Příběh o štěpánovském kronikáři

     Představte si, že v 17. století vyrazili do světa za prací dva italští kameníci a zastavili se až v Nedvědici. Byli to bratři a jmenovali se Petr a Antonio Rossi. V Nedvědici bylo práce dost a se zdejším mramorem, který mohl sněhobílou barvou soupeřit i s tím proslaveným kararským, byla radost pracovat. Mnoho generací se drželo kamenického řemesla, mnozí potomci jsou dnes v Bystřici akademickými malíři, ale už jistý Leopold Rossi zavrhl kámen i umění a stal se stolařem. Narodil se mu 4. 4. 1872 syn Jan, jehož příjmení se už psalo zjednodušeně Rosí. A tento Jeníček opustil všechna řemesla předků a dal se raději na studium. A tak, jak sám doslovně napsal, „vybyl tři třídy gymnázia a učitelský ústav“. Nejdříve nastoupil v Dolních Loučkách, pak učil v rodné Nedvědici, následovalo Olší, Doubravník a v září 1904 se stal učitelem ve Štěpánově. Nastoupil zde od 16. 9. 1904, kdy začínal nový školní rok. Když v roce 1919 skončil ve vedení školy Štěpán Symon, stal se na příštích 13 let řídícím právě Rosí. To on učil nejmladšího vystěhovalce na Tahiti Karla Veselského ml. a to on v obecní kronice aspoň stručně upozornil na osud vystěhovalců.
     Jan Rosí hodně četl, hodně cestoval a každé prázdniny se dobrovolně vzdělával v univerzitních kurzech. Na nich osobně poznal celou plejádu vynikajících profesorů a vědců.
     Když na ně ve svých 73 letech vzpomínal, jmenoval na prvním místě Vladimíra Nováka, nám už známého syna správce štěpánovských železáren Rudolfa. Výčet dále obsahuje literárního vědce Miloslava Hýska, lékaře a spisovatele Františka Hamzu, štěpánovského rodáka Františka Krejčího, který vydal mnoho sokolských publikací, nechybějí tam v Brně známá jména B. Němec, Ed. Babák, Tille, V. Dědina, Josef Macek, primář Bakeš, Břetislav Foustka a dokonce i prezident Edvard Beneš!
     Pan řídící procestoval nejen svoji vlast, ale i Slovensko, Halič a přes Německo se vydal do Belgie, Lucemburska, Francie a vracel se pak přes Alpy domů. V Paříži stačil navštívit Světovou výstavu. Studoval pak především přírodovědné, zeměpisné, cestopisné a filozofické spisy. Takto vybaven měl samozřejmě žákům co říci.
     Ve Štěpánově psal nejen školní kroniku, ale v roce 1923 založil i kroniku obecní a vedl ji až do roku 1950. Ovšem příchod „nové doby“ asi i jej zaskočil, a tak už materiál od roku 1948 nezpracovával, předal jej svému nástupci.  Ale kroniku psal náramně! Krasopisně, vytříbeným stylem a především zajímavě. Zajímal se o všechno, zatímco jeho nástupce především o dělnickou třídu a revoluční ideologii. Po roce 1948 navštívila totiž pokračovatele Vladimíra Veselého deputace proletářů a žádala doplnit původní kroniku, neboť prý řídící vůbec nevěnoval pozornost „lidu třídně uvědomělému“, proto žádali „doplnit dosavadní zápisy, odstranit tak mezeru povahy ideově politické“, neboť Štěpánov „platil vždy za dělnictva pevnou tvrz a neodolatelnou protireakční hráz“.
     Výsledkem konzultace s funkcionáři strany Vratislavem Kubíkem, Miroslavem Štouračem, Josefem Šmardou a Otou Ostrýžem je, že se z nové kroniky čtenář o životě v městečku nic nedozví, že jde jen o snůšku politiky, ideologie, brigád, třídního boje a nenávisti. Jaký rozdíl proti po všech stránkách zajímavým zápisům Jana Rosí.
Ještě v době totality jsem oslovil komunistického publicistu Miroslava Šajnara s otázkou, jestli byl Rosí opravdu tak vzdálen dělníkům, že nic důležitého v jejich činnosti nespatřoval, nebo zda ty třídní události opravdu nebyly pro obec důležité. A Šajnar, bylo to snad sotva rok před jeho smrtí, naznal, že Rosí byl levičák se sociálním cítěním a že by určitě vše důležité zapsal.
     Rosí tedy nebyl dělníkům nijak vzdálen, osobně se zúčastnil založení KSČ, od roku 1938 ve Štěpánové vedl první jednotku přátel SSSR a hned po válce byl předsedou odbočky Svazu přátel SSSR. Nijak ho však proletářské politizování nezaujalo, aby je musel popisovat v obecní kronice. To až později se vytvořila umělá legenda o štěpánovských kovaných funkcionářích, zápisy se zpětně doplňovaly a druhá kniha obecní kroniky tak obsahuje pro průměrného zájemce jen těžko čitelné pasáže. Najednou tu byly v roce 1950 úplně nové dějiny Štěpánova od roku cca 1900.
     Manželka pana řídícího byla ve Štěpánově poštmistrovou. Byla velmi přísná až komisní a navíc ji zajímala mnohá psaní, neboť chtěla mít dění v obci z první ruky. A tak prý na listovní tajemství vůbec nehleděla.
     Pan řídící Jan Rosí vedl mezi světovými válkami také obecní knihovnu, knihy kupoval i za vlastní peníze a pořídil tak hodnotnou sbírku. V roce 1920 sem věnoval 110 svazků ze své knihovny a tím rozšířil obecní knihovnu na 309 čísel. V roce 1942, kdy už byl 10 let na odpočinku, věnoval škole 2 460 korun na zakoupení radiového přijímače.
     Detailně znal Masarykovy spisy a jako odběratel Naší doby přemýšlel často o náboženství a smyslu života, což popisuje v „Příloze k pamětní knize štěpánovské“. Jak zaznamenal, potýkal se s katolickými dogmaty, ale ani evangelické učení ho nezbavilo pochyb. A tak po vystoupení z katolické církve zůstal bez vyznání. Nadále však byl nábožensky tolerantní a stále přemýšlel o „posmrtné jsoucnosti“. Píše o „Duchu, který je prapříčinou a původcem všeho toho vesmírného dění“ a také o „vyšší vůli onoho Tvůrce a Správce nekonečného a všeobsáhlého ústrojí, jehož jsme pranepatrnou součástkou“.
     Své zamyšlení zakončuje větou: „Tento životní názor je mi nejsilnější útěchou v posledních dnech pozemského bytí a doufám, že mi ulehčí i odchod z něho.“
     Jaký rozdíl od takzvaně věřících, kteří přejímají víru jen mechanicky a bez pochyb, a ještě více od takzvaných ateistů, kteří však o ničem podobném nepřemýšlejí, takže nemohou být ateisty, jsou pouze trpnými bezvěrci.
     Bývalý řídící Jan Rosí odešel na odpočinek do Nedvědice, kde zemřel 13. 5. 1955. Jeho rukama prošly generace štěpánovských školáků, na kremaci mu však nejel ze Štěpánova skoro nikdo…

Jan Rosí sedí vpravo	Vila Jana Rosí

     POŠESTÉ NA BEROUNCE

     Berounka mi učarovala poprvé během vojny, kdy jsem kolem ní párkrát uháněl ve vlaku z Plzně a zpět. Bohužel jsem byl pouštěn jen velmi výjimečně. Pak mi učarovala díky knihám Oty Pavla, léta jsem uvažoval o vandrování po březích této „Staré“ či též „Černé“ řeky, až mi Libor Mrázek nabídl azyl v Berouně. Od toho roku 2009 jezdím s kolem na Berounku každoročně, letos už pošesté.
     V pondělí 14. července 2014 jsem doma přečkal polední bouřku a odpoledne vyjel přes Rožnou, Mitrov a Moravec do Skleného nad Oslavou. U Mrázků na chalupě jsme se zdrželi poněkud déle, pak nastaly ještě další komplikace, bylo by to na povídku, ale kolem půlnoci jsme přece jen byli v Berouně.
     V úterý ráno jsme startovali do takové zahřívací etapy. Vyšlápli jsme kopec do Tetína, sjeli do Srbska a těsně pod hradem Karlštejn zajeli do hospůdky Pod Dračí skálou. Právě otvírali a plzeň měli tak dobrou, že jsem si dal rovnou dvě. Následný výšlap do Mořiny dal trochu zabrat, ale byla to hračka proti stoupání z Hlásné Třebáně. Nad Mořinou jsme tentokrát nepokračovali k Velké Americe, ale dali se doprava, chvilku ještě stoupali a pak se pohodlně vezli až do Karlíku a Dobřichovic. Následovala prakticky rovina do Řevnic, Třebáně a Srbska. V Třebáni jsme zakotvili v Penzionu U Máni. Libor si hned všimnul odjíždějícího Karla Šípa a já zase zaregistroval přijíždějícího profesora Pavla Pafka. Karel odjížděl autem, zato známý chirurg, operátor Václava Havla, přijel na kole. Posadil se hned k vedlejšímu stolu a brzy jsme společně probírali velocipedistické radosti. Ovšem seznámili jsme se díky mému notýsku a žádosti o podpis. „Je to blbé, bude se zlobit?“ zeptal jsem se na názor Libora. Libor mínil, že bude. Ale nezlobil! „S radostí Pafko!“ napsal mi pan profesor. Z roviny jsme ještě odbočili do Svatého Jana pod Skalou a skončili v Berouně. Etapu jsme nazvali Princeznina, měřila 68 km.
     Ve středu byla Královská etapa, jež začala hnusným stoupáním do Zdejciny, pak i nad ni. Kopce čekaly jako každý rok i cestou do Karlovy Vsi, do Skryjí i Týřovic a pak k hradu Křivoklát. Libor letos ještě přidal kopec nejhorší, do Nezabudic. Léta jsem tam chtěl, protože je tam pochován Karel Prošek a narodil se tam rozvědčík Franěk, ale kopec hned u odbočky silnice mě vždycky odradil. Letos však Libor prosadil svou, zvláště když v kopci spatřil kráčet dívku. Šlapal tedy za ní z plných sil a já se plazil za nimi. Libor šlapal, ale nepřibližoval se. Takový je to kopec! Pak oba zmizeli a já zůstal v domnění, že to děvče svalil do příkopu. Ó nikoli! Děvče uhnulo ze silnice, Libor je nedohnal a pak čekal na mě na samém konci Nezabudic, až došlapu. Vyjel jsem to a pak neomylně stočil kolo zpět po kopečku k hospodě a ejhle! Dotyčné děvče už tam obsluhovalo, Libor je konečně dohnal.
     Od Roztok, přesně tam, kde mne v červnu oholili, už to byla pohoda – vlakem do Žloukovic, snadno do Nižboru a tam u Tomáše Hanáka skvělý bernard. Mé knihy tam stále jsou. Pak po rovině Hýskov, zde tradiční obrovská večeře a nějaká plzeň, k tomu zase zcela „náhodné“ setkání s kamarádkou Olgou. Končili jsme v Berouně po 78 km.
     Ve čtvrtek jsme jeli etapu „Po stopách českých králů“. Tedy po rovině do Zdic, pak zadem dědinkami do vsi Točník a poté to nejhorší z celé výpravy. Na kole až na hrad! Ono klidně stačí došlapat na parkoviště aut. Pak následuje sto metrů příšerných kamenů, kde jsem slezl, ale poté jsem šlapal prašnou cestu, co chvíli překopanou kanálky, ještě asi kilometr vzhůru až k mostu do hradu. Pod námi se válel v příkopě medvěd. Po mimořádném vypětí jsme museli držet sjezd na brzdách a pak dojeli na oběd do sousedního Žebráku. Následně jsme vystoupali do Březové a Kublova, kde má pomník, odlitek z Nového Jáchymova, písnička Čechy krásné, Čechy mé! Skladatel J. L. Zvonař tu má dodnes rodnou chaloupku. Přes Karlov jsme to vzali do Nižboru a známou cestou do Berouna. Tachometr tentokrát naměřil 64 km. Pokud jsem loni přemítal, že Berounku zvládnu tak maximálně ještě jednou, letos se mi jezdilo o něco lépe, i kamarád si toho všimnul. Snad i díky shozeným 6 kilům jsem první den Liborovi docela stačil nejen po rovině, ale třeba hned ráno do Tetína, jiná léta mi zde ujížděl. Další dny jsem jezdil kopce svým tempem šnek, ale vždyť jsem měl dovolenou! A vydržím takto jezdit každý den klidně sto i více kilometrů, což mi ke štěstí stačí…
     V pátek jsem vystoupil z auta v Kozlově u Křižanova a šlapal odtud 46 km domů. V sobotu jsem zase po delší době projel údolí Svratky do Víru a Nedvědice a v neděli cestoval do Pohledce, kde jsem pro noviny nafotil reportáž o závodu přes lávku. Díky tomu všemu jsem měl 20. července na kontě 2 263 km a s plánem jsem na tom dost dobře (plán na konec července, pokud je vše špatně, zní 1 700 km). Že přišly bouřky a přeháňky mi proto několik dalších dnů nevadilo.
     PS: Co je velkou radostí na cestách, to je stav českých piv! Kdeže jsou časy socialistických žbrund s projímavými účinky, v nichž stále cosi plavalo. Plznička je vynikající (radost mi udělala i remízou v Příbrami), ale na kole piji i jiné značky. Bernard je též vynikající, totéž Svijany, na Třeboňsku Regent, ale i to Starobrno se dneska dá, i Černá Hora a vůbec. A produkty malých pivovarů! Letos je i skvělé Doubravnické pivo! V Nedvědici U Čápa jsem na konci vandru našel nejen vynikajícího bernarda, ale i krásné razítko s čápem! No to je vám samá dobrota, jen si zkuste vyšlápnout na kole!

     Když se rozvodní potůčky!
     Potopa byla před rovnými 300 lety

     Povodně podle zápisů v kronikách ohrožovaly naše předky velmi často, po většinu 20. století však byl klid. Když se v roce 1985 rozvodnil na Lomnicku malý potok Besének, zcela zničil své koryto a vzal život jednomu hasiči, jednalo se o naprostou raritu. V posledních desetiletích se však povodně zase pořádně ozvaly na nejrůznějších místech naší vlasti.
     Pokud silně zaprší ve vrcholových partiích Žďárských vrchů, jsou postiženy i nejhornější toky Svratky a Sázavy. Své o tom vědí obyvatelé Herálce, Svratky či Křižánek, které přepadla divoká voda 3. a 4. srpna 2014. Skoro přesně na den po 300 letech od největší doložené povodně na řekách Svratce a Sázavě.
     Prvního srpna 1714 došlo k takové pohromě, že se podle bystřického kronikáře Zourka lidé obávali druhé potopy světa. K povodním došlo od Jimramova až po Brno a nejvíce byly podle něj postiženy Jimramov, Dalečín, Chudobín, Vír, hamr ve Štěpánově a Bořinov, kde v panském ovčíně tehdy utonulo 700 ovcí! Musela to být největší katastrofa, jaká kdy byla v našem kraji zaznamenána. Dnes už známe podrobnosti. Postihla jak povodí Sázavy, tak i Svratky, takže
k neuvěřitelné průtrži mračen muselo dojít hlavně v okolí Cikháje. Obrovské přívaly vody spadly z mračen večer 31. července 1714, rozvodnily se toky, vzápětí se protrhly hráze mnoha rybníků, takže od 2 hodin v noci 1. srpna voda ohrožovala široké okolí. V Německém Brodě vzala i s lidmi 33 domů a dalších 57 jich pobořila a podemlela! Dále tu bylo zničeno 5 mlýnů, špitál a soukenická barevna. Někteří lidé se z proudu zachránili, ale až po dvou i třech mílích! V Okrouhlici bylo utopeno a odneseno 42 osob, ve Světlé nad Sázavou 73 osob a v Ledči 20 osob! V městech zůstaly metry bahna, plno žab, raků a „velkých štírů“. Mnozí lidé z odklízení smradlavého bahna onemocněli. Ještě v roce 1894 se o této hrůze zpívala kramářská píseň.
     I na Svratce byly oběti na majetcích a na životech. Ve Švarci utonul rolník s příznačným jménem Jan Voda. V blízkosti Štěpánova utonuli v Koroužném 2 rolníci, ve Švarci jeden (a také 5 krav a 3 vepři), v Borovci 1 rolník (navíc 4 krávy a 3 prasata), ve Štěpánově 3 rolníci, 7 krav, 25 ovcí, 19 prasat a 9 včelích rojů, v Olešničce 6 rolníků a 2 krávy, v Ujčově také 6 lidí, v Dolním Čepí 3, v Černvíru 2 a v Doubravníku jeden člověk.
     Obrovské škody vznikly na úrodě a nemovitostech, takže představitelé Štěpánova adresovali na Pernštejn supliku: „My, sousedé a obyvatelé čestného městečka Štěpánov prohlašujeme a při našem dobrém svědomí můžeme dokázat, jak Bůh všemohoucí ráčil nás vystavit hrozné katastrofě. Jak naše osetá pole, která byla připravena ke sklizni, tak náš dobytek, krávy, ovce a prasata k zničení a utonutí došly. Stalo se rychlostí velmi vysoké a neslýchané vody, která dorazila k našemu městečku 1. srpna a uškodila chudým lidem…“
     V tisku je právě kniha „V nejkrásnějším údolí na světě“, v níž jsou popsány i podobné události. Skoro všechno už tu bylo, i katastrofy. Bohužel jejich další opakování se nedá nikdy vyloučit…

                                                                                                                                     Hynek Jurman
Ilustrační foto: Povodně ve Štěpánově z let 1922 a 1924

     Příběh o tom, že i mlýn lze ukrást

     V jedné hře Divadla Járy Cimrmana se diví majitel uhelného dolu předpovědi, že by mu měl důl někdo ukrást.
     „Důl, to je díra v zemi. Chodby sem a tam. Peněženku mi můžou vzít, kočár mi můžou vzít. Ale důl? Důl vám nikdo nevezme! Ten se může zasypat, zatopit, ale nikdo vám ho nemůže vzít!“ byl si jistý majitel. Netušil, že jistí výtečníci to brzy dokáží.
     Podobně na tom byl ve Štěpánově mlynář Josef Kovařík. Nevěřil, že by mu někdo ukradl mlýn. Vzít mu mohli pytel obilí nebo kabát. Ale mlýn? Mlýn nemůže zloděj vstrčit do kapsy! Ruku mu zmrzačila v šestatřicátém roce loupačka, duši si zmrzačit nedal. Mlynář nikomu nic zlého neudělal, naopak s nasazením života v nejtěžších obdobích našich dějin každému potřebnému rád pomohl! Byl si jist, že mu také nikdo nic zlého neudělá, dal by za tu jistotu krk. Jenže… Komunisté se vzápětí dostali k vládě a mlynář Kovařík o hlavu málem přišel!
     Josef Kovařík svůj mlýn značně zvelebil, postavil turbínu, vydláždil dvůr, renovoval celý objekt. Za války pomáhal všem potřebným, mlel jim načerno a ani desetitisícové pokuty a stíhání kontrolních orgánů ho nezastrašily. Navíc vše nechával lidem za nejmírnější ceny. Ale jak už to bývá, našel se udavač. Mlynář byl vzat gestapem do vazby a vyslýchán, nikoho však neprozradil. Proto mu v červnu 1945 udělili ve Štěpánově čestné občanství a jednu z ulic nazvali Kovaříkovou! A o hodech 21. října 1945 mu byla slavnostně odevzdána rodinná kronika za lidumilné jednání s lidmi za války. V krojovaném průvodu mu ji donesla deputace starostů z širokého okolí, před mlýnem k tomu vyhrávala dechovka. Hrdina se dočkal ocenění!
     Kronika byla vázána do kůže, pyšnila se zlatou ořízkou a krátkým textem, který vyvedl ozdobným písmem jeden brněnský architekt. V porovnání s tím, co s mlynářem brzy komunisté udělají, je text pozoruhodný: „Panu otci štěpánovského mlýna Josefu Kovaříkovi. Ku cti a chvále na věčnou paměť zde svědectví vydáváme o tom, že v době germánské okupace za druhé světové války vždy věrně a poctivě stál při lidu českém, všem nám vydatně a nezištně pomáhal, nikdy od prahu svého mlýna nikoho nezapudil, nikdy českému člověku pomoci neodmítl. A za to jemu čest a chvála budiž nehynoucí. Na důkaz toho naše podpisy.“
     A následovaly podpisy starostů dvanácti obcí a dalších svědků z místních železáren. Za železárny se do kroniky podepsal majitel Jan Matoušek a předseda osazenstva Otakar Ostrýž. Za jednotlivé obce pak František Tomášek a Vratislav Kubík ze Štěpánova, Řehůřek a ještě jeden nečitelně podepsaný pán ze Švařce, Josef Valík a František Jurka z Olešničky, František Marek z Vrtěžíře, Jaroslav Musil z Kobylnic, Vratislav Špaček z Lesoňovic, Metoděj Štourač z Pivonic, František Sedlák?? z Rodkova, Julius Zeman a B. Štěpánek z Bolešína, M. Hlaváček z Brťoví, Čeněk Švanda a Arnošt Křenek ze Čtyř Dvorů a Rudolf Všianský?? z Hodonína. Některé podpisy tedy patří komunistickým pojmům, jakými byly v povodí Svratky Kubík, Ostrýž či Valík.
     Když se tolik vesnic a tolik osob nejrůznějšího politického přesvědčení shodlo k podobnému činu, musel mlynář Kovařík pomáhat za války opravdu výjimečně. Jenže náhle tu byl rok osmačtyřicátý. Kupředu, levá!
     Když přišli vyčerpaní odbojáři Hájek a Koutník žadonit o nocleh, Kovařík je neodmítl. Tak jako nikoho neodmítl ani za války, ani jindy. Brzy však přiběhl jednou v noci Chocholáč ze Stříteže a mával zuřivě rukama, že do mlýna přijde prohlídka. Oba uprchlíci honem odešli jinam a mlynářovi po nich zbyl nepříjemný pocit, že se blíží něco hodně zlého. Jenže utíkal jeden měsíc za druhým, o Koutníkovi a Hájkovi už víckrát neslyšel, a nic se nedělo. Ale odměna nakonec přišla…
     A jak se tedy odvděčil lid český mlynářovi dva roky po komunistickém puči? Do mlýnice mu podstrčili pistoli a za údajné přechovávání této zbraně a za poskytnutí noclehu těm dvěma uprchlíkům ho na jaře 1950 zatkli. V říjnu ho pak odsoudili v návaznosti na skupinu Anny Koenigové na 18 let do vězení. Celou rodinu perzekvovali, mlýn sebrali a všechny věci rozkradli. I mlýn jde ukrást! Mlýn i uhelný důl šlo vstrčit do rudé kapsy… 
     Mlynář chtěl vybudovat pekárnu a měl na ni nachystáno vše od cihel až po hřebíky. Připravenou novou vazbu a všechen další stavební materiál si odvezl na svůj dům štěpánovský komunistický funkcionář, který se brzy stane předsedou MNV. Postupně se poztrácelo všechno. Jen tu památnou kroniku se soudruhům nepodařilo sebrat a zničit! Mlýn převzalo místní JZD, které hospodařilo tak špatně, že se jednotka dokonce pohybovala v minusu, až minus 3 koruny. Podle zápisu z 14. června 1950 „o schůzi v radnici konané“ přejímá mlýn štěpánovské JZD. K předání byla určena čtyřčlenná komise: Hřebíček Josef, Janeček Vladimír, Ostrýž Ota a ředitel národní školy Vincenc Tomášek. Dozorem nad mlýnem byl pověřen zaměstnanec soudruh Melichar a s ním obě dcery Kovaříkovy k vedení administrativy.
     Národní správa byla na objekt uvalena už 21. 5. 1950 a u této skutečnosti jsou za MNV ve Štěpánově podepsáni i soudruzi Kubík a Ostrýž, kteří před necelými pěti lety stvrzovali do kroniky nehynoucí zásluhy štěpánovského mlynáře! Inu, i tak svět dokáže odplácet! I takové kotrmelce dokáží dělat komunisté nejen ze Štěpánova!
To však ještě nebyl konec petičním přemetům. Soudruzi z bystřického okresu vydali leták na tuhém papíře, který vylepovali na všechna možná místa. Pár prozíravých lidí si ho schovalo a po téměř 60 letech se mi jeden kus dostal do rukou. Poslechněme si kus té komunistické hrůzy:
     „Zemědělci!
     Sílí ve světě tábor míru. Všechen pokrokový lid světa nastoupil do boje proti válečným štváčům, kteří ve svých bankovních palácích a bursách na západě v bratrském objetí s Hitlerovskými SS a wehrwolfy, veliteli koncentračních táborů a popravčích čet, spekulují s potoky krve pracujícího člověka, nevinných matek a dětí. Snaží se uvrhnout lidstvo do nových řeží, hrůz a požárů, snaží se připravit nové otroctví pracujícího lidu a celých národů. Tito bursiáni s lidskou krví našli i několik desítek jidášů, nejohyzdnějších zaprodanců a zrádců vlastní krve, vlastního národa, kteří se bratříčkují s hyenami v lidské podobě, německými SS many mezi občany našeho státu a našli tyto prodejné, bezectné přisluhovače na našem okrese. Pro tučný zisk byli ochotni p. Musil z Rodkova, p. Kohout ze Zvole, p. Kovařík ze Štěpánova a jiní zrádci vlasti spojit se třeba s Hitlerem samotným a přes krev, přes válku a vyvraždění třeba poloviny lidstva zajistit si rozkvět svých statků a otroky pro práci na nich.
Žádný příval vod nesmyje, žádný požár nespálí znamení hanby a opovržení na čelech těchto zaprodanců a jejich přisluhovačů, které jako veliký vykřičník ponese se s pokolení na pokolení a bude tvořit stinné stránky našich dějin, pohanu dobrých a čestných tradic našeho okresu, o kterých s odporem budeme vyprávět vzpomínky našim dětem, aby se učily nenávidět zlo a zradu. Těmto zrádcům patří opovržení všeho pracujícího lidu celého světa, který dnes tak skvěle v nerozborné mezinárodní jednotě bojuje za mír a na frontě míru vítězí. Vítězí na frontě míru i československý lid, který buduje socialismus ve své vlasti a tím pomáhá aktivně mír zajistit. Vítězí na frontě míru i náš zemědělec, který přistupuje dnes k vyšším formám práce, který buduje nová JZD nebo prováděl společnou senoseč, který bezvýhradně přistoupí ve všech vesnicích našeho okresu ke společným organisovaným pracím při žních podle plánu, výmlatu i výkupu a který se zapojí bezvýhradně do plánovaného společného osevu na podzim, neboť ví, že vyšší formy práce zajistí větší blahobyt a spokojenost širokých mas pracujícího lidu, uspíší socialismus v naší vlasti a zajistí trvalý mír lidstvu.“
     Následuje do šesti bodů organizovaný plán společných žní a konec je zase klasicky bolševický:
     „Jen ten, kdo spekuluje s krví, kdo chce masové vraždy nevinných lidí, komu nezáleží na cti vlastních dětí, kdo chce válku, kdo je spojencem špionů, diversantů a vrahů ve službách SS manů, kdo stojí ve službách mezinárodní reakce, která by chtěla vyvolat nové kalvárie lidstva, kdo brzdí vývoj a nenávidí mír, nezapojí se do společných žní podle plánu a nepřistoupí na nové společné osevy, vyřazuje se z řad poctivých občanů našeho státu, protože svým záporným postojem ke společným pracím ve žních a společným osevům, přihlásil mezi zrádce národa a nepřátele lidstva, bojujícího za mír, které tento hrdinný lid bude soudit a odsoudí.“
     Tato propagandistická snůška dobových frází a pitomostí nese podpisy největších komunistů a funkcionářů bystřického okresu té doby. Jsou to: předseda ONV František Kubík, předseda OAV NF František Matuška, předseda OV KSČ Jan Hájek, předseda ROH Robert Vejrosta, předseda JSČZ Rudolf Šikula, předseda SČSP František Navrátil, starosta Sokola Josef Musil, předseda SBS Jindřich Vomela, předsedkyně ČSŽ Božena Kubíková, předseda SDH František Peringer, předseda ODR Adolf Havíř, předseda ČSČK V. Fessl a předseda ČSM Zdeněk Killer.
     Ne, tentokrát tu není nikdo ze signatářů Kovaříkovy rodinné kroniky z roku 1945. Ale hned dva blízké rodinné příslušníky zde má Vratislav Kubík, jenž dokázal podepsat nehynoucí zásluhy štěpánovského mlynáře do kroniky, udělit mu čestné občanství, pojmenovat po něm ulici a zrovna tak podepsal i jeho vyvlastňovací dekret. Jsou to však především podpisy obyčejných lidí, kteří sami vyšli z chudých poměrů v zapadlých vesnicích Bystřicka a najednou si začali hrát na soudruhy, najednou ztratili cit a pokoru, najednou byli schopni podepsat doslova všechno!
     A tak se Josef Kovařík, poctivý a pracovitý člověk ze Štěpánova nad Svratkou, dočkal v krátké době dvojího, naprosto diametrálního hodnocení. Nejdříve byl pochválen, „že v době germánské okupace za druhé světové války vždy věrně a poctivě stál při lidu českém, všem vydatně a nezištně pomáhal, nikdy od prahu svého mlýna nikoho nezapudil, nikdy českému člověku pomoci neodmítl. A za to jemu čest a chvála budiž nehynoucí.“
     A vzápětí mu bylo stejnými lidmi nadáváno do „jidášů, nejohyzdnějších zaprodanců a zrádců vlastní krve, vlastního národa, kteří se bratříčkují s hyenami v lidské podobě, německými SS many“ a patří mu proto „opovržení všeho pracujícího lidu celého světa“. Nelze pochybovat ani o tom, že ho prakticky stejní lidé také udali kdysi za války gestapu…
     Amen.
                                      (ukázka z nové knihy „V nejkrásnějším údolí na světě“)

Josef Kovařík	Kronika pro mlynáře 1945	Mlýn za časů J. Kovaříka

     Příběh o první sauně v Československu

     Mohli jste být chytří, stateční, zlatí, svatí, stejně vás komunisté krouhli! Pokud vám nestačily příběhy Adolfa Jurmana, Anny Koenigové či Josefa Kovaříka, přečtěte si ještě jeden.
     František Vojta se narodil 13. 4. 1902 v Brně vrchnímu strážmistrovi Františku Vojtovi a jeho manželce Anežce. V roce 1921 odmaturoval na 1. českém reálném gymnáziu v Brně a ve studiu pokračoval na Přírodovědné fakultě Masarykovy. V roce 1926 absolvoval obor matematika – tělocvik. Ale to už měl za sebou úspěšné kurzy na pařížské univerzitě i státní zkoušku z tělocviku. Složil pak i zkoušky z antropologie, antropografie a všeobecné zoologie. Stal se doktorem přírodních věd (1934), ale to už 7 let působil jako lektor tělesné výchovy a sportu hned na dvou vysokých školách. A sám vedl tělovýchovné kurzy, především atletické, ale i plavecké, herní či lyžařské.
     V letech 1926 byl u zrodu a také v čele organizace Vysokoškolský sport Brno, která se stala jeho životní náplní. Cvičil však i v Sokole, účastnil se jako funkcionář olympiád, vedl reprezentační družstvo atletů na Světových studentských hrách v Paříži (1937). Za války ho hledalo gestapo, byl totálně nasazen a nakonec pomáhal partyzánům na Novoměstsku.
     Po válce se vrátil do Brna, habilitoval se na docenta a ve Zlíně pak zřídil středisko péče o pracující. Jenže najednou přišlo období, kdy nebyl zájem o vzdělané, pracovité, schopné lidi. Najednou měli zelenou ti všehoschopní, oddaní, kovaní… Ovšem kam s těmi schopnými?
     A tak šel docent Vojta do dělnických profesí. Zjednodušeně řečeno k lopatě! Od roku 1954 pracoval na stavbě Kružberské a pak Vírské přehrady.
     Až přešla doba nejhorší tyranie, mohl v letech 1958 – 1963 učit na SUPŠ v Brně. Nikdy se neoženil a nezaložil rodinu. Vydal několik teoretických publikací a tělovýchovná hesla zpracovával pro Slovník jazyka českého ČAV. Navštěvoval symfonické koncerty, chodil na výstavy, přednášky, do hvězdárny a rád a dobře fotografoval. V roce 1967 založil populární veterániády. Vychoval celou řadu šampiónů (sprinter Mirko Paráček, Ota Hobst…) a pozvedl náš sport na mezinárodní úroveň. Docent Vojta se domníval, že odhalil tajemství života a možnosti posunout jeho délku. Což se mu nepovedlo… Zemřel 16. 6. 1973 v Tišnově.
     Když pracoval na Vírské přehradě, dostal naštěstí docela přijatelnou práci. Nejdříve hlídal hladinu a pak budoval pokusné hráze na potoku pod Hlubokým. Aby neměl roupy, vymyslel v roce 1954 výborný atletický závod. Malý svratecký maratón, který se dodnes běhá z Víru přes Štěpánov do Nedvědice a zpět. Měří 32 kilometrů a účastnili se jej už mnozí přední běžci od Chudomela, Kocourka a Podmolíka až po dnešní šampióny.
     První ročník se běžel 17. října 1954 a mezi 17 závodníky byl i zakladatel maratónu doktor František Vojta ač měl už 52 roků. Historický 1. ročník vyhrál Hulák z PDA Martin v čase 2:06:58. Druhý ročník vyhrál Michálek ze Sp. Sokolovo před Hulákem a Katolickým. Opět běžel Vojta a nejlepším družstvem byla Nedvědice (Musil, Strážnický, Prokůpek). V té době běhal i Vejpustek z Věžné a také četník Gonda ze Štěpánova. V roce 1969 stanula na startu první žena historie, úspěšná cyklistka Marta Tulisová z Dlouhého. Skončila celkově 28. v čase 2:32:24, vítězný Podmolík zaběhl 1:57:46. Běželo se krátce po úspěšném vystoupení Marty Tulisové na MS v cyklistice.
     Na trať údolím Svratky se nepustili jenom atleti. Zápolil tu žokej Václav Chaloupka, lyžař Franta Šimon, cyklistka Tulisová i jedlík Kamil Hamerský. Doktor Hrbek tu závodil ještě ve svých 79 letech a doktor Podmolík jednou vyhrál s náskokem deseti minut a pěti sekund. Drahomír Pechánek držel traťový rekord plných 19 let (1959 – 1978). Závodník Šváb přišel 30. 8. 1986 o stříbro kvůli průjmu na trati…
     Docent Vojta založil u Vojtěchova i závody v orientačním běhu. Když dojížděl na staveniště přehrady do Víru, cestoval mnohokrát přes Štěpánov. Projížděl přes Borovec a Hamry a jistě si mnohokrát vzpomenul, že právě tady, mezi prvním barákem Hamrů a řekou Svratkou, zbudoval první saunu v naší republice. Stalo se na letním táboře brněnských vysokoškoláků v roce 1936. Nadšení pro saunu si předtím přivezl z Finska a o deset let později, v roce 1946, dal podnět k vybudování sauny v Pisárkách. Celkem prý vyprojektoval na 200 saun, řadu sám postavil a jednu také provozoval ve Víru.
     Studentské saunování bylo asi jen pro uzavřenou společnost a příliš se o něm ve Štěpánově nevědělo. Ani obecní kronikář Rosí o sauně nic netušil a v roce 1936 pouze poznamenal: „Půvabná horská krajina zdejší s rozsáhlými lesy, svěžími loukami a bystrými čistými vodami hostila i tohoto léta značný počet městského obyvatelstva, hlavně z Brna.“ Až o dva roky později si všiml tábora docenta Vojty: „O prázdninách měla od 9. 7. na louce u hamru skupina vysokoškoláků z Brna sportovní tábor v dřevěných stanech, jenž občas za večerů lákal i okolní mládež k zábavě.“ A ještě v roce 1939: „U Hamru byl opět prázdninový vysokoškolský tábor o 15 stanech.“
     Co se týče té štěpánovské sauny, jednalo se o jednoduchý dřevěný srub a ochlazování probíhalo v řece. Nevíme, jak dlouho byla sauna v provozu, podle obecní kroky lze odhadovat na léta 1936 – 1939. Pak byly zavřeny vysoké školy, tábory se nekonaly a sauna byla opuštěna. Když se v roce 1943 ustavili štěpánovští fotbalisté, převezli opuštěný srub k hřišti a udělali si v něm první šatnu. Později zřídili rozměrnější dřevěné šatny, ale srub zde stál až do konce 60. let a využíval se jako bufet při utkáních a příležitostních výletech.
     Asi by zdejší saunování zcela upadlo v zapomnění, kdyby si jistý studentík nezatrhnul tento primát v jednom odborném článku. A když po létech začal sám publikovat a jako pracovník infocentra mohl ovlivňovat obsahy průvodců a propagačních brožur, nikdy jej nezapomněl připomenout…

     JAK  JSEM  PROVDAL  KÁJU

     Studentka Kája byla moje žákyně nejchytřejší, nejhezčí a zřejmě i nejtvrdohlavější. Učil jsem ji jenom na češtinu a literaturu, ale často jsme spolu debatovali o přestávkách, na školních výletech a jinde. Otec jí zemřel v útlém mládí, a tak hledala mužský vzor kolem sebe. Později jsem pochopil, že našla mne... Mnohé jsme měli společné, hlavně tvrdohlavost, neústupnost, nekompromisnost v názorech. Sama uvádí, že je odjištěný granátek... Kája byla na našem učilišti omylem, ze sociálních důvodů. Bylo jí ředitelem slíbeno, že po vyučení švadlenou se bude moci hlásit na střední školu. Šít se naučila natolik, že mám dodnes schované trenýrky, které děvče ušilo a ještě vyzdobilo nášivkami ptáčků...
     Po vyučení musela Kája nejdříve na „normální“ učňák, a pak si tu maturitu na střední škole skutečně udělala. I na vysokou pomýšlela, ale nakonec dala přednost práci. Sehnala byt, koupila starší auto, postavila se na vlastní nohy. A občas přijela, stali jsme se kamarády. Fotky dosvědčují, že jsme byli třeba v hospůdce v Hlubokém a u přehrady, jindy na bledulích u Chlébského či zase na hradě Svojanově. Před deseti lety jsem nedobrovolně opustil učiliště, svým způsobem mi tam hrubě podtrhli nohy (a všehoschopný pan zástupce je poté potrhl i neschopnému řediteli), dnes jsem za změnu, další odborný růst a smysluplnost práce rád, ale s jistou křivdou jsem se doteď nevypořádal.
     I přátelství s Kájou mi tehdy pomáhalo. Když hodnotila kvalitu jednotlivých učitelů, přesně věděla, co jsem je kdy učil a naučil. U jiných učitelů už většinou ani neznala jméno. Když slavila pětadvacetiny, pozvala mě Kája do rodiny. Vzal jsem tedy kytku, popřál jí a konverzoval s maminkou i sourozenci. Už jsou tomu čtyři roky, ale Kája mě překvapila i letos. Jen jsem si složitě domluvil lázně na termín od 2. do 22. září, přihnala se Kája s ženichem a se zprávou, že se 20. září vdává. Dostal jsem oznámení. A láhev vína s vypískovanými jmény a pozváním ke stolu. Nakonec jsem vyslechl přání, že by chtěla, kdybych ji odvedl k oltáři. Jako náhradní taťka. Na chvilku jsem ztratil řeč, ale slíbit jsem to nemohl. Uvidíme, co v lázních na to!
     Protože jsem měl lázně jako dovolenkář a nikoliv marod, přislíbila mi doktorka dřívější odjezd. Když jsem to Káji oznámil, odepsala, že jsem zlato a přidala 17 smajlíků. Jak se jí svatba blížila, byla stále nervóznější.
     „Díky za to, že jsi. Mám tě ráda,“ psala mi Kája.
     Bylo mi jasné, že nesmím zklamat. Vždyť tohle vám kolikrát nenapíší ani vlastní děti.
     A tak jsem v pátek odpoledne skončil v lázních, večer byl doma a v sobotu jsem razil na svatbu. Já, odpůrce nákupů a zkoušení oděvů, jsem dokonce dvakrát navštívil oděvy v Třeboni hned vedle Bílého koníčka a zkoušel a zkoušel. Sako jakžtakž, ale kalhoty mé délky mi byly půl metru volné v pase. Nesehnal jsem oblek, koupil jsem aspoň kalhoty a košili.
     V sobotu jsme to zvládli. Cestoval jsem s nevěstou, před výstupem z auta jsme si nahnuli z placatky, dovedl jsem ji k oltáři, nechal se fotit s úzkou rodinou a před jídlem jsem pronesl přípitek. Taťka se vším všudy.
     Nálada pak byla skvělá, nevěsta překrásná, no vydržel jsem do půl čtvrté do rána. S jejími spolužačkami a kamarádkami, které jedna přes druhou mlely: „To je ten pán, co o něm Kája pořád mluví. Víme o vás všechno. Ale mluví jenom hezky, opravdu.“
     Jsme rád, že Kája čte. Když jsem se shodou okolností po svatbě probudil v její posteli (ona s ženichem byla úplně jinde), měla na stolečku silnou knihu...
     Navzdory hezké svatbě mě druhého dne bolela hlava a za volant jsem sedl až po poledni....

TAKOVÝ HEZKÝ VÝROČNÍ DEN

     Dvacátý osmý říjen 2014, Den vzniku samostatné ČR, byl ráno dosti chladný, ale postupně slunečný, pěkný, podzimem vybarvený. V  Bystřici se příznivci demokracie tradičně sešli u sochy Tomáše G. Masaryka. V  před pár dny vydaném Bystřicku, jsem vzpomenul Jana Svačinu, který u této sochy třikrát do roka tato shromáždění organizoval. Dnes poprvé to bude bez bývalého politického vězně a statečného člověka, neboť Jenda před měsícem ve věku 88 let zemřel. Stavoval se za mnou často, naposledy těsně před mým odjezdem do lázní, tedy před dvěma měsíci. „Pane Svačino, nejezděte už na tom kole,“ říkal jsem mu tehdy na rozchodnou. Jenda si říci nedal, tak jak si většinou říci nedáváme. Pád z  kola byl na počátku jeho konce! A tak jsem na konci toho článku napsal, že si památku Jana Svačiny můžeme nejlépe připomenout právě na setkáních u sochy prezidenta Osvoboditele.
     Byl tedy 28. říjen 2014, dalo se válet doma a číst si, dalo se něco psát, po odeznění ranního chladu se dalo leccos dělat kolem domu a na zahradě, ale dalo se také jet na oslavu. Jel jsem tedy. Ne tolik kvůli 28. říjnu, ne tolik kvůli Masarykovi, já jsem jel kvůli Janu Svačinovi, přiznávám. Protože byl svátek, školní mládež se nedostavila, takže jsem mezi přítomnými patřil k  těm nejmladším. Co k  tomu říci v  58 letech?
     „Chci ti poděkovat za hezký článek o panu Svačinovi. Kdybys ho nenapsal ty, pustila bych se do toho sama,“ špitla mi do ucha Lenka Macháčková, báječná zpěvačka, výrazná hudebnice a především organizátorka všemožných kulturních laskomin. Vlastně jsem s  ní dvakrát také vystupoval. Recitoval jsem před pár lety Villonovy balady a její sbor k  tomu úžasně zpíval…
     Bystřická vzpomínka proběhla důstojně, Ivetka Šiborová ze srdce zazpívala hymnu i Hochy od Zborova, doprovodili ji na žestě hoši Štěpána Husáka, starosta Karel Pačiska to zahájil i ukončil, i s  ředitelem ZŠ TGM J. Slámou položili kytice, promluvila paní Navrátilová a především Mgr. Pulkrábek a všemu přihlíželo pár desítek občanů, kteří přišli, protože chtěli! A to je vždycky nejlepší.
     Den byl tedy hezky zahájen a já razil dále. Přes Věchnov a Býšovec, s  výhledem na tajuplnou Sýkoř, kolem hradu chráněného tisem do Nedvědice a pak do Doubravníka. V  bývalé radnici tam měl zase výstavu zdejší malíř Stanislav Bělík! Slávka, jak mu všichni známí říkají, jsem poznal jako pětašedesátiletého. V  tom věku mnozí odpočívají a do ničeho se nepouštějí, pan Bělík je opačný případ. Pokud můj táta oslavil minulý víkend 85 let, tak doubravnický malíř už 95! Stále tvoří a jak!
     Výstava byla tedy parádní, což mohu doložit množstvím fotografií. Portréty, krajiny, zátiší, grafiky, plakáty, diplomy a jiné tiskoviny, ilustrace. Všechno dokonalé. I mé tři knihy vyzdobené právě St. Bělíkem tu ležely. K  jubileu vyšla zvláštní kniha, v  níž Slávek vzpomíná, že právě po ilustrování mých pověstí se mu začaly hrnout další nabídky. Moje duše odcházela z  výstavy velmi potěšena.
     Popojel jsem jen pár set metrů za panem Josefem Brázdou. Podobná věková kategorie, počátkem roku oslavil devadesátku! Také politický vězeň, jemuž o komunistech nikdo nic vysvětlovat nemusí. Byl to právě on, kdo měl v  Bystřici při odhalování desky obětem komunizmu ohnivý projev. Mám hodně přátel takto založených…
     Pozdravil jsem tedy tohoto bracha. Nemoci ho sice sužují, ale pořád je stejně rozhodný.
     „Vnučka mi donesla ten článek o Svačinovi! Ještě jsem nebyl zdaleka u konce a už jsem říkal, že to mohl napsat jedině Jurman!“ rozesmál mě.
     Cestou od Brázdů jsem se stavil na doubravnickém hřbitově za Poldíkem Mazáčem a některými dalšími známými. Však o nich píšu ve své letošní knize o hřbitovech.
     Pak jedu ještě osobně poblahopřát Stanislavu Bělíkovi. Stěžuje si jenom na oči, jinak jej zdraví netrápí a pořád maluje. Vždyť té jeho výstavě dominuje barevný cyklus téměř přes celou zeď věnovaný otevření doubravnického kostela. Začal jej tvořit v  roce 2013 a dokončil před pár dny v  říjnu 2014. Tedy v  95 letech!
     V  Nedvědici se zastavuji u Justů, abych jim vrátil vzpomínky jejich předka, pana Josefa Novotného (1887 – 1973) z  Horní Rožínky. Popsal svůj pobyt v  zákopech Velké války i nekonečné putování z  Ruska do Vladivostoku, pak zase zpět a ještě jednou až na východ! Pak lodí do Kanady a kolem místa ztroskotání Titaniku do Evropy!
     Tuto poslední návštěvu už konám bez bundy, slunce hřeje a je krásně. Zastavuji ještě na štěpánovském hřbitově, na rodinný hrob Jurmanů z  Olešničky kladu věnec, na hrob Jurmanů z  Hodůnek kytičku a u Jurmanů z  Tahit aspoň zapaluji svíčku. Tady už se potkávám konečně i s  živým příbuzným, s  Leošem Jurmanem z  Brna. Leoš je vnukem mých příbuzných z  Tahit.  Za hodinu už sedí u mne doma, a když jsme v  rozpravě v  nejlepším, ozve se zvonek. Na zápraží stojí pan učitel Valach a s  ním dcera i vnuk mlynáře Kovaříka. Jeho příběh líčím dopodrobna a bez milosti v  nedávno vydané knize o Štěpánovu. Vnuk přijel až z  Českých Budějovic, dcera z  Telče. Chtějí si koupit knihu, děkují za pozornost věnovanou mlynářovi, jsou potěšeni. Jsem také potěšen návštěvou potomků takového statečného člověka. Probíráme knihy i obrazy, je o čem povídat. K  tomu František Valach, který v  březnu oslavil 92 let, báječný pamětník a nositel kultury. Pod jeho režií jsem odehrál kdysi dávno svá první tři divadelní představení a úžasně mě to bavilo. Zrovna tak vyprávění pana učitele o minulosti našeho kraje.
     No byl to prostě krásný den. Po odchodu návštěv jsem ještě stihl kosou posekat kousek zahrady a nachystat zimní pneumatiky na přezutí. Jen napsat jsem už nic nestačil, i když jsem to původně plánoval. A večer jsem si tento den nenechal pokazit takřka soukromým večírkem na Pražském hradě. Kdyby tam prezident před režisérem Sedláčkem rozbalil slivovici, tlačenku a ovary, byla by iluze jeho státnického večera dokonalá…
                                                            Hynek Jurman

     BASKETBAL PO 40 LETECH

     Tak jsem 8. listopadu 2014 zase vyrazil po dvou letech na basketbal! Přesně 40 let, jeden týden a jeden den od chvíle, kdy jsem byl na vůbec prvním tréninku košíkové. Tehdy jsme dva roky pilně pilovali cosi, co jsme jako fotbalisté vůbec neuměli, dva roky jsme v  rámci okresu všechno prohrávali s  béčky Žďáru a Nového Města, dvakrát nás vykleplo i Velké Meziříčí. Pak jsme začali hrát krajskou soutěž, jezdili hlavně na Brněnsko, ale i do Mikulova, Znojma, Prostějova či Jihlavy a dotáhli to s  naším venkovským mužstvem až na 2. místo v kraji!
     Jenže tehdy bylo všechno jiné. V  úplných počátcích jsem byl až na jednu výjimku nejmladším. Byl jsem mladý, zdravý, pohyblivý, ale jako téměř celé naše mužstvo nemotorný. Celou basketbalovou abecedu jsme se učili od začátku. Odehrál jsem pak závodně 15, možná i 17 let za Štěpánov, nejvíce z  celého kádru. Nebyl jsem žádný střelec, mé přednosti spočívaly v doskakování pod oběma koši a především jsem se obětavě vždy mezi prvními vracel bránit. Žádnou závratnou střelbu jsem neměl, ale to skoro nikdo. Zdálky se slušně trefovali akorát Láďa Beran a Jirka Mikulda a my hráli stejně nejvíce na brejky, do kterých jsme posílali Berana a Mašíka, později i další borce. Ale nejdříve jsme museli ubránit, doskákat a pak nahrát. Naučil jsem se dlouhé, přesné přihrávky a získával stále větší přehled. Na obranu, fyzičku, doskakování a přihrávky jsem to také většinou hrál. Ke střelbě zdálky jsem se moc nedostal, a když už byla možnost, stejně jsem raději ještě rozehrál při vědomí, že moje procentuální úspěšnost není moc velká. To mnozí jiní tak zodpovědní nebyli a stříleli při každé možnosti, jen aby při náhodném zásahu navýšili své osobní konto. Tato zodpovědnost mi vydržela dlouhá léta, nebyl jsem prostě palič a koše jsem dával nejvíce po doskoku či kombinaci, v  závěru utkání, když už soupeř umdléval, jsem se dostal občas i do úniku. Výjimečně jsem dal i 30 bodů, tedy fakt jen občas a jen tehdy, když nehrál Bimbo, protože ten byl schopen vyrvat mi míč z  rukou, ač jsem s  ním už šel do koše. A dal ho raději sám… Ale kdyby 30, ono i takových 16 bodů či třeba jen 12 bylo slušných a mužstvu pomohlo.
     Tím vším jsem chtěl říct, že jsem nebyl střelec zdálky a byl jsem dobře pohyblivý. Časem jsem si také někdy vystřelil a v  éře zápasů na žízeň jsem se nemohl dívat, jak každý neumětel střílí z  dálky a zkoušel jsem to stále častěji také. Někdy i se slušným výsledkem, na stará kolena jsem se to naučil.
     A dneska? Všechno bylo naopak. Fyzičku nemám, odrazová noha mi neslouží, takže pohyblivý nejsem, pro míč si skoro nevyskočím a ubráním jen něco málo poziční hrou zvanou „vem ho na záda“. A jediné, co mi trochu jde, je střelba zdálky. Dal jsem teď po 40 letech dva rychlé koše od boční čáry z  úhlu škrtnutím o desku, což je v  posledních letech docela moje specialita. „Nezapomněl jsi to,“ hned okomentoval Láďa Kaňka. Přidal jsem pak ještě čistý koš zprostředka z  pomezí trojkové čáry a jednou jsem se dostal i pod koš, dostal tam přihrávku a proměnil ji z  úhlu střelou o desku přes hlavu. Vypadalo to opravdu efektně, horší byl pohled, jak kulhám zpět do obrany.
     Dal jsem tedy 8 pěkných bodů a vůbec nebylo podstatné, že jsme asi o 10 vyhráli. V  hospodě už jsem byl jasně nejlepší, první pivo jsem vypil nejrychleji, druhé taky a třetí též. Pak už jsem šel domů, takže nevím, jak tam ty závody dopadly. Ale několik dnů mě bolel celý člověk. Zjistil jsem, že mám svaly, o kterých jsem už ani nevěděl. A tak podstupuji poslední pokus, jak se ještě rozhýbat. Silou, přes moc! Kdepak jste, mí bývalí spoluhráči? V  tom dnešním kádru zůstal po jednom syn, jinak vymeteno. Kdybyste mě viděli, asi byste zaplakali… Ale já vím, že kdybych dneska nešel, už bych se těžko přemlouval příště, ostatní by byli napřed a já už bych mohl jen vzpomínat, jak se to kdysi hrálo… A na to mám snad ještě čas! A protože v  nedávném novinovém rozhovoru stál údaj, že miluji i basketbal, musím to přece naplnit…
                                                                                                                                                                                                       Hynek Jurman

     I MLADÝM SE DAŘÍ!
     Reportér, redaktorky, fotbalisté…

     Nedávno jsem tu při narozeninách mého táty připomínal řádku lidí nad 85 let, které lze jen obdivovat. A dnes bych chtěl naopak vzpomenout mladé, neboť jím se také daří. Mohl by to být nekonečný výčet schopných mladých lidí, ale já se zaměřím jen na pár, které skoro denně sleduji v  celostátních médiích.
     Že má můj syn typický hlas jako já, to slýchám od svých známých už několik let. A dodnes. Michal Jurman je sportovním redaktorem a reportérem ČRo1 Radiožurnál, komentuje všechny možné sporty, byl na dvou olympiádách a v  nejbližší době se chystá na plavání do Kataru. Také občas píše a ne špatně. Slyšet v  rádiu ho můžete skoro každý den.
     Když si pustím brněnské vysílání České televize, dost často ve zpravodajství zahlédnu dceru své kolegyně z  úřadu, Barboru Lukšovou. Na Primě se zase skoro denně objevuje v  hlavních zprávách sympatická blondýnka, Marcela Svobodová. Kdysi jsem se na zájezdu do Holandska spřátelil s  jejími rodiči, to měla Marcelka 3 roky. V  tomhle jejím věku vznikly i naše společné fotografie. Už tehdy se dívala na zprávy a ve znělce běžící jeleny komentovala slovy: „Jejeni!“ Vidíte, uteklo cca 20 let a Marcelka je sama často ve zprávách.
     Na strojní fakultě jsem denně potkával Míru Topolánka, budoucího premiéra. Na kolejích jsme bydleli na jednom patře. Vojenskou katedru jsem kroutil s  brankářem KPS Brno Zdeňkem Tulisem. Snad jsem na něj svými články v  Čs. sportu upozornil vojenská mužstva a Zdeněk narukoval rovnou do Dukly Praha. Posílal mi dlouho pohlednice z  různých zemí světa s podpisy svých slavných spoluhráčů z  Dukly Praha, Slovanu Bratislava a Sigmy Olomouc. Dnes je prezidentem fotbalové Vysočiny Jihlava. Ve vysokoškolském   tělocviku jsem chodil nejdříve do basketu a zhruba v  půlce studia přešel na fotbal. Každý tělocvik mezi námi protančil s  míčem u nohy lehkonohý Marián Holek. Vypadal úplně stejně jako dnešní stoper Sparty, jeho syn Mario Holek (1986 Brno). Se Spartou letos vyhrál pohár, ligu i Superpohár. Ve Zbrojovce kdysi získal přezdívku Super Mario, tři roky hrál v  Dněpropetrovsku, teď ve Spartě. Od 17 let reprezentoval ve všech věkových výběrech. A tak si při každém televizním přenosu vzpomenu na jeho tátu a společná studia.
     Nedávno hrála Sparta Evropskou ligu v  Bratislavě na Slovanu a proti Holkovi hrál i Juraj Halenár (1983 Trnava), slovenský reprezentant, historicky nejlepší kanonýr samostatné slovenské ligy, autor hattricku v  Lize mistrů, pětinásobný mistr ligy, čtyřnásobný mistr slovenského poháru a jednoho Superpoháru. Bronzový z  ME do 19 let 2002.
     Na vojně v  Plzni (1980 – 1981) jsem měl ve své četě jeho tátu, kterému jsme neřekli jinak než „Alfi“. Pocházel ze Zelenče u Trnavy. Alfi Halenár byl trochu cholerik, ale jinak fajn kluk a především dobrý fotbalista!
     Tak se nám ti mladí docela potatili či pomamili. Je dobře, když se mladým daří!
                                                                                                                                                                       Hynek Jurman

     CHCE TO ČÍSELNÉ CÍLE!

     „Z  tebe by měli komunisti radost,“ říká kolegyně Jaruška pokaždé, když se jí chlubím, jak průběžně plním plánované kilometry na kole. Třeba letos jsem některé měsíce plnil málem na 200 %, podzimní měsíce jsem už vypustil, a přesto jsem rok splnil na 124,3 %!
     Abych to uvedl na pravou míru, komunisté ze mě určitě radost nemají! Protože jsem velice zvídavý, vím o jejich praktikách mnohé a nebojím se to zveřejňovat. Prostě mě neopijí ani neoblbnout, jako mnohé jiné. A že tedy plánuji jako komunisté?
     Vůbec ne! Plánuji si demokraticky, svobodně a po svém! Ale nějakou metu musím mít stanovenou, jinak se těžko donutím máknout. Dříve jsem měl roční plán ujet 2  000 kilometrů na kole, ale už více než 10 let plním navýšený plán 3  000 km. Ve skutečnosti to nešlapu celý rok, ale zhruba půl roku. V  zimě totiž zásadně nejezdím, z  cyklistiky musím mít totiž radost. Začínám koncem března, pokud trvá zima, tak až v  dubnu. V  březnu mám plán 200 km, další dva měsíce po 300 a v  červnu 400 km. Do prázdnin tedy musím najet minimálně 1  200 km, ale to je plán pro případ krize ve všech směrech. Tedy v  počasí, mém zdravotním stavu i časové zaneprázdněnosti. Ve skutečnosti mívám koncem června o 500 až 600 km více. Na červenec a srpen plánuji po 500 km a na září 300. Dále už neplánuji nic, kolem štěpánovských hodů s  cyklistikou končím. V  případě katastrofy bych tedy měl mít koncem září ujeto 2  500 km, ale protože krize nemůže trvat po všechny měsíce, jsou z  toho splněné ty 3  000. Když je nejhůře, najíždím poslední kilometry začátkem října. Ale plán většinou plním kolem 20. srpna.
     Nejvíce jsem ujel v  roce 2004, téměř 4  500 km. Bylo to ovšem díky tomu, že jsem toho roku nechodil do práce a měl celý rok prázdniny! Pak jsem se mohl jezdit vysmívat dělníkům v  kamenolomu, že dřou…. Řečeno s  Bohouškem Hrabalem!
     Druhý nejlepší výsledek jsem udělal v  právě skončeném roce 2014. Bylo to 3  729 kilometrů. Plán byl splněn na konci srpna, poté jsem za tři týdny v  lázních přidal 602 km a mohl se pokusit o rekord, neboť říjen a listopad ještě cyklistice přály! Jenže já mám tolik povinností, které po většinu roku odkládám, že se do nich musím pustit aspoň po splnění limitu. Normálně přijdu z  práce a jdu na kolo! Jakmile však najedu ty 3  000 km, jdu po práci něco dělat na baráku, na zahradě, na literatuře, na lidských vztazích. Do té doby se mnou není řeč, pak ale začínám dělat. Na rekordy opravdu čas nemám…
     Většině obyvatelstva se ty moje kilometry zdají závratné, někteří se nechávají slyšet, že tolik neujedou ani autem. Ale pro skutečné cyklisty je to číslo poměrně směšné. Borci jsou schopni ujet i 20  000 km. A znám obyčejného kluka z  Bystřice, kdysi jsem ho osobně učil, jenž jezdí běžně 6  000 až 7  000. Jenže! Jenže jezdí aspoň trochu po celý rok a pak především: nemá barák, zahradu, děvče, žádné povinnosti, nepíše knihy, nehraje divadlo… Kolu dává vše. Ale to se mi zdá přece jen trochu příliš…
     A proč že tak debilně plánuji? Hned vám to řeknu. S  plánem mívám problém hlavně na jaře, když třeba hodně prší a já mám ještě plno jiných povinností. To pak přijdu k  večeru z  práce, mám třeba volnou hodinu, ale tolik se mi nechce! Nejraději bych si lehl a něco přečetl. Ale hoří mi plán, a tak se přece jen donutím aspoň na tu hodinu na kolo. Bolí mě záda, jsem líný, je chladno a nevlídně, ale já se donutím. Dobrých třeba i 20 kilometrů, říkám si! A donutím se tak skoro denně a tím se dostanu do jisté formy, že jsem pak schopen za den ujet i těch 100 km, i více. A pak přijde sobota, kdy bych mohl dělat něco jiného, počasí nic moc, ale já se kvůli plánu donutím na celý den vyrazit. Ujedu tak 100 km a řádně napravím skomírající plán. A díky tomuto přemluvení jsem pak schopen každoročně v  červenci šlapat v  okolí Berounky bezmála týden do kopců a v  lázních tři týdny každý den. Díky tomu plnění plánu si udržuji jakž takž slušnou kondici i váhu a mohu si pak užívat spoustu cyklistické radosti a tím se ještě držet v  aktivním životě.
     Už chápete, jak je důležité plánovat?
     Podobně jsem to udělal letos s basketbalem. Předloni jsem skončil okamžitě po nevybíravém faulu soupeře. Já sám úmyslné fauly nedělám a mám se nechat mordovat od mladých a zdravých kluků? Tehdy mi jeden urval ruku málem i s  ramenem a druhý, prý to moc neviděl, ho za to pochválil. A tak jsem se vysprchoval, sezónu ukončil a loni jsem se ani neobtěžoval začít. Až letos jsem se donutil, protože jsem si dal plán!
     Loňskou zimu jsem totiž hezkých pár kolo přibral a lehce jsem nabíral až do června, kdy jsme pluli s  kolegy Berounku. Odložil jsem si tehdy i tričko a poté spatřil fotografie. A to stačilo, abych se sebou něco udělal. Za pár týdnů jsem sundal 9 kilo a vcelku to držel až do listopadu. Ale nebezpečí nové zimy tu bylo zase! A když mě tedy oslovil Jirka Lukášek, tak jsem na ten basket zase kývl. Bude to můj jediný větší zimní pohyb. A tak jsem si dal číselný plán!
     Začínáme 8. listopadu a skončíme začátkem března, když to dobře půjde. To jsou čtyři měsíce, a protože už chodíme jenom v  sobotu, bude to maximálně 16 basketbalových představení. Vůbec nejde o výsledky družstev, natož o bilanci jednotlivců, ale musel jsem si stanovit nějaké body. A nemohl jsem si jich stanovovat moc, protože jsem jednak dlouho nehrál, kdoví jak mi střelba půjde, vždyť jsem žádný palič stejně nikdy nebýval, pod koš se snad ani nedobelhám a navíc spoluhráči i protihráči budou o 20 až 40 let mladší. Těžko se mohu utěšovat konstatováním, že jsem to jako jediný z  nich před dávnými lety hrával závodně. A tak jsem si stanovil pro případ krize 2 body na zápas. To by bylo za tu krátkou sezónu 32 bodů. Ale já si musel dát více, abych se k  něčemu donutil. Dal jsem si tedy velkorysý plán, rovných 100 bodů!
     Znáte sobotní podvečer, kdy padne tma, uhodí zima a vám se nikam nechce? Tak s  tímhle bojuji každou sobotu a vítězím jen díky svému plánu. Poprvé jsem dal 8 bodů a byl spokojený! Ve všech dalších zápasech jsem byl úspěšnější! Ve čtvrtém jsem dal dokonce 38 bodů a dosáhl tím zřejmě svého celoživotního maxima. Pod koš jsem moc nechodil, ale zdálky mi to padalo. Už do Vánoc jsem docílil 110 bodů a do Silvestra 126! Po  pouhých osmi zápasech mám splněno na 126%! A to nestřílím nijak sobecky, dokáži i nahrát. Komické bylo, když o vánočním utkání vyšly první dvě střely zápasu na mne, já obě z  dálky z  úhlu zavěsil a po zbytek zápasu mě Láďa Kaňka bránil osobně. Kdo ho zná, pochopí, co jsem si užil.
     Ale to nejdůležitější! Jako jediný hráč jsem dosud nevynechal žádný zápas. Musím přece plnit plán! A tak díky tomu mám momentálně navzdory nedávnému svátečnímu přejídání o 7 kg méně než před rokem a držím se. Tak si ještě musím něco naplánovat na leden a únor a v  březnu už mě čeká 200 km na kole. Plány se zase pohnou!
     Tak všem šťastný nový rok 2015 a nezapomeňte si naplánovat!
                                                                                                                                           Hynek Jurman

     BOMBARDOVÁNÍ NUTNÁ ČI ZBYTEČNÁ?

     I našim spojencům a osvoboditelům se občas něco nepovedlo. Zastavme se nejdříve u bombardování. Známý je nálet amerického bombardovacího svazu na Prahu na Valentýna, 14. února 1945, kdy došlo k záměně s Drážďany. Toho dne podnikla americká 8. letecká armáda se základnami ve Velké Británii obrovský nálet na Drážďany. Omyl navigátorů však krutě postihl i Prahu, jejíž obyvatelé nebyli na letecký útok nijak připraveni a ještě byli zvědaví, co se na obloze děje. Do té doby Prahu zasáhl jenom jeden lokální útok, 15. listopadu 1944, který zasáhl okolí elektrárny v Holešovicích. Část svazu letadel se 14. 2. 1945 ještě před Prahou rozdělila, nad metropoli se jich dostalo asi 62. Nálet stál život 701 lidí a dalších 1 184 osob bylo těžce zraněno. Zahynuly i známé osobnosti, třeba malíř Otakar Štáfl či nadaná klavíristka Eva Ladová, dcera známého malíře.
     Další letecké útoky na sklonku války už byly většinou přesné: plzeňská Škodovka, tehdy poslední funkční zbrojovka Wehrmachtu, pražská Kolbenka, letiště, rafinerie i dopravní uzly.
     Nacisté i protektorátní úřady se snažili maximálně využít tragických dopadů a psali o anglo-amerických banditech. Naši občané reagovali různě. Postižení, kteří přišli o někoho z rodiny nebo o dům, kritizovali spojenecké nálety. Lidé z demokratického odboje hledali viníka v německých okupantech. Kdyby jich tu nebylo, nebylo by bombardování. Ovšem jiní za různé výhody ochotně pracovali ve zbrojovkách, neměli žádný vztah k  odboji a byli snadným terčem nacistické propagandy. A po válce komunistické!
     Druhý nálet na Prahu byl 25. března 1945 zaměřen na průmyslovou oblast (závody ČKD ve Vysočanech a v  Libni, letiště ve Kbelích i v  Letňanech) a z amerického hlediska proběhl nálet velice úspěšně. Kolbenka byla vyřazena z činnosti skoro do konce války a na letišti bylo zničeno asi 88 letadel a poškozeno mnoho desítek dalších. O život však přišla zase celá řada lidí. V Praze a okolí bylo evidováno asi 370 mrtvých, z  toho 117 z  Kbel.
     Plzeňské závody byly jedny z posledních výrobců těžké německé válečné techniky. Útok na ně měl dorazit německou armádu a zkrátit válku. Útok byl sice povedený, ale po válce byl velmi politicky zneužíván. Prý americká buržoazie chtěla poškodit náš průmysl a udržet si vliv v Československu.
     Zatímco nálet 30. 4. 1942 (u nějž asistoval i Karel Čurda a někteří další parašutisté) byl naprosto neúspěšný, tak o tři roky později, 25. dubna 1945, se zásah povedl. Ovšem nikdo v té době netušil, že už 8. května bude kapitulace. Naopak panovaly obavy, že plzeňská zbrojovka bude zásobovat ustupující vojska do údajné alpské pevnosti.
     Dvě hodiny před náletem BBC varovala obyvatele Plzně, že proběhne nálet, ať se běží schovat. Některé letecké posádky toto vysílání zachytily a byly šokovány. Plzeňská protiletadlová obrana se proto velmi dobře připravila. Ze svazu 276 letounů jich bylo nenávratně ztraceno jedenáct, většina přímo nad Plzní. Dalších 58 bylo těžce poškozeno, 122 lehce. Škodovku se ale podařilo vyřadit, budovy byly zničeny ze 70 procent, a pro Němce už nevyprodukovala ani jeden tank, ani jedno dělo.
     Ovšem hlášení BBC mnoho životů skutečně zachránilo. Přímo ve škodovce zahynulo jen šest lidí a v okolí závodu i Plzně „jen“ dalších sedmdesát. Šlo většinou o občany okolních obcí, kam padly bomby vlivem nepřesnosti, Plzeňané se ukryli.
     Velmi postiženým územím bylo Mostecko, kde od 12. května 1944 proběhla řada náletů na Záluží u Litvínova a další místa. Napadeny byly i komunikační uzly Cheb, Karlovy Vary, Ústí nad Labem. Od roku 1944 byly v protektorátu systematicky bombardovány rafinerie minerálních olejů, zejména Vacuum Oil Company v Kolíně, závody v Pardubicích nebo podzemní skladiště pohonných hmot v Hněvicích u Roudnice nad Labem. Spojenci si mysleli, že se i v Kralupech nad Vltavou vyrábí syntetické pohonné hmoty a oleje, ale ve skutečnosti tam bylo jen skladiště. Nálet na Kralupy z 22. března 1945 se stal terčem ideologických svárů. Část náletů směřovala i proti rafinérii v Moravské Ostravě, ale své schytalo i prostějovské a brněnské letiště, dále brněnské továrny a kuřimská zbrojovka.
     Jinou kapitolou byly fatální omyly sovětského letectva v posledních dnech války. Byl to styl válčení typický pro některé sovětské generály a maršály, tvrdí dneska odborníci. Komunistická historiografie tyto nálety neváhala na dlouhá desetiletí přisoudit nacistům. A sovětští letci nějakých 20 let po válce uváděli, že až do 9. května 1945 útočili, protože podle kapitulačního protokolu se německá vojska nesměla vzdálit z místa, kde byla 8. května 1945. Většina Němců se snažila ve strachu před bolševiky dosáhnout americké linie. Ovšem Sověti stejně bezhlavě jako 9. května bombardovali už 7. a 8. května, kdy kapitulační protokol neplatil.
     Po válce se skoro vždycky psalo, že tragédie způsobilo německé letectvo či dělostřelectvo. Uvádí se to ve všech dokumentech z let 1945 až 1947. Byly tak označeny i nejkřiklavější případy, tedy nálety na Mladou Boleslav, Mělník nebo Hrotovice. Ve skutečnosti byla všechna bombardování v posledních dnech války součástí rozsáhlé sovětské ofenzívy, která začala 7. května 1945 mohutnou dělostřeleckou přípravou a leteckými útoky na ustupující německé jednotky. Během ofenzívy vykonaly letecké síly přes dva tisíce vzletů, při nichž bombardovaly německé formace a ničily pozemní objekty před ustupujícími Němci. Ale ničily vlastně cokoliv...
     Podívejme se na pár konkrétních případů. V neděli 6. května v pozdních odpoledních hodinách přelétl nad Moravským Krumlovem malý průzkumný dvojplošník. V té době se zde ještě nacházelo německé vojsko, které ovšem k večeru odjelo. Ráno 7. května bylo město napadeno několika vlnami bombardérů. S přestávkami až do nočních hodin ze 7. na 8. května. Vyhořelo 114 domů do základů, 143 jich bylo těžce poškozeno a 126 lehce. Z celkového počtu 502 domů jich bylo zasaženo 383, tedy plné tři čtvrtiny Moravského Krumlova. Zahynulo 14 nebo 15 lidí.
     Pondělní ráno 7. května 1945 slibovalo krásný prosluněný májový den i v  Dalešicích. Ale do večera ležela velká část obce v sutinách. Prakticky v pravé poledne se objevilo osmnáct bojových letounů a dvakrát nalétlo nad Dalešice. Jedna bomba padala za druhou a to ještě přišla druhá vlna. Většina domů skončila v  hořících rozvalinách a k  tomu tu zůstalo 27 obětí na životech.
     V úterý 8. května 1945 pokračovaly letecké útoky sovětských letadel na kolony německých vojsk se stejnou intenzitou. Kolem deváté hodiny zaútočila na Moravské Budějovice a okolní obce: Běhařovice, Bítovánky, Bohutice, Citonice, Ctidružice, Čáslavice, Dalešice, Dobelice, Džbánice, Grešlové Mýto, Hostěradice, Hrotovice, Kojetice, Lechovice, Miroslav, Moravský Krumlov, Mramotice, Olbramkostel, kde exploze vagonu naloženého municí zdemolovala nádraží, Štěpkov, Trstěnice, Výrovice, Želetavu a Žerotice. V Moravských Budějovicích bylo zcela zničeno 21 domů a dalších nejméně 25 jich bylo značně poškozeno. V blízkém okolí přišlo při náletech o život skoro 200 lidí. Přímo ve městě zahynula jedna osoba, ve Výrovicích 3, v Čáslavicích 4, v Žeroticích 5, v Ctidružicích 6, v Dalešicích 27 a v Hrotovicích jich bylo 150.
     To úterý 8. května 1945 kolem poledne obyvatelé Hrotovic vítali před místním zámkem osvoboditelskou Rudou armádu. Znenadání se na obloze objevilo malé sovětské letadlo a na městečko shodilo tři pumy. Jedna dopadla přímo doprostřed davu na náměstí před zámkem ve 12 hodin 33 minut. Během několika sekund zahynulo 114 místních občanů (mezi nimi třeba Lubomír Studený, který se domů vrátil z koncentračního tábora tři dny předtím) a 36 Rudoarmějců. Nejmladší oběti byly 4 roky, nejstaršímu 68 let. Střepiny bomb lidská těla doslova roztrhaly. Podle svědků bylo celé náměstí pokryto kousky končetin, všude byla samá krev. Spousta mužů, žen a dětí byla zmrzačena. Ticho, které se rozlilo po celém okolí v následujících minutách, bylo hrozné. Zoufalé a nepřirozené. Poznamenalo to život Hrotovic na mnoho dalších let. Ranění byli odváženi do ivančické nemocnice, mrtvé odnášeli Hrotovičtí domů. Zmar, smutek, bolest, zoufalství!
Co na to vše propaganda? To přece nemohli provést osvoboditelé! To odpovídá krvelačným fašistům! A tak se bombardování Hrotovic připsalo německému letadlu, přestože 8. května 1945 už prokazatelně žádné německé letadlo do vzduchu nevzlétlo. Svědci, kteří přísahali, že na vlastní oči viděli malé letadlo s rudými hvězdami, nebyli vyslyšeni. Místní obyvatelé ale propagandě nikdy neuvěřili a časem i širší veřejnost přijala na vědomí krutou skutečnost, že bombu svrhlo na hrotovické náměstí omylem sovětské letadlo.
      Mezi 36  zabitými vojáky Rudé armády byl i velitel  208. dvinské samohybné dělostřelecké brigády plk. G.  I.  Sacharov. Krátce předtím dostali Sověti rozkaz k postupu na Prahu a velitelé si vzájemně slíbili, že do Prahy dojedou všichni, ať živí nebo mrtví. Svůj slib velitelé splnili, i když plukovník Sacharov zahynul. Jeho ostatky přivezli na tanku do Prahy a pochovali ho na náměstí do společného hrobu s dalšími Rudoarmějci, kteří byli den před tím zastřeleni německým odstřelovačem. To byl pravděpodobně také důvod, proč bylo náměstí „Na Rejdišti“ v roce 1948 přejmenováno na náměstí „Krasnoarmějců“. Zachovala se známá fotografii z pohřbu sovětského důstojníka na trávníku mezi filozofickou fakultou a Rudolfinem. U mrtvého na ní klečí dívka v uniformě Rudé armády. Čtyřicet let byla tato fotografie vydávána za pohřeb hrdiny, který padl při osvobozování Prahy. Ve skutečnosti ho zabila vlastní letadla velmi daleko od Prahy.
     Jakmile byla zjištěna totožnost plukovníka Sacharova a potvrzena jeho smrt na hrotovickém náměstí, musela komunistická propaganda najít pro veřejnost přijatelnější vysvětlení jeho skonu, a tak se zrodila další verze tragického příběhu – na hrotovické náměstí údajně dopadl německý dělostřelecký granát, vypálený z prostoru od Myslibořic. Ze sbírky různých střepin z Hrotovic a jeho okolí byly pečlivě vybrány takové, které měly potvrdit výbuch dělostřeleckého granátu. K serióznímu prošetření případu a jeho definitivnímu uzavření došlo až po pádu komunistického režimu. Kriminalistický ústav analyzoval v roce 1992 střepiny nalezené v tělech obětí a zcela jednoznačně vyloučil výbuch dělostřeleckého granátu ráže 150 mm. Podle vysoce destruktivního účinku exploze se s velkou pravděpodobností jednalo o německou tříštivou bombu s tyčovým zapalovačem, která vybuchuje asi půl metru nad zemí. Tyto trofejní německé bomby používala na konci války už jen sovětská lehká bojová letadla. Závěr šetření dal nakonec za pravdu očitým svědkům, kteří prohlašovali už 8. května 1945, že bombu svrhlo do davu sovětské letadlo.
     Ani Hrotovicemi tragédie neskončily. O den později, 9. května 1945, bombardovali Sověti Mladou Boleslav. Nálet byl součástí širší vojenské akce, která měla Němcům zabránit v ústupu k Američanům. Toho dne, už to bylo po válce, svrhla sovětská letadla na město 700 bomb. Zahynulo tu 450 lidí!
To už šlo o pouhou demonstraci síly vůči ustupujícím Němcům i Vlasovcům. I podle autora Michala Plavce bylo smyslem těchto a dalších akcí zabránit německým vojskům ustoupit za demarkační linii do amerického zajetí. Jen 2. letecká armáda ze sestavy 1. ukrajinského frontu, který pronikal do Čech ze severu, 9. května 1945 podnikla 1320 vzletů.
Ve Ždírci nad Doubravou 9. května dva útoky pumami a palubními zbraněmi, které byly údajně zaměřeny na pozice Němců, připravily o život více než 40 lidí (včetně 23 místních obyvatel) a navíc detonace zničily a poškodily mnoho domů. Žďírec byl Sověty rozbombardován z  80 procent! A to ještě 17 bomb nevybuchlo. Jen v  jediné ulici zahynulo 15 lidí.
     Oběti bombardování byly také v Tišnově (17 mrtvých civilistů při bombardování 25. dubna 1945, Němec přitom nepadl ani jediný!), v Lomnici u Tišnova (4 mrtví 27. dubna), ve Žďárci (3 mrtví 9. května), ve Žďáře nad Sázavou (9 mrtvých, 33 vypálených domů), v Novém Městě, ve Velkém Meziříčí (40 obětí 9. května) či v  Křižanově (18 dne 9. května).
     Nejvíce obětí těchto sovětských útoků bylo v  následujících místech: Mladá Boleslav 450, Děčín 300, Hrotovice 150, Chlumec (Ústí n. L.) 63 až 84, Liberec několik desítek, Žďírec n. Doubr. 40 až 43, Mimoň 38, Velké Meziříčí 40, Krucemburk 26 až 28, Mělník 27, Frýdlant 26, Roudnice n. L. 25, Byšice 23, Úštěk asi 20, Křižanov 18, Litoměřice 18, Tišnov 17, Libochovice 16, Most 14, Ludmírov 14, Velká Bíteš 11 až 14, Hostěradice12...
     V posledních hodinách druhé světové války tak zahynulo při náletech sovětských letadel na území Čech a Moravy více než 1 300  lidí.

     KDYŽ SE STANEŠ HAJNÝM

     Smrt Miroslava Henzla

     Miroslav Henzl se narodil 26. 5. 1924 a zemřel 2. 3. 1945. Jedenadvacáté narozeniny už neoslavil a jeho smrt koncem války nebyla přirozená. Po válce dostal nálepku udavače, německého přisluhovače, dokonce i gestapáka. Tím to bylo pro většinu lidí na Přibyslavsku a Žďársku vyřízené, více se v  tom nebabrali.
     My jsme se však v  říjnu 2013 do Malé Losenice a okolních vsí vypravili a hledali zrníčka pravdy. Ta bývají ukryta většinou dost hluboce a těžko pronikají na denní světlo…
     Ze svědků jsme navštívili Josefa Fialu (1926), bývalého kronikáře Malé Losenice, jenž nás přijal u své dcery v  Nových Dvorech, kde žije na odpočinku. Přímo v  Malé Losenice nás pak očekávali manželé Josef (1946) a Božena (1947) Sobotkovi, sousedé rodiny Henzlovy. Paní Sobotková získala mnoho poznatků od paní Juránkové, jiné sousedky od Henzlů přes ulici, které dělala opatrovnici. Mnohé samozřejmě řekli Josefovi jeho rodiče, pamětníci pohnutých událostí.
     Náš průvodce Josef Ondra (1946) z  Malé Losenice také slyšel a znal mnohé místní informace.
     Z  výpovědí našich svědků a ze studia nemnohé literatury jsme spřádali události z  konce života Mirka Henzla. Josef Fiala s  ním chodil do jedné třídy.
    „Míra byl o dva roky starší, ale v  Malé Losenici byla od roku 1904 škola, vícetřídka. Proto jsme se v  té jedné třídě sešli. Míra byl obyčejný kluk, s  lidmi vycházel normálně, kamarádil se s  kluky a ani nevím, že by s  holkou chodil. Rodina do Malé Losenice přišla, otec byl tkadlec a dělal pro Němce Kellera z  Přibyslavi. Matka kdysi sloužila ve Vídni a v  Malé Losenici měla obchod, koloniál.“
     O rodinných poměrech jsme se více dozvěděli u Sobotků:
     „Antonín Henzl byl na vandru ve Vídni a odtud si ženu Žofii přivedl. Byla to zřejmě Rakušankou. První syn se jí narodil za svobodna už 26. 3. 1912, jmenoval se Michal Lébl. Protože měl Antonín v  Malé Losenici přízeň u Novotných, koupili tady chalupu. Majetní ale nebyli. Kluci Pepíček a Toníček jim umřeli mladí. V  roce 1924 se narodil Miroslav a o tři roky později ještě Libuška.“
     Rodinné poměry však nebyly ideální, rodiče se často hádali a problémy eskalovaly v  problematice otcovství dcery Libuše. Antonín o svých zásluhách v  tomhle směru úspěšně pochyboval a Žofie bezostyšně vykládala, že se jedná o dceru Josefa Havlíčka, který bydlel nedaleko. Toho vydržovaly sestry až z  Ameriky a Henzlová z  tohoto směru podle mínění sousedek čekala velké peníze.
     I Josef Fiala dokládá, že manželství za nic nestálo, a tak bylo počátkem války rozvedeno. Henzlovi však nadále žili v  jednom domě.
     „Ale ne spolu, každý měl svoji místnost,“ doplnila paní Sobotková.
Nás však nejvíce zajímá syn Miroslav, který se také vyučil tkalcem a dělal pak s  otcem pro Kellera.
     „Rád se předváděl a vychloubal! A chodil také s  puškou, dodával si tím respektu. O pušku si zažádal na jaře 1944 a dostal ji. Dělal pak revírního hajného. Doporučení mohl získat od Kellera. A německy asi uměl od matky. Se sedláky hodil na hony, a tak vznikla šeptanda, že dělá s  gestapem,“ řekl nám pan Fiala a jedním dechem dodal: „Ale nikdo z  Malé Losenice nebyl z  jeho podnětu udán. Musel něco vědět o partyzánech, ale nic by nezradil.“
     „Matka prý měla Henzla stejně jako sebe přihlásit k  Němcům,“ věděla paní Sobotková. Mezi lidmi se tedy vykládalo všelicos, doklady však chybějí.
     Už zvěčnělý otec Sobotka, který o situaci v  dědině mnohé věděl, řekl kdysi svému synovi: „Míra nebyl zlý chlap. Byl vedený jako kočí u sousedů Štíbalů. Jako myslivec měl flinty a na schůze do Jihlavy chodil. Matka se jako rozená Rakušanka hlásila k  Němcům, ale Míra by nikomu neublížil a nikoho neudal! Ale asi dost věděl o těch, co šli s  Němci, a pak se dali na poslední chvíli k  partyzánům!“
     Sousedka Juránková o celé události nechtěla mluvit, ale po válce si postěžovala: „Když mám Henzlovou potkat, ona si uplivne!“
     Na totéž si stěžovala ještě v  60. letech. Žofie Henzlová jí tedy neodpustila asi až do konce svého dlouhého života. Zemřela až v  roce 1982, její muž v  polovině 60. let. Ale co mohla Henzlová Juránkům zazlívat? Bylo co? Šlo zřejmě o to, že za války byli bratři Juránkové v  obecních funkcích. U Sobotků dokonce mluvili „o jejich vládě“. Partyzáni asi běžně k  Juránkům nechodili, ale vše bylo jinak toho kritického večera, 2. března 1945. Přišli zrovna sem, od Juránků vyrazili právě k  Henzlům a po exekuci hlásili veřejně výsledek zase u Juránků. Což muselo být pro Henzlovy podezřelé a pro Juránkovy nemilé!
     Když se tedy zamyslíme nad postavením Míry Henzla v  Malé Losenici a okolí na samém začátku března 1945, vyjde nám na jedné straně lehkomyslný kluk, který se rád předvádí, hraje si na důležitého a k  tomu se hodí myslivecká puška nejlépe. Ale pozor, některým se může zdát, že se hlásí k  Němcům. Matka je přece Němka, že jde o Vídeňačku zřejmě českého původu už se neřeší, chlapi dělají pro německého faktora, a tak už je jenom krůček k  bezdůvodnému nařčení, že spolupracuje s  gestapem.
     A teď si představme, že partyzánský komisař Pich-Tůma, také Miroslav jako Hanzel, který skutečně s  gestapem spolupracuje a hraje to obratně na obě strany, potřebuje získat respekt ve Žďárských vrších. A především získat jméno nebojácného bijce a likvidátora všech možných zrádců a konfidentů. Čím více jich bude, tím méně podezření bude padat na něj samotného. V  každé dědině má nějakého donašeče a po každém chce, aby uvedl možného zrádce. Ještě 40 let po válce se Pich-Tůma veřejně na besedách chlubí, že situace byla tak vážná, že se každý „možný“ zrádce musel popravit, i když mohlo dojít i k  mýlce. Na tohle byl Pich kanón! A koho mu měl nabídnout informátor z  Malé Losenice? Kdo se nabízel lépe než Míra Henzl?
     Je tu však ještě jeden už načrtnutý důvod. Míra věděl něco, co by po osvobození někomu neprospělo! O slabosti mnohých horlivých partyzánů! Dokud nebylo jasné, jak válka dopadne, tak ještě mnozí z  nich partyzány nebyli! Naopak! A takové vědomosti jsou nyní velmi nebezpečné…
     Jeho osud tím byl zpečetěn, rozsudek nad ním vynesl partyzánský soud v  nedaleké Vepřové. Kluci vzali flinty a šli na dvacetiletého Míru Henzla. Kdyby šli na mě, na tebe, nebo na kohokoliv jiného, dopadli jsme stejně! A koho jiného na něj poslat než Šustova?
     „Když přepad, tak má být nějaká kořist. Jinak je to zbytečná námaha,“ bylo Šustovo heslo i ve vzpomínkách komisaře Tůmy (Útěk a návrat, s. 201). A proč měl Šustov takový respekt k  Tůmovi? „Zřejmě nejhlubším dojmem na něho zapůsobilo, jak nekompromisně jsem rozhodl o zastřelení dezertérů-agentů gestapa, či vydal zcela jednoznačné rozkazy k  potrestání kolaborantů… A všechny rozkazy splnil tak přesně, až se tomu ostatní parašutisté divili.“ (Útěk a návrat, s. 202).
     Večer 2. března 1945 přišlo do Malé Losenice popravčí komando. Buď z  Vepřové, nebo ze samoty Branty. Odtud už několikrát partyzáni k  Juránkům přišli, i když svobodná Anna Juránková (zemřela 8. 10. 1985 ve věku 87 let) tvrdila, že k  nim partyzáni běžně nechodili. Anina sestra Božena, provdaná Uhlířová, zemřela 3. 11. 1985 ve věku 78 let. Dvě pamětnice tak odešly během necelého měsíce. Ale vraťme se k  popravčímu komandu.
     Kronikář Fiala předtím se zdejšími partyzány do styku nepřišel, protože byl jako zákopník poslán do Kelče. V  době popravy však už byl doma, dozvěděl se o ní ale až druhého dne ráno. A datum popravy nikdy nezapomene, neboť toho druhého dne, tedy 3. března 1945, zemřel jeho otec. A zapamatoval si údaje od svých sousedů a známých. Do Malé Losenice mělo toho večera přijít asi pět Rusů a Míru zastřelil známý partyzánský popravčí, a hned dodejme, že i předválečný vrah ze Sovětského svazu, Nikolaj Šustov. Rusové se měli podle svědectví otce Sobotky dostavit v  doprovodu Kociána z Račína. Libuše Henzlová také vždy uváděla jména Tůma a Kocián. Všechna vyřčená jména ale nemusí být pravdivá. Každopádně šlo o lidi z  Tůmovy stáje, zřejmě o loupežné družstvo pod vedením Šustova. I jeho osud se ostatně naplní do dvou týdnů…
     „O Tůmovi se nechtěl nikdo moc zmiňovat, měli z  něho asi strach,“ řekl nám pan Fiala. „Po Květnu se říkalo mezi lidmi, že Tůma spolupracoval s  Němci. Byly takové náznaky i v  tisku, sám jsem je četl.“
     Josef Ondra ví dobře, co mezi lidmi o Tůmovi kolovalo: „Jeho spolčení s  nacisty bylo zdejšímu občanstvu známo!“
     Anna Juránková také nechtěla o Tůmovi nikdy moc mluvit. Maximálně jej zmínila jako kontroverzní osobu, prý „ani tak ani tak“. Neuměla nebo nechtěla jej zařadit.
     Teď už můžeme přistoupit k  podrobnostem o popravě. Partyzáni se tedy vydali do vsi od Juránků a hned vtrhli do nejbližšího stavení s  koloniálem. Tedy k  Henzlům!
     „Kdepak je mladej?“
     Otce, matku i sestru postavili ke zdi, kluka však nikde neviděli. Byl zrovna na besedě u Dobrovolných, což jeho blízcí nechtěli prozradit. Tušili, že jde o všechno! Tedy o život… Partyzáni dloubli otce hlavní do žeber a vyrazili s  ním po návsi. Ať kluka najde! Antonín Henzl je vodil po jižní části vesnice a doufal, že Míru zatím někdo varuje. Když ho marně hledal u Bořilů, partyzáni to už nevydrželi. Jeden Rus ubalil Henzlovi takovou facku, až narazil do umyvadla. Tekla mu krev a ozbrojení chlapi jej nechali být. Na další hledání si vzali dceru Libušku. Možná ji poslali samotnou a hlídali ji zpovzdálí. Ta se asi třásla strachy a bratra u Dobrovolných našla.
     „Míro, máš jít hned domů!“
     Míra neutekl, šel pokorně k domovu. Tam už jej čekali partyzáni, kterým popravy šly! Ty uměli! Před očima rodičů i sestry mu v  kuchyni rychle přečetli rozsudek a bez zaváhání jej střelili zepředu do hlavy. Rovnou do oka! Míra upadl napříč na ustlanou postel a bylo po něm. Stalo se někdy mezi 8. a 9. hodinou večerní.
     Zbývajícím pohrozili, že hodinu nesmí nic podniknout a nikam jít. Když odcházeli, zatloukli Juránkům na okno a na Tondu Juránka někdo z  nich zavolal: „Tak Henzl je mrtvej! Zastřelili jsme ho.“
          „Ježíšmarjá, to jste neměli dělat!“ odpověděl zděšený Juránek.
Hrozná musela být hodina u Henzlů nad mrtvým synem. Pak konečně otec vyběhl ven a na celou ves řval: „Zastřelili nám Míru!“ Soused Sobotka se šel dovnitř podívat a spatřil nebohého se střelou v  oku.
     Událost šli ohlásit starostovi, ten volal do Velké Losenice četníkům, ale ti se báli vyrazit do tmy. Lidé z  Malé Losenice jim museli jít naproti. Pak teprve četníci dorazili, ale do konce války se stejně nic nevyšetřilo. Míra byl pochován na hřbitově ve Velké Losenici a na pohřeb mu přišlo dost lidí.
     Až koncem května byli Henzlovi odvezeni do Přibyslavi a asi týden tam vězněni s  odůvodněním, že byli u Němců. Poté je všechny pustili domů. Rodiče dožívali své neveselé životy v  Losenici, dcera odešla jako mladinká prodavačka hned v  pětačtyřicátém do Prahy. Vrátila se až v  roce 1953, byla postupně dvakrát vdaná a v  roce 1985 se odstěhovala ke své dceři Libuši, která se zrovna provdala do Vranovské Nové Vsi. Své stavení v  Malé Losenici prodala v  roce 2002 sousedům Sobotkům. Zemřela v  roce 2006. Sobotkovi našli v  domě Mírovy prázdné nábojnice do brokovnice a ve světnici za zrcadlem i jeho fotografii.
     Později se v  tisku objevila informace, že i Tůma připustil, že se nenašel jediný důkaz o spolupráci Henzla s  Němci.
     Ale co na to Pich-Tůma na poli literárním? Hned po válce tvrdil, že nechal zastřelit německého agenta Henzla v  Malé Losenici na požádání národního výboru. V  knize „Útěk a návrat. Vzpomínky komisaře partyzánské brigády Mistra Jana Husa“ (Kruh, Hradec Králové 1986) na s. 217 uvádí:
     „Jindy mě zase okresní vedení ilegální organizace na Přibyslavsku hlásilo, že v  Malé Losenici žije placený agent gestapa, který v  noci slídí jako lovec s  puškou po lesích, hledá úkryty partyzánů a o všem dění podává pravidelně zprávy nacistické bezpečnosti. Mimoto si počínal nesmírně sebevědomě a každému dával nezakrytě na vědomí, že bude-li chtít, může ho třeba i zničit. Došlo též k  několika zatčením a nikdo neznal důvod. Vlastenci zjistili, že se v  okolí dokonce ztratili – prý zase jeho zásluhou – dva uprchlí sovětští váleční zajatci. Naposledy byli viděni v  lese, kde tábořili jen tak pod smrčky. Najednou však zmizeli a na místě po nich zbyl jen nedohořelý oheň a nesnědené jídlo. Obyvatelé se toho agenta báli a navíc nemohli začít s  protinacistickou činností bez nebezpečí, že budou okamžitě odhaleni. Proto ilegální NV v  okolí žádaly o jeho odstranění.
     Nechal jsem nejprve prověřit, o jakého člověka se skutečně jedná a zda nejde o křivé nadšení. Bylo však prokazatelně zjištěno, že všechny informace se zakládaly na pravdě. Agent měl skutečně pušku, otevřeně sympatizoval s  nacisty a veřejně nabádal obyvatele, aby partyzány v  žádném případě nepodporovali. Všichni v  okolí se ho báli právem. A tak jsem vyhotovil rozkaz k  potrestání smrtí a pověřil Šustova, M. Hlávku a Vl. Jedličku jeho vykonáním.“
     A Jedlička ve vzpomínkách pro Karla Janáčka připojil:
     „Byl dán velitelem rozkaz provést likvidaci udavače Henzla v  Malé Losenici. Čas byl krátký. Při dojití do bytu, udavač nebyl doma a museli jsme jej hledat po vsi. Jeho otec nám ho zapřel a vodil nás všude tam, kde nebyl. Teprve jeho sestra prozradila, kde je. Šel jsem pro něho sám. Než jsem ho přivedl, Šustov udělal prohlídku bytu. Pak byl proveden krátký výslech a vynesen rozsudek – smrt – a ihned vykonán.“
     Případem se ve své knize zabýval i František Drašner a na pomoc si vzal i obecní kroniku, která uvádí, že Henzl, zastřelený v  domě svého otce, byl ve spojení s  německými živly, stal se nájemcem revíru a měl prý za úkol slídit po partyzánech. Tohle však kronikář považuje za málo věrohodné a uvádí, že otec Antonín Henzl byl po válce očištěn u soudu v  Přibyslavi.
     Už krátce po válce psal Tůma do Rudého práva. V  článku „Partyzáni proti gestapu“ připomíná vedle Pokorného, Pilařové a Novotného i zrádce Henzla, který dostal honební revír a měl donášet „zprávy z  lesa i z  vesnice. Henzl dostával od gestapa peníze, udával lidi, kteří se doma skrývali před pracovní povinností. Udával lidi, skrývající zásoby obilí. Obyvatelstvo se ho bálo, ježto vědělo, že již mnoho lidí předal jihlavskému gestapu. Na žádost Národních výborů celého kraje byl námi potrestán, jak si zasloužil“.
     Popravu Henzla popisuje i Ťopek ve svém pamfletu. Jiří Starý v  knize „Lidé stateční a ti druzí“ vypráví, že se ve Velké Losenici objevil Henzl s  vlasovci. Tůma pak říká totéž, co ve svých vzpomínkách: „Jakmile se setmí, vyrazí Šustov s  Hlávkou do Losenice a odklidí nacistu Henzla… Bez soudu. Stačí, co víme. Ostatně trest smrti pro tohoto lotra žádá i národní výbor. Lidé dobře vědí, že to byl on, který nahnal gestapu do spárů ty dva kluky, co utekli z  reichu.“
     Popravu si Ťopek lehce vylepšil údajem, že prý Henzl nebyl v  Losenici, ale odjel na kole do Přibyslavi. Vracel se až kolem půlnoci, Šustov jej srazil z  kola a Hlávka mu odebral německou pistoli. Ve vlastním stavení mu pak přečetli rozsudek. „Zazněly dva výstřely. Zrádce klesl na podlahu jizby. Mnohobarevná záclona přikryla jeho vědomí.“
     Z  předešlého víme dobře, že tvrzení Tůmy a jeho přitakávače Ťopka obyvatelstvo nepotvrdilo. O nikom předaném jihlavskému gestapu zde lidé nevěděli. Nikdy neviděli souseda Míru s  vlasovci a o dvou ruských uprchlících také nic nevěděli. To jen Tůma potřeboval někomu zavřít ústa. A Šustov si rád vystřelil. Odnesl to i dvacetiletý Mirek Henzl z  Malé Losenice!

     KDYŽ TI NABÍDNOU TREST SMRTI

     Smrt Miloslava Vlčka

     Jméno Vlček má na Tišnovsku už od konce 2. světové války trpkou a nevalnou chuť. Stalo se synonymem pro zrádce. O jeho zrádcovství se tu vyprávějí téměř legendy, skutečnost je však složitější…
     Milošův otec Vladimír, školník tišnovského gymnázia, byl ruským legionářem a v roce 1920 se vrátil do vlasti i s mladou Ruskou ze Sibiře Varvarou Zamíralovou. Na Moravě se jim narodily dvě dcery a mezi nimi prostřední hoch. Miloslav Vlček (narozen 21. 5. 1922 v Šumperku) nebyl žádný skvělý student a v roce 1941 sotva odmaturoval na tišnovském gymnáziu. O rok dříve nastoupil na stejné gymnázium František Babák, profesor češtiny a francouzštiny. Jeho mladou manželku čeká společný osud s  Vlčkem, ale to nikdo nemůže tušit. Miloš byl v roce 1942 totálně nasazen do Německa. Vlčkovi bydleli v  Tišnově č. 797, ale po okupaci musel otec opustit místo školníka a dělal kantýnského na stavbě dálnice.
     Koncem roku 1943 Miloš z totálního nasazení v  Říši už podruhé uprchl. Poprvé byl chycen na hranicích, šest týdnů držen v  kárném táboře a poté se zbědovaný vrátil na pracoviště. Tolik se však bál bombardování, že uprchl znovu a skrýval se v ilegalitě v městě pod Květnicí u sestry Věry a dalších příbuzných, jeden čas i u Miroše Habrovce. Ten byl vedoucím tišnovské mládežnické skupiny, jež zcela ovládla tišnovské kuratorium. Byl též ve spojení se sokolskou organizací „Hnutí za svobodu“. Od několika tišnovských informátorů však měl o tišnovské mládeži informace brněnský fašista Aujezdský a poznatky hlásil až ministru Moravcovi. V  hlášení např. figurovala jména sportovců Miroš Habrovec, Stanislav Hulák, Miloš Kučera. Nechyběla informace o tom, že Habrovcova skupina tráví společné víkendy ve Skaličce.
     Odbojáři na Tišnovsku se formulovali docela složitě. V  Dosoudilově chatě u Všechovic se uskutečnilo 15. května 1943 přípravné setkání tišnovské mládeže v čele s Miroslavem Habrovcem (9. 8. 1919 Kuřim) a zástupci okolních obcí. Tím byla ideově založena pozdější skaličská partyzánská skupina. Ale až 8. září 1944 byla v chatě u Skaličky složena přísaha a tím fakticky založena místní odbojová organizace. Kromě uprchlíků z  totálního nasazení byli přítomni i někteří zdejší občané
     Tišnovští odbojáři množili letáky a v  polovině září 1944 vybrali vojenský sklad v  místní sokolovně. Z odnesených  dek nechali ušít teplé oděvy, které posloužily v  nastávající zimě členům skaličské skupiny. Někteří chlapci se ukryli ve Skaličce, jiní v  Lomničce i jinde a brzy se začalo s  budováním bunkru. Název skupiny „Třetí čs. úderná rota“ (TČÚR ) byl symbolicky převzat z knihy J. Kopty „Třetí rota na magistrále“ popisující osudy našich legionářů v  Rusku. Po smrti generála Luži byl název rozšířen na „Třetí čs. úderná rota gen. Luži“. Protože se nedostávalo zbraní, začala skupina přepadávat nejdříve hájovny (v Šerkovicích, Lomnici, Štěpánovicích, ale také až v  Žebětíně, kromě brokovnic získali tímto způsobem i 11 kulovnic) a pak i četnické stanice (Unín, Lipůvka, Lysice), když někdy byl přepad předem s  četníky dohodnut.
     Miloš Vlček nebyl členem organizace a v místě bydliště ani neměl nějak zvláště dobrou pověst. U spolužáků nebyl oblíbený, platil za flákače, přesto všichni zasvěcení považovali za svou povinnost i tomuto uprchlíkovi z Říše pomoci. Sokolský odboj ho ukryl na přímluvu Aloise Vágnera u vdovy Záviše Tejkalové, kde byl od března do září 1944. Vlček se tak sporadicky dostal do kontaktu jak s  Habrovcovou, tak i sokolskou skupinou a časem zjistil, že obě spadají pod nějakou vyšší odbojovou organizaci. Více se mu zjistit nepodařilo, neboť se kamarádům zdál vychloubačný, ješitný a nespolehlivý.
     V dubnu 1944, podle některých protokolů až v  květnu 1944, seznámil bývalý komunistický redaktor Rovnosti František Cibulka ze sousedních Hradčan Vlčka s  konfidentem brněnského gestapa Otakarem Chalupou jako s „vedoucím odboje“. Chalupa mluvil o jiném vedoucím odbojáři Štajnerovi alias „Velkém Karlovi“ (ve skutečnosti Štainer-Veselý). Vlček mu řekl, že ke Štainerově skupině sám patří. Nemohl vědět, že Chalupa (narozen 29. 1. 1913 v  Brně), jenž byl zatčen s většinou zemského vedení moravských komunistů 10. ledna 1942, se stal agentem gestapa. Vědomosti měl od svého šéfa Koslowského a dokonce na německých rozmnožovacích strojích vydával v režii gestapa ilegální Moravskou Rovnost. Od nového zemského vedoucího Josefa Rerycha dostal adresy odběratelů a jejich seznam hned předal Koslowskému. Tím byl vlastně vydán do rukou gestapa každý, kdo takový podstrčený „ilegální“ výtisk neohlásil. Vlček Chalupovi, jenž byl po osvobození v  roce 1945 popraven, samozřejmě naletěl a nešťastně seznámil tišnovskou skupinu, konkrétně Aloise Vágnera a Antonína Parolka, s domnělými „odbojáři“ Otakarem Chalupou, Jaroslavem Ryšánkem a Otakarem Večeřou. Chalupa zjistil kromě jiných podrobností i to, že o činnosti ilegalistů dobře vědí tišnovští četníci, ale váhají zakročit.
     Koslowski se snažil najít stopu generála Luži, kterou ztratil po jeho útěku z Bosonoh. Příčinou bylo varování konfidenta Karla Paprskáře, který se přiznal 20. května 1944 Josefu Robotkovi, že je ve službách gestapa nejen on, ale i Lužův nový „spolubojovník“ Viktor Ryšánek a další konfidenti. Ryšánek byl kdysi členem Obrany národa, ale po svém zatčení v prosinci 1939 nevydržel a už na jaře příštího roku se stal agentem gestapa pod číslem N 13. Udal i Karla Paprskáře, jenž byl zatčen gestapem v červenci 1940. Na rozdíl od Ryšánka, který byl malý a šilhal, měl Paprskář správnou figuru i vystupování a stal se významným agentem pod číslem N 9. Bratr Jaroslav Ryšánek měl číslo N 88. Jiným jejich druhem byl konfident Stanislav Jizera. A dále i vzpomínaný Večeřa. Paprskářovi nakonec svědomí nedalo a Robotkovi se ke své špinavé roli přiznal.
     Koslowski chtěl narazit na Lužu i Štainera přes tišnovské odbojáře, mezi něž vyslal svého konfidenta Chalupu. Když v  červnu 1944 vykopali chlapci na Květnici kulomet vzor 26 (v roce 1939 bylo 6 takových kusů odvezeno z  brněnské Zbrojovky) a v  dobré víře jej předali konfidentům, nedošlo ani k  zatýkání a gestapo je dále sledovalo.
     Večer 23. června 1944 však byli odhaleni konfidenti Jizera, Ryšánek a Paprskář veřejně londýnským rozhlasem, navíc Robotka varoval své spolubojovníky i před Chalupou. Vlček se tehdy potuloval po kraji a hledal kontakty na Štainera, Sošku, Robotku a na Bystřicku i na Rudolfa Procházku.
     Miloš Vlček si díky své naivitě a ješitnosti hrál na velkého odbojáře a snad nevědomky zaplétal do sítí gestapa další kamarády. Navštěvoval své bývalé spolužáky, jak je např. doloženo ve vzpomínkách Emericha Schwarzera, syna tehdejšího majitele bystřické přádelny. Do stejné třídy s Vlčkem chodili na tišnovském gymnáziu sourozenci Bohuš i Emerich Schwarzerovi. Bohuš dále studoval, zato Emerich se podílel na řízení rodinného podniku v Bystřici nad Pernštejnem. Na podzim 1944 za ním přišel Vlček a tvrdil, že je na útěku před gestapem. U Schwarzerů pak i přespal. Už dříve byl Emerich očitým svědkem velké razie v Tišnově a sám byl při ní několikrát kontrolován. Údajně se pátralo po Vlčkovi! Považoval ho tedy za významnou osobu v podzemním hnutí, a proto mu poskytl svůj vlastní úkryt na konci půdního skladiště v přádelně.
Vlček trávil čas nejrůznějšími pochůzkami, k nimž si brával revolver. Ten měl v noci připravený pod polštářem. Bývalému spolužákovi se svěřil, že je ve spojení s ilegální skupinou, jejíž jméno nesmí prozradit.
     Jiný druh ze studií, Pospíšil z Doubravníka, prozradil asi po dvou týdnech Schwarzerovi, že se Vlček chlubí, že je právě u Schwarzerů zaměstnán. To byla samozřejmě lež. Majitelé přádelny Vlčka okamžitě vyrazili jako nezodpovědného člověka. Jiný student ze Štěpánova, pozdější světoznámý astronom Josip Kleczek, byl Vlčkem navštíven ještě před Schwarzerovými a brzy byl kvůli němu vyslýchán a uvězněn. Mimoděk prozradil Vlčkovu další cestu do Bystřice. Otec Schwarzer byl brzy zatčen a po něm byl 23. 11. 1944 zatčen i syn Emerich.
     Otec mezitím poslal domů lístek začínající písmenem „V“, což podle domluvy znamenalo, že byl zatčen kvůli Vlčkovi. Emerich byl na jedné cele s obchodníkem Vokurkou z Přibyslavi, v jehož domě byli postříleni četníci. Na vedlejší cele byl držen tatínek, jenž stačil naznačit, že Vlček prozradil více, než musel. Emerich byl pak převezen do Kounicových kolejí a odtud do koncentráku Flossenbürg. Všude se setkával s vězni, kteří doplatili na své styky s Vlčkem. V koncentračním táboře se sešel i s krajany Cimbálníkem a Veselým z Rožné. Od nich zjistil, že se Vlček potuloval krajem i pod jeho jménem Emerich Schwarzer a že právě pod tímto jménem měl u nich poměr s jednou dívkou. Emerich pak přežil pochod smrti a dočkal se i s tátou konce války. Přežil i Josip Kleczek, ale podstoupil věznění v  Kouničkách a přímo pod jeho oknem se popravovalo.
     V době jejich zatčení a prvních výslechů Vlček stále ještě unikal. Musel se však přece jen nějak dostat k samotnému Štainerovi, neboť od něj přinesl škpt. Petru Košťálovi do Velkého Meziříčí dopis s varováním, aby kapitán Zajíček odešel do ilegality. Na Košťála se doptal u Burešů, jimž navykládal, že po něm jde gestapo a že důstojníci k němu nemají uznání a honí ho, že ani nohy necítí. Burešovi ho na čas ukryli. Pak se Vlček motal i s Chalupou kolem Košťálovy vilky, což se nelíbilo majitelce. Jak manžel, tak i Štainer ji však uklidňovali, že je Vlček naprosto spolehlivý, že znají jeho rodiče v Tišnově. Košťálovi však byli brzy zatčeni a u výslechu spatřila Blažena Košťálová legitimaci se jménem Otakar Mařák a s Vlčkovou fotografií. Gestapo tvrdilo, že se mládenec už přiznal k práci pro podzemní hnutí a také pro Košťála a že by se měla přiznat také. Brzy byla i s dcerkou propuštěna, Petr Košťál byl však v Jihlavě v  den zatčení, 3. listopadu 1944, utlučen.
     Od května do počátku října 1944 byl Vlček volavkou a neměl zřejmě zdání, že se pohybuje v režii gestapa. To však vytušili tišnovští odbojáři a Alois Vágner Vlčka vyzval, aby zmizel z Tišnova. Koncem září 1944 se tak skutečně stalo a Vlček se potuloval po Brně i jinde. Na schůzky s  Chalupou už nehodil. Vlček dokonce sehnal od úředníka Vladimíra Sedláka Chalupovu fotografii, namnožil ji a rozdal mezi tišnovské odbojáře. Habrovec měl v plánu vylákat odhalené konfidenty ven za město a zastřelit je. Plán mu však kvůli očekávaným represím neschválili starší odbojáři, navíc se konfidenti nedostavili všichni, a proto se likvidace neuskutečnila.
     Gestapu nakonec pomohla náhoda, když Vlček narazil koncem září v Brně na tehdejší Reicheltově ulici na Chalupu s Ryšánkem. Ti ho zase přesvědčili, že jsou skutečnými odbojáři. Naivní Vlček přistoupil na další schůzku s nimi v pasáži Alfa na Jánské ulici. Tam byl zřejmě 2. října zatčen. Pokusil se použít zbraň, byl však trojicí gestapáků přemožen! Poté byl zostřeně vyslýchán kriminálním komisařem Antonínem Mondorfem. Kvůli držení pistole byl dán do vazby. Zátah v Tišnově začal 4. října. Jak dokládá vyšetřování StB z  roku 1946, mělo gestapo dostatečné informace o tišnovském podzemí od konfidenta Otakara Večeři a od bývalého důstojníka Fridolína Kůrky, který naletěl Ryšánkovi podobně jako Vlček, ale už v  roce 1942. Stal se pak velmi agilním „odbojářem“ v  režii gestapa. Vlček už tedy nic nového neřekl. A protože sám figuroval na seznamu, podle nějž se v  Tišnově mělo zatýkat, musel tento seznam vzniknout ještě před Vlčkovým dopadením!
     Miloš byl usvědčen Chalupou i Ryšánkem z  kontaktů s  tišnovským odbojem a nepovolená zbraň jeho osud zpečetila. Komisař mu vedle trestu smrti nabídl i spolupráci a Vlček na ni v  bezvýsledné situaci kývl. Gestapo mu však zatím nevěřilo a po dobu tišnovského zátahu jej nechalo v  cele v  Kounicových kolejích, aby nevaroval tišnovské kamarády.
     Nejdříve, už 4. října, byla zatčena Vlčkova přechovávatelka Záviše Tejkalová rozená Vítkovičová. Byla uvězněna v  Brně na Cejlu, později v  Kounicových kolejích, pak v  Praze na Pankráci a nakonec v  Lipsku, kde ji osvobodila americká armáda. Domů se vrátila 1. 6. 1945.
     Následující noci, tedy 5. října, byla zatčena část Habrovcovy skupiny. Devět mužů a jedna žena byli odvezeni do Kounicových kolejí, jedenáctý zatýkaný zátah nepřežil! Sám vedoucí Habrovec byl předešlého dne varován, z  domu Na Rybníčku č. 489 však neutekl. Nyní jej v  podkroví zadržel gestapák Antonín Rotter s  českými četníky Janem Čermákem a Karlem Řehůřkem. Miroš se jim však mezi vchodovými dveřmi vytrhl a dal se na útěk Brněnskou ulicí. Rotter za ním pálil, čtyři rány však šly vedle. Na první odbočce zahnul Habrovec doleva, ale tam byl na rohu Dobrovského ulice smrtelně postřelen pátou Rotterovou ránou do krku. Na místě dopadení, u křižovatky ulic Brněnská a Dobrovského, má dneska kamenný pomník.
     „Proč utíkals?“ hlesl Rotter nad nebohým.
     Postřeleného vezl do brněnské nemocnice na Žlutém kopci šofér gestapa František Kalik v  doprovodu Rottera. „Jel jsem tehdy jako blázen a bylo mě uvedeného líto,“ vypověděl 3. května 1946. Krátce po převozu Habrovec v nemocnici skonal.
     Zatčeni byli Alois Vágner (zemřel 10. 4. 1945 ve Flossenbürgu), Antonín Parolek (zemřel 13. 2. 1945 tamtéž), bratři Josef a Ladislav Vetešníkovi (zemřeli také oba ve Flossenbürgu, Josef 26. 2. 1945 a Ladislav asi 10. března), bývalý redaktor František Cibulka (měl zemřít ve věznici v  Saal an der Donau), Vladimír Sedlák (do 16. 4. 1945 byl ve Flossenbürgu, dalších 8 dní trpěl na pochodu smrti, z  něj utekl a v  Bavorsku se skrýval do příchodu americké armády. Poslední květnový den pro něj přijeli autem bratři, po válce pracoval v  Okresní nemocenské pojišťovně v  Tišnově), Jan Kabátek (přežil koncentrák ve Flossenbürgu i pracovní tábor v  Plattlingu, Američané jej osvobodili 1. května, po válce dlouho ležel s  podlomeným zdravím), Václav Škarvada (propuštěn z  vězení 15. 12. 1944), Aloisie Moravcová (putovala stejnými věznicemi jako Tejkalová, v  Lipsku byla osvobozena 19. 4. 1945, posledního května se vrátila domů a v  Tišnově pracovala jako porodní asistentka) a strážmistr četnické stanice Josef Šnepfenberk (z Kounicových kolejí propuštěn 27. 11. 1944 a od 5. 1. 1945 opět v  četnické službě).
     Mnozí další v  čele s Milošem Kučerou, Jaroslavem Fialou a Josefem Drábkem však byli ponecháni na svobodě a dále sledováni. Další vlna zatýkání přišla až 29. listopadu a ve spárech gestapa skončilo dalších 7 mužů. Miloš Kučera (přežil Flossenbürg a vrátil se do Předklášteří 19. 5. 1945), Jaroslav Fiala (zemřel 10. 3. 1945 v  Norimberku), Josef Blahoňovský (zemřel 2. 4. 1945 ve Flossenbürgu), Jiří Hliněnský ze Štěpánovic (zemřel 17. 3. 1945 v  Norimberku), Antonín Vlasák (6. 5. 1945 osvobozen z  Terezína a 14. 5. se vrátil jako správce do papírny v  Předklášteří), František Svoboda (odsouzen k  trestu smrti, 28. 3. 1945 zemřel v  káznici Straubing) a Ondřej Kučera (vězněn v  Kounicových kolejích do18. 4. 1945, do Tišnova se vrátil 16. 5. 1945).
     Z  Tišnovských odbojářů ještě položili život úředníci Josef Drábek (zatčen 28. 2. 1945 a po pár dnech byl ubit v  Kounicových kolejích) a Boženka Škrabálková (zatčena 23. 2. 1945, život dokonala v  Mauthausenu 10. 4. 1945).
     Uvedený seznam zatčených je převzat z  konceptu velitelství SNB Tišnov, který zpracovali 31. 5. 1946 strážmistr Josef Plocek a velitel praporčík Krátký. Jinak počítal protokol Zemské úřadovny StB Brno z  23. 7. 1946. Počátkem října podle něj bylo zatčeno asi 20 osob a koncem listopadu 15, celkem mělo přežít jenom 9 z nich. A koncem února mělo být zatčeno dalších 46 osob.
     Na celách v  Kounicových kolejích zanechala celá řada vězňů nějaký písemný vzkaz. Většinou vyryté jméno a bydliště, často i datum zatčení. Na bloku B v  cele č. 44 vyryl své jméno a bydliště „Tišnov“ Alois Vágner. Na bloku A, cela č. 80 se po válce našel i nápis: „Miloš Kučera, 20. /XI. 1944, Tišnov.“ Datum se tedy liší od v  dokumentech zaprotokolovaného data zatýkání, ale nulu a devítku mohl snadno zaměnit editor knihy vzkazů z  kobek. Písemných vzkazů bylo totiž tolik, že z  nich dr. Jaroslav Zatloukal v  roce 1946 vydal knihu „Svědectví Kounicových kolejí“. Na třech místech se stačil monogramem L. V. a životopisnými daty zvěčnit Ladislav Vaněk, člen skupiny Jindra, záhadná postava kolem atentátu na Heydricha, pozdější spolupracovník gestapa. Někdy se zachovaly i dlouhé dopisy ukryté ve vypínačích či nábytku. Filozofické vyznání formou volného verše tak zaznamenal brněnský učitel Eduard Berka (1909 - 1945), rodák z  Nedvědice.

     Nejdelší vzkaz vypíchal špendlíkem do barevného proužku u stropu František Bednář, bývalý učitel z  Chrlic u Brna a řídící učitel z  Karpentné na Těšínsku. „Celý svůj život věnoval jsem práci pro lepší život dělnictva,“ začíná jeho elaborát.  Dále si stěžuje, že „od roku 1935 žil mnohdy hůře nežli zvíře“ a že mu od roku 1940, kdy odešel z  domova, bylo smutno po rodině. Končí heslem „Kdo zasadil žití strom – nežil nadarmo.“ Následuje poznámka: „V dubnu 1945 transportován do Mauthausenu.“
     Bednář však zapomněl uvést, že byl zatčen v polovině listopadu 1942 a od prosince 1943 se stal pod jmény Malý Franta či Jan Pospíšil konfidentem gestapa jako číslo B 35. A že jeho spolupracovníci provokovali právě Vlčka a tišnovské odbojáře. Sám tvořil nerozlučnou dvojici s  Velkým Frantou – Šmídem, který ho ovšem nakonec udal, že se snaží hrát na obě strany. Proto byl Bednář 8. 12. 1944 znovu zatčen. Skončil v  Kouničkách a 7. dubna 1945 byl členem zvláštního transportu KL III. do Mauthausenu, jenž čítal 194 osob, z toho 39 žen. Mezi nimi byli i Boženka Škrabálková, Zdeňka Pařízková, Karel a Ladislav Žandovští ze Skaličky, František Šťastný, MUDr. Josef Moravec, František Drbůšek, Vladimír a Marie Hejmalovi z  šerkovické hájenky, Bedřich Blažek, Ladislav Fejfuša a další odbojáři z Tišnovska. Vlak dojel do Mauthausenu 9. dubna dopoledne a členové byli druhého dne po poledni, 10. dubna 1945, zavražděni v plynové komoře.
     Po Habrovcově smrti se hned 6. října schází lomničská část skupiny a rozhoduje se opustit Lomničku, ukrýt se zatím v lesní chatě majora Bloudka, vybudovat v nedaleké seči lesní úkryt a vybavit se pracovními knížkami. Ty opatřila Boženka Škrabálková z pracovního úřadu hned druhého dne a už 8. října mohli mnozí členové odjet do ilegálních úkrytů v Brně. Miloš Kučera stačil vyzvednout v  noci z  6. na 7. října ze skrýše v  Habrovcově zahradním domku asi deset pistolí, náboje a dynamitové nálože.
     Vlček tváří v  tvář smrti souhlasil, že bude v Kounicových kolejích nasazen jako neregistrovaný informátor do cel se zatčenými Tišňováky a že z nich něco vytáhne. To se mu ale vůbec nedařilo, neboť mu zadržení nedůvěřovali. Vlček byl koncem října propuštěn, v Tišnově však už byl zcela znemožněn, a proto se obrátil počátkem prosince na gestapo s tím, že pro něj nemůže pracovat.
     To ho však nehodlalo tak snadno propustit a pod jménem Mařák s evidenčním číslem B 145 ho vyslalo počátkem prosince jako konfidenta na Vsetínsko. Vlček si tam ale počínal tak neobratně, že byl brzy zatčen zlínským gestapem, po vyjasnění předán do Brna a odtud byl pod pohrůžkou likvidace celé rodiny opět poslán koncem prosince jako konfident do Tišnova.
     Vlček předpokládal, že konec války už nebude daleko. V polesí hajného Ladislava Fejfuši „Na Vlčí“ mezi Rašovem a Šerkovicemi, blíže k  Rašovu, si vybudoval už před Vánocemi lesní úkryt a brzy kolem sebe soustředil několik sovětských uprchlých zajatců, s nimiž se snadno domluvil, když dobře ovládal mateřštinu své matky. Hajný Fejfuša mu pomohl s budováním úkrytu, současně však žádal na polesí o radu svého nadřízeného, hajného Hejmalu z Šerkovic. Ten informoval partyzánskou skupinu Jermak, jejíž štáb přikázal ruskému uprchlíkovi Petru Birjukovovi, aby si vybudoval úkryt v nedalekém polesí „Paní hora“ a měl skupinu pod dohledem.
     Vlček se musel pravidelně na gestapu hlásit, ale protože spolupráci jen předstíral a žádné informace nedodával, bylo mu při jeho poslední návštěvě počátkem února 1945 vyhrožováno, že bude i s celou rodinou zatčen a popraven. Po této pohrůžce se Vlček rozhodl k zoufalému činu a své rodiče a mladší sestru Zdeňku odvedl do svého lesního úkrytu. Kromě nich zde skrýval svou milenku Arnoštku Babákovou, manželku tišnovského profesora Babáka. Další Tišnovačkou byla Olga Moravcová skrývající se před zatčením a skupinu doplňovalo několik ruských uprchlíků.
     Boženka Škrabálková však zjistila od doktora Ladislava Jandy, že Vlček byl několikrát viděn na gestapu a že zřejmě pro ně pracuje. V Tišnově navíc neměl dobrou pověst. Partyzáni tedy považovali Vlčka za zrádce a velitel Jermaku Dmitrijev postupoval bleskurychle. Skupinu v lesním úkrytu zajal a ruské členy oddělil od českých. České odsoudil k trestu smrti, neboť Vlček byl podle něj konfidentem a ostatní mu v jeho činnosti nezabránili. Rozsudek sdělil Petr Birjukov hajnému Hejmalovi i s instrukcemi, jak popravy provést. Sestru Zdeňku Vlčkovou měli odpravit příslušníci Třetí československé úderné roty ze Skaličky. Byl to od jermakovců první předběžný úkol a podmínka pro vzájemnou schůzku v šerkovické hájence. Jakási „přijímací zkouška“. Do vražedných praktik se tak měli omočit i čeští spolupracovníci sovětského výsadku. Rodiče konfidenta měl zase popravit sám hajný Hejmala. Olga Moravcová byla omilostněna a předána Birjukově skupině.
     Samotný Vlček s milenkou však už v  bunkru nebyl. Zřejmě se bál partyzánských sousedů a přemístil se na Velkomeziříčsko, kde měl také dost kontaktů. Hodlal tam najít úkryt pro celou rodinu a v  lokalitě Na Kopaninách mezi Vídní a Olším nad Oslavou proto vešel ve styk s  ruskými uprchlíky. Podle jedné verze sem byl vylákán pod záminkou, že partyzáni drží v zemljance podezřelého Rusa, kterého je třeba vyzpovídat. Snad se u něj našly stvrzenky na peníze a zápisník s řadou adres. Rusové jej proto jako podezřelého odváděli k  jiné skupině do prostoru Dědkovské hory. Vlčkovi se však status zajatce nelíbil, pokusil se o útěk a byl partyzánem Alexandrem na místě zastřelen. Vzápětí se měla do bunkru dostavit Arnoštka Babáková, jež při výslechu přiznala, že Vlček spolupracoval s  brněnským gestapem. I ji proto Alexandr zastřelil. Tohle se mělo stát už kolem 15. února, ohledací list Babákové však uvádí datum zastřelení až 27. února 1945 v  19 hodin.
     V  neděli 18. února hledá v Tišnově komisař Dorsch Vlčka a když není úspěšný, zatýká jeho starší sestru Věru Jurnečkovou i s manželem. Chce tím Vlčka donutit vystoupit z ilegality. Ten už ale v  té době asi ani nežil… Gestapo od Jurnečkových nic nezjistilo a posléze je propustilo.
     V pondělí 19. února přichází velitel TČÚR Milan Genserek (24. 11. 1922 – 16. 4. 1945) do šerkovické hájenky, kde se má sejít se štábem Jermaku a zkoordinovat s ním činnost. K jeho překvapení však hajný o schůzce nic neví a totéž platí o později přivedeném Petru Birjukovovi. Hajný uvěřil, až mu odbojáři ukázali jeho vlastní kulovnici, kterou mu odebrali 12. prosince. Setkání málem skončilo tragicky, když Unčovský po výzvě „ruky věrch“ sáhl po zbrani. Čtyři Rusové s kulometem je zajali. Nakonec se však domluví obě strany na schůzce za týden a Genserek má do té doby splnit dva předběžné úkoly. Má popravit Zdeňku Vlčkovou a rolníka Josefa Štarhu v Petrově u Křetína.
     Rusové na schůzce v  hájence tvrdili, že už rodiče Vlčkovy zastřelili, což ještě nebyla pravda a dále Unčovský vzpomínal: „...syna že poslali do Vídně u Velkého Meziříčí, že jako rozvědčíka a tamní skupina že již ví, co s ním. Pro ně (tj. TČÚR) že také ještě něco zbylo. Venku čeká Zdenka. Odmítl jsem popravu provést, že se nechám raději zastřelit.“ A dále popisuje Unčovský popravu Zdenky Vlčkové. Po jeho odmítnutí ji provedl vlastnoručně Milan Genserek. Naprosto nevinnou osmnáctiletou Zdeňku Vlčkovou zastřelil v pondělí 19. února nad šerkovickou hájenkou. Byla zahrabána tak, že jí lezla ruka ze země… Po letech označí komunistický historik Vojtěch Žampach smrt nevinné dívky za „zastřelení posledního příslušníka této skupiny“.
     Den po smrti Zdeňky, v úterý 20. 2. 1945, byli nedaleko šerkovické hájenky zabiti rodiče Vlčkovi. Někdy se hovořilo i o jejich pohřbení za živa. Pouze Olga Moravcová válku přežila. Na vyvraždění Vlčkovy rodiny měl mít podíl agent NKVD a nechvalně známý partyzán Jakov Kolomijec ze skupiny Jermak. Tento proslul svými surovostmi hlavně na Bystřicku a Tišnovsku, kromě zabití Vlčkových či jejich pohřbení zaživa se podílel i na zastřelení partyzánů Kalinského, Zubčenka a třetího sovětského bojovníka v Osikách.
     Večer 21. února přivádí hajný Hejmala Boženku Škrabálkovou a poručíka Drábka do lesního úkrytu štábu Jermak, kde se tito dozvídají o popravě rodičů Vlčkových. Boženka ví najisto, že byli nevinní, je rozhořčena a partyzány Jermaku podezřívá, že jsou nastrčeni gestapem. Situace se stává nepřehlednou. Komu se dá věřit?
     Ve čtvrtek 22. února odchází Genserek se svými členy do Petrova, aby provedl exekuci rolníka Josefa Štarhy kvůli údajné zradě na ruských partyzánech. Stalo se o půlnoci na návsi a odsouzený musel před smrtí napsat na papír zdůvodnění své smrti údajnou zradou. Pak musel kleknout a byl střelen do týlu. Odůvodnění bylo zanecháno na návsi. Později večer přichází do Skaličky Boženka Škrabálková a chce varovat Genserka. Jeho zástupce Unčovský ji uklidňuje, že jermakovci jsou skutečně praví partyzáni a celé možné nebezpečí proto bere na lehkou váhu. Slíbí však vše vyřídit Genserkovi.
     V pátek 23. února se Genserek vrací nad ránem z Petrova a uléhá k odpočinku ve mlýně ve Skaličce. V  sobotu 24. 2. je Skalička obklíčena a s  řadou jiných je dopaden i Genserek. Má před sebou posledních 50 dnů života v  mukách. V pondělí 26. února dochází k tragickým událostem u šerkovické hájenky. Padne tam i velitel Dmitrijev, svobody se nedočkají Železňak, Ždanov a další. Ani Genserek. Smrt má žně…
     JUDr. Jaroslav Klenovský se zaobíral velmi intenzivně problematikou konfidentů na Tišnovsku. Prošel všechny možné archivy a vlastnil cenný dokumentační materiál. Došel k závěru, že Miloš Vlček nikoho prokazatelně neudal, že tedy spolupráci s gestapem jen předstíral.
     Pro brněnské gestapo pracovalo zhruba 1 000 konfidentů a několik stovek informátorů. Vlček nesl označení B 145 a byl jako konfident gestapa od 1. 12. 1944 až do své smrti skutečně evidován. Nedochovalo se žádné jeho udání, přesto kvůli stykům s ním končili lidé ve vězení i na popravišti. Jeho likvidaci štábem Jermaku lze s přihlédnutím k tehdejším okolnostem a rizikům pochopit. Neomluvitelné však je vyvraždění zbývajícím čtyř členů jeho skupiny. Byli nevinní! Ruští partyzáni však vždycky raději odpravovali více než méně…
     Kriminální komisař Antonín Mondorf neměl jediný důvod, aby Vlčka kryl a přesto vypovídal v  jeho prospěch. Protokol jeho výslechu u státního bezpečnostního oddělení v  Brně ze dne 27. 9. 1945 můžeme tedy brát v  tomto směru za zcela objektivní.
     Mondorf nejdříve mluví o konfidentovi Chalupovi (B 22), jenž se v  létě 1945 (zřejmá chyba asi zapisovatele, má být 1944) dostal přes komunistického redaktora Cibulku do spojení s  Miloslavem Vlčkem. Ten měl být po svém útěku z  pracoviště v  Říši ilegálně činný v  organizaci Velký Karel a „připadla mu jednou úloha krýti schůzku vyšších funkcionářů v  lese“. Chalupa z  Vlčka vymámil jména osob, které měly být v  Tišnově ilegálně činné.
     Dále Mondorf vypověděl: „Vlčkovi se během spojení s  Chalupou stalo známým, že tento je konfident gestapa. Opatřil si prostřednictvím úředníka nemocenské pojišťovny v  Brně Sedláka Chalupovu fotografii, kterou nechal v  Tišnově u jednoho fotografa rozmnožiti. Asi 25 zhotovených kopií rozdělil mezi ilegální organizace pravým osobám a upozornil přitom na konfidentní činnost na obraze vyfotografované osoby. Obraz Chalupy byl v  čs. uniformě. K  další schůzce se Vlček již neobjevil.“
     Z  výslechu plyne, že Vlček prozradil některá jména nevědomky, a když poznal, že je Chalupa konfident, snažil se okolí varovat a na zrádce upozornil!
     Mondorf dále popisuje, jak se v  září 1944 náhodou potkal konfident Ryšánek (N 88) v  Brně na Reicheltově ulici s  Vlčkem. Společně s  Chalupou ho vybídl ke schůzce v  pasáži Alfa před kinem. Chalupa povolal posily, a když se Vlček dostavil, byl na místě zatčen. Zatýkali ho kriminální asistenti Seits a Rotter, jimž při akci velel Mondorf. Ten uvedl o Vlčkovi doslova: „Měl pistoli a pokoušel se při zatčení klásti odpor.“
     Vlček byl přemožen, vyslechnut a „jeho údaje se shodovaly v  podstatě s  obsahem Chalupou udané zprávy o okruhu osob v  Tišnově“. Byl ujištěn o beztrestnosti, když začne spolupracovat. Jinak mu za ilegální činnost a držení zbraně hrozil trest smrti. Mondorf říká: „Je samozřejmé, …že byl ochoten spolupracovati.“
     Snažil se tedy bránit a u výslechu přiznal pouze to, co už gestapo vědělo od Chalupy!
     „Pozítří po zatčení Vlčka,“ uvádí dále Mondorf, „bylo na základě zpráv Chalupy a v  protokole při výslechu Vlčka jmenované osoby v  Tišnově a okolí pod mým vedením provedena zatýkací akce.“
     Bylo při ní zatčeno asi deset osob a zastřelen Miroš Habrovec. Během zatýkání prohlásila manželka jednoho zatčeného, že „to mohl udati jen Vlček“. Tohle podezření už bylo mladému odbojáři přišito jednou provždy…
     Vlček tedy přislíbil spolupráci, propuštěn však hned nebyl, „neboť bylo nebezpečí, že by varoval ilegálně činné osoby, o kterých byla zmínka při jeho výslechu.“ Propustili ho až po osmidenní vazbě, kdy už byla provedena zatčení.
     Gestapo ho tedy nadále podezřívalo z  pokusu varovat ohrožené! Vlček byl zadržen 2. října, pozítří 4. byla zatčena jeho bytná. A Miroš Habrovec byl zastřelen při razii v  noci na 5. října.
     Na základě výpovědí zatčených osob „bylo ke konci listopadu téhož roku v  Tišnově a okolí zatčeno dalších 15 až 20 osob.“ Mondorf ještě popsal Vlčkovu činnost na Vsetínsku, kde „jeho údaje byly nedostačující a policejně neupotřebitelné“. Vlček se objevil ještě na třetí schůzce v  polovině prosince 1944 a „potom se už více v  úřadovně neukázal“.
     Poprvé Vlček navštívil Mondorfa krátce po svém propuštění a stěžoval si, že nemůže úkol plnit, neboť se v  Tišnově vykládá, že zavinil zatčení osob. Podruhé přišel s  neupotřebitelnými informacemi ze Vsetína a naposledy se objevil v  půli prosince. Celkem třikrát tedy našel cestu na gestapo. Pak se po něm slehla zem a i Mondorf si myslel, na základě oznámení referátu N, že byl Vlček zastřelen. Po zprávě, že se objevil v  jedné hospodě u Tišnova, bylo v  únoru přepadeno bydliště jeho rodičů. To však bylo prázdné, a tak byla zatčena aspoň Vlčkova sestra Věra s  manželem Jurnečkou. Ten byl propuštěn po třech dnech, aby našel Vlčkovu stopu. Jurnečková byla propuštěna později.
     Vlček obdržel obvyklé odškodné konfidentů 2  000 korun podle Mondorfa „pouze dvakrát“, jednou dostal potravinové lístky a na své přání malou pistoli. Na závěr Mondorf shrnuje, že Vlčkovy „zprávy z  policejního hlediska byly úplně nedostačující a nemohlo jich být tedy použito k  výkonným opatřením. V  jeho zprávách nebyla označena ani jedna osoba tak dokonale, že by mohla být zatčena. Měl jsem o Vlčkovi ten dojem, že … nechtěl svoje spoluobčany pro ilegální činnost udati gestapu. Vlček podle svého svědomí stál více na straně českého osvobozovacího boje, než by byl ochoten dostáti přijatému závazku ke spolupráci. Byl-li … jako zrádce zastřelen, jak jsem se dozvěděl, stalo se tak bez náležitého prozkoumání jeho záležitosti.“
     Partyzáni ovšem neprozkoumávali, partyzáni stříleli, zbývá dodat…
     Bohužel i Vlčkovi byli umučeni jako nepohodlní svědci. Ještě 60 let po těchto smutných událostech hovořili příbuzní, Petr a Josef Jurnečkovi, jednoznačně, nikdo jim jejich pravdu nemohl vzít.
     Když byla Věra Vlčková-Jurnečková naposledy s  jídlem v  bunkru, řekl jí otec Vlček: „Jestli to přežijeme, tak ti dám seznam zrádců. Budeš se divit.“ Nedal, protože nepřežil.
     Po válce se snažila jejich matka, tedy Věra Vlčková-Jurnečková, které Němci v  Kouničkách vytrhali nehty, o očistu rodiny na úřadech a tehdy jim tajemnice partyzánů Anna Honců řekla jasně: „Víme, že zemřeli nevinně. Ale nechte mrtvé spát, nemůžeme snižovat čest a slávu Sovětské armády.“
     Po jejím manželovi bylo vystřeleno po válce u jeho domu jistým Herákem, jenž hrozil: „Jurnečko, jestli budeš mluvit, tak tě zabijeme.“
     Kdyby Miloš neutekl z  totálního nasazení, asi by celá rodina přežila. Po válce se žádné Vlčkovo udání nenalezlo. Styky s ním však mnozí prokazatelně zaplatili životy či vězením. Za to však určitě nemohli ani jeho rodiče ani milá Babáková ani mladičká sestra Zdeňka. Přesto s nimi partyzánský soud neměl slitování. Slovy „rozhodl partyzánský soud“ se dal zastřešit jakýkoliv čin. Není jistě od věci porovnat takový soud s  obdobnou fašistickou zločinnou praktikou, kdy okamžité vraždění umožňoval tzv. sonderbehandlug. Rozdíl prakticky žádný! Nechť si každý čtenář rozhodne sám, jaké právní záruky mohl „partyzánský soud“ zaručovat…
     Obchodník Josef Jurnečka byl v  roce 1946 zbaven obvinění, že měl podíl na zatýkání na Tišnovsku od října 1944 do února 1945. Vina byla vložena na Ryšánkovu „podvodnou skupinu“, která čítala asi 170 zpravodajů. Trpká a nevalná chuť však nejen v ústech zůstala…

Foto: Rodiče Vlčkovi a jejich dcera Zdena. Život jim vzal partyzánský soud....

     KDYŽ JE DŮLEŽITÁ KOŘIST

     Příběh Nikolaje Alexejeviče Šustova

     S  husovci přistáli na našem území bojovníci nejrůznějších charakterových vlastností. Jedním byl i Nikolaj Alexejevič Šustov, jenž kolem sebe časem soustředil partu lupičů a místo na Němce měl namířeno především na bohatší domorodce, kde byla kořist jistější. Historik Zdeněk Jelínek ho charakterizoval slovy: „Skvělý bojovník a střelec, ale neukázněný, se sklony k marodérství.“
     O Šustovovi slyšel pan Smejkal, syn zastřeleného hostinského ze Skleného, vyprávět, že byl v  Rusku odsouzen za vraždy, ale propustili ho do partyzánské jednotky, aby byl k  ruce Pichu-Tůmovi, komisaři skupiny Mistr Jan Hus. Ten měl pro nekázeň stejně Šustova od husovců nakonec vyloučit. I z  jiných zdrojů je dokládáno, že Šustov měl být vskutku popraven za několikanásobnou loupežnou vraždu a že si život zachránil vstupem k  partyzánům. Každopádně pro Šustova lidský život neměl valnou cenu a jeho vraždy jsou na Vysočině doloženy minimálně od 25. 11. 1944. Tehdy zavraždil v kuchyni fryšavského hajného Josefa Brdíčka, když rodinu zahnali partyzáni do sklepa a hajného zastřelil Šustov v  kuchyni. Je doloženo, že okradl a zbil minimálně pět rodin a oloupil hosty dvou hospod.
     „Když přepad, tak má být nějaká kořist. Jinak je to zbytečná námaha,“ řekl Šustov Tůmovi a ten to zanesl do své vzpomínkové knihy. Všichni spolubojovníci z  původního výsadku MJH charakterizovali Šustova jako notorického alkoholika.
     Tůma se kromě partyzánských soudů a poprav příliš o boj a střelbu nezajímal. Jediná bojová akce ho potkala náhodou, když si chtěl se třemi druhy stopnout auto a svézt se z Habrů. Stalo se 23. února 1945 a Tůma právě se Šustovem stříleli na neznámé projíždějící auto. To sice ujelo, ale byl v něm smrtelně zraněn vysoký člen NSDAP Bruno Walter.
     I ve Skleném loupil Šustov dvakrát, jak víme z  příběhu o smrti Krátkého a Smejkala. Krátce po této akci se naplnil osud notorického partyzána a jeho druhů ve Světnově. První incident se tu odehrál zřejmě v  neděli 11. března 1945, kdy místní mladíci postávali před Štorkovým hostincem a bavili se. Kolem procházeli dva neznámí muži a na mladíky si posvítili baterkou. To nesouhlasně okomentoval Josef Kulhánek. Neznámí se na něj vrhli, odvlekli jej do hostince a tam ho surově bili. Pistolí do obličeje! Nikdo z  přihlížejících nezasáhl v  jeho prospěch! Jeden ze zdejších hostů však odběhl do nedalekého Skryjova hostince a informoval tam karbaníky o násilí na Kulhánkovi. U Skryjů v  čp. 48 žil v  podnájmu Němec Johann Hradek. A právě on vyskočil od karet se slovy, že na neznámé vezme revolver. U Štorků už nikoho nezastihl, ale událost měla nečekané pokračování už za pár dnů. Ti dva neznámí byli totiž Šustovovi muži, možná byl jedním on sám…
     Šustov rozhodl vyrazit do Světnova a zmocnit se Hradkovy zbraně. Ve středu 14. března 1945 večer se svým pobočníkem Slámou a dalšími čtyřmi či pěti dobře ozbrojenými muži vyrazil ze Skleného do Světnova. Němec Hradek nikdy nikoho neudal. Jeho otec byl podle vzpomínek Světnovských Čechem a samotný Hradek utekl z  Německa před Hitlerem a domácí mu říkali česky Hrádek či dokonce Řádek. Skryja měl při hospodářství malou hospůdku a žil v  usedlosti se syny Františkem, Jaroslavem a Jindřichem Vášou, jenž byl z  prvního manželství. Všichni byli velice urostlí chlapi, dle pamětníků měli  ruce jako lopaty. Šustov s Karlem Slámou vnikli asi hodinu před půlnocí do usedlosti a vyrovnávali účty s  Hrádkem v  jeho komůrce. 
     Událost popisuje v  knize „Lidé stateční a ti druzí“ František Ťopek. A jak už bylo jeho zvykem, psal naprosto neobjektivně a zkresleně. Podle Ťopka se Šustov dozvěděl, že Němec ze Světnova má zbraně a mandolínu a pro obojí se vypravil. Hostinský měl Němce zapřít, Šustov se s  ním pustil do rvačky, vtom se přihnali synové a Šustova omráčili. Pak zavolali gestapáky ze žďárského zámku, ti Šustova dopadli, mučili, omámili drogou, ale ten nikoho neprozradil. Byl proto utracen. Z  nejfantastičtějších nepravd uveďme alespoň telegraficky: podle Ťopka byl Sláma zastřelen venku u plotu esesáky, příběhem se retrospektivně mihne i Henzl s  oddílem vlasovců a je zde vychválen odboj komunistů, Šustov je ošetřován ve žďárském zámku, pak převezen do nemocnice v  Německém Brodě, poté je mučen na gestapu v  Pardubicích a nakonec uvázán řetězem za auto a usmýkán. S  výjimkou jedné bezejmenné vdovy z  Vepřové hrdina nikoho neprozradí a umírá se zvoláním: „Ať žije Sovětský svaz!“ Větší slátaninu snad ani vymyslet nešlo!
     Očitý svědek, Jaroslav Skryja, ještě v  listopadu 2000 líčil příběh zcela jinak. Partyzáni vylomili dveře, vrazili do hospody, zmlátili hospodského a vyžádali si alkohol. Mladí kluci se postavili po Světnově na hlídku a Šustov se Slámou se vypravili do komůrky za Hradkem. Dovedl je tam František Skryja, kterého vytáhli z  postele.  Chtěli Němcovu zbraň, ten ji ale zapřel, a tak po něm Šustov vystřelil a poranil jej na noze. Synové Jaroslav a Jindřich do místnosti vpadli v  domnění, že tu řádí zloději. Pustili se do banditů, v  rukou měli rozporku a kus ložiska, podařilo se jim oba omráčit a provizorně svázat. Šustov ještě stačil postřelit Jindřicha lehce do nohy. Hradek mezitím vykrvácel.
     Bratři vyskákali z  oken a chtěli přepadení oznámit četníkům. Jaroslava zadrželi Šustovovi pomocníci, ale Jindřich doběhl do Polničky a oznámil přepadení domu bandity. Vždyť skutečně jednali s  pouhými lupiči, a proto lze toto jednání pochopit. Skuteční partyzáni přece nekradou a návštěvu obyvatel doporučují se zpožděním hlásit!
     To bylo před třetí hodinou ranní. Četníci zavolali do Nového Města, odkud vyrazilo okamžitě sedm členů jagdkommanda. I se dvěma protektorátními četníky přijeli kolem půl čtvrté 15. března do Světnova. Protože se Šustov stále neobjevoval, někteří jeho spolupracovníci raději Světnov opustili. Na hlídce tak zůstávali pouze Antonín Černý a Jaroslav Bělehrad. V nastalé přestřelce ovšem partyzánské hlídky neobstály, i když jednoho z  Němců zranili. Bělehrad byl střelen do břicha a zajat, Černý dokonce na rohu Skryjova domu padl.
     Těžce zranění Šustov a Sláma stále leželi v  bezvědomí a byl k  nim povolán žďárský lékař MUDr. Alois Frendlovský. Ten nejdříve ošetřil a do nemocnice odeslal zraněného policistu, pak zběžně ohledal mrtvého Hradka a začal se zaobírat Šustovem. Podle výpovědi pana Skryji se oba zneškodnění probrali a vysvobodili z  pout. Pravděpodobnější je, že Šustovovi uvolnil pouta lékař. Šustov každopádně procitl, bleskurychle sáhl do  kapsy pro pistoli a ležícího Slámu střelil do hlavy. Vzápětí obrátil zbraň proti sobě. Střela mu prolétla hlavou, ale neusmrtila jej. Vzápětí byl odzbrojen a těžce zraněný převezen i s  Bělohradem do nemocnice v  Novém Městě na Moravě. 
     Slámu a Černého zakopali Němci v  lese u Nového Města a dělali vše pro to, aby Šustova zachránili. Během operace střežil jeden Němec nemocniční budovu, druhý chodbu, třetí dveře do sálu a čtvrtý byl na sále přítomen operaci. MUDr. Uher popsal, že Šustov měl hlavu a krk znetvořené mnoha tupými ranami, což byl pozůstatek rvačky. Lebka byla roztříštěna a na mnoha místech vyhřezávala mozková tkáň. Projektil uvízl v  čelistní dutině. Lékař vyzdvihl vpáčené lebeční kosti, vyhřezlou mozkovou tkáň odstranil a větší tržné rány v  kůži ošetřil. Šustov byl přiveden k  vědomí a před členy jagdkommanda i gestapa vypovídal.
     Náhodný svědek později Skryjům prozradil, že Šustov netrpěl v  nemocnici nedostatkem alkoholu a kuřiva. Při výslechu vypovídal o partyzánských základnách a pomocnících. Měl také u sebe fotografii Marie Bořilové z Vepřové. Vzápětí bylo zatčeno 40 spolupracovníků z okolí této vesnice a došlo tam i k zastřelení partyzánů. Dále byli zatčeni lidé v  Počítkách, na Čtvrtích, kde se často Šustov vyskytoval (Pondělníčkovi, Blažíček, Marek a Cimpl), a také František Kunc ze Skleného. Zatčené pak Šustov usvědčoval, jak potvrdil Josef Polívka z  Nové Huti, Jaromír Velín a další zatčení ze Čtvrtí. Přesto se nezachránil a byl gestapáky snad utlučen.
     Skryjovi přežili válku díky přímluvě cikhájských odbojářů Jajtnera a Hamana, kteří partyzánům vše podrobně vysvětlili. Ti si byli vědomi, jak Šustov jejich pověsti škodil.
     Historik Zdeněk Jelínek byl přesvědčen, že zajatý Šustov prozradil prostor u Leškovic, kde se pohyboval Fomin se štábem a Němci v  něm proto začali zaměřovat. A že se Tůma možná úmyslně zbavil Šustova právě ve Světnově, že i tahle noc probíhala v  jeho režii…

     SMRT SKLÍZELA NA SAMÉM KONCI

     V květnových dnech, na úplném konci války, zbytečně vyhasly mnohé životy. Za ustupujícími Němci zůstávali mrtví ve Žďáru nad Sázavou, Hamrech, Velké Losenici, Unčíně, Svratce, Sněžném, Meziboří, Rovečném, Prosetíně, Polničce, Skleném, Novém Městě na Moravě, Netíně, Doubravníku, Bělči, Pikárci, Krucemburku, Herálci, Dalečíně a jinde. V Ujčově nasedl na sovětský tank Jaroslav Šmarda a u Nového Města padl. V Jimramovských Pavlovicích zase zemřelo šest zvědavých občanů (Václav Dobiáš, Adolf Dufek, Josef Němec, Josef Procházka, Josef Totušek a Emil Troják) přihlížejících německému ústupu. V Písečném byli zastřeleni tři dvaadvacetiletí mladíci, když se šli podívat k vyhořelému německému autu.
     Tragédie postihla občany Bělče na Tišnovsku. Dne 9. května zde partyzáni Jan Krykorka a Ota Pešl vyslýchali v domě u Čechů dvě Němky z možného udavačství, další mládenci seděli na nedalekém mostku. Krátce předtím odzbrojili několik německých vojáků a propustili je dále k Doubravníku. Vše asi zahlédla motospojka, která přiváděla do vsi velkou autokolonu. Němci střelbou rozehnali chlapce z mostu a začali zaměřovat kulomet. Oba partyzáni od Čechů po nich vystřelili a kulometčíka zneškodnili. Němci se nakrátko stáhli k Ochozi, ale partyzáni odmítli uprchnout. Brzy se vojáci vrátili a vzali Čechovo stavení útokem. Navíc ho zapálili a ranění Pešl i Krykorka v něm uhořeli. Nacisté hledali odbojáře, loupili a zapálili dva domy. Odražená kulka přitom zastřelila Josefa Řehoře. Loupili i v sousedním Křeptově, kde lidi zachránil místní nacista, hostinský Böhm. Z Bělče odvlekli Jana Čecha, Rudolfa Kolbábka, postřeleného Františka Douška a Josefa Kytnera. U potůčku pod Bělčí je zastřelili. Pak ještě v Doubravníku zadrželi Jindřicha Štarhu, Stanislava Opatřila a Aleše Hemzu, kteří šli z Křížovic Bělči na pomoc. Našli u nich náboje a všechny tři zastřelili nad Doubravníkem.
     Ustupujícím Němcům se stěžoval úprk četnými zátarasy. Jeden takový vybudovali 8. května chlapi z Ubušína na silnici mezi Ubušínem a Sulkovcem. Němci se zastavili a na odklízení dovlekli muže z  Ubušínka. Vojáci pobrali každého, koho viděli, celkem 17 občanů. Když zadržení došli k  zátarasu, měli už Němci silné smrky odstraněné. Důstojník vydal rozkaz k zastřelení všech 17 přítomných. Němečtí vojáci však odmítli jeho vykonání a jeden dokonce radil chlapům, ať utečou. Velitel pak zavelel, ať z řady vystoupí 3 muži. Odhodlal se jenom dvacetiletý Jaroslav Kotouček. Proto si velitel vybral sám - Emila Krčila a Adolfa Jílka z Ubušínka a Františka Dokoupila z  Olomouce. Ostatní museli pokleknout, zvednout ruce nad hlavu a sledovat popravu. Po ní byl ještě každý z  vybrané trojice střelen do týla. Na Ubušínek Němci vypálili svítící střely a odjeli. Muži tam klečeli několik hodin, než se za tmy mohli ztratit. Celou tu dobu kolem nich projížděly kolony prchajících Němců…
     Pro záseky se rozhodli také Fryšavští. Opevnili svou obec dřevěnými zátarasy v domnění, že ji uchrání před průjezdem Němců. Výsledkem pak bylo nebývalé krveprolití... Sedmého května do obce dorazilo 39 příslušníků oddílu ZAREVO a své velitelství umístili v domě Jaroslava Němce. Osmého května přišla zpráva o německé kapitulaci a partyzáni hned uspořádali taneční zábavu na oslavu vítězství. Dokládá to i obecní kronika, kde stojí, že se nejdříve tančilo venku a potom v hostinci u Prokopů. Druhý den však byl mnohem pochmurnější, neboť Fryšavou se hnala větší armáda poražených a u některých partyzánů rozhořel vypitý alkohol bojové nadšení. Co na tom, že už vlastně válka skončila a že jsme to už oslavili, když si můžeme zastřílet, řekl si asi kapitán Faustov a zavelel k boji. Německý oddíl chtěl přepadnout mezi Kadovem a Fryšavou, ale už prý mu na to nezbyl čas. K boji tak došlo přímo v dědině, partyzáni zaútočili od hřbitova. Němci se mohli krýt domy a útočníci se naopak ocitli na nechráněném prostranství za vsí. Přestřelka na horním konci obce trvala minimálně dvě hodiny, přinesla smrt mnoha Němcům, ale padlí byli i na straně útočníků. Padlo celkem šest sovětských partyzánů a s nimi český partyzán František Procházka. Smrtelně byl raněn fryšavský občan Antonín Fiala, rodák ze Štěpánova. Po úplném zatarasení silnice došlo k  dalším přestřelkám u záseků. Padli při tom ještě čtyři občané Fryšavy: Liboslav Zrůst, Antonín Sláma, Ladislav Kakač a Rudolf Sáblík. Kromě 12 padlých měli partyzáni asi 30 raněných, z  toho téměř polovinu těžce. Jedním z  nich byl komisař Zareva Vladimír Kadlec-Ivan Hrozný. I on se dlouho léčil v  nemocnici v  Novém Městě.
     Byl konec války a mnozí lidé nezapomněli dřívější zvěrstva nacistů. Jejich touhu po pomstě lze v mnoha případech pochopit. V drtivé většině však na ni dopláceli nevinní. A mnohdy se nám podařilo nacisty překonat, nenávist šla až za hrob. Někde se k ní lidé nesnížili, např. v Doubravníku ji odmítl ruský kapitán slovy: „Tito Němci žili mezi vámi a za nic nemohou. Nemůžeme být jako fašisti.“ Většinou se ale pomsta rozhořela. Co se však stalo 9. května 1945 ve Fryšavě, bylo přece jenom příliš.
     Přestřelka umlkla, partyzáni si oddychli a uštvaní Němci se vzdávali a odevzdávali zbraně s jistým ulehčením. Následná jatka vypovídají, že úprk na západ měl svou logiku. Čerství zajatci, většinou nezkušení holobrádci, které Hitler v poslední křeči nacpal do uniforem, byli totiž v neuvěřitelném množství hromadně postříleni. To vše v době, kdy už se v Evropě neválčilo a kdy to i partyzáni vzali na vědomí předchozí tancovačkou. Přesný počet odpravených se už nikdy nezjistí.
     Vladimír Jež vypracoval už 10. května 1945 „Záznam o domácím odboji z obvodu obce Fryšavy a okolí“. Hovoří v něm o pobití 113 německých vojáků, kteří byli pohřbeni ve Vlčích jamách v lese U Brány. Dalších 25 vojáků mělo být pohřbeno v jiné šachtě patřící Josefu Veselskému a dva muži s jednou ženou v hrobě na louce Josefa Kakače. Na konci záznamu Jež zdůrazňuje, že ustupující německé vojsko ve zdejším kraji neprovedlo žádná odvetná opatření. Jak čas ubíhal, a partyzánské zásluhy se zvyšovaly, zvyšoval se i počet zabitých Němců. Přípravný výbor oslav z roku 1972 už píše o 196 postřílených esesácích a pozdější publikace a články hovořily rovnou o dvou stovkách mrtvých. V zimě 1993 - 1994 proběhla částečná exhumace a v bývalých Vlčích jamách byly vykopány pozůstatky asi 60 vojáků.
     Ve Velkém Meziříčí bylo zadrženo několik desítek oslavujících občanů na radnici a hned ráno, 7. května 1945, bylo ve městě vyhlášeno stanné právo a současně začaly brutální výslechy, při nichž byli zajatci kopáni a biti obušky a opasky. Tlumočila čtyřiadvacetiletá německá učitelka Kate Martinová s Friedou Powolnou a také mladí wehrwolfové. Někteří další občané byli ještě brzy ráno zadrženi na ulici a přivedeni na radnici. Propuštěno pak bylo jenom několik jednotlivců. Jednomu například pomohl známý německý četník, jiný se vymluvil, že je pekař a musí do práce.
     Výslechy trvaly od 8 do 13 hodin a všichni zatčení museli písemně odpovědět na otázky, koho znají z odboje a kdo nosil zbraň. Dále byli donuceni napsat svoji politickou příslušnost, zda sami vlastní zbraň a jestli stříleli, jakou mají funkci na radnici a jakou vedoucí osobnost odboje znají. Jeden zajatec byl už během výslechu zastřelen esesákem Soukupem. Výpovědi pak byly vyhodnoceny a poté byla přece jen propuštěna téměř padesátka zatčených, která v protokolech nefigurovala. Na radnici zůstalo ještě 56 živých rukojmí. Šlo vesměs o muže, kteří byli v odboji nebo nosili zbraň.
     Stanný vojenský soud je všechny poslal na smrt. V otevřeném nákladním voze byli postupně vezeni na místo popravy. Díky stannému právu bylo město liduprázdné, a tak popravu spatřili jen dva náhodní svědci. První skupina odjela od radnice v 16.15, odsouzení ve voze klečeli a byli vezeni za město k Nesměři na břeh Oslavy. Kolona si pak ještě dvakrát tuto smutnou cestu zopakovala. Poslední skupina pak zamířila na břeh Balinky. Celkem 55 zajatců, kteří se chovali statečně a před smrtí se vzájemně uchopili za ruce, bylo zastřeleno. Mezi ně Němci vhodili i tělo mrtvého, jenž nepřežil výslech na radnici. U Nesměře byli muži zastřeleni na břehu tak, aby jejich těla popadala do vody. Němci do řeky pro jistotu ještě stříleli a házeli granáty. Smrt zde našlo 42 mužů. Čtrnáctičlenná skupina v Balinském údolí si musela lehnout na břeh a byla postřílena na zemi. Jindřich Nováček byl oběšen přímo na náměstí.
     Podobně tragicky proběhl konec války v  Třešti. Německá dívka Herta Kašparová tu měla podle televizního dokumentu vybrat ze msty za nedávné ponižování své rodiny horlivými revolucionáři na 20 rukojmí, která skončila na popravišti. Ve skutečnosti vybrala maximálně 11 mužů, tedy necelou třetinu z 34 popravených. Kromě nich přineslo město na konci války mnohé další oběti. V  těch dnech zemřelo v  nejbližším okolí 58 mužů. Vlivem nepřipraveného a chaotického povstání, jež vyhlásili vůdci, kteří se pak sami zavčas schovali v  lesích. Předtím zmlátili německé občany a místní Čechy pak nechali napospas pomstě protivníka.
     Ve Žďáře zahynulo 9 civilistů při sovětském bombardování, dalších 5 mužů bylo popraveno ustupujícími Němci na náměstí a jeden za křižovatkou k nádraží. K popravě byli především odsouzeni lidé, kteří drancovali opuštěná německá auta. Jiní, kteří také rabovali, byli hnáni před tanky k  bývalému benzinovému čerpadlu.
     V  Bystřici nad Pernštejnem padli dva partyzáni při přestřelce u školy. Němci pak obsadili celé město a na prahu vlastního domu zastřelili Stanislava Fialu. Jako rukojmí povolali do školy 12 předních občanů a pohrozili jejich zastřelením, pokud by v Bystřici padl jediný Němec. Až do večera 9. května Němci bezhlavě prchali a partyzáni se přitom drželi zpátky, takže se rukojmí dočkala ve zdraví svobody. Rudá armáda sem dorazila ve dvě hodiny v noci 10. května a přivezla s sebou několik padlých, kteří byli nejdříve pochováni na náměstí pod javory. Pohřeb obou partyzánů zastřelených ve škole se konal za veliké účasti lidu 11. května v kostele a pak na bystřickém hřbitově. Vyvolal nejen smutek, ale také novou pomstychtivost. Svého druha totiž vyprovodili na poslední cestě i jeho spolubojovníci soustředění tehdy u Vítochova. A jeden z nich, Štefan Kanka, který byl celý život zvyklý chladnokrevně zabíjet, se rozhodl k účtování. Kolem hřbitova zrovna kráčel odzbrojený transport Němců a Kanka si z něj vybíral svoje oběti a u stavení Opatřilova, hned proti hřbitovu, je vlastnoručně střílel. Toto vraždění se dělo před zraky četných svědků a popřít je nelze, i když se o něm dlouho oficiálně nepsalo. Jen počet obětí se rozchází a podle krajních svědectví se pohyboval mezi 6 až 33 muži.
     V Bystřici žil cukrář a obchodník Emanuel Matyášek, který někdy dělal Němcům tlumočníka při výsleších. Byl obviněn ze spolupráce s nacisty, ale veřejné mínění se v jeho případě rozcházelo. Někteří v jeho vinu nevěřili, jiní o ní nepochybovali. Samotný Matyášek ji až do poslední chvíle popíral. Problémem bylo, že mohl prozradit, jak mnozí mluvili u výslechů. Nepříjemný svědek!
     O vině měl samozřejmě rozhodnout nezávislý soud. To se samozřejmě nestalo a konec Emanuela Matyáška byl příšerný! Nejdříve musel vykopat svoji sbírku známek. Měl ji uloženou v zemi v olověném obalu a už tehdy se o ní tradovalo, že má cenu několika milionů. Zmučený byl spoután, naložen na koňský povoz a odvezen k Vítochovu, kde stále zůstávali partyzáni. Ti ho pak zavřeli do hasičky ve Vítochově a tam ho bili. Rány bylo slyšet až ven. V řetězech ho odvedli 15. května 1945 ke Křibu do třešňové aleje a odsouzený si musel nést kanystr benzínu a otýpku slámy. Popírání viny a volání po spravedlnosti mu nijak nepomohlo. Za nohy byl uvázán na strom, partyzáni pod ním zapálili slámu a potom udržovali oheň. Matyášek řval a snažil se od žáru odtáhnout. Proto na něj upevnili provaz a přitahovali odsouzeného nad oheň tak dlouho, dokud ho neuškvařili k smrti. Naposledy se mohli občané přesvědčit, co je to partyzánský soud. A současně mohli vytušit, jaká bude u nás cesta práva, až se chopí moci komunisté...
     Matyášek byl mrtev a jeho cenná sbírka známek zmizela. Ještě v roce 1945 byla alba i s podpisem původního majitele spatřena Vincencem Koutníkem v brněnském bytě partyzánského velitele Rudolfa Procházky. A jak zúčtovali Bystřičtí s touto minulostí? Matyáška poplivali a jeho úmrtí ani nezanesli do matriky, Procházkovi pak odhalili v době normalizace bustu na budově muzea. Dnes už tam busta zase není a o Matyáškově popravě se ví, že šlo o barbarskou vraždu. Jen o té sbírce známek se už neví nic!
     Masakr na jimramovských četnících v  květnu 1945 by si také zasloužil delší rozbor. Zrovna tak i likvidace velitele povstání v  Jimramově Mrštíka a jeho druha Bašty. Pamětníci vědí své… Často docházelo k  excesům z  pomstychtivosti, ale často také kvůli umlčení svědka nelichotivých činů.
     A jak si mnohdy počínali osvoboditelé rudoarmějci? Jejich příjezd nebyl pro obyvatelstvo často nejveselejší. „Rus si v mém bytě počínal jako nepřítel. Kořistili a dělali násilnosti. V noci neodolaly opilým vojákům ani zamčené dveře,“ vzpomíná na osvobozování Letovic Josef Stahl. A vypočítával ukradené hodinky, šatstvo, prádlo, bicykly. Spisovatel Stanislav Vodička zase popsal sovětské namlouvání v Tasově. Rudoarmějec namířil automat a zavelel: „Davaj žínku!“ O. Izdný v  publikaci o Meziříčku také popisuje, jak Rusové kradli koně a popíjeli líh. „Lidé byli rozčarováni a báli se. Vojáci prošlí válkou a zvyklí jinému životu se dopouštěli surovostí a násilí. Ještě hodně dlouho lidé vzpomínali na jejich „davaj nemnožko spirtu“ anebo „davaj časy““.
     V  Kostelci na Hané si lidé stěžovali na radnici, že po nich osvoboditelé chtějí v  jednom kuse jízdní kola, „časy“ a touží po „krasivych baryšňách“. Pan Rudolf Požár zavzpomínal na 10. květen 1945 ve Velkém Meziříčí, kdy z  jejich domu „zmizeli vojáci a s  nimi veškerý cenný majetek – peníze, peřiny, hodinky, hodiny, budík, šatstvo, nádobí i teploměr. Jsme tedy osvobozeni zcela a nadobro. Nechť tedy každý ví, že tyto jednotky nerozdávaly dětem čokoládu, ani hladovějícímu obyvatelstvu potraviny, ale všude jen kradly a rekvírovaly, tj. odnímaly soukromý majetek všeho druhu.“
     Bedřichu Jelínkovi ze Sobíňova utrhl rudoarmějec hodinky i s  řetězem, srazil ho pak z  vozu a střílel do vzduchu. „Davaj mašinku, davaj časy, davaj vodku, davaj děvušku, davaj žínku!“ ozývalo se halasně i na Chotěbořsku. V  Oudoleni se jedna dívka zachránila útěkem před znásilněním. Zhrzený Rus ji však střelil do nohy, která jí musela být amputována. Budoucí herečka Květa Fialová byla jako patnáctiletá znásilněna dvěma sovětskými vojáky.
     Spisovatel Vladimír Körner označil 2. ukrajinský front Malinovského za „příchod drancovací armády“.
     Snad nejotřesněji líčí příchod Rudé armády na Brněnsko Zdena Kaprálová ve své vzpomínkové knize. Její manžel si chtěl osvoboditele vyfotit, ale důstojník mu aparát okamžitě ukradl. Přitom se ukázalo, že má na ruce více než tucet drahých hodinek. Poté jeho mužstvo vyrabovalo hostinec v Říčkách a zcela opilé vedlo s Němci boj takovým způsobem, že ohrožovalo civilní obyvatelstvo i malé děti. Poručík hrál během přestřelky na balalajku, obsluha polního děla nepustila z ruky láhev vodky a svým raněným opilci vůbec nevěnovali pozornost. Také jich v Říčkách nedaleko Ochoze u Brna padlo na 250!
     „Ničevó, nas mnógo,“ halasili přitom. Po skončení přestřelky zcela vyrabovali a zničili dům manželů Kaprálových, jejich pomocnici Aničku řada vojáků opakovaně znásilnila a totéž provedli s manželkou brněnského policisty, která se sem přišla ukrýt. Ta pak skončila na psychiatrii. Rusové kradli i prádlo ze šňůr, hodinky zalévali do cukru a posílali je do vlasti, budíků měli nasbíraný celý pytel, záchodové mísy z neznalosti zacpávali botami, aby voda neodtékala a v ordinaci doktora Poláčka vypili nejen všechen líh, ale přes varování i jedovatý chemický roztok. Obdobný případ se stal v Humpolci, kde osvoboditelé vytáhli v místní škole z lihu devítimetrovou tasemnici spisovatele Kuděje a náplň poté vypili... Nelze se pak divit prohlášením svědků: „Jestli tohle jsou přátelé, tak žádné nepřátele ani nepotřebujeme!“
     „Mám dojem, že na tohle osvobození každý z nás pěkně doplatil,“ naznal jiný očitý svědek. Partyzáni pořádali už po válce hony na Němce a stříleli je bez jakýchkoliv procesů.
     Bylo už po 9. květnu, když Srb Jožka postřílel ve Starém Ransku 9 německých zajatců. Zdaleka nejen v  Bystřici, Fryšavě či Vranové Lhotě se stříleli už po válce veřejně Němci. Karel Janáček popisuje v  knize „Historie, o které se nemohlo mluvit“ událost z  města Ch. Tam jistý gardista zastřelil každého desátého příslušníka z  asi stočlenné odzbrojené roty 9. května a za další dva dny stejně odpravil německého správce statku a jeho manželku. Nejdříve jim však dovolil, aby se políbili…

     DVA ŽIVOTY

     Tak jsem vám přišel z  práce a z  venku, sedl jsem k  televizi a nechtěl už o ničem přemýšlet. Chtěl jsem relaxovat a něco se dozvědět. Protože dávali fotbal, začal jsem fotbalem. Plzeň hrála s  Jihlavou a měla se dočkat korunovace. Rozhodčí obraceli řadu zákroků v  její prospěch a nakonec uznali Plzni gól z  jasného ofsajdu! Běžná věc v  posledních pěti letech...
     Na to se dále dívat nebudu, ať si Plzni klidně pohár dají a ani o něj nesoutěží, řekl jsem si. Na vedlejším kanále exceloval doktor Rath. Většině národa by asi nevadilo, kdyby ten arogantní frajírek se sedmi miliony v  krabici od vína ve vězení hnil, ale to on samozřejmě nemá v  úmyslu. A tak údajně spadl z  kola, a když to nepomohlo, rozešel se s  advokáty. A hned obvinil z  obstrukcí advokátní komoru.
     Na tohle opravdu koukat nemusím, přeladil jsem tedy. A vida, Jana Nagyová! No ta má tedy slovník! Čím toho Nečase tak uhranula, no měl on rozum? Tahle hrůza stála za pádem vlády a rozkladem celé pravice? No ta by mi nestála ani za pozdrav, přepínám!
     Cože? Prezident v  troskách? Cizí státníci se docela drží, ale ten náš? Ještě štěstí, že nemluví! Vypínám všechno!
     Naštěstí mám vnučky! Beru je na výlet a pak i do hospody! Ale nesmí tam být televize. Té čtyřleté poručím šuknofleky, jenže ta mrška hned přečte na tabuli, že mají i vepřové minutky a ďábelské tousty! Tak ty maily mi opravdu posílá ona, já podezíral sestřičku. Ta desetiletá mi teď slibuje, že mi doma zahraje na piano Jaroslava Ježka. Po kom ty holky jsou tak chytré, marně přemýšlím. Po mně asi ne...
     „Ty dědo, já píšu básničky za Putina a na Zemana! Kousek ti řeknu, chceš?“
Anežka recituje a mně je to jasný! Holky budou po mně! Jen ať doma nepouštějí televizi, ten reálný život je úplně jiný než v  té namodralé obrazovce! Tento má ještě smysl! Jdeme společně k  ohradě krmit kozy...

     PIVO, VEDRA, SOCHY

     Má se dělat něco smysluplného. Ne sekat trávu, to bych nechal lidem s  IQ 20 a méně. Koho normálního může uspokojit sekačka? Ale když celý den opravdu něco smysluplného děláte, chce to večer relax. Já vyrážím na kolo a medituji nad pivečkem. Takhle jsem včera dorazil do Doubravníka. Byl rekordní teplotní den, pot ze mne jenom kapal. Servírečka přišla pohledná, ale nebyla při smyslech.
     „Budete jíst?“ vybafla totiž na mne.
     „Jíst si přece nezasloužím, ale pil bych,“ zavrčím a sednu ke komusi. Než se pořádně podívám, slyším stížnost. No jo, spisovatel Plápolavý!
     „Fialovýmu dali! Tomu loni dali!“
     „Myslíte Fialového poustevníka?“
     Ale kulový! Fialového! Oldřicha! Co loni vydal ty tendenční historky z  osvobozování. Je to psané jazykem 70. let. Však to také zdědil...“
     Pan spisovatel Plápolavý vůbec neplápolal, ale pořádně čadil. Prý ten Fialový nikdy nic pro mikroregion Bobří hráz neudělal, jen si podal žádost a ranec peněz dostal. On, tedy Plápolavý, dělá už desátým rokem přednáškové turné po všech obcích, je autorem tabulí na všech návsích a nepřekonatelným pohřebním řečníkem! Když teď chce vydat celoživotní knihu a podal si žádost na stejnou organizaci, utřel hubu! Nic mu nedali. Přitom se chystá jeho životopis do nějaké prestižní encyklopedie, jenže tady už domácí svou činorodostí otravuje.
     „Čert vem knížky, já mám rád pivo. A nejlépe s  tradicí,“ skočil jsem mu do řeči, když servírka přinesla první Doubravnické. Na rtech lehce nasládlé, ale vzadu na jazyku už více hořké nežli plzeňské! No to je vám dobrota, kam se hrabou nějaké knížky! Takhle poznávám rodný kraj! Jedu a degustuji! V  Borovince Medarda, v  Edenu Mitrovského, v  Meziříčí Harracha. Teď Doubravnické s  tradicí!
     „Jakápak tradice!“ věděl Plápolavý. „V  roce 1631 tady vařili jakési pivo, které se více podobalo kaši, pak tu skoro čtyři staletí nebylo nic a od loňska vaří tohle! To je nějaká tradice?“
     Bylo mi to jedno, jen když je vychlazené! Vedra jsou tak příšerná, že se rozpouští zcukernatělý med!
     „Ještě do toho banderovci a připadal bych si jako v  sedmačtyřicátém!“ perlil pan Plápolavý, kterému nedali ani haléř na knihu. Členská schůze mikroregionu Bobří hráz jeho žádost zamítla v  poměru 28 : 0! A to mu vadilo nejvíce.
     „Kdybych to prohrál 15: 13, tak ani nepípnu. Jsem bývalý tenista, klidně prohrám v  tajbrejku! Ale kanára 28:0, to nesnesu! To přece odporuje Gaussově křivce!“
     „Kdybyste byl dobrej, brali by vám rukopis sami z  ruky,“ dovolím si svůj názor a Plápolavý mě sejme tvrdým pohledem. Pak prohlásil s  naprostým despektem na slovo sportovci: „Vedou to tu sportovci!  Dali to úkolem odhlasovat a plebs poslechl. Nikdo neměl odlišný názor! I rada města jim vždycky všechno odsouhlasí jednomyslně! To je nějaká rada, když nikdo nemá vlastní názor? To je k  zblití! Ti sportovci rozumí jenom fotbalu a podobnejm hrám, ale teď chtějí navrhovat dokonce sochy! Jo, sochu betonového Bobra chtějí za městské záchodky! Prý na prolézání! Uzavřou smlouvu s  jakýmsi pochybným tvůrcem, a pak si to teprve dají odhlasovat! A co myslíte? Dopadne to stejně jako s  mojí knížkou! Také jednohlasně! Monstrum Bobra tady bude zaclánět tři století! Neskutečný kýč, hnus a humus! Petici proti němu ale podepsaly stovky kapacit. I Štreit, Macháček, Milivoj Husák. Ale sportovci tomu chtějí rozumět lépe.“
     „Co by nerozuměli,“ zastal jsem se jich. „Také jsem sportoval, byl jsem vyhlášený kanonýr. Za stavu 5:5 jsem byl autorem 8 branek! A teď je ze mě estét a píšu kulturní recenze.“
     Pan Plápolavý mávl rukou a začal přednášet pasáže ze své zamítnuté knihy. Poznal jsem, že to není úplně hloupé.
     „To je dobrý! A na to vám nedal region?“
     „Jenom mikroregion! No sportovci! To víš, schopný člověk mikroregion nepovede. Schopný dělá pro sebe! Pak mají rozumět sochám a mé knize. Tohle by Fialovej nikdy nenapsal!“
     To jsem byl ochoten připustit, ale už jsem se pouštěl do druhého kousku. Servírka byla ještě krásnější a pivečko jedna báseň! Jenže Plápolavý si stále vedl svou.
     „Proti Bobrovi zahájil tažení i malíř Franta Drápal! Víte, kdo je Drápal? Přece kmotr knihy o našem městě. Proč se tedy ti sportovci neporadí s  kmotrem? Každý kmotřenec by se s  ním měl radit! Oni ne... Sami jsou kmotři!“
     Klidně bych si dal i pivo Kmotr. Já mám to vedro tak rád! Vedro je báječné, protože je pořád skvělá žízeň. Pošlete sem ty banderovce!
     Pak se zaleknu: „Hola, co když bude takové sucho, že všechno vyschne? Nebyla by voda na vaření piva!“
Pan Plápolavý konečně zaplápolá: „Nebude ani voda do betonu! Bobra uplácají jenom z  písku a ten se rozpadne!“
     Konečně jsem ho přesvědčil, aby si dal pivo s  tradicí.

    PROČ SE PŘEDHÁNĚT V  MUCHOLAPKÁCH?

     Konečně se rozvířila diskuze o sochách, jejich úrovni, vkusu publika, oblíbenosti kýčů a podobně. Lidé prý to chtějí, tak jim musíme podstrojovat. Čím horší menu žádají, tím hůře budeme vařit. Tahle logika ovšem není pro mne, já horuji pro to, převychovávat i bufeťáky na gurmány a znalce. Krůček po krůčku. Vím, že to snadné nebude... Ale podstrojovat těm nejhorším jen proto, že to jinde funguje a zkažené zbytky se prodají a vyjedí?
     Jeden galerijní znalec trefně přirovnal jistý druh kýčovitých soch k  plytké turistické mucholapce.
     A já si říkám, proč kopírovat mucholapku odjinud? Tam těch mucholapek mají na desítky, každá muška se tam tedy unaví, usedne a něco utratí. Pokud však přiletí k  nám, okoukne tu jedinou mucholapku a poletí hned pryč. Vůbec u nás neusedne!
     Neměli bychom raději místo tohoto kopírování vymyslet něco našeho? Unikátního, co jiní nemají? Před pár dny jsem provázel turisty lesem mezi Lískem, Vojtěchovem, Zubřím a Koníkovem. Těch unikátů, co tu je! Turisté byli navzdory nepříznivému počasí nadšeni, a to jsme nestihli úplně všechno.
     Ale našli jsme pomník posledního vlka! Kde jinde něco takového mají? Na Vysočině maximálně u Jinošova. O kus dále jsme stáli u památníku, kde hrabě zastřelil jedinou ranou tři srnce. Tak tohle nemají nikde jinde! Následoval smírčí kámen U Pytláka z  nedvědického mramoru s  nádherným nápisem, křížem, puškou a letopočtem 1569! Kde mají podobně starou a krásnou památku? A to není v  tomto lese všechno! Je tu Krejčího kámen u Vojtěchova, Kubíkův kámen u Zubří, je tu Stopa Járy Cimrmana, prameny Bystřičky, hluboké lesy, je to prostě plno zajímavostí! Jen ty pomníky by potřebovaly opravit a restaurovat. Bylo by to záslužnější, než utrácet za mucholapku. Naučná stezka by měřila jenom pár kilometrů a nabídla by program opravdu záviděníhodný!
     Určitě by vstrčila do kapsy kdejakou plytkou mucholapku!
                                                                                                                                 Hynek Jurman

     KAM VÍTR FOUKÁ...

     Hrdina tohohle povídání byl v  době mých školních let okresním školním inspektorem, tuhým normalizátorem, stalinistou. A předním okresním ideologem, který v  regionálním tisku opěvoval Vítězný únor, VŘSR a podobné rudé „svátky“.
     To před jeho návštěvami se třásli ředitelé škol i učitelé, to podle jeho instrukcí se psaly školní kroniky. V  době jeho školního i stranického inspektorování nesměla vystavovat malířka Anna Poustová a budoucí akademický malíř Jiří Štourač mohl hodit s  rodinou do kostela jenom tajně ve vzdálených farnostech, aby maminka, učitelka neměla existenční potíže. Ta ještě po dlouhých létech hlasitě vzpomínala, jak příšerná to byla doba, jak po ní šla ředitelka, nad kterou zase držel rudý karabáč náš inspektor.
     V  těch časech nemohli mnozí díky tomuto karabáči studovat vůbec, nebo aspoň ne to, co hodlali. Mohl bych o tom dlouze povídat...
     Inspektor měl jako jediný exkluzivitu na vydávání různých brožurek v  rámci celého okresu. A tak vydával jednak své plytké verše, a potom soupisy malířů, spisovatelů, hudebníků. Fakta čerpal velmi povrchně a navíc nikdy nepřidal jedinou vlastní myšlenku. Vznikaly tak děravé kompiláty, v  nichž mívali čestné místo marxisté. Žádného věřícího autora či dokonce kněze, jsem tam nikdy nenašel.
     Ke konci té hrozné doby jsem potkal pana inspektora na půdě  okresní knihovny, kde jsem mu na rovinu řekl, že v  jeho spiscích postrádám právě tyto autory. On mi bezostyšně tvrdil, že žádný farář nikdy nic pořádného nenapsal.
     A co Deml a Dokulil? Nebo hluboce věřící Zahradníček? Ptal jsem se, ale on nereagoval.
     Jen co komunisté padli, psal stejný člověk, to už ale nebyl inspektorem!, že se bude v  Polné celebrovat slavná mše svatá. No to jsem z  toho málem omdlel! Ale proměnám stalinisty ještě nebyl konec! Na Bílou sobotu 2002 zahajoval ve Sněžném jakousi výstavu a ejhle! V  souvislosti s  malířem Jindřichem Zezulou hovořil i o básnících Demlovi a Dokulilovi!
     A co píše dneska člověk, který má hroší kůži, ohebnou páteř a absenci sebemenšího kousku cti a studu? Je na prahu devadesátky, ale stále sestavuje svoje kompiláty. Nikdy ještě nepřišel s  něčím, co by nebylo běžně známé, jen to balí do stále stejných článečků a nabízí tam, kde nejsou schopni tisknout něco nového a zajímavého. Bezostyšně píše i články o výtvarnících Anně Poustové a Jiřím Štouračovi! Zrovna o těch, za jejichž perzekuci tu přímo tu nepřímo mohl!
     Je mi z  toho zle. Každý vyprofilovaný extrémista by se měl držet své vyšlapané cesty! Nepřebíhat a nekličkovat! Ať už je to Petřík nebo Pavlík!
                                                                                                                                                                            Hynek Jurman

     KULAK STUDNICKÝ

     Ta noční bouřka a liják jim pomohly! Boží dopuštění! Dvůr zůstal celý pod vodou, písek zanesl kanály, a tak se nabídli. Pokusí se vodu odvést. Namísto toho odvedou sebe! S  pomocí vodovodní trubky překonali s Láďou hned tři zdi. Šplhal jako opičák! Nahoře se zapletl do ostnatého drátu, urval v  něm podrážku, ale drát ho nezastavil. Trochu kulhal, zlomené chodidlo ještě zcela nesrostlo. Kulhal, ale utíkal. Cyrdo, běž!
     Hnali se příkrým svahem vězeňského sadu k  bachařským domkům. Poslední zeď je už hračkou a rázem jsou u silnice. Naštěstí mají civil, vlastně pracovní modráky, svetr a čepici. Kabáty odhodili ještě na dvoře, aby jim nepřekážely. Ve dne by zvolnili, aby nebyli nápadní. Na chvíli by se ztratili ve městě, zřejmě by zamířili na opačnou stranu. Jenže je deštivá, neprůhledná noc, a tak prchají, co můžou. Nejkratší cestou do hor.
     Ten nečas jim pomáhal. Dává jim trochu času, získávají náskok. Ti vzadu hned nepochopili, že někdo utekl. Nechtělo se jim do deště. Váhali, a pak chvíli trvalo, než zformovali komando. Nakonec vzali psy a přece jen vyrazili. Smečka se hnala za nimi! V  dáli slyšeli štěkot...
     Musí do řeky! Skočili tedy do Váhu a kus se v  proudu brodili. Spletli psy, vrátili se na břeh a zamířili k  nedalekému mostu. V  tom lijáku snad už psi stopu nenajdou. Musí do hor a dále na Moravu. Láďa byl vpředu, ale i on kulhavým během mířil k  zalesněným horám.
     Cyrdo, běž! Cyrdo, běž! Cyrdo, běž! Většinu života běhal, a jak! Většinou všem utekl. Vyhrával! I teď musí vyhrát. Svůj život! Cyrdo, běž!
     Takhle na něj řvali diváci. Na mistrovství republiky i na olympiádě. Tři závody běžel na olympiádě! Nyní však běží závod neskonale důležitější. Nejde o medaile, běží o život. Cyrdo, běž! Cyrdo, běž!

     ADVENTNÍ ZAMYŠLENÍ

     Lidi zlatí, člověka tak ovlivní prostředí, že pak má problémy zvyknout si na něco jiného. A vůbec nemusí jít o skleníkový typ, který má problém ve vichru a mrazu. Je to složitější a oboustranné. Tak třeba já.
     Já často obcoval a nakonec se i přátelil s  takovými zástupci duchovních elit, jakými byli Mistr Lukavský, opat Tajovský, Ludvík Kundera a dnes třeba Jindřich Štreit. Potkal jsem i další výrazné osobnosti, Jirku Štourače, Romana Podrázského, Radka Zejdu, Miloše Slámu, Josipa Kleczka, Jaromíra Tomečka, Jana Skácela či Juru Plieštika. A další, o mnohých píšu v  knize Nesmazatelné stopy… Z  jejich společnosti jsem vždycky odcházel s  pocitem nesmírného obohacení. Povídání s  nimi mělo ten dopad, že já poté musel vždy něco hledat, číst, studovat, po něčem se pídit. Tyhle kontakty mě prostě pozvedávaly z  obecného bahna, v  němž se většina populace převaluje. A když se z  toho bahna alespoň trochu odlepíte, jen těžko toužíte po novém zabřednutí.
     Toho bahna kolem nás je přehršle a jako nejhutnější mucholapka uchvacuje každého, kdo se dá. Média téměř nepřipomínají Josefa Hlávku. Ten na deset let ochrnul a ztratil zrak. Pak se zázrakem uzdravil, zakládá nadace, podporuje vzdělání a kulturu národa. To on zaplatil opravu Karlova mostu po povodni a zakoupil sochu svatého Václava pro Václavské náměstí. Založil akademii věd, národohospodářský ústav a studentské koleje. Všechen svůj majetek, asi 500 milionů v  dnešních korunách, věnoval Hlávkově nadaci. Ta poskytovala obživu studentům a vědeckému i uměleckému životu českého národa. Ani korunu nedal Hlávka na politiku a na ryzí charitu, neboť člověk se má snažit sám. Být mecenášem, nikoliv charitou! Hlávkův odkaz je jasný: sociální stát je pitomost, protože se nikdo nebude snažit a společnost degraduje!
     O takovém Hlávkovi bych nařídil psát denně do novin a na servery. Místo Hlávky se v  těch dnech, kdy jsem tohle promýšlel, psalo o tom, zda je jakási modelka Agáta ožralá či těhotná. To jsou starosti v  tom bahnivém bulváru…
     Když jsem poprvé slyšel v  televizi Halinu Pawlovskou, hned jsem psal do redakce protest, neboť ta tělnatá dáma bezostyšně lhala o Habsburcích. Byla to ovšem moje chyba! Nepochopil jsem, že to měl být humor, proto mi nikdo neodpověděl. Bez toho jejího bahýnka jsem dodnes dobře živ. Totéž platí o údajném humoru jistého pana Genzera či o Rudovi z  Ostravy. Na jedné návštěvě jsem byl nucen v  televizi zhlédnout pořad, v  němž se kdosi o cosi snažil a Ruda z  Ostravy to měl zhodnotit. Tento Ruda se pokaždé zašklebil, nikdy nic pořádného neřekl a publikum řvalo smíchy. Nerozuměl jsem tomu. Nikdy mě nedokázal pobavit ani pan Pavlásek alias Tydýt. Ten teď začal tančit a to takovým způsobem, že od poroty dostává sotva polovinu bodů co ostatní. Noviny píší, že je Cimrmanem českého tance, že opět jen propochodoval parketem a že by se jen těžko hledalo větší motovidlo na parketu. Jenže hlasují diváci a ti mu přejí. A tak pokaždé motovidlo Pavlásek postoupí do dalšího kola. Nepřipomíná vám to něco?
     Znáte snad větší motovidlo na prezidentském stolci, než je Miloš Zeman? Já tedy ne! A přesto jej většina zvolila! Lidé, kteří místo vlastních životů žijí stupidními televizními seriály, kteří se nechávají bavit Pawlovskou, Genzerem a Rudou z  Ostravy, posílají hlasy Pavláskovi a volí Miloše Zemana. Takový lidem se jistě líbí i sochy Michala Olšiaka. Ostatně král kýče Olšiak dostal v  komunálních volbách ve Žďáře nejvíce hlasů ze všech kandidátů! Co na tom, že tento „sochař“ nikdy v  politice nepůsobil a nikdy nic pro správu věcí veřejných neudělal. Bahnem se brodících občanů je zřejmě nejvíce, a pak zákonitě musejí dostávat nejvíce hlasů Pavlásek, Olšiak a Zeman. Stejní voliči volí každé čtyři roky do Parlamentu Karla Černého, který ještě za nějakých 17 let nikdy v  Parlamentu nepromluvil až na jedinou zmínku o legionářích, což je na 17 let práce opravdu málo. O to zdatnější bývá Karel Černý na rautech. A protože politickou práci jenom předstírá, ve spoustě volného času píše knížky. Snad povzbuzen Miroslavem Grebeníčkem, který napsal komunistickou předmluvu k  jeho prvotině. V  novinovém rozhovoru se dokonce hlásil už k  autorství či spoluautorství téměř 30 knih. Co na tom, že i jeho sociálnědemokratičtí kamarádi halasně hlásí, že Karel ještě nenapsal ani nevydal jedinou vlastní myšlenku. Že vlastní myšlenky nemívá, o tom svědčí jeho mnoholeté mlčení ve sněmovně, to je jasné! Ale Karel Černý dokáže přebírat celé pasáže z  jiných knih a především svým jménem podepisuje sbírky poštovních známek (přitom je sám nenavrhoval, ani neryl) a historických pohlednic (fotografoval je samozřejmě někdo úplně jiný). Karel to však umí podepsat a sežít honorář. Spisovatelství mu ve skutečnosti nejde a při běžné konkurenci by jako autor zemřel hlady, ale protože politikem, navzdory královskému platu, je ještě horším, uvádí na volebních lístcích jako povolání „český spisovatel“. Je to nehoráznost nejhrubšího zrna, ale na v  bahnech se brodící to platí.
     Mohou za to i novináři, kteří s  ním dělají s  vážnou tváří rozhovor jako se skutečným spisovatelem. Stejní novináři si ostatně nevšimnou, že téměř tisíciletí vznikaly i na Vysočině stovky hodnotných soch od gotických a barokních až po ty moderní. Nikdy se o nich ani slůvkem nezmíní, ale o tom nejhorším, co kdy v  kraji vzniklo, o příšerných kýčích Michala Olšiaka, píší bez uzardění pořád dokola.
     Stále více lidí si na něco stěžuje. Pokud ovšem volí Olšiaka, Pavláska, Černého a Zemana, nemají si proč stěžovat. Dobře jim tak!
     Mají na Hradě trosku, kterou musí několik lidí podpírat. To bych mu nevyčítal, sám už také nechodím jako za mlada a bude to jen horší. Ale! Jen z  těchto fyzických důvodů by měl prezident rezignovat. Vedle dravých chlapců i dam na setkáních hlav států vypadá opravdu uboze. Kdyby měl soudnost, tak rezignuje a užívá si důchodu na Vysočině. To mu jde!
     Ale nejde jen o fyzickou stránku, jedná se i o ducha. Toho míval Miloš Zeman bystrého, ale kdeže loňské sněhy jsou. Do čeho se dnes pustí, ve všem se mýlí a sklízí úsměšky těch bystřejších. Ať už jde o ruské disidentky, segregaci postižených dětí, údajný článek Ferdinanda Peroutky, ponižování a podbízení se Rusku i Číně, ověšování státními vyznamenáními ne podle skutečných zásluh, ale jen podle podpory jeho volební kampaně, atd. Pan Zeman se blafuje, ztrapňuje, den ode dne je ubožejší, ale přesto své zastánce má. Právě ty, co moc nepřemýšlejí, nemají vlastní názor a volí Olšiaka, Pavláska, Černého a Zemana. Lidi z  bahna...
     A tak pro tyto jednodušší, v  bahně se brodící, uspořádal pan prezident 17. listopadu velké panoptikum. Spojil se k  tomu s  nahnědlými fašouny, pozval si zpěváka, který ani neumí slova hymny a postavil se po bok kariérního komunisty Veleby, který mu ovšem dělá neplaceného advokáta a povolného podržtašku. A zatímco studenti nejsou puštěni k  desce na Albertově, sváží autobusy z  Moravy pod taktovkou komunistického starosty Zemanovy příznivce na jeho podporu a vybavují se transparenty se stejným sloganem. Na oplátku mohou protekčně do Hradu bez jakékoliv prohlídky a ještě dostanou bufet.
     A zatímco nejsou vpuštěni studenti, slaví po prezidentově boku výročí porážky komunizmu velký a kariérní bolševik Veleba. Dnes už ovšem překabátil, je šéfem Zemanovců... Umíte si představit větší komedii? To jsou paradoxy, Václave...
     Ale zdržím se dalších komentářů a dám slovo fundovanějším. Aspoň pár citátů z  běžných periodik: „Miloš Zeman se nerozpakuje spojit s  extrémně pravicovými a xenofobními skupinami toho nejhoršího ražení.“
     „Zeman přispívá k  prosazení cílů teroristů z  Paříže.“
     „Pachuť bývalého totalitního propagandistického nevkusu z  celého nepřirozeného aktu doslova čiší.“
     „Nejdříve náckové, pak ostatní – to je přece jasný.“
     „Zeman chtěl akademickou obec ponížit.“
     „Zeman zneužil své ochranky k  vykázání všech politických protivníků a k  ovládnutí prostoru policejní mocí.“
     „Studenti i jejich učitelé letos v  listopadu ztratili na Albertově svobodu.“
     „Miloš Zeman vystoupil na mítinku hnutí, který je nejen mimo parlament, ale i mimo „slušné politické strany“.“
     „Parta politických marginálů se hřála na výsluní prezidentského majestátu.“
     „Prezident se potřeboval za loňský rok rehabilitovat, to se mu nepovedlo… jeho nactiutrhání nepřítomných studentů má cenu hospodského žvástu.“
     „S prezidentem už nelze počítat jako s  plnohodnotným politikem… rezignoval na svůj slib společnost sjednocovat. Zjevně si netroufá vystoupit před publikem, které není řádně vyselektováno a předem pozitivně naladěno.“
     „Miloš Zeman vzkázal 17. listopadu všem občanům pokomunisticku: Kdo nejde s  námi, jde proti nám. Demokratické politické strany již nemohou s  Milošem Zemanem počítat jako s  kandidátem hodným jejich podpory.“
     „Omylem zvolený prezident, jímž většina občanů pohrdá, pronesl před hrstkou příznivců projev podporující fašismus.“
     „Prezident, ten primitivní provokatér, sprosťák, kuřák, alkoholik a ignorant obklopený hochštaplery…“
     „Možná větší právo na zahájení festivalu měla česká diverzně umělecká skupina Ztohoven než senátor Jan Veleba.“
Lidi zlatí, jak já se mám v  tom bahnu naučit brodit? To fakt nevím. Neprodá někdo vysoké holiny? A nemohli byste psát o Hlávkovi než o Olšiakovi a Zemanovi?
                                                                                                                                                                                             Hynek Jurman

                     KUDLIČKA A VOVES (ukázka)
                                  Hynek Jurman


Voves: Tak na něho pozor! To je hotový Rišelié! Intrikán. Takovej Šalbaba a Kudlička v  jednom!

Kudlička: Takže bacha na něj! (Píše si poznámky.)

Voves: Bacha na každýho! Ale co se tak kroutíte?

Kudlička: (Nohy drží křížem a šklebí se.) Ale už bych potřeboval to... Na malou!

Voves: Jako na malou stranu? Vy, takový velký straník?

Kudlička: Jo, stačí na malou. Ale je to akutní! Půjč mi svého bažanta!

Voves: Co? To nikdy! Bažant je můj nejmilejší kamarád. (Hladí jej.) Dej si támhle květináč ala bažant!

Kudlička: Ale neblbni, vždyť bych ty kytky sežehl!

Voves: Tak budete jako v manželství. Jak to vysvětloval pan farář Sehnal.

Kudlička: Co to zase pleteš?

Voves: No pan farář vysvětloval snoubencům na katechizmu, že manželství je, jako když se člověk počůrá! Chvilku prý to hřeje, a pak to hodně dlouho studí!

Kudlička: No to byl tedy katechizmus! Půjč mi toho bažanta, nebo bude zle! Poščiju ti to tady a tebe nejvíc!

Voves: Nepůjčím, mám tam už vlastní moč. To bychom byli jako Óld Šetrhend a Vinnetů. Bratři...

Kudlička: Jako pokrevní?

Voves: Ale kdeže! Pomoční! Ne po krvi, ale po moči...

Kudlička: Tak díky, pomoční bratře, (s úlevou) už mi nemusíš nic dávat!

Voves: Už je to v  suchu?

Kudlička: Naopak... V  mokru! Půjdu se hned převléct. Ale zatím to hřeje...

Voves: To jste jak po svatební noci! Než do gatí, radši jste to měl pustit do kouta. Byl byste jako Maneken Pis.

Kudlička: Ten čurající chlapeček?

Voves: Jasně! Symbol Bruselu... Voni vám tady půjčí pemprsky. Ale zpět k  tomu psaní. Když psal Březina někomu dopis, jako datum většinou napsal čtyřku, i když čtvrtého nebylo. Ale čtyřka se mu lépe psala! Mám pro něj pochopení. Nemusí se to vždycky psát po pravdě, když to není důležitý. Mám fakt pochopení. To je ten rozdíl vod fotbalu…

Kudlička: Jo, fotbal, ten důležitý je… To já mám spíš pochopení pro ten chlast! Popojedem! (Hodí do sebe další kousek.) To mně jednou plakal na rameni Franta Jeremiáš, že už nebyl pět měsíců vožralej! Jestli si umím představit, co to je! To jsem tedy neuměl… Ale když on si představil, co by ho doma od Jeremiášky čekalo, radši nikam nešel a doma pil podmáslí. Ale strádal jako pes! Tady snad takové gestapačky nejsou? Co?

Voves: Já nevím, já tady ještě nic nepil. Bráním se polykat frčky, ale první chlast jste mi donesl dneska až vy. Jinak sestry jsou tu fakt vlídné, pokud po nich nic nechcete.

Kudlička: Teď už tu bude pití pravidlem, to zařídím! A nějaké ty šťabajzny sem pozveme. Prý nejvášnivější jsou ty sestřičky řádové...

Voves: Tady je to spíše neřád než řád! Ale já s  vámi, Kudličko, nechci žádný spolky! Žádný pomoční bratr! Požádám o jiného spolubydlícího! Likvidoval jste mě, jste můj úhlavní nepřítel. Žádného jiného snad ani nemám.

Kudlička: Co blbneš! Akorát jsem tě vyhodil ze školy, jinak jsem si tě vážil! Ostře a samostatně jsi uvažoval. Byl jsi vzácná výjimka v  lidu kantorském, protože od Vítězného února se kantoři vyznačují naprostou flexibilitou hřbetu! Ty ne! Ty ne, Voves!

Voves: Tak kvůli tomu jsem šel? Byl jsem vám tím na vobtíž, Kudličko?

Kudlička: No šel jsi. Bóže! Někdo musel jít, tak šel největší rebel. U těch ostatních jsem něco na každého měl, ti radši drželi hubu. A ředitel potřebuje povolné kantory, uťáplé, podělané ubožáky, to se pak hned lépe řediteluje… Pochop to, Voves!

Voves: Ale ti uťáplí si nikdy nic nedovolí, nic nevymyslí a nikam ten stav neposunou. A já to chtěl posouvat… Myslel jsem to dobře.

Kudlička: Kašli na to! Učitelé nic posouvat nepotřebujou. Ti to chtějí doklepat do důchodu, bojí se ředitelů, inspektorů, dnes už také rodičů a dětí. A nejvíce se bojí převratů! Takže potřebují klid na svou práci. Jen si zalistuj ve školních kronikách! Jeden a ten samej kantor tam chválí Františka Josefa, o pár stránek dále Masaryka, poté Hitlera i s  Heydrichem a nakonec Stalina s  Gottwaldem. S  tím učitelé nikdy neměli problém! Proto mají takové renomé! Ale zrovna ty chceš něco posouvat! A já tě měl mít v  kolektivu! Pochop to už, Voves, tys nemohl být učitelem! A nakonec sis ještě polepšil.

Voves: Ale takovej veget jako ve školství jsem už nikdy neměl. Takový leháro! Vod tý doby jsem dělál jednou tak dlouho. Až do večera, kdežto ve sborovně hodinu po vobědě nikoho nezastihnete! A vy pořád chcete za těch pár vodučených tři čtvrtě hodin přidávat peníze!

Kudlička: Co vy? Jak my? Já už u nich přece také nejsem! A navíc mě to začíná zíbst! Brrr!
(Sahá si na klín a třese se.)

Voves: Poezie skončila, začíná próza! To máte za všechno! I za to, že jste ve škole nechal Pačesa, který klidně napsal hrubku do třídní knihy! A Kapsaté jste dal můj tělocvik. Vona pak za mnou jezdila, ať jí vysvětlím pravidla kopané a košíkové. A literaturu po mně převzal šponař z  dílen. Kterej nikdy nepřečetl knížku...

Kudlička: Ale na tom přece nezáleželo. Odborně to za moc nestálo, to je pravda, ale kolektiv se tím utužil a nikdo už ani nepípl, protože by šel taky. Měl jsem klid, ale ne na dlouho…

     Jak jsem prožil začátek února

     Prvního února slavím svátek. Když člověk něco takového slaví, čeká i nějaké gratulace. Je rád, když si na něj dobří lidé vzpomenou! Za dopoledne mi přišlo pár blahopřejných esemesek i mailů. Odhadoval jsem však, že to hlavní přijde až odpoledne. Při odchodu z  práce jsem zjistil, že mi nefunguje průkazka s  čipem, že ani nepípla. První průkazka mi vydržela dlouhá léta, než se rozlámala. Tahle druhá je stará sotva rok a vypadá jako nová. Loni na jaře, když jsem jel do práce poprvé na kole, jsem ji novou vstrčil do dresu a doma ji marně hledal. Uvědomil jsem si, že jsem před Zlatkovem, v  místě, kde se dělá balená drť, sáhl do dresu pro čepici. Tam mi mohla průkazka vypadnout!
     Abych to zkrátil, ráno jsem tam jel a průkazka na mě opravdu čekala. Zabalená ve fólii, kamiony nerozježděná, jako nová. Špinavou fólii jsem vyměnil za širokou izolepu a průkazka bezvadně sloužila až teď do mého svátku.
     Odpoledne mi už nikdo nenapsal ani nezavolal. Ani večer! Přišlo mi to divné... Že by si ani děti nevzpomněly? Ani Ája, i když za mnou byla v  pátek osobně? Vůbec nikdo?! No to byl pocit, když jsem si uvědomil, že na mne celý svět zapomněl, že nikomu nestojím ani za pozdrav! Takhle budeme jednou všichni zapomenuti! Ale proč já už dneska? Docela ztěžka se mi usínalo! Představoval jsem si, jak to hlavně dětem vytmavím! To si za klobouk nedají!
     Prý není zdravé mít u postele zapnutý telefon. Proto jej večer vypínám a dávám do předsíně. Jen jsem jej na Hromnice ráno zapnul, mohl se zbláznit! Píp, píp, píp, tuuu, tuuu, tuuu! Během chvilky jsem tam našel od 11 lidí 15 esemesek a zmeškaných hovorů. A děti se obvolávaly navzájem a měli strach, že je po mně! Byl jsem nedostupný, telefon přestal pracovat asi společně s  průkazkou. Že bych prošel radiací?
     Ale druhého dne se aparát vzpamatoval, průkazka už ne. Druhého a třetího února mi ještě přišlo hodně přání mailem i na facebook. V  těch dnech, mezi 1. a 3. únorem, jsem navázal kontakt s  lidmi důležitými pro můj román o Cyrilu Musilovi. „Zavinil“ to pan Marian Pliczka, který žije v  USA a před necelými 10 lety mě kontaktoval kvůli mé knize Stíny v  nás. Pliczka neměl příliš dobré zkušenosti s Radomírem Lužou, moje zkušenosti byly ještě horší. Aby profesor a historik mluvil každé cca čtyři roky jinak o stejné události, to bylo trochu moc. Nebojím se říct, že Radomír Luža často úmyslně lhal! A jeho obhájce Petr Kopečný ukradl z  mé knihy fotku, dal ji do své a ani se nezastyděl!
     Teď jsem při psaní románu o Musilovi zase padl na jméno Jan Pliczka. Odbojáře, skrývajícího se v  Bohdalově. Bývalý mail na pana Mariana už nebyl funkční, ale našel jsem jej na facebooku. Dozvěděl jsem se, že otec Jan Pliczka seděl s  Cyrilem Musilem v  Ilavě, ale útěku se už kvůli věku neúčastnil. Ale dostal jsem adresu na Břetislava Jeníka, který prý s  Musilem prchal. Tomu jsem nevěřil, utíkali přece jenom dva, ale do Sydney jsem panu Jeníkovi napsal. Pan Jeník mi odepsal na Hromnice. Byl na Borech, odtud jel s  Cyrilem v  transportu dvou autobusů do Ilavy a opravdu odtud také utekl! Ale až o půl roku později!
     Mezitím jsem nadhodil další udičku! A večer 3. února mi zavrní mobil a ozve se: „Cyril Musil!“ Ne, nemohl to být hrdina mého románu, byl to jeho synovec! Dozvěděl jsem se zase mnoho věcí, v  tolika drobnostech si udělal jasno! Konečně znám i datum útěku z  Ilavy, vím i jaké bylo tehdy počasí. Celkem jsem to dobře odhadl, ale teď je to jisté. Byl to památný den, kdy hrdina prchl z  vězení! A zrovna toho dne se narodil můj respondent, Cyril Musil synovec!
     Ráno 4. února mi volali z  brněnského rozhlasu do živého vysílání. Popřáli mi k  narozeninám a provedli jsme improvizovaný rozhovor. Mobil to vydržel, promluvil jsem i o svých nových kontaktech pro román. Odpoledne 4. února jsem poseděl s  kolegy a kamarády na Clubu a s  Petrem Peškem jsme pro ně sehráli světovou premiéru pro uzavřenou společnost hry Kudlička a Voves. 
     V  sobotu 6. února jsem s  příbuznými a blízkými poobědval na Barborce v  Nedvědici a v  zábavě jsme pokračovali u mne doma až do večera. Dostal jsem v  těch dnech plno přání a plno hodnotných darů! Musím se ještě revanšovat, bude letní grilování. Jsem rád, že mám kolem sebe báječné lidi. Snad se jim odvděčím i románem o Cyrilu Musilovi!
     K  nejhezčím čtenářským přáním patří to od Josefa Černého, k  nejlepším rodinným snad Míšovo přání na facebooku s  fotkou s  mými vnučkami: Ne, není nejkrásnější (nemyslí si) ani nejchytřejší (myslí si? ˘), ale je určitě nejlepším taťuldou, co můžu mít! Nečůrá do řeky, co teče sama a umí žít. Všechno nejlepší, velkej chlape a jubilante!
      Líbilo se dalším 36 uživatelům!
     Tak díky, přátelé, a držme se! Někdo dostane rozum s  léty, někdy přijdou roky samy... ˘                                                                                                                                                                                      

                                                                                                                                                                                             Hynek Jurman