Problematika štěpánovského farního kostela - 1

     U devětkrát přeoperované lidské bytosti jen těžko stanovíme, jakého je vlastně pohlaví. Pokud však původní mladík vyjde ze všech těch operací vizuálně nakonec tak, že vypadá jako žena, z minisukně čouhají hezké nohy, pod halenkou se vlní ňadra a dlouhé vlasy lemují jakž takž něžný obličej, pak asi řekneme, že jsme potkali ženu.
     Podobné je to u historických staveb. Většinou projdou tolika přestavbami, že sice můžeme mluvit o jejich původu, ale konečné pojmenování přece jen závisí na posledním vzhledu. Pokud je tedy románský kostelík bez podstatnějšího zásahu stále stejný, je prokazatelně románský. Pokud je ovšem takový kostelík z počátku 13. století přestavován tu goticky, tu barokně a nakonec dostane kabát kubistický, bude zřejmě kostel označován za kubistický. Tak je tomu u farního chrámu sv. Petra a Pavla ve Štěpánově nad Svratkou.
     Problematika zdejšího kostela by nebyla opředena žádnými záhadami, kdyby v jeho stavebním vývoji nezačal bádat jistý Jaroslav Sadílek, který mění názory v mnoha vědeckých i pseudovědeckých sporech vždycky podle potřeby. Čertovo kopýtko spočívá v tom, že pan Sadílek je na nových a zajímavých závěrech svého bádání existenčně závislý. Nedělá to tedy z lásky k historii a pro radost, dělá to vyloženě pro obživu, z čehož se dá svým způsobem pochopit jeho nesnášenlivost v názorech i přímo jakási posedlost a pomstychtivost. On nemůže ctít závěry jiných, za to by mu žádná obec nic nevyplatila, a proto je pseudovědecká dráha odborně nevzdělaného Jaroslava Sadílka lemována jen údajnými objevy a především problémy, spory a skandály. Jen se zeptejte na zkušenost s ním v Bystřici, v Ujčově, Skoroticích, Stříteži a ledaskde jinde, třeba až ve Stránecké Zhoři a Velkém Meziříčí.
     Běda člověku, který má jiný názor než pan Sadílek, případně se zajímá něčím jiným, než privileguje on. Pak je takový člověk panem Sadílkem prohlášen za kreténa, je jím dehonestován, urážen a špiněn. Za kreténa tak byl panem Sadílkem před mnoha svědky označen i herec Radovan Lukavský, historik Ivan Štarha, šmahem celý Památkový ústav v Brně a mnozí další. Těmi nejvulgárnějšími slovy, jaká lze jen vymyslet, urazil po telefonu bystřického pana faráře i tajemnici městského úřadu. 
Vlastním jeho poníženou supliku z roku 1994, kdy potřeboval uvést do problematiky našeho kraje, a tak mě nazýval největším znalcem Štěpánovska. Jakmile uveden byl, jakmile jsem mu ukázal štěpánovské doly a poskytl leccos zajímavého, stal jsem se kreténem a nechtěně i jeho úhlavním nepřítelem. Jakmile podobně vytěžil poznatky od ředitele bystřického muzea, začal jej označovat za zcela neschopného kreténa. Tolik k charakteru pana Sadílka. 
     Pro aktuálnost uvádím ještě pár dní starý výlev jmenovaného v jedněch internetových novinách. Během chvilky tam zcela dehonestoval redaktorku novin paní Křížovou jen proto, že napsala o Mitrově něco jiného, než si myslí Sadílek, dále pana Černého z Nového Města za to, že napsal historickou brožurku jinak, než by ji napsal Sadílek a nakonec jedním dechem i mě jen za to, že zjistil můj záměr psát dále o štěpánovském kostele. O věcnosti a profesionalitě dotyčného svědčí i to, že u paní Křížové urazil osobními výpady její široké příbuzenstvo a dokonce i zemědělské produkty tohoto příbuzenstva a v případě mém do toho zapletl i Marxe, nezletilá děvčata a ještě mnohé jiné. Že by se měl pan Sadílek léčit, je z toho zřejmé. Bohužel, na Bystřicko vtrhla nová doba a přinesli ji sem dva pánové, Dvořáček a Sadílek. Jakmile koná kdokoliv cokoliv jinak, než by konali oni dva, je oheň na střeše. Kde jdou ty klidné časy, prakticky celé 19. a 20. století, kdy si každý mohl bez urážek tvrdit svou, kdy vycházely knihy a články se zcela rozdílnými názory a přesto se nad nimi nikdo nečílil. Tolerance a úcta k druhému nám dneska chybí, tedy aspoň někomu. Účelem této práce však není probírat případnou hloubku sociálního postižení pana Sadílka. Já osobně na něm také jednu věc cením. Že se při všech svých hendikepech nestal sociálním případem, ale že se navzdory nepřízni osudu pokouší živit sám. Ale aby se uživil, musí přicházet holt s objevy za každou cenu!
     Ve Štěpánově to měl o to snazší, že se na práci domluvil s někdejším starostou za KSČM, který už jen díky stranické příslušnosti nemohl ctít moje díla. Pan Sadílek mu musel slíbit, že vybádá něco nového, co nemá Jurman ve svých dosavadních pracích. Sám mi tuhle dohodu prozradil, ze starosty si činil posměch, ale jakmile se blížil termín, tak musel něco nového dodat. Jestli se nepletu, utržil tehdy 37 000.- za pár stránek textu, který vydal na 4 články v obecním zpravodaji. Každý z těch článečků tedy přišel obec na nějakých deset tisíc korun! Jeden byl právě o kostele a na tomto objektu si pan Sadílek nadále brousí svoje ostruhy (např. ve Vlastivědném věstníku Bystřicka I.), aby se pokusil proniknout mezi opravdové vědce.
     Pomineme-li jeho proslavené fráze (hmota stavby, základní hmota, hmota věže, vysadit městečko, mírně obdélný presbytář a také slabě obdélný presbytář…), je pozoruhodný už přístup, jak se tématu zmocňuje. O štěpánovském kostele už toho bylo totiž napsáno tolik, že další texty jsou víceméně zbytečné. Proto začne pan Sadílek tvrdit, že štěpánovský kostel „je opomíjená budova“, píše o jeho „nezařazení mezi významné historické památky obce“, tvrdí, že díky předešlé literatuře (nemyslí tím ovšem nic jiného než moje dvě knihy o Štěpánovu) „je kostel uváděn jako stavba zcela nová“ a že se tedy neznalý návštěvník domnívá, že má „kostel za sebou teprve stoletou minulost“.
A jmenovitě mě obviňuje, že považuji „za směrodatný doklad o stáří kostela jeho vnější vzhled spolu s úpravou fasád“. Podsouvá, že právě já datuji vznik kostela až do 20. století, což samozřejmě není žádná pravda! Já ostatně pokud možno nic nedatuji, nejsem suchar, abych kladl důraz na letopočty. Jsem milovníkem příběhů, nikoliv suchých a navíc hodně hypotetických faktů.
     Sadílek mi však hned o pět šest řádek dále vytýká, že zámeček v Dalečíně naopak nedatuji podle vnějšího vzhledu, ale že jdu ke skutečným počátkům stavby. Čert aby se v tom vyznal! Připomíná mi to kauzy o říčce Bystřičce, kdy mstivý pan Sadílek vstoupil do diskuze s tím, že chce dát za pravdu panu Dvořáčkovi, aby v dalších odstavcích všechna Dvořáčkova tvrzení vyvracel. Také mi to připomíná spor o Antonína Bočka, kdy Sadílek mění názory podle potřeby a je pak překvapen, že jeho kotrmelce může někdo citacemi prokázat. Anebo názor na podobu hřbitovního kostela v Bystřici, kdy muzejní rada i s panem Sadílkem měnila několikrát názor podle potřeby. Více se o tomto dočtete v mé knize „Omyly tradované“.
                                                                                                                                                                       (pokračování příště)



JAK USYCHAJÍ PREZIDENTI

   „Tak jsme si zvolili prezidenta,“ řekl pan Konfršt nikoliv panu Švejkovi, nýbrž mně.
   To vám totiž byla volba! A ty ohlasy. Poražený Karel Schwarzenberg míní: „Volby vyhrála lež!“ Známý odpůrce pravdoláskaře Havla zase kupodivu prohlásil: „Zvítězila pravda a láska.“
                Trochu pozoruhodný postřeh dosavadního prezidenta Václava.
   „Zeman už lhal tehdy v devětaosmdesátém na Letné! Když tam jako prognostik uváděl naše bídné postavení v žebříčcích, tak si prostě fakta vymýšlel. Lže, kdykoliv se mu to hodí,“  vztekal se pan Konfršt a dokládal různá Zemanova falešná obvinění.
   „Prý měla Karlova manželka na zámku obrazy s hákenkrajci, prý ho podporoval sudeťák Bernd Posselt, prý zruší Benešovy dekrety a bude Sudeťákům vracet majetky. Za tuto poplašnou zprávu by ho měli zavřít do Daliborky, když už chce být na tom Hradě… Tohle vše o Karlovi rozhlašoval. Nic z toho ale není pravda! Manipuloval i s výsledky Nečasovy a kdysi své vlády, mýlil se samozřejmě ve svůj prospěch. Popřel, že by privatizoval Mosteckou uhelnou! Jen hloupý ho mohl volit. Ale voliči? Většina je hloupých a skočila mu na ty lži …
   „Rozhodovaly určitě i jiné věci,“ chlácholil jsem pana Konfršta.
   „Jenže já ho nevolil a z mých známých taky ani jeden! Já mám jen inteligentní známé! I podle politologů mu pomohla negativní kampaň, akcent na otázku češství. Lhal i s tím lobistou Šloufem. Že už se od něho odstřihl. Jenže volby ještě ani neskončily a už byl Šlouf v jeho volebním štábu, už si šel pro desátek a nějakej ten chlast a už potvrzoval, jak hezky Zemanovi radil. S ním už tam byl Kavan a jemu podobné vyžírky…“
   „No že jsou voliči pitomí, to mohu potvrdit,“ přitakal jsem Konfrštovi. V obchodním domě u pultíku s masem se totiž ke mně přitočila ženská, bylo to v pátek, v první den voleb, a začala hned sondovat, jestli jsem už volil. Když vydolovala, že mne to teprve čeká, počala radit:
   „Vol Čecha! Tedy Zemana! Ten druhý, ten kníže, ten šel s Hitlerem a má ohromný majetek!“
   „Takoví pitomci by vůbec volit neměli,“ kroutil hlavou Konfršt a opět kálil na Zemana. Že deset let tvrdil, že nemá ambici vracet se do politiky a že to o něm píší jenom blbečci novináři. A najednou tam je a chce ochranku i pro svou dceru, aby mohla jezdit na mejdany. A že v Novém Veselí musejí být pěkní magoři, když v hospodě skandují: Miloši děkujem!
   „To je jako by jim vyhrál nějakej fotbal, že jo?“ musel jsem se smát.
   „Jo a nějakej ten místní Vendelín řekl pyšně na kameru, že rodina a přátelé dostali příkazem, volit právě Zemana! Ti, co ho volili, by do jednoho v osmačtyřicátém podpořili Gottwalda! Tak jsou zmasírováni a nepřemýšlí…“
   „Tak to asi někteří nepotřebují používat svůj mozek a příkazy jim vyhovují. Ale přece jim nemůžeš zakazovat volit,“ chlácholil jsem znovu přítele Konfršta, ale ten měl na nového prezidenta očividnou pifku.
   „Prezident přece nemá na vládu žádný vliv, tak jak mohl mít na bilbordech STOP vládě? A pitomci a odboráři tomu uvěřili. Socani to tak dělají každý volby. Volí se do kraje, ale oni do toho vždy pletou vládu. A ten jejich Sobotka musí být úplně na palicu, když tvrdí, že zvolením prezidenta vláda ztratila legitimitu. Přitom jeho kandidát taky propadl. Před prvním kolem nutil své straníky, aby Zemana nevolili a označoval ho za muže minulosti. Během dvou dnů otočil a vyzýval k jeho volbě! Asi sám prohlédl k budoucnosti, k budoucnosti své peněženky!“
   „Tak už se tím netrap, socani se vždycky podbízejí těm nejhloupějším. A Buzková už dávno prorocky řekla, že se Zeman chová tak trochu jako prase! Ale on umí udělat aligátora! Jinak je to vemeno, ani chlastu už nerozumí. Chválil Samotínský vánek, jaká prý to byla kvalitní delikatesa! Vůbec nepoznal, že to hostinský míchal ze tří kořalek ve špinavým kýblu! Ale aligátor mu fakt jde!“
   Konfršt se ani neusmál a začal cosi o tom, že všichni prezidenti špatně dopadnou.
   „Masaryk byl starej, kleplo ho, už ani rukou nepohnul, mluvit pořádně nemohl a musel abdikovat. Ale jako jediný aspoň přiznal, že už na funkci nestačí. Mstivý Beneš dopadl úplně stejně, nejdříve ho jeho vlastní vláda poplivala a vyhnala do emigrace. Odtud poslal Kubiše s Gabčíkem na Heydricha, aby po válce tvrdil, že o atentátu nevěděl. Lhal, kudy chodil, Háchu nechal shnít v arestu, po válce se mstil vinným i nevinným, rukoudáním něco v únoru osmačtyřicátého slíbil, ale provedl opak, podrazil demokraty a předal potupně moc komunistům! Po pár mrtvičkách už taky nemohl mluvit, ale ještě se pár měsíců držel na trůnu. Na pořádně rozviklaném… Hácha se stal postupně loutkou nacistů, jako ochrnutý stařec skončil na Pankráci, kde na něj bachaři močili a dodýchal tam ve vězení. Jeho hrob nesměl být označen! Gottwald byl zase loutkou Moskvy, k tomu syfilik a notorik. Rozpoutal policejní a justiční teror, sám určoval soudům, koho poslat na šibenici a nechal popravit i své nejlepší kamarády v čele se Slánským. Jeho nabalzamované tělo stejně shnilo a po pádu komunizmu skončilo v hromadném hrobě.
   Ušatej Tonda lhal, že je naše měna pevná a hned dalšího dne přišla měnová reforma nebo-li okradení všech občanů! Už se nemusel bát ani Stalina ani Berije, přesto taky popravil pár svých soudruhů i slušných lidí a brzdil rehabilitace. Novotný měl taky krev na pařátech, nakonec rezignoval pod nátlakem a byl vyloučen ze strany. Svoboda pomohl bolševikům s převratem, jen se díval, jak posílají na smrt Píku a nakonec ležel přes rok v kómatu, ale držel se funkce jako hovno košile. Tak museli schválit nový zákon, aby mohl nastoupit Husák. Ten byl hned pro demokracii a hned zase chtěl na hranici střílet, hned byl proti okupaci a hned ji označil za bratrskou pomoc, zostudil před všemi slušnými lidmi, nakonec se musel sklonit před Havlem a předat mu moc. A tomu na konci života i po smrti také vyčetli kdeco. Že ukradl z Hradu knihovnu a hlavně, že nezúčtoval s komunisty. A Klaus se teď znemožnil tou amnestií, kdy propustil své kamarádíčky podvodníky z lochu, a tak namíchl celý národ, že sundávají jeho portréty ze zdí. Ničemy pustil, ale Kajínka tam nechal!“
   „Já si připadal jako na rómském festivalu, když natáčely štáby ty davy před věznicemi,“ smál jsem se upřímně.
   Konfršt byl pěkně rozjetý, ale musel jsem ho opravit. Václav Klaus se totiž neznemožnil až tou novoroční amnestií, s ním to začalo jít z kopce od 29. května 2010. A tvrdím to už od toho dne. Nejsem totiž Hyneček blbeček, abych to tvrdil až teď, kdy na Klause flusá každý.
   Toho uvedeného dne totiž přijel prezident Klaus do našeho města otevřít nové náměstí. Lidí přišlo tolik, že z náměstí vůbec nic neviděl, byla tam hlava na hlavě. Proběhly projevy, kulturní program, zápis do městské kroniky, slavnostní sázení višně kulovité a podobné radůstky. Během toho blázince jsem ukořistil prezidentův podpis do svého cyklistického notýsku. A protože toho dne končily parlamentní volby a prezident je komentoval, oběhly záběry z našeho města celou republiku.
   Prezident odjel, náměstí se vylidnilo, přišly dny všední. Do městských novin jsme chystali článek o vzácné návštěvě a starosta mi zavolal, že by byl rád, kdybych ten článek napsal já. A tak jsem ho napsal. Popsal jsem vše důležité, ale nechtěl jsem být zcela tuctový, jak mnohdy novináři bývají. I prošpikoval jsem text několika pikantnostmi. Třeba že až čtyři dny před slavností se konečně začal hledat základní kámen. To vám byly fofry! S jistými problémy se přece jen nalezl zamaskovaný v mém skladu a zasadil se do dlažby. Také jsem naznačil, že právě Václav Klaus je v městské kronice popsán až neskutečně negativně.
   Zmínil jsem se i tom, že jsem osobně připravoval městskou kroniku na podpis a že jsem k ní dal své nejmilejší keramické pero. A že právě po něm se slehla zem, na místě zůstala jen samotná kronika.
   Nemyslete si, že s koncem totality zmizela cenzura. Ó kdeže! Zmínku o mém ztraceném peru prostě vedení města vyhodilo, prý se to nehodí. Že by Klaus vypadal jako nějaký zloděj per!
   Uplynul necelý rok a svět obletělo video z Chile, na němž Václav Klaus uzmul protokolární pero! Pochopil jsem, že keramická Bystřice mohla být tréninkem na stříbrné Chile. Napsal jsem na to téma sloupek, který tentokrát prošel. Do tří dnů mi volal redaktor bulvárního AHA, že by o mém peru také rád napsal. A tak vyšel další článek o prezidentské návštěvě v Bystřici i s fotografickou přílohou. Na fotkách jsem byl jednak já, pak městská kronika a v ní modře vykroužený podpis Václava Klause mým perem a za ním desítky dalších podpisů už jen nějakou tmavou propiskou. Na posledním záběru se mi podepisuje prezident do notýsku pod dohledem starosty města. AHA k tomu poznamenal, že zde jsem si už pero hlídal. Nesmysl, to už byla obyčejná propisovačka. 
   Článek z AHA se obratem dostal na internet a v diskuzi se záhy objevilo, že Hyneček je blbeček, když na to poukazuje až po Chile. Že to měl napsat hned. Blbečci jsou ovšem jinde, já to skutečně napsal okamžitě …
   „Tak je to jasný. Bystřice, Chile a amnestie! To jsou ty největší prezidentské kopance,“ pokyvoval hlavou Konfršt.
   „Jo, pero mi zmizelo a ten prezidentem vysazený stromek uschl…“
   „A Zeman se na Hrad prolhal! Jen aby jim nepodělal celej Schönbrunn, už teďka se v jednom kuse kácí…“ prorokoval Konfršt.



LITERÁRNÍ OTAZNÍKY

   Spisovatel Petr Kovařík (1946) vydal kromě řady jiných knih také dvě o záhadách literární historie. První se jmenuje „Literární mýty, záhady a aféry“ (2003), ta druhá pak „Literární otazníky“. Dozvíte se v ní mnohé o rodinném životě Jaroslava Vrchlického, o zradě a odsouzení Karla Sabiny, o literární závěti Františka Halase, o možném padělku Franze Kafky, ale také o Antonínu Bočkovi.
   Téma Antonín Boček je nejpikantněji přijímáno v jeho rodišti, v Bystřici nad Pernštejnem. Nikdo nepochybuje o vzdělání, rozhledu a pracovitosti tohoto stavovského archiváře a moravského historiografa, přesto je v odborných kruzích znám nejvíce svými padělky. Měl se podle znalců snažit obohatit nejstarší dějiny Moravy údajnými opisy listin, jejichž originály se však nikdy nenašly. V roce 1936 jeho podvody definitivně zmapoval a popsal profesor Šebánek.
   Jenže v Bočkově rodišti je tomu podobně jako v domě oběšencově. Tam se prostě o provaze nemluví! Archiváři zde odhalili pamětní desku, uspořádali na jeho počest konferenci, vydali sborník a dva nejhlasitější ctitelé nahlásili novinářům, že Boček nic nefalšoval. Chyba byla jenom v tom, že vydaný sborník ústy našich nejlepších historiků Bočka z falšování jednoznačně usvědčuje.
   A jak se k problému staví Petr Kovařík?
   Také naprosto jednoznačně. Kapitolu o Bočkovi nazval „Morava měla také svého Hanku“ a hned se rozepisuje, že si Boček „s Hankou ve svých padělcích příliš nezadá“. Že své padělky „nalézal“ a vydával tiskem, ale originály nikdy nikomu neukázal, jenom opisy. Ze vzájemné korespondence s Františkem Palackým vyplývá, jak marně se i tento velikán snažil od Bočka získat originály. Boček mu stále jen zasílal přepisy a Palacký nakonec korespondenci ukončil.
   Kovařík popisuje všeobecně známý Bočkův životopis i jeho vědeckou kariéru, připomíná už podezření preláta Cyrila Nappa, který kdysi Bočka marně žádal, aby jeho opisy byly řádně kolacionovány. Na případu Jindřicha Zdíka pak autor uvádí, že jeden z Bočkových padělků vnesl nejasnosti i do rodinných poměrů prvního českého kronikáře Kosmy.
   Nejlépe vystihuje Bočkovu činnost Kovařík větou: „Problém je v tom, že zmíněný list kromě Bočka nikdo jiný na vlastní oči neviděl, a to ani před ním, ani po něm.“

                                            Hynek Jurman



PROČ ÚLOŽIŠTĚ U NÁS?

   Pokud jste z Bystřicka, asi jste to také sledovali. Správa úložišť radioaktivních odpadů nechala v Bukově hlasovat o tom, zda zde lidé úložiště chtějí. Dotčených obcí bylo více, ale správci úložišť se zavázali neprovádět průzkum, pokud budou obyvatelé jediné obce proti.
   Strhla se lehká hysterie, vzniklo sdružení odpůrců úložišť a vzniklo kupodivu i sdružení, které úložiště požadovalo!
   Že se v něm angažoval pan Dvořáček, známá bystřická figurka, mě vůbec nepřekvapilo. Místo užívání důchodu se stále někde zviditelňuje až už pomalu neví, kam ještě. Tohle byla další možnost, jak na sebe za každou cenu upozornit. S ním se svezl jen ještě jeden bodrý Bystřičák, právě ten, který se sám bojí kdekoliv osobně vystoupit, ale nechutnými příspěvky z jednoho  PCV pod mnoha jmény zlikvidoval bystřické diskuzní fórum. Tak teď mohl poučovat někde jinde a přitom se už tradičně otíral o mě. Já s ním přitom nikdy neměl jediný spor či nesrovnalost, takže nevím, kde se jeho nenávist bere. Ale třeba se jednou potkáme a vyřešíme to jako chlapi…
   Pan Dvořáček kdesi zase zpochybňoval moji práci na primárním okruhu v Dukovanech. Když se sám považuje za Vševěda, měl by mi věřit, protože zase veřejně prokázal svoji hloupost - neví, kdy byly jednotlivé bloky EDU spuštěny, neví, odkdy probíhaly prohlídky a plánované opravy, ale bude kydat a bude. Opět se jen zesměšnil a dopadlo to jako vždy - kam se pan Dvořáček zapojí, tak to většinou dopadne dobře pro jeho odpůrce.
   V Bukově se hlasovalo 12. ledna a poměrně těsný výsledek (68 : 56) byl PROTI!!! Správa úložišť mezitím přesunula své kompetence na podnik Diamo. Ale starostové jsou přesvědčeni, že výsledky referenda platí i pro ně. Takže Dvořáčci by ostrouhali, s nimi i Jirka Pavlíček, s nímž jsem kdysi natočil desítky rozhlasových pořadů. Proč ten se do toho pustil, to už opravdu nechápu…
   Požadovat radioaktivní úložiště má asi stejnou logiku, jako najít mrtvolu sebevraha, kterého nechtějí pochovat na hřbitově. Přirozená reakce sousedů bude, že mrtvolu nechtějí. Ovšem zastánci úložiště by zřejmě usilovali o možnost pohřbu na své zahradě! A argumentovali by tím, že to bude bezpečné a pohřeb přispěje k rozvoji kraje. Nic výstižnějšího mě momentálně nenapadá. Před referendem jsem do letáku přispěl i já svým názorem, třeba jsem také nějaké jedince ovlivnil. Zde přikládám ten svůj textík:
   Že se rozpoutala diskuze o tom, zda ano či ne úložiště radioaktivního odpadu v lokalitě Kraví hora je jistě na místě. Zdá se mi logické, že vznikla skupina občanů, kteří jsou proti této alternativě. Trochu se však divím, že někomu stojí za námahu zakládat skupinu, která bude úložiště požadovat.
   Ptám se proč? Proč zbytečně vyfutrovat podzemí této krásné krajiny, proč sem tahat tuny radioaktivní nádivky? K čemu to může být dobré? Napadají mě pouze peníze. Že prostě za to někdo něco dostane. Že se starostové některých obcí dají koupit za třicet stříbrných. Že z toho budou mít i nějací podnikavci, kteří se právě proto zaktivizovali. Jinou rozumnou motivaci prostě nevidím…
S   ám jsem 4 roky pracoval v jaderné elektrárně, několikrát jsem prolezl celý primární okruh a podrobně v něm zmapoval všechny údržbářské práce. Kdo měl přístup tak blízko reaktoru, ten se choval s tím větší pokorou. Zbytečně se prostě k jádru nikdo nepřibližoval a většinou i s jistým ulehčením elektrárnu opouštěl.
   Nechci mluvit o časované bombě a souhlasím s hlasy těch tzv. příznivců úložiště, že bezpečnost odpadu bude velmi velmi vysoká. Ale přesto! Jak můžeme vědět, co se jednou může přihodit? Mohou nastat seismické katastrofy, o nichž dneska ještě nemáme zdání, mohou se najít teroristé, kteří si i s podzemním úložištěm dokáží poradit a spáchat něco zatím nepředstavitelného. Odnesou to pak jednou naši potomci a také naše krásná krajina. Ano, tato možnost je krajně nepravděpodobná, ale nedá se nikdy zcela vyloučit.
   Proč tedy cpát pod naši zem radioaktivní vycpávku, když to není nezbytné? Zdá se mi to pro oblast Bystřicka krajně nezodpovědné. Už proto, že jsme si už s uranovým průmyslem užili dosti. Ať tedy dostanou šanci zase jiné regiony a my propagujme turistický ruch a ekologicky šetrná odvětví průmyslu i zemědělství.
   Kdybych já měl hlasovat v referendu, určitě dám radioaktivnímu úložišti jednoznačné NE!
                                           Hynek Jurman



Jak že vykládat historii?

   Nemohu nereagovat na příspěvek Ivana Pinkavy (Žďárský deník 2. 1. 2013) o správném vykládání historie. Autor vytýká mnohé novináři Miroslavu Marešovi, jenž se zabývá hrůzostrašným případem - masakrem německých obyvatel na louce Budínka po skončení 2. světové války. Pinkava mu např. vytýká, že „si přivlastňuje kvalifikaci badatele“, což je sama o sobě formulace velice absurdní. Správný badatel musí mít zápal pro věc a pak spoustu znalostí z nejrůznějších oborů, nikdy se však nedá stanovit „předepsaná“ kvalifikace. Každý demokraticky smýšlející člověk má radost z každého bádání a nikomu v něm nebrání. Pokud se nedobere pravdy jeden badatel, může v jeho práci dříve či později pokračovat někdo jiný. Nechápu také, proč pan Pinkava srovnává a připomíná vraždy Němců. Nikdo je přece nepopírá, o zvěrstvem fašistů všichni dobře víme, ale odhalit je třeba každou odpornost. Tedy i vraždu německých osadníků, tedy žádných válečných zajatců, jak naznačuje I. Pinkava. Jednalo se o pokojné vesničany, kteří nikomu neublížili. A vraždit někoho jen kvůli národnosti, k tomu musí být též jistá „kvalifikace“. Hodně nízká… Vzpomínám si na členy Českého svazu bojovníků za svobodu, kteří dostávali přímo osypky při všem německém, místo aby lidi dělili na dobré a špatné.  Je také jasné, k jaké politické straně se vrahové z revolučních gard brzy přihlásili, kde našli násilníci vhodné zázemí…
   Poděkujme naopak panu Marešovi a dalším, kteří se nějakým podobným konkrétním případem zabývají a nechtějme po nich, aby sumarizovali všechno zlo světa. Každý ať si bádá na svém. Jestliže povraždění mnoha pokojných obyvatel podle p. Pinkavy „nemělo žádný význam v širších souvislostech“, pak pro jiné je to význam velký, záleží asi na otrlosti či citlivosti hodnotitele. Pan Pinkava by asi změnil názor, kdyby oběti pocházely z jeho příbuzenstva. Odhalení, vyšetření a prezentace smutných událostí povede k pročištění, k odpuštění a potažmo i ke zlepšení vztahů s Němci, což I. Pinkavu asi překvapí.
   Posledním absurdním požadavkem p. Pinkavy je přání, aby badatel zkoumanou dobu prožil. Že by vlastně vraždy na Němcích měl posuzovat někdo, kdo tu dobu zažil. V souladu s tímto nesmyslem bychom se už nikdy nic nedozvěděli o době husitské, natož o pravěku. Psalo by se jen o posledních desetiletích a historikové by pak mohli na fakultách studovat jen válečné události, dějiny dělnického hnutí a podobné „lahůdky“.
   Jsem přesvědčen, že jakékoliv bádání není na škodu lidem, kteří předem neočekávají výsledek a opravdu si přejí, aby padlo komu padlo. Toho si však nejsem jist u Ivana Pinkavy.
                                            Hynek Jurman



   JAK JSEM CHTĚL DĚLAT BESEDU

   To jsem si zase naběhl, přátelé! Rozhodl jsem se totiž, že po Brně a Tišnově uspořádáme i u nás uvedení knihy o 3. odboji, která se skoro celá odehrává na Bystřicku a Tišnovsku a místa dějů jsou div ne místopisem našeho regionu! Starosta byl obratem pro a jen mi řekl, ať to domluvím s knihovnou. Protože jsem paní ředitelku knihovny považoval za milou dámu, přeposlal jsem jí kontakty na autory knihy a věc jsem považoval za vyřízenou. Po třech týdnech mě však oslovili autoři, prý kde to vázne. Podivil jsem se, že to ještě není domluveno a zvedl jsem zase sluchátko. Paní ředitelka na mne kupodivu vybafla, že to pořádat nebude a že to hned starostovi rozmluví. A za pár minut už to měla rozmluvené a už na mne dorážela u mého pracovního pultíku.
   „Nebudeme to dělat, protože by se tam hádal Svačina s tím od té Fárkové!“ uslyšel jsem na úvod a tím započal můj podivný stav, v němž jsem si nebyl jistý, zda sním či bdím. Postupně se totiž na mne vyvalilo tolik nekompetentních výroků, že jsem si musel myslet, že si to paní ředitelka vymýšlí a jen mne zkouší. Nejdříve jsem se jí snažil rozmluvit „toho od té Fárkové“.
   „Ty ani neznáš jméno čestného občana našeho města, nositele Čs. válečného kříže a nositele prezidentské Medaile Za hrdinství? To není žádnej od té Fárkové, to je přece Vincenc Koutník, národní hrdina,“ byl jsem už dohřán.
   „No tak je, ale já nebudu poslouchat jejich hádky!“
   „Neslyšel jsem je nikdy hádat, ale především - pan Koutník už je přece pět let po smrti! Jak by se tedy mohl hádat?“
   Byl jsem fakt ve velkém šoku a za pár dnů si ověřil u Jana Svačiny, že se s panem Koutníkem opravdu nikdy nehádali, natož o třetím odboji. Teď už to však stejně nešlo dokázat.
   „Já bych za minulostí udělala tlustou čáru,“ medu ukrajovala paní ředitelka, ale tím mě opravdu nasrala!
   „Jakou čáru? Tu si dělej na papíru. Za nespravedlností se žádná čára dělat nedá!“
   „Já jsem v tom režimu nežila,“ začala zase ta milá dáma a já vyskočil ze židle. Sám jsem totiž v tom minulém režimu žil a užil si jej až do svých Kristových let a paní ředitelka je cca o dva roky mladší. Kde tedy žila těch 30 let?
   „Nežila jsem v tom, ale můj manžel ano a nikdy si nestěžoval.“
   Moje reakce byla taková, že kolegyně sedící přes chodbu přiběhla, aby zabránila rvačce.
   Těžko jsem to vydýchával, její manžel je o tři měsíce starší než já. On v tom tedy žil, ona už ne, ten od té Fárkové si tehdy odseděl 15 let, ten pan Svačina rok a pak nějaké nucené práce. V jádru se přece nic nestalo, stovky lidí se sice popravily, tisíce umučily, milióny okradly a postihly, ale tlustá čára je tlustá čára.
   „S tím od té Fárkové už beseda byla a přišlo pět lidí,“ zněl další argument, stejně fundovaný jako ty předešlé. Protože jsem zmíněnou besedu před 10 lety sám moderoval a vzpomínám si na přeplněnou knihovnu, zalistoval jsem si v Nesmazatelných stopách. Tam tu akci popisuji, lidí přišlo 70! Díky tlusté čáře se však za 10 let scvrkli na pět, brzy s takovou budeme na nule! Ještě jsem se dozvěděl, kdo prý mi vydundal moje pracovní místo a pár dalších pravdivých informací. Raději jsem se ani neptal, kdo vydundal místo paní ředitelce, třeba šlo o stejnou osobu…
   Na pěsti nedošlo, dámy nikdy nebiji! Mít však podobnou doma, jsem si jist, že bych také trávil každý večer v hospodě. Ani starostou bych nechtěl být v takové konstelaci…
   No domluvil jsem to bez problémů na gymnáziu, sejdeme se tam v aule 11. ledna v 15.00 hodin s Luďkem Navarou a Miroslavem Kasáčkem a snad ten 3. odboj zhodnotíme. A za městskou knihovnou dělám tlustou čáru…
                                             Hynek Jurman

Problematika štěpánovského farního kostela - 3

     Celá metodika pana Sadílka pokulhává na obě nohy. Posuďte sami něco z jeho závěrů! V kostela najde v západní části lodi dva polygonální výstupky. Ale vůbec nepozná, že jeden z nich vznikl až v roce 1997. Badatel je považuje za rovnocenné, ani do nich nenahlédne a suverénně napíše, že z jednoho přístavku je přístup na kruchtu a z druhého přímo na půdu. A mezi oběma schodišti prý je vstup z předsíňky do kostela!!!
Vtip je ovšem v tom, že jižním polygonním přístavkem z roku 1923 vede schodiště na kůr a odtud dále na půdu, zatímco druhý přístavek, ten severní, je zpovědnicí z roku 1997, schodiště tu žádné není a nikdy ani nebylo!!! Takže badatel nepozná stavbu starou deset patnáct let, ale v bádání po 800 let starém románském okénku je mistr! To se mu to rozhoduje ve věcech, které nikdo nemůže prokázat! Nemá žádné vysokoškolské vzdělání, nemá ani všeobecné středoškolské vzdělání, ale přesto se cítí v historii býti mistrem… U věcí nových, kde se dá vše snadno prokázat plány, podklady, pamětníky, je náhle badatel Sadílek zcela vedle!
     Potencionální zájemce o stavebněhistorický průzkum má tedy dvě možnosti. Buď suplovat sociálku a dát vydělat Sadílkovi, nebo si sjednat skutečného odborníka. Pan Sadílek průzkumem štěpánovského kostela jen doložil velkou absenci odborného vzdělání i požadovaných schopností.  Je sekerníkem ve sporech o tisíciletí staré zdi, ale v konkrétních případech je naprostým neumětelem a zadrhává…
     Nelze nevzpomenout pracovníka Památkového ústavu v Brně: „Jo Sadílek občas něco objeví, ale dělá z toho špatné závěry…“ Skuteční znalci vidí stavbu naprosto jinak než pan Sadílek. V odborné literatuře figuruje štěpánovský kostel mezi našimi předními kubistickými stavbami. Třeba známý odborník Jan Sedlák píše, že kostel byl „přestavěný v lapidárních kubisticky dekorativních formách“. Jiní vzdělaní znalci (např. Ing. arch. Karel Kuča) hovoří o rondo-kubistické stavbě. Sadílek, jenž vystudoval střední zdravotní školu to samozřejmě poznat nemůže. Smekám před ním, že se uživí, ale škoda, že nezůstal ve svém oboru. Mohl nadále rentgenoval babičkám kotníky a nemusel urážet fůru slušných lidí, kteří si dovolí samostatně myslet…
     Snad to panu Sadílkovi vysvětlí alespoň fotografie. Přikládám obrázky románských kostelů v Jakubu, Vroutku i Řeznovicích a k tomu kostel ve Štěpánově. Názor si každý udělá určitě sám. Navzdory tomu máme ve Štěpánově krásný kostel…
     Kdokoliv potkáte pana Sadílka, vysvětlete mu rozdíly. Románský kostel je jen takový, který opravdu románsky vypadá. Pokud přeoperovaný chlap nemá požadované genitálie, nemůže být, holt, chlapem! Nějaký ten chloupek či okénko sem…
     I když samozřejmě 37 tisíc je 37 tisíc…
                                                                                                                    (Konec dosavadní části polemiky)

Řeznovice	Štěpánov n. Svr.	Jakub	Vroutek

     ŠESTNÁCT  BODŮ  DAROVANÝCH

     „Egyptské rány na nás prší o závod,“ povzdechl si fotbalový expert Norbert Kožíšek. „Povodně, záplavy, pak zas vedra, sledovačky manželky premiéra, znovu záplavy a ještě přešlapy fotbalových rozhodčích!“
     Pan Kožíšek býval kdysi vyhlášeným kanonýrem! V jistém derby byl za stavu 5 : 5 autorem hned osmi branek! Míval tvrdou střelu! Bodlem trefil otevřené okno vzdáleného stavení a smetl selce polévku ze stolu! Jindy kopal penaltu tak mocně, že přerazil rohový praporek! Nyní však už jenom fandil…
     Pan Kožíšek byl fotbalovým fandou nezaujatým. Nefandil žádnému mužstvu, fandil hodnotné a zajímavé hře. Vtom si rozuměl s panem Jozdou, také bývalým kopálistou, jenž se dušoval, že dával góly z půlicí čáry nůžkami. A že v dobách jeho mládí neplatil gól odrazem od stromů, které tehdy ještě na hřištích rostly…
     Když je někdo lepší, ať vyhraje, tvrdili oba. Vítězství nezasloužená však oba pány tlačila u srdíčka a vítězství darovaná některému z klubů rozhodčími je tlačila až v žaludku. Někdy i nížeji…
     Když začínal ten uplynulý fotbalový ročník, tipoval to pan Kožíšek na těsný souboj mezi Spartou a Plzní. „Rozhodnout může každý bodík, možná i každá branka,“ nechal se slyšet. V jednom z úvodních kol zvítězila Plzeň brankou Daniela Koláře z ofsajdu. Bylo to snad proti Teplicím, pan Kožíšek to už neví jistě, protože doufal, že šlo o ojedinělé pochybení rozhodčích. Ani pan Jozda si ten omyl nezapsal. Jenže přišlo derby Plzeň – Sparta a vítězství domácích z nafilmované penalty. Fotbalové orgány se poté daly slyšet, že faul na Limberského nebyl, že však na druhé straně byl přehlédnut faul na Krejčího. A tak byli rozhodčí potrestáni, ale body platily.
     „Tu penaltu by snad Sparta dala, a pak by měla tři body ona. Tři by získala, takto tři ztrácí. Rozhodčí rozhodli o šest bodů ve prospěch Plzně. To už je i s tím ofsajdem bodů osm, to těžko Sparta zvrátí. Tak dobrá není. O titulu je rozhodnuto!“ věděl pan Kožíšek už v půlce září, i když se hrálo až do května.
     Ovšem chybám rozhodčích ještě nebyl konec. V závěru podzimu narazili oba tituloví uchazeči na Jihlavu. A rozhodčí oba zápasy opět odřídili se zavřenýma očima. Zatímco Plzeň vyhrála opět gólem z ofsajdu, proti Spartě vyrovnával tehdy ještě jihlavský Tecl také z ofsajdu. Plzeň tak neprávem dva body získala, Sparty dva ztratila.
     „Tak teď už rozhodčí zařídili rozdíl mezi Plzní a Spartou dvanáctibodový! Čeho se ještě dočkáme?“ ptal se svého kolegy pan Jozda. Tušil dobře, proč v plzeňské VIP zóně pravidelně zasedají předsedkyně rozhodčích Damková a její milec pan Berbr, šedá eminence české kopané.
     Jaro už bylo klidnější. Proti Jablonci rozhodčí neodpískal jasné stažení Lafaty, takže utkání opět skončilo remízou. Rozhodčí dostali nějaký ten trest a Sparta přišla o další dva body.
     Pak ještě dostali Plzeňáci za nic darovanou penaltu proti Ostravě, ovšem na Letné nechvalně známý Limberský ji nedal, neboť neznal pravidla a dorážel míč od břevna.
     Dalšími dárky pak byla vyloučení. Proti Dukle dostala Plzeň výhodu jednoho muže v poli už po 25 vteřinách, kdy byl vyloučen za běžný faul Vorel. Proti Slávii odešel Juhar v 19. minutě. Na to už se Jozda nevydržel dívat:
     „Hele, koukej! Juhar byl odstrčen Horváthem, rozhodčí nic! Tak ten Juhar strčil zase Horvátha, ale jak ten při svých kilech vyletěl! Jako aeroplán! Možná by měl skákat na lyžích, talent na to má! Podobně jak ten Brňák, který dal stovky hlaviček po prudkých centrech, ale když mu jednou hodil míč Řepka, padl jako zabitý a Řepka šel! A teď totéž! Horváth vyletěl a rozhodčímu vyletěla ruka. S červenou kartou!“
To byly opravdu milé dárečky pro Plzeň! I Spartě občas něco rozhodčí připískali, ale ve srovnání s Plzní to bylo marginální a především taková sporná situace nikdy nerozhodovala o bodech.
     A tak snad stojí ještě za připomenutí jednobrankové vítězství Plzně nad Českými Budějovicemi. Před prvním gólem přerazil Kovařík budějovickému brankáři čelist, ale nic se nepískalo, gól platil a jen jihočeské noviny si stěžovaly na to, že smysl pro fair play zaplakal. Ústředí zase mlčelo, VIP zóna v Plzni se radovala i ze zlomeniny.
     A tak nakonec dorazila do cíle Plzeň první s náskokem dvou bodů na Spartu.
„Jakpak by to asi dopadlo, kdyby rozhodčí nevěnovali Plzni 16 plusových bodů oproti Spartě?“ ptal se oprávněně bývalý kanonýr Kožíšek. Plzeň by podle něj skončila sotva čtvrtá a nic by neslavila.
     „Ať se příště vítěz stanoví klidně dopředu a mužstva ať už hrají bez nervů jenom tak pro radost,“ mínil jeho spolustolující Jozda. „Tím bychom se vrátili k ryzímu amatérismu a bylo by zase dobře!“
     „Jestli by nebylo napínavější tahat vítěze z klobouku,“ myslel nahlas pan Kožíšek a ještě dodal převratný nápad, že by se celé extraligové kolo mělo dohrávat druhého dne podle videa u zeleného stolu, kde by se chyby rozhodčích eliminovaly. A večer by se kopaly neodpískané penalty…
     „A tím bys dal kmotrům navždy červenou!“ byl si jistý pan Jozda.
     PS:
     Kdo těm 16 bodům nevěří, ať si projde záznamy zmíněných  zápasů či alespoň nalistuje jejich novinové referáty.
                                                                                                                                  Hynek Jurman

                                                                                                      ŠtěKULE se vydařilo!!!
                                                                                    Byl to sukces!

     Na předposlední červnový víkend připravila kulturní komise ve Štěpánově, kterou mám osobně na starost, třídenní program Štěpánovské kulturní léto.
     Program byl bohatý a odstartoval páteční odpoledne plaviádou po řece Svratce. Na 20 plavidel (loni byly jen tři!) se pustilo od boroveckého mostu a diváci na březích se bavili náramně. Půvabná Jitka Benová pak odstartovala program v zahradě bývalé MŠ a zpívala také báječně. Pátečním vrcholem bylo vystoupení žďárských ochotníků. S hrou Ladislava Smoljaka „Hymna aneb Urfidlovačka“ letos vyhráli všechno možné a postoupili i na Jiráskův Hronov. I u nás hráli parádně, diváků se však dostavilo méně, než jsme čekali.
     Ani v sobotu dopoledne mnohem více lidí nepřišlo. Otevřela se výstava litinových soch a pak začalo talkshow „Zase doma”. Nejdříve jsem představil největší hvězdu, Vojtěcha Jasného, jako snad nejvýraznější postavu současné české kinematografie. Po jeho ohrazení jsem se musel opravit a mluvit o světové kinematografii. Pan učitel František Valach vyprávěl o svých učitelských štacích, o režírování ochotníků ve Štěpánově i v Ujčově a jen to přežité bombardování kuřimské Zbrojovky v srpnu 1944 jsem přešli jaksi rychle.
     Muzikálová hvězda Robert Jícha vzpomenul své umělecké začátky i své krátké předloňské působení se štěpánovskými ochotníky. A především se vyznal ze své lásky ke Štěpánovu, kde má o víkendu vše potřebné k dispozici, kde je krásná krajina a dobří lidé.
     Akademický malíř Jiří Štourač také přiblížil své umělecké začátky a popsal třeba svoji pěší pouť do Santiaga de Compostela. Inka Pospíšilová připomenula své hudební kořeny z kapelnické rodiny v Koroužném, zavzpomínali jsme na společné pořady z konce 80. let, posluchači se dozvěděli o vzniku dětského pěveckého sboru Studánka i o vyzpívaných úspěších.
     Michal Jurman vzpomněl své zájmy, studia i další života běh, jenž z něj udělal sportovního redaktora a reportéra. Nejdále byl s mikrofonem v čínské Šanghaji a letos v Mexiku. Když jsem vyhodil tenisák, zaimprovizoval krátký komentář.
     Všichni hosté byli veřejností mile přijati, mnozí posluchači se nechali slyšet, jak jsou rádi osobnímu setkání s někým, koho znají třeba jen po hlase či z obrazovky. A současně byli všichni velmi skromní, takže jsem na ně mnohé musel prozradit sám. Třeba že Robert září nejen v Brně, ale i v Praze po boku Lucie Bílé. Jak Jirka Štourač skvěle ilustroval Erbenovu Kytici a jak si přitom zodpovědně počínal. Nejen všechno kolem Kytice a Erbena nastudoval, ale ještě chodil za autorem meditovat na Olšanské hřbitovy. Jak Inka nejen sbírá metály, ale jak každého naučí zpívat. Na Michala jsem prozradil jeho vítězství v celostátní soutěži v poezii ještě na gymnáziu a jeho letošní nominaci na Cenu Jiřího Ortena za poslední básnickou sbírku. Podobné soutěže však považuje Michal za pitomost. Prý je to podobné, jako kdyby Jirka soutěžil s obrazy.
     A nakonec dostal sólo pan Jasný. Mluvil o sobě, svém životě, svých filmech a také o józe. Ale mluvil také o přítomných hostech. Byl překvapen, kolik tvůrčích lidí tu je. A protože chystá nový film o andělech na Vysočině, hned zde rozdal několik angažmá. Robert Jícha bude ve filmu zpívat, Inka dostala roli učitelky zpěvu a já dokonce anděla, na což prý dostanu zlaté fousy i vlasy. Andělé budou ve filmu dva, Josef Abrhám a já! Tak uvidíme, jak se to povede...
     Program pokračoval koncertem Podhorácké muziky, na kvalitní dechovku však posluchači také nepřišli. Lepší to bylo v následných koncertech a vystoupeních štěpánovských souborů Labyrint (vedoucí Eva Čepičková) a Borověnka (vedoucí Boh. Blechová).
     Sobotní odpoledne vyvrcholilo hrou štěpánovských ochotníků „Čert na Sýkoři” Nacvičovali jsme to narychlo, já tam hrál menší roli faráře, ale dost jsem se obával. Protože jsem tu hru jednak napsal (a na poslední chvíli ještě upravil, aby si celý soubor zahrál) a z valné části i režíroval. Letos jsme totiž zůstali bez režiséra, a tak jsem se toho trochu ujal. Na rozdíl od své předchůdkyně, která prostě jiný názor nepřipustila a nic se nesmělo měnit, ani strana nástupu na jeviště, jsem to pojal mnohem demokratičtěji. A tak se herci osmělovali a postupně přišel každý s nějakým námětem. Také proto jsem do programu napsal jméno režiséra JUHOKIKOLUCHA. Tedy slabiky všech našich herců...
     Představení dopadlo nad očekávání dobře, sešlo se na 180 lidí (tedy desetkrát více než na dechovku), kteří se hned od začátku bavili, smáli se bez zábran a bylo vyhráno. Sukces! Náš soubor byl pochválen herecky, pochválena byla i hra a nejčastější dotazy zněly, proč nejezdíme po soutěžích a proč tuto hru nenabízíme po dalších obcích.
     Večer proběhla pod tréninkovým hřištěm u Špačkovy hlubiny nádherná hra světel, vody a hudby. Pouštěla se Smetanova Vltava a Vodní fontánu pouštěli parťáci až z Malhostovic. Lidí přišly opravdové davy, úspěch velkolepý.
     Nedělní program začínal až po obědě zábavným vystoupením sourozenců Lenky Cackové a Jarkem Němečkem. Děti se zpočátku těžce scházely, ale nakonec už jich skotačilo dost. Poté odvedla Studánka svůj vysoký standart a zařadila i kousek letošní premiéry – Otvírání studánek od Martinů. Celé Štěpánovské kulturní léto pak zakončil parádní koncert Roberta Jíchy. Písně převážně světového repertoáru, při nichž běhal mráz po zádech!
     „Dámy a pánové, Robert Jícha! Dobyl Brno, dobyl Prahu a právě dobyl Štěpánov!” ohlásil jsem na konec.
     Když jsem pak zdůraznil, že všichni velcí umělci u nás vystoupili bez nároku na honorář a že jim patří velký dík, vzal si slovo právě Robert. Řekl, že on je potěšen, že tady mohl vystoupit a že u nás může žít! A znovu složil hold našim ochotníkům, jak se za ty dva roky zlepšili v textech, výslovnosti a vůbec.
     I počasí nám přálo navzdory předpovědím. Ale jen jsme skončili, pršelo v tahu tři dny a řeky se zase vylévaly z koryt...
     Štěpánovské léto však budiž pochváleno!
Hynek Jurman

     ZA FRANZEM I NA BEROUNKU

     Při svém letošním cyklovandru jsem čtyři dny projížděl Lounskem a Žateckem. Je to kraj opravdu moc smutný. Tu a tam najdete nějakou stavební perlu či jinou pozoruhodnost, ale mezitím je převážně pusto. Na Moravě jsem nikde neviděl zanedbaný kostel, zato tady se téměř v každé dědině krčil bývalý svatostánek s propadenou střechou a vytlučenými okny. Bolek Polívka by si mohl vybírat, kde natočí Zapomenuté světlo. Památky jsou tu často zanedbané, z četných křížů zůstaly jen odrané podstavce. Německé hroby jsou vesměs poničené, i mrtví někomu vadili… Převážně zde chybějí silniční ukazatele i do větších míst, to není jako na Moravě, kde se chlubíme vyznačenou odbočkou do Kozlova, Vrtěžíře, Kobylnic nebo Huslí. Mapy a tabule pro turisty máme k dispozici skoro v každé vesničce, v Sudetech nic takového nepotkáte. Cyklostezky tam nemají, cyklotrasy jen vzácně, zato se tam rojí hordy nepřizpůsobivých občanů.
     Buďme rádi za turistický mobiliář v našem regionu a za všechny výhody, podmínky a krásy, které lze na Bystřicku i v sousedních regionech najít. Opravdu se tu máme z čeho těšit…
     Deset cyklistických dnů jsem si v červenci užil. První den jsem se v odpoledním vedru dral pro plavky do Hradčan a zpátky a s malou zajížďkou zdolal 65 km. Hned dalšího dne jsem si dal 55 km kolem Vírské přehrady do Dalečína, Strachujova a Jimramova. Přitom jsem prosmýčil čtyři hřbitovy a pak zdolal všechna ta stoupání z Dalečína a Písečného k Bystřici.
     „Tatí, proč si před vandrem neodpočineš?“ ptala se mě večer dcera a já odvětil, že si odpočinu zítra 7 hodin ve vlaku.
Ráno jsem vyšlápl 8 km do Nedvědice a pak se skutečně od 8 do 15 hodin tloukl po vlacích a nádražích. V Praze jsem měl hodinu na přejetí z jednoho nádraží na druhé a pak jsem seděl na lavičce a sledoval davy na nástupních ostrůvcích. Téměř každý druhý cestující zuřivě mačkal klávesnici mobilu a já si pomyslel, kam to lidstvo směřuje. Stanou se z nás mačkající roboti? Vždyť skoro všichni čumí na mobil a nevidí lidi, domy, ulice, paláce, nic! Vzápětí zavrněl i můj mobil a já začal také bušit do klávesnice…
     Z vlaku jsem vypadl až v Měcholupech a šlapal odtud do Podbořan pouhých 18 km. Bylo 11. července a byla mi zima! Byl to asi jediný studený den tohoto měsíce. Jel jsem tou smutnou krajinou kolem rozkousaných kostelních střech a zulámaných křížů. Jen reliéf svatého Václava v rozflákané pokloně držel pohromadě a čerstvé lešení dávalo naději na lepší časy. Těšil jsem se i na malou odbočku do Siřemi.
     Kdo by neznal Siřem! Vlastně málokdo ho bude asi znát… Sjíždím z prudkého kopce až pod kostel a pak zase šplhám vzhůru. Jedu ve stopách Franze Kafky a jeho Zámku. Přitom tu ovšem žádný zámek není, Franze inspirovala rozlehlá barokní sýpka, která zdálky může zámek připomínat.      Zaujala mě už z podbořanské silnice, přímo z dědiny vidět není…
     „Kluci, co tu máte zajímavého?“ ptám se dvou chlapců. Ukáží na kostel a dodají, že v něm byl v devadesátém sedmém Václav Havel. Kluci nemohou vědět, že Havel se do Siřemi poprvé vypravil společně s Milošem Formanem už v šedesátých letech. V tom devadesátém sedmém zde byl uprostřed výkladu o Kafkovi odvolán ke státnickým povinnostem do zdejšího kravína.
     Obcházím ruinu kostela Neposkvrněného početí Panny Marie, dveře jsou zatlučené, ze střechy vyrůstají stromky. Náhrobky německých obyvatel podlehly zřejmě nějakému odvážnému odbojáři, asi i vlastenci… Reliéf na domku čp. 6 za silnicí proti kostelu připomíná Franze Kafku. V ruce drží kočičku.
     Dalšího dne je pátek a já šlapu od jedné hezké památky k další. Začínám ve Vroutku u kostela sv. Jakuba. Sem by si měl zajet zdravotní bratr Sadílek, aby měl představu, jak vypadá románský sloh. Následuje barokní Valeč se zámkem, kostely, špitálem, sochami. Zato kopce zde už tak zábavné nejsou. Pokračují pak i nadále, ale pod karlovarskou silnicí se už šlape pohodlně až do Chyše. Co v Chyši? No přece novogotický zámek, který soukromý majitel Vladimír Lažanský vrátil do plné krásy. Jako domácí učitel zde našel své první zaměstnání čerstvý doktor filozofie Karel Čapek. Bylo to ve stejném roce, kdy Kafka našel cestu do Siřemi. Je tu krásný park, památníky, pivovárek a tím i výborné tmavé pivo s pohlednou obsluhou.
     Zde jsem se v hospůdce rozhodl, že ještě zajedu do nejmenšího města v Evropě. A tím je Rabštejn nad Střelou! Dlouho jedu právě kolem Střely celkem pohodlně, až závěrečné stoupání od skautského tábora vzhůru není příliš úsměvné. Ale dá se to, slézám jen pár metrů kvůli hrubým kamenům na cestě a pak až v úplně posledním stoupání. Jsem na vršku Rabštejna a postupně obhlížím všechny krásy tohoto města – zbytky gotického hradu, zámek, klášter, roubené domy a nádhernou přírodu hned za hlavní frontou staveb. V bývalé četnické stanici mají infocentrum. Dostávám tam razítko a také proroctví, jak těžko se mi pošlape ve směru na Žihle.
     Sjíždím dolů ke Střele a silnice se hned láme do příkrého kopce, který nemá konce několik kilometrů. S kolem se dá i jít, a tak občas na pár desítek metrů sesednu, abych se zcela neumořil. Nevím co mě cestou čeká a jak daleko to do Podbořan ještě bude. Nakonec je toho ve vedru a těžkém terénu rovných 80 km, z toho jsem nucen jet 4 kilometry po frekventované karlovarské silnici, neboť cesta od Malměřic ústí jenom na ni. A tak až do Petrohradu a Černčic jsem bičován průvanem od stovek aut. Pak se vracím na základnu přes rázovité Kryry. Toho dne jsem projel cípy tří krajů: Ústeckého, Karlovarského a Plzeňského.
     Následný víkend je ve znamení cyklistického šetření a pohody. V sobotu návštěva Krásného Dvora a vyjížďka do Mašťova a až na kraj vojenského prostoru Doupovské vrchy. Soudruzi zde kdysi vystěhovali celý jeden okres a udělali z něj vojenský újezd. Navštěvujeme penzion Sedlec a vracíme se přes Brody, kde besedujeme s heraldikem Henrym Pohankou, autorem několika odborných knih. V neděli dojde jen na krátký výšlap do Podbořanského Rohozce, třináct kilometrů proti větru v kopcovitém terénu je hrozná dřina, zpět po větru je to pohádka, takže i největší kopce šlapu na největší talíř. Následuje pár kilometrů po městě k hospůdce…
     V pondělí 15. července šlapu od rána zase Sudety. Blšany mi zdálky mávají reflektory fotbalového stadionu. Franta Chvalovský kdysi vytáhl tuto dědinu až do 1. fotbalové ligy, mají zde sedm fotbalových hřišť, ale s úspěchy už je to všechno jinak. Smutný kraj končí pod karlovarskou silnicí, když stáčím kolo k Rakovníku. Tam dostávám pěkná razítka v infocentru, fotím si kostel a Pražskou věž a hledám cyklostezku do Křivoklátu. Ta vede dlouhé kilometry hladkou asfaltkou, pak i štěrkem a nakonec chybí most a musí se po dvou trámech. Povodeň zrušila i kousek cyklostezky mezi Městečkem a Křivoklátem. Tuším, že v pondělí bude na hradě zavřeno, ale snad mi tam někdo razítko dá. A tak vydřu jen hnusný kopec po kostkách až k hradní bráně. Hradby jsou i dnes přístupné, paní však razítko nemá. Je téměř poledne, v nohou mám od rána 57 km a ještě jsem nepil a nejedl. A tak to napravuji…
     Rok co rok se na Křivoklátsko na kole vracím, letos už po páté. Dostat se do Berouna z Křivoklátu, to je ovšem peklo. Poprvé jsem vydřel stoupání přes celý Křivoklát a přes kopce pokračoval až do Lán. Další rok jsem 4 kilometry stoupal vzhůru z Roztok. Potřetí jsem zase vyjel Křivoklát, sjel do Zbečna a pak znovu dřel kopce u Sýkořic, jel jsem vlastně ty hrby dvakrát. A tak jsem loni raději zvolil zase Roztoky a z posledních sil jsme to s Liborem vyšlápli. Proč jen nevede metrová stezka pohodlně kolem Berounky, říkal jsem si nejednou. Když nevede, přišel jsem letos na zlepšovák a sedl v Roztokách do vlaku. Vystoupil jsem na čtvrté zastávce ve Žloukovicích a čekal na Libora Mrázka, který mi měl jet vstříc. V Nižboru jsem proto hodinu ležel na lavičce, ale kamaráda se nedočkal. Šlapu tedy po rovině do Stradonic, Hýskova a Berouna, po lávce překonám řeku a na rohu u infocentra vjedu na berounské náměstí. První člověk, kterého tu potkám, je vysvátkovaný Libor. Právě v infocentru podepsal novou smlouvu na elektřinu. Jede se domů převléci a společně pak šlapeme ještě do Srbska na večeři. Večer se smáčím u Mrázků v bazénu, ujel jsem 92 km.
      dalšího dne nás čeká „královská etapa“ po stopách Oty Pavla. Tedy drsný výšlap do Hudlic, pak přes Nový Jáchymov a Karlovu Ves až do Bránova, Proškův přívoz a Rozvědčík, stoupání do Týřovic a od mostu do Skryjí. Loni to tu jelo jedna báseň, letos si s Liborem oba stěžujeme, že je to nejhorší kopec dne. Ve Skryjích lehce poobědváme španělského ptáčka s rýži a vracíme se kolem Berounky až do Křivoklátu. Zapřísahávám se, že podruhé ve dvou dnech nebudu do zemdlení šlapat kopec ke hradu, krásná razítka u pokladny jsou však velkým pokušením. Kus kopce kolo vedu, podruhé to opravdu šlapat nechci, ale nakonec mi to nedá a já skáču do sedla a šlapu pro razítka. Pak použijeme můj včerejší zlepšovák a do Žloukovic jedeme kolem romantických kopců vlakem.
     V Nižboru se stavujeme na nádraží v hostinci Zastávka herce Tomáše Hanáka. Chvilku s ním i popovídáme, podepíše se mi do notýsku a ještě se vyfotíme. V Hýskově nás čekají zase řízkové a stejkové hody a v Berouně máme v cíli pouhých 76 km, neboť nám cestu zkrátil ten vlak.
Ale další kopce nás čekají hned ráno – do Tetína. Po prohlídce míst spojených se svatou Ludmilou, po sjezdu do Srbska a rovince ke Karlštejnu šlapeme do Mořiny, ale zadem kolem Dračí skály. Cesta je daleko příjemnější než stoupání ze Zadní Třebáně, které jsem absolvoval v minulých dvou letech. V Mořině jsme celkem svěží, ale u Velké Ameriky toho mám skoro dost. Dále čekají Bubovice a kopec za nimi, pak už milý sjezd do Loděnic. A celkem příjemná cesta do Svatého Jana pod Skalou. Zde prohlídka chrámu a jeskyně, voda z pramene, oběd a pivečko. Pohodlně k Berounce a do Berouna a ještě odpolední courání kolem Litavky do Popovic. Výsledek dne je 63 km, ale součet za celý vandr už je slušný.
Poslední den vyrážím v 7.07 z Berouna vlakem, v Praze přestoupím a před půl jedenáctou jsem v Přibyslavi. Čeká na mne milá cesta cyklostezkou do Sázavy, dále do Žďáru, přes Slavkovice do Nového Města a přes Zubří do Bystřice a domů. Stálé vedro nepolevilo, ale 62 km v cíli bylo dobrých.
     Hezký vandr, mnohé krásné jsem zase viděl, zažil a pokud jsem koncem června ztrácel oproti loňskému výkonu 600 km, teď jsem srovnal krok na nějakých 70 km. Najel jsem zhruba 600 km, ale nezchudl ani o deko, vitamíny jsem dodával pravidelně. To až po návratu domů jsem během pár dnů sundal 3 kila a vypadá to, že za červenec najedu minimálně 1 100 km, plán byl 500. Doháním tedy ty jarní nečasy…

     V SIŘEMI ZA FRANZEM KAFKOU

     Na počátku září 1917 byla u Franze Kafky diagnostikována tuberkulóza. Kafka odmítl návrhy na léčbu v sanatoriu a rozhodl se odjet za svojí nejmladší a nejbližší sestrou Ottlou Kafkovou do Siřemi na Blšansku, kde hospodařila na statku švagra Karla Hermanna. Dvanáctého září Kafka přijíždí pražským rychlíkem do Měcholup. V červenci 2013 přijíždím do Měcholup vlakem i já. Mám s sebou kolo a pojedu chvilku ve stopách Franze Kafky.
     Siřem měla během 1. světové války na 350 až na výjimky německy mluvících obyvatel. Byla to zapadlá vesnice bez elektřiny, bohoslužba se tu konala jednou za tři týdny. Pěstovalo se tu obilí a chmel. Všichni Němci byli po válce odsunuti a Siřem byla jako celé Podbořansko osídlena volyňskými Čechy.
     Kafka prokazatelně žil na návsi. Zřejmě v patře domu číslo 35  a docházel do domu číslo 6. To byla obytná budova statku, na kterém Ottla hospodařila a kam se Kafka chodil stravovat. Noví usedlíci dům číslo 35 po 2. světové válce zbourali.
     V Siřemi Kafka pobýval s několika kratšími přestávkami od 12. září 1917 do 30. dubna 1918, ale vracel se sem i později. Již v září 1917 za ním do Siřemi přijela z Berlína jeho snoubenka Felice Bauerová, jejich vztah však už spěl ke konci. Kafkova nemoc byla sotva odhalena, přesto píše už 1. října 1917 ze Siřemi Felici: „Prozradím Ti tajemství, jemuž sám vůbec nevěřím – ale které přece jen musí být pravda – už se neuzdravím.“
Kafka v Siřemi poprvé poznal venkovské prostředí a německé sedláky. Na skalnatý vrch Kohoutek chodil odpočívat. Často upíral zraky k barokní bílé sýpce nad vesnicí. Během svého siřemského pobytu se Kafka věnoval hlavně procházkám a četbě. Většinu času trávil v posteli, četl a učil se hebrejsky. Napsal zde sbírku úvah, vydanou posmrtně pod názvem Aforismy.
     Ale právě zde se také rodila inspirace k povídce Zpěvačka Josefína aneb Myší národ. „Kočka mě zbavila myší, ale kdo mě zbaví kočky?" stěžuje si v jednom z dopisů. A především zde získal inspiraci k svému asi nejkrásnějšímu a nejtajemnějšímu románu. Zámek hraběte Westwesta byla ve skutečnosti ta kontribučenská sýpka se třemi patry. Zdivo je z bílého vápence.
     Zámek začal psát asi v roce 1921, jeho začátek četl poprvé Maxi Brodovi 15. března 1922. Hrdina románu zeměměřič Josef K. prochází životem osaměle. Samotu si nepřeje, ale je mu vnucována. Chce se oženit a založit rodinu, ale okolí jej stále více izoluje, hledí na něj s nedůvěrou.
     Zrovna tak těžko tu hledal samotný Kafka společný jazyk se sedláky, služkami a pacholky. Byli mu cizí, nerozuměl jim i díky jejich německému nářečí. Do svého deníku si poznamenal: „Vlastně se v jejich přítomnosti cítím stísněný jako mezi zvířaty ve stáji, když je k něčemu vyzvu a ona kupodivu poslechnou.“ Souvislost s hlavním hrdinou románu je tedy více než zřejmá.
     Josef K. zabloudí v cizí vsi a do domu ho pustí až slabomyslný člověk. V domácnosti se stává nevítaným hostem, který je brzy vypoklonkován. Má zde dostat místo zeměměřiče, ale starosta mu řekne, že žádného zeměměřiče nepotřebují. Není tu pro něj práce. Aby se mohl ve vsi usídlit, potřebuje povolení ze zámku, ale zámek se před ním uzavírá zrovna tak jako sedláci. Poznává, že nepatří ani do zámku ani do vsi. „Mezi sedláky a zámkem není žádný rozdíl,“ řekne mu učitel. „Ze zámku nejste, z vesnice nejste, nic nejste. Ale bohužel jste přece něco, jste cizinec …,“ dodá mu hostinská. Je cizincem, je přespočet, všem se plete do cesty a ostatní s ním mají jenom opletačky.
     „Nikdo vás tu nedrží, ale to přece není vyhazov,“ míní starosta. Josef K. zůstává osamocen a musí zastávat ponižující místo školníka.
Rukopis Zámku zůstal u Mileny Jesenské, která jej po Kafkově smrti předala Brodovi. Ten v milostném trojúhelníku Josef K., Frieda a Klamm snadno dešifroval Kafku, vášnivou Jesenskou a jejího manžela. K. ji chce za manželku, Frieda se však obrací zpět k zámku, z něhož vyšla. K. zůstává zase sám…
     Z vlaku jsem vystoupil v Měcholupech a šlapal odtud do Podbořan právě kolem Siřemi. Jel jsem tou smutnou krajinou kolem rozkousaných kostelních střech a zulámaných křížů. Jen reliéf svatého Václava v rozflákané pokloně držel pohromadě a čerstvé lešení dávalo naději na lepší časy. Těšil jsem se na malou odbočku do Siřemi.
     Kdo by neznal Siřem! Vlastně málokdo ho bude asi znát… Sjíždím z prudkého kopce až pod kostel a pak šplhám prudce vzhůru. Jedu ve stopách Franze Kafky a jeho Zámku. Přitom tu ovšem žádný zámek není, Franze inspirovala ta rozlehlá barokní sýpka, která zdálky může zámek připomínat. Zaujala mě už z podbořanské silnice, přímo z dědiny vidět není…
     „Kluci, co tu máte zajímavého?“ ptám se dvou chlapců. Ukáží na kostel a dodají, že v něm byl v devadesátém sedmém Václav Havel. Kluci nemohou vědět, že Havel se do Siřemi poprvé vypravil společně s Milošem Formanem už v šedesátých letech. V tom devadesátém sedmém zde byl uprostřed výkladu o Kafkovi odvolán ke státnickým povinnostem do zdejšího kravína. V Siřemi se odehrává část románu Jáchyma Topola    „Kloktat dehet“ zabývající se traumatem osmašedesátého roku.
     Nebýt Kafky, sotva by kdo zajímavý zavítal do Siřemi…
     Obcházím ruinu kostela Neposkvrněného početí Panny Marie, dveře jsou zatlučené, ze střechy už vyrůstají stromky. Náhrobky německých obyvatel podlehly zřejmě nějakému odvážnému odbojáři, asi i vlastenci… Na druhé straně silnice nad kostelem nacházím dům číslo 6 s reliéfem. Franz Kafka na něm v ruce drží kočičku. Jinak je v Siřemi smutno, pusto, lidi téměř nepotkáte. Povolení ze Zámku nedostanete…
Brod našel v Kafkově Zámku nevědomou inspiraci Babičkou Boženy Němcové, která také popisuje život ve vsi a na zámku. U Němcové je paní kněžna vídána zřídka, u Kafky se zámecký pán neobjeví nikdy. Brod sice přináší některé shodné momenty z obou knih, rozdíl obou děl je však podle mě značný. Na jedné straně přece jen idyla, na straně druhé naprostá bezútěšnost.
     Kafka napsal o literární tvorbě:  „Jsou to obyčejně nejlepší a nejcennější věci, které nemají ohlas hned, ale až později.“
     Dnešní návštěva Siřemi by pro Kafku mohla být ještě bezútěšnější než ta před téměř sto lety. Sám získal velký ohlas. Ale až později…
                                                                                                                                 Hynek Jurman

     VOLILI JSME BUDOUCNOST

     Tak jsme si, přátelé zase zavolili. Žádný sebevědomý a schopný občan netouží po levicové vládě, která všechny pěkně očesá, aby nikdo nevyčníval, a pak něco přerozdělí. Zvýší daně, zadluží stát a na ruku půjde těm nejnuznějším, neboť ti jí dají vždycky hlas. Jenže pozor, sami na sebe levicoví politikové nezapomenou. Sami přebírají miliony v krabicích od vína a podlahu mají vycpanou nádivkou z bankovek. Ti neschopní a hloupí je však budou volit pořád, to je ta věčná naděje komunistů a socialistů. A neschopných a hloupých při takovém dirigování státu přibývá, schopnost se nevyplácí…
     Letos však mnozí chytří nevolili ani pravici. Ta dostala co proto, a zaslouženě. Na rozdíl od socanů se pravicoví politikové pouštějí do nutných a nepopulárních opatření, jenže… Jenže se bojí naprostého odlivu voličů, takže reformují jenom polovičatě a aby to utáhli, sami také zvýší daně, ač je to v rozporu s jejich programem. A aby pravicový premiér své vládě i straně co nejvíce ublížil, udělá si ze sekretářky konkubínu, lehne si pod její pantofel, svěří jí vedení tajných služeb a královské odměny odůvodňuje větou: „Dře jako kůň!“ Kdo koho dřel, je jasné…
I socialistickému hejtmanovi spočítali voliči, že si ze státních peněz vydržoval milenku. Vylepili mu to na billboard a hejtman se za pravdu čílil. To on a nikoliv nemastný neslaný Sobotka shodil ČSSD u voličů.
     Ještě hůře dopadli apoštolové Spasitele světa, prezidenta Zemana. Ztratili se v nicotě a virózou i jinými chorobami pronásledovaný prezident bude mít dost práce sám se sebou. Kdo jej viděl kráčet Vladislavským sálem, tuší své…
     Lidovci se vrátili do sněmovny a snad si ani nespočítali, že s výsledkem úplně nejslabším ze všech úspěšných. A tak jejich šéf Bělobrádek okamžitě po skončení voleb si uměl představit svoji účast v nějaké koalici. A hned věděl, jaké možnosti připadají do úvahy. Vládnutí je pro někoho silnou drogou, naopak veleúspěšné ANO hledalo průnik programů a váhalo. Někdy je opravdu lepší spěchat pomalu, na švestičky se i tak dosáhnout dá…
     Po sedmi letech v opozici mělo vítězství samo spadnout do klína ČSSD. Spadlo, ale ne tak razantně, jak mělo. Minule kvůli tomu Paroubek odstoupil, nyní však Sobotka hovořil o silném mandátu!
     A tak mocí posedlý Hašek, asi nejodpornější figura na politické scéně od časů Jiřího Paroubka, vytáhl to své nejryzejší: spiknutí, lži, podlosti.    Počítejte se mnou, koho už sociální demokracie stačila vygenerovat: Zeman, Špidla, Gross, Paroubek, Rath, Hašek, Škromach, Tejc... Opravdu silná plejáda hvězd!
     No to zase byly volby!
     Ale pozitivum jsem i já našel. Špička naší literatury nebude ohrožena, pan Červený byl zase zvolen do sněmovny! Ono se to totiž při politických kontaktech se sponzory, při poslaneckém platu a královských náhradách (Slávek Sobotka se přiznal, že si za ně postavil barák!), pěkně sepisuje. Kdyby tyto příjmy pan Červený neměl, těžko by si napsal jako povolání spisovatel. I jeho kamarád, také sociální demokrat, naznal, že samozvaný spisovatel ještě nenapsal jedinou vlastní větu či myšlenku, že spisky o odbojářích jen opisuje z jiných děl, s prvotinou mu pomáhal předseda komunistů a syn věznitele Grebeníček, a k tomu ještě vydává knihy pohlednic. Že by opravdový spisovatel vydával tiskem pohlednice ze sbírek muzeí a uváděl si to ve své bibliografii, takový případ v dějinách literatury jistě nenajdete.
     Ovšem tento „spisovatel“ si libuje v neoprávněných titulech. Nechává si říkat pan doktor, pan inženýr, historik. Na vlastní uši jsem to slyšel, ale dementování jsem se od něj nikdy nedočkal. I jeho kamarád, také sociální demokrat, dosvědčil, že „spisovatel“ má vystudovaný jenom gympl, a to prý ještě jen díky komunistovi Pickovi, a nemůže tedy být historikem. Nemá oprávnění na užívání akademických titulů, přesto se jimi nechá věnčit. A teď je tedy ještě spisovatelem. Asi by mu rodina pomřela, kdyby neměl styky a plat ze sněmovny... Tak na lepší časy v literatuře!
                                                                                                                                                   Hynek Jurman

     PŘÍBĚHY SI PODÁVAJÍ RUCE aneb VY VY VY

     Z nově připravované knihy Hynka Jurmana „V nejkrásnějším údolí...“ přinášíme soubor příběhů, které na sebe volně navazují. Odehrávají se v posledních dvou staletích v samém východním výběžku Vysočiny.

     Příběh o zahrádkáři z fary

     Vlastenecký farář František Ronovský se narodil na Znojemsku (17. 11. 1806 Únanov) a osud jej přivál do Štěpánova. Nastoupil sem jako kooperátor v roce 1831 a po devíti letech se stal farářem. Právě za něj získal Štěpánov v roce 1843 vlastní faru.
     Pan farář však nebyl jen duchovním pastýřem. Byl výborným ovocnářem a hospodářským spisovatelem. Pochopil, že nestačí zasadit jabloň a po čase jenom trhat jablíčka. Je potřeba se postarat. Prořezávat, roubovat, obrývat, zalévat a mnohé jiné. Naproti faře přes ulici zakoupil pro svou hospodyni Finkovou, vdovu po lékaři, chátrající dům č. 25, zřídil si tu vzorovou zahradu a přistavěl domek č. 43. Jako výborný ovocnář studoval naši i cizí literaturu a poznatky uplatňoval v praxi. A sám experimentoval. Celkem působil ve Štěpánově 32 let a vyučoval zde názorně školní mládež. Drtivou většinu svých poznatků, které zveřejňoval v kalendáři Moravan a roku 1863 vydal knižně, získal právě ve Štěpánově. Když přešel v roce 1863 do Doubravníka, vydal zrovna knihu o 476 stranách s prostým názvem „Hospodářská kniha“. Byla vydána brněnským Dědictvím sv. Cyrila a Metoděje tehdy obrovským nákladem 13 000 výtisků!
     Hospodyně později odkázala vystavěný domek svým neteřím Karle a Josefě Kučírkovým a starý domek svému synovci Jelínkovi z Nového Města.
     Díky panu farářovi se stal Štěpánov místem, kde se mimořádně dařilo především jabloním. Svědčí o tom i zmínka v jediném románu Jana Kárníka, že lidé z Horácka jezdili pro jablka právě do Štěpánova. Rouby z Ronovského zahrádky se rozšířily po širokém okolí a ještě po sto letech se naši přední odborníci shodli v názoru, že v odborných znalostech nejsou o mnoho dále a že se z Ronovského díla mohou stále učit.
     František Ronovský zemřel 21. 9. 1871 v Doubravníku. Zhruba století po něm zavítal na dlouhých 34 let na štěpánovskou faru další skvělý zahrádkář, P. Ludvík Pešek. Ale z Ronovského stromů před ním trhali mnozí jiní faráři…

     PŘÍBĚHY SI PODÁVAJÍ RUCE aneb VY VY VY

     Příběh o tom, že kdo velebí, je Preislerem!

     V roce 1877 přišel do Štěpánova bystřický kaplan Adolf  Linkelheld a právě on si pochutnával na plodech ze stromů pátera Ronovského. Následujícího roku zde nabídl varhanické místo kostelnímu zpěvákovi a příležitostnému varhaníkovi z Bystřice Františku Preislerovi (25. 11. 1853 Křtiny - 22. 3. 1928 Polička). To byl panečku varhaník a muzikant! Působil ve Štěpánově od 1. 11. 1878 do 1. 5. 1880, kdy byl povolán za městského kapelníka do Poličky. Ve Štěpánově za tu chvilku zvelebil chrámovou hudbu ke spokojenosti všech farníků. V Poličce byl kapelníkem ostrostřelců, varhaníkem a založil tam hudební školu.
     Jeho otec František se jmenoval Velebický a dotáhl to daleko. Stal se dvorním kapelníkem na vídeňském dvoře! Byl mu nabídnut šlechtický titul, ale v zájmu germanizace císařského dvora bylo jeho jméno přeloženo do němčiny. Preislen znamená velebit. Tak tedy vznikl Preisler. Všichni jeho prvorození potomci dostali jméno František a stali se známými hudebníky. A každý další byl vždy označován jako František Preisler mladší…
     Syn bývalého štěpánovského varhaníka František (1886 Polička -  1945 Česká Třebová), v pořadí už tedy třetí toho jména, již jako žák měšťanské školy složil tři valčíky. Následovalo studium na pražské konzervatoři (profesorem tu byl i Antonín Dvořák) a první hudební praxe. Na pražské varhanické škole studoval v letech 1901 – 1905, pak byl v Poličce učitelem hudby, sbormistrem zpěváckého spol¬ku Kolár, dirigentem Mládenecké kapely, ředitelem kůru v Nových Dvorech u Kutné Hory na panství hraběte Chotka a nakonec ředitelem měst¬ské hudby a kůru v České Třebové. Tam založil a řídil hudební spolek Filharmonia (později změněný na pěvecko-hudební spolek Sme¬tana), s kterým provedl Smetanův cyklus Má vlast či Dvořákovy Slovanské tance. Byl i autorem drobných skladeb a úprav.
     A jeho syn František Preisler Čtvrtý (1915 Česká Třebová – 1983 Olomouc) byl dirigentem divadel v Pardubicích, Kladně, v Plzni a deset let (1946-1956) vedl soubor Slezského divadla v Opavě. Z Opavy odešel v roce 1956 do Olomouce, kde působil jako 1. dirigent opery až do odchodu na důchod v roce 1976. Pak ještě pět let dirigoval operu v jugoslávském Mariboru.
     A doc. Mgr. František Preisler Pátý (1948 Opava ) absolvoval režii na JAMU a působil v řadě divadel jako režisér a překladatel. V letech 1985 až 1992 byl režisérem a šéfem Janáčkovy opery Národního divadla v Brně.
     Konečně František Preisler Šestý, a zase mladší (1973 Olomouc – 2007 Elba), byl český dirigent, operní zpěvák a varhaník. Vystudoval hru na varhany na brněnské konzervatoři, soukromě zpěv, kompozici a hru na trombon, později dirigování na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Od roku 1990 byl korepetitorem a od roku 1991 dirigentem brněnské opery. Šéfdirigentem Hudebního divadla v Karlíně se stal roku 1993. V témže roce byl laureátem Mezinárodní pěvecké soutěže Franze Lehára v Komárně. V roce 1994 nastudoval českou premiéru muzikálu Jesus Christ Superstar. Od roku 1995 do roku 2003 působil jako dirigent opery Národního divadla v Praze. V roce 1996 absolvoval Mistrovský dirigentský kurz ve Vídni u J. Kalmara. Od roku 2002 byl šéfdirigentem Moravské filharmonie Olomouc. Spolupracoval třeba i s Karlem Gottem.
     Poslední den svého života relaxoval v Toskánsku na pláži na ostrově Elba, šel se do moře vykoupat, a když vstoupil do vln, dostal epileptický záchvat s následným selháním srdce.
     Ale snad ještě není všem Preislerům konec, určitě se najdou další velebitelé hudby a my můžeme zavzpomínat na opravdu výjimečný hudební rod…

    Příběh o Pepíkovi z Tahit

     Hrdina tohoto příběhu přišel na svět zajímavým způsobem. Na inzerát a ne ledajaký! Moje babička Růžena u tohoto byla a mnohokrát mi to vyprávěla. Svobodná děvčata našla za války práci při šití uniforem. Říkalo se tomu šít komisinu. Babička už měla známost s mým dědou, ale její kamarádka Emilka Valíková byla nezadaná, a tak do jedné uniformy vložila ze zvědavosti svoji adresu.
     Mundůr nafasoval chorvatský voják Kleczek a díky tomu nezvyklému inzerátu vzniklo po válce mladé manželství a na svět přišel malý Josip. Narodil se 22. 2. 1923 v dědině Gornja Sanica. Vyrůstal tedy v horách u Sarajeva, kde lidé smekali před sluncem. Otec však Josipovi ve čtyřech letech zemřel a matka se rozhodla vrátit do Štěpánova. Zde vyrůstal hoch nejdříve v Olešničce, poté na Tahitách, když se maminka provdala za Cyrila Vázlera. Na pastvě koz se sám učil anglicky a francouzsky. Byl velmi nadaný, už v mládí hodně četl o astronomii a sám si vyráběl primitivní dalekohledy.
     Vystudoval v Tišnově gymnázium a odešel na Universitu Karlovu, kde studoval matematiku, fyziku a astronomii. Maturoval v roce 1943, ale protože se zapojil do studentské odbojové skupiny, byl vězněn v Kouničkách. Přímo pod jeho oknem se popravovalo.
Nejen vlivem nadání, ale i díky usilovné práci se začal prosazovat mezi vědecké kapacity. Od roku 1949 pracoval na Astronomickém ústavu Československé akademie věd v Ondřejově. Napsal dobrou stovku vědeckých prací a knih, jmenujme alespoň Nitro hvězd, Plazma v laboratoři a ve vesmíru, O čase, Naše souhvězdí, Slunce a člověk, Naše slunce, Vesmír kolem nás, Vesmír a člověk, Velkou encyklopedii Vesmíru, Život se Sluncem a ve vesmíru či Toulky Vesmírem.
     Na šestijazyčném astronomickém slovníku „Space Sciences Dictionary“, pracoval s manželkou Helenou 34 let, vydal i anglickou vysokoškolskou učebnici „THE UNIVERZE“ (To je vesmír) ad.
Docent Kleczek přednášel astrofyziku na Universitě Karlově i na Komenského universitě v Bratislavě. Podnikl řadu cest do zahraničí a jeho přednášky znají i další země: Bulharsko, Maďarsko, Německo, Polsko, Řecko, Turecko, Irán, Itálie, Švýcarsko, Rakousko, Francie, Holandsko, Anglie, Argentina, Paraguay, USA, Mexiko, atd.
     Byl profesorem na řadě světových universit. Vykonával funkci v Mezinárodní astronomické unii, stal se i vedoucím Mezinárodní školy pro astronauty při UNESCU, angažoval se v projektu Slunce do škol. Za rozvoj fyzikálních věd dostal stříbrnou plaketu ČSAV a také Českou sluneční cenu.
     Rád přijížděl do Štěpánova a tituly Doc., RNDr., DrSc. přitom uzamykal ve své pracovně, byl Pepíkem z Tahit. Přednášel tu třeba 4. října 1983 na téma „Slunce, zdroj energie“ a naposledy 13. května 2010 přijel 87letý Josip Kleczek, alias „Pepík z Tahitů“, do štěpánovské školy. Přišlo 57 posluchačů a pan docent hovořil o svém vztahu ke Štěpánovu, o putování Jižní Amerikou a pak i o vesmíru, což bylo pro většinu přítomných trochu náročné. Hovořil od půl sedmé do devíti večer a pak ještě diskutoval se známými.
Nejzajímavější byly jeho vzpomínky na dětství. Hvězdy mu učarovaly a doma řekl, že bude hvězdářem a pojede do Ameriky, kde mají největší dalekohled na světě. Nevlastní táta se mu smál: - Kluku, nemáš ani na autobus, do Nedvědice na vlak chodíš pěšky. Neumíš anglicky. Jak chceš do Ameriky?
     Hoch však sehnal učebnici a na pastvě u koz se anglicky naučil. Studoval v Praze, naučil se i španělsky, italsky, rusky, francouzsky a nastoupil hned v Ondřejově. Objevil, že se na Slunci pohybují malé částice, zachycují se na siločárách těch skvrn (vlastně magnetů) a přitom vydávají rentgenové záření. Vyšla mu o tom studie, ta se dostala do USA, Kleczek tam jel na pozvání a hned stanul u toho největšího dalekohledu světa. Tak se vyplňují přání…
     Docent Kleczek byl dvakrát oceněn cenou České astronomické společnosti Littera astronomica. Za „Velkou encyklopedii vesmíru“ a pak za další „celoživotní“ knihu pod názvem „Život se Sluncem a ve vesmíru“. Na internetu najdete, že je jednou z nejvýznamnějších osobností československé a později české astronomie u nás i v zahraničí, autorem řady vědeckých prací týkajících se sluneční fyziky, autorem čtyřsvazkového díla Space Sciences Dictionary, několika monografií, učebnic…
     Po J. Kleczkovi je pojmenována planetka č. 2781. Rád vždy vzpomínal na jednu štěpánovskou lesní studánku, ve které spatřil krásně svítící nebe, které mu učarovalo. Stalo se mu osudem i krásným povoláním. V televizi prohlásil, že věří v Boha a v posmrtný život, protože všechno musí mít smysl. A lidský život přece nemůže být nesmysl…
      Z jednoho Pepíkova dopisu si dovolím ještě zacitovat slova svědčící o velké lásce k domovu, k jaké se dopracovávají jenom velké osobnosti, které zbrousily vskutku celý svět: „Ještě mě chtějí ve Venezuele a v Maroku. Ale já se moc těším na Vysočinu, až budu šlapat podél Svratky nebo Hodůnky nebo na Lázích. Vysočina mě láká mnohem víc... Těším se na setkání s Tebou i starými přáteli a především s našimi kopci, potůčky, studánkami.“
     Pepík Klečků z Tahit už ale nepřijede. Jeho pozemská pouť se uzavřela v neděli 5. ledna 2014.

     PŘÍBĚHY SI PODÁVAJÍ RUCE aneb VY VY VY

     Příběh o štěpánovském hostinském a jeho bratrovi

     Veselého hostinec stával proti faře, nesl č. 26 a hned vedle byla zahrada pátera Ronovského. Dříve to byl panský dvůr, o němž máme informace z roku 1750.  Ale už krátce po tomto roce byl dvůr zrušen a zřízen zde hostinec. V roce 1774 jej koupil Tomáš Sýs za 150 zlatých. A v roce 1790 za něj zaplatil František Sýs 110 zlatých. V 19. století se stal majitelem hospody rod Veselých, z něhož pocházel i zemský advokát JUDr. Antonín Veselý. K budově bylo přistavěno č. 56, které si František Veselý přestavěl v roce 1928 na svůj byt. Na zdi hospody se zachovaly ozdoby, zubří hlava a letopočet 1723.
     Zatímco bratr František zdědil hostinskou a řeznickou činnost ve Štěpánově, stal se JUDr. Antonín Ladislav Veselý advokátem v Novém Městě. A stal se také strýčkem budoucích zajímavých umělců. Vzal si totiž za manželku Marii Mlinářovou, která pocházela ze známé maršovské rychty.
     Sestřenice Marie, Fanynka Mlinářová z rychty, si totiž vzala učitele Křičku, odešla s ním do Kelče, kde mu porodila tři děti. Brzy však ovdověla a s malými dětmi se vrátila do Maršovic. A tak zde na rychtě vyrůstali budoucí básník Petr Křička, hudební skladatel Jaroslav Křička a literátka Pavlína Křičková-Homolková. Oba chlapci pak společně složili Bábinčin maršovský valčík a Petr podle štítu rychty nazval jednu svoji sbírku veršů Bílý štít a nedaleký šípek jej inspiroval k prvotině Šípkový keř.
     A tak se advokát původem ze Štěpánova stal vlastně strýčkem Jaroslava, Petra a Pavly Křičkových. Co se dá o něm ještě dopátrat? Podle štěpánovské matriky se narodil v budově hostince 26. 3. 1859. V „Historickém kalendáři Nového Města na Moravě 1850-1918“ stojí, že se 14. 6. 1891 konala ustavující valná hromada „Knihovního spolku pro Nové Město a okolí“ a právě JUDr. Veselý byl zvolen jeho předsedou.
Z manželství Veselých se narodil chlapec a děvče, syn Zdeněk však zemřel už jako malý. Manželství se nevyvedlo a Veselí byli soudně rozvedeni. Právník asi poté zase našel cestu do Štěpánova. Ve farní kronice lze najít zápis, že zakoupil bývalou zahradu faráře  Ronovského. V roce 1895 probíhal spor o sklep za hospodou, který původně stál v zahradě P. Ronovského, pak hospodyně Finkové. Po její smrti koupil usedlost i se zahradou a sklepem od dědice Jelínka právě doktor Veselý, bratr řezníka a hostinského.
     Domek zboural, chystal se k přestavbě, ta mu však nebyla dopřána. Zemřel už 17. 2. 1899 jako sotva čtyřicetiletý a je ve Štěpánově pochován. Majetek pak byl spojen s Veselého hospodou.
     Básník Jiří Veselský mi tlumočil zkazku, že babička Veselá měla prohrát hospodu v kartách nebo v lotynce. Prý vsadila hospodu proti pecnu chleba.
     Hostinec Veselých byl v poslední fázi znám pod názvem „U Vlkovských“, podle nájemce Františka Vlkovského z Doubravníka. Nad výčepní místností byl sál a jeviště, kde se konaly taneční zábavy a hrála se divadla. Do sálu se vešlo 150 sedadel. V přízemí, na pravé straně od vchodu do budovy, pak byla prodejna masa a masných výrobků. V roce 1972 byla budova i přilehlé č. 56 zbourány, aby se otevřel prostor před nově vystavěným penzionem a kulturním domem.
     František Veselý, bývalý hostinský a řezník, zemřel v 65 letech 5. prosince 1938. Když si paní řídící Simonová poslala pro maso bez kostí, vzkázal jí řezník, že by se musel nejdříve na špalek vytentovat, a pak by teprve mohl sekat bez kostí. Podobný vzkaz poslal pivovarům, když mu nechtěly vykoupit jeho sladovnický ječmen. Měly si za to své pivo vstrčit kamsi… Byl to prostě jadrný vypravěč…


     Příběh o správci štěpánovských železáren

     A nyní se podívejme, kdo měl v hostinci u Veselých svatbu. Jedním ze správců štěpánovských železáren byl odborník Ing. Rudolf Novák. Právě za něj proběhla výstavba nové vysoké pece (dokončena 1862) a poslední velká modernizace železáren s novými dmychadly, stavěly se nové cesty, mosty a dokonce překládal vodní tok. Něco o jeho životním osudu najdeme v knize Jaromíra Johna „Rajský ostrov“. John pracoval jeden čas v redakci Lidových novin v Brně a za majitelem novin, poslancem a ministrem Jaroslavem Stránským, jezdil do Víru. Vladimír Šťastný kdysi vzpomínal, že ho viděl přijet na kole. John znal docela slušně údolí Svratky, a když se mu dostal do rukou materiál Novákových synů, začal svoji novou knihu právě ve Štěpánově.
     Autor v úvodu děkuje sourozencům Novákovým za „cenný vzpomínkový materiál“. Hrdinu přejmenoval na Rudolfa Čermáka (snad proto, že syn Láďa si vzal za manželku Čermákovou), vypravěčem učinil jeho syna a hned druhá věta knihy zní: „Tak zrovna v roce 1850 byl můj tatínek správcem železáren ve Štěpánově na Moravě ve službách hraběte Mitrovského.“
Rudolf se však vzápětí stěhoval po mnoha železárnách (Frýdlant, Zbiroh, Rokycany, Banát, Polsko), v Polsku „postavil vysoké pece“, nakonec ho osud zavál až mezi alpské velikány do Štýrska, kde vedl továrnu na ocelové kosy. Střídal tedy rychle působiště, všude byl v průměru jen asi rok a půl, ale tím více zkušeností nasbíral.
     Ve Štýrsku se však zamiloval do neteře kantýnské a hlavně kvůli ní se vrátil na Moravu a zase do Štěpánova. „Na svátek svatého Václava byla pak ve Štěpánově kopulace a slavný svatební oběd byl v hospodě u Veselých.
Rozkládací stůl, co se prohýbal pod nejlepšími moravskými lahůdkami – mezi nimiž byl i ohromný trdelník -, je tam dosud v prvním patře – takhle vlevo v koutě, u jeviště.“
     Příběh však vzápětí opouští Štěpánov konstatováním, že hrabě Mitrovský neměl rád ženaté úředníky. Čermák – Novák proto po svatbě odešel do Prahy. Vše předešlé musel podle knihy stihnout do roku 1862, kdy už byl v Praze svědkem otevření Prozatímního divadla. Vlastně ještě dříve, protože v Praze se měli narodit do toho roku 1862 oba jeho synové, z nichž jeden je vypravěčem knihy.
     Oba Rudolfovi synové získali ve svém oboru velkou proslulost. Láďa Novák (HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/7._říjen"7. 10. HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/1865"1865 HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/Praha"Praha – HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/16._leden"16. 1. 1944 Praha) byl HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/Česko"český akademický malíř a kreslíř. Vystudoval architekturu a pozemní stavitelství. Navrhoval sgrafita, prováděl dekorace průčelí domů. Je mu přičítána výzdoba fasád celkem na 106 domech v HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/Česko"Česku. Z nejznámějších jmenujme sgrafito na fasádě svatopetrské fary v HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/Praha"Praze, výzdobu Rottova domu v HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/Praha"Praze (dle kartonů HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/Mikoláš_Aleš"Mikoláše Alše), výzdobu průčelí nové radnice v HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/Náchod"Náchodě (opět návrhy Mikoláše Alše), výzdobu radnice v HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/Klatovy"Klatovech, HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/Tábor"Táboře, HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/Roudnice_nad_Labem"Roudnici, HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/Luhačovice"Luhačovicích, provedení opony a průčelí divadla v HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/Maribor"Mariboru ve HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/Slovinsko"Slovinsku, nástěnné malby na průčelí HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/Měšťanská_beseda_(Plzeň)"Měšťanské besedy v HYPERLINK "http://cs.wikipedia.org/wiki/Plzeň"Plzni, výzdobu Kounicových kolejí (bratr Vladimír se zasloužil o jejich zbudování), Stopkovy restaurace v Brně na České ulici či v Praze pivnice U Fleků.
Jeho bratr PhDr. Vladimír Novák (21. 6. 1869 Praha – 24. 3. 1944 Brno) byl profesorem obecné a technické fyziky. Jako odborník působil v Anglii a USA, učil na Karlově univerzitě a v letech 1902 – 1939 na České vysoké škole technické v Brně. Zde byl děkanem odboru stavebního inženýrství v letech 1904–1905 a 1918–1919; děkanem odboru strojního inženýrství a elektroinženýrství v letech 1912–1913 a děkanem odboru kulturního inženýrství v letech 1920–1921. Rektorem této školy byl v letech 1910 – 1911 a 1921 – 1922. Dále stál od roku 1919 v čele Ústavu lékařské fyziky, byl předsedou Moravské přírodovědecké společnosti v Brně, předsedou či jednatelem mnoha dalších spolků a organizací. Na konci života žil v Tišnově.
     Knihu Rajský ostrov vyšla tiskem v roce 1938. Začíná tedy ve Štěpánově, ale brzy se děj přemisťuje do Prahy a je věnován výstavbě Národního divadla. Pro vypravěče byl Rajským ostrovem Žofín, původně Barvířský ostrov, pak Slovanský. Popisuje podrobně i 16. květen 1868, kdy byl položen základní kámen k Národnímu divadlu.
     „Každý člověk má v dětství rajský ostrov – i kdyby to zrovna ostrov nebyl – kdyby to byla třeba chudá chalupa někde na venkově, zahrada, pole, stodola a stráně dětských radovánek,“ stojí v závěru knihy, kterou Jaromír Johna dokončil v červenci 1937 v Novém Městě nad Metují.


     Příběh o Rudolfu Novákovi na druhou

     Když si prostudujete štěpánovské matriky a budete je porovnávat s příběhem Rudolfa Nováka alias Čermáka z knihy J. Johna, narazíte na mnohé nesrovnalosti. Musel by ve skutečnosti strávit ve Štěpánově více roků, než kolik tvrdí kniha. Autor si samozřejmě stylizoval fakta podle své potřeby. Víme, že oba slavní synové se ve skutečnosti nenarodili před rokem 1862, ale až v letech 1865 a 1869. Ve farní Knize protokolů jsem dohledal zápisy o posvěcení kamenného kříže v Ujčově 20. 8. 1865 a dřevěného kříže na Lískovci 30. 5 1869. V obou případech byly kříže ozdobeny Kristovou postavou namalovanou na plechu. A v obou případech byl autorem malby jistý Rudolf Novák ze Štěpánova.
     Že by tedy správce železáren maloval ve Štěpánově na plech Krista v době, kdy mu žena rodila v Praze syny? Rudolf Novák působil ve Štěpánově ještě na jaře 1869, to je jisté. A jeho výtvarné nadání mohl zdědit hlavně jeho prvorozený syn Láďa!
     Jenže všechno bylo trochu jinak! Zalistujme tedy v matrikách. Ne vše je dobře čitelné, ne vše bylo ještě nalezeno, ale k pozoruhodným závěrům dojdeme. Že by se v knize popsaná svatba správce Nováka uskutečnila až v roce 1864? Farář Jan Pavlíček totiž zaznamenal, a svědci podepsali, že 24. 11. 1864 proběhl sňatek Rudolfa Nováka z č. 17, což byl jeden z několika Panských domů určených pro úředníky a později i dělníky železáren, a Marie Truhlářové z č. 23. Tento dům byl štěpánovskou školou a často i bytem učitele. Otec nevěsty František Truhlář (1811 – 1893) byl ve Štěpánově podučitelem od r. 1841, pak učitelem a v roce 1849 se stal konečně řídícím. Na celé svatbě byl nejzajímavější věk novomanželů. Rudolfovi bylo dvaadvacet, Mařence patnáct a půl. A už na Hromnice 1865, tedy dva měsíce a jeden týden po svatbě, porodila dceru Marii. A další rok, 14. 4. 1866, i dceru Rudolfinu. Do svých 17 let tedy porodila dvě děti, ale že by za dalších necelých šest měsíců porodila i syna Láďu, pozdějšího malíře? Ne to už bylo moc i na Marii a matriky to vylučují.
     Smrt brzy zasáhne do života Novákových. Marie Nováková zemřela ve Štěpánově 28. 3. 1867, tedy v 18,5 letech! Její švagr Albert Novák (18 let) zemřel už 4. ledna téhož roku a tchán Václav Novák (63 let) o rok později 27. 4. 1868. Oba v č. 17. Mladý vdovec dlouho netesknil, už 28. 10. 1869 se mu narodila z nového manželství další dcera, Františka. Její matkou byla Marie, dcera Petra Daňhela, hamerníka v sousedním Borovci, a Filipíny, dcery Vojtěcha Chyby ze Světnova. Otec Rudolf Novák je označen jako „kreslíř ve Štěpánově, syn Václava Nováka, dololezce ve Štěpánově a Johany, rozené Jan Pikart, kovář ve Včelničce“. Když se 19. 6. 1871 narodila další dcera Luisa, byl už otec Novák „asistentem při správcovství železné huti ve Štěpánově“. Rodina v obou případech bydlela v č. 39, tedy ve svém. Z data narození dcery Františky (říjen 1869) vyplývá, že pozdější profesor Vladimír Novák (narozen v červnu 1869) musel mít jiné rodiče, stejně jako předtím Láďa.
     A tak se podívejme ještě jednou do matriky. Melanie Marie Anna Nováková se dožila jen dvou měsíců a narodila se 19. 7. 1860 Rudolfu Novákovi a jeho manželce Johaně v jiném Panském domě, tentokrát v č. 9. Zde většinou bydleli ti nejvýše postavení úředníci. A právě tento Rudolf Novák, syn Josefa a Barbory Novákových, posloužil spisovateli Johnovi za vzor literárního správce železáren. Ve Štěpánově v té době museli působit dva mladí muži stejného jména, možná to byli i vzdálení příbuzní, a oba se podíleli na správcování železáren.
     Jeden z nich zůstal ve Štěpánově, kde plodil dcery a maloval Krista. Druhému se také nevyhýbala smrt v rodině. Dcera Melánie zemřela už 18. 9. 1860 a manželka Johana 6. 6. 1862, obě v č. 9. Tento Novák byl inženýrem a po smrti svých blízkých odešel do Prahy, ve štěpánovských matrikách se už více neobjevuje. V Praze založil novou rodinu, zplodil úspěšné syny a na vlastní oči zažil položení základního kamene Národního divadla. A za dalších 70 let se dostal i do knížky.

     PŘÍBĚHY SI PODÁVAJÍ RUCE aneb VY VY VY

      Příběh o původu Leopoldy Dostalové

     Na starém hřbitově ve Štěpánově stále najdete náhrobek s nápisem „Rodina Dostálova z Hodůnek a Bohunic“. V lokalitě Na Hodůnkách vystavěl Vilém Mitrovský v letech 1856 – 1857 pilu, na níž žila a pracovala uvedená rodina, z níž pocházel otec slavné herečky.
     Z příběhu o správci Novákovi už víme o slavnosti základního kamene Národního divadla. A právě na ní vystoupila budoucí matka Leopoldy Dostalové, Marie Kalmünzerová, dcera justiciára z Kutné Hory. Hrála pod jménem Marie Horská (1847 – 1917) v Prozatímním divadle 16. 5. 1868 při slavnosti položení základního kamene k Národnímu divadlu. Tehdy bydlela v podnájmu u rodiny Bedřicha Smetany, který jí líbal ruku. „Více srdnatosti, slečno!“ psal Jan Neruda na její adresu v referátech.
     Po provdání (15. 4. 1873) už Marie nehrála a dala Leopoldu Dostalovi 11 dětí, z nichž se 9 dočkalo dospělosti. Leopold věnoval 10 000 cihel na stavbu Národního divadla, a když toto hořelo, zburcoval hasiče z Veleslavína, kteří tak přijeli hasit mezi prvními.
     Ze sourozenců Leopoldy to mnozí daleko dotáhli. Karel Dostal se stal také hercem a především režisérem, od roku 1922 režíroval v Národním divadle a kritiky jej chválily, že umí proniknout do podstaty díla. Byl dobrým hercem, hrál i ve filmu Bílá nemoc,  působil v Německém divadle v Berlíně. Po návratu především režíroval, dbal na vysokou kulturu jevištní řeči a pohybu, měl velkou autoritu. Nebojácně vystupoval proti fašizmu, i proto režíroval Čapkova dramata Matka a Bílá nemoc.
     Nejstarší bratr Adolf B. Dostal byl básníkem, redaktorem i dramaturgem činohry smíchovských divadel. Nejmladší sestra Hana (1890 – 1981) byla úspěšnou malířkou. I sestra Marie (1877 – 1903) malovala a stala se členkou spolku výtvarníků Mánes, ale zemřela v 25 letech. Se sestrou Olgou, také herečkou, se oženil r. 1898 ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss (1870 – 1946). Tomu začaly krušné časy po válce, kdy jej na nátlak komunistů osobně zatýkal Reicin, to už ale Olga nežila. Preiss zemřel dva dny po propuštění z vazby.
     Dostalova rodina se stěhovala z Veleslavína do Poděbrad, kde se stal otec ředitelem cukrovaru a 18tiletá Leopolda hrála s ochotníky. Náhodou ji spatřil Jaroslav Kvapil. Poznal její talent a domluvil jí školení u manželky Hany Kvapilové. A tak uplynuly sotva dva roky a Leopolda vystupuje v červenci 1899 s profesionály ve smíchovské Aréně. A za další dva roky, 1. září 1901, má premiéru v Národním divadle, hraje hned Maryšu! Vzápětí zde získává trvalé angažmá a hraje zde v letech 1901 – 1920, 1924 – 1942 a 1945 – 1959 jako představitelka hrdinských a tragických postav (Elektra, Antigona, Maryša, Ofélie, Lady Makbeth, Svatá Johanka, Nora, Matka, Mahulena…). Mezitím hrála na Vinohradech a často třeba až v Lublani.
     Leopolda Dostalová (23. 1. 1879 – 17. 6. 1972) ztvárnila všechny významné role našeho i světového repertoáru. Titulní postavu ve hře Matka psal Čapek přímo pro ni, premiéru režíroval bratr Karel Dostal. Když četla Věc Makropulos, řekl jí Karel Čapek: „Vidíte, i tu vaši jizvičku na krku jsem vám tam dal.“ Opět hrála titulní roli.
     V roce 1908 se provdala za basistu opery ND Václava Klimenta, který však na jaře 1918 zemřel. Když ji portrétoval akademický sochař Karel Dvořák (1893 – 1950), byla z toho druhá svatba. Svědkem na svatbě před Vánocemi 1919 byl samotný sochař Jan Štursa. Z Dvořákových soch je asi nejznámější cyrilometodějské sousoší na Karlově mostě, ale dělal i svatovítský tympanon, pomník v Ležákách či v Pere-Lachaise.
     První představení Národního divadla po vzniku republiky zahajovala 29. října 1918 Dostalová recitací Nerudova Jen dál. Mimochodem stejné verše recitoval v listopadu 1989 pro televizi mistrně Radovan Lukavský…
     Dostalova divadelní společnost hrála ve Štěpánově v r. 1928 a „předvedla asi 8 význačnějších her“. Společnost vedl Karel Dostal (14. 3. 1884 - 1. 3. 1966). Jeho sestra se po ovdovění ráda vracela do otcova rodiště ke kouzelnému toku Hodůnky. U mlýnského kamene zde zasvěceně mluvívala o zajímavostech kraje. Její příbuzní Dostalovi figurují v štěpánovských matrikách do čtvrtiny 20. století.
     Při objevení základního kamene Národního divadla v květnu 1963 promluvila právě Leopolda Dostalová. V roce 1960 vydala své vzpomínky „Herečka vzpomíná“. Ještě v 93 letech působila aktivně na jevišti, ještě v roce 1972 natočila televizní hru „Úderem deváté“. Ve stejném roce soudruzi likvidovali Divadlo za branou a Dostalová se vypravila s přímluvou za prezidentem Svobodou. Nic nepomohlo a Leopolda při posledním představení divadla oslovila diváky z jeviště. Za týden potom zemřela.

      Příběh o skoro prvním lyžaři

     Počátky lyžování na Vysočině nejsou úplně přesně zaznamenány, ale většinou se uvádějí dva průkopničtí lyžaři, František Houdek a Rudolf Gabessam. Jeden z nich se narodil v Telecím, působil v jádru Žďárských vrchů a nakonec se usadil v údolí Svratky. Druhý naopak do Žďárských vrchů zamířil na většinu svého života, kolébku však měl v údolí Svratky. Abychom byli úplně přesní, tak v údolí Hodůnky nedaleko soutoku se Svratkou.
     V roce 1884 projel Nor Nansen Grónskem, napsal o tom knihu a tu četli křižánecký učitel František Houdek (1863-1925) a fryšavský lesník Rudolf Gabessam (1858-1912). Oba ho chtěli napodobit a objednali si lyže z Osla. Houdek na lyžích dojížděl prý už v zimě 1886-1887 do školy v Moravské Svratce a byl zřejmě prvním lyžařem na Vysočině. Jasanové lyže Františka Houdka uvidíte v Horáckém muzeu v Novém Městě na Moravě. Měří 295 cm, patří k nim jedna silná hůl a kovové vázání mi ze všeho nejvíce připomíná železa na lišku. Jejich majitel se stal řídícím učitelem ve Víru od roku 1909, později byl i prvním vírským kronikářem a zemřel 24. 11. 1925.
     Novoměstští dodnes mluví jako o prvním lyžaři o Gabessamovi, ale až k roku 1891. Gabessam si měl objednat nejdříve prkénka ve Štýrsku. Protože se lyže i sněžnice tenkrát označovaly stejným termínem „Schneeschuhe“, obdržel prý pan Gabessam ze Štýrska místo lyží sněžnice. Proto si někdy v zimě 1891 - 1892 objednal skutečné lyže z Finska. První lyžařskou túru údajně podnikl lesník Gabessam z Fryšavy ke Koskům na Studniční Paseky. Hostinský Kosek se hned následující den pokoušel lyže napodobit, ale ačkoliv byl velmi zručný řemeslník, výsledek se nezdařil. Na pomoc si tedy vzal zkušeného truhlářského mistra Adolfa Slonka z Rokytna a zázračná prkýnka byla na světě. Rodina Slonků se poté stala významným výrobcem lyží na Novoměstsku.  A tak prý si dali lyže vyrobit i lesníkovi přátelé (například právě učitel Houdek a lesník Resch z Křižánek, hostinský Kosek, pan Brázda z Kadova, a také sám Adolf Slonek).
     Ovšem jiný zdroj zase připomíná vojtěchovského lesníka Vincence Wernera, který prý vlastnil prokazatelně nejstarší lyže, vyrobené někdy mezi roky 1882 až 1884, dále Františka Houdka, který v letech 1885 až 1886 měl kromě základního vyučování v Moravských Křižánkách převzít i vyučování evangelického náboženství v Moravské Svratce, což bylo důvodem, proč v zimě začal lyžovat. A také Rudolfa Gabessama, který zpopularizoval lyžování na Novoměstsku rychle a důkladně, takže už v roku 1893 lyžovali i důstojní občané Nového Města včetně starosty Jelínka či stavitele Sadílka.
     Ať už to s těmi počátky bylo jakkoliv, náš hrdina u nich zcela jistě byl! Rudolf Gabessam se narodil 13. 6. 1858 v myslivně na Hodůnkách, které patřily matričně do Olešničky (od 1950 součást Štěpánova). Jen o rok dříve tu byly vystavěny pila a myslivna a Gabessamové byli sousedy s předky Leopoldy Dostalové. Rudolfův otec František Gabessam (1890 už nežil) byl revírníkem na této myslivně Hodůnky u Olešničky. Matka Pavlína roz. Emingerová z Velatic na Brněnsku žila v roce 1894 v Nedvědici.
     Šest sourozenců Gabessamů působilo na Moravě jako myslivci. František u Mitrovského na Hodůnkách, Eduard jako adjunkt v sousedním Hodoníně u Kunštátu, adjunkt Osvald hned vedle v Lomnici u Tišnova, revírník Ferdinand v Bukovicích (panství Černá Hora), podlesní Eustach v Šaraticích (majitel hrabě Mitrovský) a nadlesní Alois Gabessam v Dobronicích (statek Tavíkovice). V Olešničce se podle zápisů v matrice Franzi a Paulíně Gabessamovým narodili 13. 6. 1858 Rudolf Anton Franz Gabessam, 16. 2. 1860 Juliana Anna, 6. 10. 1861 Marie Anna, 27. 6. 1862 Anna, 20. 9. 1863 Hedvika Beáta Antonie a 9. 10. 1867 Paulína Terezie.
     Další generace rodu už les opouštěla. Rudolfův bratranec Eustach Gabessam ml. navštěvoval s výborným prospěchem městské reálné gymnázium v Litomyšli a stal se profesorem. V říjnu 1903 se přistěhoval do Prahy a o dva roky později byl hlavním redaktorem spisu Budeč a okolí. V letech 1927 – 1937 byl ředitelem Obchodní akademie v Karlíně. Po jeho úmrtí napsal Jan Voborník vzpomínkový článek do Národních listů. Eustach Gabessam zemřel 30. 1. 1937 a pohřben byl v Kolči u Slaného.
     Rudolf Gabessam patřil mezi první lyžaře na Vysočině, ale to už žil ve Fryšavě. Jako o fryšavském revírníku je o něm první zmínka v roce 1887, tehdy se v Novém Městě ženil s dvacetiletou Antonií, dcerou Františka Jelínka, novoměstského měšťana na č. 31. Ve Fryšavě se jim v l. 1890 - 1903 narodilo pět děti, tři dcery a dva synové, z nichž tu jeden zemřel. Syn Hubert František (1892) chodil do 3. třídy reálky v Novém Městě v roce 1906 - 1907 a maturoval v roce 1913 na stavební průmyslovce v Brně.
     Rudolf ale pouto s rodným krajem nikdy nezpřetrhal. Svědčí o tom i jeho členství v pozoruhodné „Stolové společnosti Pánů z Prstena“, která fungovala v Bystřici v letech 1899 – 1904. Věnovala se charitativní činnosti a snažila se „osvěžit vlasteneckou mysl a pěstovat zábavu“.  Pod číslem 40 je evidován právě lesník Rudolf Gabessam z Fryšavy.
     V soupise obyvatel z roku 1910 jsou ve Fryšavě v čp. 156 evidováni „hlava domu“ Rudolf Gabessam, jeho žena Antonie, syn Hubert, dcery Marie (1890), Alžběta (1894) a Pavla (1903), pokojská Anna Brázdová (1855 Kadov) a podnájemník Bedřich Hejno (1890 Fridrichsdorf). Rodiče jsou v Novém Městě pochováni i s několika potomky.
     Lesník a lyžař Rudolf Gabessam zemřel 8. ledna 1912 v Novém Městě na Moravě, kde také odpočívá na katolickém hřbitově. Na jeho hrob narazíte jen kousek od vchodu na pravé straně cesty, nedaleko kostelíčka. Na náhrobku stojí „Rudolf Gabessam, revírník v. v.“ Ve stejném hrobě jsou pochováni i jeho žena Antonie Gabessamová (6/9 1867 – 10/6 1945), syn Hubert Gabessam (1892-1963) a jeho manželka Marie Gabessamová (1898-1989) a také Hubertova sestra Pavla, provdaná Berdychová (1903-1969).
     A na stejném hřbitově ještě najdeme hrob Florentiny Gabessamové (1839 – 1921), vdovy po lesníkovi. Šlo zřejmě o Rudolfovu tetu…

PŘÍBĚHY SI PODÁVAJÍ RUCE aneb VY VY VY


     Příběh o tragickém skoku milenců

     Krásné, romantické skalisko měřící více než 50 metrů se tyčí k nebi hned za Štěpánovem, jen kousek před bývalou pilou a myslivnou. Kolem Vysoké skály na Hodůnkách běhal mladý Ruda Gabessam a ve zralém věku se sem vracela slavná herečka z Národního divadla. Leopolda Dostalová jistě dobře věděla, jaké drama se v těchto místech odehrálo. V režii místního ochotníka!
     Po první světové válce se štěpánovští ochotníci docela činili a hráli jednu hru za druhou. Mezi nimi dominoval i pohledný mladík, Bohumil Pečman. Narodil se 6. 7. 1900 v Lošově u Olomouce a do Štěpánova přišel s rodinou za prací, táta Alois dostal místo mistra nikláře v huti. Když vznikla samostatná republika, bylo mu 18 let a jistě netušil, že má vyměřeno už jenom deset let života. Svůj volný čas dělil mezi ochotníky, hasiče a sokoly, jímž dělal náčelníka. Ještě 4. března 1928 hrál kaplana Rokytu ve hře „Na děkanství“. To už se k němu blížilo jiné drama…
     Když přijel na sokolský slet do Nitry, nezapomněl navštívit bývalého spolužáka a kamaráda Aloise Šulce. Ten se narodil jen o dva týdny později než Bohouš, ale nesl tehdy matčino jméno Cveček. Až se máma provdala za Šulce, byl Lojzík adoptován. Během vojny si našel pohlednou Helenu Sivákovou (narozena 4. 2. 1905), oženil se s ní 12. 6. 1922 v Nitře a získal tam místo zkoušeného topiče. Brzy přišly dvě děti…
     Lojzík byl rád, že vidí velkého kamaráda z dětství a že mu může ukázat šťastnou rodinku! Byl pyšný na svou ženu a děti. Pozval Bohouše domů a představil mu svou manželku. Bohumil a Helena se do sebe zahleděli na první pohled a v ten okamžik byli ztraceni. Vášeň je oba uchopila na svá křídla a vynesla až na vrchol Vysoké skály.
     Helena opustila dvě malé děti a přijela za Bohoušem. Oba se skrývali v Koroužném a v okolí Štěpánova, protože po povedené matce bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Byli ze své lásky, která ubližovala mnoha lidem, tak zoufalí, že napsali dopisy na rozloučenou a vylezli na vrchol skály. Byl teplý večer, 16. srpen 1928, když se tam milenci naposledy objali a dlouho se pak loučili se životem. Dlouho přes půlnoc… Když se blížilo svítání, připoutali se navzájem řemenem a skočili do prázdna…
     Brzy ráno je našel syn hajného Zobače z Hodůnek. Žena ještě pohnula rukou a zemřela, její partner trpěl v posledním tažení. Oba byli v takovém stavu, že je nálezce nepoznal. Bohumil zemřel zakrátko v otcově náručí, když jej poprosil o odpuštění. Na místo sebevraždy proudily davy zvědavců. Tragédií se nechalo inspirovat několik autorů. Spisovatel Jiří Jobánek ji zmiňuje v románu Havárie a povídce Lovci, Hynek Jurman v románu Daleko do sametu a Jaroslav Maria Veselský v dramatu Nemravní. Ve Víru se málem nedohrálo, diváci se bouřili, že to bylo jinak…
     Helenu Šulcovou pochoval farář Vladimír Čapka, Bohouše Pečmana pouze hrobař Josef Ostrejž, protože byl bez vyznání. Pečmanův pohřeb se stal velkou manifestací přátel a známých, jak dokládá pohlednice „Ze Štěpánova naposled“, kterou operativně vydal trafikant Čech. Bílá rakev se na ní ztrácí v záplavě lidí.


     Příběh o slepém trafikantovi a dceři zubařce

     Už jen hodně staří pamětníci vyprávějí o štěpánovském trafikantovi, který měl boudku v rohu parku na náměstí. Tato trafika zde byla zbudována už zjara 1924.
     Antonín Čech byl muzikantem a hudebním pedagogem. Z obecní kroniky o něm víme, že před založením DTJ v červnu 1910 pronesl přednášku o důležitosti tělocvičných organizací. Za manželku měl Němku a v roce 1917 se jim narodila ve Zlíně dcera, která dostala květnaté jméno Lilie. Po válce se rodina Čechova přistěhovala do Štěpánova a dcera vystudovala gymnázium v Tišnově a lékařskou fakultu v Brně (promovala 2. 6. 1946, což kronikář Rosí zanesl do obecní kroniky) a působila jako stomatoložka a vysokoškolská pedagožka v Praze.
     Její otec hodně četl a právě proto prý přišel za 2. světové války o zrak. Předtím vydal edici pohlednic – štěpánovské železárny, starý hamr v Borovci, štěpánovské čtvrtě včetně Tahiti, Černý most, historické autobusy, mramorové lomy v Ochozi, pohlednice z Olešničky, Vrtěžíře, Švařce a Koroužného. A také údolí Hodůnky přezvané na „Pohádkový kraj“, Vysokou skálu a vzpomínaný pohřeb „Ze Štěpánova naposled“.
     Po ztrátě zraku se živil jako trafikant. Kluci se ho snažili napálit, místo mincí mu podstrkovali všechno možné, ale na trafikanta si nepřišli. Vše poznal po hmatu a kluky hnal.
     Paní docentka Čechová, kandidátka věd, vydala publikace z oboru Základy konzervační stomatologie (1978), HYPERLINK "http://baila.net/kniha/152268224/vybrane-kapitoly-z-konzervacni-stomatologie-lilla-cechova"Vybrané kapitoly z konzervační stomatologie (1980), HYPERLINK "http://baila.net/kniha/67715265/zaklady-kariologie-a-endodoncie-lilla-cechova"Základy karyologie a endodoncie (1981). Stala se nositelkou Pamětní medaile města Humpolec.
     Ráda vždy jezdila do Štěpánova malým autíčkem a zajímala se o novinky ve Štěpánově ještě ve věku 95 let. Její otec trafikant zemřel v roce 1955 přímo na návsi u pumpy, když šel pro vodu.
     Závěrem veselou historku přesně tak, jak ji uvádí internetová Mladá fronta Zdravotnické noviny:
     Docentka MUDr. Lilla Čechová začala studovat medicínu před válkou v Brně. Přišla okupace, vysoké školy byly zavřeny, a tak se uchýlila do Zlína na zubní oddělení primáře Bartoše. Ten ji poslal na tříměsíční kurz pro zubní instrumentářky na pražskou kliniku k profesoru Kostečkovi, kde se jí moc líbilo.
     Po válce dokončila studium na lékařské fakultě v Brně a promovala 2. května 1946. Hned druhý den se rozjela do Prahy a chtěla se pokusit získat místo na Kostečkově klinice. Sekretářka ji poslala za panem profesorem do jeho soukromé ordinace. Zde jí otevřela sestra: „Co si přejete?“ – „Chtěla bych mluvit s panem profesorem.“ – „Koho mám ohlásit, prosím?“ – „Doktorku Čechovou,“ řekla a položila důraz na svůj titul.
     Za chvilku se objevil pan profesor: „Á, to jste vy? Jaké máte přání?“ „Skončila jsem studia, pane profesore, a ráda bych pracovala u vás na klinice.“ „Kdy jste promovala, paní doktorko?“ „Včera.“ Profesor se usmál. V očích měl taková zvláštní světýlka. „Tak se přihlaste u naší paní sekretářky, ať si vás zapíše. Ale hned. Nutně vás potřebujeme. Budete pro nás oporou.“ Zase ten úsměv.
     „Ale já ještě nemám v Praze byt. Hned jak jej seženu, se přihlásím.“ „Tak si pospěšte. Nevím, jak bude klinika bez vás fungovat.“ Podal jí ruku a zmizel. Podnájem sehnala a už v červnu nastoupila. Vydržela tu čtyři desítky let.

     Příběh o vystěhovalcích na Tahiti

     Z předešlých příběhů víme, že jistý Jaroslav Veselský napsal drama o milencích z Vysoké skály a že Antonín Čech vydal pohlednici štěpánovské čtvrti Tahiti.
     Podle zápisu v obecní kronice odjely 10. června 1924 rodiny slévačů Františka Ostrejže a Karla Veselského do Francie, kde již otcové nějaký čas pracovali. Tamtéž, do Donai u Paříže, se rozjela 2. července ještě rodina Františka Čuhla. Našli tam zaměstnání při uhelných dolech. Zhruba po roce se rodiny vrátily do Štěpánova, ale Veselští sehnali vystěhovalecké pasy a odjeli z rodiště přes Marseille na Tahiti, kam dorazili v roce 1926. Je pravděpodobné, že se Veselští vydali přes oceán v souvislosti s aktivitami Miloše Řivnáče (1893 – 1941), jenž nabízel Čechoslovákům práci a půdu v údolí Papenoo na Tahiti už od roku 1923. Ministerstvo zahraničí vyslalo na posouzení diplomata Hajného, jenž projekt nedoporučoval, ale přesto sehnal Řivnáč několik rodin, které odjely v roce 1925 z Marseille přes Panamu na Tahiti. Stejný kurz pak nabral i Karel Veselský (narozen v Borovci u Štěpánova 25. 4. 1881 jako syn Karla Veselského, dělníka při huti a Vincencie, dcery Josefa Volfa, hamerníka v Borovci) s ženou Vincencií a synem Karlem.
     Tahiti byl uchvácen už mořeplavec J. Cook (již v roce 1769 zde tři měsíce studoval postavení planet i život domorodců) a posádka lodi Bounty tu v roce 1789 navázala styk s Tahiťankami a pak se vzbouřila kapitánovi. Thor Heyerdahl zde byl poprvé v roce 1937 a pak ještě mnohokrát. Byl na Tahiti adoptován náčelníkem, který ho naučil šplhat na kokosové palmy. Dostal zde domorodé jméno „Muž Modré nebe“ a o deset let později demonstroval tento norský cestovatel a etnograf plavbou na voru Kon-Tiki, platnost své teorie o osídlení právě polynéských ostrovů z Ameriky.
     Tahiti s hlavním městem Papeete i se sousedními ostrovy byly pro Středoevropany zemí exotickou. Prvně byly osídleny ostrovy Raiatea a Tahaa. Francouzi převzali ostrov Tahiti v roce 1880 od posledního krále. Na ostrově Bora Bora lze najít zajímavou krčmu „Krvavá Mary“. Zdejší černé perly se objevovaly na špercích maharadžů a královen, jedna prý nechybí ani na koruně Rudolfa II. Snad nejpřitažlivější ženy na světě zde pro Evropany objevil Paul Gauguin, jenž tu přistál v roce 1891. Pobýval na Tahiti a Markézách na ostrově Hiva Oa, kde byl po své smrti (1903) pochován. Opodál je pochován i šansoniér a herec J. Brel (1929 - 1978).
     Milan Rastislav Štefánik pobýval před 1. světovou válkou také na Tahiti, vybudoval si tam observatoř pro sledování Halleyovy komety, prováděl astronomické a meteorologické výzkumy a připravil projekt klimatické mapy této zámořské francouzské kolonie. Nalezl a do Paříže přivezl některá Gauguinova díla. Plánoval dokonce založení slovenské kolonie. Chtěl zakoupit několik neobydlených ostrovů a přivést na ně slovenské osadníky. Sešel se tu i se spisovatelem Janem Havlasou, jenž proslul snahou o vybudování českých kolonií, především v Africe. Válka tyto plány odložila, ale Štefánik se chtěl po válce na Tahiti vrátit. Později o tom vydal knižní svědectví cestovatel A. V. Novák.
Řivnáčův projekt brzy zkrachoval, ale většina Čechů na ostrovech zůstala. A tak tam dodnes najdete knihkupectví Klíma. Čech „Papa“ Klíma si vzal Polynézanku a měl s ní sedm dětí. S jednou dcerou se oženil spisovatel a editor Vladimír Binar, jenž na Tahiti pobýval v letech 1983 – 1985 a vydal o tom knihu „Emigrantský snář“ (2003).
     Koncem 20. let na Tahiti vznikly dvě organizace, jedna proti Řivnáčovi, druhá pro něj. Šlo o Alianci Čechoslováků v Oceánii a o Asociaci Čechoslováků v Oceánii. Samotný Řivnáč si později na pobřeží zbudoval komplex hotelů „U Řivnáče“ a až do smrti vzpomínal na vlast a často si pouštěl Dvořákovu Novosvětskou symfonii.
     Veselští pracovali na kokosové plantáži na ostrově Raiatea a až si vydělali kapitál, tak zakoupili pozemek na odlehlé části ostrova Tahiti. Lidé v centru jejich jméno dnes neznají. Nevede k nim silnice, dá se tam dostat jen člunem. Jde o oblast „Fenua Aihere“, tedy Panenskou či Nedotčenou zemi. Menší část rodu žije i na „Tautiře“, o níž píše Stevenson v Ostrově pokladů. Ještě před válkou předpokládali ve Štěpánově, že Veselští v Tichomoří vymřeli, protože přestali psát. Ve skutečnosti se rozrostli ve velkou komunitu.
     „Veselští se tam rozmnožují jako králíci, bude jich tam pomalu více než lidí ve Štěpánově,“ řekl autorovi s nepatrnou nadsázkou režisér Jiří Tesař. Na adresu údajně nepřekonatelné krásy Tahiťanek také pověděl svůj názor: „Tahiťanky jsou hezké, když mají jednoho předka Evropana, třeba dědu. Jinak ne, mají velké zadky a brzy stárnou.“
     Po stopách našich krajanů na Tahiti se vydal i autorův přítel doc. Ing. Vladimír Ustohal, CSc. ze Šlapanic. Tento odborník na kovové materiály vyučoval celý život na strojní fakultě VUT Brno a publikoval řadu odborných prací. V červenci a srpnu 1998 pátral poprvé docent Ustohal na centrálním ostrově Tahiti. Upoutaly jej tamější kopce, které se podobají těm ve Štěpánově. „Jen místo řeky tam mají moře, jinak stejný charakter krajiny!“ tvrdil docent Ustohal.
     Na Tahiti se vrátil a člunem jej vezl na své pozemky vnuk našich vystěhovalců, Jaroslav Veselský. Cyklon kdysi rozmetal jejich usedlost a moře pak vyplavilo cestovní pasy dědy a babičky. Vladimír Ustohal stanul u hrobů Karla, Vincencie i jejich syna Karla a dalších členů rodiny. Veselští zde mají vše potřebné k životu, od vlastního přístavu až po hřbitov. Protože už stávající Veselští na Tahiti česky neumí, přeložil jim Ustohal část knihy z roku 1985 o dějinách Štěpánova a přibalil řadu pohlednic naší obce, které si tahitští Veselští moc přáli.
     Docent Ustohal se osobně podílel na vytvoření Tesařova filmu, jenž má 11 televizních pokračování. Sám napsal pozoruhodnou knihu „Tahitská odysea“ (Sursum, Tišnov 2004), v níž popisuje především osudy Františka Jeřábka z Dolních Louček, jenž byl osobním šoférem černohorského krále, pak strávil přes 20 let na Tahiti a nakonec se vrátil do vlasti. Brzy ještě Vl. Ustohal dokončil druhou knihu o osadnících v Tichomoří a v roce 2005 ji pod názvem „Češi na Tahiti a Markézách“ opět vydalo SURSUM. V této knize jsou právě vylíčeny i osudy krajanů ze Štěpánova.
     Za zmínku stojí i to, že Vladimír Ustohal (1938 – 2005) vždy rád jezdil do Štěpánova, byl např. i na II. sjezdu rodáků v roce 2000, a že i Jiří Tesař u nás dvakrát natáčel pro své dokumenty v naší čtvrti Tahiti. Jeden byl natočen pro Toulavou kameru. A tím se dostáváme k původu jména této části obce.
     Obecní kronika uvádí na s. 49, že pole za Štěpánovem (parcela 481 a část 480) bylo „přenecháno po částkách na stavbu malých domků, jež budou tvořiti za městečkem novou kolonii. Na podzim roku 1926 již si tu postavili domky a do nich se také usídlili František Tomášek a Marie Danielová s rodinami.“ Jen o stránku dále přibližuje kronikář Jan Rosí cestu zdejších rodin do Francie a na Tahiti. A na s. 51 chválí stavební ruch v roce 1927, který „vytvořil za městečkem proti bystřické silnici již celou ulici“. Většinou z nepálených cihel si zde postavili skromné domky po pravé straně od silnice slevač Fr. Ondráček, kancelářský oficiant Alois Jurman a slevač Petr Coural. Po levé straně cementářský dělník Josef Šavrňák, za loňským dvojdomkem dělník Josef Kameník, slevač Julius Vázler, povozník Josef Ondráček a poštovní sluha Karel Ulrich. A také se dozvídáme, že domek na Balkáně č. 69 po Karlu Veselském byl prodán slevači Františku Pavelkovi.
     Protože nová kolonie neměla jméno, snažili se hlavně její obyvatelé nějaké vymyslet. Stavba probíhala zrovna v době, kdy se Veselští poprvé ohlásili dopisem z Tahiti, a tak nějaký koumák okamžitě překřtil ulici na Tahiti. Tento název se poprvé objevuje v obecní kronice v roce 1928, kdy kronikář zanesl na s. 60 v tehdejším pravopise tohle: „Při skupině domků Za městečkem, již ponejvíce zovou „na Tahitech“, zbudovali další dva František Nepejchal č. 81 a Cyril Vázler č. 85.“
     Už o dva roky později se tento název objevuje i na úřední listině, neboť Okresní úřad v Novém Městě schválil 7. 8. 1930 prodej parcel „Tahity“. Číslo 2 koupili Alois a Marie Jurmanovi (parcela 481/2 – 358 m² za 794.-) a č. 4 Cyril Vázler a Emilie Kleczková.
     Když se v roce 1929 jednalo o náklady na elektrifikaci, stálo zde už 13 domků. V tomto roce si je ještě postavili majitel cihelny Josef Peterka (č. 93) a zámečník František Kameník (č. 90), v roce 1931 slevač Rudolf Ondráček (č. 96) a poté „novou čtvrť za městečkem (Tahiti) doplnili stavbami slevač František Vrtěna č. 97 a Josef Buček č. 98“.
     Nové Tahiti byly na světě!

     Příběh o zajímavé rodině a vilném básníkovi

     Ve Štěpánově žilo koncem 19. století několik rodin Veselských. Předkem dnes jediné zde žijící byl Jan Veselský (3. 1. 1856 – 30. 5. 1940), označovaný jako tkadlec, později ovocnář. Na hřbitově najdete jeho společný náhrobek s druhou manželkou Marií (24. 2. 1873 – 17. 11. 1962). Jejich nejmladší dcera Marie Veselská-Jonášová (1917) si ve zralém věku vzala Františka Jonáše, prý příbuzného rakouského spolkového prezidenta Franze Jonase (1899 – 1974, prezidentem 1965 – 1974). Zemřela 1. února 2005 a její fotbalově založení potomci, syn Karel, vnuk Karel a pravnuk Jakub, dodnes žijí ve Štěpánově. Uvedený předek Jan Veselský byl strýcem Karla Veselského, který se vystěhoval v roce 1926 na Tahiti s manželkou a synem Karlem (1911).
     Jan měl za manželku nejdříve Leontinu Veselou, dceru štěpánovského řezníka Vincence Veselého, a potom Marii, dceru koláře Jana Čepičky. Měl celkem 16 dětí, ale mnohé zemřely v útlém dětství. Z dospělých známe sedm dětí: Jana (slévač v Kopřivnici), Bohumila (usadil se v Olešnici), Karla (žil v Poličce), Josefa, Antonína (byl hostinským v Drnovicích u Lysic), Vladimíra a nejmladší už zmiňovanou dceru Marii. Kromě ní zůstali ve Štěpánově ještě bratři Vladimír a Josef. Vladimír byl komunistou, obecní kronika jej v roce 1926 uvádí jako předsedu České sekce komunistické. Josef Veselský se oženil s Julií Šmardovou a měli syna Jaroslava a dceru Vlastu, provdanou Štouračovou. Tento syn Jaroslav byl poštovním úředníkem a ze záliby dramatikem. A jeho syn Jiří se stal pověstným básníkem.
     Jaroslav Maria Veselský (1909 Štěpánov – 1981 Kyjov) byl poštovním úředníkem a dramatikem. Založil kdysi mládežnickou organizaci v Bystřici a už v únoru 1925 prosadil návrh založit v rodišti dramatický odbor FDTJ. To ještě neměl ani 16 let, ale divadlo už jej tehdy lákalo. Převážnou část aktivního života prožil v Kyjově. Pro svou tvorbu používal pseudonymy Míla Zubštýnský a Jaromír Horský (pro operety). Nejen psal, ale i vydával a expedoval své divadelní hry, v čemž projevoval velké obchodní nadání. Drobné brožurky velikosti dlaně tiskl v opakovaných vydáních (autor např. vlastní 10. vydání hry Evropa hoří), které uváděl děkovnými dopisy ochotnických souborů („Něco tak pěkného, pravdivého a do dnešní doby vysoce výchovného, mělo by se hráti na každé scéně…. Náš soubor bez jediného kazu podal Vaše skvělé myšlenky…“). Dlužno dodat, že tyto citáty nejsou vůbec v souladu s kvalitou her.
     Dnes by se už asi nedaly hrát, jejich úroveň je při vší úctě k spolurodákovi nevalná. A tak alespoň dva postřehy. Hra Evropa hoří mě upoutala tím, jak autor přesně předpověděl pět let před vypuknutím války, jak bude probíhat ochrana před bombardováním a co vše může válka přinést. Tato hra se podle vzpomínek pamětníků hrála i ve Štěpánově a dle novinového článku, jenž je uložen v obecním archivu, v roce 1938 i ve Winnipegu. Hru nastudovali tamní Češi a Veselskému dokonce poslali pět dolarů honoráře.
     Ve Štěpánově se hrály dvě Veselského hry asi především díky režisérovi dělnického divadla Josefu Veselskému (1882 – 1935), který byl autorovým otcem
     Hra „Nemravní“ ztvárňuje svým způsobem tragédii z Vysoké skály, kde spáchali v létě 1928 společnou sebevraždu nešťastní milenci, místní mládenec Bohumil Pečman a Slovenka Helena Šulcová. Autor samozřejmě motiv zpracoval po svém a snad i kvůli jevištním možnostem nechal hrdiny spáchat sebevraždu zastřelením. Když se však kus hrál ve Víru, začali diváci reptat, že to tak nebylo, narušovali představení svými připomínkami a nakonec vnikli na jeviště a hra se nedohrála. Což bylo také pěkné divadlo!
     Veselský použil některé štěpánovské motivy i ve hře se zpěvy „Moravičko milá“. Krátce po válce se v jeho rodišti ještě hrál „Národ pod křížem“.
     Syn Jiří Veselský (1933 Kyjov – 2004 Kyjov) bývá označován za erotického lyrika, často je mu vytýkána pornografie a pedofilie. Od osmi let psal říkanky, od čtrnácti verše. V 16 letech už zaujal svými básněmi Holana, Halase, Demla, Nezvala a vydobyl si přezdívku moravský Rimbaud. Milan Kundera ho označil za posledního prokletého básníka. Veselskému už jako patnáctiletému vyšla v roce 1948 v Kyjově nákladem jeho otce poéma „Maria“. Stal se mužem mnoha povolání. Učil na Ostravsku, vedl podnikový archiv v Trutnově, byl ředitelem zámku Kuks, korektorem Rudého práva v Brně, redaktorem závodního časopisu Zpravodaj čs. autoopraven.
     „Veselský je magor, což není z mé strany nadávka, spíše diagnóza. Jeho poezie už jsou pouze senilní prasečinky,“ napsal nakladatelský redaktor J. Prokeš.
     Marek Pokorný napsal v recenzi sbírky Mýtus organismu: „Buď v ní vidíme neudržitelný výron stařeckého voyerismu, nebo jsme podlehli médii vděčně vytěžovanému tématu dětské pornografie. Básníkův ojedinělý hlas by se při zařazování do čítanek asi ocitl v úzkých, zkušený čtenář si však přijde na své.“
     Zdeněk Plachý jej zase charakterizoval slovy: „Obdivoval socialistický realizmus, vyznával se z lásky k Panně Marii a v témže řádku vyvolal mysticky erotický pedofilní obdiv k odkrytému kotníčku nezletilého děvčátka. S jeho tvorbou si nevěděli rady ani komunisté, ani katolíci. Takový talent bývá provázen naprostými rozpaky a bezradností v osobním životě. Zjevně odmítal pravidelnou starost o svou tělesnou stránku.“
     V korespondenci s autorem Jiří Veselský vzpomínal na své pobyty ve Štěpánově. Za farářem Peškem si chodil půjčovat knihy. V červenci 1998 také popsal důvod, proč nemůže přijet do Štěpánova: „Mám zlý podmíněný reflex ze Štěpánova: sklouzl jsem tam po ledu před 39 lety, zlomil si levou ruku, zlomenina dlouho srůstající jako by ke všemu právě teď ožila…“
     Z jeho vydaných sbírek uveďme Transy (1999), Zpívající biochémie (2003) a výbory Dívenky jdou Brnem (1995), Všechny tvé dívčí nanicovatosti (2000), Luna je za vlakem poslední nárazník... (2003).
     Rozpolcenost dokládá výčet jeho vzorů, na jedné straně Deml, na druhé Nezval. Někdy byl pobožným básníkem, vzápětí tvrdým marxistou a materialistou adorující Vítězný únor. Na jedné straně vydal v roce 1948 katolicky ukotvenou skladbu Maria, na straně druhé napodoboval Nezvala v jeho štkaní za odcházejícími komunistickými vůdci. Pokud učitel opěvoval památku Stalina a Gottwalda, napsal Jiří Veselský následující verše na smrt Zápotockého:
          „A ty ruce, jimiž nad hlavou se lomí,
          to jsou první věnce
          pro toho, kdo leží navždy v bezvědomí.
          Jeho život zhasl právě po jitřence,
          dneska třináctého listopadu,
          za tmy, časně ráno, přesně v pět,
          dřív než bylo vidět obrysy Hradu,
          jehož zvony začaly vyzvánět…“

     Příběh o rodině, která těžko vznikala a pak se předvedla

     Štěpánovská rodina Špačkova měla deset dětí, dospělosti se dožilo šest sester a jeden bratr. Minimálně čtyři z nich stojí za připomenutí. Marie se stala spisovatelkou, Antonie pěvkyní, Anna odbojářkou pohnutých osudů a Jan dobrodruhem, jakého už jen těžko najdete.
     Přitom jmenovaná rodina nevznikala lehce. Z předešlých příběhů známí bratři Veselí, Antonín advokát a František hostinský, měli ještě sestru Marii (20. 11. 1862 – 30. 4. 1942). Maruška se však ve svých 23 letech spustila s gruntovníkem Janem Špačkem a za svobodna porodila 23. 6. 1886 v budově štěpánovské hospody č. 26 dceru Marii Janu, budoucí spisovatelku. V příštím roce se však Špaček vzpamatoval a zachoval jako chlap.
     Farář Linkelheld do matriky 24. 9. 1887 zapsal: „Otec tohoto nemanželského dítěte podepsaným dobře známý byl napotom přítomen, uznal dítko za své vlastní a žádal jako otec do matriky zapsán býti. Také s matkou tohoto dítka 24. 8. 1887 církevně oddán byl a tudíž dítko toto legitimováno.“
     Pozorný počtář snadno zjistí, že v době opožděného sňatku už bylo na cestě druhé dítě, syn Jan… Rodina se často stěhovala, Jan se narodil také ještě v budově hostince v č. 26, sestra Antonie v č. 8, mezitím bydleli Špačkovi i v č. 16 a nakonec si postavili č. 63.
     Marie Špačková vystudovala v letech 1904 – 1908 prestižní brněnskou školu Vesnu a v roce 1910 byla ustavena učitelkou brněnských mateřských škol. Neprovdala se a plně se věnovala svému povolání, cestování a literární tvorbě.
     Dovedla vykreslit typy venkovanů, ve svých pracích se někdy vracela do rodného kraje, ale její díla negativně poznamenal idealizmus a mysticizmus. Psala lidové romány a povídky, často z dětského prostředí. Zvolila si pseudonym Maria Alfonsa a lze se jen domýšlet, zda ji k němu inspiroval tehdy světoznámý malíř Mucha, jenž se občas podepisoval celým jménem Maria Alfons.
     Tiskem vyšly nejdříve 4 povídky o víře, lásce a naději pod názvem Světla (1916). Následovaly sbírky povídek pro děti Vánoce (1923) a Na besedě (1924) a poté román Selská princezna (1926). O rok později jsou datovány tři útlé sbírky povídek z 1. světové války Pláč a s mích (1927). Eucharistické povídky Chudobky vyšly v roce 1931.
     Autorka procestovala hezký kousek světa. Při svých poutích do Lurd (1922, 1924) poznala mnohá místa ve Francii, Švýcarsku, Itálii, Rakousku i Španělsku a v roce 1928 se vypravila přes Vídeň, Benátky, Neapol, Alexandrii do Palestiny (Jeruzalém, Hebron, Betlém, Tell-Aviv, Nazaret ad.) a dále přes Damašek a Bejrut do Řecka, Cařihradu a Říma, kde ji čekala audience u papeže. Později ještě poznala Jugoslávii (1932 a 1936), především ostrov Krk. V roce 1937 zažila zjevení, stala se vizionářkou a od té doby žila pod vlivem mysticizmu. Její díla by však dnes jen stěží hledala čtenáře. Zemřela 10. 4. 1961 v Brně, pochována byla ve Štěpánově.
     Anna Špačková se narodila 4. 5. 1892, vystudovala lyceum, složila učitelské zkoušky a učila české děti v Jugoslávii, později až do provdání na Vysočině. Provdala se za bystřického lékaře Koeniga, který za války ochotně ošetřoval partyzány. Anna se po válce stala členkou i funkcionářkou KSČ. Agitovala po vesnicích za lepší zítřky, ale hned po únoru 1948 prohlédla a vstoupila do protikomunistického odboje.
     Ale 12. června 1950 byla zatčena a odsouzena na 16, později až na 20 let. Rehabilitována byla v roce 1968, kdy také v listopadu zemřela.
     Antonie Špačková se narodila 12. 4. 1894 a ve 12ti letech odešla na střední školu do Brna, kde už existenčně zakotvila a provdala se později za houslového virtuóze a koncertního mistra Státního divadla v Brně Zdeňka Říhu. Po jeho boku sama zahájila svou pěveckou kariéru. Soudobý tisk vysoce hodnotil její hudební nadání, oduševnělý zjev i kvalitní umělecký projev. Měla vzácný hlas kontraalt a úspěchy sklízela na koncertech i v rozhlase.
     Pracovala i výtvarně, především v oblasti figurální kresby. Přes všechny úspěchy se stále ráda do Štěpánova vracela. Zemřela v Brně 27. 8. 1989.
     A nakonec nám zůstal chlapec Jan, který získá časem celou řadu dalších jmen.
     Jan Boris Ivanovič Mehmed Ali Špaček se narodil 10. 4. 1888, vychodil v roce 1899 obecnou školu ve Štěpánově, pak tři měšťanky v Bystřici a v roce 1903 zde nastoupil do hospodářské školy, neboť měl doma převzít hospodářství. Na České vysoké škole technické v Brně absolvoval roční kurz meliorací.
     V roce 1912 spěchal k požáru v sousední vsi, strhal přitom koně a přispěl tak k bankrotu rodinného hospodářství. Odešel tedy z domu za prací a vrátil se za 33 let! Poznal Lenina, pobýval mezi lovci lebek i mezi kuřáky hašiše. Ze Štěpánova odjel v roce 1913, na otočku se vrátil v březnu 1927, ale pak se zase toulal až do roku 1946.
     V dubnu 1913 odešel do Polska, ale jeho pracovní skupina tam byla po vypuknutí války zatčena ruskou armádou. Jako katolík a přesvědčený komunista se dal překřtít na pravoslavného Borise a agitoval pro bolševiky. Aktivně se zúčastnil jejich revoluce a v roce 1919 se v Kremlu sešel s Leninem. Byl členem Čeky a později popsal popravy podezřelých lidí bez jakéhokoliv soudu. Osobně se seznámil s Mičurinem, s Vorošilovem prý spal pod jedním kabátem a po Leninově smrti byl v delegaci, která kondolovala Naděždě Krupské. Ze Sovětského svazu byl nakonec asi vypovězen jako špion, když byl nejdříve odsouzen k smrti a zbaven všeho majetku.
     Až v březnu 1927 se objevil v Brně, na skok i ve Štěpánově, ale spolužák Vázler jej varoval, že je hledán četníky. Stavil se snad také v Chrudimi za manželkou a dcerou. Tu viděl naposledy jako dvoutýdenní, nyní měla 13 let. V Bratislavě pak sedl na loď a doplul až do Bulharska.
     Zde vyměřoval pole a pracoval na stavbě lázní ve Varně. Stal se dokonce správcem ženského kláštera a sám měl pobývat ve známém Rilském monastýru. Po dvou letech odjíždí do Turecka, kde pracuje na stavbách mostů a tunelů. V Turecku, prý aby se zachránil, „po mohamedánském rituálu byl obřezán a přijal jméno Mehmed Alí“. V roce 1935 musel Turecko opustit a odjel do Persie, dnešního Iránu. Podle vlastních pamětí se stal J. B. Špaček v roce 1943 v Teheránu jako strážce účastníkem důležité schůzky silné trojky. Svou účast popisuje jako službu ve prospěch Sovětů. V Iránu se dostal i do společnosti kuřáků hašiše a jako dozorce a šéfminér pracoval na stavbě Transiránské dráhy.
     Cestám však ještě nebyl konec, Špaček se dostal do Súdánu, Indie a k Perskému zálivu, do Egypta a Palestiny, kde žil v Masarykově kybucu a zúčastnil se pouti k svatému hrobu v Jeruzalémě. Odtud se dostal do Evropy na lodi UNRRA. Do Brna dorazil 16. 4. 1946. Po 33 letech zase hledal práci ve vlasti…
     Až na jednu krátkou výjimku pracoval Špaček až do svých 78 let (!) v Ingstavu Brno. Mimo jiné i na stavbě Vírské přehrady. Přivítal únor 1948, ale jeho názory na řešení politických problémů děsily i samotné komunisty. Zkoušel psát do Rudého práva, ale ač ovládal osm jazyků, čeština mu už šla bídně. Byl zatrpklý, cítil se nedoceněný za práci pro komunizmus a když v Brně 22. 12. 1967 zemřel, neposlali mu komunisté ani kytičku.
     Propagandistický příběh o Špačkovi sepsal bývalý školní inspektor a zapálený komunista Josef Pavlík a na pokračování jej tiskl v době normalizace v roce 1977 Brněnský večerník. V roce 2010 napsal o osudech svého příbuzného bakalářskou práci Ing. Alexander Turkovič. Když porovnal Špačkovy zápisky s Pavlíkovým dílem „Cesta“, napsal: „Styl je poněkud průhledný a neobratný, poplatný době.“ Fakta jsou „silně zkreslena a styl propagandisticky zabarven.“
     Snad nikdo jiný ze Štěpánovských neprožil a neprocestoval tolik jako Jan Špaček…

     Příběh o železárnách, prvenstvích a unikátech

     Železářská výroba u Štěpánova zapustila kořeny ve vesnicích Borovci a Olešničce, které ve 20. století obě se Štěpánovem splynuly. Nejstarší zachovaná zpráva o hamru v  Borovci pochází z  roku 1572, hamr v  Olešničce byl založen kolem roku 1638, kdy byl koupen mlýn Jana Prokopa pro vystavení hamru. Ale kovy se u Štěpánova těžily a zpracovávaly už od 13. století. Možná už od doby bronzové, na to však nemáme důkazy…
     Štěpánovské železárny byly hlavním dodavatelem brněnských strojíren, kterým dodávaly 12ti a 24tiliberní koule, granáty a střelný prach. Už z  úředního výkazu z  let 1663 a 1667 vyplývá, že se zde vyrábělo nejvíce zbraní ze všech deseti moravských železáren, a to ve výborné jakosti.
     V  Olešničce postupně pracovaly tři vysoké pece. První v  letech asi 1640 - 1692 a po obnově pak asi 1715 - 1760. Druhá zcela určitě v  letech 1761 - 1861 (s přestávkou kvůli nedostatku dřeva v letech 1766 - 1770) a třetí v  rozmezí let 1862 – 1876. V roce 1876 však vyhasla z  ekonomických důvodů navždy, protože starým dřevouhelným způsobem nemohla cenově konkurovat moderním podnikům, které zavedly levné minerální uhlí. Na nádvoří slévárny se tato vysoká pec tyčila do roku 1952 jako němý svědek zdejší prastaré železářské tradice.
     Městské muzeum v  Bystřici vlastní soubor čtyř dělových koulí, určených zřejmě pro polní děla. Traduje se o nich, že byly odlity ve Štěpánově a je to nejpravděpodobnější. Jedna z nich má vysoký obsah arzénu – 29,5 %. Tato koule váží 1,81 libry, v  průměru měří 6,44 cm a byla zřejmě odlita do kovové formy. Je zhotovena ze slitiny železo-arzen eutektického složení s  teplotou tavení 830°C a její struktura je v  povrchových vrstvách provázena značnou pórovitostí. Že přísada arzénu, mědi, antimonu a zinku snižuje tavící teplotu, je známo ve slévárenských kruzích už velmi dávno. Zvyšuje se tím ovšem také křehkost odlitku. Tato znalost byla rozšířena i u nás. Vysoká křehkost vedla ke tříštivosti munice, takže střepiny zasahovaly živou sílu v  širokém okolí. Podobná tříštivá munice byla zatím nalezena pouze v  Alžíru a předpokládá se u ní španělský původ. Na území naší republiky nebyl zatím doložen žádný jiný nález slitiny Fe-As. Technologie těchto bomb obsahujících cca 25% arzenu je v  Evropě neznámá, používali ji především Berberové v  severní Africe.
     Jde tedy o unikát. Právě železné rudy v  okolí Štěpánova obsahovaly značné množství antimonu a arzenu. V  letech 1768 až 1773 byla tato ruda hojně těžena třeba v  Korouženské štole.
     Nejstarší u nás vyrobený parní stroj Františka Josefa Gerstnera sloužil jen k  výuce na pražské polytechnice. Ani stroje Josefa Božka nepřekročily stadium pokusnictví, stejně jako parní stroj ze dřeva, který nechal zhotovit hrabě Buquoy na svém panství Červený Hrádek v  roce 1810.
     První parní stroj v  rakousko-uherské monarchii použitý skutečně v  průmyslu byl vyroben ve Štěpánově nad Svratkou, konkrétně v  Olešničce. Byl zhotoven někdy počátkem roku 1814 a nejpozději v  polovině roku 1814 byl dán do provozu v  soukenické cechovní dílně Christiana Wünsche v  tehdejším brněnském předměstí Jirchářích číslo 7. Tento parní stroj zkonstruoval a vyrobil Angličan John William Baildon.
     Jediným větším pramenem o vzniku tohoto parního stroje ve Štěpánově je dopis anonymního dopisovatele z  Prahy datovaný 20. července a publikovaný v  Hesperu v čísle 47 v  září 1814. Vydavatel Hesperu André doplnil dopis svými glosami. Z  nich víme, že autor příspěvku („architekt a ekonomický inženýr“) projížděl Brnem a ve Wünschově dílně spatřil „pozoruhodný stroj“. Podle něj šlo o první parní stroj v  Brně i na Moravě, podle Andrého poznámky dokonce v  celé monarchii. Byl konstruován podle systému Boultona a Watta s  13tipalcovým cylindrem. Celé strojní zařízení bylo odlito ze železa, jen vlastní hřídele byly z  dubového a smrkového dřeva.
     Z  příspěvku také bylo patrné, kde všude byl stroj vyráběn. Hlavní části byly odlity částečně ve Frýdlantu nad Ostravicí a ve Štěpánově, protože oba tyto podniky patřily Homoláčům. Ve Štěpánově nalezl Baildon vhodné vrtačky i soustruhy a celý stroj zde sestavil. Po vyvrtání parního kotle z  Frýdlantu v  něm však zjistil vady, zřejmě vnitřní dutiny. Protože v  zimě byly pece ve Frýdlantu i ve Štěpánově odstaveny, hledal náhradní řešení. Cylindr a některé příslušenství byly proto odlity až v  Hlivicích ve Slezsku a tam byly i vyvrtány a obrobeny. Některá hnací kola byla odlita v  Polničce u Žďáru. Parní stroj pak mohl být ve Štěpánově dokončen a předán do Brna. Jeho výkon byl až později označen na 4 až 6 koní, někde též jen na 3 koně.
     V  provozu byl ještě v  roce 1825. Lze tedy říci, že zdejší výrobek obstál a že se tak štěpánovské železárny zařadily mezi věhlasné podniky.
     V  roce 1890 získaly železárny stříbrnou medaili na průmyslové výstavě v  Jihlavě za odlitek anděla. V  roce 1913 byl firmě z  reklamních důvodů udělen titul „C. a k. dvorní dodavatel“
     Hlavně v  19. století vyráběly zdejší železárny i uměleckou litinu. Z  této doby se zachoval zmíněný odlitek anděla na místním hřbitově a druhý v  Olešnici a také celá řada železných křížů v  širokém okolí. Krásný kříž štěpánovských železáren stojí vpravo před vjezdem od Bystřice do Nového Města na Moravě. Byl odlit v  roce 1874 a říká se mu „Zelený kříž“.
     Drobnější litinové plastiky ze Štěpánova se uchovaly v  mnohých zdejších domácnostech. Snad největší sbírku štěpánovské litiny najdete v  Městském muzeu v  Bystřici nad Pernštejnem. Kříže, kamna, mříže, vázy, plastiky s  církevními, zvířecími, rostlinnými a jinými motivy, popelníky, kalamáře atd. V  roce 1962 byla odlita litinová pamětní deska na hrad Zubštejn.
     Unikátní technickou i historickou památkou jsou bohatě zdobené litinové rakve v  hrobce Mitrovských v  Doubravníku. Je jich tam 19 včetně malého sarkofágu pro novorozence. Jde o dokonalé odlitky vyzdobené symboly pomíjivosti (kříž, lebka, přesýpací hodiny, obrácená pochodeň) i erbem Mitrovských a pernštejnskými zubřími hlavami. Jako poslední byly odlity rakve pro Vladimíra II. Mitrovského a jeho manželku Marii, kteří zemřeli v  lednu a únoru 1930.
     Na tuto bohatou tradici navazuje od léta 2006 „Sochařské slévárenské sympózium“ s  produkcí moderních litinových soch. V  roce 2010 vznikl ve Štěpánově podle návrhu ak. sochaře Jiřího Plieštika litinový odlitek pamětní desky na rodný dům Karla Němce v  Novém Městě na Moravě (Žďárská ulice čp. 40).

     Příběh o malíři a učitelovi, který strašil

     Spousta zajímavých učitelů se vystřídala ve Štěpánově. Už 8. ledna 1682 je uveden jako svědek ve svatební smlouvě „Jiří Pelikán, rektor Štěpánovský“. Byl však z Nedvědice. I v roce 1686 je ve Štěpánově uveden asi stejný Jíra rektor, ale tentokrát už v soupise obyvatel. V roce 1707 pak rektor Václav Peků na svatební smlouvě. V roce 1759 byla hrabětem Fr. Stockhammerem vystavěna dřevěná školní budova na místě bývalé radnice a prvním učitelem byl Ondřej Charvát, syn nedvědického rektora. Jeho dcery Josefa a Florentina si 21. 11. 1775 vzaly dva těžaře stříbra („argentifossor“) Josefa Schünera a Leopolda Kettnera.
     Po Charvátovi u nás učil Martin Čížek, pak Jan Sybil, za nějž byla škola přestavěna na zděnou. Stalo se tak v roce 1808 a jedná se o dnešní číslo 22 vedle kostela. V letech 1860 – 1861 byla postavena nová dvojtřídka na č. 23, vysvěcena byla páterem Ronovským 15. 9. 1861. Do školy tehdy chodilo ze Štěpánova a okolních obcí 299 dětí. Ve školním roce 1877 – 1878 už 326 a o rok později 338 žáků.
     V letech 1884 – 1886 byla postavena stavitelem Karlem Šírem z Nového Města novorenezančně nová škola hned vedle fary. Svěcení základního kamene se uskutečnilo 21. 9. 1884 a 11. 10. 1885 už byla svěcena celá hotová škola.
     František Truhlář (1811 – 1893) byl ve Štěpánově podučitelem od r. 1841, když jeho předchůdce Bachora holdoval alkoholu. Truhlář v roce 1854 založil knihovnu „více obecní než školní“.
     Povozy tažené pěti koňmi vypravila obec 20. 8. 1877 do Žďáru pro nadučitele Kunze a ten byl dalšího dne dopraven do Štěpánova. Antonín Kunz (1842 - 1890) byl pedagogickým spisovatelem a zakladatelem školní kroniky. Vydal Psaní, počítání a převádění nových měr a vah (1872) a první část psací čítanky Lístky předpravné. Tento rodák ze Skořic u Rokycan zemřel 30. 5. 1890 a 2. června byl pochován za velké účasti občanů.
     Ve Štěpánově působila řada dalších zajímavých učitelů. Jako výpomocný učitel krátce Jindřich Beran (1906-1940), stíhací pilot, účastník bojů o Francii, jenž svůj mladý život položil za vlast. Nebo zručný malíř Jan Kotinský, který na školní výstavce v létě 1932 prezentoval 29 olejomaleb, „obrázky to z našeho půvabného údolí“, jak je označil školní kronikář. Kotinský se stal později akademickým malířem, ale další jeho osudy veselé nebyly. V roce 1949 byl obviněn z protistátní činnosti, deset let vězněn a nucen k otrocké dřině, jeho rodinný život byl zničen. První učitelské místo měl ve Štěpánově nastoupit Josef Věromír Pleva, ale zůstal raději v Novém Městě na Moravě.
     Adolf Polák byl učitelským čekatelem ve Štěpánově od 1. února 1933 a po dalších štacích, za války až v Jugoslávii, se do Štěpánova vrátil ve školním roce 1944 – 1945. Stal se doktorem přírodních věd a věnoval se pak vědecké a publikační práci z oboru geologie. Od 1. 11. 1949 byl jako učitel přidělen do Štěpánova osvětový inspektor František Ostrý, pozdější dlouholetý ředitel Státní filharmonie v Brně.
     Generace dobrých učitelů prošly štěpánovskou školou a mnozí se zapsali do srdcí a vzpomínek svých žáků. Ale jenom jeden učitel ve Štěpánově strašil! V roce 1889 přišla do Štěpánova ze Skleného rodina učitele Václava Jíchy (1844 – 1899). Jmenovaný byl otcem vynikajícího akvarelisty, malíře Václava Jíchy (1874 – 1950). Ve Štěpánově tedy jeden čas žil i budoucí malíř a vyrůstala zde i malířova sestra Amálie Jíchová (nar. 1882 ve Skleném), která se 1. 6. 1915 provdala za Otokara Šína, hudebního skladatele. Tehdy si tato malířova sestra změnila jméno na Libuši. Učitel Václav Jícha starší zemřel ve Štěpánově „po delší nemoci souchotinami“ dne 2. 2. 1899 (školní kronika má chybné datum 6. 2.).
     Školnice Fryšoncová využívala k úklidu tříd svých tří dcer a těm se občas večer za šera zdálo, že ve škole hned něco prásklo, hned někde zavrzalo. Po úklidu se vždy dlouho větralo a děvčata chodila zavírat okna až potmě. A to se pokaždé v podlaze ozvala hlasitá rána, která za světla nikdy nezazněla. „To tu straší učitel Jícha,“ přesvědčovala se děvčata navzájem, protože v budově nové školy č. 51 učitel bydlel a zemřel. Se zavíráním oken proto tím více spěchala. Učitelka Pochopová jim jednoho dne prozradila, že předešlá školnice Juračková složila funkci kvůli tomu, že ve škole strašil učitel Jícha, že se bála….
     Brzy nato měl syn Václav Jícha za sebou úspěchy hudební (na učitelském ústavu jej učil samotný Janáček), tak i výtvarné. Jako začínající učitel provozoval hudbu se spisovatelem Kosmákem v Tvarožné, přátelil se s Františkem Bílkem a v Jaroměřicích byl kolegou Otokara Březiny. Slavného básníka přivedl do Fryšavy, odkud pocházely Jíchova matka i manželka. Václav Jícha vystavil soubor akvarelů v Praze u Topiče, stal se členem sdružení malířů SVUM a získal si srdce milovníků výtvarného umění. Jeho obrázky vycházejí dodnes na pohlednicích. Na odpočinku žil ve Fryšavě, kde si zařídil vilku vyzdobenou sgrafity Karla Němce. Když v okolí v plenéru maloval, sledoval jej se zatajeným dechem malý Pepík Šíma (1924 Fryšava – 1983 Štěpánov). Podle jeho vzoru začal Pepík také tvořit, stane se amatérským malířem a nejraději bude zpracovat náměty z rodné Fryšavy a Štěpánova, kam se přižení. Slušná řádka lidí se v minulosti stěhovala mezi Štěpánovem a Fryšavou… Ve Fryšavě je Václav Jícha pochován a na náhrobku můžeme číst pěknou větu: „Byl život, který kráse svého kraje věrně a stále, láskyplně sloužil.“

     Příběh o tom, jak prarodičům shořel kostel

     Všichni moji předkové žili v Polničce u Žďáru do té doby, než tam zavřeli železárny. Když jsem po nich kdysi pátral v matrikách, strašně jsem se do toho zapletl, neboť krátce po napoleonských válkách žili skoro v každé druhé chalupě v Polničce Jurmani. Dnes tam zbyl jediný, vytesaný do pomníku padlých! František padl jako třiadvacetiletý. Všichni ostatní odešli za prací. Někdo jen na Novoměstsko, někteří do Štýrska a já podezírám, že někteří až do Austrálie. Před pár lety jsem totiž našel Jurmana ve fotbalové reprezentaci třiadvacítky Austrálie. A jiný skákal před 50 lety za Jugoslávii na lyžích. Ale pěkná řádka jich přišla právě do Štěpánova.
     Tam museli ve stejné době také odstavit vysokou pec, ale protože měli dvě kuplovny, dováželi surové železo z Vítkovic a ve velkém z něj tavili šedou litinu. Práce tu bylo dost! Ti starší asi v Polničce zůstali, za prací vyrazili mladší. A museli hledat především bydlení. Děvčata se většinou brzy provdala, a tak si například Jana Jurmanová vzala Františka Halouzku a 8. 11. 1892 se v Olešničce stala matkou pozdějšího varhaníka a hudebního skladatele Bohumíra Halouzky. Počátkem adventu 2012 si Štěpánovští připomínali jeho 120. výročí narození slavnostním koncertem v kostele. Někteří přivandrovalí se nastěhovali do panských domů, třeba Alois Jurman žil až do smrti v č. 9. Ale můj praděda František, muzikant, kapelník, domkař a stolař, syn Antonína Jurmana z Polničky, sehnal brzy malý domek v Olešničce a k tomu potkal mladou nevěstu v sousedním Ujčově. S Annou Zemanovou počal několik dcer, z nichž se Marie stala babičkou vědce a vysokoškolského pedagoga Doc. Ing. Zdeňka Pospíchala, CSc. (1940), a také tři syny. Nejstarší František byl otcem statečného letce na perutích RAF Adolfa Jurmana. Alois byl postřelen ve Velké válce a jako jeden z prvních se podílel na výstavbě čtvrti Tahiti. A konečně můj děda Hynek, muzikant a veselá kopa, který jednou zemře ve stejný den, kdy já se narodím, byl tím, komu shořel kostel.
     První štěpánovský kostel vznikl současně se založením zdejší osady, předpokládejme snad těsně před rokem 1230. Stál takřka jistě na místě dnešního farního chrámu, jeho podobu však neznáme. Musel být ale postaven částečně ještě v románském slohu podobně jako nedaleké kostely v Černvíru nebo v Dolním Čepí. Zřejmě ve 14. století byl kostel upraven a zaklenut goticky, zůstala však mělká apsida v zadní části presbytáře s polozazděným okénkem a další prvky z původní stavby. Kostel postupně procházel celou řadou oprav a změn.
     Větší oprava proběhla v roce 1744, kdy byla loď prodloužena směrem západním o dalších 7 metrů a nad vchod umístěn kříž. Opravovalo se i v roce 1871, neboť shořela kostelní věž. Zatímco první stavba byla bez věže, vyrostla později hranolová věž samostatně oddělená od kostela a zřejmě plnila i jistou fortifikační funkci, nic bližšího však o tom nevíme.
     Nejstarší zvony pocházely jeden z roku 1639, druhý z roku 1535 a nejstarší byl bez data a nesl latinský nápis: „Ave Maria gratia plena, o Rex gloria veni cum pace.“ Měřil v průměru 55 cm a vážil 93 kg. Největší zvon nesl nápis: „Tento jest zvon dělán ke cti a chvále léta Páně 1535“.
     A teď se zase vraťme k mým předkům. Bratři Alois a Hynek Jurmanovi si namluvili sestry Fryšoncovy, Mařenku a Růženku, jejichž nejstarší sestru Boženku si vzal pozdější starosta Štěpánova Hubert Matoušek. Hynek a Růženka požádali faráře o ohlášky, v říjnu 1917 se měli brát. Jenže co se nepřihodilo…
     Ve čtvrtek 20. září 1917 byl farář Hlouch v Brně u zubaře a než ráno odjel, zdržovala ho služka slovy: „Pro Boha, nikam nejezděte! Mně je tak úzko!“ Farář však odjel a ve tři čtvrtě na jedenáct vypukl zhoubný požár v č. 18 u Josefa Fialy a rozšířil se na č. 19, kde měl Antonín Fiala obchod. Zde se vzňaly hořlaviny, které vystřelovaly na protější vyschlou šindelovou střechu kostela. Díky dlouhodobému suchu a také absenci místních hasičů, kteří z převážné části bojovali na frontách světové války, se oheň rozhořel s nebývalou intenzitou. Kostel vyhořel do základů, podařilo se zachránit jen něco málo z vnitřního vybavení, i zvony se roztavily.
     A teď si představte babičku Růženku, která se těšila na svatbu! Byla chytrým děvčetem, které složilo zkoušku z obecné školy hned do třetí měšťanky v Bystřici, ale na další studie chyběly peníze. Tak aspoň dostala jako nejchytřejší žačka od učitele Kobzy Dolenského Obrázkové dějiny národu českého (vyšly 1902), kterými jednou u mne probudí zájem o historii a vlastivědu. Když nemohla studovat, provdala se. Dneska se lidé berou na přehradě, na rozhledně, pod vodou i v balónech. Tehdy tak ztřeštění nebyli a bez kostela si svatbu nedovedli představit. Po dvě neděle se improvizované pobožnosti konaly na faře, poté v 1. patře Panského domu č. 12 ve čtyřech, později ve třech volných místnostech. A právě tady proběhl 21. října 1917 sňatek mých prarodičů, kteří se vzápětí vypravili za obživou do Vídně. Když jsem chtěl jet v jejich stopách s Jaromírem Tomečkem aspoň na výlet, koukali na mě v létě 1989 soudruzi jako na blázna, co prý si to dovoluji! Vida, jak někdy dokáže lidstvo kráčet zpět ve vývoji…
     Kostel ve Štěpánově zůstal několik let v troskách. Kvůli válce a následným těžkostem všeho druhu, ale též pro neshody faráře Hloucha a kaplana Čapky. Pak byl konečně Čapka jmenován administrátorem, navázal jednání s brněnským architektem Kopřivou i stavitelem Hutařem z Nedvědice a organizoval četné sbírky, dobročinná divadla a plesy. Jen samotná stavba vyžadovala náklad 220 000 korun. Zemská subvence činila jen 40 000, kostelní výbor si vypůjčil 60 000, ostatní se muselo vybrat. Dárců se našlo poměrně dost, v Brně je např. získávala začínající lidová spisovatelka Marie Alfonsa Špačková. Dary však také přišly až z Ameriky.
     Prof. Ing. arch. Miloslav Kopřiva (1894 – 1968) výrazně ovlivnil dějiny československé architektury, vychoval generace výrazných architektů a sám tvořil technicky dokonalé, moderní a oduševnělé konstrukce. Jednou se jej budou snažit komunisté vymazat z dějin, ale jeho díla zničit nemohli. Jedno zůstalo právě ve Štěpánově, kam poprvé přijel architekt jako osmadvacetiletý. Byl chytrý, schopný, pracovitý a progresivní. V letech 1923 až 1924 tu vytvořil zajímavou stavbu, která se řadí k vzácným památkám kubistickým. Třeba Jan Sedlák hodnotí, že kostel byl „přestavěný v lapidárních kubisticky dekorativních formách“. Jiní znalci hovoří o rondo-kubistické stavbě. Profesor Josef Válka ji považuje za „zřejmě jedinou kubistickou stavbu na Bystřicku“.
     A teď si uvědomme, že Picasso namaloval své Avignonské slečny v roce 1907. Tento jeho obraz je označovaný za úplný počátek kubismu. U nás došlo jen k malému promítnutí kubismu do architektury. První kubistická stavba v Praze je z roku 1912 známý dům U Černé matky Boží. A ve Štěpánově se už v letech 1923 – 1924 přestavuje kubisticky kostel. Kubismus v architektuře brzy odezní, vzácnost ve Štěpánově zůstane!
     Do štítu kostela byl zpět zasazen železný kříž s letopočtem 1666, oltářní obraz namaloval malíř František Süsser, dva shořelé obrazy křížové cesty pak jeho kolega Norbert Pokorný z Tišnova a sousoší patronů nad vchodem z hořického pískovce je rannou prací brněnského sochaře Josefa Kubíčka. Jeho jinou sochu najdete třeba v Novém Městě na náhrobku J. V. Plevy. Varhany postavil mistr Petřík. Poslední úpravy tak trvaly až do roku 1927 a věžní hodiny byly zakoupeny až v dubnu 1931.
     Kostel byl slavnostně vysvěcen v neděli 16. 11. 1924 brněnským biskupem Dr. Josefem Kupkou, střílelo se přitom z hmoždířů a při mši svaté hrála kapela. Zúčastnilo se velké množství věřících, mezi nimi i architekt Kopřiva a stavitel Jaroslav Hutař.
     To už se moji prarodiče z Vídně vrátili, děda tam přežil španělskou chřipku. A na prvního potomka čekali plných 12 let. Z Vídně si babička přivezla šicí stroj, děda jízdní kolo a dvacet pět korun. Hned první den při nástupu do železáren mu někdo pětadvacetikorunu ukradl. Začínali zase od nuly! Ale kostel už stál…

     Příběh o rodákovi, který nasazoval život.

     U skonu Bohouše Pečmana byl náhodou i můj děda Hynek Jurman z Olešničky, který tehdy zrovna opravoval hlubokou studnu na nedalekém revíru. Sám ještě pořád potomka neměl, ale vyprávěl o tom svému synovci a kmotřenci Adolfovi, který se odstěhoval ze Štěpánova jako šestiletý, ale k příbuzným sem jezdil každé prázdniny. Na kole často zamířil i k Vysoké skále. Nikdy ho neučil Jan Rosí, ale v létě se potkávali a byli téměř sousedy. Adolf chodíval kolem fary i hostince u Veselých, zašel si za strýcem Aloisem Jurmanem na Tahiti a pohlednice si kupoval u trafikanta Čecha. Byl prostě jedním ze zdejších…
     Viděli jste film Tmavomodrý svět? Jak poručík Sláma (Ondřej Vetchý) nasazuje v RAF život, přijde o všecko a nakonec s ním nejde ani pes Barča? Jeho kolega Machatý (Oldřich Kaiser) je po válce komunisty v lágru utlučen. Podobně mohl dopadnout Adolf Jurman ze Štěpánova, kdyby včas neutekl.
     Skutečných hrdinů bychom si měli vážit a měli bychom si je decentně a stále připomínat. Myslíte, že je tomu tak i ve Štěpánově? Pocházel ze Štěpánova nějaký skutečný odbojář, můžeme se zeptat a hned si i odpovědět. Různých takyodbojářů, kteří nastavovali prsa tu bylo dost. Nastavovali je až ve výročních létech dávno po válce a nastavovali je metálům, nikoliv nepřátelským kulkám. A chodili na školní besedy a pobírali partyzánské důchody. Skutečného bojovníka proti nacismu jsem mezi našimi rodáky našel jediného.
     Byl jím právě podplukovník Adolf Jurman, bratranec mého táty. Narodil se 14. 6. 1919 v Olešničce č. 12 (dnešní 212), kde žil do roku 1925, kdy jeho otec František prodal domek svému bratru Hynkovi a odstěhoval se s rodinou do Brna s ohledem na studie dětí. Adolf však trávil ve Štěpánově každé prázdniny, kdy bydlel u Havelků na č. 32, z něhož pocházela jeho matka Josefa. Podobně jako Jaromír John přijížděl také z Brna na kole a domlouval si cyklovýlety až do Prahy.
     Adolf Jurman byl nadaným mladým mužem s vyhraněným smyslem pro spravedlnost, vlastencem. Vystudoval gymnázium v Brně na Křenové, a protože byl chytrý, pokračoval ve studiu ve francouzském Dijonu, kde odmaturoval. Na stejné škole studovaly před ním nejen Francouzi, ale i takové kapacity jako Jiří Voskovec či Václav Černý. S Adolfem tam byl i pozdější lovecký průvodce a spisovatel Vladimír Paulišta, jenž na něj ještě po 50 letech rád vzpomínal. Adolf se chtěl stát diplomatem, proto zahájil v Paříži diplomatická studia. Během zářijové mobilizace v roce 1938 dlel doma na prázdninách a hned se zapojil do ostrahy, kdy hlídal trať z Brna do Blanska a České Třebové. Po kapitulaci se vrátil do Francie, kde vstoupil do francouzské armády. Po pádu Francie uprchl do Anglie a přihlásil se tam k letectvu. Dva roky létal jako navigátor u 311. čs. bombardovací perutě RAF. A stal se dokonce pobočníkem velitele perutě! Po dva roky nasazoval několikrát týdně život. U stejné jednotky např. sloužil i Josef Horák z Lidic. Záchytná adresa na jeho rodinu zachycená u parašutistů se stala celé obci osudná…
     Tato 311. bombardovací peruť podnikla od 10. 9. 1940 do 25. 11. 1942 celkem 1 011 útoků na 61 cílů. Nalétala 5 192 operačních hodin, shodila 1 218 375 tříštivých a 92 925 zápalných pum. Ztráty u této jednotky činily 56%! I na skupinové fotografii šestnáctičlenné jednotky Adolfa Jurmana je křížkem označeno šest padlých. A to ještě nebyl konec války…
     Ve Sborníku vojenského sdružení rehabilitovaných okresu Žďár nad Sázavou z roku 2002 (sborník protiprávně propuštěných z armády v l. 1948 - 1989) je veden i Flying Officer – nadporučík Adolf Jurman, navigátor a pobočník velitele 311. čs. bombardovací perutě RAF. Po válce byl povýšen do hodnosti podplukovníka.
     Adolf Jurman se v Anglii během bojů oženil s místní učitelkou. Po skončení války se vrátil do vlasti a pracoval jako obchodní zástupce Avie Letňany. Když koncem roku 1947 politická situace houstla, odjela manželka s dvěma malými holčičkami, dvojčaty, zpět do Anglie. Po komunistickém puči byl i Adolf Jurman protiprávně propuštěn z armády. Snažil se dostat za rodinou a podařilo se mu to v létě 1948, kdy se ovšem musel vyplatit značnou finanční částkou. Snad se jednalo o 80 000 korun. Do své vlasti mohl opět přijet až v polovině 60. let, pracoval snad i pro britskou výzvědnou službu. Naposledy se ve Štěpánově objevil v srpnu 1968, kdy odjel jen pár hodin před invazí okupačních vojsk.
     Adolf Jurman zemřel 25. 3. 1975 ve Velké Británii. Popel našeho hrdiny byl podle jeho přání uložen na židenickém hřbitově.
     V roce 2001 vyšla encyklopedie obcí, ovšem komunisty vedený Štěpánov do ní neuvedl žádného významného rodáka. Ač jsem sám zatím strýčka Adolfa nikde neuváděl, tohle už mě namíchlo a koncem roku 2001 jsem vedení Štěpánova napsal:
    „Z některých obcí na Vysočině pocházeli za II. světové války vojáci, kteří bojovali aktivně proti fašismu. Díky komunistické diktatuře se o nich desítky let nesmělo mluvit, dnes jim vděčné obce odhalují pomníky. Bez ohledu na to, zda padli, nebo válku přežili. Jen z poslední doby připomenu alespoň odhalené pamětní desky ve Strážku (letec Josef Stehlík válku přežil) a v Písečném (pilot Václav Jílek padl). I Štěpánov má podobného hrdinu, rodáka, který snad jako jediný aktivně válčil proti nepříteli. Nikdo z obce si na něj nikdy nevzpomněl a místo toho se stále dokola dekorovali údajní „pomocníci partyzánů“ za to, že se ve trojici sešli někde pod Zubštejnem, jak se nám bezostyšně ve škole po letech chlubili. Mohli se tam klidně scházet tisíc let a nic by nezměnili, když proti Němcům vůbec nic nepodnikli!
     Pokud jsem našeho hrdinu z války nikde nepřipomenul, tak jen proto, že jde o mého blízkého příbuzného. Kdyby to byl kdokoliv jiný, sám bych horoval pro připomenutí jeho památky a pro pořízení nějaké pamětní desky. Doufal jsem však, že ve Štěpánově nežijí jenom komunisté, že se zde najdou i lidé myslící a že jeho památku připomene někdo jiný. Zvláště, když figuruje v dostupné odborné literatuře a zasvěcení z celé republiky ho znají (někteří mi o něm i napsali). Protože se tak zatím nestalo, připomenu ho tedy sám v době, kdy vedení OÚ chybějí osobnosti do encyklopedie…
     Dva roky létal jako navigátor u 311. čs. bombardovací perutě RAF. Ptám se, kdo ze Štěpánovských by dnes byl ochoten takto každý den nasazovat svůj život? Po válce se jmenovaný vrátil do vlasti a po komunistickém převratu opět emigroval, neboť jako statečný a hrdý člověk nemohl žít v ovzduší nesvobody a ubohého kádrování a rozeštvávání lidí. Je tedy alespoň tento člověk pro obecní úřad dostatečnou osobností? Připomene vedení obce nějakým způsobem jeho památku?“
     Je příznačné, že na tento dopis Obecní úřad ve Štěpánově nikdy nezareagoval, i když oslovená komunistická garnitura společně s reprezentanty ČSSD vládla obci až do podzimu 2010. Chtěl jsem tedy desku zaplatit sám, kamarád výtvarník ji už navrhl, ale pak mu zdravotní stav nedovolil realizaci. Bobřík mlčení trvá nadále…

Adolf Jurman	Jurman s mužstvem	Rodný dům Adolfa Jurmana

     JAK JSEM POZBYL HUDROVADLO

     „Já za to nemůžu, že když někam přijedu, hned mám ženskou kolem krku,“ říká Casanova, kterého hraji ve vlastní hře Kartářka. A já za to fakt nemůžu, že když vyjedu s městským úřadem na zájezd, potkám často kamarádku. Jako předloni v Lednici nebo letos na Berounce.
     Zájezdy jezdíme, co jsem na úřadě. První rok jsem se rozkoukával a pak přišla smršť perel: Slovensko, Jižní Čechy, Českosaské Švýcarsko, Beskydy, Chodsko, Lednicko-valtický areál, Český ráj a letos Berounka. Je to jednoduchý výčet, s mými vousy to bylo poněkud složité. Holit jsem se přestal od 2. 11. 1989, důvod jsem uvedl v jednom románě. Oholil jsem se až v půlce května a od té doby to bylo šest let stejné – v zimě vousy ničím nedotčené, přes léto hladká tvář. Až v roce 1995 si prosadila moje tehdejší známost, že vousy nosit nebudu. Kompromisem byl knír, od té doby jsem jej nosil 19 let. Týden před odjezdem na Berounku mi říká táta: „A musíš to nosit?“. Přiznal jsem, že nemusím a uvažoval poprvé po těch letech, zda se neoholit.
     A do toho přišel zájezd na Berounku, do kraje, který za pět let náročné cyklistiky moc dobře znám. Vyjeli jsme ve čtvrtek před polednem a odpoledne věnovali Praze. Petřín, Svatý Vít, Pražské Jezulátko, já stihl i výstavu Jiřího Štourače u Topiče. A jen jsme dojeli na Hotel Roztoky, potkám na dvorku kamarádku Olu. A tak jsme povečeřeli a zavzpomínali…
     Druhého dne jsme prolezli Křivoklát, stál za to! Pak do Skryjí, večer na veterány a celé odpoledne mezitím plavba na člunech krajem Oty Pavla. No pohodička, ale protože se povinně pil „kapřík“, někteří veslaři časem u pádel usnuli, několik jich i spadlo do vody. Nikdo neutonul, jen jednoho odvezl autobus…
     Třetího dne jsme se tetili na Tetíně, šli z Velké Ameriky do Svatého Jana pod Skalou, nacpali se dobrotami v Hýskově a spláchli to u Tomáše Hanáka v jeho hospůdce v Nižboru. Pan Hanák zde měl od loňska skutečně moje knihy, dvě ze tří našel můj vedoucí. Ženské se s celebritou vyfotily a na hotel jsme odjížděli ve vynikající náladě.
     Cestu však ovládly spekulace. Můj vedoucí hlasitě přemýšlel nad těmi mými kamarádkami, při pohledu na mě to prý není možné, něco v tom musí být. Napadl jej knír! Prý krocani mají pod zobákem takový váček, vedoucí tomu říkal hudrovadlo („různě velké masité, červené laloky, krk je posetý masitými výrůstky“, našel jsem si na internetu). A proto jsou prý dobří milovníci! A já mám knír! Kdybych pozbyl své hudrovadlo, měl bych pokoj od žen. Tři mladé kolegyňky, nováčci v našem kolektivu, se přidaly, prý Samson také ztratil sílu po ostříhání. Děvčátka znala bibli! Pak už to šlo ráz na ráz. Když mě oholí, ztratím mužnou sílu a
     I Kamča se do toho zapletla, jestli prý se za pětistovku oholím. Na kolik si ceníš knír, znělo autobusem. „Aspoň na sedm stovek,“ hlesl jsem neuváženě. Holky pak mínily, že jsem si mohl říct o deset tisíc.
     To už můj vedoucí s kloboukem v ruce obcházel autobus. Mnozí byli zvědavi, jak se projeví ztráta hudrovadla a přispěli.
     Večer slavila narozeniny nadřízená nadřízeného Tudíž moje nejvyšší nadřízená. Už se schylovalo k holení, když mi zavrněl mobil. Volala kamarádka, že právě jede kolem a že by se zastavila na večeři. To jsem ještě měl hudrovadlo! A nestihl jsem začátek oslavy narozenin. Ale pak už ano, pak už jsem byl dokonce dárkem! Mimo oblak balónků a jiné dary totiž dostala naše tajemnice i jeden extra dárek. Mohla si mě oholit! Moc jí nešlo, dokončil to její podřízený, tudíž můj vedoucí.
     O peníze jsem nesmlouval, teprve druhý den na nádvoří Karlštejna pan vedoucí zaštěrchal žebradlem. Kromě jedné stokoruny bylo všechno v mincích. Podařilo se mi diplomaticky umluvit předání ceny až po prohlídce hradu. Inkasoval jsem pak 833.- Kč, taková byla cena kníru. A ohlasy navíc samé pozitivní, prý jsem prohlédl. Navíc mám teď klid od ženských, už se za nimi ani neotáčím. No nebyl to dobrý kup?
     Ale pokud vyberete sedm stovek, klidně se zase přestanu holit…

     Příběh o tom, že i velké nadšení může vyprchat

     Kolegyní Jana Rosí v štěpánovské škole byla do roku 1919 také Anna Špačková. Když se stal Rosí v září toho roku řídícím, balila už Anna propriety, přednost dala rodině a ve škole k poslednímu září skončila. Anna Koenigová se narodila 4. května 1892 ve Štěpánově do početné rodiny a všechny děti Špačkovy to někam dotáhly. Nejstarší Anina sestra se stala pod jménem Maria Alfonsa oblíbenou lidovou spisovatelkou. Že se rodiče vzali až po jejím narození, maminka byla sestrou doktora Antonína Veselého a hostinského Františka Veselého, to už dneska nikdo neví. Další sestra Antonie Říhová proslula v Brně jako přední koncertní pěvkyně a bratr Jan Boris se na svých toulkách světem setkal i s Leninem. Možná i pod jeho vlivem se Anna přiklonila k levici…
     Sama vystudovala lyceum, složila učitelské zkoušky a učila české děti v Jugoslávii, později až do provdání na Vysočině. Naposledy právě ve Štěpánově. Ale na své rodiště nezanevřela, často sem jezdila a třeba 8. 5. 1938 zde z valné části uspořádala Svátek matek a měla na něm projev.
     Provdala se za bystřického lékaře Koeniga, který za války ochotně ošetřoval partyzány a Anna se stýkala s profesorem Grňou-Vlkem a úkryt poskytovala mnohým bystřickým komunistům, například Vladimíru Dvořáčkovi, Křivonožkovi či Josefu Mikšemu. Z partyzánů si nejvíce vážila Vincence Koutníka a Pepka Svitavského. Nosila jim potraviny, léky, prádlo a další potřebné věci. Zvláště na samém konci války vystupovala Anna Köenigová neohroženě a respekt si získala u mnoha ozbrojených chlapů, až vstoupila i do legend. Říkalo se třeba, že do jejích rukou chtěl složit kapitulaci ustupující generál Schörner. Nakonec tak neučil prý jen proto, že paní Anna byla v sukni, chyběla jí uniforma. Snad i vlivem nabytých odbojových zkušeností se Anna Koenigová stala po válce členkou i zapálenou funkcionářkou KSČ. Spřátelila se i se Šlingem, Nejedlým, Clementisem... Chatu svých synů na Třech Studních dokonce poskytla každé léto Marii Švermové. A Maruška Švermová si tam brala Otíka Šlinga…
     Když začínal rok 1948, pomyslela si Anna Koenigová, že kombinace těch nových čtyř číslic na kalendáři je docela pěkná. Copak jim nový rok přinese? Na nějaké osudové osmičky se tenkrát ještě nevěřilo. I když Anna už minimálně dvě osudové osmičky prožila. V roce 1918 stála na prahu svého rodinného štěstí a vznik samostatné republiky byl nezapomenutelnou euforií, i když šlo zatím o nafouknutý pytel bez obsahu, který měl ovšem velkou chuť se vznésti. Podzim roku 1938 byl naopak plný beznaděje, pytlík smíchu splaskl, nic v něm nezbylo…
     Anna chodila po schůzích, jezdila agitovat po vesnicích a tolik hořela za údajně lepší zítřky. Dokonce chtěla vyvlastňovat i své příbuzné. Lidé se na ni nakonec dopálili a bojkotovali pak ordinaci jejího manžela. Takový Vinda Koutník poznal komunistický odboj hodně zblízka, s mnoha Rusy byl v jednom oddíle a až do konce svého dlouhého života nikdy o hrůznosti komunizmu nepochyboval. Z poválečné Koenigové byl proto zcela fascinován a prorokoval jí nemilé prozření. Jenže Anna-generál s ním nediskutovala. Viděla jiné partyzány, kteří se už roztahovali na ministerstvech, někteří její známí mířili do osobní ochranky Klementa Gottwalda a učení Marxovo i Leninovo se jí zdálo být tím nejlidumilnějším. Sama to dotáhla až do krajského výboru strany…
     A tak přišel ten nový rok s osmičkou na konci. Z kalendáře odpadlo jen pár týdnů a přišel převrat. Lid si bude vládnout sám, nechceme pány! Jen se to v té Praze musí pohlídat! A koho tam poslat jiného než nejlepší agitátorku? A tak jela v únoru 1948 Anna Koenigová  do Prahy. Čekala něco moc krásného, a byla zklamána. Zažila tam špiclování, podlézání, bití údajných třídních nepřátel, osočování a zavírání nepohodlných, viděla tam šplhání nekompetentních a přitom všehoschopných soudruhů, hlava se jí točila ze skandování lůzy v ulicích. Tohle bude vláda lidu? To má být ta lepší společnost? Anna Koenigová byla plná ideálů, ale přišla o ně doslova za pár hodin. Rázem pochopila, že vláda komunistů uvolní lavinu těch nejhorších lidských vlastností. Nebude čas a nebude místo na nějakou ohleduplnost, slušnost, lásku. Rozhodnou ostré lokty a přetvářka. Nemít tak svědomí! Ale Anna Koenigová vyrostla na malé návsi a u štěpánovského faráře i u rodičů se jí dostalo poučení, co to svědomí a slušnost je. Udělalo se jí špatně z revolučních pražských ulic. Vrátila se do Bystřice a nešetřila kritikou. Vinda Koutníků se rozesmál, ale soudruzi se mračili. Teď se má něco velkého stát a zrovna Koenigová je proti! Tak to ne! Anna začala být odvolávána z funkcí. Již 17. června 1948 jednala rada MNV v Bystřici o tom, zda si vzít právníka k žalobě na Koenigovou, která už stačila urazit MNV.
     Snad i z uražené ješitnosti a kvůli přátelství s odbojáři Svitavským a Koutníkem vytáhla Anna Koenigová v generálské sukni znovu do boje. Stejným lidem jako za minulé války zase nosila jídlo, léky, prádlo. Jenže ti lidé v čele s bratry Koutníkovými a Rudou Hájkem tentokrát založili protikomunistickou skupinu „Doktor Hřebík“. Když sehnali vysílačku, dovolila Anna Koenigová její zakopání na své zahradě.
     Odboj spočíval ve vyzbrojování, roznášení letáků a shánění informací o velikosti jednotek lidové milice v blízkém okolí. Trval skoro přesně rok od srpna 1948 do 16. září 1949, kdy byli na fingované hranici zatčeni Rudolf Hájek a Vincenc Koutník. Tři čtvrtě roku byl pak klid, než došlo na zbytek skupiny. Dne 17. května 1950 ve 4 hodiny ráno byli zatčeni Josef Svitavský, Jaroslav Chocholáč, Raimund Musil a František Crha, o den později ve 4.15 Josef Koutník. Tehdy byla vykopána vysílačka u Koenigů a samotná Anna byla zatčena 12. června v 11 hodin. Vězněna byla v Brně a ve Znojmě. Cestou do vazby podle zakašlání poznala, že v autě s ní sedí i štěpánovský mlynář Kovařík, kterého také poslala do kriminálu osudová osmička hned za čtyřkou…
     Soud se konal ve dnech 3. až 6. října 1950 v Brně. Velká skupina obžalovaných ze skupiny Doktor Hřebík byla viněna, že chtěla změnit vývoj politických poměrů ke kapitalizmu a za tímto účelem byla ve spojení s anglickým vícekonzulem v Bratislavě Lawrencem Gordonem Gazem, který jim skutečně sehnal vysílačku. U soudu byla s velkou invencí uspořádána výstavka všech možných zbraní a bylo prohlášeno, že členové skupiny vlastnili několik samopalů, pět vojenských pušek a řadu pistolí i granátů. Skutečnost byla taková, že Hájek držel samopal, Koutník samopal a dva granáty a ostatní se dělili o několik spíše muzejních pistolí. Prokurátor navrhoval pro oba uprchlíky, kteří byli obžalováni i z velezrady a špionáže, trest smrti. Nakonec dostali Hájek i Koutník doživotí, Koutníkův bratr Josef 22 roky, bratr František stačil emigrovat.
     „Činů jste se sice nedopustil, ale kdybyste utekl, tak byste to všechno provedl!“ zdůvodnil soudružsky soudce Koutníkův trest.
     Z dalších odsouzených v procesu se skupinou „Doktor Hřebík“ dostal Josef Svitavský 20 let, Jaroslav Chocholáč ze Stříteže 18 let, Raimund Musil z Rodkova 16 let a jeho soused František Crha 12 let. K tomu příslušely ještě statisícové pokuty, odnětí občanských práv na 10 let po odpykání trestu a samozřejmě ztráta veškerého majetku.
     Samotná Anna Koenigová byla zastrašována, že to s ní špatně dopadne, pokud u soudu nepromluví podle dohodnutého scénáře. To jí bylo znovu zdůrazněno při vstupu do soudní síně, kdy jí estébák pošeptal, že má návrh na špagát a dostane ho, pokud bude vypovídat jinak.
     Když ji přiváděli, poznávala na chodbách spoustou pracujících z Vysočiny, kteří byli k soudu přivezeni jako do divadla. Támhle v koutku se přece krčí i její sestry Antonie, Marie a Adolfa! To už bylo na Annu moc, ztratila hlavu a vypovídala pokorně podle naučeného scénáře. Zcela doznala vinu! Celý tribunál spokojeně přikyvoval a proces vysílal rozhlas v přímém přenosu. Nakonec však přece jen zahořel v soudní síni skandál. Kromě vlastizrady byla totiž Anna Koenigová obviněna i z válečné spolupráce s Němci. Ona, veliká odbojářka! Bouchly v ní saze a spustila, že je to lež a že vůbec nic neudělala, že i ty dřívější výpovědi byly vynucené násilím! Tribunál měl plno práce umlčit generálku v sukních před tolika svědky z Vysočiny a technici museli honem rozhlasové vysílání přerušit.
     Anna Koenigová  byla odsouzena na 16 let, ke ztrátě majetku a k pokutě 100 000.- Kčs. Nejvyšší soud v Praze však povýšil v dubnu 1951 její trest na 20 let právě kvůli skandálu u soudu a kvůli rozporům ve výpovědích.
     Ještě v Brně zažila popravu tří mužů (bratři Daňkové a četník Dvořák). Následoval převoz na Pankrác, kde byla okradena o peníze, a poté do Ruzyně. Tam byla Anna Koenigová označena číslem 1803 a varována, aby své jméno nepoužívala. V cele byla nucena 16 hodin chodit, k tomu přistupovaly ve dne i v noci výslechy. Deset měsíců byla vyšetřována ve věci Šling-Švermová i kvůli chatě, kterou jim půjčovala. Brzy se z toho všeho pomátla a zapomněla dokonce mluvit česky. S každým pak hovořila dobrou francouzštinou.
     V květnu 1955 jí byl amnestií trest snížen o pět let, ale na manželův pohřeb v roce 1957 puštěna nebyla. Ve vězení se seznámila s doktorkou Annou Pacákovou, která tehdy platila za pravou ruku Zdeňka Nejedlého a nakonec sdílela celu se Štefánikovou sekretářkou Vilmou i s manželkou Laca Novomeského. V Pardubicích se později osobně poznala s Fráňu Zemínovou a spisovatelkou Ninou Svobodovou. Nikdy si nezoufala, i když své rukopisné vzpomínky zakončila Anna Koenigová zmínkou o vězeňské večerce: „Vždycky jsme si řekly, že zase jsme jeden den blíže ke svobodě a ke hrobu!“
     Rehabilitována byla Anna Koenigová už v roce 1968, ale v listopadu stejného roku zemřela.

Dům Špačkův	Königová	Kronikář Bystřice píše o procesu