Hynek Jurman

     Spisovatel JAN KARAFIÁT se narodil v tomto domku v Jimramově 4. ledna 1846. Tehdy nikdo netušil, že se stane autorem nejčtenější dětské knížky.
     Základní vzdělání získal v evangelické škole při místním sboru. Od jedenácti let studoval na německém piaristickém gymnáziu v Litomyšli, kde byl premiantem. V šestnácti letech odešel na německé evangelické gymnázium ve vestfálském Güterslohu. Později studoval teologii postupně v Berlíně, Bonnu a ve Vídni. Působil jako učitel a vychovatel v Kolíně nad Rýnem, pak byl výpomocným kazatelem v Roudnici, stipendistou ve skotském Edinburku, učil na evangelickém učitelském ústavu v Čáslavi a byl farářem na Valašsku v Hrubé Lhotě (1874-1894). Pro neshody s nadřízenými složil úřad a působil jako nezávislý misionář v Praze, kde vyučoval i děti T. G. Masaryka, Herberta a Alici.
     Jan Karafiát napsal řadu náboženských knih a studií: Mistr Jan Hus, Reformovaný katechismus, Rozbor kralického Nového zákona, Kritické vydání Bible kralické z r. 1613. Vydával Reformované listy a v roce 1904 v nich ostře polemizoval s Masarykovým pojetím náboženství. Zde také zveřejňoval své studie k revizi Bible kralické.
Nezapomenutelným se stal díky svým Broučkům (1876). Z Karafiátovy tvorby dále vyšlo: Broučkova pozůstalost (1900), Karafiátova čítanka (1924) a Z dopisů spisovatele Broučků (1934).
     Broučky začal psát Karafiát v Krabčicích (1873), pokračoval v Čáslavi a dokončil je 17. 9. 1874 v Jimramově. Za 30 krejcarů vyšli poprvé o dva roky později (1876) anonymně a upadli v zapomnění. Autor je vydal anonymně u Václava Horkého za finanční podpory své mecenášky lady Jane Beaukenen, se kterou se seznámil v době, kdy byl domácím učitelem ve skotském Edinburgu. Byla jeho celoživotním vzorem, intelektuální i materiální oporou a přítelkyní.
     Teprve po 17 letech na Broučky upozornil novinář Gustav Jaroš, jenž autora nazval »českým Andersenem«. Knihu zpopularizoval natolik, že první edice byla rychle vyprodána a v roce 1894 přišla první reedice. Další vydání ilustroval Vojtěch Preissig. Kniha začíná být často vydávána, ale až v r. 1912 je v 10. vydání poprvé uveden autor. Dílo je oceňováno pro básnický sloh a ve své době novátorské pochopení psychologie dítěte. O teologickou a morální hodnotu Broučků se ovšem vedou spory, vyčítá se mu důraz na bezmyšlenkovitou poslušnost.
     Dílko se vyznačuje láskyplným vztahem k přírodě, plyne z něj porozumění dětské psychologii a promítá se do něj i vliv rodného autorova prostředí a také zážitky z vlastního života, což Karafiát přiznal ve svých Pamětech spisovatele Broučků.
Rodina Jana Karafiáta sice patřila v Jimramově k zámožnějším, jeho dětství bylo přesto velmi skromné. Otec František Karafiát se oženil s vdovou se čtyřmi dětmi. Společně pak měli dalších šest. Z nich byl Jan nejstarším. Doma tedy bylo 10 dětí, přesně tolik, co malých broučků. Protože jedna sestřička kulhala, byla i Beruška v knize na nožičku chromá.
     V Jimramově bylo tak krásně proto, že jsme tam byli doma,“ vzpomínal autor.

     Karafiát vydal knihu v době, kdy začal působit jako evangelický farář na Valašsku. Kniha pojednává o rodině svatojánským broučků – mamince, tatínkovi a Broučkovi, který byl ale neposlušný – neposlouchal, co mu maminka, tatínek a Janinka říkají. Své neposlušnosti se nezbavil ani v dospělosti, i když na ni mnohokrát doplatil. Broučci žili v souladu s přírodou a Biblí. Nejmoudřejší postavou je Janinka – stará panna, která se nevdala proto, že si o ni žádný brouček nepřišel říct. Postava Janinky podle jména i svého charakteru odpovídá lady Beaukenen, která byla po celý život přítelkyní a mecenáškou Karafiáta.
     Jakmile se Brouček narodil, již ho zajímalo jenom létání a nemohl se dočkat dne, kdy poletí s tatínkem a kmotříčkem poprvé svítit lidem. Před příchodem zimy vždy broučci zabednili chaloupku a celou zimu si topili dřevem, aby nezmrzli. Jedna zima však byla moc krutá a dlouhá, a jakmile se ukázalo jaro, pod domečkem broučků se objevilo 12 chudobek.
     Knížka jimramovského rodáka vychází dodnes ve statisícových nákladech, nejčastěji
s ilustracemi Jiřího Trnky. Byla upravena pro divadlo, balet i televizi. Právě z televizního zpracování lze dnes najít krásné dioráma (model) v jimramovské Síni rodáků. Počet vydání se blíží ke stovce. Jen do roku 1948 vyšla kniha 76krát, pak měla problémy ideové.
Ruské vydání z roku 1947 upravilo text na 55 místech tak, aby nikde nebyla zmínka o Bohu. Ten byl nahrazen silou hmyzího kolektivu a ideová hodnota knihy tím byla obrácena naruby. Nekončilo se smrtí broučků, ale vítězným jarem.
     I text vydání z r. 1997 (s obrázky Vlasty Švejdové) je v závěru mírně pozměněn, také zde broučci nezmrznou. Původně tragický konec prý poradila Janu Karafiátovi jeho maminka
a dnešní úpravu by podle vydavatelů spisovatel Karafiát přijal.
     Zoufalá snaha zachovat broučky při životě svědčí o tom, jak si je čtenáři oblíbili.
     Velmi populární se stala ranní modlitba broučků Ó náš milý Bože, která je i v Evangelickém zpěvníku ČCE s melodií Otmara Máchy. Naproti tomu večerní modlitba broučků Podvečer tvá čeládka je první slokou staré bratrské písně ze Zázvorkova kancionálu z roku 1602.
     Karafiáta celý život trápila náboženská netolerantnost Čechů a nenávist mezi katolíky a evangelíky. Svá autorská práva na tuto knihu odkázal Českobratrské církvi evangelické, která díky tomuto štědrému daru mohla sponzorovat vydávání bible a církevních tisků.
     Autor † 31. 1. 1929 v Praze, pochován je na Vinohradském hřbitově. V jeho stopách chodí do Jimramova k jeho rodnému domku četní čtenáři a turisté. I ten, kdo Broučky nikdy nečetl, snad zná větu: „Pac a pusu, a už leželi a už spali a spali a spali.“

                                                                                                                                                           Hynek Jurman, projev 28. 5. 2016 v Jimramově

     CALCIUM, TO NENÍ JENOM VÁPNÍK

     Zcela unavené a vyčerpané parašutisty odvezl Cyril Musil na Studnice traktorem. U Cyrila se skutečně zotavili, v úkrytu pod senem si zřídili vojenskou kancelář, ale nemohli vysílat. Na Studnice totiž ještě nebyl zaveden proud a jejich stanice neměla náhradní zdroj. Navíc neměli vysílací klíč, který společně se šesti krystaly zůstal ve ztraceném kontejneru. Po dvou dnech se objevil Štainer-Veselý a zajímal se o rádiový provoz. Parašutisté mu vysvětlili, jak lze udělat provizorní vysílací klíč z bakelitového popelníku. Asi za týden jej dostali a přešli do Nového Města, kde mohli z lihovaru nerušeně vysílat, což také Niemczyk pravidelně se stanicí Milada vykonával. Nejdříve mu sice rušily vysílání četné mosazné nádoby v lihovaru, ale když natáhl anténu venku, vysílalo se bez potíží. Později se zase přemístili do zemljanky u Koníkova a na delší dobu přešli do Proseče k poštmistru Hartmanovi a vysílali z jeho domu.
     Otevřel a Gemrot se stěhovali začátkem května k Netínu, z Březí je tam přivedl Štainer-Veselý. Hajný Pavlas jim připravil úkryt nejdříve v chatě na Ostrůvku, což byl ve skutečnosti výběžek břehu, který byl od pevniny oddělen strouhou. Ale dalo se tam v noci zajíždět na loďce se zásobami. Později je schoval v seníku v nedalekém lese a nosil jim tam zásoby. Parašutisté zatloukli dvířka do krmelce hřebíky a malý vchod s ukrytou pojistkou si vytvořili z opačné strany. Kdyby bylo nejhůře, byly v okolí Netína už od minulého podzimu připraveny dva bunkry v lese. Dřevěné desky byly zamaskovány mechem a jehličím, nikdo nepovolaný nemohl zemljanky odhalit. Pobyt tedy probíhal celkem v pohodě a oba odbojáři se snažili zprovoznit vysílačku Jarču. Když se to nedařilo, domluvili se s kamarády v Proseči, že druzí dva parašutisté přijdou za nimi. Že to jako odborníci na radiostanice dokáží s náhradními součástkami lépe. A Štainer chtěl přepravit do Netína i vysílačku Miladu, zdvojit spojení s Londýnem a udělat tam velkou schůzku partyzánů. Prý to prodiskutoval s Grňou a též Odstrčil souhlasí.
     Hlavně Niemczykovi se moc stěhovat nechce, protestuje, že není mechanik, ale radista a že poslední dva náhradní krystaly sám potřebuje. Stejně nemají druhý klíč ani druhého pořádného radistu, a pokud budou všichni pohromadě, gestapo je spíše vybere.
     „Pak bude s vysíláním konec a můžeme si zamluvit místa v krematoriu!“
     Ale Štainer je důrazný: „Jestli nevyplníš rozkaz, půjdeš po válce před vojenský soud!“
     Po pár dnech se vrací se Svatoněm a zase vyhrožuje. Radistovi se zdají jejich argumenty směšné, ale raději poslechne Svatoně, ať se do Netína aspoň vypraví a prozkoumá situaci na místě. Shání tedy v Proseči kolo pro sebe i svůj doprovod, kterým bude Kábele. O den dříve vyrážejí Široký a Svatoň pěšky. Zvláště pro kulhavého Svatoně-Doubka to není moc zábavná cesta. Jenže rozkaz je rozkaz... Chodci dojdou do Koníkova, kde přenocují a ráno pokračují k Netínu.
     Niemczyk a Kábele vyjedou na kolech až po obědě 23. června a cestou se také zastaví v bunkru v Koníkově. Ověřují si, že jejich dva kamarádi jsou už na cestě.
     „Mají přijít i nějací odbojáři z Meziříčí, tam bude hotový partyzánský karneval!“ směje se Kábele.
     Kdyby věděl, co u Netína nastane, nesmál by se. Ztěžka se odtud bude vracet!

     Den před domluvenou schůzkou, 22. června 1944, zvoní na brněnském gestapu telefon. Komisař Schauschütz přijímá zvláštní informaci: „V Netíně, v chatě u Jebavých, se dějí věci, které by vás měly zajímat!“
     „Kdo volá?“ ptá se komisař, ale ženský hlas se nenechá vyvést z míry:
     „Přijeďte se tam zítra navečer podívat!“
     „Kdo volá?“
     „Julie,“ pípne hlas na druhé straně a volající zavěsí.
     Volající není Julie, jmenuje se ve skutečnosti Marie. Jména mění docela často a ráda. Jako Marie Černá se provdala za letce Josefa Brykse. Ten byl po okupaci krátce zaměstnán na Okresním úřadu ve Velkém Meziříčí, ale už v lednu 1940 uprchl za hranice. Šel východní cestou přes Slovensko, kterou organizoval podplukovník Feigrl. Pomáhal přitom i kolega z úřadu Kamil, tedy Franta Zajíček. Také bydleli v Meziříčí v jednom domě.
     Dcerka manželům zemřela dva dny po porodu a Marie si zoufala. Zůstala nešťastná a opuštěná. Bez dítěte a teď i bez manžela! Pohledná žena tedy nechá manželství anulovat a znovu se provdá. Na Velkomeziříčsku, kde měla od počátku okupace dost známých i řadu ctitelů včele s bývalým kapitánem Moravanským, se objevila až zase teď, v červnu 1944. Pátrala zde po bývalém muži. Že by nemohla zapomenout na toho správného chlapa? Každého se vyptávala, zda tu nebyl Josef vysazen. Měli by tu přece být parašutisté, ne? Zpovzdálí ji však doprovázel muž, který byl identifikován jako zaměstnanec gestapa. Kráčel opravdu smrtihlav v patách krásné ženy?
     Jedna známá pozvala Marii na svatbu do Brna a také na chatu v Netíně. Dozvěděla se tu o veselých večírcích u Jebavých, kteří tu měli úplnou dřevěnou vilu s balkónem a dvěma ložnicemi s francouzskými okny. Také se zde po létech sešla s Janem Moravanským, vyhlášeným sukničkářem. Právě on jí asi nevědomky potvrdil, že se v okolí zdržují parašutisté. Že by opravdu i její Josef? Zatím zavolala na gestapo jen náznak informace o večírcích. Proč by si měli někteří tak debužírovat? Jen ať jim to sousto zhořkne...
     Protože jméno Jebavý bylo jedním z krycích jmen Štainera, bude se po válce spekulovat, zda Marie neudala přímo jeho. Ale s večírky v chatě nic společného Štainer-Veselý alias Jebavý neměl a více se vyšetřit nepodařilo.
     Komisař Schauschütz poslal hned večer dva referenty, ať vyzvednou ve Velkém Meziříčí četníka Schneidera a společně zjistí na četnické stanici v Radostíně místní situaci. Náčrtek oblasti, polohu chat a příjezdové cesty. Ve tři hodiny ráno, když konečně nezvaní hosté odjeli, poslal vrchní strážmistr Volný četníka Hlouška, ať zjistí u hajného Pavlase, co by tak gestapo mohlo chtít. Z tohoto setkání hajného a četníka bohužel nevzešla žádná opatření. Nenapadlo je, že by mohlo dojít k rychlému zátahu…
     Komisař Schauschütz rozhodl hlídat Jebavého chatu a legitimovat přítomné. Osobně se rozjel k Netínu už odpoledne 23. června v doprovodu svých referentů Königa, Richtera, Pribyla a Dufka. Vzali to přímo do Netína, ale bez zastávky. Komisař chtěl vidět na vlastní oči všechny důležité objekty z plánků. A tak poručí na kraji obce zabočit doprava a objet ten velký rybník. Už jsou na hrázi, tady na břehu vpravo je hájenka a jen o nějakých osmdesát metrů dále stojí po levé straně ta Jebavého výstavní chata. Schauschütz si vše ukládá do paměti a poroučí přidat plyn. Jedou rovně až k sousední vesnici s názvem Závist. Divný název! A to prý se jedna část dědiny jmenuje Přízeň a druhá Nepřízeň! Určitě si tam mnozí závidí! Ze závisti to všechno vyplynulo, napadá komisaře. Ta ženská v telefonu záviděla uzenářům z chaty. Brzy se uvidí, zda měla co závidět a komu bude přát přízeň osudu...
     U první křižovatky poručí zastavit. Vpravo před nimi je Závist, vlevo se vine cesta do Olší. V autě zůstává šofér Ruda Krumholz, pět zbývajících vystoupí z auta, obrátí se k Netínu a přes pole míří doprava k lesíku. Tam budou skryti a odtud dojdou nenápadně k chatě. Podle náčrtků se zde dobře orientovali a kráčeli po lesní cestičce.
     Hajný Pavlas toho dne upozornil ukrývané:
     „V lesní chatě u Jebavých se zase sjíždí uzenáři z Brna a z Prahy, tak se jich nebojte.“
     A tak se hoši nebáli a procházeli se po lese. A najednou se obě strany potkaly! Asi ve čtyři hodiny odpoledne. Gestapáci kráčeli husím pochodem pěšinou lesem, když proti nim vykročil parašutista Gemrot. V čele gestapa šli Pribyl a Schauschütz, který pokynul zbývajícím, ať se schovají v houští vedle stezky. Josef šel klidně dál, na ruce nesl gumový plášť a skupinku před sebou měl za uzenáře. Jenže oni s ním snad chtějí špásovat! Někteří vnikli do houští a chtějí jej zadržet. Než jim stačil legrácku oplatit, zazněl německý povel:
     „Halt! Hände hoch!“
     Josef Gemrot udělal opak. Nezastavil, dal se na útěk. Hned za ním zazněl výstřel. Kulka mu proletěla rukávem. Prchal dále a druhá rána padla zrovna ve chvíli, kdy se mu gumový plášť zachytil o stromek a strhl Gemrota doprava. Díky tomu nebyl zasažen do srdce, ale střela šla šikmo pod levou lopatku a vyšla svalem na levé paži.
     Všech pět Němců za ním střílelo, ale Gemrot odhodil plášť i klobouk a unikl. Skryl se v nedaleké zemljance, kde zjistil, že krev má až v botě. Provizorně se obvazuje, v jedenáct hodin v noci opouští úkryt a opatrně míří lesy pryč odtud. Dobelhá se až k Dvořákům do Březí.
     Gestapáci jej přestali stíhat, přešli louku a vnikli do dalšího cípu lesa. Rozdělili se, ušli několik set metrů a za chvíli je slyšet další střelba i český povel Dufka:
     „Stůj nebo střelím!“
     To Jaroslav Odstrčil šel klidně po cestě k chatě a neznámého před sebou měl za uzenáře. Jenže ten na něj zamířil a nepřesně vystřelil! Společně s palbou po Gemrotovi už měl vystřílený celý zásobník a marně teď mačkal spoušť. Odstrčil se přiblížil a skočil po něm. S výjimkou Pribyla se však seběhli všichni zbývající gestapáci a pustili se do odbojáře. Čtyři proti jednomu! Urostlý a vycvičený doktor práv Jaroslav Odstrčil se s nimi rval dlouhé minuty! Neumdléval, nechtěl se dát! Po marném boji vystřelil Richter a zasáhl parašutistu zezadu do zad. Odstrčil byl okamžitě mrtev! Komisař zaklel.
     Odtáhli jej na kraj louky a prohledali. Měl legitimaci na jméno Jaroslav Ocelka. Přikryli ho jeho pláštěm a komisař odmítl hlídat mrtvé tělo. Kdoví, kolik těch banditů tady ještě bude!
     „Abfahrt!“
     Zrychleným krokem se ženou raději přes pole k Závisti, naskákali do auta a odjeli.
     Ještě když se skláněli nad mrtvým, sledoval je zpoza rázu dřeva hajný Pavlas. Po odjezdu gestapáků se šel podívat, kdo to leží pod pláštěm. Jaroslav! Utíkal k hájence a akorát spatřil, jak na kole odjíždí Moravanský, který s oběma parašutisty sdílel úkryt v seníku. Pavlas si vzal nějaké jídlo a pár drobností, instruoval manželku, ať veškerou vinu svede na něho a utíkal do skrýše.
     Když se kolem 18. hodiny sjeli hosté do Jebavého chaty, neměli o předešlých událostech ani tušení. Nikdo je neinformoval. Někteří ještě odjeli něco zařídit, zbývajících šest mužů povečeřelo. Krátce po 19. hodině však přijelo do oblasti přepadové komando, asi čtyřicet dobře vyzbrojených mužů. Zrovna v tu chvíli vyšli před chatu tři uzenáři, majitel Jebavý, jeho bratr a velkouzenář Šereda z Brna.
     „Ruce vzhůru!“ zazněl jasný povel.
     Všichni tři bleskově poslechli. Ale Šereda má srdeční vadu a ruce nahoře mu nedělají dobře. Dá je tedy dolů a chce sáhnout do zadní kapsy pro legitimaci.
     Okamžitě je trefen puškou do hlavy. Sahal přece pro zbraň!
     V chatě se nic zajímavého nenajde, ale brzy je v tom nejdelším cípu lesa nalezena a prohledána lesní bouda, do níž se ukládá krmení pro zvěř. Ovšem místní zvěř musí mít nějaké zvláštní chutě! Gestapáci totiž nalézají bundu a další britskou výstroj a také aktovku plnou zápisků! To zde Moravanský nechal hotovou zprávu o odboji pro Štainera, dále mapy, adresy a také místa a termíny schůzek! Tohle může být pro gestapo poklad! Také je! Z adres je zaujme i ta k řídícímu učiteli Malouškovi do Kadolce. Hned jej seberou a pan řídící výslech nepřežije!
     Obsazena je také hájenka, Pavlasová je i s dcerou Hedvikou a brzy i synem Josefem zatčena, zbývající čtyři malé děti budou z hájenky vyhnány a čeká se na hajného. Marně! Vrací se Moravanský, jde však zezadu lesem a po jakési podivné výmluvě jej gestapák propouští. Moravanský upaluje do Meziříčí a varuje pár lidí, ať na schůzku do Netína nechodí.
     Obě mrtvoly jsou zatím odvezeny do Velkého Meziříčí. Odstrčila identifikoval zatčený velitel skupiny Sulphur Adolf Horák a také kapitán Moravanský.
     Gestapo začalo obkličovat celé okolí Netína. A od Radostína se po osmé hodině večerní blížili po silnici na kolech Niemczyk a Kábele. V Zahradištích je zastavil protektorátní četník s lesním praktikantem a zajímá se, kam jedou.
     „Ale za hajným Pavlasem shánět letní byt,“ odpoví Niemczyk. „Copak se děje, že je tady tolik lidí?“
     „To víte, časy jsou zlé, a tak se musí kontrolovat,“ říká bezbarvě četník.
     Když chce Niemczyk vzít svoji legitimaci zpět, nemůže ji četníkovi vyrvat. Ten ji drží vší silou, mhouří oči a nakonec prohlásí: „Pánové, buďte opatrní…“
     Oba váhali, co dělat. Netín už je vlastně hned za kopečkem, snad tam ještě dojedou. Támhle v polích se prochází nějaký civilista, že by tajný policista? Silnice se ztrácí v lese, už se pomalu šeří, když před sebou uslyší motor jedoucí na plný plyn. Seskočí i s koly do hlubokého příkopu a nechají projet auto po silnici. Nebyli to gestapáci? Z domácích lidí jezdí autem málokdo...
     Už se konečně stmívá, když je o půl kilometru dále překvapí další vůz. Jede totiž bez motoru a se ztlumenými světly. Mine je a dvacet kroků za nimi zabrzdí. Je plně obsazen chlapy se samopaly. Co teď?
     „Ruce vzhůru,“ zazní povel, hned jak tři muži vyskočí z auta.
     Samopaly ale nechávají v autě a kontrolují bližšího Kábele. Niemczyk pochopil, že ho četník tím držením legitimace chtěl varovat. Teď už je pozdě! Položí kolo a ve zdvižené ruce skrývá pistoli. Není ještě pozdě! Začne po všech třech střílet. Toho prostředního zasáhl tak, že Němec upadl. Zbývající se vracejí k autu pro samopaly. Niemczyk vystřílel zásobník a okamžitě mizí v lese. Do úst si vkládá pilulku s kyanidem. Obal by se měl za pět minut rozpustit, smrt bude poté rychlá!
     I gestapáci mizí v lese a na scéně zůstává jediný Kábele. Chce ujíždět dále na kole! Rozjíždí se však pomalu, jede klikatě ze strany na stranu. Střelba zarachotí a Kábele je zraněn na noze. Je to však jenom škrábnutí! Skočí také do lesa a kola se po chvíli zbaví v lánu obilí. Časem ho Němci najdou, kola mají tedy obě, jedno staré bez čísla, ale výrobní číslo na druhém z nich je přivede do Proseče k Točíkovi. Ten naštěstí včas domov opustí.
     Němci střílejí, ale k pronásledování se neodhodlají. Střelbu uslyšeli Široký a Svatoň, kteří se blížili pěšky k Netínu z jiné strany. Opatrně se rozhlížejí, když před sebou spatří hlídku. Ukrývají se rychle ve vysokém žitě a po setmění otáčejí zpět! Ze schůzky Calcia tedy nic nebude, musí zpátky na Koníkov. Dorazili tam až v neděli 25. června ráno po šesté hodině. Svatoň už vůbec nemohl, svalnatý Široký jej podpíral, vlekl a nakonec i nesl na zádech.
     Stejně na tom byl lehce zraněný Kábele. Horší než zranění byla jeho slabá kondice. Prchal s Niemczykem, který byl rád, že kyanid nakonec nepoužil. Pro jistotu utíkali potokem, pak pochodovali celou noc a den strávili ve vysokém obilí. Až po setmění zase vyrazili dále. Kábele však po několika hodinách odmítal jít, jen by ležel a odpočíval.
     „Zastřelím tě, když nepůjdeš!“ nutil ho Niemczyk, který chtěl být do rána na Studnicích.
     Nezastřelil, ale profackoval! Pomohlo to na chvíli, Kábele ale brzy zase ulehl na zem.
     „Josef, Němci tě nemůžou dostat živýho! To by zaplatila životem stovka lidí! Buď půjdeš, nebo tě na místě zastřelím!“ vztekal se radista.
     Kábele posbíral poslední síly a ještě nějaké tři kilometry urazil. Pak už zůstal definitivně ležet a žádné násilí na něj neplatilo.
     „Konec,“ hlesl jenom a bez hnutí ležel na mezi.
     Jeho druh zašel pro Cyrila Musila, který vzal traktor a zničeného odbojáře odvezl do penzionu....
     Na Studnicích odbojáři pookřáli a za pár dnů se vracejí do Proseče. Niemczyk, Široký i Kábele společně přemýšlejí nad smutným koncem Jardy Otevřela.
     „Kdo to spunktoval? Přece Veselý! Ten nás tam posílal! Určitě je sám konfidentem gestapa! To on může za smrt našeho velitele! Navrhuji ho utratit jako psa!“ chrlí ze sebe Niemczyk.
     Široký přikyvuje a souhlasí, ale zasahuje Kábele:
     „Neblázněte! Znám ho dva roky, Veselý se někdy chová jako hovado, ale určitě není konfident! Už si taky vytrpěl svý...“
     Ortel je odložen. Snad se vše vyjasní. Parašutisté i tak ztrácejí k Štainerovi až do konce války důvěru. Definitivně také mizí Josef Kábele. Po událostech u Netína je natolik fyzicky a hlavně nervově vyčerpán, že opouští odboj. Už se ničeho nechce účastnit! Kamarádům však ještě napíše dvě záchytné adresy, které jim v budoucnu pomohou...
                                                                                                                                             (ukázka z románu H. Jurmana Kulak studnický)

     Malý fejeton lázeňský:
     Život máme občas sváteční, většinou všední, ale svoje specifika má život lázeňský! Pokud tam potkáte páry vedoucí se za ručičky, vězte, že o manžele asi nepůjde. Kvetou tam svazky různorodé, občas v lázních vypučí i hluboký cit a o legraci také nebývá nouze.
     Mě zaujal jeden takový netuctový pár. On zapálený cyklista, ona vysoce postavená úřednička s kamarádkou, která však neměla vědět, že by se úřednice mohla zajímat o cyklistiku. Také to nevěděla do té doby, než společně vyrazily na nákup do Gmündu. Odpoledne se vracely zrovna ve chvíli, kdy měl jejich železnici překřížit zmíněný cyklista. Rozhodl se jim zamávat na zastávce „Lázně“, zatímco dámy jely až na hlavní třeboňské nádraží. Všechno ale dopadlo jinak!
     Cyklista zamával, a jakmile jej úřednička spatřila, zapomněla na další stanici, na stále jedoucí vlak i na kamarádku. Prostě vyskočila z vlaku a cyklistovi padla do náruče. Ten ji zachytil jen díky tomu, že kolo poslal do keříčku...
     Bylo to dojemné, hezké, spontánní! Dal bych krk za to, že ta dáma poslední večer před odjezdem z lázní proplakala. Možná i nějaký ten dárek věnovala cyklistovi na památku.
     Jojo, lázeňský život budiž pochválen! Tam vám klidně ženská skočí z vlaku...

     Stalo se před sto lety…
     STRAŠNÁ POLÉVKA V KOBYLNICÍCH

     Před sto lety, od února až do prosince 1916, se tvrdě válčilo u Verdunu, kde padlo téměř 800 000 vojáků. Pokud si seženete noviny z konce června 1916, dočtete se na jejich titulní straně právě o těchto „jatkách na lidské maso“ u Verdunu. Strana číslo dvě pak přináší příběh o Lahodného polévce, hrůzostrašnou historku z Kobylnic u Bystřice nad Pernštejnem!
     Šílenec tehdy zabil hajného a uvařil si z něj polévku! Pachateli se sice jinak neřeklo než Lahodný, jmenoval se však ve skutečnosti Dospíšil a byl obuvníkem. Narodil se v Kobylnicích čp. 7 dne 8. března 1884, na začátku světové války měl tedy třicet let. S jeho jménem to bylo vždycky složité. Ve štěpánovském kostele ho den po narození pokřtil farář Linkenheld jako Aloise. Otec nebyl uveden, matka Františka Dospíšilová byla vdovou po Josefu Lahodném, čtvrtláníku v Kobylnicích. A dcerou Josefa Dospíšila, čtvrtláníka v Kobylnicích a Františky, rozené Štouračové. Proč si vdova vzala opět dívčí jméno, není známo. Hoch byl tedy Aloisem Dospíšilem, ale sousedé a známí mu říkali jedině Lahodný a místo Alois pak Leonek. Asi i jinak, snad Honza, protože dobový tisk uvádí zkratku jeho křestního jména jako J.
     Každopádně byl podivínem, ale na vojnu byl odveden a také potomky zplodil. Až do incidentu vykonával obuvnické řemeslo. Doma měl vždy velikou kupu bot na správku, nikdy si nepsal cedulky, ale boty vždycky správně roznesl.
     Do Kobylnic se vrátil z Víru, kde bydlel u Šauerů, ale nepohodl se tam s panem domácím. Na noc totiž nezavíral ani přes upozornění dveře, a tak dostal výpověď. To ho rozčílilo natolik, že Šauera několikrát bodl ševcovským knejpem do hlavy. Už tehdy platil za případ pro psychiatry, vlastní děti se ho stranily, ale ani přes upozornění se mu nic nestalo. Sám se ale uživit nesvedl. Kobylnický kronikář Dvořák zapsal, že obec přispívala na jeho zaopatření 10 % nákladů. Dospíšil prý býval vždy veselým, ale spory s příbuznými ho poznamenaly.
     Jednou dostal Dospíšil-Lahodný v kobylnické hospodě nabídku, ať jde dělat na zubštejnskou zříceninu čerta. Švec se okamžitě načernil, ustrojil a šel. Nejdříve potkal babku sbírající klestí a tak ji vystrašil, že nebohá klopýtala z hradu a zastavila se až na rozcestí u křížku, kde se horoucně modlila. Zrovna šel kolem hajný Kolář, a tak ji začal uklidňovat a přesvědčovat, že čerti nejsou. Jakmile se babička vzpamatovala, pustil se sám k Zubštejnu, že si na toho pekelníka posvítí. Příšeru skutečně spatřil a vystřelil po ní. Teď se polekal Lahodný a úprkem se hnal dolů do Kobylnic. Na cestě potkal spřežení sedláka Štourače a splašil mu voly. Zastavil se až v hospodě, z obličeje si stíral kolomaz a dušoval se, že už nikdy čerta dělat nebude.
     Kolářovi však ten incident měl přijít draho. Ještě jednou se dostal s Dospíšilem do sporu, když mu zakázal stavět v lese údajný výměnek a lámat si tam na něj kámen. Pomatenec se rozhodl, že si to s hajným konečně vyřídí...
     Hajný odešel z hájenky 24. června 1916 a nevrátil se ani do příštího dne. Rodina se ho vydala hledat a nakonec našla pod chvojím jeho tělo bez hlavy. Jen co se probrali z leknutí, vydali se i s dalšími lidmi najisto do chaloupky ševce Dospíšila. Ten jim dlouho neodpovídal na otázku, zda zabil hajného. Nakonec však ukázal bradou na hrnec na plotně. Děti sundaly pokličku a ve vroucí vodě spatřily otcovu hlavu! Plavaly tam jeho tváře! Lahodný-Dospíšil se pak přiznal, že si na Koláře počkal v hustém smrčí, utloukl ho motykou a oddělenou hlavu umyl ve studánce u Kobylnic, kde také pohodil vylouplé oči. A pak si uvařil polévku…
     Pachatel byl okamžitě odveden do bystřické šatlavy a ráno 26. června 1916 putoval dále do Jihlavy. Byl odsouzen jako nepříčetný a později v ústavu zemřel. Vdova Kolářová pobírala od velkostatku 100 korun výsluhy.
     Je samozřejmé, že si v té době případ vyžádal velkou pozornost veřejnosti. Dostal se i na druhou stranu novin, hned za podrobnosti z bitvy u Verdunu.
                                                                                                                                                                                   Hynek Jurman

     POVÍDÁNÍ O JANÁČKOVI

     Letos v květnu došlo v rozhlasovém pořadu Toulky českou minulostí na Leoše Janáčka. Po prvních dílech jsem odjel 2. 6. do lázní v Třeboni a nepředpokládal jsem, že by po mém návratu ještě Janáček v rádiu vydržel. Kupodivu se o něm další díly vysílají ještě dodnes, ale já si vzal k bádání do Třeboně dvě knihy o tomto skladateli. Kožíkovu a od Jindry Uhra, tu mám i s osobním věnováním.
     Když tak člověk probírá Janáčkův životaběh, vyjde mu, že Mistr byl jako člověk prakticky magor, neskutečný sobec a hulvát... Na pohřeb svému otci ani nešel, to byl ovšem ještě ve fundaci, ani později nešel na pohřeb své matce. Té na dopisy neodpověděl i mnoho měsíců, pokud odpověděl vůbec. Zdenu při namlouvání uháněl dopisy skoro denně, po svatbě byl na ni ovšem surový. Tchána klidně zmlátil, se Zdenkou se dvakrát rozváděl a deptal ji aférami s jinými ženami tak, že se trávila. Neskutečně nevděčným dokázal být k Veselým i k dalším lidem. Své studenty mlátil, deptal a zesměšňoval.
     Jenže! K čemu by nám byl slušný Janáček, kdyby nic pořádného nesložil? A tak si s chutí pouštím jeho Sinfoniettu! Jeho nejbližší to bohužel odnesli.

     A teď pár mých výpisků ze tří zajímavých knih.
     Luhačovice skomíraly, když tam František Veselý (rodák z Bystřice n. P.) v r. 1898 zavítal. Jeho bratranec František Mareš byl ředitelem Vesny a doporučil Veselému architekta Jurkoviče. Toho nazval Merhaut básníkem dřeva. Veselý se přátelil i s MUDr. Antonínem Fleischerem (rodák z Rovečného) a s Mrštíky. Též s malíři Kalvodou a Lolkem. Jeho jmenovec Antonín Veselý, redaktor Časopisu českých lékařů, byl ve správní radě v Luhačovicích, s ním i dr. Fleischer, Ing. Richard Ježek z Blanska, hrabě Serényi...
     Fr. Veselý byl schválen na 3 roky ředitelem lázní. Vedl celý chod lázní, jen jeden den v měsíci měl volno pro dohled v Šaraticích. Tříleté období mu skončilo 1. 3. 1905. Veselý chtěl mít všechny přátele na zahájení 1. sezóny, ale umělce v ten čas upoutala návštěva sochaře Rodina u Úprky a jeli do Hroznové Lhoty. Zahajoval 19. května 1902. Z malířů přijela mezi prvními Zdenka Vorlová z Brna. Její obraz pak používal jako plakát a i obálku brožury v r. 1904 vyzdobil jejími 2 obrázky.
     Veselý kritizoval, že pracujeme pro Němce a Maďary: „Lépe věru býti malým chalupníkem než pacholkem na velkém gruntě.“ Nebýt jeho štědré ruky, nevykazovala by Národní jednota žádnou činnost.
     Dal podchytit pramen Aloisku. Přijel F. X. Svoboda s ženou Růženou a napsal o Luhačovicích románek „Probuzený tygříček“, později název „Srdce její vzkvétalo vždy dvěma květy“. V románku vystupoval Veselý jako „zlatý člověk, stále činný a starostivý“.
     Byl tu i Heyduk, vodu si objednala z Proseče Teréza Nováková, Veselý jí dal sníženou cenu. Přijel i Antonín Slavíček.
     Ředitel brněnského starého divadla Staněk-Doubravský (zemřel a je pochován v Bystřici n. P.) nastoupil v 1903/04, měl ctižádost a rozhodl se uvést Janáčkovu Pastorkyni. Sám jako ředitel zpíval Lacu. Premiéra byla 21. ledna 1904, v lóži nechyběli Preissová, Mrštíci, Jurkovič, Merhaut.
     Dne 13. 6. 1907 zemřela Veselého první žena Anna. A v září zemřel Josef Merhaut – v románu Vranov napsal krásné kapitoly o Luhačovicích. Tam přijeli i Pavel Orságh Hviezdoslav, advokát z Dol. Kubína, a Jurkovičův bratranec Svetozár Hurban Vajanský. Ctiteli lázní se stali i F. X. Šalda, E. Stanislav Vráz, Šimáček, Vyskočil, Jirásek, Benešová, malíř Kalvoda, herec Vojan. V červenci 1909 dorazil ze Skotska historik R.W.Seton – Watson. Redaktor Fr. Obrtel napsal, že ve vile Pod lipami najdeš podivuhodného kouzelníka.
     V říjnu 1909 však opouští Veselý s druhou manželkou Marií Calmou Luhačovice. Veselý totiž zkrátil o 2 hodiny uzavírací hodinu, protestovali hosté i nájemci vináren. Prof. Ant. Veselý zcela odsoudil správu lázní a podvrátil pozici Fr. Veselého. Rada vzala v říjnu jeho rezignaci na vědomí a vyslovila mu vřelé díky za dosavadní činnost. „A umínil si, že se s Luhačovicemi rozloučí tak, jak se člověk musí loučit s příliš velkou láskou. Že si je vytrhne ze srdce. Že o nich nechce už slyšet. A že se k nim už ani v myšlence nevrátí,“ napsala jeho žena.
     Janáček poznal Calmu ještě jako Hurychovou v Luhačovicích. Rozřezal tehdy archy Pastorkyně a dal jí je zpívat, dokázala to. Za rok zachránila jako pěvkyně brněnský koncert. Veselý si vzal Calmu na podzim 1909.
     Na sklonku jara 1909 se Janáček léčil u dr. Kuthana v Tišnově a za 3 týdny tam shodil 10 kg.
     V dalších letech vypracovával Veselý plán na zpřístupnění Macochy a Sloupských jeskyní. Pro Poláky napsal průvodce po Moravě a vydal ho v Krakově. Polské lékaře a umělce zval především na Velehrad, do Sloupských jeskyní, do rodné Bystřice i na Pernštejn.
     Veselý léčil zdarma, byl plukovním lékařem a ředitelem vojenské nemocnice v Kroměříži. Odmítl vstát při hymně a připít císaři, byl proto zbaven hodnosti i funkce. Ale dostal nabídku od starosty Bohdanče, aby se tam ujal lázní. Jako pacient tam byl zrovna ředitel ND Gustav Schmoranz a žil tam Kovařovicův libretista Karel Šípek (vl. jm. Josef Peška). Šípek poslal Schmoranze k Veselým a ten tam vyslechl Pastorkyni od Calmy. Šípek napsal Kovařovicovi, Calma mu zazpívala také árie z Její pastorkyně a díky tomu 26. 5. 1916 vstoupila opera konečně na prkna ND. Veselý svým majetkem zajistil 6 představení pro případ neúspěchu. Janáček však manžela na premiéru ani nepozval.
     Calma uvedla: „Kovařovic chtěl, abych zpívala Jenůfu, ale Ungrová si to nedala vzít. Já vždy jen hostovala, nikdy jsem nebyla angažována.“ V květnu 1920 konečně hostovala v Národním i jako Jenůfa. Calma vždy litovala Zdeňku, co s Janáčkem zkusila, odsuzovala skladatele, jak se choval doma. „Chodníček do Karlína k Veselým zarostl Janáčkovi od těch dob, co cestu v Národním měl dokořán.“ Její paměti končí: „Janáček člověk vždy mi cizí byl.“ Zemřela 7. 4. 1966.
     I z Bohdanče však odcházel Veselý hořce, opět se zklamal v lidech. Ale byl jmenován generálním inspektorem čs. lázní a projezdil Slovensko. Vzdal se však inspektorátu a stal se ředitelem lázní ve Sliači, kde se léčil i Šalda. Koncem roku 1921 se i práce ve Sliači vzdal, cítil se nemocen. V Luhačovicích strávil jako řadový lékař ještě letní sezónu 1922. Chtěl lázně jako útočiště nemocných, ne letovisko pro nákladný noční život. Důležitá schůze správní rady byla stanovena na 6. 1. 1923, ale Veselý právě toho dne zemřel.
     Sochu z bílého jurského pískovce mu zhotovil Franta Úprka, převezl ji 1925 do Luhačovic, umístil ji do svahu, později byla přenesena na lázeňské náměstí.
     Když žádal Janáček o ruku Zdeňky, rodiče nebyli nadšeni. Paní Schulzová měla být krásná, přísná a zdrženlivá... Odpor Schulzových prý poklesl teprve tehdy, když se jim 16 let po Zdence narodilo nové dítě. Ovzduší rodiny se tím změnilo; chlapec dostal dokonce jméno Leo po kmotru Janáčkovi. Ovšem podle Miloše Štědroně měl být otcem tohoto dítěte také Leoš Janáček...
     Skromné líbánky (14 dní) strávili novomanželé na labském břehu v Obříství u Zdenčina dědečka. Antonín Dvořák jel pak s nimi na Karlštejn.
     Janáčkovým životním nepřítelem by Zdeněk Nejedlý. Janáček byl dle něj diletant a primitiv.
       Použito:
        Fr. Kožík: Kouzelník z vily pod lipami. Blok, Brno 1976
        Fr.   Kožík: Po zarostlém chodníčku. Čs. spisovatel, Praha 1967
        Jindřich Uher: Janáček, román života. Praha, Čs. spisovatel 1993

          Vzpomínka na Jana Žilku
     Před 100 lety, 18. 11. 1916, se v Janovičkách u Bystřice n. P. narodil učitel a nositel kultury (recitátor, knihovník, divadelní režisér...)Jan Žilka, který především ve Štěpánově naučil generace žáků základům dobré češtiny. Dovolte jednu osobní vzpomínku.
     Když odešla paní učitelka Ostrýžová na mateřskou dovolenou, dostali jsme v 9. třídě na češtinu Jana Žilku. Kamarádi z 9. A s ním už válčili léta, my z 9. B se ale přísného učitele trochu báli. Já o to více, že jsem byl asi před rokem členem čtveřice, která Žilkovi v obecní knihovně vytočila pojistky. On tehdy zapálil svíčku a čekal, kdy bude často vypadající proud zase zapnut. Pak se vše prozradilo a my dostali na výběr buď poznámku a možná i zhoršenou známku z chování, nebo po hubě. Odcházeli jsme tehdy z kabinetu se zarudlými tvářemi...
     Nezbední žáci vymýšlejí na učitele přezdívky, tedy i na pana Žilku. Ty jeho, Pupek a Holohlavý Vinnetou, nebyly nijak skvostné, ale jeho visáž docela vystihovaly. Aby toho nebylo málo, do svých povídek jsem mu vymyslel ještě jméno Smrtník a v postavě tohoto učitele se náš nový češtinář samozřejmě poznal. Mé povídky četl celkem pobaveně, zato patetické básničky se mu většinou asi líbit nemohly. Ale mé literární pokusy podporoval a především nás z češtiny připravil na přijímačky na střední školy, takže se každý zájemce někam dostal.
     Já to měl o to horší, že mi v necelých 15 letech vyhlásili válku štěpánovští komunisté a rozhodli, že prostě studovat nepůjdu. Měl jsem totiž závadného strýčka, hrdinu z Bitvy o Anglii, pak jsem měl všechny předky hluboce věřící a nakonec ještě můj táta složil v osmašedesátém stranickou knížku a nemohl okupantům a oportunistům přijít na jméno.
     Pan učitel Žilka mi to později celé popsal a jmenoval i dva soudruhy, kteří se proti mému studiu nejvíce zasazovali. Byl jsem za to sdělení rád, každý podlý člověk by měl být označen! Však se také podlé činy prakticky pokaždé prozradí. To jen ti původci si myslí, že se o jejich pletichách nikdo nedozví...
     „Musel jsem říct, že jsi studijní typ a že budeš platný dělnické třídě. Pak tě pustili aspoň na průmyslovku,“ líčil mi můj bývalý češtinář po letech, když jsem jej občas doprovodil na jeho vycházkách přírodou. Také mi řekl, že nás sleduje, prý všechny bývalé žáky, kteří to někam dotáhli. Když jsem se zeptal, koho konkrétně, uvedl tři: „Badala, tebe a Prečana!“
     Tehdy jsem se poprvé dozvěděl, že Vilém Prečan vyrůstal i v Bystřici, kde jej Žilka ve škole učil. Můj bývalý češtinář uvítal moji prvotinu o Štěpánovu, rád četl mé povídky v Rovnosti, ale když jsem mu dal k posouzení někdy v roce 1987 rukopis částečně autobiografických povídek, odpověděl mi jednoznačně, a jak jsem časem pochopil i správně: „Svěř to ohni!“
     Skutečně jsem rád, že ty pokusy nikdy nevyšly.
     V deváté třídě jsem také pochopil, jak moc Jan Žilka lpí na správně češtině. V televizi uváděla Zdena Hadrbolcová vědomostní soutěž, snad Souboj s pamětí ?, a každý díl ukončila slovem: „Nashle!“ Žilka nám vysvětloval, že správný pozdrav „Na shledanou“ je krásný a žádný člověk jej nemá právo prznit na „Nashle“. Ale když Hadrbolcová nepřestala, napsal do televize dopis: „Právě jsem vymyslel slovo píchdoprd! To bych udělal každému, kdo používá výraz Nashle!“
     Odpověď z televize ani od herečky nepřišla...
     Na konci deváté třídy jsme psali slohovku, kritiku třídního kolektivu. Dostal jsem jako většinou jedničku a od Žilky velkou pochvalu. Psal jsem o potůčcích, které se z okolních dědinek slévaly v třídní řeku, v níž se ovšem v 5. třídě objevil ostrov nenávisti obtékaný dvěma rameny, áčkem a béčkem, protože nás tehdy opravdu bylo na dvě třídy! Trochu jsem tam pokritizoval jednotlivce a došel k závěru, že nenávist se postupně obrušovala, obě ramena se teď nakratičko spojí a vtečou společně do moře dospělých. Když přišel Jan Žilka krátce před smrtí naposledy na náš sraz, tuhle slohovku měl s sebou, vrátil mi ji a řekl, že to byla nejlepší práce za celou jeho učitelskou kariéru. Když jsem si uvědomil, že za rovných 50 let jeho pedagogické práce prošly jeho rukama tisíce žáků a studentů, bylo to nad všechny pochvaly světa...
                                                                                                                                                                                                            Hynek Jurman

     CALCIUM, TO NENÍ JENOM VÁPNÍK
     -úryvek

     Už se konečně stmívá, když je o půl kilometru dále překvapí další vůz. Jede totiž bez motoru a se ztlumenými světly. Mine je a dvacet kroků za nimi prudce zabrzdí. Je plně obsazen chlapy se samopaly. Co teď?
     „Ruce vzhůru,“ zazní povel, hned jak tři muži vyskočí z auta.
     Samopaly ale nechávají v autě a kontrolují bližšího Kábeleho. Niemczyk pochopil, že ho četník tím držením legitimace chtěl varovat. Teď už je pozdě! Položí kolo a ve zdvižené ruce skrývá pistoli. Není ještě pozdě! Začne po všech třech střílet. Toho prostředního zasáhl tak, že Němec upadl. Zbývající se vracejí k autu pro samopaly. Niemczyk vystřílel zásobník a okamžitě mizí v lese. Do úst si vkládá pilulku s kyanidem. Obal by se měl za pět minut rozpustit, smrt bude poté rychlá!
     I gestapáci mizí v lese a na scéně zůstává jediný Kábele. Chce ujíždět dále na kole! Rozjíždí se však pomalu, jede klikatě ze strany na stranu. Střelba zarachotí a Kábele je zraněn na noze. Je to však jenom škrábnutí! Skočí také do lesa a kola se po chvíli zbaví v lánu obilí. Časem ho      Němci najdou, kola mají tedy obě, jedno staré bez čísla, ale výrobní číslo na druhém z nich je přivede do Proseče k Točíkovi. Ten naštěstí včas domov opustí po varování od Kábeleho.
Němci střílejí, ale k pronásledování se neodhodlají. Střelbu uslyšeli Široký a Svatoň, kteří se blížili k Netínu z jiné strany. Opatrně se rozhlížejí, když před sebou spatří hlídku. Dají se tedy na útěk zrovna k místům odpoledních přestřelek. Naprostou náhodou se zastaví přímo u bunkru, v němž vyčkává postřelený Gemrot. Vtom oba uslyší hlasy a psí štěkot.
     „Gestapo! Honem pryč!“ zasyčí Svatoň a rychle kulhá pod hráz rybníka.
     Široký jej rychle předbíhá a oba spěchají od hráze do vysokého obilí. Vzápětí k bunkru přiběhne několik gestapáků s dvěma policejními psy. Ti je konečně vedou rovnou za Gemrotem, ale nyní zavětří čerstvou stopu. Se štěkotem se pouštějí pod hráz a psovody táhnou do vysokého žita. Ale oba uprchlíci jsou už pryč, stopa vede dále do lánu, a tak po chvíli gestapáci zadrží psy a vracejí se zpět k bunkru. V parašutistovi je malá dušička, když se za malou skulinkou míhají stíny nepřátel. V ruce svírá zbraň a je připraven kdykoliv zahájit palbu. Bunkr však zatím odhalen není, Gemrot si oddychne. Ale co nenašli teď, najdou zítra! Musí rychle pryč.
     V půl jedenácté zvedá kryt a opatrně se blíží tmou k okraji lesa. Chce do seníku pro své osobní věci. Hned na kraji lesa mu pod nohou hlasitě praskla suchá větev. Okamžitě sebou plácl na zem a vzápětí nad tím přejel rozsvícený reflektor. Asi padesát metrů od něj stál pátrač a reflektorem prohlížel terén asi deset minut. Poté se Gemrot opatrně vydal dále přes louku a menší lesík až k silnici, když se několik set metrů od něj zase rozštěkala střelba.
     Když se konečně situace uklidnila, dostal se parašutista konečně až k boudě, tu však dobře střežili němečtí četníci a Josef se zase musel dát na útěk. Ukryl se v obilí, pak ještě málem vrazil do dvojice českých četníků a naprosto dezorientován se podle kompasu vydal na sever. Ve dne gestapo hlídalo a projíždělo všechny silnice, jít se dalo jedině v noci. Až za tři noci dorazil Gemrot k Dvořákům do Březí u Bohdalova. Cestou za celou tu dobu snědl pouze jeden syrový hřib, k tomu pil vodu z potoka.
     Svatoň a Široký se také prodírali vysokým žitem až do setmění, pak otáčejí pěšky zpět! Ze schůzky Calcia tedy nic nebude, musí zpátky na Koníkov. Dorazili tam až v neděli 25. června ráno po šesté hodině. Svatoň už vůbec nemohl, svalnatý Široký jej podpíral, vlekl a nakonec i nesl na zádech.
     Stejně na tom byl lehce zraněný Kábele. Horší než zranění byla jeho slabá kondice. Prchal s Niemczykem, který byl rád, že kyanid nakonec nepoužil. Pro jistotu utíkali potokem, pak pochodovali celou noc a den strávili ve vysokém obilí. Až po setmění zase vyrazili dále. Kábele však po několika hodinách odmítal jít, jen by ležel a odpočíval.
     Lapal po dechu a přitom snil o prostředku, který by mu teď pomohl. O létajícím kole svého jmenovce Josefa Kábele z Chrasti u Chrudimi! Ve svém zámečnictví tam vyráběl jakýsi samohyb s velkou vrtulí a desetimetrovými křídly. To on musel být Foglarovi předlohou pro Jana Tleskače! Však jmenovec si také hned při první zkoušce namlátil a stroj rozbil. Ale on, Josef Kábele, absolvent hranické akademie, nemá ani jmenovcovo létající kolo ani sílu ve vlastních nohou...
     „Zastřelím tě, když nepůjdeš!“ nutí ho Niemczyk, který chce být do rána na Studnicích.
     Nezastřelil, ale profackoval! Pomohlo to na chvíli, Kábele ale brzy zase ulehl na zem.
     „Josef, Němci tě nemůžou dostat živýho! To by zaplatila životem stovka lidí! Buď půjdeš, nebo tě na místě zastřelím!“ vzteká se radista.
     Kábele posbíral poslední síly a ještě nějaké tři kilometry urazil. Pak už zůstal definitivně ležet a žádné násilí na něj neplatilo.
     „Konec,“ hlesl jenom a bez hnutí ležel na mezi. Už ani na Tleskače nemyslel...
     Jeho druh zašel pro Cyrila Musila, který vzal traktor a zničeného odbojáře odvezl do penzionu.
     Až v Litomyšli je v neděli zatčen Moravanský. Nechal totiž v aktovce také litomyšlskou adresu své manželky... Ještě toho dne prozradí zemljanky u Netína. Gestapu slíbí na oko spolupráci, především to, že jim sežene Štainera a také Grňu, jehož tu nedávno navštívil Ryšánek. Ovšem na Štainera se může dostat jedině přes Zajíčka. Vymiňuje si tedy, že Zajíčka zatím nesmí nikdo zadržet.
     Moravanský dostane šaty, peníze a číslo 83. A je propuštěn! Protože se Kamil Zajíček z Velkého Meziříčí raději ztratil, vede první Moravanského cesta do Radňovic. Chce Zajíčka varovat, ale nezastihne jej doma. Tlumočí tedy varování Bezecnému. Pokud bude pátrání po Štainerovi-Veselém dlouho bezvýsledné, určitě Zajíčka seberou. Kamil se to obratem dozví a definitivně mizí v ilegalitě.
     Jakmile to jde, uteče i Moravanský. Ztratí se a do konce války je zase odbojářem. Jenže Štainer mu nedůvěřuje a nechce ho do své organizace. Odchází proto k Litomyšli. Otazník stíhá otazník. Po válce o Moravanském gestapáci potvrdí, že byl jejich opravdovým konfidentem. I hajný Pavlas je o tom přesvědčen! Stejně se mluví o udavačce Marii… Moravanský je však dvakrát soudem osvobozen pro nedostatek důkazů, stane se dokonce velitelem vojenské posádky v Litomyšli a vzápětí umírá při autonehodě cestou z Pardubic. Stane se 29. září 1947. Marie Sladká je otrávena už na konci války, den před svým plánovaným zatčením. Prý sebevražda… Převoz do olomoucké nemocnice už ji nezachrání. Hajného bratr Antonín Pavlas bude utlučen gestapem a syn Josef zemře v koncentračním táboře dva týdny po skončení války. Dohady kolem střelby v Netíně se prohlubují a nikdy se úplně nevyjasní...
     Ale nepředbíhejme. Na Studnicích odbojáři pookřáli a za pár dnů se vracejí do Proseče. Niemczyk, Široký i Kábele společně přemýšlejí nad smutným koncem Jardy Otevřela.
     „Kdo to spunktoval? Přece Veselý! Ten nás tam posílal! Určitě je sám konfidentem gestapa! To on může za smrt našeho velitele! Navrhuji ho utratit jako psa!“ chrlí ze sebe Niemczyk.
     Široký přikyvuje a souhlasí, ale zasahuje Kábele:
     „Neblázněte! Znám ho dva roky, Veselý se někdy chová jako hovado, ale určitě není konfident! Už si taky vytrpěl svý...“
     Ortel je odložen. Snad se vše vyjasní. Parašutisté i tak ztrácejí k Štainerovi až do konce války důvěru. Po událostech u Netína je Josef Kábele natolik fyzicky a hlavně nervově vyčerpán, že chce opustit odboj. Už se raději ničeho neúčastnit! Protože se však musí nadále skrývat, přidá se k odbojářům mimo oblast Vysočiny. Dosavadním kamarádům ještě napíše dvě záchytné adresy, které jim v budoucnu pomohou...
     Inženýr Syrovátka přináší nový vysílací klíč namísto toho, který kluci ztratili při seskoku. Za pár dnů se přichází Gemrot léčit do penzionu na Studnice, Cyril jej přebírá dole v Kaňáskách a přivádí polní cestou domů.
     Na Kutinách je 2. července jimramovskými četníky postřelen a zatčen Novák-Hyška. Němci identifikovali razítko v jeho legitimaci a zavřeli pár lidí z okresního úřadu v Novém Městě včetně Kafkovy manželky. Na Studnicích se proto objevil i Otto Kafka, také už nemohl zůstat ve svém bydlišti. Studnice jsou teď útočištěm pro všechny!
     Současně mizí v ilegalitě Eda Soška. Němci sebrali Soškovy příbuzné, bratr Václav skončí v koncentráku, ale Eda byl včas varován. I další lidé z Nového Města jsou zatčeni…
     Dramatický byl Zajíčkův odchod do ilegality. Před gestapem vyvázl jen o fous. Po varování od Moravanského a Bezecného navštívil v Meziříčí štábního kapitána Košťála, domluvil s ním odchod do podzemí i spojky a ještě si zašel domů. Vzal nejnutnější věci a ve dvě hodiny v noci se přesunul do protějšího domu. Ráno v osm uviděl, jak jde gestapo do jeho bytu. Toho dne bylo ve Velkém Meziříčí zatčeno hned několik lidí.
     Svatoň, malý postavou, ale velký svými nápady, si přihladil krátké tmavé vlasy, sevřel úzké rty a procedil: „Tys měl kliku! Stojí to... Víte za co!“
     Byl poněkud omezen v pohybu, a tak se mu věčný optimista Eda nabídl za osobního strážce. Nahradí mu Kábeleho, bude mu pořád k ruce. Doubek-Svatoň přijal a oba se od sebe příští čtyři měsíce nehnou. Až do společné smrti...
     Josef Křenek, jehož si Cyril pamatoval jako řečníka při vzniku republiky, se stal synodním seniorem evangelíků. Jenže odmítl podepsat manifest proti bolševizmu a později nepřišel na ustavující schůzi Ligy proti bolševizmu. A tak ho teď vyzval Emanuel Moravec, aby složil svůj úřad. Křenek tedy přesídlil do Nového Města a káže nejenom zde, ale i v Blažkově a v Bystřici. Kázat však musí opatrně.
     Svobodně už se nedalo mluvit nikde. Jenom v seníku u Cyrila.

     RADA TŘÍ A ROZVRAT

     ....
     Na Studnicích se sešli činitelé vznikající Rady tří krátce po vypuknutí povstání na Slovensku. Luža se skrýval nějaké tři týdny v Krásném u Ondrů, a teď chtěl vyřešit spojení s Prahou. S ním se sešli Štainer, Svatoň, Soška, Gemrot i Franta Zajíček, z hlavních představitelů chyběl snad jen Robotka a Grňa. Ano, Grňa tam nebyl, a to byl zřejmě ten důvod, proč nikdo spor zavčas neuhasil. Uhnízdili se tehdy ve skrýši na půdě pod senem a Cyril jim tam nosil jídlo.
     Eda Soška zkusil přítomné na začátku rozveselit:
     „Hitler byl teď u věštkyně a ta mu říká: Vůdče, váš osud je ve hvězdách. Krucifix, a já je všechny rozdal židům, vztekal se Hitler.“
     Chlapi se zasmáli a hlavní slovo si hned vzal Štainer-Veselý:
     „Musíme Slovákům na pomoc! Všichni mladí kluci by se tam měli vypravit. A povede je Robotka s Kamilem!“
     „A bojovat budou vidlemi? Vždyť máme jenom pár pistolí. S nimi se ani na Slovensko neprostřílíme,“ namítal Svatoň.
     „Nemáme tam žádné spojení, kontakty,“ namítal Kamil.
     Rozpoutala se ostrá debata a Štainer-Veselý byl mrzutý, že s ním ostatní nesouhlasí.
     „Povstání bude likvidováno, to vám garantuji!“ prorokoval ke Štainerově nelibosti Luža a pak provedl pečlivý rozbor všech front a konec války odhadl až na příští jaro. Štainer-Veselý zlostně kroutil hlavou a protestoval, podle něj mělo být do tří měsíců všechno hotové!
     Když přinesl před půlnocí Cyril Musil do skrýše čaj s rumem, stáli Luža se Štainerem proti sobě jako dva kohouti a řvali na sebe jak malí kluci.
     „Ticho, nechte toho! Vždyť vás poslouchá přes zeď celá vesnice,“ tišil je Cyril.
     „Bez Prahy nic nerozhodneme!“ trval si na svém Luža.
     „Tak si tam zajeďte pro souhlas,“ křičel Štainer-Veselý a nadále horoval pro výpravu na Slovensko. „Vždyť už nás je na dva tisíce!“
     „Jo, na papíře! Až zahvízdají kulky, kolik nás pak zůstane?“ ptal se správně Eda Soška.
     „Do Prahy pojedeš ty, Veselý! S mým rozkazem!“ nedal se Luža.
     „Ani mě nenapadne! Zatím jste nic neudělal, půlku okupace jste seděl za kamny! Já žádný souhlas nepotřebuju! Jeďte si sám, už tam máte zázemí!“ trval na svém Štainer.
     Nakonec bylo ujednáno, že se do Čech vypraví generál Luža. Štainer-Veselý ještě v noci odešel. Sám a bez nějakého vřelejšího loučení s ostatními. Luža poprosil, aby ho Cyril v pět ráno vzbudil. Ten požádal Růženku o teplou snídani na pátou hodinu a o svačinu na cestu. V pět hodin generála vzbudil se snídaní a za dalších dvacet minut se s ním sešel u maštale. Když jej vyprovázel zadem přes humna, dal se Luža do řeči:
     „Cyrile, mám bezvadnou legitimaci na jméno Musil! Vždycky jsem chtěl být sportovcem, tak teď mám příležitost. Třeba si nás budou plést… Jestli to vše přežijeme, budu muset postavit Veselého před válečný soud. Tohle si přece nemůže dovolovat!“
     Vyprovodil jej až k silnici. Při loučení se generálovi třásla ruka. Podal ji Cyrilovi a smutně pronesl:
     „My už se neuvidíme! Já vím, že zahynu…“
     Cyril hleděl za odcházejícím. Co s tím Lužou je? Tyhle předtuchy nebývají dobré…
     Svatoň a Soška se ještě nějaký čas na Studnicích zdrželi. Eda chvíli zase žertoval: „Poslouchat rádio se dneska nevyplácí. No za poslech Londýna hrozí zastřelení, za Moskvu provaz a z poslechu Prahy pak hrozí otrava.“
     Při důvěrném rozhovoru ale Cyrilovi prozradil: „Já a Svatoň jsme vyslovili Veselému nedůvěru!“
     Luža to bral do Čech přes Bohdalov, kde se sešel s Císařem a několika dalšími na faře u faráře Votavy. Pomohou mu s cestou do Čech. Mezi parašutisty se šuškalo, že Luža má utužit odbojovou spolupráci mezi železničáři, hasiči a zaměstnanci pošt. Nezdál se jim k tomu ale příliš vhodný, pořád hekal, vypadal starším, než ve skutečnosti byl a jako ostatní důstojníci ze starých či protektorátních dob byl pro mladé vojáky nepopulárním.
     Začátkem září se objevil Svatoň u hajného Zeleného, vzápětí tam dorazili Soška, Radek Luža a další dva chlapíci. Ti se pak přesouvali k Bohdalovu a hajný je ani neznal pravými jmény. Generál Luža byl pro něj Zemanem a jeho syna znal jako Standu. Svatoň-Doubek je vyprovodil, a když se na Koníkov vrátil, hajný už nad tím lidským rejem zakroutil hlavou a zareptal:
     „Jací vy jste to bojovníci!? Pořád tu chodíte jak na promenádě a my vás musíme živit a ukrývat! Nelíbí se mi to. Do skutečnýho boje vám asi chybí odvaha!“
     „Ale no tak! Vždyť nám pořád neposílají zbraně! A musíme se lépe sloučit a domluvit, aby to mělo správnej dopad, až zaútočíme.“
     „Většině vám jde vo koryta a ne vo národ! Já tý celý vaší věci nevěřím!“ nedal se Zelený.
     „Co to seš za Čecha!“ vybuchl Svatoň. „Od tý doby, co se tu objevili první výsadkáři, čekáme na zbraně. Jenže ta anglická pomoc asi přijde úplně stejně jako tehdy v roce osmatřicátým!“
     Oba stáli proti sobě vzteklí, se zaťatými pěstmi. Ráno si mu také Svatoň postěžoval: „Tos mě připravil špatnou noc!“
     „A ty noci, co jste mně a mé ženě připravili vy, ty já ani nepočítám!“
     „Taky jsem přinesl oběť,“ řekl Svatoň uraženě. „Rodinu mám uvězněnou a podívejte, jak žiju!“
     „Podívejte se na to vaše břicho! Žádná újma na vás není vidět, akorát těžko s tím břichem chodíte. Statečnej důstojník by si na to nestěžoval!“ odvětil hajný a zmizel v lese.
      Svatoň se pak vyptával jeho manželky, co se tomu hajnému stalo. A když dorazil Soška, nepohodl se ani s ním. To je ale spolupráce! Večer hajný vyprovázel Sošku a informoval jej o rozhovoru s podplukovníkem.
     „Pohádal jsem se s ním taky!“ přiznal nadporučík. „Ten brejlatej má jít do Prahy slučovat organizace, ale ani já tomu moc nevěřím. Pořád se dohadujou, jak má probíhat revoluce. Já bych dal lidem zbraně a nechal je deset dní, ať si udělají sami pořádek. A pak už by byl klid!“
     „Nějak se nám to rozpadá, a to jsme ještě nezačali bojovat,“ říkal si pro sebe Cyril, když o tom všem slyšel. A to netušil, jaké pohromy jsou za dveřmi.
                                                                                                                                                                                      (ukázka z románu o C. Musilovi)

     Ovlivnilo SNP partyzánský boj v Čechách a na Moravě?

     Podolský se ptá, zda bylo povstání vůbec národní. Dosud se totiž často hlásalo, že celý slovenský národ povstal a zúčastnil se povstání z vlastní vůle. Ve skutečnosti o SNP většina národa neprojevila zájem, ze zbytku tam nebyli všichni z vlastní vůle a neprojevili příliš bojové nadšení. Povstání proto nebylo podle Podolského národní a způsobilo mnoho škod.
     Podle optimistických odhadů v něm bojovalo 50 000 až 60 000 příslušníků armády a maximálně 18 000 partyzánů. To ovšem nebylo více než 3 % Slováků!

     Celkově si povstání vyžádalo okolo 20 000 životů. Ve válce proti SSSR přitom padlo jen 1 281 Slováků. A třeba sovětské bombardování Nitry si vyžádalo až 1 280 civilních obětí, Němec nepadl ani jeden.
     Od září 1944 do května 1945 padlo na Slovensku přes 140 000 rudoarmějců, 6 500 členů 1. čs. armádního sboru, 45 000 Rumunů. První osvobozenou obcí byl už 21. 9. 1944 Kalinov. Do obce Vyšný Komárnik pronikli první sovětští a čs. vojáci 6. října. Čtvrtý ukrajinský front pak útočil na severu (Prešov, Košice, Spišská Nová Ves, Liptovský Sv. Mikuláš), 2. ukrajinský na jižním a středním Slovensku. Ten dosáhl Slovenska 10. prosince. Ovšem Korňa, Klokočov a Makov byly osvobozeny až 3. května 1945.
     Z 1. čs. sboru mělo padnout 1 271 Slováků a 522 bylo nezvěstných. Tisíce lidí zemřely po přechodu fronty, další byli odvlečeni do SSSR. Spousta znásilněných žen se ani nedala spočítat. Jen v Nitře jich bylo asi 100. Boje způsobily ztráty aspoň 63,5 mld., celkové škody pak 114,5 mld. Kč. Vzešel však požadavek na vystěhování Němců a Slováci díky povstání nebyli mezi poraženými z války. Orientace na komunistický Sovětský svaz se však neukázal být lepším než na nacistické Německo.
     O ruských vojácích prohlásil Žikeš: „Život se jim strašně zjednodušil: jíst, pít, kde možno pomilovat, zabíjet, nebo být zabit.“
     Rudá armáda zabírala jako kořist všechen majetek Němců a Maďarů. Ale ti vzali všechno Slovákům. Teď to měli rudoarmějci. Vojáci plenili a nikdo raději neodpovídal na dotaz, kolik je hodin. Rudá armáda zabavila všechny radiopřijímače. Vojáci odmítají rozkazy a zabavují vše. Udavači gestapa dnes zase udávají, tentokrát NKVD.
     „Šest let poslouchám Londýn a Moskvu. Němci mi ho nesebrali, ale teď, když jsme svobodní, tak nám ho berou,“ posteskl si jistý Slovák.
      „Povstání nepřineslo svobodu, naopak nesvobodu,“ píše Podolský. Během něj neměl nikdo jistotu, že nebude oloupený nebo zavražděný. „Aj preto nebolo pokrokom, ale úpadkom.“ Někteří se však díky povstání vyhnuli postihům za předešlou činnost. Odsuzovalo se i za neúčast v povstání. Účastníci se zase odměňovali a upřednostňovali na úkor jiných. Proto se lhalo osobně i úředně, vymýšlela se účast, zveličovaly výsledky partyzánské činnosti.
     Došlo k falzifikaci historické pravdy. „Vrahové se označovali za hrdiny a odměňovali, zachránci lidských životů se označovali za zločince a trestali se,“ bilancuje Podolský.

     Moravské povstání se vyhlásit nepodařilo. Povstání na Slovensku ze srpna 1944 nebylo národní, nebylo ani slavné či užitečné. Větší vliv na partyzánské hnutí v Čechách a na Moravě nemělo. To se zde rozhořelo až koncem dubna 1945. Povstání si více než sedmdesátileté chvalozpěvy nezaslouží…
                                                                                                                                                   Hynek Jurman

     Gustáv Husák (1913 – 1991)
     Dogmatický komunista, Moskva nemohla na nikoho lepšího vsadit. Byl organizátorem povstání, spolutvůrcem SNR, předsedou Zboru povereníkov, pronásledovatelem katolické církve, poté vězeň a hlava slovenských buržoazních nacionalistů, řadový pracovník Akademie věd, nakonec první tajemník KSS i KSČ a prezident republiky.
     Jeho politické činy ovlivňoval bolševismus, dle Mathé nejdestruktivnější ideologie v dějinách Slovenska. Byl především vojákem a důstojníkem své strany, sluhou Moskvy! Vždy se uměl správně zorientovat. Za povstání pochopil, že sovětští velitelé a komisaři nepřišli pomáhat povstání, ale vedení povstání muselo jít na ruku jim. Po válce intrikoval, křivě obviňoval, zavíral, osočoval, zastrašoval, rozvracel demokratické strany. Po únoru 1948 v tom pokračoval a v době normalizace zase. Ale jak mohl, stavěl se proti centralismu a hegemonii Prahy. Byl u zrodu federalizace v r. 1968. Pořád prosazoval federalizaci, ale sotva se usídlil v Praze, stal se centristou. Je tragickou postavou moderní slovenské politiky, která v ní sehrála negativní roli.

     Životní příběh oportunisty

     Gustáv Husák se stal podle Třešňáka postrachem poválečného Slovenska. Čtyři roky byl předsedou Sboru pověřenců, fakticky slovenským premiérem. Byl schopný, cílevědomý s nenasytnou touhou po kariéře. Zdatný řečník, publicista, intelektuál, jehož prostředím byly kavárny, nikoliv partajní schůze. Jeho osobnost vykazuje pozoruhodnou směs odvahy, nelítostné vypočítavosti a pevných zásad, pro něž byl ochoten trpět. Byl houževnatý a pragmatický, pružně měnil názory a zrazoval své přátele. Ale vizi komunizmu hluboce věřil.
     Po celý život byl lhostejný k těm, kteří mu předtím pomohli. Počínaje farářem, který přesvědčil jeho otce, aby dal syna na studia. Husák v dětství v kostele ministroval, ale od 16 let se považoval za ateistu. Z vězení jej v r. 1940 dostal Imrich Karvaš, který Husáka učil na vysoké škole a později finančně podporoval Povstání. Když byl Husák zatčen, při výslechu zapřel své členství v KSČ. Na přímluvu Karvaše jej pustil Šaňo Mach, který pak poslal některé komunisty na východ a chtěl po nich protisovětskou propagandu. V roce 1941 se tak i Husák zúčastnil propagandistického zájezdu na Ukrajinu. Nebyla to ještě Katyň… Husák se už tehdy ale řídil heslem „Nikdy nekritizuj SSSR“.
     Po vyhlášení SNP jel Husák z Bratislavy do Banské Bystrice. Když je zastavila německá hlídka, podplatil ji. K mnoha svým válečným výrokům se brzy přestane znát. Řekl třeba: „Slovenský národ bojoval proti Hitlerovi, Tisovi i Benešovi.“ Nebo: „Lid by uvítal, kdyby slovenský člověk považoval za svou vlast území od Aše až po Vladivostok.“
     I další Husákovo hodnocení se brzy také nesmělo citovat: „Nové (povstalecké) skupiny se staly neřádem pro celé území. Braly všechno, co chtěly. Jejich tábory byly často brlohy ožralství a prostituce.“
     Sám přiznával, že v r. 1948 nerespektoval zákony ani ústavu. Celkem třikrát byl vyloučen z KSČ. Nejdříve za války, protože se vyhýbal ilegální činnosti, poté po svém procesu a naposledy v únoru 1990.
     V únoru 1951 dostal pozvánku na bratislavské ústředí strany, kde na něj čekali tajní policisté se zatykačem. Nezlomilo jej ani tři čtvrtě roku intenzivního mučení, odpírání spánku a jídla. Dopadla na něj i „Akce H“, kdy měla dopisovatelka slovenské Pravdy Věra Hošková intimní poměr se 78 funkcionáři, i s Husákem. Využili ji tedy v procesu proti němu, Husák přiznal jedenkrát sex. V r. 1954 dostal doživotí. Později ač rozvedený, v životopise psal, že je „vdovec“.
     Po propuštění získal pověst mučedníka, vrátili mu stranickou knížku a nastoupil jako vědecký pracovník do Ústavu státu a práva. Napsal knihu o Povstání, v níž zveličil své zásluhy, potlačil podíl demokratů a zamlčel vše, co se mu nehodilo. I svůj válečný názor, aby se Slovensko stalo další sovětskou republikou.
     Jeho Svědectví je zkreslené a Vl. Žikeš byl přesvědčen, že spoustu chyb v SNP zavinil právě Husák „ zveličováním a zdůrazňováním stranického podílu na událostech“.
     Když uvidí ráno 21. 8. 1968 v Bratislavě sovětské tanky, řekne Husák před Miroslavem Kusým: „Já národ z této katastrofy vyvedu, i kdyby mi za to měl naplivat do obličeje.“
     První noc po okupaci 21. 8. strávil na faře na bratislavské Kalvárii.
     Už v květnu a červnu 1968 se Svoboda a Husák domluvili, že je třeba narovnat vztahy s Rusy, že už se zašlo moc daleko. Husákova hvězda začala zářit poté, kdy jej vzal Svoboda na jednání do Moskvy. Tam si vzal Brežněv Husáka stranou, a ten otočil. I se Svobodou pak přesvědčoval ostatní podepsat ponižující protokol.
     Za pár měsíců už zcela změnil názory, z okupace se stala bratrská pomo! Už počátkem roku 1969 řekne, že státní hranice není žádné korzo. Z rezolutního „s Dubčekem stojím a padám“ se pomalu stává požadavek, aby lídr 1968 odešel. Pragmatik Husák pochopil, že Sověti se nesmíří s ničím jiným než s tvrdou pacifikací. Brežněv slíbil Husákovi určitý odchod vojsk, ale neučinil nakonec nic.
     Po zvolení 1. tajemníkem ÚV KSČ 17. 4. 1969 nařídil čistky, zatýkání a vyhazovy. To on zavedl označení „kontrarevoluce“. V předvečer této dubnové volby přesvědčil rektor Vysoké školy politické Milan Hübl nerozhodnuté, že Husák je nejlepší možnost. Za dva roky bude vyhozen ze strany a později dostane 5 let kriminálu za rozvracení republiky. Bez původního zaměstnání zůstal i Kusý nebo historici Jan Křen a Vilém Prečan, kteří kdysi pomáhali Husáka rehabilitovat. Nikomu nepomohl, vděk neznal.
     Když vydal Svoboda 1. díl Cestami života (sepsal s K. Richtrem), psal hned díl druhý. Husák si vyžádal bez jeho vědomí průklep a politbyro vydání zamítlo, že je rukopis v rozporu s dokumenty ÚV KSČ.
     Husákova sekretářka z let 1969 - 1974 Jozefína Darášová se svěřila: „Ale on se nechtěl umazat kontakty s lidmi, kteří podle něj zradili stranu. Nikdy nikomu nepomohl.“ Byl to asketický solitér, který večeřel zásadně párky, kouřil jednu cigaretu za druhou a kromě politiky neměl žádné koníčky ani přátele. Kromě šibenice a mučení dokázal použít všechny prostředky k zadušení svobodného myšlení – vězení pro kritiky, systém prověrek a kádrování, profesní likvidaci, tajnou policii, síť udavačů.
     „Nechť odpadne všetko, čo je kolísavé! Čo je oportunistické! A nechť zostane všetko, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasit!“ hučí příkladně kolísavý a oportunistický Husák do kamer. Za celé trvání ČSLA byli obrněnci nasazeni jenom jedinkrát, 21. srpna 1969. Zákon proti vlastním spoluobčanům podepsal i Husák…
     Stále prosazoval federalizaci, ale jen se usídlil v Praze, stal se centristou. Československo se pod jeho vedením fakticky stalo další sovětskou republikou. Řídila ji telefonní linka z Moskvy na Husákův stůl. Když byl vystřídán Jakešem, sedával zcela sám v prezidentské pracovně a nepřítomně hleděl před sebe. Přede dveřmi si nechal pochodovat stráž, tak jako kdysi v leopoldovské věznici…
     Husák získal 4 řády Klementa Gottwalda, 4 řády V. I. Lenina a 2 řády Jiřího Dimitrova… Pánové, kdo to má? Dožíval sám a zemřel 18. 11. 1991. Pochován je v Dúbravce. Sám…
     Nakladatel a účastník povstání Vladimír Žikeš (1906 – 1980) to celkem vystihl: „Jakou cestu úpadku musel projít ten skutečně mimořádný člověk, než se z politického vůdce stal káčou, roztáčenou moskevskou rukou řízenými biči Bilaků, Štrougalů a jim rovným v ÚV KSČ a ÚV KSS.“
                                                                                                          (Hynek Jurman: ukázka z připravovaného 3. svazku
                                                                                                          „Historie na pokračování“ s M. Kubínem a P. Vomelou)

     JAK JSME VYHLÍŽELI MASARYKA
                     Reportáž z oslav republiky

     I u nás kdosi navrhl připomenout sté výročí založení Československa. Prý by se to hodilo oslavit už 28. září. A tak tomu také bylo, i když známý kverulant Vyžrálek kudy chodil, tudy mrchtal, že to vypadá podle data spíše na oslavu Mnichovské dohody! Vůbec nebyl spokojený s naplánovaným programem, ale i on se těšil na koncert Javorů a na příjezd Tomáše Garrigua Masaryka. Toho bude představovat pravděpodobně muž, jehož kubatura se určí až podle kostýmu, jaký se povede sehnat. A tak hlavní dramaturgyně celé akce, paní ředitelka Drásalová, měla pod palcem hned deset mužů. Nejmenším byl 40tikilový liliput a nejmohutnějším pak dvou metrákový řezník Kšandička. Nejcennější z celého příjezdu dvojníka prezidenta byla 90 let stará tatrovka z Technického muzea. Její zapůjčení přišlo na pěkný balík pevné české koruny, ale ať si obecenstvo za městské peníze užije!
     Masaryka nakonec představovat 18tiletý student Třásnička, třetí v hmotnostní stupnici. Živě váhy měl sotva 60 kilo. Větší kostým se prostě sehnat nepodařilo, proto pojede Třásnička. Tím kostýmem z půjčovny byla stejně jen blůza Lidových milicí, z níž se odpáral znak té bohulibé organizace… Nic jiného nebylo, protože všude slavili starostové raději před volbami s měsíčním předstihem.
     Od brzkého odpoledne patřil k nejvěrnějším posluchačům akce tramp Votýpka. Na hlavě měl širák a na sobě ohněm provoněné hadry, které nesundal už mnoho let. Kromě ohně byl proto cítit ještě dalšími 98 příměsemi, které nevoněly… Ale popíjel z plastu pivo a programem byl nadšen.
     „Dobrá práce! Kdo umí, přidá!“ tleskal folklórnímu souboru Orgonina. Slovenští tanečníci opravdu přidali, chlap se dokonce během představení válel s chutí po ženské do té doby, než mu sundali pásku z očí! Pak se vylekal věku tanečnice a válet se přestal.
     Ovšem Votýpka žádal další přídavky, a tak se program natahoval. Už se blížilo vystoupení Javorů, ale stále ještě nepřijel Masaryk. Jenže magistra Drásalová provedla ještě jednu změnu programu. Povolala místního historika Vomáčku, aby přednesl referát o vzniku republiky.
     A doktor Vomáčka se činil! Vzal to od půlky 19. století, nálady a pocity národa vystihl dokonale, důkladně probral rakousko-uherské vyrovnání a naznačil tři možné postoje české reprezentace. Dějepisář Hustoles, zvaný Tacitus, byl nadšený jeho podrobnostmi, ale žádal jít ještě před Bílou Horu a do husitství! Diváci nespokojeně hučeli, ale Vomáčka pokračoval dál. Moderátorka mu hbitě odebírala listy z tlusté složky. Když se doktor při výměně listů zarazil v pasáži „byla to věc celého ná-“, napověděl mu hlasitě opilý Votýpka: „-národa!“
     „Národa,“ přikývl historik a uvedl, kde všude byl TGM na dovolené a kolikrát jel v létě 1914 do Holandska.
     „Vem to od stěhování národů,“ povzbuzoval ho Tacitus.
     „Kdybych věděl, že má Vomáčka projev, vzal bych si zimní bundu, rukavice a ušanku!“ vztekal se kverulant Vyžrálek. Pár lidí usnulo, ale vzbudila je zima. Mezitím se zcela setmělo!
     Lidé řvali: „Vypněte ho!“
     Vomáčka zatím probíral důkladně situaci na frontách Velké války. Bral rotu za rotou. Tacitus byl nadšený! Ostatní reptali, až zasáhla moderátorka: „Vy jste úžasný! Můžete to ukončit?“
     „Mám tu teď Pittsburskou dohodu,“ bránil se chabě historik. Ale moderátorka byla silnější, odebrala mu papíry i mikrofon. Hlediště ji za to ocenilo frenetickým potleskem. Zhanobený Vomáčka odcházel uličkou hanby a plakal.
     Na celé prostranství padla tma.
     „Udrží ta Drásalová aspoň moč, když harmonogram pořadů ne?“ zajímal se Vyžrálek.
     Naštěstí už program pokračoval, přijel Masaryk.
     „Já chci Javory,“ uvítal jej mocný hlas Vyžrálkův. Přidal se i voňavý Votýpka. Drahocenný automobil ani nevjel před pódium, zůstal kdesi za davem diváků.
     „Stejně by nebyl pro tmu vidět,“ byl si jistý Vyžrálek. Díky tomu se neprozradil ani původ Masarykova kostýmu. I tu vatu mu zbytečně lepili na obličej. Stačila čepička masaryčka a jakési obrysy…
     I další události registrovali jenom ti, kteří popošli těsně pod pódium. Třásnička podle instrukcí dramaturgyně lezl jako lemra! Nohu tahal za sebou, opíral se o hůlčičku, až to Tacitus nevydržel a vystřelil otázku: „To máte od Bachmače?
     „Ne, od hovna a potřebuji to otřít!“ ulevil si Masaryk.
     „Ty asi chceš kompromitovat současného prezidenta,“ uhodl Votýpka.
     „Ale i Zeman leze líp!“ mínil starosta. „Nesundá si taky botu? Držte ho! Proti němu je Zeman kamzík!“
     „Mám film z roku 1928. To bylo Masarykovi 78 let a lítal tu jako člunek! Nikdo mu nestačil. A teď taková lemra!“ čílil se Tacitus.
     Svoji šanci ucítil i odmítnutý řezník Kšandička, cpal se do historického vozu, ale zašprajcoval se v něm a už nevylezl.
     Masaryk se zatím z posledních sil vyškrábal na pódium, pozvedl hůlčičku do vodorovné polohy a volal na moderátorku: „Nastav si to!“
     Ta si to nastavila a uvedla kankán. Hudbu bylo pěkně slyšet, ale tanečnice diváci jenom tušili. Tma už byla pořádná.
     „Ty ženské nemají kalhotky,“ byl přesvědčený Votýpka.
     „Možná jsou úplně nahé, ale není to už vidět,“ zuřil furiant Vyžrálek.
     Votýpka se ozval, že oni s kytarami dokážou nasvítit i ty hospody, kam nevede proud. A spílal pořadatelům. Tady to neumí? To je nějaká dramaturgie?
     Zatím si Vomáčka dočítal svůj projev do půlnoci u kostela. A to měl ještě v lejstrech Deklaraci nezávislosti, Deklaraci slovenského národa a separátní mír Karla I.
     Program byl vyčerpávající. Na Javory už málem nikdo nečekal.
     Oslava Mnichova se vyvedla…
                                                                                                                                                      J. U. R. Man

     DALEKO DO SAMETU

     -ukázka z románu napsaného na přelomu let 1989 a 1990-

     Probral jsem se až na terase pod Hradem. Opřený o zídku jsem hleděl na velkoměsto pod sebou. Na stovky věží a chrámů, na paláce, široké ulice, šedou stuhu Vltavy s náramky mostů i na ta strašlivá sídliště na obzoru. Nad Prahou se honila modravá i fialová mračna, bylo větrno a nevlídně, prostranství před Hradem jak když vymete. Představy z dávno minulých dob se mi cpaly do mozku. Viděl jsem v duchu panovnické průvody, rabování cizích armád, celá pokolení měšťanů, řemeslníků, podomků. Zachovali nám toto města, tuto zemi i své duchovní dědictví. Za cenu strá dání, krvavých mozolů i vlastních životů uchovali českou řeč. Dnes mluvíme česky všichni, ale stejně každý jinak. Boj o řeč tedy není dobojován, dokud někdo třísní zlostnou slinu. Řeč, správná česká řeč, musí být rovná a přímá, musí znít lahodně a žádná věta nemůže značit více než jednu věc! Obrození tedy teprve přijde!
     Byl jsem hrdý na všechny ty předky a docházelo mi, že láska muže k ženě není tím nejdůležitějším na světě. S Markétou jsem prožil tolik krásných chvil, ale statistik by snadno zjistil, že toho trápení bylo daleko více. Ano, láska může být krásná, ale nikdy nesmí muže svazovat. A já byl tak spoutaný, že ani žáci ve škole pro mne nebyli nejdůležitější. Já i vlastní děti odstrčil, všech zájmů zanechal a zajímal se jen jedinou bytostí. Ženou! Krásnou a skoro dokonalou. V ten moment jsem přestal být mužem! Vždyť co zůstalo z lásek našich předků. Pár dramat, románů a básní, jinak nic. Samozřejmě potomci, tedy i my. Ale děti se mohou rodit i z nelásky. Rodí se tak velice často a pak na ně jejich vysoce postavení rodiče nemají čas, děti končí ve zvláštních školách a pak třeba na učňáku v Bystrém. A třídní učitel, například jistý Petrželka, pak s hrů zou čte, že rodiči těch retardovaných dětí jsou ředitelé, stavitelé, mistři i důstojníci. Za čas budou převažovat podnikatelé.
     Kdepak, dějiny netvoří láska! Dějiny tvoří práce a boj! Proto přetrvalo lidstvo se svými ideály, proto trvá to město dole pode mnou. I já trvám, čeká mě tedy práce a boj. Láska buď přijde nebo ne, ale jen pro ni se nesmí podřídit celý život. Řeka není jen voda a život není jen láska... Život je cosi mnohem víc! Už nemohu stát stranou v očarování z jedné tvářičky. Musím skočit do víru! Ne se skály, ale do víru života. Vždyť ten můj je docela dobře rozehraný. Trochu nešťastně a bolestně, ale určitě ne nezajímavě. A copak je něco horšího než nuda?
     Prošel jsem nádvořím a zamířil ke katedrále. Při všech mých náhodných cestách do Prahy bývala zavřená, dnes však ne. Pokřižo val jsem se a vstoupil. Úplně jiný svět panoval zde pod síťovím gotické klenby, v tom velebném tichu, kde každý vnímavý člověk musí zapřemýšlet o smyslu svého bytí. Šel jsem kolem náhrobků českých králů a královen, za těmi nejslavnějšími vnikl do pod zemí a se všemi se radil. S Přemyslem, Karlem, Václavem i Jiříkem. Být zde Voděra, jde se radit s dělnickými prezidenty na Vítkov, ale já se spokojil s králi.
     Bez jediné myšlenky na Markétu jsem poklekl před hlavním oltářem na tvrdou dlažbu a zpytoval svědomí. Náhle jsem uslyšel známý hlas a v lesklé podlaze jak v zrcadle spatřil vousatou tvář. Mé vousy jsou však černé, ale tyto… Nemůže být pochyb, vidím Ježíše Nazaretského!
     „Jsi nenapravitelný, člověče,“ oslovil mě vlídně. „Můj otec ti zakázal žít ve hříchu a ty jsi zase neposlechl. Copak nevíš, že štěstí dojdeš jenom spokojeností, ctí a šlechetností? Nikdy ne hříchem! Proč žádáš ženu svého bližního, proč bráníš malič kým, co chtějí přistoupit k tobě? Proč jsi slepý a hluchý ke steskům svých bližních? Řeknu ti proč. Hříšná láska tě zaslepila! Ale ještě máš čas na nápravu, tak jak jej dostává každý z vás smrtelníků! Teď už záleží jenom na tobě.“
Dlouhé minuty jsem klečel v hlubokém zamyšlení a ani dvě nádherné dívky v nejbližší lavici mě nedokázaly rozptýlit. Je žíš už mlčel, ale z jeho tváře jsem vyčetl vše.
Ano, nejdůleži tější je přece jenom láska, ale jiná, než ta moje a Markétina. Láska čistá, která obrozuje a není sobecká. Láska a úcta ke každému člověku, ke všemu živému. Láska, jež donutí člověka být lepším, která ze smrtelníka dělá bytost nesmrtelnou!
Ale co s Markétou? Já na ni přece nemohu hned zapomenout, já ji budu mít pořád svým způsobem rád. Ježíš opět poznal mé myšlenky a naposledy promluvil. Tentokrát souhlasně.
„Měj rád tu vzácnou ženu, ale ne kvůli sobě. Měj ji rád a pomáhej jí v těžkých hodinách!“
Úplně jiný člověk se vracel dolů od Víta. Vyrovnaný a vzpřímený. Pokud spěchal, pak jen proto, že se obával a svou chráněn kyni. Co když se jí zrovna blíží těžká hodinka?

     Ten ještě mladý vytáhlý člověk s tmavým vousem na tvářích věděl, co práce čeká na něj i celý národ. Tolik událostí mělo přijít! Národní shromáždění mělo dostat nového předsedu, zrovna toho, jenž byl dvacet let umlčován a špiněn. Před jedenadvaceti lety nás však sám kapitulantsky zaprodal, jak se teprve prokáže… Dramatik, ještě nedávno vězněný, měl zrovna tady na nádvoří promluvit jako prezident. Chystá se obnova Sokola i Junáka, budou vycházet Lidové noviny a galerie vydají k oprášení busty T. G. Masaryka. Změní se státní znak, pan Baťa přijede do Zlína a slíbí nám boty, i Jeho Svatost dalajláma přiletí do Prahy a s Izraelem navážeme diplomatické vztahy. Ve školách se stáhne řada učebnic a ruština přestane být dominantním jazykem. Všechno bude jiné, ale nic z toho zadarmo! Až nadšení vyprchá, tolik lidí bude zklamáno, tolik se jich bude rouhat, že za komunistů bylo lépe. Tak už to bývá s krátkou pamětí, co na tom? Tolik práce nás čeká!
     A já se zase začnu věnoval žákům ze všech sil, už nikdy nepolezu na Golgotu a naopak budu rozdávat sílu. Postarám se taky o své děti, musím je postavit na nohy. A to fórum v Kochánově založíme, hned zítra promluvím s Klímou. Ať se to hýbe, i když nám vyvstanou noví nepřátelé, milovníci starých pořádků na nás začnou plivat a mnozí mě přestanou zdravit. Ale co, na malost lidí se nikdo nesmí ohlížet! Dá se čekat, že nám i okna vytlučou a každá pomluva jim bude dobrá, ale co na tom. Pravda a láska by měla zvítězit i v Kochánově! A já k tomu také přispěji!
     Na Markétu nelze zapomenout. Příliš do mne pronikla svým duchem i tělem, stala se částe
kou mé osoby a já nechci nic amputovat. Byla nádherným drahokamem, který jsem ani nehledal. Byla celá moje a tolik krásná! Tato fáze však skončila, naše cesty se rozcházejí. Budu s ní i na té další pouti, ale už jenom duchem... Ale třeba se jednou naše cesty spojí, vždyť život může být dlouhý, stát se může všelicos a Markéta bude krásná i jako stařenka. Teď je ještě mladá, žádoucí, ale není moje. A basta!
     Vkročil jsem na Karlův most a jasně si uvědomoval, že všechno je komplikované, že zdaleka v ničem nemáme vyhráno. Ani naše sametová revoluce, ani já! Ale čeká nás zajímavě rozehraná partie a hodně je toho už na dobré cestě. Nic již nemůže být horší, než jaké to bylo.
     Musím však žít úplně jinak. To dobré v sobě ponechat a ostatní vyměnit. Určitě to půjde, už nikdy si nesmím zoufat! Proti mně se vleklo o berlích děvče. Mladé, nepříliš hezké, hrbaté, zřejmě s mozkovou obrnou. Soucitně jsem na ně pohlédl, ale děvče neplakalo ani jinak nezoufalo. Ve tvářích mělo spokojený výraz a pevně hledělo vpřed. V duchu jsem před ním smekl. Jaký já jsem proti ní srab! Co tak důležitého mi chybí? Jen žít musím jinak, aby jednou, až vítr zamete mé poslední stopy, mohl některý setník také říci: „Jistě byl tento člověk spravedlivý!“
     Markétu budu potkávat denně a pořád ji budu mít rád. Tajně a nepozorovaně mi zaroste do čerstvé jizvy v mém srdci. Budu ji mít rád, ale nikdy jí to nesmím dát znát. Ona má své vyjeté koleje a já budu jiný. Ještě přesně nevím jaký... A bude zatroleně těžké nedát svůj cit najevo. Denně se budeme potkávat, ale všechno bude jiné. Jaká patina přikryje vzpomínky na vše úžasné co bylo? Škoda té dnešní skvrny. A moc mi, Markétko, moje k zešílení krásná horo, budeš chybět! Tvůj povzbudivý úsměv, mžiknutí plné příslibů, do véčka zvednuté prsty. To a ještě tisíc jiných věcí mi bude chybět.
     Blížil jsem se k staroměstskému břehu a děvče s berlemi se vlnilo už na opačném konci mostu. Nezastavovalo se, neohlíželo. Jen vpřed!
     Věděl jsem, že národ nemůže už hlouběji klesnout do kolen, že ani sám nemohu klesnout níž. Na dně už jsme byli! Šel jsem po Karlově mostě, nad řekou kroužili racci, u nohou mi poklidně hrabali holubi a vpravo hučel jez velebnou píseň nasbíranou v šumavských lesích. Píseň o lidské statečnosti, šlechetnosti a lásce. Holubi mi vzlétali od nohou a já věděl, že po prožití tolika zlého už opravdu nemohu klesnout.
     Byl pošmourný den, skoro podvečer, z nebe začalo slabě krápat, ale mně vyšlo slunce nad Prahou! Zase bude lépe, jinak není možná...

     Jasný a moje naivita

     Vojtěch Jasný se narodil 30. 11. 1925 v Kelči ve škole a František Slimáček byl žákem jeho rodičů. Z Vojtěcha se stal časem scenárista a především slavný režisér. Na festivalu v Cannes byly uvedeny jeho filmy Touha i Až přijde kocour. V roce 1968 točil u nás na Vysočině trezorový film Všichni dobří rodáci právě podle osudů Františka Slimáčka, jehož představoval Radoslav Brzobohatý. Ve filmu s mnoha našimi předními herci je často vidět nejen centrum a okolí Bystrého, ale třeba i Sulkovec či Sněžné.
     V roce 1999 se tu Vojtěch Jasný znovu ukázal, aby natočil poetický a bilanční film Návrat ztraceného ráje. V roce 2011 se na několik let vrátil z Ameriky natrvalo do Bystrého, a tehdy jsem jej tam navštěvoval. Do cyklistického deníčku mi napoprvé vedle podpisu vyvedl i malou kresbu.
     V roce 2013 se mi pochlubil, že je stále zamilovaný, jak cvičí jógu a co ještě chystá. Rád přijal moje pozvání na ŠTĚKULE do Štěpánova. Jeden bod programu 22. 6. 2013 bylo moje talkshow Zase doma. Pozvání přijali i uznávaný akademický malíř Jiří Štourač, úžasný zpěvák Robert Jícha, učitel a pamětník František Valach, sbormistryně Inka Pospíšilová, básník a reportér Michal Jurman a především režisér a dobrý rodák Vojtěch Jasný.
     Říkal jsem si: „Ve Štěpánově máme hodně přes 200 domů, i kdybych počítal jen 200, tak v průměru z každého baráku jeden člověk přijde. Pokud z některého ne, tak z dalšího o to více! Přece si žádný kulturní člověk nenechá ujít Jasného ve Štěpánově!“ Moje naivita se ukázala ve vší nahotě, čekal jsem 200 posluchačů a bál se, abychom se na zahradu školky vůbec vešli. Což o to, povídání se všemi aktéry bylo zajímavé a podnětné, ale i s pořadateli nás bylo zhruba 25, maximálně 30. Asi měla většina občanů jiné starosti, než osobně pozdravit světového režiséra. Jako by mi nestačila zkušenost z poloviny 90. let, kdy jsem čekal velkou návštěvu besedy s Ludvíkem Kunderou a Vladimírem Preclíkem, ale také jsem se nedočkal…
     A tak největším oceněním mého pořadu bylo vyjádření samotného Vojtěcha Jasného. Byl nadšen mými hosty, obdivoval, co lidí u nás tvoří a na důkaz uznání mi dokonce nabídl roli anděla ve svém novém filmu. Druhého měl má hrát Josef Abrhám. O týden později byl režisér dekorován v Karlových Varech, a tam nabídl stejnou roli Travoltovi. Na mě rychle zapomenul.
     Vojtěch Jasný už ten film stejně nenatočil, odstěhoval se o Velikonocích 2015 do Přerova a zemřel tam v požehnaném věku 15. 11. 2019. Kdo tehdy na ŠTĚKULE přišel, má na něj živou vzpomínku dodnes.
                                                                                                                                                                                    Hynek Jurman

     PREISLER A BARDINI

     V listopadovém čísle Bystřicka jsem psal o ojedinělém hudebním rodu Preislerů. Jejich první známý předek Velebický je postavou trochu mýtickou a ne přesně doloženou, ale od Františka Preislera (1853-1928), i v Bystřici a Štěpánově působícího, už je rodokmen naprosto přesně doložen. Článek v Bystřicku přinesl zajímavý čtenářský ohlas a tím i rozšíření tématu.
     V článku bylo uvedeno, že nejmladší František Preisler (1973-2007) zemřel při koupání na Elbě. Méně známé však bylo, že tam pobýval u své nevlastní sestry Jany Ployharové a jejího manžela, špičkového italského tenoristy Gaetana Bardiniho (1926-2017). Ten vystupoval od konce 60. let několikrát v Československu, které se stalo jeho druhým domovem. Vystoupení v České Třebové uvedl v roce 1972 doc. František Preisler (1948), doprovázel jeho otec a dueta zpívala sopranistka Vlasta Ployharová (1928), sólistka olomoucké opery. Ta se o dva měsíce později provdala za docenta Preislera a do její dcery Jany se zamiloval právě Bardini. Ten obohatil hudební život České Třebové o dva recitály, které uspořádala právě rodina Preislerova. Naposledy v roce 2004. V Národním divadle v Praze vystoupil Gaetano Bardini už v roce 1970 a naposledy v Komediantech v roce 1996. Mezitím u nás natočil tři profilové operní recitály a řadu dalších nahrávek. V roce 2004 byl o něm a též o jeho vystoupení v Praze natočen dokumentární film Sedlák kavalír.
     Jana se mu stala oporou až do konce života, ale její nevlastní bratr František zaplatil dovolenou u příbuzných v Toskánsku životem. Jana Ployharová poskytuje na Elbě dodnes svůj domov českým umělcům k rekreaci. Už tam byli Jirka Štourač, Jirka Plieštik a především Karel Rossí s rodinou, od nějž jsem získal informaci o Bardinim.
     Zesnulý František Preisler má dva talentované syny, Matěje a Václava. Zpívají v Kühnově dětském sboru a často vystupují na jevišti Národního divadla v operních inscenacích. Takže velebený rod Preislerů ještě zdaleka nedozpíval….
                                                                                                                                                                                     Hynek Jurman

     Rozhovor s autorkou PF Jaromírou Knoblochovou

     S akademickou malířkou Jaromírou Knoblochovou se znám více než 30 let. Je nejen malířkou, ale i svéráznou filozofkou. Píše mi dlouhé dopisy, psaní rukou považuje za terapii. V tom posledním, na 11 stranách formátu A4, píše i o osudu kresby pro bystřickou péefku:
    „A to ještě nevíš, že jsem dvě první kresby těch věrozvěstů nesla na kopírku a potom zapomněla v autobuse č. 52! Už se to nenašlo, udělala jsem znova třetí variantu, a ta byla nejlepší, takže se nic moc nestalo…“
     V souvislosti se vznikem PF 2020 jsem s J. Knoblochovou připravil malý rozhovor:

     Jaký máš vztah k Bystřicku, ke zdejší krajině i lidem?
     Velmi intenzivní, je to můj vnitřní pohádkový svět, mytologická krajina. Obracím se do minulosti, jako bych tu byla v dobách, kdy zde žili v sepjetí s přírodou svérázní horníci, dobrodruzi hledající kovy, štěstí, Eldorádo.

     Ovlivnilo tě nějak Bystřicko ve Tvé tvorbě?
     Ano, jsem sice figuralistka, ale zde jsem se stala i krajinářkou. Od dětství mi učarovala řeka Svratka, pozorovala jsem odrazy stromů ve vodě, ten tajemný zrcadlový prostor, se zájmem, jak to namalovat.

     Proč sis vybrala ke kresbě PF motiv sousoší věrozvěstů?
     Sousoší je to velebné a krásné, je to život zachycený v kameni. Oni přinesli na Moravu vzdělání i víru, byli silné osobnosti.

     Co chystáš na sezónu 2020? Budeš opět vystavovat ve své galerii v Záskalí?
     Budu pokračovat ve volném cyklu krajin s řekou Svratkou a otevřeno bude v Záskalí celé prázdninové léto 2020 o víkendech.

     Děkuji za rozhovor i za PF a přeji úspěšný celý příští rok.
                                                                                                                                                                                    Hynek Jurman

     UPOUTÁVKA NA KNIHU
Miroslav Pavlík: Akademický malíř Norbert Pokorný a jeho rod. František Šalé-Albert, Boskovice 2019.

     Miroslav Pavlík (1940), známý kulturní pracovník z Železného, vydal na konci roku 2019 zajímavou knihu o tišnovském malíři a fotografu Norbertu Pokorném. Spoustou barevných fotografií přibližuje především jeho oltářní obrazy, ale pozornost věnuje i celému zajímavému rodu.
     Otec Josef Pokorný (1821 Říčany–1900 Tišnov) se poprvé oženil roku 1842 v Lomnici s Annou Navrátilovou. Jejich syn Josef žil jen 10 dnů, druhé dítě se narodilo mrtvé a vzápětí umřela i matka. Po ovdovění si vzal v roce 1850 jako domkař o téměř deset let starší vdovu Karolinu Ambrožovou z Lomnice a měl s ní 6 synů, ovšem 3 zemřeli krátce po narození. Syn Karel (nar. 1854) se oženil 1894 s Marií Kryštofovou ze Štěpánova a usadil se v Tišnově. Otec Josef ovdověl 1868 podruhé (tehdy uváděn jako řezník), ale po 4 měsících se žení s Rozinou Kosovou z Drásova. Ta byla svobodná a o 14 let mladší.
     Narodili se jim synové: 6. 6. 1869 Norbert, 1871 Hynek, 1874 Tomáš a 1878 dcera Anna. Všechny děti se dožily dospělosti a založily rodiny. Hynek se vyučil stolařem, Tomáš soustružníkem a Norbert se učil pekařem, ale zvítězil jeho výtvarný talent.
     Norbert Pokorný se oženil 14. 6. 1903 s Františkou Maškovou z Deblína a žili v Tišnově v č. 10 společně s rodinou nevlastního bratra Karla. Zde se jim narodily děti: Norbert Josef (1904–1969 Brno), Ludmila Antonie, Vítězslav (Václav) František a Františka Milena. Malíř zemřel 11. 1. 1954 doma a 13. ledna byl v Tišnově pochován děkanem Josefem Válkou.
     Už otec Josef namaloval řadu obrazů, např. sv. Annu s P. Marií pro kapli sv. Anny v Doubravníku (1945 přemaloval Bělík). Stanislav Bělík vzpomíná, jak Pokorného v r. 1935 navštívil v ateliéru a dostal od něj štětec, aby do rozdělaného obrazu něco namaloval. Udělal tedy žlutou čáru, štětec hned pustil a odešel, hlava mu třeštila.
     Norbert byl po vojně 1892 přijat do ateliéru ak. malíře J. L. Šichana (1847-1918). Bylo to ve stejné ulici, kam chodil do konzervatoře učit Janáček. Ten ateliér často navštěvoval a Šichan mu byl za svědka na svatbě se Zdenou Schulzovou a věnoval mu portréty obou novomanželů. Norbert byl v roce 1895 přijat na AVU a studoval portrét a monumentální malbu v ateliéru prof. Sequense. Jeho prospěch byl průměrný.
     O ukončení studia Pavlík píše: „Zřejmě však o malování a malířském řemesle věděl mnoho…, a tak usoudil, že další studia mu mnoho už nedají… Proto studia ukončil a vrací se do rodného města…“ (s. 32)
     Obrazy Norberta Pokorného, především oltářní obrazy a křížové cesty, najdeme v širokém okolí na Tišnovsku, ale i dále po Vysočině. Třeba v Bedřichově, Dolních Loučkách, ve Fryšavě, Jamách, Novém Veselí, Lomnici u Tišnova, Novém Městě na Moravě, Olší u Tišnova, v Porta coeli v Předklášteří, ve Štěpánově, Tišnově, Velké Bíteši, ve Vranově u Brna či ve Zvoli (pozoruhodná Kalvárie aneb Dokonáno jest, 1945), ale také na Valašsku a na Slovensku.
     Při bombardování Tišnova 25. 4. 1945 byl zasažen i Pokorného dům a zničeny mnohé jeho pohlednice a fotografie. Norbert fotil třeba i Masaryka 17. 6. 1928 v Tišnově při jeho památné cestě na Horácko. Sám téměř nechodil do kostela v Tišnově, ale zásadně do Porta coeli.
     A co další členové rodu? Oltářní obraz sv. Antonína Paduánského ve Smrčku (1938) a také třeba obraz v kapli v Bělči namaloval Norbertův bratr Hynek–Ignác Pokorný, fotograf a příležitostný malíř.
     Synovec Norberta Rudolf Pokorný (narodil se 15. 4. 1880 v Tišnově, otec Karel, matkou byla Karlova druhá žena rozená Toufarová ze Sýrovic) byl velmi dobrý šachista a zřejmě i podvodník. V Chicagu měl Rudolf kadeřnictví, později dovážel francouzské toniky. Už v roce 1907 se psalo, že Rudolf Pokorný utekl společníkům asi se 400 dolary. V roce 1909 oznamoval americký tisk, že se Rudolf Pokorný nemůže kvůli zranění z nehody zúčastnit zápasu s Capablancou, jímž měla být v New Yorku otevřena zimní sezóna. V dalších článcích se objevilo i dementi, že Pokorný není mexickým šampionem, že jen vydržel nejdéle hrát a získal cenu v nějakém podružném turnaji. Jiní ho bránili, že se nikdy za mistra Mexika nevydával. Každopádně byl tehdy středem zájmu v USA a Mexiku.
     Ing. arch. Norbert Pokorný, vnuk malířův, pracoval v investičním oddělení UD Dolní Rožínka a podílel se na přípravě staveb sídlišť v Novém Městě na Moravě, v Bystřici, Tišnově i polikliniky a kulturního domu v Dolní Rožínce.
     Jeho syn Ing. Michal Pokorný (1960 NMnM) žije v Praze a financoval vydání této pozoruhodné knihy o svém pradědovi. Zvláště cenné jsou v ní především barevné reprodukce četných obrazů. Kniha určitě zaujme milovníky výtvarného umění.

                                                                                                  Hynek Jurman

     Sté výročí ústavního přijetí bílo-červeno-modré trikolóry a uzákonění státní vlajky republiky

     Naše státní (národní) barvy v podobě bílo-červeno-modré trikolóry (přesně v tomto hierarchickém pořadí) a tedy i vlajka České republiky vychází primárně z historických znaků Čech a Moravy. Tj. heraldicky stříbrného čili bílého českého lva v červeném poli a stříbrno/bílo-červeně šachované moravské orlice v poli modrém. Vidíme, že společné mají oba tyto znaky právě dvě hlavní heraldické tinktury – stříbrný/bílý kov a červenou barvu. Proto české země bílo-červená bikolóra (dva vlajkové pruhy v těchto barvách) provází nepřetržitě již od poloviny 13. století, doby ustanovení konečné podoby heraldických znaků Českého království a Moravského markrabství za panování Přemysla Otakar II. (1233-1278), známého krále „železného a zlatého“, hrdinně padlého v bitvě na Moravském poli.
     Čechy a Morava totiž, tak jako dvě části jedněch plic, vždy tvořily nerozlučné jádro našeho „tisíciletého“ státu, jehož mezinárodní postavení bylo značně proměnlivé a územní rozsah v jednotlivých staletích velmi kolísal. Není již dnes také příliš známo, že dvouocasý český lev byl vlastně původně lvem moravským, jakožto znak zmíněného Přemyla Otakara II., coby moravského markraběte a tzv. mladšího krále. Pod tímto znamením se v Evropě velmi proslavil, takže po smrti svého otce, českého krále Václava I. (1205-1253), proti němuž vedl i vzpouru, si z Moravy do Prahy přinesl své prvotní znamení dvouocasého lva, které se tak stalo znakem Čech a Morava definitivně získala šachovanou orlici. Nepřevzal tedy znak plamenné orlice svého otce krále Václava I. i děda Přemysla Otakara I. (1155-1230), prvního dědičného českého krále, která tak zůstala již jen atributem sv. Václava, patrona Přemyslovského rodu, českého národa a našeho věčného vladaře. Ve znaku českých králů z ní vidíme pouze černé orlí křídlo, jako klenot přilby na štítě se lvem. Bylo ozdobené zlatými lipovými listy, které od časů národního obrození představují náš národní symbol (slovanské vzájemnosti), takže i tento tradiční „odznak“ České republiky de facto trvá od vlády posledních Přemyslovců až dodnes – viz na vlajce prezidenta republiky nebo výložkách uniforem apod.
     Středověká panovnická a pak v 19. století u českého obyvatelstva Čech a Moravy velmi oblíbená obrozenecká bílo-červená bikolóra (vedle panslovanské modro-bílo-červené trikolóry z roku 1848, respektive všeslovanské či ruské bílo-modro-červené vlajky), záhy po vzniku Československa v roce 1918 již jako bílo-červeno-modrá trikolóra republiky, nás tak provází v rámci trvající státnosti (Českého království, dříve vévodství a Moravského markrabství, Československé a nyní České republiky) neustále!
     Požadavkem při tvorbě zákonné podoby státních symbolů první Československé republiky totiž bylo zachovat jak historické heraldické znaky našich zemí, tak i onu původní bílo-červenou bikolóru (vlajku), avšak doplnit ji o třetí modrou barvu. Podle modrého trojvrší ve znaku Slovenska i bílo-modro-červené slovenské vlajky a modrého štítu Moravy, ale i vytvořeného znaku připojené Podkarpatské Rusi a znaků některých slezských území. Též na základě tzv. všeslovanských barev Slovanského sjezdu a odkazu revolučního roku 1848, ale také barev vítězných spojenců z 1. světové války – USA, Velké Británie a Francie, jejichž státní vlajky shodně tvoří tyto tři barvy. Samozřejmě i s ohledem na nutné odlišení našich státních barev od červeno-bílo-červené vlajky Rakouska a především bílo-červené vlajky Polska, která obdobně vznikla ze znaku stříbrné/bílé polské orlice v červeném poli štítu. Přitom neměla být původní bílo-červená česká bikolóra rozdělena a narušeno tak „spojení“ bílé a červené barvy. Např. prezident Tomáš G. Masaryk na své typické čepici (zvané „Masaryčka“) vždy nosil právě tuto bílo-červenou stužku.
     Stanovení správného a světově jedinečného pořadí tří státních barev naší republiky právě v pořadí bílé, červené a třetí modré proto samostatně kodifikovala již první Ústavní listina Československé republiky z 29. února 1920 v § 5 a zasloužil se o to tehdejší poslanec Viktor Dyk (1877-1931), známý spisovatel a básník, svým pozměňovacím návrhem. Viz např. zde znění této ústavy: https://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html
     Jiná kombinace, nerušící kontakt bílé a červené barvy, vlastně ani nebyla mezinárodně možná. Modro-bílo-červená trikolóra v tomto pořadí barev byla již vlajkou tehdejšího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie). V naší ústavě navrhovaná červeno-bílo-modrá trikolóra pak tvořila starobylou vlajku Nizozemí, předobraz vlajky Ruské a tím pádem i panslovanských barev, na což upozornil právě poslanec Viktor Dyk, když doporučil úpravu a konečnou podobu. Měsíc po přijetí Ústavy, definující pouze státní barvy (trikolóru) Československa, byl dne 30. března přijat také zákon č. 252/1920 Sb., o státní vlajce, znacích a pečeti republiky, na kterém se v interdisciplinární odborné komisi pracovalo od konce roku 1918. Viz https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mjzgiyf6mrvgiwta
     Dnes málo známý autor naší státní vlajky, archivář Ministerstva vnitra Jaroslav Kursa (1875-1950), rodák z města Blovice na Plzeňsku, jehož ostatky jsou shodou okolností uloženy na brněnském Ústředním hřbitově, velmi chytrou finesou vložil do původní nerušené panovnické a obrozenecké bílo-červené bikolóry třetí modrou barvu trikolóry v podobě vexilologické figury tzv. žerďového modrého klínu, sahajícího jen do třetiny délky vlajky. To se ale pro nevyváženost tří ploch jednotlivých barev ukázalo opticky i esteticky nevhodné (probíhaly i zkoušky vlání na pražských parnících). Klín byl proto oficiálně a definitivně prodloužen do poloviny délky tzv. vlajkového listu, což ve smyslu zákona platí pro každou vlajku (volně vztyčovanou na stožár) či prapor (pevně spojovaný s žerdí) nebo svislou korouhev! Přičemž základní vzájemný stranový poměr šířky k délce obdélníkového vlajkového listu je 2:3 na základě tzv. zlatého řezu, tj. ideální proporce v umění i přírodě. Elementární zákonné ustanovení o modrém klínu je žel dodnes často porušováno jeho nelogickým, nevhodným a hlavně protizákonným „zkracováním“ do podoby rovnostranného trojúhelníku a jiných paskvilů, když se zapomíná na to, že pokud se změní stranový poměr šířky a délky vlajky nebo praporu, což je možné, nestačí jen prodloužit bílý a červený pruh, jak vidíme u podlouhlých korouhevních vlajek umístěných na výšku nebo u dnes oblíbených tzv. bannerů apod., ale stejně tak se musí vždy prodloužit i modrý klín, aby byl stále uprostřed délky dvou pruhů! Netřeba k tomu ani žádného měřidla, stačí se jen držet středu pomyslných diagonál.
     Po definitivním zániku Československa, když 1. ledna 1993 v hranicích někdejšího Českého království, Moravského markrabství a části Slezského vévodství vznikla samostatná Česká republika, v duchu preambule naší ústavy: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé …“, přijala tento náš prvorepublikový státní symbol, jako v tu chvíli „uprázdněnou a neobsazenou“ vlajku, neboť Slovenská republika zavedla vlastní, ale i proto, že bylo absolutně nemyslitelné nadále nepoužívat naši (v kontextu de facto mnohasetletou) národní symboliku, logicky platnou i v době trvání federace, ač ústavní zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky tuto možnost nadále zapovídal. Tento závazek ale nebylo možné dodržet (mimo jiné) právě z důvodů tzv. kolizních pravidel, stanovujících prioritu určitých právních norem a postupů v dané rozporné situaci! Což vše velmi přesvědčivě vylučuje občasné námitky ze slovenské strany vůči našemu používání (prvorepublikové) státní vlajky. Nehledě na to, že státní barvy této vlajky jsou doslova „požehnané krví“ a odhodlaností našich občanů a předků v době druhé světové války i srpnové okupace, tj. tragických let národního vzepětí i obětí 1938/1939-1945, 1968-1969 i roku 1989. Po prvním a druhém zákonu současné České republiky (Ústavě a Listině základních práv a svobod) proto zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky tuto kontinuitu našich symbolů jasně a závazně kodifikoval. Viz https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-3
     Pokud téma závěrem trochu odlehčíme. Mýlí se tak kupříkladu populární píseň „Slovenský klín“ od kapely Chinaski, tvrdící, že „každá česká vlajka má slovenský klín“. Neboť jak jsme si výše vysvětili, třetí modrá barva naší bílo-červeno-modré trikolóry (jejíž pořadí barev bylo a je odlišné od slovenské bílo-modro-červené trikolóry) ve státní vlajce bílo-červené bikolóry s modrým žerďovým klínem do poloviny její délky, v době existence Československa nikdy nesouvisela pouze a jenom se Slovenskem! Někteří v modrém klínu mylně a romanticky viděli nejen modré trojvrší slovenského státního znaku, ale dokonce přímo Tatry, v bílé barvě pak čistotu a svobodu, v červené krev padlých za svobodu atd. apod., přestože trikolóra má ve skutečnosti pouze a jenom (striktně) heraldický původ! Ovšem, potřebuje-li někdo takovéto „legendární symbolické výklady“, může v modrém klínu naší státní vlajky vidět např. památnou a posvátnou horu Říp …
                                                    PhDr. Zdeněk Kubík v Bystřici nad Pernštejnem 13. ledna 2020

     UŽÍVAT A NEZAVAZET!

     Od konce prázdnin beru důchod a počátkem léta bych rád v práci skončil. Tedy on mi to před rokem takhle nabídl tajemník, že by to tak bylo podle jeho představ. Já o tom do té doby nepřemýšlel, ale přikývl jsem. Rok se s rokem sešel, přišel zase tajemník a ptal se na mé plány s důchodem. A tvářil se, že bych jako ještě chodit nemusel. Ale já už plány měnit nechci, a tak se vypisuje výběrové řízení. Ale přemýšlím o tom, to jo!
     Kolega se nechal slyšet, že do důchodu nepůjde, dokud ho neodnesou. Ať prý se podívám na toho blbce na Hradě. Ovšem jiní už teď o stejném kolegovi vykládají, že je žabou na prameni a svou funkci fláká. Všichni pracující důchodci to schytávají, prý jsou hladi hladní! Ještě jsem neslyšel pochvalu na jediného pracujícího důchodce.
     Mám tedy být také tím hladem? Brát slušný plat a k tomu slušný důchod, to už se pozná v peněžence, to ano! A svou práci mám rád, chodím do ní opravdu s chutí a pokud se zdravotně nezlomím, dalo by se v ní vydržet ještě dlouhá léta!
     Jenže!
     To se lidé neumí jinak realizovat než chodit do práce?
     To nenajdou většího koníčka než stále tu stejnou práci?
     To mají peníze na 1. příčce a jiné hodnoty ani neznají?
     To jim není líto času, který by dali svým nejmilejším a svému životu, jenž by se stal daleko pestřejším? To neumí vyskočit z kolotoče? Dominuje u nich rutina a trpí profesní slepotou. Trochu smutné životy vedou!
     Jiný kolega z úřadu přesluhuje zhruba pátým rokem, žije sám a práce je mu jedinou radostí a devízou. I když čerpá dovolenou, tak do práce stejně dochází! Ale jiná kolegyňka marodí a před pár dny mi řekla, že už to na té marodce do důchodu vydrží: „Ať dělají mladí, když jsou tak chytří!“
     Má pravdu! Mládí vpřed! Celý život jsem žil skromně, tak snad ani důchod neutratím. A potomkům prý se mají nechávat dluhy, aby dlouho vzpomínali! Takže peníze nešetřit a čas využít. Představuji si, jak v tom čase, co mi důchodem naskočí, budu ve velkém provozovat všechny své záliby!
     V zimě dlouho spát a číst jednu knihu za druhou. Nepřečtených jich mám doma spoustu a rád bych se jimi prodral. Mám ještě jeden sen, přečíst někdy ještě všechny svoje knihy. Vyšlo jich 36 a zhruba třetina z nich v opakovaných vydáních, které byly většinou hodně přepracované. Nepsal jsem žádné fantazie, takže by se mi při jejich přečtení určitě vracely nádherné vzpomínky. Po létech je hezké prakticky všechno, i mnohé dřívější zádrhely. Jednou týdně bych chodil na basket, čas věnoval ochotnickému divadlu a ještě bych určitě něco psal.
     Na psaní potřebuji hodně času, námětů mám dost. V životě jsem kráčel vždy s otevřeným hledím a názory říkal naplno. Proto jsem musel získat řadu oponentů, ale někdy potkal i zákeřné a nesnášenlivé křiváky. Rád bych o nich napsal, aby je čtenáři nenapodobovali a jednali fér. Je zajímavé, kolik podlých lidí špatně skončilo.
     V létě bych rád hojně šlapal na kole, především po březích milovaných řek. Kochal se nádhernou krajinou a zastavoval se v milých hospůdkách… Rád bych cestoval i jinak po milých místech, nějaký ten zájezd si ještě střihnul. A hojně se věnoval svým blízkým, častěji je navštěvoval a těšil se z jejich úspěchů.
     No nebude to nádhera?! Kolo, basket, psaní, divadlo, zájezdy, četba, vlastivěda, dějiny, moje holčička nejmilejší, k tomu potomci, to jsou samá krásná témata! Vydržela mě celý život, a tak bych rád u nich ještě chvilku zůstal.
     Dejte pokoj s prací od tmy do tmy. Rád se od tmy do tmy budu bavit a užívat volný čas!
     Uvidíme, hlavně zdravíčko potřebujeme. Na žábu na prameni nemám mentalitu.
     Tak vzhůru na Dolní Čepí a dál!

     PS: Do sbírky fejetonů Kde hledat poklad jsem už před 19 lety zařadil jeden, v němž jsem řešil, zda seknout s prací a nevrhnout se na jednu důležitou věc. On mě pak ten ředitel za další fejetony stejně vyhodil a já ten čas získal. Teď jsem v podobné situaci, jen se pro odchod rozhoduji sám a finančně jsem zajištěn. Pro zajímavost přidávám aspoň kousek toho fejetonu:

          PRYČ Z TIŠINY!
V     zpomněl jsem si na něj v souvislosti s tím lodivodem a loďkou. Přikvačila na nás totiž bída. Platově jdeme dolů a čeká se i propouštění. Vše by měl brzy rozhodnout náš dobrý ředitel. Už se určitě radí u nějaké báby kořenářky. Horší je to s námi podřízenými. Každý se teď bojí o teplé místo. Ono sice za mnoho nestojí, ale jistota to je, člověk má základní příjem a když se snaží ještě na dalších frontách, může žít docela dobře. Ten by si chtěl zachovat místo do důchodu, ta do chvíle, než půjde na mateřskou dovolenou, tomu se to tu najednou strašně líbí, ač si dosud každý den stěžoval a té jakbysmet. Prostě každý by chtěl teplý flek, kde by se nepřetrhl a měl slušné bydlo, až do smrti. A právě nad tím jsem se začal zamýšlet.
C     opak jde o to, přečkat klidný život v závětří, mít svůj pohodlný flek a o nic jiného se nepokusit? Prostě přežít a dožít? Za Boha mít Břicho? To je náplň života? Vždyť jsme jak ten ředitel; náš škuner také visí v tišině, neteče nám do něj a právě to chceme. A v klidu umřít. Že na tu vysněnou Havaj nikdy nedoplujeme, to nám příliš nevadí.
     „Mělo by tu po nás něco zůstat!“ uklouzlo mi a mí kolegové strnuli. Někteří přikyvovali, že mě chápou, pohled jiných říkal, že jsem vůl! Šťastný ten, kdo nepřemýšlí! Tato pravda je stará jako lidstvo samo!
     Jenže já myslím a zrovna teď myslím na přítele Jirku, akademického malíře. Nedělá na kšeft, skoro neprodává, tvoří velká plátna na výstavy, kde ho vždycky kritika a pár znalců pochválí. Komerci nedělá vůbec a podle toho žije. V pražském ateliéru má zimu, vodu nosí v umývadle, záchod má na pavlači. V hospodě si dá k večeři to nejlevnější jídlo, třeba čočku, a nad prvním pivem spekuluje, zda si může ještě jedno dovolit. Pěšky došel až do Španělska... Mohl by dělat upatlané barvotisky a pak je měnit v telecí medailónky a láhve sektu. Jirka ví, že o to v životě nejde. Žije zoufale skromně a zanechá po sobě dílo platné až do konce světa.
     Neměl bych ho napodobit? Opásat provazem nějaké režné roucho, jít obrazně pouští a živit se jen těmi kobylkami a medem? A každou volnou chvilku využít pro tvorbu něčeho? Nemám v tom ještě jasno, ale šlo by o něco skvělého. Třeba je mi dáno, aby po mne zůstal jeden skvělý román. To bych však musel zavrhnout teplé bydlo, nevydělávat na auto, automatickou pračku, barevnou televizi a plynové topení. Když denně pracuji osm hodin, a pak do večera řežu stromky na zahrádce, peru, uklízím a činím další plejádu důležitých činností, které konají všichni z toho „teplého bydla“, těžko pak mohu v noci něco vytvořit. Projdu životem trochu pohodlně, ale stejně pořádně uštvaný a ten zaslíbený román nikdy nenapíšu.
     A tak nevím, zda by nebylo lepší, abych o to místo přišel. Ředitel si oddychne a já budu mít dost času na tvorbu.
     Mám toho teď plnou hlavu, proto své úvahy mlátím do počítače. Po napsání se mi vždy uleví! Ale promyšlené to ještě nemám, proto tohle zamyšlení nebude mít pointu. Vím jen tolik, že bych tu chtěl něco trvalého zanechat. Jsem ochoten jíst čočku a pít jedno pivo. Chci se plavit! Na Tahiti či někam tam, i když jen obrazně. Ať zhyne teplé bydlo! Ať vlny doráží přes palubu - připoutám se ke stěžni! Ať se po mně sápou krakatice! Ať bloudím, ať i Ithaku na čas ztratím, ať Sirény vábí a Kyklop hrozí smrtí! To je život a já chci plout! Tišina a mělčina mi vždycky byly cizí.
     Jak říkám, nemám to domyšlené. Půjdu se zeptat ředitele, ten mi už nějak poradí. A pak, větře, duj, popluji!

                                                                                                Hynek Jurman