, skutečných hrdinů bylo málo. To se málokdy přiznalo a odboj se dodnes halí do nejkrásnějších rouch, do nepravdivých legend.
     Už novinová verze a první vydání knihy Jak to bylo s partyzány (1995, resp. 1998) vyvolaly živou diskuzi a velké ohlasy. Kladné i záporné. Zájem o knihu projevili novináři, rozhlas i televize. Byly k ní svolány dvě tiskové besedy a bylo vydáno oficiální „Stanovisko…“ OV Českého svazu bojovníků za svobodu ve Žďáře nad Sázavou. Byly o ní vysílány rozhlasové relace, byly podle ní natočeny dva televizní dokumenty, byla doporučena za „cvičebnici kritického myšlení“.
     Drobně opravená a o pár nových příběhů doplněná kniha vyšla znovu v roce 2002. Funkcionáři ČSBS, kteří svojí hysterií dokazovali, že jim o skutečnou svobodu, pravdu a demokracii nikdy nešlo, jí prorokovali naprostý krach. Místo toho se kniha zase vyprodala a už léta ji čtenáři marně shánějí a nabízejí i desetinásobnou cenu.
     Pro tento zájem, ale též z důvodu zjištění nových faktů a informací především po otevření Archivu bezpečnostních složek, vydávám doplněnou knihu potřetí. Jde o publikaci potřebnou, neboť komunističtí slouhové napáchali v odbojové literatuře obrovské škody.
     V České cikánské rapsodii (2016) naznal historik Jan Tesař, že všichni historikové selhali. Že ani nehistorik Bořivoj Nebojsa se nevyhnul omylům a chybám, ale že byl jediným autorem, který odboj nezkresloval z ideologických důvodů.
     Tesař adresně odhaluje falzifikátory od „hlavního moravského normalizátora historie odboje“ Vojtěcha Žampacha přes Radomíra Lužu, jehož údaje jsou „direktivami svým služebným“, až po někdejšího kritika mých děl Petra Kopečného. Jeho práce považuje Tesař za „malou ukázku běžného způsobu práce české normalizačně-sametové historiografie Odboje“ a Kopečný je podle Tesaře „historik zvyklý stát v předklonu, způsob přirozený normalizačně-postkomunistickému českému dějepisu“.
     Tesař své hodnocení končí takto: „V této situaci jak bývalí odbojáři (skoro všichni), tak tehdejší historici (bohužel všichni, mám na mysli samozřejmě i tzv. nezávislé) zcela selhali, což vyznačuje i současnou duchovní situaci národa; až bude konstatována tato základní pravda, můžeme diskutovat i věcně o věcných Nebojsových omylech.“
     Krásná slova, která plně respektuji, o nic jiného mi nikdy ani nešlo. A to je nejradostnější a nejdůležitější smysl mé práce. Drobné chyby byly způsobeny absolutní důvěrou k svědkům a pamětníkům, kteří se bohužel občas mýlili.
Ale chyby lze odstranit! Na řadě konkrétních případů především z Vysočiny si tedy znovu pokusme odpovědět na otázku, jak to skutečně bylo s partyzány.

     Květen 2022                                                                                            Bořivoj NEBOJSA

     CAUSA BOŽENA NĚMCOVÁ

     Betty Panklová odešla z údolí u Ratibořic 12. září 1837, opustila vlhký byt pod ratejnou a vystoupala ke kočáru, který ji odvezl do České Skalice. Tam se toho dne provdala a časem se z ní stala spisovatelka Božena Němcová.
     Ženichovi bylo dvaatřicet, jí sedmnáct. Uvádí to svatební zápis českoskalské fary. Jenže je to vůbec pravda? Časem se vyrojí pochybnosti o jejím původu, o datu narození, o způsobu života. Nedávné testy DNA ovšem zcela vyvrátily teorii Heleny Sobkové a některých dalších, že byla spisovatelka šlechtického původu. Co tedy víme o narození Boženy Němcové?
     Kdy se spisovatelka narodila?
     Zápis ve vídeňské matrice na faře v Alservorstadtu dokládá, že 5. února 1820 byla knězem Herrmanem Praxmarerem pokřtěna Barbora, nemanželská dcera Terezie Novotné, v kostele Nejsvětější Trojice na Alserstrasse. Zápis byl proveden do tří knih, jak bylo tehdy zvykem. Je zde uvedena i porodní bába Regina Gudmannová. Půl roku po křtu, 7. srpna 1820, se svobodná matka dodatečně provdala ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v České Skalici za panského kočího Johanna Pankla. Jeho jméno pak bylo dopsáno do vídeňských matrik do kolonky otec. Svatební zápis uvádí jméno nevěsty jen jako „Theresia, dcera Jiří Novotný“. Předpokládalo se, že celé její jméno matky znělo Marie Magdalena Terezie Novotná. Té bylo v době křtu dcery dvaadvacet let, její mladší sestře jenom čtrnáct.
     Ovšem ještě jeden doplněk do matrik přinesla dodatečná svatba. V zápise
o křtu J. Pankla v rakouském Gainfaru se objevilo celé jméno jeho nevěsty: „Johanna Barb. Ther.“ Při křtu před půl rokem byla zapsána jen jako Terezie Novotná. Pokud by nevěstou byla skutečně Johanka Barbora Terezie, narozená 5. října 1805, byla by matka Boženy Němcové čtrnáctiletá! A děvčátko pak dostalo jméno Barbora po matce. Miroslav Ivanov považoval tenhle přípisek modrým inkoustem s předtiskovým razítkem za podvrh. Adolf Irmann mínil, že dodatek napsal kaplan Hainnisch nejspíše až po druhé světové válce. Miloslav Novotný o něm věděl před rokem 1951. Někdo znal Panklův vztah s Johanou, v obci se to tradovalo a nakonec dostalo do matriky. Ovšem s omylem, s nevěstou to bylo složitější.
     Václav Tille zaznamenal, že Němcová napsala Tomkovi ve svých autobiografických poznámkách, že se narodila 5. února 1820 ve Vídni a tento údaj někteří autoři přetiskli. Datum 5. února 1820 zapsala Němcová v záznamu z roku 1842 o „prvých přátelích v Praze“. Křest se však v den porodu prováděl jen výjimečně, spíše následoval až za několik dní. Když byla matka i dítě v pořádku, křtilo se druhý den po porodu. Z toho důvodu bývá za den narození Boženy Němcové považován pátek 4. února 1820. Křtiny byly pátého v sobotu, nečekalo se na neděli, jak bývalo zvykem při hromadném křtu. A tak je 4. únor 1820 uváděn jako datum narození velké české spisovatelky.
     Tento den považovala za svůj rodný i samotná spisovatelka, Tomkovi navzdory. Svědčí o tom i dopis ze dne 5. 2. 1860, na který badatelé zapomínají. Božena v něm píše do Rájce synu Karlovi: „Jestlipak jsi vzpomněl, že byl včera můj den narození? Je mi čtyřicet let…“
     Když chystal Ludvík Rittersberg heslo „Němcová“ do Kapesního slovníčku novinářského a konverzačního, sama Němcová jej korigovala. A nechala v něm údaj, že se čtvrt roku po jejím narození rodiče přestěhovali z Vídně do Čech. A přestěhování proběhlo na jaře 1820!
     Matrika tedy hovoří stejně jako přesvědčení samotné ženy. Jenže se objevily pochybnosti, nesrovnalosti. Časem jich přibývalo. Při zápisu do českoskalické školy uvádějí Panklovi jako rok narození své dcery 1818. To se opakuje po tři roky a jednou je dokonce uveden rok 1817! V roce 1830 nastoupila mladá Barbora na vychování do chvalkovického zámku a později o tom napíše příteli Jurenkovi: „…nebylo mi ještě zcela třinácte let, přišla jsem do Chvalkovic.“ Musela by se tedy narodit v roce 1817. V době, kdy psala Jurenkovi o svém nástupu do Chvalkovic, běžně uváděla datum narození 1820. Může jít tedy i o obyčejný omyl.
     V září 1824 nastoupila do školy, aspoň si to donedávna všichni mysleli. Rodiče nemají Barunčin křestní list, výpis z matriky si nechali vystavit až 10. listopadu 1831. Rok narození 1818 s ní jde celou školní docházku až do roku 1830. Následující tři roky, kdy do stejné školy chodí v neděli z Chvalkovic na opakovací hodiny, je vedena jako ročník 1817.
     Barunce by byly čtyři roky a sedm měsíců, když začala chodit do školy. Jak by v takovém věku zvládala denně osmikilometrovou cestu za vzděláním? Ale Barbora Panklová je pravidelně evidována ve škole v České Skalici až od školního roku 1826/1827 plné čtyři další roky. Takže skutečně až od šesti a půl roku! Předtím v letech 1824 až 1826 docházel vyučovat k Panklům učitelský mládenec Augustin Purm. Úhrnný školní zápis Barbory Panklové uvádí, že děvče začalo do školy docházet s koncem školního roku 1825, tedy zřejmě v létě 1826. Většina školní dokumentace vyšla tiskem v knize M. Novotného Život Boženy Němcové. Takovýto způsob soukromé výuky byl běžný v šlechtických rodinách, v rodině kočího to však překvapuje!
     Pokud rozpor v datu narození trvá, nebylo tomu tak od počátku! Barbora je totiž v knize Fleisskatalog vedena na počátku školního roku 1826/27 jako sedmiletá a to je při rozdílu několika měsíců údaj správný! Ovšem o rok později je vedena jako desetiletá, další rok jedenáctiletá a nakonec dvanáctiletá. Co způsobilo posunutí věku o dva roky na podzim 1827? Proč by matka lhala, když o rok dříve mluvila pravdu? Nebo se jenom spletl učitel? Podobně se věk posunul v knize Sčet žáků ku škole českoskalické patřících, jenže ještě o rok jinak. Barunka je tu nejdříve zapsaná jako osmiletá a další roky už shodně s třídní knihou jako desetiletá, jedenáctiletá a dvanáctiletá. Takové počítání věku nemůže zavinit rodič, zde musí jít o úřední šlendrián! Ve školní dokumentaci najdeme u Barbary Panklové řadu dalších omylů. Jednou je dokonce vedena pod jménem Banckel Barbara, nesouhlasí i jiné údaje, najde se dokonce rok narození 1824 opravený na 1828! Pak ale nejde o „obestření tajuplnými okolnostmi“, když mnohé z nich způsobily lajdáckost a omyly.
     Podobné nesrovnalosti se vyskytovaly u matky Terezie Panklové, ale téměř nikdo je nerozebírá, každý upíná pozornost jen na slavnou spisovatelku. V zápise o pozůstalosti „babičky“ Magdaleny Novotné je asi z neznalosti uvedena Terezie Panklová o dva roky starší než ve skutečnosti, ale v řadě jiných případů je vydávána za o dva roky mladší. Na konskripční kartě ve Vídni je uveden rok narození 1799 (správně 8. 11. 1797), při svatbě se uvádí věk nevěsty 21 let (správně 23 let) a při jejím úmrtí v Zaháni 6. 12. 1863 je uvedeno stáří 63 let, 5 měsíců a 7 dní (správně 66 let a 28 dní). Jde o stejný případ jako u Němcové, nikdo však rodinu nepodezírá z úmyslných machinací a nehledá za nesrovnalostí senzaci jako u Betty. Je vidět, jaký pořádek vládl na úřadech, v matrikách, v třídních knihách.
     Byla Barunka šlechtického původu?
     Matka Terezie se k Barunce chová chladně, přísně, upjatě. Jako by ani nebyla její! Objeví se klevety, že děvče porodila paní kněžna a dala jej pradleně Panklové do výchovy. Přitom za důvodem tohoto chladu mohl být jen nechtěný příchod dítěte na svět. U Panklové se přísnost, chlad a málomluvnost projevovaly i vůči ostatním dětem. Porodila jich ještě dvanáct, sedm brzy zemřelo. Bije je všechny a za každé potrestání musely děti ještě poděkovat a odprosit…
     K Barunce se chovala nejhůře, sousedům ten vztah připomínal macechu. Že by matkou byla skutečně ratibořická paní kněžna, Kateřina Vilemína Zaháňská? V červnu 1813 pozvala do Ratibořic evropské pohlaváry a tehdy se do ní zamiloval samotný kancléř Metternich. Že by on byl otcem české spisovatelky? Prý měl vyplatit Panklovi nějaké peníze. Ovšem kněžna nemůže být matkou spisovatelky. V lednu 1801 totiž porodila nemanželskou Gustavu a po těžkém porodu zůstala neplodná.
     Když ne ona, začne se spekulovat o jedné ze schovanek. Nebo o nejmladší sestře kněžny Zaháňské, Dorothey Talleyrand-Périgordové. Porovnání portrétů Němcové, Dorothey i Kateřiny je pozoruhodné. Všechny ty krásné dámy se navzájem podobají, mají černé vlasy, hluboké oči, stejný nos. Ale když se oblečou do podobných šatů a stejně si upraví vlasy, je vždycky jakási podobnost zaručena. Ani prostředí nuzné na podněty se nevylučuje s nadáním a talentem. Co takový Hus, Komenský, Mácha, Mucha, Dvořák, Smetana, Masaryk…
     Každopádně je mnohé podivné. Barunka jde na vychování a po návratu si může na zámku půjčovat knihy. K svatbě jí dá Kateřina Vilemína stříbrné náušnice s granáty. Rodina však očekávala výbavu a snad i uvedení ženicha do panského stavu! Po kněžnině smrti dostanou Panklovi v Ratibořicích domek. Jen za celoživotní službu? Dorothea, dědička po Kateřině, si do Zaháně vezme kromě komorné jenom Panklovy, kočímu tam pak vystrojí pohřeb a na hrob dá postavit pomník. Tak se vrchnost k poddaným běžně nechová…
     Jenže ani Dorothea nemohla porodit Barboru v únoru 1820, když koncem stejného roku porodila další svou nemanželskou dceru Paulinu. Krásná Dorothea se na Vídeňském kongresu zamilovala do hraběte Karla Clam-Martinice. Vídeň opouštěla 21. února 1816 zřejmě těhotná! Že by toho roku porodila pozdější českou spisovatelku?
     O Dorothee jako o možné matce Němcové začal jako první mluvit doktor Fanderlík, pravnuk Helceletův. Slýchával doma od babičky, že matkou Němcové byla kněžna Zaháňská, nebo její sestra. Fanderlík hned kombinuje možné dvojice: Kateřina Vilemína a Metternich, nebo Dorothea a Clam-Martinic. Jeho domněnek se postupně chytnou Adolf Irmann, Jan Skutil, Miroslav Ivanov a především Helena Sobková. Hledá se dítě narozené v roce 1816. Bylo by Clam-Martinice a jedině ono by mohlo být Barunkou Panklovou, pokud má být její matkou Dorothea. Zjistilo se nesporně, že Dorothea byla počátkem roku 1816 v jiném stavu. Nade vší pochybnost s Clamem. A v září 1816 porodila dceru Marii Henriettu de Salles tajně v zapadlých francouzských lázních. Ta byla 15. září na mostě v obci Salles předána i s odměnou místnímu rolníkovi, aby se jí ujal a toho dne byla i pokřtěna. Marie Henrietta nemohla být Boženou Němcovou, protože další osudy děvčátka jsou doloženy a nebyly totožné s osudy Barunky Panklové. Celý život prožila ve Francii a zemřela v roce 1905.
     Helena Sobková proto manipuluje s fakty, co se jí nehodí, označí za falzifikát. Nejdříve si vybere za „vhodnou“ matku Dorotheu Talleyrand-Périgordovou, a protože ta nemohla Němcovou porodit v roce 1820, dělá se vše pro to, aby seděl rok 1816, v němž Dorothea opravdu tajně porodila. Sobková odmítá Mariu Henriettu a tvrdí, že Dorothea porodila dítě už počátkem února 1816. To mělo být v únoru 1820 předáno Terezii Novotné a současně pokřtěno. Což je nesmysl, protože u křtu Barbory Novotné je uvedena porodní bába a je zapsán jako křest novorozence. Tedy žádné narození 1816 a křest 1820! Z korespondence Dorothey s matkou plyne, že skutečně Dorothea porodila Marii Henriettu. Umělá konstrukce Sobkové kulhá na obě nohy. Objevovaly se však teorie ještě fantastičtější. Matkou prý mohla být schovanka Klára Bresslerová. Či zas Španělka Doňa Sabosa a otcem malíř Goya!
     Byla matka čtrnáctiletá?
     Matka je zapsána jen jako Terezie, dcera Jiřího Novotného. Ale obě sestry byly Terezie. Konskripční karta dokládá, že na vídeňské adrese Alservorstadt 206 (dům byl zbořen 1867) bydlely v bytě číslo 1 dvě mladé ženy a s nimi ještě Terezie Novotná a její dcera Barbora Novotná, narozená 1820. Což je v souladu s matrikou! Do Vídně odešly z Ratibořic dvě sestry Novotné. Marie Magdalena Terezie (1797) a Johana Barbora Terezie (1805). Do služby mohly nastoupit nejdříve v roce 1818 či 1819. Starší Terezii si v Ratibořicích oblíbila kněžna a vzala ji s sebou do Vídně. Mladší z dívek pak bydlela na Alservorstadt číslo 206. Ve Vídni brzy jedna ze sester otěhotněla. Božena Němcová se zřejmě narodila v únoru 1820, pravděpodobně 4. února. Sama tento den, měsíc, rok považovala za své narozeniny, den jí mohli upřesnit ústně rodiče.
     Skutečnou matkou mohla být opravdu čtrnáctiletá Terezie. Možnost mateřství čtrnáctileté dívky potvrdil MUDr. Václav Rubeška, kapacita ve svém oboru. Starší ji pak pomohla z nepříjemností a vzala dítě na sebe? Určitě by o tom rozhodla rodinná rada v čele s „babičkou“ a nedala by se vyloučit konzultace s paní kněžnou, která mohla cítit jistou spoluzodpovědnost za to, že dívku do Vídně nepřímo odvedla, když mladší následovala starší sestru. U křtu mohla klidně ještě figurovat pravá matka, čtrnáctileté děvče třeba nenašlo odvahu podvést faráře, ale pak se mohla dítěte ujmout její starší sestra a snad i od té doby mohla používat své třetí jméno.
     Nová matka nikdy nepřekoná k dítěti jisté zábrany. Je ctižádostivá a prchlivá na děti i na čeládku. V Ratibořicích si připadá jak ve vyhnanství, ve Vídni byl úplně jiný život! A proč se dostala právě sem? Přece to nejstarší děcko za to může! Terezie Panklová se zřejmě ani svatby Barunky nezúčastnila. Téměř nikdy ji nenavštívila, nenabyla hlubší vztah ani k nejstaršímu vnukovi Hynkovi a nakonec nepřijela dceři ani na pohřeb. Opravdu divný vztah!
     Skutečná matka Johanka se dostane také do služby na ratibořický zámek, otěhotní zde s neznámým mužem a rozkmotří se proto se starší sestrou. Ta byla pohoršena, když sestra slehla, aniž by udala otce dítěte. Byla by tak pohoršena, pokud by se totéž kdysi přihodilo i jí? Nebo je spíš pohoršena proto, že mladší Johance se totéž stalo už podruhé? Johanka odchází i se svou matkou, tedy „babičkou“ do Chvalkovic a do Dobrušky. Porodí v pětadvaceti ještě jedno nemanželské dítě, které zemře po deseti měsících.
     Miloslav Novotný, jeden z nejvýznamnější badatelů o životě a díle Němcové, lpěl až do konce života na tom, že matka Němcové byla čtrnáctiletá. A že právě tento fakt mnozí nemohli strávit a že proto bylo „nevěcně a neseriózně hledáno tajné mateřství Zaháňské“. Z čehož povstala celá složitá teorie o šlechtickém původu Betty! Což testy DNA vyvrátily! Jméno spisovatelky nese kráter na Venuši a jedna planetka mezi Marsem a Jupiterem. A především se čte.

                                                                                                            Hynek Jurman

     ŠTOURAČ NA HRADĚ

     Absolvent štěpánovské školy, akademický malíř Jiří Štourač, už vystavoval v mnoha významných galeriích, včetně pražské U Topiče. V poslední době dostal několik mimořádně prestižních nabídek. Loni počátkem prázdnin tak vystavoval na zámku v Litomyšli při přejímání našeho předsednictví v Radě Evropské unie a letos byl zvolen za autora první výstavy po nástupu nového prezidenta na Pražském hradě. Hrad se dle nové koncepce více otevírá veřejnosti a právě Jiří Štourač dostal příležitost představit svoji tvorbu v letohrádku Belveder.
     Vernisáž se uskutečnila 7. června a výstava potrvá do 31. října 2023. Jiří vystavuje v první místnosti především zátiší a obrazy s architekturou, té druhé pak dominují velká plátna s figurami. Výstava skromného umělce má mimořádně kladné ohlasy u umělecké veřejnosti. V současnosti pracuje Jiří Štourač na křížové cestě pro ambity na Zelené hoře ve Žďáře. Do konce roku má být hotovo. Až se pravděpodobně o příštích Velikonocích tohle dílo odhalí, bude to zase velká událost.
                                                                                                                                               Hynek Jurman

     ZPRACOVÁVÁNÍ KMENŮ

     Malování mé pracovny a s ním spojené vyklízení a posouvání nábytku mě vedlo k objevu týdeníku KMEN (vydával Svaz českých spisovatelů) z let 1988 a 1989. Zatímco můj soused bednář zpracovával kmeny dřevěné, já zápasil pár metrů od něj s těmi papírovými. Jak z obsahu plyne, českou literaturu v těch časech ovládalo pár kritiků (Blahynka, Vlašín) a hrstka básníků (Sýs, Peterka, Černík, Hons…). Vydávali především sami sebe, a pak už i výbory ze sebe…
     I v těch letech se odvolávali na marxistickou kritiku a leninské myšlení. Těžkou hlavu měli z přestavby, a tak již připouštěli tři proudy literatury (kromě oficiálních autorů už i emigranti a zakázaní). Ale raději je nejmenovali, jen Hrabala zmínili a i Foglara ještě stále spíše kritizovali. Zato oceňovali Ivana Skálu, Pilaře, Kozáka, Hrabáka a podobné, jejichž díla dnes nikomu nechybí. Stále zdůrazňovali Leninovy narozeniny a ještě 27. 4. 1989 pochválili Píseň o Stalinovi.
     Ale přece jen se 22. 6. 1989 objevil odsudek, že se Chalupáři hrají bez Matušky jen orchestrálně a že se tedy zřejmě bude pouštět Záhada hlavolamu bez Širokka, když i Tříska emigroval.
     Vyvětrám, v zimě přečtu a napíšu více. Témata to budou zajímavá: Karel Čapek, Ludvík Kundera, vylupování odstavených trabantů na podzim 1989, něco o Clementisově čepici, Peterkovo zaříkávání marxistickou historií, Skálova kontroverzní sbírka Havran přilétá s květinou, kterou tolik vychválil Blahynka, Leninovy narozeniny atd. Jeden drobný sloupek jsem tam publikoval i já. K 65. narozeninám Jiřího Jobánka, jenž tehdy přestal být zakázaným autorem. Letos v srpnu by se můj starý kamarád Jura dožil 100 let, cítím povinnost jej připomenout, když mimo jiných i rodné Dolní Loučky zapomněly...
                                                                                                                                            Hynek Jurman

     BYLO NÁS OSM

     Bylo nás tam osm! Jako krysy jsme se schovávali pod zemí! Toho dne jsem si ale řekl, že končím, že odtud vypadnu. Že už toho bylo dost! Skoro tři týdny v díře. Tohle není život! To raději padnu do drápů těm hrdlořezům nahoře, než tady živořit. Bylo sedmnáctého června…
     Vzít pistoli, nebo ne? Kardinální otázka. Bude mi jen na přítěž a zadrží mě kvůli ní? Nebo bude šance se prostřílet? Asi sotva. Tady od svých kamarádů jsem dostal dvě věci. Pistoli a jed! Jsem chlap, bez pistole nepůjdu. Možná mi naposledy poslouží. Vlastně současně poprvé, vždyť já z ní ještě nevystřelil…
     A tak jsem se rozhodl, půjdu! Půjdu s pistolí! Večer nastupovali do služby Dolfa, Jenda a Pepek. Jdu s nimi pookřát na kůr. V prvních dnech držela hlídku jenom dvojice z nás, ale k ní se stále někdo připojoval, protože na kůru bylo lépe než v kryptě. Teplo, volno, jinak se dýchalo! Po pár dnech Dolfa rozhodl, že se hlídka rozšíří na tři muže a dost. Nemohou všichni neustále šplhat nahoru a dolů. Takže trojice a k ní se mohl připojit někdo jenom výjimečně. Dneska večer zrovna já. Protože podezřele kašlu…
     Nehrtouním sice tolik jako Valčík, ten už je chudák úplně na hrnci! Já spíše kašel předstírám, i když mi ta krypta také dává zabrat. Ven se chodí naprosto výjimečně, ale zrovna včera se Jenda tajně toulal po Praze a navštívil svou Marii… Jistě se milovali. Za chvilku zmizím já, i když nemám žádnou slečnu v Praze ani jinde. Ale na vzduch fakt už musím.
     Odmalička jsem nesnášel uzavřené prostory. Měl jsem z nich hrůzu, ale současně mě lákaly. Třeba ten sklípek u babičky. Maličký, vylámaný ve skále, s okýnkem jako dlaň. Jak mě ta sluj lákala a jak jsem se v ní bál! Ale vlézt jsem do ní musel. Ale rychle zase ven! To samé v seně, kde jsme provrtávali chodby, prolézali je, ale po chvilce jsem musel na vzduch a na světlo, pokud nějaké na půdě bylo. Nebo v těch štolách ve stráni! Úzkým vchodem jsem se tam plazil často po břichu, dychtivě se rozhlížel v podzemí, ale jak si pak vydechl venku. V posledních týdnech se mi tohle všechno vracelo, protože jsem zase vězel v díře, i když tato nebyla vůbec malá. Ale ponurá, vlhá, studená s kukaněmi pro nebožtíky! Brrr! Už musím odtud, proto jdu s hlídkou na kůr.
     Pepek a Josef, Jenda a Honza, Dolfa, Jarek i ten slovenský Jožka, to jsou samí frajeři a kamarádi, ale stejně jim nic neřeknu. Bude to tak pro ně i pro mne lepší. Vyklouznu nenápadně, ztratím se. Stejně považuji za pitomost, že jsme zalezli všichni do jedné jámy. Pokud nás vyberou, tak všechny do jednoho. A to není chytrý ani trochu. Měli jsme všichni hned po atentátu z Prahy odjet. Jediný Čurda prý to dokázal! Jak začali před polednem uzavírat všechny výpadovky a vlaky, pak už to nešlo, to vím. Nádražní haly prý až do rána praskaly ve švech, nikdo nikam nesměl. Ale malými silničkami a stezkami se dalo stejně utéct.
     Parta osmi chlapů dodávala síly v prvních dnech, soudržnost byla dobrá, to jo. A pořád jsme něco společně probírali. Jenže v půlce června už si jdeme na nervy. Asi to musí být venku peklo, že pro nás nikdo nic neudělá! Že nás tu nechávají. V té naší díře je tedy zdánlivě opravdu klid, ale to jen pro nezasvěcené. Necítíme se tu dobře, každý by chtěl utéct na venkov a nadechnout se svěžího vzduchu. Hádáme se! Už je toho fakt moc, venku rozhlas hlásí stále další mrtvé, tlak narůstá a pojišťovací ventil nikde!
     Nejvíce se bavím s Pepkem a s Josefem. Oba jsou slušní, pobožní kluci a napomínají ostatní. Josef pochází od Valašských Klobouků, narodil se tam v malé dědině v kovárně. Má v té vsi a v okolí plno příbuzných, a tak mi kladl na srdce, že bych u nich našel vždycky pomoc. Pepek, říkáme mu tak kvůli rozlišení od Josefa Valčíka a Jožky Gabčíka, tak tento Pepek měl být farářem! Ale chová se normálně, nekáže, nezpovídá. Jen těm z Antropoidu rozmlouvá i s Valčíkem to střídaní holek. Jenže oni riskovali nejvíce, proto i rychle žijí. Pepek prošel taky mezi prvními výcvikem, kleje jako všichni ostatní a se zbraní táhne na Němčoury. To je aspoň farář! Tedy málem… A teď je jediným, komu šeptám svůj plán. Že si odskočím za kostelníkem a tajně prchnu oknem z jeho bytu. Už jsme preventivně odšroubovali mříž, dá se vyskočit na dvorek a vyběhnout průjezdem na svobodu!
     Pepek Bublík chvíli kroutil hlavou, můj nápad se mu moc nelíbil, měl bych to říct veliteli. Já mu oponuji, že nemám hlídku, že nezběhnu, ale odejdu ve svém volnu. Jako včera Kubiš! Nakonec mi poradil: „V noci tě hned chytnou, je tam určitě policejní hodina brzy večer a taky povinný zamykání baráků. Možná i zákaz vycházení. Na každým rohu určitě někdo vartuje.“
     To má pravdu, na to jsem úplně zapomněl. Půjdu tedy až nad ránem. Jakmile se trochu zaplní pražské ulice, určitě se v nich ztratím. Hlavně pryč z pohřební krypty.
     Preventivně pokašlávám a klábosím s Pepkem. Nenápadně svlékám svetr a strkám mu jej pod nos. Bude jeho, v kryptě na sebe každý navléká, co má! Nebo jej může dát chudákovi Valčíkovi. Dolfa Opálků a Jenda Kubišů zatím pokuřují u pootevřeného okna a Adolf s troškou lítosti potichu vykládá, že mohl zůstat v Africe u černochů. Byl by náčelníkem v teple a měl žen, kolik by zatoužil. Všude je klid, jako by ulicemi už delší dobu nepádila smrtka, která vysmýčí každý kout a nikoho nenechá v klidu ani dýchat. Natož něco dělat, pomýšlet na odpor. Všemu živému šmátrá po hrdle a zatíná do něj své kostnaté pařáty.
     Prohlížím svůj zevnějšek a až na uválené kalhoty to ujde. Snad nebudu venku nápadný! I kravatu mám pod sakem. Minula půlnoc.
     „Už je vosumnáctýho, výročí Napoleonovy poslední bitvy,“ šeptne Pepek.
     „Jako to Waterloo?“ zeptám se překvapeně a Bublík přikývne.
     Je osmnáctý červen 1942, já se před pár hodinami vyhrabal z nory a teď prchnu z tohoto kostela. Dny jsou nyní nejdelší, na rozbřesk čekat nebudu. Jsem celý nervózní! Chvilku se někde venku v zákoutích přikrčím, a pak vyrazím. Snad konečně uvidím slunko. Po takové době! Blíží se čtvrtá hodina. Mrknu na Pepka, který mi pokyne, chvíli se protahuji, a potom slezu po schodišti a mířím k chodbičce do kostelníkova bytu. Nikdo mě nezdržuje.
     A jsem venku! Dávám se temnou boční uličkou a hlava se mi točí. Konečně na vzduchu!

   . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

     Skutečně jsem našel v Cibulkových seznamech důvěrníka StB Miroslava Ivanova s krycím jménem Adne a evidenčním číslem 15 065. Teď mi ho bylo líto, protože se mi jeho knížky líbily, četl jsem je fakt rád. Byly čtivé, plné záhadných událostí, objevné a učil jsem se z nich uvažovat trochu v jiných souvislostech. Známé věci uměl nově podat a přicházel s novými hypotézami, Ivanov byl prostě spisovatel nad jiné a jistě chtěl tu nucenou spolupráci s represivní složkou ustát. Ale to chtěl Čurda také. I Vaněk…
     Vadil mi ten jeho typicky český přístup. Uhýbavý. Jít nejsnazší cestou. A také mě samozřejmě vytáčela jeho nedůvěra. Že se mnou nechtěl ani diskutovat o možnosti uniklého odbojáře z kostela.
     „Všichni před odletem dostali jed. Valčík mi také sehnal ampulku. Dostal jsem kromě pistole jenom jed. Nevím, jestli ještě bude fungovat, ale je autentickej. Je to jed z Londýna, zrovna takovej se vyskytoval v bytech u Moravců, Hajských, Novákových či Svatošů, pobyl v kryptě a měl jsem ho u sebe celejch padesát let. Nebyl tam s námi žádnej Čecháček. Jeden Slovák a sedm Moraváků, to jen pro přesnost! Proti Pepíkům nic nemám a skvělí i odporní lidé jsou všude! Teď je ten jed váš a naložte s ním podle uvážení, soudruhu Adne! Ještě vyhledám Vaňka a dám mu pistoli s jedním nábojem…“
     „A on vás s ní zastřelí…“ slyšel jsem ještě na zápraží.
     Spisovatel i jed zůstali v Týřovicích.
     Krátce nato Vaněk zemřel. A šest let po něm Ivanov. Ve Skryjích na hřbitově má mramorový náhrobek od Preclíka. Ve mně to zemřelo už dávno, i když fyzicky stále žiji. Pochopil jsem, co lidí se umí pružně přizpůsobit. A co jich ještě bude!
     V těch knihách Ivanova mě zaujal jeden citát. Nějaký biskup Bossuet měl v 17. století charakterizovat kacíře: „Kacíř je ten, kdo má názor. Co to znamená, že někdo má názor? Že se řídí vlastními myšlenkami, vlastním názorem. Ale katolík je katolický, čili univerzální, nemá osobní názor a bez váhání následuje církev.“
     Podle tohoto katolíci převažují, je jich všude plno, i když se jmenují jinak, celý svět je v tomhle smyslu katolický a bez přemýšlení a váhání následuje takzvanou církev, tedy i stranu, hnutí, třídu, tlupu, partu…
     Jen málo lidí přemýšlí. A z toho mála přemýšlejících většina stejně ukročí a následuje něco/někoho, aby se měla lépe. Tu Ivanov, tu Vaněk, tam Čurda a další. Gabčík s Kubišem to pěkně pohnojili a zvrzli. Ale neukročili, šli za svým přesvědčením a rozkazem. Náhodou jim to nakonec vyšlo…
     Navždy jsem hodil za hlavu odboj a válečná léta. Jsem kacíř! Mám ještě stále Hátu, mám děti, vnuky i pravnuky. Nemůže být větší štěstí! Jen se mi občas vrací jeden sen. Skrývám se v kostele se sedmi kamarády, chvilku jsme v podzemí, jindy na kůru. Ale nedojde to až ke střelbě dole ve vodě. Já se v tom snu v noci jako zloděj plížím ke kostelníkovi a oknem vylézám ven. Dezertuji! Po chvíli proti mně tlumeně šramotí armáda, já zalézám do křovin a ozbrojenci obstoupí kostel. Zarachotí střelba a já se v tu chvíli vždycky probudím. Naštěstí… Nevím, jak to bylo dále. Nevím, jestli se to někdy stalo a jak to dopadlo.
     Byla to skutečnost? Byl to sen? Nevím. Jsem Nemo, jsem Nikdo. Nic si nepamatuji.
     Statečných bylo jenom sedm!

                                                                                                                   Hynek Jurman

     STRÁŽCE HŘBITOVA

     S Tondou jsem se znal odmala. Byl to kamarád, spolužák i společník, můj stín, můj vzor i odstrašující příklad. Měli jsme rozporuplná jména a v mnohém i povahy. Karel Louda a Antonín Kvapil! Náš vztah se měnil, pulzoval, ale pořád nějaký byl. Až teď zavládlo mrtvolné ticho. Klid a konec. Kola se uzavřela a hladina ztichla. Nic už se nestane, nic už není.
     Zůstal jsem sám a čistím náhrobky. Jsem strážcem hřbitova!
     S Tondou jsme vyrostli u stejných knížek, vychodili stejnou školu a poškrábali v ní stejnou lavici. Každý tu svoji půlku! Na průmyslovce nás rozdělili, já čmáral po lavicích v béčku, Tonda v áčku. Před maturitou nás naháněli estébáci, nicméně jsme vyvázli. Odmaturovali jsme a sešli se v jedné fabrice, kterou jsme znali od patnácti let jako brigádníci. Kdysi jsme tu o prázdninách ofukovali jeřáby, natírali zábradlí, bílili dílny, černí jak kominíci jsme prolezli i kanálem sušky a celí se zapráskali při čištění odlučovačů. Později jsme vykládali vagóny a od osmnácti už mohli na licí směnu. Poznali jsme důkladně celou fabriku a po maturitě v ní zakotvili jako středně technické kádry.
     Stal jsem se mistrem brusírny, Tondovi svěřili údržbu. To byla výhra, protože údržbáři jsou frajeři a každý si je předchází. Slévači i modeláři! A všichni ostatní. Když se jim něco podělá, jde se na údržbu. A tam ti chlapi zvednou líně zadky z ponků, protáhnou se a nechají se prosit. Pak hodí na rameno těžkou brašnu, v níž se převalují a rachotí klíče všech velikostí, do toho zvoní kleště, šroubováky i kladivo. V kapsách na boku brašny se tísní různá těsnění, vazelína, pucvola a hadry, šroubky i matice, o podložkách nemluvě. Jdou to omrknout, dají cigárko a řeknou, že jo, že to půjde. A vyrazí nejdříve na svačinu. Nikdo si nedovolí brblat, údržbář je pán! A největší hrabě byl v tu dobu Tonda. Vidím to jako dneska.
     Já obíhám smečku poloinvalidů, kteří se topoří kolem nejrůznějších odlitků, chvíli osekávají sekáčkem nálitky a otřepy, ale převážně se komíhají s nejrůznějšími bruskami v rukou, lítají od nich oblokem roje jisker, fňákačka dostala nejvýstižnější název, protože fňáká na celou dílnu až uši zaléhají, ale i další brusky dokáží zaprudit. Klid tu není ani chvilku, všude rachot a průvan, prach se dere do všech možných otvorů, no mizérie. Chlapi mají na očích brýle a na nosech respirátory, kterým jinak neřeknou než čuchometry. Nikdo ty jejich čuchy ale neměří, je to tu příšerné, horší dílnu jsem nemohl dostat. Kromě vedení brusírny přebírám osobně hotové zboží a předáka Otu pobízím, ať nebere špatně obroušené kusy a ženu ho s nimi zpátky. Ota je velkým komunistou, proto se stal předákem. Chlapům však poručit nechce, musí s nimi být zadobře. V líbivé politice si libuje, a tak se vymlouvá na mě, že já jsem si byl stěžovat ředitelovi, a že to tedy musí fakt obrousit pořádně. Není to pravda, ale vypadám jako hajzl! K ředitelovi chodí jedině sám Ota, mají tam takovou stranickou buňku. Nechci slyšet, co si povídají o mně, chci mít hlavně hotovo, vysmrkat ze sebe černisko, dát sprchu, srovnat dřeváky do skříňky a upalovat pryč.
     To už mají údržbáři spravený ten přetržený pás, sedí už zase všichni na dílně a fíra s Tondou dodělávají pečínku. Za chvíli je to hotové, pejsek na česneku voní až na nádvoří, všichni se olizují a sádlo jim teče po bradě.
     „Pojď si vomastit, ať máš zdravý dechy!“ zve mě Tonda a dodává, že údržbář má vyděláno, když sedí na ponku a kývá nohama. Tak prý je tomu od dob legendárního Bati.
     „To znamená, že všechno šlape jako na drátkách, nikde není zádrhel. Můžeme sedět!“
     To se někdo má! Jsem rád když šichtu přečkám, zato on si to úplně užívá!
     Tonda je frajer, chlapům kápl do noty. Nic po nich nechce, jen aby včas spravili závadu. A pak mohou cokoliv, jeden chodí přes plot pro rum, další dva jsou kulináři až na to, že připravují pořád stejný chod. Tedy psí pečínku s česnekovými knoflíky. Ale mají s tím stále úspěch, dílna je spokojená a vrchnost také. Pokud šlape výroba, mohou si údržbáři fušovat ostošest, nikomu to nevadí a prémie jdou pořád pěkné.
     Jen v jediném byl tehdy Tonda slaboch, a to bylo kradení! Pardon, převádění do soukromého sektoru! Co zmákne každý špindíra bez potíží, toho se mistr údržby bál.
     „Mohl bys mě něco ukrást?“ zeptal se mě kdysi na rovinu.
     Nešel jsem do toho, jako nestraník jsem si to nechtěl risknout. A tak pro Tondu převáděl potřebné věci fíra. Drobné po kapsách a v tašce. Pokud šlo o kyblík koksu nebo něco od železa, a že se kus kulatiny, pásoviny nebo vinglu hodí co chvíli, tak to házel fíra za plot, nejlépe do kopřiv na břehu řeky a po setmění se pro to vždy vypravil. A měl to u mistra zlatý!
     Tonda míval taky úspěch u bab, což jsem dlouho nechápal. Zvláště když mně to pořád jaksi nešlo! Co na něm mohly vidět? Je pravda, že byl vysoký a štíhlý. Já měl nějakých sto osmdesát a on mě skoro o hlavu převyšoval. Na dlouhých vlasech si zakládal, ty nosil až na ramena. Ale jinak nic zvláštního! No já byl proti němu střízlík tuctového vzhledu, ale on taky nic extra. Na baby měl ale nachystané řeči už předem, vždycky jel podle stejného mustru, a ono to zabíralo. To já byl snad originálnější, nic jsem po nikom neopakoval i zaveršovat jsem dovedl, ale pokaždé jenom v klidu doma. Pobavit společnost jsem také dokázal, ale musel jsem ty lidi znát a vědět, co od nich mohu čekat. Jakmile jsem byl s neznámými lidmi nebo dokonce s děvčetem o samotě, tak to jsem se kousal do rtů, v hlavě mi to šrotovalo, ale nic pořádného nevypadlo. A tak jsem se vzmohl na nějaké to ploužení na zábavách a nesmělé líbání v parku. Zato Tonda jel podle zavedené mantry a často využíval obraty, které slýchal ode mne. Já je neuměl prodat, on je bez potíží ukradl a předložil! A zakrátko byl ženatý. Což byl začátek jeho konce! Tedy prvního konce…
     Na jakési tancovačce vyzval jiskrnou černovlásku do kola, ta po něm hodila okem a přeměřila jej, zda stojí za to, aby zamáčkla čerstvě zapálenou cigaretu. Rozhodla se přece jen pro tanec a cigaretu oželela. Tonda na ni vybalil ty naučené věty a za pár měsíců byla svatba. A rázem byl z Tondy jenom stín! I na dílnu zcela rezignoval, ani psí pečínka mu nechutnala a pořád byl zamlklý. Až jednou se mi důvěrně svěřil.
     „To je peklo, ty vole! Ona chce o všem rozhodovat! Pořád by se hádala. Já nesmím bez povolení ani na dvorek! A furt jen mluví, i když ničemu nerozumí! Jdeme na vernisáž a ona ty znalce ani nepustí ke slovu a mele o strašných kýčích, jak se jí líbí. Stydím se za ni, jen když hubu otevře. A knížky kupuje podle toho, aby se hřbety hodily do obývací stěny…“
     Tajně jsem se ušklíbl a zeptal se, jak to má po té intimní stránce.
     „To jediný by šlo, pokud mě ale pustí do ložnice. Když se vzteká, a to je co chvíli, tak spím v kuchyni.“
     Tondovo manželství mělo rychlý průběh. Co chvíli u nich zasahovali příslušníci VB. Tlustá sousedka tam měla známosti, protože jednomu z esenbáků povila postupně čtyři nemanželské děti. A teď ty známosti využívala proti Tondovi, obviňovalo ho z opilství a násilností a Tondově ženě neustále něco našeptávala. I ty esenbáky přivolávala místo ní. Hlídka sice nikdy nic neodhalila, Tonda byl vždy střízlivý a klidný, zato jeho manželka vyřvávala a nadávala i uniformovaným.
     „Takovou ženskou jsme ještě nepotkali!“ naznali příslušníci.
     Co to ale bylo platné, právě o Tondovi se šeptalo, že on je násilník a komunisté z trestní komise mu napařili pár stovek pokuty. Tonda se odvolal, okres pokutu zrušil, nic se přece neprokázalo, zato obecní soudci se chytili za frňáky a Tonda se do nich pustil. Vybouchnul!
     „Tak co, vy blbečci? Zas budete příště soudit bez důkazů? Komunisti zasraní! Už vás mám plný kecky. Strčte si to svý Rudý právo do prdele!“
     Je pravda, že oba dva nás komunisté buzerovali, protože jsme měli aspoň tu průmyslovku a oni vůbec nic! Ale vlastnili zase tu správnou rudou knížku, a tak rozhodovali o všem. Že jako mistři musíme brát stranický tisk. Já se vymlouval, že odebírám poštou Gól a další noviny kupuji u stánku. To ale nebyl žádný odběr stranického tisku, ta moje výmluva byla pro soudruhy opravdu gólem. Všude to hlasitě zveřejňovali a vysmívali se mi. Odběr musel být vyřízený přes poštu, které šéfovala manželka našeho předsedy KSČ Trautenberka. A ta brala za každé Rudý právo prémie! Na tom jsme se oba odmítli podílet, ale já byl aspoň zticha. Zato Tonda po té štrapáci vykřičel do světa všechno.
     „Rudý právo, sovětský praporky, politický školení, káesčé, eróhá, všechno si to strčte do prdele!“
     A to byl ten první konec Tondy. Proměnil se nevídaně, z ustrašeného zlodějíčka byl náhle suverén a taky to obsral! Z hutě musel odejít a manželství skončilo po třech letech rozvodem. Čiman Tonda stihl za tu krátkou dobu zplodit dvě děti, ty teď ale navždy ztratil. Jeho ex se chtěla v nouzi vrátit k rodičům, kteří ji ale nechtěli ani vidět, prý ji znají a chtějí doma klid. A tak spolu rozvedení manželé ještě nějaký čas bydleli, což bylo to peklo. Div si oči nevyškrábali! Ex byla vynalézavá v různých naschválech, Tondovu místnůstku záměrně ničila a prolévala vodou, za zdí v jednom kuse mydlila děcka, pořád jenom řev, ani chvilka klidu a do toho komunisté řešili excesy soudruha Kvapila. Tohle si tedy dovolovat nebude!
     Jaký div, že se z toho Tonda zhroutil a odvezla jej přímo z dílny záchranka. Zkolaboval naprosto a hlavně ženský se za něj modlily, aby vůbec přežil. V huti už ho nikdo nečekal, byl ve výpovědní lhůtě, protože ho ani ti rudí poskoci nedokázali vyhodit na minutu. Psal se ale už osmaosmdesátý, soudruzi pomalu krotli, ale pořád se ještě důrazně kopalo na dvou místech, v Praze na Václaváku a v huti v Kochánově! Tady rozhodovali kovaní bolševici, kteří se s nikým nepárali, ale stejně se Tondovi nedostali na kobylku okamžitě. Dokonce přikvačili s balónkem na údržbu, ale měli smůlu, Toník zrovna nic nenadýchal. A tak mu dali výpověď na dva měsíce, které on málem nepřežil vlivem toho kolapsu. Ale to neznáte Tondu! Najednou byl zpátky, hubu od ucha k uchu a neskutečně zamilovanej!
     „Na nohy mě postavila Šárka, zdravotní sestra!“ hlaholil.
     A vykládal mi, že už po dvou dnech byl fit, jakmile získal klid od těch bolševiků. A jak jen trochu pookřál, tak nemohl dostat z oka a z hlavy vnadnou a neskutečně krásnou zdravotní sestřičku. Šárku… Když pak měla noční, přišel za ní na sesternu, a málem ho to zase složilo. Srdce měl ještě slabé, snad proto i dostupné, ale tak to bylo vlastně u Tondy vždycky. Tajil se mu dech z té nádhery a najednou ji objímal a sestřička také zapomněla na veškerou profesionalitu a měla oči a ruce a ústa jen pro toho vyhlášeného pacienta, který se prý postavil celé komunistické straně. Jeho domnělý věhlas působil! Asi musela mít taky nějaký bol, protože se stala věc neskutečná a ona mu najednou klečela u nohou a on mačkal její blonďatou hlavičku a točila se s ním nejen celá nemocnice, ale doslova celý svět! Jako omámený se vrátil na pokoj, ráno tomu nechtěl věřit, ale za dva dny se to celé opakovalo. Pak už bylo všem zřejmé, že pacient Kvapil nepotřebuje žádné léky a žádnou jinou péči, ale že jej nad to smrduté bahno světa dostala zdravotní sestřička Šárka! A tak ho honem propustili a sestřička dostala důtku s výstrahou plus zadržené prémie, protože pana primáře celou dobu odmítala, zato s pacientem, vyhlášeným protikomunistickým živlem a reakcionářem ztratila hlavu okamžitě.
     Tak zamilovaného jsem Tondu dosud nikdy neviděl, bloumal jako ve snách, co chvíli tahal z modráků fotku té krasotinky, a že to fakt byla čupr baba! Krásná postava, pořádný prsa, dlouhé blond vlasy a tak… A o svačinách četl pořád dokola její dopisy. No blázen! Já mu ale zase záviděl, protože tohle mě nikdy nepotká! Byl jsem rád za svoji Květu, přece už jsem tedy první metu zdolal, jenže Květa nebyla žádná krasavice. Taková průměrná ženská, co nosila brýle a starobylý drdol na hlavě. Potkal jsem se s ní v lihovaru a příště jsem vzal s sebou Tondu, aby mi ji jako odborník posoudil.
     Jeli jsme tam na kolech přes vedlejší vesnici, pak do kopce a nakonec dolů k samotě s lihovarem. Pálili tam slušnou slivovici za dobrou cenu, kvalita se nedala srovnávat s lihovinou, co nabízely regály obchodů. Vezl jsem pár prázdných lahví a Toník vzal rovnou malý demižónek. Těšili jsme se na tu dobrotu a já mu cestou řekl pár informací o Květě. Že je jedináček, rodiče mají velký nový dům, k tomu ten lihovar, nové auto a dceru by už rádi provdali. Je to hodná ženská, chodí do různých rukodělných kurzů, doma dělá všechno a dokonce i paličkuje.
     Když jsme opírali kola u lihovaru, Tonda potichu hvízdl.
     „Ty vole, když vidím tu haciendu, tak bych to na tvým místě bral, i když jsem ženskou ještě neviděl! Ty pořád bydlíš s rodiči a teď sháníš po fabrice jednu cimérku, abys konečně rozjel osobní život. A tady bys měl všechno! S autem a slivovicí…“
     A jak to celé dopadlo? Dostal jsem konečně tu cimérku, Květuška mě vzala na výlet tím novým autem, a potom u mě přespala. Od té doby mě tu a tam navštěvovala a já měl konečně ženskou i slivovici. Jenže jsem nebyl zamilovaný a záviděl Tondovi tu vášeň se zdravotní sestrou. Dávala mu takovou sílu, že s úsměvem vzdoroval všem těm bolševickým atakům. Krátilo se mu to, měl ještě vybírat nějakou dovolenou a Šárka zase měla po noční šichtě. Tak jej pozvala k sobě!
     Byl prý to zase uragán! Tonda se vrátil jako vítěz, protože tu paničku uspokojil ve všech směrech, dokonce prý tak vyváděla, že na ně přišel zvonit nějaký soused! Tonda se lekl, že se vrací její starý nečekaně z práce, ale naštěstí to tak nebylo, ještě jednou se vzpamatoval a užil náručí a všech krás té půvabné blondýnky. Pak si dali společně sprchu a vůbec jim nevadilo, že při letní odstávce kotelny tekla jenom studená.
       .................

                                                                                                                      Hynek Jurman