TÉ NÁDHERY NA CESTÁCH

Té nádhery, kterou člověk potká na cestách poznávacích...
Podělím se s Vámi alespoň o trošku z toho, co jsem v posledních asi 5 týdnech objel se svými milými hosty.
Dvakrát, 7. a 28. května 2011, jsme vyjeli na severní část Bystřicka, kde jsme obdivovali lidovou architekturu (Ubušín, Ubušínek, Trhonice, Nedvězí, Sulkovec, Nyklovice ad.), dalečínský hrad, jimramovské památné domy, Librův grunt a nakonec jsme v Bystrém navštívili tamní kostel a seznámili se s podrobnostmi natáčení filmu Všichni dobří rodáci.
S jinou partou jsme vyjeli 25. 5. na Blanensko za moderní církevní architekturou a uměním (Jedovnice - paráda od Medka, Koblasy, a Senetářov - především architekt Kolek a Mikuláš Medek) a také za poklady Letovic (zámek a barokní lékárna). Ligu proti rakovině jsme vedl 9. června po malých pokladech Bystřicka a okolí - do Štěpánova, Nedvědice, Černvíra, Rožné, Dolní Rožínky a Zvole. Ohlas byl zase velkolepý...
Dvakrát (10. a 14. června) jsme jeli nádhernou trasu: Porta coeli, hrad Veveří, Jarošův mlýn ve Veverské Bítýšce, Památník Pohádky máje v Ostrovačicích a centrum Velké Bíteše.
Dále za humna jsem vyjel s milými kolegy ve dnech 2. - 5. června, cílem bylo Chodsko. Šli jsme nejen ve stopách Koziny a Lomikara (Výhledy-Trhanov-Hrádek-Újezd) a nakoukli do Německa, ale navštívili jsme i klášter Kladruby, bezkonkurenční hrady Velhartice, Švihov, Rabí, Klenová, ale i Domažlice a Horšovský Týn a také krásná města Písek a Klatovy. No prostě paráda, kam jsme vstoupili...

Hynek Jurman

Běta Turečková - Čambalová: Na shledanou, Kawakami... (2001)

Rád bych upozornil na knihu, jež opakovaně vyšla už před 10 lety, ale která za tu dobu nic neztratila ze své zajímavosti.
Autorčina matka Alžběta byla známou uměleckou vyšívačkou folklórních motivů Moravského Slovácka ve Velké na Veličkou, které s úspěchem vystavovala. Otec Martin Čambal byl zručným tkadlecem, jeho vzory jsou dodnes uloženy v Moravském muzeu v Brně. Rodiče měli na Národopisné výstavě v Praze v roce 1895 svatbu, která byla součástí výstavy. Alžběta pak vystavovala i v roce 1908 na Jubilejní výstavě v Praze.
To už měla její dcerka Bětka šest let. Jako mladá dívka stávala modelem slováckým umělcům Jožovi i Frantovi Uprkovým či malíři Jos. Koudelkovi. V obecné škole byl jejím spolužákem Eduard Urx, během středoškolským studií se jí dvořil Vlado Clementis, s nímž hrávala divadlo. Rodina se přátelila s Janem Herbenem a dalšími známými umělci, ve vzpomínkové knize se dočteme třeba o bratřích Mrštících, Mahenovi, Kožíkovi, Blahovi, Volavém, Dostalové, Halasovi, Jar. Johnovi, E.A.Saudkovi a dalších osobnostech.
Literárně nadaná Bětka vystudovala gymnázium ve Strážnici a ve Skalici a nastoupila jako domácí učitelka dětí Alfonse Muchy ve Zbirohu.
Poté se pustila do vysokoškolských studií češtiny, francouzštiny a filozofie. Profesor F. X. Šalda se do ní platonicky zamiloval, psal jí obsáhlé listy a vymyslel jí přezdívku Lotosový květ - Kawakami. Bětka však koncem roku 1928 učinila nečekaný krok - opustila studium i oblíbeného profesora, odešla z Prahy a v březnu 1929 se provdala na myslivnu Vápenky, kde žila s manželem 17 let.
Postupně vydala několik knih, jako první v roce 1942 „Nivu“. Přátelila se nadále s řadou umělců, např. básnířkou Jarmilou Urbánkovou. Literárně popsala průběh války včetně osvobození. Její zajímavé paměti vyšly poprvé v roce 1981. Opakované vydání zařídili její potomci v roce 2001.
Knihu plnou zajímavých informací si můžete objednat prostřednictvím autora této recenze, cena činí pouhých 60.- Kč plus poštovné.

                   Hynek Jurman

Jak nám hráli Plzeňáci aneb O Horváthových trenkách

Tak jsem se včera díval na mač Barcelony proti plzeňské Viktorce. Žádná viktorka to ovšem nebyla...
Trenér Vrba působí chlapácky pouze v domácích poměrech, při komentování světových parametrů už takový chlapák není. Scvrkává se stejně jako Viktorka Plzeň, Sparta Praha, Železárny Štěpánov, jako my všichni. Prý měl informace od UEFA, jak se mají posuzovat penalty, ale ono je to jinak!
Plzeňáci v čele s trenérem plakali už po penaltě v Milánu. Obránce rukou zcela změnil směr míče, zmařil jasnou šanci Milánských, všichni experti se shodli na správnosti penalty, jen Plzeňáci plakali. Totéž včera večer. Jasná penalta i vyloučení, shodli se zase znalci, ale Plzeň lkala. Ani slovo o odpuštěné penaltě už po faulu Jiráčka, jenž hrál nějakých 20 minut s krvavýma očima ve stylu co zákrok, to faul. Ani slovo o přifoukávání Plzni v domácí lize, o uznávání jejích ofsajdových gólů a o řešení penaltových rébusů vesměs v prospěch Plzeňských. Kdyby jí nepomohli rozhodčí v loňských posledních 10 kolech, mistrem by se nestala, i když hrála sympaticky.
Najednou jsou hoši ukřivdění, najednou ani nechtějí nastoupit do druhého poločasu, jak prý byli frustrováni. A tak odehráli dva zápasy se světovým soupeřem tak, že jim malicherní počtáři napočítali za těch cca 200 minut jednu střelu na branku. A to díky tomu včerejšímu zápasu, kdy celkem vystřelili čtyřikrát, z toho jednou trefili branku, i když gól nedali. FC Barcelona dala snadno 4 kousky a střel vyprodukovala v roli hostů 21. Josef Bican se asi obrací v hrobě. V jeho éře padalo gólů tolik, že je sotva spočítali, dnes už se počítají pouhé střely, i když letí třeba k rohovému praporku. Vyprávěl jsem vám, jak jsem jednou z penalty ohnul rohový praporek?
Dnes už se dokonce eviduje i počet faulů a ofsajdů, aby bylo co počítat. Ještě štěstí, že existuje Barcelona, to jsou k vidění i góly!
Oba barcelonské zápasy také prozradily, proč nemá trenér Bílek pro plzeňského špílmachra trenky. Pavel Horváth je na mezinárodní scéně totiž zcela nahý, to jsme všichni viděli.
A tak se nejvíce plzeňští uplakánci vytáhli v boji o dres! Zápasili totiž, kdo si vymění dres s Messim. Absolutní malost, pouštěli o tom dokonce diskuze do médií, jak to má kdo obšlápnuté a novináři se až na čestné výjimky k tanečkům o dres také propůjčili a málem je nic jiného nezajímalo. Prostě plzeňská trapárna podobná té, když před dávnými lety v rozhlase pravidelně vyhrávala ryčná dechovka v pořadu „Hrají vám Plzeňáci“! Ale to se přece jen někomu líbilo, jiní se tomu smáli...
Až ti hoši z Plzně, jistě talentovaní a u nás fakt dobří, položí větší důraz na vlastní dres a přestanou plakat podle vzoru slávistů, bude to na hřišti vypadat jistě lépe.

2. 11. 2011Hynek Jurman, publicista

PS: Promio Mi?ko, ale tak to vidím momentálním nezdarum Sparty navzdory...

PAN BROUČEK V BYSTŘICI

Pan Brouček si protřel oči a vyrazil na bystřické náměstí. Copak ho tu asi o letošním silvestru čeká? Všechno vypadalo zcela jinak, než to tu doposud znal.
Nejdříve potkal dva pány držící se kolem ramen. Dobráček s Jurmanem!
„Péťa, to je muž ryzího charakteru a trpěl za všech režimů,“ hladil Jurman Dobráčka po vlasech.
„A Hýňa je nejlepší spisovatel minimálně na Vysočině! A napsal moooooc hezkou knihu o našem městě...“ kýval uznale Dobráček.
Na balkóně se tyčil pan starosta a hlasitě uvažoval o zbudování památníku obětem kouření. Sám už vůbec nekouřil, ale z důvodu konspirace volal na novináře: „Pište klidně, že kouřím!“
Pan poslanec Nový nyní naopak báňal z plných plic a radostně volal: „Jdu si zahrát interaktivní videoterminál, potom podám kurzovní sázky a zamyslím se nad číselnou loterií. To je aspoň vzrušení, to mi celá léta chybělo!“
Pan Brouček to tu nepoznával! Novináři nečekali na informace od představených města, ale psali pěkně iniciativně po svém! Studenti se učili, sprejerů nebylo a cikáni se vlámali do firmy Wera Werk s pokřikem, že bez práce nemohou žít.
Badatel Krokodýlek, vyhublý kost a kůže, už necenil zuby a ladně předváděl loudavou chůzi. Jeho chuť na ženské byla neúkojná!
Ředitel muzea pil zásadně kofolu, opásal se zástěrou a zvažoval účast v soutěži o nejlepší vánočku. Paní ředitelka knihovny byla naprosto klidná, ve frontě na pečivo nereptala, že má rovnat padesát židlí a že spěchá na přípravu besedy a dokonce jí bylo naprosto jedno, v jaké podobě bude její příspěvek otištěn v radničním měsíčníku.
Milan Vetelka už nenabízel k prodeji použitou dálniční známku, nýbrž rozhazoval dvacetikoruny celými hrstmi chudým a byl potěšen zájmem veřejnosti o tyto lesklé plíšky. Grafička z infocentra nejedla celý den chlebíčky, ani teplá sekaná ji už nevzrušovala.
Pan Macenáš vychvaloval jihlavský centralismus a vážně navrhoval, že by se do Jihlavy měla přestěhovat celá bystřická radnice a všechny úřady. Pan Smutný už nenadával oponentce Korešové do jalových krav, naopak ji označoval za křehkou princeznu. Pan Rozporný mávl rukou nad svými dlužníky, třeba mu jednou jeho heraldické návrhy přece jenom zaplatí. Paní Plchová odmítala celé dny zpívat, s nikým se nevybavovala a lačnila po bobříkovi mlčení.
„Tady je všechno naruby! Už jenom chybí, aby tu Klaus rozdával propisovačky,“ lkal pan Brouček uprostřed náměstí u kaskád, které tekly vzhůru k mariánskému sloupu.


(Cenzurováno JS!!!!)

LIDICE, HRABAL A ANGLICKÝ KRÁL…

Letos jsou média plná atentátu na Heydricha, ale i souvisejících témat. Nezapomíná se ani na Lidice a objevují se občas i nové poznatky. Jako ten, že dva z kordonu Němců propustili z Lidic dva občany, kteří přečkali vypálení obce. Zachránili je tak, ale sami byli naopak potrestáni, jeden i popraven.
Medializuje se také příběh lidického vraha, který přečkal hrůzný čas ve vězení. O příběhu prý věděl Zdeněk Mahler a 50 let jej držel v tajnosti. Motiv se objevil až nedávno ve filmu Lidice. Já už ho znám také dávno, od Bohumila Hrabala. A divím se, že na to nikdo nepoukázal. Hrabal totiž použil tento motiv už před 40 lety v románu Obsluhoval jsem anglického krále.
Ale přece jen někdo poukázal, právě Zdeněk Mahler. Na internetu totiž najdete jeho vzpomínku:
„Tenkrát jsme se jednou sešli na večeři u Pepíka Škvoreckého a Zdeny - přišel tam taky Bohouš Hrabal se svou paní, Jan Zábrana... A já jim své lidické objevy vyprávěl. Zaujalo to jak Hrabala - věnuje tomu epizodu v Anglickém králi, ale udělal velice chytrou, hlubokou věc; oidipovsky to převrátil, že syn zabil otce - tak Škvoreckého; ten to má v Miráklu i Příběhu inženýra lidských duší. Byl jsem rád, že alespoň takhle se něco uplatnilo.“
Wikipedie uvádí příběh „lidického vraha“ následovně:
František Saidl (někdy též přezdíván jako Lidický vrah) byl jediný dospělý muž na území Protektorátu , který přežil vyhlazení Lidic  za 2. světové války  díky tomu, že si v době masakru odpykával čtyřletý trest v pankrácké věznici za usmrcení svého syna. (Wikipedie tedy nezná případ dvou občanů dodatečně propuštěných z obklíčení).
Dne 19. prosince 1938 v hádce zabil svého syna bodnou ranou vedenou do srdce poté, co ho syn napadl holí. Důvodem byly rodinné problémy, především zálety otce, který byl ženatý s chorou ženou. Následně po činu se sám přiznal na policejní stanici v Buštěhradu , kde byla zajištěna i vražedná zbraň. Pouze čtyři dny po obsazení Čech a Moravy byl odsouzen na čtyři roky do vězení.
Několik týdnů před vyhlazením Lidic žádal prezidenta Háchu  o předčasné propuštění za dobré chování po odpykání dvou třetin trestu , ale propuštění bylo zamítnuto, což mu paradoxně zachránilo život. Po vyhlazení Lidic stále pobýval ve vězení , kde mu dozorci vůbec neřekli o tom, že jeho obec je zničena, a tak když byl 23. prosince 1942  propuštěn, vydal se směrem k Lidicím, kam večer dorazil.
Jeho dům byl, podobně jako ostatní v obci, zničen a jeho další dva synové byli zastřeleni, manželka  odvezena a internována (nakonec nepřežila). Saidl dle pamětníků strávil Štědrý den na místě svého bývalého domu a druhý den se vydal do Kladna <, kde se nahlásil na místní stanici Gestapa , jelikož se chtěl nechat zastřelit. Velitel, když se dozvěděl odkud je, se podivil, že není mrtev a odmítl jej zastřelit, přestože Saidl prohlásil, že schvaluje atentát na Heydricha .
V následujících letech začal vyřezávat model obce, ve které žil. Většina obyvatel Lidic ho úplně zavrhla. Zbytek života strávil s novou družkou nedaleko. Zemřel během jízdy na bicyklu (buď byl sražen automobilem <http://cs.wikipedia.org/wiki/Automobil>, nebo na mrtvici) ve věku 77 let. Kromě dvou synů měl také dceru, která vyhlazení Lidic přežila díky tomu, že studovala v Praze a byla zde nahlášena i trvalým bydlištěm.
K celému případu se dá najít mnoho podrobností a zajímavostí, já zde nyní tlumočím verzi Bohumila Hrabala z  románu Obsluhoval jsem anglického krále. V závěru příběhu se hrdina Jan Dítě seznamuje s podivným mužem…
„A tak jsem seděl vedle šedivého mladíka, mohlo mu být ne víc než třicet let, a taky jsem mu řekl, že přes ty šediny je mu tak málo, a když jsem se ho zničehonic zeptal, koho jste zabil?, chvíli váhal, pak se dlouho díval na trčící prsy dívky, která se držela navíc jednou rukou držáku tramvaje, a on se mne zeptal, jak to tak víte? A já jsem řekl, že jsem obsluhoval habešského císaře…“
A hrdina románu doprovází vraha na jeho pouti do rodné vesničky.
„…a pak jsme vyšli na kopeček, jen tak jako by si hlína vzdechla, a on řekl, že teď a odtud už bude vidět jeho rodiště a jeho vesnička…, ale když jsme vyšli na vršek, nebylo vidět ani jedno stavení…, vrah zaváhal a skoro se polekal, zabreptal, to není možné, že bych se zmejlil? Ani za tím druhým vrškem…, ale když jsme ušli stovku metrů, padl na vraha i na mne strach… teď se vrah roztřásl ještě víc, než když vyšel z vrat pankrácké trestnice…posadil se, utíral si čelo, které se lesklo, jako by přes něj tekla voda… Co je, povídám. Tady byla vesnice a je celá pryč, blázním, nebo jsem zešílel, nebo co? breptal vrah… Povídám, jak se ta vesnice jmenuje? A on pravil Lidice…“
Průvodce vysvětlil vrahovi skutečnost a ten byl zdrcen.
„…posadil se pod kmen a zakřičel, vy vrahové! A vstal a zatínal pěsti a modré žíly mu vyběhly na krku v tom světle sporého měsíce…, a když se vykřičel vrahů, tak se ten vrah posadil na zem, zaklonil se, ruku sepnul pod kolenem a houpal se jako v houpací židli a díval se na tu větev črtnutou přes srpek měsíce a hovořil, jako by se zpovídal…“
Vyzpovídal se skutečně z otcovraždy a pak se oba vydali na kladenské gestapo pátrat po osudech vrahovy matky, aby nakonec zjistili, že je v koncentráku a že u jejího jména není dosud ani datum ani křížek, označující její úmrtí.
„…a tak já, který jsem obsluhoval císaře a často jsem se stal svědkem, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem, jsem viděl, jak státní říšský vrah, vrah ve velkém, ozdoben vyznamenáními, že mu rachotily na prsou, stoupá po schodech vzhůru a za ním kráčí sprostý vrah, otcovrah, a já jsem chtěl odejít, ale velitel pohotovosti mne vzal za rameno a ukázal mi na schody, ke kterým mne brutálně otočil…“

Hynek Jurman

Z LÉČEBNÝCH PROCEDUR

Pan Kubíček jel do lázní podruhé. V loňském roce měl premiéru a vůbec nevěděl, co se má v lázních dělat. A tak se cákal v bahně, skotačil v bazénu, potil se v sauně, po večerech studoval angličtinu, teorii vesmíru, anatomii a další pozoruhodné vědy. O víkendech jezdil na kole, takže během pobytu najezdil 723 kilometrů a nasbíral přitom 86 razítek. Noční život nepěstoval, na tanečky nechodil, jen poslední večer se přišel rozloučit do Ronda s kolegy. Přitom se každému představoval, choval se noblesně a dokonce rozdával vizitky.
„Ty seš blázen,“ vyjekla zkušená lázeňská tanečnice. „Tady a vizitky! V lázních si každý jména vymýšlí, identitu tají a hlavně si vymýšlí tituly a funkce. Tady je jinej svět, tady probíhá noční léčba!“
„Ale milostivá, já jsem seriózní člověk…“ blekotal pan Kubíček a tanečnice jej definitivně uzemnila: „Jo, seš fakt na palicu!“
A tak se letos pan Kubíček trochu napravil. První týden ještě váhal a vytahoval různá skripta, ale pomalu přicházel k rozumu. Počasí bylo psí, kolo mohl rozmontovat na kousky a volné večery byl nucen nastavit tancem. Vytáhl tedy do Ronda se dvěma kamarády, ale ti na poslední chvíli cukli. Panu Jiskrovi přijeli na víkendovou návštěvu dcery a pan Růžička dal přednost právě této společnosti.
Jak se dostat do party, přemítal pan Kubíček. Jednou v bazénu a pak na chodbě prohodil pár slov s Marií. Marie disponovala krásnou postavou a především nezdolnou energií. Stále něco domlouvala, stále v pohybu a pořád ve společnosti těch nejhezčích dívek. Přes Marii bych se mohl seznámit s ostatními, napadlo pana Kubíčka. Marie byla Vlčicí! Měla hlavní slovo ve smečce. Pan Kubíček vyrazil zvečera se smečkou a o půl třetí se vracel s Vlčicí.
„Jsi báječná ženská,“ špitl pan Kubíček, vizitky zamáčkl hluboko do kapsy a počal tvrdit, že se jmenuje Vomočil.
„Tak to už jsem hezky dlouho neslyšela,“ vrkla na komplimenty Marie a nepustila Kubíčka-Vomočila z parketu. Jen začali hrát, Marie zacukala paží, pak nohou a už hnala do víru tance. Pokud se pan Kubíček opozdil, vrátila se pro něj.
Nebyl zvyklý tančit, nikdy to moc neuměl, louskání skript mu šlo mnohem více, ale Vlčice tvrdila neochvějně: „Tančí se s tebou příjemně!“
U snídaně brněla tanečníka hlava, ale ani Jiskra s Růžičkou nevypadali moc zachovale.
„No to byla jízda, chrčel Růžička a rozplýval se nad jednou z kolegových dcer. „Hanička je opravdové sluníčko! Taková milá, příjemná…“
„Měl bys ji vzít tančit,“ napovídal mu Jiskra.
Příště se setkali v Rondu všichni tři. Pan Kubíček házel falešnými jmény i tituly, hned byl doktorem, hned kandidátem věd, nakonec i makléřem. Hanka ho pozorovala, paži však tiskla Růžičkovi. Ten jí dal vizitku a přiznal se i k tomu, že žije úplně sám.
„Ty seš pěknej blbec,“ řval na něj Kubíček. „musíš mít jako Švejk civil celej rozflákanej a cizí jméno, ty dřevo!“
„Jak může žít muž jako vy sám?“ užasla zatím Hanička nad panem Růžičkou.
„Protože si to zasloužím! Jen nevím, zda za trest či za odměnu,“ pomrkával Růžička.
„Taky jsem sám, když je potřeba,“ volal Vomočil, ale byl právě Marií unesen na parket. Jakmile se dostal z dosahu Haničky a Růžičky, už byl zase hodným klukem. Vlčicí byla Marie!
„Kdybych nebyla s Jaromírem tolik let, váhala bych,“ šeptala panu Kubíčkovi důvěrně do ouška.
Růžička pomalu vyprovázel Haničku a při loučení zaslechl zašeptání: „Můžeme se zamilovat??...“
Byla to trochu otázka a trochu konstatování. Pan Růžička si nebyl jist, zda ho sluch neklame, člověk se přece zamiluje hned! Buď ano nebo ne! Ale jaképak postupné zamilování se? Ale později zjistil, že Hanička nic takového neřekla, Růžičkovou ouško bylo zcela ošáleno.
Pan Kubíček z tanečků povážlivě hubl, proto se na jeden večer omluvil.
„Nepůjdeš ty, půjde jiný!“ vyhrožovala Marie, a tak raději šel. Kde ostatně najde tak pěknou a dobrou tanečnici?
„Ale v pátek a v sobotu mě omluvte, rád bych dal o víkendu dlouhé cyklistické etapy. Vezmu to až do Rakouska…“
„Ty Kubíčku, když se mnou půjdeš tancovat, tak já bych s Tebou ty dlouhé etapy jela.“
Výsledkem bylo, že Kubíček alias Vomočil tančil i jezdil na kole. S Marií!
Chvílemi dokonce za cyklistkou zaostával a zoufale volala: „Mám potíže s erekcí! Ale opačné, než chlapi mívají…“
Kubíček se stal duší smečky. Získal přece hlavní Vlčici, takže zbývající členové při jakékoliv pozvánce vyjekli: „A půjde Kubíček? Bez něj ani ránu!“
Hanička odjela a pan Růžička převzal na ukrácení chvíle Kubíčkovy skripta. Brzy dostal od Haničky básničku, že své štěstí potkala na břehu Světa třináctého v pátek.
I Marie zjihla: „Netušila jsem, že mě tohle potká! Za 30 let jsem neslyšela tolik pěkných slov. Žádný muž na mě tak silně nezapůsobil.“
O jiném tanečníkovi už slyšet nechtěla. Pan Kubíček byl v rozpacích a příští večer tancovat nešel. Ráno mu bylo nečekaně zle, musil pozřít vyprošťovacího Regenta a pochopil, že bez večírků nemůže být.
„Dobře, že jedeš domů,“ tvrdila Marie před jeho odjezdem. Stanula by na rozmezí… Pan Kubíček zhubl v lázních pět kilogramů a jako první opouštěl vlčí smečku. Bylo asi na čase. Pan Růžička snil o svém sluníčku a domlouval nová setkání. Pan Jiskra byl rád, že nemusí na tanečky, ale bowlingu se nevyhnul. Kuželky rážel takovou silou, že z fičáku dostal rýmu. Lázně budiž pochváleny!

Bystřicko budiž pochváleno!

Každému snad někdy přijela na návštěvu kamarádka z lázní! Snad jenom mně dlouho ne, až nyní… Čekal jsem ji u vlaku ve Žďáře nad Sázavou, projeli jsme Žďársko i Novoměstsko, krajina kolem nás byla jen mírně zvlněná a kamarádka se stále ptala: „Kde je ta Vysočina?“
Jako by pořád nebyla, dokud jsme nevyjeli nad Zubří. Tam to začalo a na kopci nad Vojtěchovem pokračovalo. Kopce, vrchy i doly, prolákliny plné luk i lesů, kupy mračen do toho, no prostě úchvatná pohádka!
„Ano, konečně jsem na Vysočině, konečně v ráji…“ špitla kamarádka z lázní.
I já si honem nasadil pomyslné brýle svátečnosti, abych i všední věci viděl lépe a znova. Ano, kdepak tohle mají! Bystřicko budiž pochváleno, tady nádhera naší země dostala štědré věno, tady chudá a upracovaná nevěsta dorostla do nádhery neskutečné, kterou jen básníci, malíři a skladatelé mohou dostatečně opěvovat.
Při vjezdu do štěpánovského údolí už kamarádka skoro nedutala, večerní červánky byly příslibem a ranní výšlap na Zubštejn posvětil už dávno tušené. Hluboké brázdy plné řek a potoků pod námi rastrovaly původní rovinu do ladných křivek milostných… Stáli jsme nad nejčlenitějším místem celého kraje Vysočina. I tahle přírodní rozmanitost byla jedním z důvodů, proč zde mohlo vzniknout tolik hradů. Nikde jich nemají na tak malé ploše více, vsaďte se!
Na Karasíně prováděl Bystřickem z mluvícího kiosku lahodný hlas Radovana Lukavského. Vše popsal, přiblížil, nabídl a ještě pobavil! Jen si pusťte kombinaci 508, příspěvek o Františku Krohovi je téměř dokonalý. Vynikající představitel rolí opilců, pomocný režisér a skvělá nápověda psal nakonec vlastní hry, dvouaktovky! První dějství se vždy odehrávalo v hospodě, druhé pak v lese za pomoci střelných zbraní. Herci nesměli markýrovat, pili naplno, takže k druhému jednání nikdy nedošlo… V hlase Radovana Lukavského byl poznat laskavý úsměv. I humor patří k nádheře.
„Připadám si tu jako v Tyrolích,“ pronesl jednou Pepi Bican na hřišti ve Štěpánově.
Krajina ideální pro cyklisty i pěší poutníky. Kraj plný laskomin a perel, které ani na šňůru nenavlečeš. Letošní putování s Vodomilem vás zavede do mnoha z nich, ale nikdy neobsáhnete všechno. Je to kraj návratů, krajina lásek a mimořádných potěšení.
Bystřicko budiž pochváleno! Přijďte se přesvědčit…
Hynek Jurman

Za Mandou Linhartem

Miroslav Linhart byl rodilý Kladeňák a hrával ještě s legendárním kanonýrem Klozem za Vinařice, sám jako dorostenec. Vezl Kloze koncem války na štangli z Buštěhradu, kde hráli, do Kladna, Kloz mu za to poručil večeři. Ráno s ním ještě mluvil, když sedal do auta. Prý jedou do Hříškova pro munici. Kloz tam byl postřelen, ležel v nemocnici a chtěli mu amputovat nohy.
„Kloz bez noh nemůže být…“ namítl a raději zemřel. Ve Slávii ani ve Spartě se nechytl, ale v Kladnu mu to šlo, po návratu ze Sparty dal právě rudým doma 5 gólů!
Více podrobností z tehdejšího fotbalu hledejte v ukázce románu Být za vodó.
Když Linhart kopal za dorost Kladno, tak mu řekli doslova, ať si sbalí ranec, naučí se to někde, a pak se vrátí. Šel tedy do Liberce, kde kopali 1. třídu, což ale tehdy byla 3. nejvyšší soutěž. Brzy přestoupil do Polabanu Nymburk, což bylo ještě o třídu výš. Na vojnu šel do Staré Boleslavi, odkud mu velitel Matějka neumožnil odejít do Dukly. Přihlásil se tedy na uhlí do Ostravy a při té brigádě kopal s vojáky, hráli předzápasy Ostravě. Jednou byl celý odřený, ale utekl z nemocnice hrát. Přišlo se na to, vrátil se do Boleslavi, kde mu hrozil prokurátor. Aby se mu vyhnul, musel přestoupit do Orlice Kostelec nad Labem, odkud byl velitel Matějka. Tam hrál do konce vojny a poté už přišla liga. Nejdříve v Bohemians (1950-51), pak Kladno (1951-56), Slávia (1956-58) a zase Kladno (1958-1962). To bylo tehdy sice ve 2. lize, ale kromě odchovance Linharta se vrátili ještě ze Zlína Majer a Sršeň, i když museli pracovat na soustruhu. Linhart zase dělal v kotelně, nakládal škváru na auta, později byl správcem ubytovny. V kladenském mužstvu byli i Kadraba, Fábera, Jíra, po podzimu měli náskok 7 bodů a ten na jaře celý udrželi a postoupili do 1. ligy. V roce 1960 podnikli šestitýdenní zájezd do Afriky. Bylo tam takové vedro, že vůbec netrénovali. V roce 1962 odešel Miroslav Linhart kopat 2. ligu do Čelákovic a v Polabí už s celou rodinou zůstal. Konkrétně v Brandýse nad Labem. Řadu okolních klubů i trénoval a třeba v Neratovicích objevil a vypiplal pozdější reprezentanty Tomáše Votavu a Pavla Verbíře.
Jeho syn Miroslav (1951) hrál na vojně ve VTJ Tábor, pak 1. ligu v Bohemians, dále kopal v Příbrami a Meteoru. Druhý syn Tomáš reprezentoval v atletice a i zbývající dva synové dělali sport na vysoké úrovni.
Se všemi jsem si zahrál svatební zápas v červnu 2004, díky jejich báječné hře jsem v sandálech nasázel šest gólů a pěkně jsme vyprášili o generaci mladšího soupeře v čele s ženichem.
Poslední rozloučení s Miroslavem Linhartem proběhlo 11. července v Brandýse.
Hynek Jurman

TENTOKRÁT K OUSTÍ SVRATKY…

Když už cestovat, tak kolem řek! Naši předkové to jinak nedělali. I já jsem rád, že jsem mohl vyrůstat na řece, Svratka mi tekla doslova pod okny. A tak jsem se v té mé erbovní řece učil plavat, začínal jsem tu bruslit, jezdit na loďce, chytat ryby, brodit se, snít, dokonce jsem ji přešel v proudku na chůdách. Poslední čtvrtstoletí jsem zapáleným cyklistou a nejraději šlapu kolem řek. V posledních letech jsem si oblíbil břehy Berounky a Labe, od loňského léta i jihočeskou Lužnici či Nežárku, letos jsem měl štěstí na Podyjí, ale nejčastěji to odskáčí ty moje holky z Vysočiny. Svratka a Nedvědička v jednom kuse, ale užil jsem si i na Sázavě, Oslavě, Jihlavě, Chrudimce a Doubravě, Fryšávce, krásná je i Libochůvka s přítokem Haldou. Každoročně přejíždím a brodím Bobrůvku a nic mi nevadí, že se její dolní tok dnes zove Loučka a v pramenech jsem našel i jméno Strážovka. Bystřičku jsem také poctivě projel až k ústí, to jsem se tehdy pěkně vymáchal v tom rozvodněném a chladném předjaří…
A nyní, v polovině července 2012 jsem se vydal po toku té své řeky nejmilejší. To vám byla paráda! Tolik spisovatelů už bájilo o Svratce. Jen kousek od mého bydliště bičovali hladinu takoví tvůrci, jakými byli Vilém Mrštík, Jiří Mahen, Jaromír Tomeček, Jiří Jobánek… Všichni z nich milovali Svratku i na dolním toku a já v jejich stopách vyrazil tentokrát. Horní část řeky znám podrobně, prameništěm u Žákovy hory i jinde jsem se mnohokrát probíral a už v roce 1988 o tom napsal strojopis s názvem „Ku pramenům“. Když jsem z něj četl v dubnu 1989 na památné besedě v Prosetíně, řekl Jaromír Tomeček: „Tady Jurman umí psát, že to chytá za srdce!“
Teď jsem tedy konečně namířil opačným směrem. Předpověď na celý víkend byla deštivá, normálně bych asi za humna nevyrazil, ale povinnost je povinnost. Vyrazil jsem přesně v deset a s výjimkou kopce v Doubravníku se ani příliš nemusel namáhat. V Tišnově jsem chtěl chytit v půl dvanácté vlak a cestu jsem zvládl za necelou hodinu. Za Štěpánovicemi jsem ocenil novou asfaltovou stezku kolem trati, a protože jsem měl náskok, stihl jsem vypít v Předklášteří pivo a ještě se chvíli courat.  Vlak jsem si vybral mazaně – bez přesedání projedu Brnem a vylezu celkem brzy v Žabčicích. Člověk míní, ale ajznboňáci mění. Na hlavním nádraží v Brně jsme měli stát tři minuty, ale ono se z nich vyklubalo plných 50! Průvodčí drmolila cosi o výluce a raději se cestujících stranila. Vzpomněl jsem si na odborářského bosse, který často vyhrožuje stávkou, ale plnění jízdních řádů už ho tolik netíží. To jsou vždycky nervy, cestovat s Českými drahami, jen si to zkuste! V Japonsku bych dostal jako odškodnění doživotní rentu a už bych se nemusel honit za živobytím…
Byl jsem opravdu moc rád, že jsem se stal v Žabčicích na vlaku nezávislým. Šlapal jsem do Ivaně a pak kolem řeky Jihlavy až k jejímu konci. Začalo lehce pršet. Přejel jsem most přes Jihlavku, vzápětí i přes Svratku a po jejím levém břehu pokračoval až k „Věstonické“ nádrži. Déšť pěkně zhoustl, soutok obou řek jsem příliš nehledal a konec Svratky se dal z cyklostezky jen těžko najít, ztrácí se ve vysokém rákosí. Chtělo by to nadhled, buď z Děviček nebo z helikoptéry! Dostal jsem se do Strachotína, projel ulicí vinných sklepů, Děvičky, odkud kdysi vyrážel Štěpán z Medlova proti toku Svratky až sem k nám (myslím Doubravník, Štěpánov, Jimramov…) se tyčily hned za jezerem, a já v houstnoucím dešti pokračoval přes obojí Věstonice do Perné, kde mě po 19 kilometrech v dešti čekala střecha nad hlavou. A že jsem tu potkal kamarádku z lázní? To už tak letos bývá. Mám dojem, že ji potkám, i kdybych jel třeba do Chorvatska…
Ráno jsem s novými přáteli objel horní „Mušovskou“ nádrž, zastavil se v Pasohlávkách a pak je dovedl také k soutoku Jihlavy a Svratky. Zatímco oni pokračovali v mých včerejších stopách, já to vzal po pravém břehu Svratky a po nějakých 700 metrech stanul přesně nad soutokem obou řek. Jel jsem si jej pak vyfotil z protějšího břehu Svratky a poté se nadále držel mé rodné řeky a šlapal proti jejímu proudu. Poplašený čáp přelétl na opačný břeh a já zdravil vodu, jež před časem protekla pod mými okny. Vítr mě tlačil do zad, slunce svítilo, byla do nádherná jízda do Vranovic a dále k Židlochovicím, kde mají přes Svratku na lanech zavěšený moc hezký most.
V Židlochovicích jsem konečně poobědval, mezitím se zatáhlo a já jel velkými oklikami do Rajhradu na vlak. Déšť byl na spadnutí, takže jsem chtěl koupit jízdenku až do Nedvědice, ale v Tišnově bych musel celou hodinu čekat. Zakoupil jsem tedy jen Tišnov a z vagónu koukal na deštivé Brno. V Tišnově jsem skočil do sedla a zase kopíroval tok Svratky jak kdysi medlovští osadníci. Situace se však změnila, vítr už mě netlačil, tentokrát už dul proti mně, ochladilo se a u Borače jsem opět zmokl.
Déšť a prochlazení jsou mojí achylovou patou, ale přesto dobře, že jsem vyrazil. Včera 59 a dnes 81 kilometrů, to je na deštivé dny hezké. Jinak bych se byl tloukl doma a snad nikam nevyšlápl, takto radost převažovala a tok řeky Svratky jsem zase trochu zmapoval. Mohu vám tento výlet doporučit, stojí za to!
Hynek Jurman

Autor na posledním mostě přes Svratku	Soutok Svratky a Jihlavy

POČTVRTÉ NA BEROUNCE

Od časů knih Oty Pavla, které jsem tak složitě sháněl a opakovaně četl, abych díky jim posléze studoval jiné knihy o Otovi a jeho knihách, tak od těch dob jsem snil o cestě do kraje toho všeho kouzelného, zakletého. Dojet na Berounku plnou rybích krokodýlů, k přívozu mlynáře Proška, který uměl všechno, i dát lidem po hubě a jenž naučil tatínka i to, co ještě neuměl. Chtěl jsem k Rozvědčíkovi, kdysi plnému kraválu a dnes naditému zástupy hladových a žíznivých trampů i kolařů, do Skryjí, kde běhal legendární geolog Barrande s kladívkem za trilobity a kde dnes věčně sní s Fialovým poustevníkem Matouškem i Miroslav Ivanov. Tam v kopci nad Luhem se přece opřela dýchavičná, přetížená Žehlička o patník, aby ji dále táhly krávy. Mají zde být parmy s tělem jako krásná stříbrná letadla a úhoři se tam zvedají ze dna řeky jako stáda antilop a jeden z nich je velký coby anakonda. A potok tam mají krásný jako náhrdelník. A pod akátem na břehu Berounky přece mluví pravdu dokonce i rybáři. Toužil jsem i do křivoklátských lesů, kde četník Ometák střílel po kamarádech Gabčíka a Kubiše a kde já každoročně potím krev při výjezdu kolem hradu přes celé městečko až na vyznačenou horskou prémii.
Pro tohle všechno a mnohé další jsem tam léta chtěl. Sledoval jsem i různé dokumenty, studoval mapy, ale cestu jsem především z pohodlnosti stále odkládal.
Ale pak se konečně mraky váhání rozpustily a já konečně vyrazil a s kolem! V roce 2009 se poprvé splnil můj sen o putování krajem Oty Pavla. A každé léto se tam vracím plný stesku po Berounce. Letos už počtvrté…
V Londýně, na jehož návštěvu před dávnými léty nelze zapomenout, zrovna končila olympiáda, byla neděle 12. srpna 2012. Do bohaté kolekce devíti medailí mohl přidat opravdu tu poslední Jaroslav Kulhavý. Druhého a třetího srpna ladil formu u nás nad údolím Svratky. Zvládl první dvě etapy závodu Vysočina 2012 a svižně se tak projel nejen kolem Vírské přehrady, ale v první etapě i z Bystřice kolem Aueršperku do Víru, pak si vychutnal krásu pod Hraběcím stolcem, aby v okolí Švařce absolvoval neskutečná kolečka, která by žádný normální cyklista nevymyslel. Představte si to, točit se vzhůru ke Čtyřem Dvorům, Prosetínu a přes Brťoví stále dokola. Jaroslav je však jezdec na horském kole, možná tu byl ve svém živlu. A tak právě u Brťoví, kde kdysi dával dobrou noc medvěd brtník, mlsal trochu nahořklý med cyklista Jaroslav Kulhavý. A namlsal se tak dobře, že poslední den olympiády ujel naprosto všem, se dvěma nejlepšími soupeři se držel stále na špici, aby nejdříve setřásl Itala, kterému i sedlo strachy upadlo a v posledních metrech i Švýcara. A bylo vymalováno!
Jenže závod začal ve 14.30 a já měl být večer v Berouně! Jaroslav jel svůj zlatý závod hodinu a půl, já se při tom dramatu sbalil a pár minut po 16. hodině jsem uzavřel baráček a šlápl konečně do pedálů. Za světla v tom Berouně určitě nebudu! Nebo budu?
Šlapal jsem kolem Svratky do Nedvědice, dále proti toku Nedvědičky do Rožné a tam jsem jedním pivem oslavil to Jaroslavovo zlato. Kdyby žil Ota Pavel, popsal by ten triumf určitě náramně! Pokračoval jsem do Dolní Rožínky, mezi Blažkovem a Mirošovem jsem přejel opravovaný most přes Bobrůvku, na Moravci si dal další razítko na tu zlatou medaili v Zámecké restauraci a pak už mi zbýval jen Pikárec a přes dlouhý les cesta do Skleného nad Oslavou, kde jsem stanul po 41 kilometrech. Jen jsem cinknul, hned mi Libor Mrázek otevřel vrátka, pozdravil jsem se s celou rodinou, zamával balonům nad obcí a trpělivě čekal, až se i s kolem přepravím velkým vozem do Berouna. Dopadlo to dobře a před půlnocí jsem už byl v posteli.
Téměř celý život se budím včas, někdy i předčasně. Většinou tak přesně, že stačím po probuzení zaaretovat budík, který jen během několika vteřin tlumeně cvakne jako pes, jemuž kořist unikla těsně před tesáky. Ale tentokrát se mi v Berouně u Mrázků stalo to, co jen několikrát v životě. Spal jsem tak dobře a sladce, že mě Libor musel tahat z postele. Zatímco on musel ještě na dopoledne do práce, já se rychle vypravil a s kolem vyšlápl do ještě chladného rána. Nechtělo se mi šlapat ani za nehet a do hader bych poslal každého, kdo by prorokoval, že do večera ujedu rovnou stovku kilometrů! S Liborem jsem se domluvil, že se ke mně krátce po poledni přidá. A Libor si na mě připravil taktiku Jaroslava Kulhavého.
Jaroslav totiž kraloval všem světovým přeborníkům v loňském roce, ale letos se mu horské kolo jaksi zadrhávalo. Tu nedojel, tu mu došlo, sem tam něco rozbil či píchnul, prostě žádný pořádný výsledek. A ještě se nechal slyšet, že žádná velká očekávání nemá, že se té olympiády vlastně jen tak hezky zúčastní. Takže v očích veřejnosti Jaroslav pěkně kulhal a zaostával. Ve skutečnosti však tajně řádně vyskakoval, kolem Brťoví doladil vítěznou vlnu a do Londýna si jel pro to zlato…
Podobně Libor Mrázek. Dříve podsaditý a na první pohled i tělesně lenivý hoch vypadal letos mnohem lépe, téměř sportovně, ale řeči vedl takové kulhavé: „Neujel jsem víc než čtyřicet kilometrů, dám si s tebou odpoledne tak maximálně třicet a jen tak pomaloučku od hospody k hospodě!“ A já mu na to kulhání skočil, protože jsem netušil, že má kolo o pětadvacet tisíc dražší než já, kolečko lehoučké jako pírko, odpružené a s úžasnými převody do kopce. To by samo žádné větší vyskakování nepřineslo, ale já měl až později pochopit, že Libor od časného jara pořádně trénuje a pokud ještě loni okolí Berouna neznal, najednou věděl málem o každé vísce a všude už šlapal. A vybaven byl po všech stránkách, pro extra dres si zajel až do sladké Francie, pod sedlem vozil tyčinky hroznového cukru a nohy měl pevně uzamčené k pedálům. To mě rozšmajdané botasky z pedálů klouzaly a na posílení jsem si nevzal vůbec nic, ač jsem si do Berouna přivezl pro případ krize hned tři tatranky. Jenže jsem si je šetřil pro zítřejší „královskou etapu“, protože dnes na nějaké to cajdání s Liborem od hospody k hospodě nebudou potřeba.
Ani dopoledne jsem se nechtěl přetrhnout, ale pak jsem přece jen zatoužil po objemu. Když odpoledne cajdání, tak dopoledne zkusím dát padesát kilometrů. Vzal jsem to přes náměstí v Berouně, po lávce přes řeku a po té nejpohodlnější cyklostezce před Srbsko a Karlštejn do Hlásné Třebáně. Celým těch patnáct kilometrů mi byla mírná zima, ale kochal jsem se pohledem na nejkrásnější skály pod Tetínem, u Srbska i Karlštejna. Za Třebání už o zimě nemohla být řeč, neboť jsem tu zabočil doleva k Mořině. Předlouhé tři kilometry jen a jen stoupání, místy opravdu husté. Ale stejně mně připadlo, že jsem je vystoupal o poznání snadněji než před rokem.
Loni mě tu doprovázela dáma vážící 52 kilogramů a na kole opravdu báječná. Navíc dělala jógu a sborový zpěv, takže byla trénovaná ve všech směrech. V každém kopci mi ujela, zde na Mořině naprosto. Já ji však ujížděl zase ve všech sjezdech, vezl jsem totiž dvojnásobek její váhy a ještě pár kil navrch, takže to dolů jen svištělo. Ale na rovině jsme se shodli. Přesto spolu letos nejezdíme, neboť dáma byla z těch ukřivděných typů, měla vždy všechno nejtěžší, každý ji jen ubližoval, to ona měla nejvíc práce, nejvíce starostí, nejvíc potíží, nikdo ji nechtěl chápat a na každý vztah jenom doplácela! Dušička jedna vzácná.
A tak jsem šlapal nyní k Mořině sám a docela v pohodě. Letos jsem si na hřišti pivo nedal, neboť otvírali až odpoledne, a tak jsem vystoupal dále k Velké Americe bez osvěžení. Pohled do bývalého lomu to vynahradil, pokochal jsem se, pofotil a sjel zpátky do Mořiny. U hostince Na Růžku jsem se zeptal souseda, kdy otevírají.
„Otevřeno bude až ve středu,“ zvolal ten dobrý muž a já se podivil:
„To vy zde řadu dní nepijete?“
Bylo teprve pondělí, čekat jsem tak dlouho odmítl. Za předešlou dřinu jsem byl odměněn krásným sjezdem až do Karlštejna a přesně o půl jedenácté jsem zastavil kousek nad hradem u hostince Pod Dračí skálou. Pan vedoucí stál u zamčené brány a oznamoval, že otevírají až v jedenáct. Ale pivo a razítko mi sám nabídl, na jídlo bylo brzy. Pokračoval jsem pak přes Karlštejn do Srbska, kde už jsem měl z minulých let ověřenou restauraci. Jenže dnes byla zavřená a já už pěkně hladový. I další místní podniky byly ověšeny názvy úžasných jídel, snad všechna bych si dal, ale otevřen tu nebyl jediný podnik!
A tak jsem šlapal dále k Berounu podle těch krásných skal a mírné řeky až k potoku Kačáku, kde jsem uhnul doprava, dojel na státní silnici a marně hledal spásu v rázovitém hostinci U Hrubiána. Zde ještě vylepšili záměr z Mořiny, otvírají jenom na víkend.
Odbočil jsem tedy do Svatého Jana pod Skalou, což je další místo, které žádný rok nevynechám. A tam jsem zase potkal plno nádhery, především poutní místo se stopami, které prý tu do kamene kdysi otiskl svatý Ivan, ale též úchvatné skály nad kostelem. Nemohl jsem nevzpomenout, jak jsem prvním rokem putoval s kolem přes vodopády a pak se probil právě tou ohromnou skalní hradbou nad Svatým Janem. Osm kilometrů tím strašným terénem mě tehdy vysílilo stejně, jako stovka po silnici!
Zrovna tak jsem musel vzpomenout i Hrabalova Anglického krále, v němž jsem se nejen poprvé setkal s lidickým vrahem, jenž díky vraždě nejbližšího člověka přežil ve vězení zkázu Lidic a po propuštění marně hledal v doprovodu Jana Dítěte vesnici, ale kde jsem také s velkou rezervou bral Dítětovy osudy právě ve Svatém Janu pod Skalou. Skončil zde v táboře nucených prací, který však ještě neměl oplocení, a tak postavili aspoň bránu a chodit se zásadně muselo jen tou branou.
Nejpodstatnější dnes pro mne bylo, že jsem se tu konečně najedl. Kopl jsem do sebe pět knedlíků s výpečky i pivínko a vracel se cyklostezkou do Berouna. Ještě loni se u ní skvěla značka s nápisem „Pozor užovky“, letos však chyběla…
Na berounském náměstí mi už do padesátky chybělo jen pár metrů, ale já cítil, že jsem to dopoledne asi přehnal. Dal jsem si na spravení chutě kávu se zákuskem a s Liborem jsem si domluvil schůzku u vlakového nádraží. Nejdříve jsem jej celé objel, abych zarovnal kilometry na číslici 51, pak jsem si koupil Sport a na přímém slunci četl o tom, kterak Sparta vyprášila Slovácko a jak novináři pěli ódy na Jardu Kulhavého.
Dlouho jsem marně vyhlížel, ale nakonec se i ten můj Kulhavý přiřítil, měl do od domu stále po kopečku. Hned se však pustil do kopce k Tetínu, já toho už měl docela dost a on mi stále ujížděl. Měl na své straně všechny ty výše uvedené výhody, navíc o deset let a asi patnáct kilo méně.
Chtěl jsem se v Tetíně pokochat jako každoročně, nasát něco z génia loci, vzpomenout zardoušenou svatou Ludmilu, obejít kostely, stavit se třeba znovu na hradišti, jenže Libor ani nezastavil, pustil se do krátkého sjezdu a pak se mi doslova ztratil v dlouhém kopci ke Koněprusům. Divil jsem se, proč chce zrovna tam, kde nic moc hezkého neuvidíme, ale on prý se potřeboval rozjet. Kopcům zdaleka nebyl konec a zachránil mě až sjezd do Zdic. Tohle město mě ničím neuchvátilo a u piva jsem jen tak utrousil, že jsem se dneska chtěl šetřit před zítřejší „královskou“ etapou.
Libor však rozhodl jinak! V obci Svatá byla minule nádherná servírka, takže prý tam musíme. Když si vezmete mapu, pochopíte, že přes Černín až do Svaté je to zase jeden kopec. Zvládl jsem to docela dobře, ale servírka mě tam neoslovila. Buď šlo o mýlku anebo vyměnili směnu…
Pokračovali jsme do legendárních Hudlic, rodiště Josefa Jungmanna a dějiště Kopeckého hry „Posvícení v Hudlicích“. Souvislost s výše uvedenou obcí Černín, rodem Černínů a touto hrou si zájemce určitě najde sám. Lesem jsme museli přes kopec ztížený ještě měkkým povrchem do Nového Jáchymova. Jenže ještě předtím, hned kousek za Svatou, jsme míjeli u samoty „Král“ hájovnu s dvěma pamětními deskami a zbytkem věnců. Nepochopím, že Libor nezastavil. Prý ho vůbec nezajímá, kudy jede. Já zastavil, nafotil a až do večera jsem čekal, kdy se mě Libor zeptá, co to tam bylo. K mému zděšení se vůbec nezeptal… Řeknu to aspoň vám: pod krovy té hájovny se sešli Tyrš a Fügner a domluvili se tu na založení Sokola!
Konečně sjezd do Nižbora a večeře v Hýskově, kde jsem porci tří řízků vyfotil, aby kolegyně Janka v práci záviděla…
Libora cestou nezajímal ani hrob Františka Nepila ve Stradonicích, ani jeho rodný dům v Hýskově. Když se narodil, táhly pod oknem maškary, proto prý byl veselý…
A tak jsme zamířili domů. Já měl rovnou stovku a Libor padesátku. Prý osobák!!! Byli jsme také veselí…
Doma nám Zuzanka Mrázková uvařila každému velké preso a pak ještě jedno malé. Nikdy mi kafe nevadilo v usnutí, dnes však ano! Ne a ne usnout, ráno  jsem však byl docela svěží a po předešlé porci kilometrů jsem si na tu „královskou“ etapu troufal. Jen s mírnou obavou, co zase se mnou Libor udělá v kopcích.
„Královská“ etapa vede každoročně do oblíbených míst Oty Pavla. Z Berouna se tam dostanete pouze přes výstup do jakési náhorní pahorkatiny, z níž pak zase sjíždíte k vodě. Já po všechny ty minulé roky vystoupal vzhůru na pahorkatinu vždy přes dědinu Zdejcinu. V tom docela těžkém stoupání jsem si složil příznačný popěvek: „Na Zdejcinu, na tu mršinu, na Zdejcinu, mou zdechlinu…“
Libor však naznal, že Zdejcina je příliš nechutná, že raději pojedeme od Králova Dvora přímo do Hudlic. Já byl psychicky připraven na Zdejcinu, zato na Hudlice jsem měl od předloňska nemilé vzpomínky. V odpoledním vedru jsem tam tehdy potil krív, nikde kousek stínu a kdyby neměli v Hudlicích otevřenou hospodu, asi bych tam zcepeněl. Ale nechal jsem se přesvědčit, Hudlice jsem vyšlápl jen s maličkou ztrátou na Libora a odtud jsem našel pohodlnou cestu do Nového Jáchymova a Karlova. Tím jsem dokázal, že přespolní může znát cestu lépe než místní usedlík. Sjeli jsme do Bránova, u přívozu polaskali místa spjatá s mlynářem Proškem a rodinou Popperovou. Pramice nás převezla i s koly, převozník tu vydělal za pět minut tři stovky a spokojeni byli všichni.
Poté jsme se dlouho projížděli po levém břehu Berounky. K Rozvědčíkovi a pak do Týřovic, odkud mi kdysi napsal Miroslav Ivanov dopis z chalupy na místě bývalé hospody, v níž se občerstvoval i Karel Hynek Mácha před cestou do Litoměřic. Sjezd dolů do Luhu, kde geolog Barrande našel nejvíce trilobitů, přes most, určený původně na Podkarpatskou Rus a vzhůru do Skryjí, kde odpočívají trilobiti v muzeu a Miroslav Ivanov na hřbitově. A pak zase zpátky. Ve stoupání k Týřovicím jsem si vyfotil zbytky hradu Týřova, na němž byli kdysi vězněni i král Václav IV. a před ním milec královny Elišky Rejčky, pan z Lipé.
Cesta vedle opět k Rozvědčíkovi a pak až ke hradu Křivoklátu. Na křižovatce v Roztokách jsem si zase vzpomněl na svůj loňský doprovod. Ta dáma do ní tehdy vjela typicky po svém - z vedlejší na hlavní tak, že auta před ní musela uskakovat. Pozor jedu! Všichni z cesty, já to mám nejtěžší. Mně všichni jen ubližují, tak mám všude přednost!
Pod hradem jsem potkal kamarádku z mládí, Olinku. Chvilku jsme poseděli, pojedli, popili a pak zaveleli k odjezdu. Olinka autem, Libor a já od Roztok vzhůru. Vzhůru, hore, výše a pořád jen vzhůru! Na dopravní značce bylo stoupání oznámkováno číslicí 12, chvílemi bylo ještě strmější a především nekonečné. Čtyři a půl kilometru!!! Ale pořád ještě lepší, než jet na Lány či dokonce přes Zbečno. Věřte mi, v minulých letech jsem to vyzkoušel. Kdybych jel sám, určitě slezu, ale kus přede mnou supěl Libor. I on se přiznal, že by sám slezl, ale takto se bál, že bych jej dojel. No, zvládli jsme to!
Odměnil nás dlouhý sjezd do Nižboru a opakované posezení v Hýskově. Tentokrát jsme se nepřejedli, dali jsme si dokonce jen jednu porci dohromady a dojeli do Berouna po 82 kilometrech. Ve dvou dnech jsem objel prakticky všechna oblíbená místa v okolí, jindy mi to vzalo pomalu čtyři dny, ovšem i s cestováním do Berouna a zpět na Vysočinu.
Dalšího dne po ránu Libor vyřídil nějaké pracovní povinnosti, pak mě naložil i s kolem a tímto způsobem jsme se vrátili na Vysočinu. Díky dvěma dálničním zácpám jsme dorazili do Velkého Meziříčí až ve 14 hodin. Rozloučili jsme se a Libor se měl, mohl si na chalupě lehnout, jak mi napsal esemeskou. Já urazil domů 55 kilometrů a vyzkoušel opět kopce na Vysočině. Do Martinic i z Martinic, od Meziboří do Krčmy a ze Strážku k Rožínce, když počítám jen ty větší. Docela to šlo, kopce berounské jsou totiž podstatně horší!
Bylo to hezké a bylo toho akorát. Do roka zase budu stonat po krásách berounských a pak se uvidí! A do konce týdne jsem splnil plán na rok 2012, dorazil 3 000 kilometrů…
Hynek Jurman

Rybářské povídky Bohumíra Macháta

Rybaření je mezi spisovateli docela rozšířená zábava. Asi nejslavnějším píšícím rybářem byl Ota Pavel, ale mezi jeho kolegy zazní i další zvučná jména: Jiří Mahen, Jan Werich, Jaromír Tomeček, Jiří Jobánek, Zdeněk Šimek. V poslední době i Bohumír Machát.
S Bohoušem jsem se před dávnými léty potkal jako fotbalista, ale neznal jsem jej. To on si zapamatoval v dresu soupeře mě. Sám kopal dlouhá léta za Velké Meziříčí, já za Štěpánov. Léta přešla, na běhání po hřišti už to není, ale na chození k vodě a vysedávání u psacího stolu pravé chvíle nadešly. Aspoň pro Bohouše určitě…
Pokud jsem jej málo znal jako sportovce, tak nyní znám jeho knihy podrobně. Letos už vydal třetí svazek rybářských povídek v nakladatelství Erika. První dva se jmenovaly Ministerští pstruzi a Jak se krotí sumec, nejnovější pak Kouzelný úhoř. Co se dozvíte ze zatím poslední Machátovy knihy?
Že se u vody dají prožít nejen dramatické či lyrické chvilky, ale též mnohé legrácky a recese. Že od rybářů uslyšíte četné mýty a pověry, ale zrovna tak navážete velká přátelství. Autor poznal létající candáty, tajuplné jezero, které bylo později zasypáno popeláři, zvěděl o ukradeném sumci a poznal opravdovou dámu s rybářským prutem. Rád rybaří na svých rodných řekách, tedy Oslavě a Balince, kde i jedné temné noci chytil kouzelného úhoře. Stejně rád se vypravuje na přehrady do Mostiště, Víru i na mušovská jezera. Jako nejbohatší revír poznal kdysi vírskou vyrovnávající nádrž. Dříve nenáviděl Svratku kvůli klasikově básničce, kterou si nemohl zapamatovat, dnes stejnou řeku miluje. Autor pamatuje jen dva velkolepé debuty. Sparťana Romana Vonáška v evropských pohárech a svoji manželku na rybách. Vonášek kdysi roztrhal na hadry Ronalda Koemana a paní Machátová hned napoprvé chytila pěkného sumce. Bohouš Machát na rybách potkal plno zajímavých lidí, i dvojníka Václava Klause. Zažil tam mnohé a něco i vyčetl. Třeba že Švejk potkal v blázinci mnoho rybářů…
Čtenář může blahořečit chvíli, kdy byl Bohumír Machát po úrazu upoután na lůžko a vzal proto poprvé do ruky tužku! Píše zajímavě a dobře! Nenechte si ujít rybářské povídky tohoto nenápadného autora z Velkého Meziříčí.
Hynek Jurman

Problematika štěpánovského farního kostela - 1

     U devětkrát přeoperované lidské bytosti jen těžko stanovíme, jakého je vlastně pohlaví. Pokud však původní mladík vyjde ze všech těch operací vizuálně nakonec tak, že vypadá jako žena, z minisukně čouhají hezké nohy, pod halenkou se vlní ňadra a dlouhé vlasy lemují jakž takž něžný obličej, pak asi řekneme, že jsme potkali ženu.
     Podobné je to u historických staveb. Většinou projdou tolika přestavbami, že sice můžeme mluvit o jejich původu, ale konečné pojmenování přece jen závisí na posledním vzhledu. Pokud je tedy románský kostelík bez podstatnějšího zásahu stále stejný, je prokazatelně románský. Pokud je ovšem takový kostelík z počátku 13. století přestavován tu goticky, tu barokně a nakonec dostane kabát kubistický, bude zřejmě kostel označován za kubistický. Tak je tomu u farního chrámu sv. Petra a Pavla ve Štěpánově nad Svratkou.
     Problematika zdejšího kostela by nebyla opředena žádnými záhadami, kdyby v jeho stavebním vývoji nezačal bádat jistý Jaroslav Sadílek, který mění názory v mnoha vědeckých i pseudovědeckých sporech vždycky podle potřeby. Čertovo kopýtko spočívá v tom, že pan Sadílek je na nových a zajímavých závěrech svého bádání existenčně závislý. Nedělá to tedy z lásky k historii a pro radost, dělá to vyloženě pro obživu, z čehož se dá svým způsobem pochopit jeho nesnášenlivost v názorech i přímo jakási posedlost a pomstychtivost. On nemůže ctít závěry jiných, za to by mu žádná obec nic nevyplatila, a proto je pseudovědecká dráha odborně nevzdělaného Jaroslava Sadílka lemována jen údajnými objevy a především problémy, spory a skandály. Jen se zeptejte na zkušenost s ním v Bystřici, v Ujčově, Skoroticích, Stříteži a ledaskde jinde, třeba až ve Stránecké Zhoři a Velkém Meziříčí.
     Běda člověku, který má jiný názor než pan Sadílek, případně se zajímá něčím jiným, než privileguje on. Pak je takový člověk panem Sadílkem prohlášen za kreténa, je jím dehonestován, urážen a špiněn. Za kreténa tak byl panem Sadílkem před mnoha svědky označen i herec Radovan Lukavský, historik Ivan Štarha, šmahem celý Památkový ústav v Brně a mnozí další. Těmi nejvulgárnějšími slovy, jaká lze jen vymyslet, urazil po telefonu bystřického pana faráře i tajemnici městského úřadu. 
Vlastním jeho poníženou supliku z roku 1994, kdy potřeboval uvést do problematiky našeho kraje, a tak mě nazýval největším znalcem Štěpánovska. Jakmile uveden byl, jakmile jsem mu ukázal štěpánovské doly a poskytl leccos zajímavého, stal jsem se kreténem a nechtěně i jeho úhlavním nepřítelem. Jakmile podobně vytěžil poznatky od ředitele bystřického muzea, začal jej označovat za zcela neschopného kreténa. Tolik k charakteru pana Sadílka. 
     Pro aktuálnost uvádím ještě pár dní starý výlev jmenovaného v jedněch internetových novinách. Během chvilky tam zcela dehonestoval redaktorku novin paní Křížovou jen proto, že napsala o Mitrově něco jiného, než si myslí Sadílek, dále pana Černého z Nového Města za to, že napsal historickou brožurku jinak, než by ji napsal Sadílek a nakonec jedním dechem i mě jen za to, že zjistil můj záměr psát dále o štěpánovském kostele. O věcnosti a profesionalitě dotyčného svědčí i to, že u paní Křížové urazil osobními výpady její široké příbuzenstvo a dokonce i zemědělské produkty tohoto příbuzenstva a v případě mém do toho zapletl i Marxe, nezletilá děvčata a ještě mnohé jiné. Že by se měl pan Sadílek léčit, je z toho zřejmé. Bohužel, na Bystřicko vtrhla nová doba a přinesli ji sem dva pánové, Dvořáček a Sadílek. Jakmile koná kdokoliv cokoliv jinak, než by konali oni dva, je oheň na střeše. Kde jdou ty klidné časy, prakticky celé 19. a 20. století, kdy si každý mohl bez urážek tvrdit svou, kdy vycházely knihy a články se zcela rozdílnými názory a přesto se nad nimi nikdo nečílil. Tolerance a úcta k druhému nám dneska chybí, tedy aspoň někomu. Účelem této práce však není probírat případnou hloubku sociálního postižení pana Sadílka. Já osobně na něm také jednu věc cením. Že se při všech svých hendikepech nestal sociálním případem, ale že se navzdory nepřízni osudu pokouší živit sám. Ale aby se uživil, musí přicházet holt s objevy za každou cenu!
     Ve Štěpánově to měl o to snazší, že se na práci domluvil s někdejším starostou za KSČM, který už jen díky stranické příslušnosti nemohl ctít moje díla. Pan Sadílek mu musel slíbit, že vybádá něco nového, co nemá Jurman ve svých dosavadních pracích. Sám mi tuhle dohodu prozradil, ze starosty si činil posměch, ale jakmile se blížil termín, tak musel něco nového dodat. Jestli se nepletu, utržil tehdy 37 000.- za pár stránek textu, který vydal na 4 články v obecním zpravodaji. Každý z těch článečků tedy přišel obec na nějakých deset tisíc korun! Jeden byl právě o kostele a na tomto objektu si pan Sadílek nadále brousí svoje ostruhy (např. ve Vlastivědném věstníku Bystřicka I.), aby se pokusil proniknout mezi opravdové vědce.
     Pomineme-li jeho proslavené fráze (hmota stavby, základní hmota, hmota věže, vysadit městečko, mírně obdélný presbytář a také slabě obdélný presbytář…), je pozoruhodný už přístup, jak se tématu zmocňuje. O štěpánovském kostele už toho bylo totiž napsáno tolik, že další texty jsou víceméně zbytečné. Proto začne pan Sadílek tvrdit, že štěpánovský kostel „je opomíjená budova“, píše o jeho „nezařazení mezi významné historické památky obce“, tvrdí, že díky předešlé literatuře (nemyslí tím ovšem nic jiného než moje dvě knihy o Štěpánovu) „je kostel uváděn jako stavba zcela nová“ a že se tedy neznalý návštěvník domnívá, že má „kostel za sebou teprve stoletou minulost“.
A jmenovitě mě obviňuje, že považuji „za směrodatný doklad o stáří kostela jeho vnější vzhled spolu s úpravou fasád“. Podsouvá, že právě já datuji vznik kostela až do 20. století, což samozřejmě není žádná pravda! Já ostatně pokud možno nic nedatuji, nejsem suchar, abych kladl důraz na letopočty. Jsem milovníkem příběhů, nikoliv suchých a navíc hodně hypotetických faktů.
     Sadílek mi však hned o pět šest řádek dále vytýká, že zámeček v Dalečíně naopak nedatuji podle vnějšího vzhledu, ale že jdu ke skutečným počátkům stavby. Čert aby se v tom vyznal! Připomíná mi to kauzy o říčce Bystřičce, kdy mstivý pan Sadílek vstoupil do diskuze s tím, že chce dát za pravdu panu Dvořáčkovi, aby v dalších odstavcích všechna Dvořáčkova tvrzení vyvracel. Také mi to připomíná spor o Antonína Bočka, kdy Sadílek mění názory podle potřeby a je pak překvapen, že jeho kotrmelce může někdo citacemi prokázat. Anebo názor na podobu hřbitovního kostela v Bystřici, kdy muzejní rada i s panem Sadílkem měnila několikrát názor podle potřeby. Více se o tomto dočtete v mé knize „Omyly tradované“.
                                                                                                                                                                       (pokračování příště)



JAK USYCHAJÍ PREZIDENTI

   „Tak jsme si zvolili prezidenta,“ řekl pan Konfršt nikoliv panu Švejkovi, nýbrž mně.
   To vám totiž byla volba! A ty ohlasy. Poražený Karel Schwarzenberg míní: „Volby vyhrála lež!“ Známý odpůrce pravdoláskaře Havla zase kupodivu prohlásil: „Zvítězila pravda a láska.“
                Trochu pozoruhodný postřeh dosavadního prezidenta Václava.
   „Zeman už lhal tehdy v devětaosmdesátém na Letné! Když tam jako prognostik uváděl naše bídné postavení v žebříčcích, tak si prostě fakta vymýšlel. Lže, kdykoliv se mu to hodí,“  vztekal se pan Konfršt a dokládal různá Zemanova falešná obvinění.
   „Prý měla Karlova manželka na zámku obrazy s hákenkrajci, prý ho podporoval sudeťák Bernd Posselt, prý zruší Benešovy dekrety a bude Sudeťákům vracet majetky. Za tuto poplašnou zprávu by ho měli zavřít do Daliborky, když už chce být na tom Hradě… Tohle vše o Karlovi rozhlašoval. Nic z toho ale není pravda! Manipuloval i s výsledky Nečasovy a kdysi své vlády, mýlil se samozřejmě ve svůj prospěch. Popřel, že by privatizoval Mosteckou uhelnou! Jen hloupý ho mohl volit. Ale voliči? Většina je hloupých a skočila mu na ty lži …
   „Rozhodovaly určitě i jiné věci,“ chlácholil jsem pana Konfršta.
   „Jenže já ho nevolil a z mých známých taky ani jeden! Já mám jen inteligentní známé! I podle politologů mu pomohla negativní kampaň, akcent na otázku češství. Lhal i s tím lobistou Šloufem. Že už se od něho odstřihl. Jenže volby ještě ani neskončily a už byl Šlouf v jeho volebním štábu, už si šel pro desátek a nějakej ten chlast a už potvrzoval, jak hezky Zemanovi radil. S ním už tam byl Kavan a jemu podobné vyžírky…“
   „No že jsou voliči pitomí, to mohu potvrdit,“ přitakal jsem Konfrštovi. V obchodním domě u pultíku s masem se totiž ke mně přitočila ženská, bylo to v pátek, v první den voleb, a začala hned sondovat, jestli jsem už volil. Když vydolovala, že mne to teprve čeká, počala radit:
   „Vol Čecha! Tedy Zemana! Ten druhý, ten kníže, ten šel s Hitlerem a má ohromný majetek!“
   „Takoví pitomci by vůbec volit neměli,“ kroutil hlavou Konfršt a opět kálil na Zemana. Že deset let tvrdil, že nemá ambici vracet se do politiky a že to o něm píší jenom blbečci novináři. A najednou tam je a chce ochranku i pro svou dceru, aby mohla jezdit na mejdany. A že v Novém Veselí musejí být pěkní magoři, když v hospodě skandují: Miloši děkujem!
   „To je jako by jim vyhrál nějakej fotbal, že jo?“ musel jsem se smát.
   „Jo a nějakej ten místní Vendelín řekl pyšně na kameru, že rodina a přátelé dostali příkazem, volit právě Zemana! Ti, co ho volili, by do jednoho v osmačtyřicátém podpořili Gottwalda! Tak jsou zmasírováni a nepřemýšlí…“
   „Tak to asi někteří nepotřebují používat svůj mozek a příkazy jim vyhovují. Ale přece jim nemůžeš zakazovat volit,“ chlácholil jsem znovu přítele Konfršta, ale ten měl na nového prezidenta očividnou pifku.
   „Prezident přece nemá na vládu žádný vliv, tak jak mohl mít na bilbordech STOP vládě? A pitomci a odboráři tomu uvěřili. Socani to tak dělají každý volby. Volí se do kraje, ale oni do toho vždy pletou vládu. A ten jejich Sobotka musí být úplně na palicu, když tvrdí, že zvolením prezidenta vláda ztratila legitimitu. Přitom jeho kandidát taky propadl. Před prvním kolem nutil své straníky, aby Zemana nevolili a označoval ho za muže minulosti. Během dvou dnů otočil a vyzýval k jeho volbě! Asi sám prohlédl k budoucnosti, k budoucnosti své peněženky!“
   „Tak už se tím netrap, socani se vždycky podbízejí těm nejhloupějším. A Buzková už dávno prorocky řekla, že se Zeman chová tak trochu jako prase! Ale on umí udělat aligátora! Jinak je to vemeno, ani chlastu už nerozumí. Chválil Samotínský vánek, jaká prý to byla kvalitní delikatesa! Vůbec nepoznal, že to hostinský míchal ze tří kořalek ve špinavým kýblu! Ale aligátor mu fakt jde!“
   Konfršt se ani neusmál a začal cosi o tom, že všichni prezidenti špatně dopadnou.
   „Masaryk byl starej, kleplo ho, už ani rukou nepohnul, mluvit pořádně nemohl a musel abdikovat. Ale jako jediný aspoň přiznal, že už na funkci nestačí. Mstivý Beneš dopadl úplně stejně, nejdříve ho jeho vlastní vláda poplivala a vyhnala do emigrace. Odtud poslal Kubiše s Gabčíkem na Heydricha, aby po válce tvrdil, že o atentátu nevěděl. Lhal, kudy chodil, Háchu nechal shnít v arestu, po válce se mstil vinným i nevinným, rukoudáním něco v únoru osmačtyřicátého slíbil, ale provedl opak, podrazil demokraty a předal potupně moc komunistům! Po pár mrtvičkách už taky nemohl mluvit, ale ještě se pár měsíců držel na trůnu. Na pořádně rozviklaném… Hácha se stal postupně loutkou nacistů, jako ochrnutý stařec skončil na Pankráci, kde na něj bachaři močili a dodýchal tam ve vězení. Jeho hrob nesměl být označen! Gottwald byl zase loutkou Moskvy, k tomu syfilik a notorik. Rozpoutal policejní a justiční teror, sám určoval soudům, koho poslat na šibenici a nechal popravit i své nejlepší kamarády v čele se Slánským. Jeho nabalzamované tělo stejně shnilo a po pádu komunizmu skončilo v hromadném hrobě.
   Ušatej Tonda lhal, že je naše měna pevná a hned dalšího dne přišla měnová reforma nebo-li okradení všech občanů! Už se nemusel bát ani Stalina ani Berije, přesto taky popravil pár svých soudruhů i slušných lidí a brzdil rehabilitace. Novotný měl taky krev na pařátech, nakonec rezignoval pod nátlakem a byl vyloučen ze strany. Svoboda pomohl bolševikům s převratem, jen se díval, jak posílají na smrt Píku a nakonec ležel přes rok v kómatu, ale držel se funkce jako hovno košile. Tak museli schválit nový zákon, aby mohl nastoupit Husák. Ten byl hned pro demokracii a hned zase chtěl na hranici střílet, hned byl proti okupaci a hned ji označil za bratrskou pomoc, zostudil před všemi slušnými lidmi, nakonec se musel sklonit před Havlem a předat mu moc. A tomu na konci života i po smrti také vyčetli kdeco. Že ukradl z Hradu knihovnu a hlavně, že nezúčtoval s komunisty. A Klaus se teď znemožnil tou amnestií, kdy propustil své kamarádíčky podvodníky z lochu, a tak namíchl celý národ, že sundávají jeho portréty ze zdí. Ničemy pustil, ale Kajínka tam nechal!“
   „Já si připadal jako na rómském festivalu, když natáčely štáby ty davy před věznicemi,“ smál jsem se upřímně.
   Konfršt byl pěkně rozjetý, ale musel jsem ho opravit. Václav Klaus se totiž neznemožnil až tou novoroční amnestií, s ním to začalo jít z kopce od 29. května 2010. A tvrdím to už od toho dne. Nejsem totiž Hyneček blbeček, abych to tvrdil až teď, kdy na Klause flusá každý.
   Toho uvedeného dne totiž přijel prezident Klaus do našeho města otevřít nové náměstí. Lidí přišlo tolik, že z náměstí vůbec nic neviděl, byla tam hlava na hlavě. Proběhly projevy, kulturní program, zápis do městské kroniky, slavnostní sázení višně kulovité a podobné radůstky. Během toho blázince jsem ukořistil prezidentův podpis do svého cyklistického notýsku. A protože toho dne končily parlamentní volby a prezident je komentoval, oběhly záběry z našeho města celou republiku.
   Prezident odjel, náměstí se vylidnilo, přišly dny všední. Do městských novin jsme chystali článek o vzácné návštěvě a starosta mi zavolal, že by byl rád, kdybych ten článek napsal já. A tak jsem ho napsal. Popsal jsem vše důležité, ale nechtěl jsem být zcela tuctový, jak mnohdy novináři bývají. I prošpikoval jsem text několika pikantnostmi. Třeba že až čtyři dny před slavností se konečně začal hledat základní kámen. To vám byly fofry! S jistými problémy se přece jen nalezl zamaskovaný v mém skladu a zasadil se do dlažby. Také jsem naznačil, že právě Václav Klaus je v městské kronice popsán až neskutečně negativně.
   Zmínil jsem se i tom, že jsem osobně připravoval městskou kroniku na podpis a že jsem k ní dal své nejmilejší keramické pero. A že právě po něm se slehla zem, na místě zůstala jen samotná kronika.
   Nemyslete si, že s koncem totality zmizela cenzura. Ó kdeže! Zmínku o mém ztraceném peru prostě vedení města vyhodilo, prý se to nehodí. Že by Klaus vypadal jako nějaký zloděj per!
   Uplynul necelý rok a svět obletělo video z Chile, na němž Václav Klaus uzmul protokolární pero! Pochopil jsem, že keramická Bystřice mohla být tréninkem na stříbrné Chile. Napsal jsem na to téma sloupek, který tentokrát prošel. Do tří dnů mi volal redaktor bulvárního AHA, že by o mém peru také rád napsal. A tak vyšel další článek o prezidentské návštěvě v Bystřici i s fotografickou přílohou. Na fotkách jsem byl jednak já, pak městská kronika a v ní modře vykroužený podpis Václava Klause mým perem a za ním desítky dalších podpisů už jen nějakou tmavou propiskou. Na posledním záběru se mi podepisuje prezident do notýsku pod dohledem starosty města. AHA k tomu poznamenal, že zde jsem si už pero hlídal. Nesmysl, to už byla obyčejná propisovačka. 
   Článek z AHA se obratem dostal na internet a v diskuzi se záhy objevilo, že Hyneček je blbeček, když na to poukazuje až po Chile. Že to měl napsat hned. Blbečci jsou ovšem jinde, já to skutečně napsal okamžitě …
   „Tak je to jasný. Bystřice, Chile a amnestie! To jsou ty největší prezidentské kopance,“ pokyvoval hlavou Konfršt.
   „Jo, pero mi zmizelo a ten prezidentem vysazený stromek uschl…“
   „A Zeman se na Hrad prolhal! Jen aby jim nepodělal celej Schönbrunn, už teďka se v jednom kuse kácí…“ prorokoval Konfršt.



LITERÁRNÍ OTAZNÍKY

   Spisovatel Petr Kovařík (1946) vydal kromě řady jiných knih také dvě o záhadách literární historie. První se jmenuje „Literární mýty, záhady a aféry“ (2003), ta druhá pak „Literární otazníky“. Dozvíte se v ní mnohé o rodinném životě Jaroslava Vrchlického, o zradě a odsouzení Karla Sabiny, o literární závěti Františka Halase, o možném padělku Franze Kafky, ale také o Antonínu Bočkovi.
   Téma Antonín Boček je nejpikantněji přijímáno v jeho rodišti, v Bystřici nad Pernštejnem. Nikdo nepochybuje o vzdělání, rozhledu a pracovitosti tohoto stavovského archiváře a moravského historiografa, přesto je v odborných kruzích znám nejvíce svými padělky. Měl se podle znalců snažit obohatit nejstarší dějiny Moravy údajnými opisy listin, jejichž originály se však nikdy nenašly. V roce 1936 jeho podvody definitivně zmapoval a popsal profesor Šebánek.
   Jenže v Bočkově rodišti je tomu podobně jako v domě oběšencově. Tam se prostě o provaze nemluví! Archiváři zde odhalili pamětní desku, uspořádali na jeho počest konferenci, vydali sborník a dva nejhlasitější ctitelé nahlásili novinářům, že Boček nic nefalšoval. Chyba byla jenom v tom, že vydaný sborník ústy našich nejlepších historiků Bočka z falšování jednoznačně usvědčuje.
   A jak se k problému staví Petr Kovařík?
   Také naprosto jednoznačně. Kapitolu o Bočkovi nazval „Morava měla také svého Hanku“ a hned se rozepisuje, že si Boček „s Hankou ve svých padělcích příliš nezadá“. Že své padělky „nalézal“ a vydával tiskem, ale originály nikdy nikomu neukázal, jenom opisy. Ze vzájemné korespondence s Františkem Palackým vyplývá, jak marně se i tento velikán snažil od Bočka získat originály. Boček mu stále jen zasílal přepisy a Palacký nakonec korespondenci ukončil.
   Kovařík popisuje všeobecně známý Bočkův životopis i jeho vědeckou kariéru, připomíná už podezření preláta Cyrila Nappa, který kdysi Bočka marně žádal, aby jeho opisy byly řádně kolacionovány. Na případu Jindřicha Zdíka pak autor uvádí, že jeden z Bočkových padělků vnesl nejasnosti i do rodinných poměrů prvního českého kronikáře Kosmy.
   Nejlépe vystihuje Bočkovu činnost Kovařík větou: „Problém je v tom, že zmíněný list kromě Bočka nikdo jiný na vlastní oči neviděl, a to ani před ním, ani po něm.“

                                            Hynek Jurman



PROČ ÚLOŽIŠTĚ U NÁS?

   Pokud jste z Bystřicka, asi jste to také sledovali. Správa úložišť radioaktivních odpadů nechala v Bukově hlasovat o tom, zda zde lidé úložiště chtějí. Dotčených obcí bylo více, ale správci úložišť se zavázali neprovádět průzkum, pokud budou obyvatelé jediné obce proti.
   Strhla se lehká hysterie, vzniklo sdružení odpůrců úložišť a vzniklo kupodivu i sdružení, které úložiště požadovalo!
   Že se v něm angažoval pan Dvořáček, známá bystřická figurka, mě vůbec nepřekvapilo. Místo užívání důchodu se stále někde zviditelňuje až už pomalu neví, kam ještě. Tohle byla další možnost, jak na sebe za každou cenu upozornit. S ním se svezl jen ještě jeden bodrý Bystřičák, právě ten, který se sám bojí kdekoliv osobně vystoupit, ale nechutnými příspěvky z jednoho  PCV pod mnoha jmény zlikvidoval bystřické diskuzní fórum. Tak teď mohl poučovat někde jinde a přitom se už tradičně otíral o mě. Já s ním přitom nikdy neměl jediný spor či nesrovnalost, takže nevím, kde se jeho nenávist bere. Ale třeba se jednou potkáme a vyřešíme to jako chlapi…
   Pan Dvořáček kdesi zase zpochybňoval moji práci na primárním okruhu v Dukovanech. Když se sám považuje za Vševěda, měl by mi věřit, protože zase veřejně prokázal svoji hloupost - neví, kdy byly jednotlivé bloky EDU spuštěny, neví, odkdy probíhaly prohlídky a plánované opravy, ale bude kydat a bude. Opět se jen zesměšnil a dopadlo to jako vždy - kam se pan Dvořáček zapojí, tak to většinou dopadne dobře pro jeho odpůrce.
   V Bukově se hlasovalo 12. ledna a poměrně těsný výsledek (68 : 56) byl PROTI!!! Správa úložišť mezitím přesunula své kompetence na podnik Diamo. Ale starostové jsou přesvědčeni, že výsledky referenda platí i pro ně. Takže Dvořáčci by ostrouhali, s nimi i Jirka Pavlíček, s nímž jsem kdysi natočil desítky rozhlasových pořadů. Proč ten se do toho pustil, to už opravdu nechápu…
   Požadovat radioaktivní úložiště má asi stejnou logiku, jako najít mrtvolu sebevraha, kterého nechtějí pochovat na hřbitově. Přirozená reakce sousedů bude, že mrtvolu nechtějí. Ovšem zastánci úložiště by zřejmě usilovali o možnost pohřbu na své zahradě! A argumentovali by tím, že to bude bezpečné a pohřeb přispěje k rozvoji kraje. Nic výstižnějšího mě momentálně nenapadá. Před referendem jsem do letáku přispěl i já svým názorem, třeba jsem také nějaké jedince ovlivnil. Zde přikládám ten svůj textík:
   Že se rozpoutala diskuze o tom, zda ano či ne úložiště radioaktivního odpadu v lokalitě Kraví hora je jistě na místě. Zdá se mi logické, že vznikla skupina občanů, kteří jsou proti této alternativě. Trochu se však divím, že někomu stojí za námahu zakládat skupinu, která bude úložiště požadovat.
   Ptám se proč? Proč zbytečně vyfutrovat podzemí této krásné krajiny, proč sem tahat tuny radioaktivní nádivky? K čemu to může být dobré? Napadají mě pouze peníze. Že prostě za to někdo něco dostane. Že se starostové některých obcí dají koupit za třicet stříbrných. Že z toho budou mít i nějací podnikavci, kteří se právě proto zaktivizovali. Jinou rozumnou motivaci prostě nevidím…
S   ám jsem 4 roky pracoval v jaderné elektrárně, několikrát jsem prolezl celý primární okruh a podrobně v něm zmapoval všechny údržbářské práce. Kdo měl přístup tak blízko reaktoru, ten se choval s tím větší pokorou. Zbytečně se prostě k jádru nikdo nepřibližoval a většinou i s jistým ulehčením elektrárnu opouštěl.
   Nechci mluvit o časované bombě a souhlasím s hlasy těch tzv. příznivců úložiště, že bezpečnost odpadu bude velmi velmi vysoká. Ale přesto! Jak můžeme vědět, co se jednou může přihodit? Mohou nastat seismické katastrofy, o nichž dneska ještě nemáme zdání, mohou se najít teroristé, kteří si i s podzemním úložištěm dokáží poradit a spáchat něco zatím nepředstavitelného. Odnesou to pak jednou naši potomci a také naše krásná krajina. Ano, tato možnost je krajně nepravděpodobná, ale nedá se nikdy zcela vyloučit.
   Proč tedy cpát pod naši zem radioaktivní vycpávku, když to není nezbytné? Zdá se mi to pro oblast Bystřicka krajně nezodpovědné. Už proto, že jsme si už s uranovým průmyslem užili dosti. Ať tedy dostanou šanci zase jiné regiony a my propagujme turistický ruch a ekologicky šetrná odvětví průmyslu i zemědělství.
   Kdybych já měl hlasovat v referendu, určitě dám radioaktivnímu úložišti jednoznačné NE!
                                           Hynek Jurman



Jak že vykládat historii?

   Nemohu nereagovat na příspěvek Ivana Pinkavy (Žďárský deník 2. 1. 2013) o správném vykládání historie. Autor vytýká mnohé novináři Miroslavu Marešovi, jenž se zabývá hrůzostrašným případem - masakrem německých obyvatel na louce Budínka po skončení 2. světové války. Pinkava mu např. vytýká, že „si přivlastňuje kvalifikaci badatele“, což je sama o sobě formulace velice absurdní. Správný badatel musí mít zápal pro věc a pak spoustu znalostí z nejrůznějších oborů, nikdy se však nedá stanovit „předepsaná“ kvalifikace. Každý demokraticky smýšlející člověk má radost z každého bádání a nikomu v něm nebrání. Pokud se nedobere pravdy jeden badatel, může v jeho práci dříve či později pokračovat někdo jiný. Nechápu také, proč pan Pinkava srovnává a připomíná vraždy Němců. Nikdo je přece nepopírá, o zvěrstvem fašistů všichni dobře víme, ale odhalit je třeba každou odpornost. Tedy i vraždu německých osadníků, tedy žádných válečných zajatců, jak naznačuje I. Pinkava. Jednalo se o pokojné vesničany, kteří nikomu neublížili. A vraždit někoho jen kvůli národnosti, k tomu musí být též jistá „kvalifikace“. Hodně nízká… Vzpomínám si na členy Českého svazu bojovníků za svobodu, kteří dostávali přímo osypky při všem německém, místo aby lidi dělili na dobré a špatné.  Je také jasné, k jaké politické straně se vrahové z revolučních gard brzy přihlásili, kde našli násilníci vhodné zázemí…
   Poděkujme naopak panu Marešovi a dalším, kteří se nějakým podobným konkrétním případem zabývají a nechtějme po nich, aby sumarizovali všechno zlo světa. Každý ať si bádá na svém. Jestliže povraždění mnoha pokojných obyvatel podle p. Pinkavy „nemělo žádný význam v širších souvislostech“, pak pro jiné je to význam velký, záleží asi na otrlosti či citlivosti hodnotitele. Pan Pinkava by asi změnil názor, kdyby oběti pocházely z jeho příbuzenstva. Odhalení, vyšetření a prezentace smutných událostí povede k pročištění, k odpuštění a potažmo i ke zlepšení vztahů s Němci, což I. Pinkavu asi překvapí.
   Posledním absurdním požadavkem p. Pinkavy je přání, aby badatel zkoumanou dobu prožil. Že by vlastně vraždy na Němcích měl posuzovat někdo, kdo tu dobu zažil. V souladu s tímto nesmyslem bychom se už nikdy nic nedozvěděli o době husitské, natož o pravěku. Psalo by se jen o posledních desetiletích a historikové by pak mohli na fakultách studovat jen válečné události, dějiny dělnického hnutí a podobné „lahůdky“.
   Jsem přesvědčen, že jakékoliv bádání není na škodu lidem, kteří předem neočekávají výsledek a opravdu si přejí, aby padlo komu padlo. Toho si však nejsem jist u Ivana Pinkavy.
                                            Hynek Jurman



   JAK JSEM CHTĚL DĚLAT BESEDU

   To jsem si zase naběhl, přátelé! Rozhodl jsem se totiž, že po Brně a Tišnově uspořádáme i u nás uvedení knihy o 3. odboji, která se skoro celá odehrává na Bystřicku a Tišnovsku a místa dějů jsou div ne místopisem našeho regionu! Starosta byl obratem pro a jen mi řekl, ať to domluvím s knihovnou. Protože jsem paní ředitelku knihovny považoval za milou dámu, přeposlal jsem jí kontakty na autory knihy a věc jsem považoval za vyřízenou. Po třech týdnech mě však oslovili autoři, prý kde to vázne. Podivil jsem se, že to ještě není domluveno a zvedl jsem zase sluchátko. Paní ředitelka na mne kupodivu vybafla, že to pořádat nebude a že to hned starostovi rozmluví. A za pár minut už to měla rozmluvené a už na mne dorážela u mého pracovního pultíku.
   „Nebudeme to dělat, protože by se tam hádal Svačina s tím od té Fárkové!“ uslyšel jsem na úvod a tím započal můj podivný stav, v němž jsem si nebyl jistý, zda sním či bdím. Postupně se totiž na mne vyvalilo tolik nekompetentních výroků, že jsem si musel myslet, že si to paní ředitelka vymýšlí a jen mne zkouší. Nejdříve jsem se jí snažil rozmluvit „toho od té Fárkové“.
   „Ty ani neznáš jméno čestného občana našeho města, nositele Čs. válečného kříže a nositele prezidentské Medaile Za hrdinství? To není žádnej od té Fárkové, to je přece Vincenc Koutník, národní hrdina,“ byl jsem už dohřán.
   „No tak je, ale já nebudu poslouchat jejich hádky!“
   „Neslyšel jsem je nikdy hádat, ale především - pan Koutník už je přece pět let po smrti! Jak by se tedy mohl hádat?“
   Byl jsem fakt ve velkém šoku a za pár dnů si ověřil u Jana Svačiny, že se s panem Koutníkem opravdu nikdy nehádali, natož o třetím odboji. Teď už to však stejně nešlo dokázat.
   „Já bych za minulostí udělala tlustou čáru,“ medu ukrajovala paní ředitelka, ale tím mě opravdu nasrala!
   „Jakou čáru? Tu si dělej na papíru. Za nespravedlností se žádná čára dělat nedá!“
   „Já jsem v tom režimu nežila,“ začala zase ta milá dáma a já vyskočil ze židle. Sám jsem totiž v tom minulém režimu žil a užil si jej až do svých Kristových let a paní ředitelka je cca o dva roky mladší. Kde tedy žila těch 30 let?
   „Nežila jsem v tom, ale můj manžel ano a nikdy si nestěžoval.“
   Moje reakce byla taková, že kolegyně sedící přes chodbu přiběhla, aby zabránila rvačce.
   Těžko jsem to vydýchával, její manžel je o tři měsíce starší než já. On v tom tedy žil, ona už ne, ten od té Fárkové si tehdy odseděl 15 let, ten pan Svačina rok a pak nějaké nucené práce. V jádru se přece nic nestalo, stovky lidí se sice popravily, tisíce umučily, milióny okradly a postihly, ale tlustá čára je tlustá čára.
   „S tím od té Fárkové už beseda byla a přišlo pět lidí,“ zněl další argument, stejně fundovaný jako ty předešlé. Protože jsem zmíněnou besedu před 10 lety sám moderoval a vzpomínám si na přeplněnou knihovnu, zalistoval jsem si v Nesmazatelných stopách. Tam tu akci popisuji, lidí přišlo 70! Díky tlusté čáře se však za 10 let scvrkli na pět, brzy s takovou budeme na nule! Ještě jsem se dozvěděl, kdo prý mi vydundal moje pracovní místo a pár dalších pravdivých informací. Raději jsem se ani neptal, kdo vydundal místo paní ředitelce, třeba šlo o stejnou osobu…
   Na pěsti nedošlo, dámy nikdy nebiji! Mít však podobnou doma, jsem si jist, že bych také trávil každý večer v hospodě. Ani starostou bych nechtěl být v takové konstelaci…
   No domluvil jsem to bez problémů na gymnáziu, sejdeme se tam v aule 11. ledna v 15.00 hodin s Luďkem Navarou a Miroslavem Kasáčkem a snad ten 3. odboj zhodnotíme. A za městskou knihovnou dělám tlustou čáru…
                                             Hynek Jurman

                                                                                                      ŠtěKULE se vydařilo!!!
                                                                                    Byl to sukces!

     Na předposlední červnový víkend připravila kulturní komise ve Štěpánově, kterou mám osobně na starost, třídenní program Štěpánovské kulturní léto.
     Program byl bohatý a odstartoval páteční odpoledne plaviádou po řece Svratce. Na 20 plavidel (loni byly jen tři!) se pustilo od boroveckého mostu a diváci na březích se bavili náramně. Půvabná Jitka Benová pak odstartovala program v zahradě bývalé MŠ a zpívala také báječně. Pátečním vrcholem bylo vystoupení žďárských ochotníků. S hrou Ladislava Smoljaka „Hymna aneb Urfidlovačka“ letos vyhráli všechno možné a postoupili i na Jiráskův Hronov. I u nás hráli parádně, diváků se však dostavilo méně, než jsme čekali.
     Ani v sobotu dopoledne mnohem více lidí nepřišlo. Otevřela se výstava litinových soch a pak začalo talkshow „Zase doma”. Nejdříve jsem představil největší hvězdu, Vojtěcha Jasného, jako snad nejvýraznější postavu současné české kinematografie. Po jeho ohrazení jsem se musel opravit a mluvit o světové kinematografii. Pan učitel František Valach vyprávěl o svých učitelských štacích, o režírování ochotníků ve Štěpánově i v Ujčově a jen to přežité bombardování kuřimské Zbrojovky v srpnu 1944 jsem přešli jaksi rychle.
     Muzikálová hvězda Robert Jícha vzpomenul své umělecké začátky i své krátké předloňské působení se štěpánovskými ochotníky. A především se vyznal ze své lásky ke Štěpánovu, kde má o víkendu vše potřebné k dispozici, kde je krásná krajina a dobří lidé.
     Akademický malíř Jiří Štourač také přiblížil své umělecké začátky a popsal třeba svoji pěší pouť do Santiaga de Compostela. Inka Pospíšilová připomenula své hudební kořeny z kapelnické rodiny v Koroužném, zavzpomínali jsme na společné pořady z konce 80. let, posluchači se dozvěděli o vzniku dětského pěveckého sboru Studánka i o vyzpívaných úspěších.
     Michal Jurman vzpomněl své zájmy, studia i další života běh, jenž z něj udělal sportovního redaktora a reportéra. Nejdále byl s mikrofonem v čínské Šanghaji a letos v Mexiku. Když jsem vyhodil tenisák, zaimprovizoval krátký komentář.
     Všichni hosté byli veřejností mile přijati, mnozí posluchači se nechali slyšet, jak jsou rádi osobnímu setkání s někým, koho znají třeba jen po hlase či z obrazovky. A současně byli všichni velmi skromní, takže jsem na ně mnohé musel prozradit sám. Třeba že Robert září nejen v Brně, ale i v Praze po boku Lucie Bílé. Jak Jirka Štourač skvěle ilustroval Erbenovu Kytici a jak si přitom zodpovědně počínal. Nejen všechno kolem Kytice a Erbena nastudoval, ale ještě chodil za autorem meditovat na Olšanské hřbitovy. Jak Inka nejen sbírá metály, ale jak každého naučí zpívat. Na Michala jsem prozradil jeho vítězství v celostátní soutěži v poezii ještě na gymnáziu a jeho letošní nominaci na Cenu Jiřího Ortena za poslední básnickou sbírku. Podobné soutěže však považuje Michal za pitomost. Prý je to podobné, jako kdyby Jirka soutěžil s obrazy.
     A nakonec dostal sólo pan Jasný. Mluvil o sobě, svém životě, svých filmech a také o józe. Ale mluvil také o přítomných hostech. Byl překvapen, kolik tvůrčích lidí tu je. A protože chystá nový film o andělech na Vysočině, hned zde rozdal několik angažmá. Robert Jícha bude ve filmu zpívat, Inka dostala roli učitelky zpěvu a já dokonce anděla, na což prý dostanu zlaté fousy i vlasy. Andělé budou ve filmu dva, Josef Abrhám a já! Tak uvidíme, jak se to povede...
     Program pokračoval koncertem Podhorácké muziky, na kvalitní dechovku však posluchači také nepřišli. Lepší to bylo v následných koncertech a vystoupeních štěpánovských souborů Labyrint (vedoucí Eva Čepičková) a Borověnka (vedoucí Boh. Blechová).
     Sobotní odpoledne vyvrcholilo hrou štěpánovských ochotníků „Čert na Sýkoři” Nacvičovali jsme to narychlo, já tam hrál menší roli faráře, ale dost jsem se obával. Protože jsem tu hru jednak napsal (a na poslední chvíli ještě upravil, aby si celý soubor zahrál) a z valné části i režíroval. Letos jsme totiž zůstali bez režiséra, a tak jsem se toho trochu ujal. Na rozdíl od své předchůdkyně, která prostě jiný názor nepřipustila a nic se nesmělo měnit, ani strana nástupu na jeviště, jsem to pojal mnohem demokratičtěji. A tak se herci osmělovali a postupně přišel každý s nějakým námětem. Také proto jsem do programu napsal jméno režiséra JUHOKIKOLUCHA. Tedy slabiky všech našich herců...
     Představení dopadlo nad očekávání dobře, sešlo se na 180 lidí (tedy desetkrát více než na dechovku), kteří se hned od začátku bavili, smáli se bez zábran a bylo vyhráno. Sukces! Náš soubor byl pochválen herecky, pochválena byla i hra a nejčastější dotazy zněly, proč nejezdíme po soutěžích a proč tuto hru nenabízíme po dalších obcích.
     Večer proběhla pod tréninkovým hřištěm u Špačkovy hlubiny nádherná hra světel, vody a hudby. Pouštěla se Smetanova Vltava a Vodní fontánu pouštěli parťáci až z Malhostovic. Lidí přišly opravdové davy, úspěch velkolepý.
     Nedělní program začínal až po obědě zábavným vystoupením sourozenců Lenky Cackové a Jarkem Němečkem. Děti se zpočátku těžce scházely, ale nakonec už jich skotačilo dost. Poté odvedla Studánka svůj vysoký standart a zařadila i kousek letošní premiéry – Otvírání studánek od Martinů. Celé Štěpánovské kulturní léto pak zakončil parádní koncert Roberta Jíchy. Písně převážně světového repertoáru, při nichž běhal mráz po zádech!
     „Dámy a pánové, Robert Jícha! Dobyl Brno, dobyl Prahu a právě dobyl Štěpánov!” ohlásil jsem na konec.
     Když jsem pak zdůraznil, že všichni velcí umělci u nás vystoupili bez nároku na honorář a že jim patří velký dík, vzal si slovo právě Robert. Řekl, že on je potěšen, že tady mohl vystoupit a že u nás může žít! A znovu složil hold našim ochotníkům, jak se za ty dva roky zlepšili v textech, výslovnosti a vůbec.
     I počasí nám přálo navzdory předpovědím. Ale jen jsme skončili, pršelo v tahu tři dny a řeky se zase vylévaly z koryt...
     Štěpánovské léto však budiž pochváleno!
Hynek Jurman

     ŠESTNÁCT  BODŮ  DAROVANÝCH

     „Egyptské rány na nás prší o závod,“ povzdechl si fotbalový expert Norbert Kožíšek. „Povodně, záplavy, pak zas vedra, sledovačky manželky premiéra, znovu záplavy a ještě přešlapy fotbalových rozhodčích!“
     Pan Kožíšek býval kdysi vyhlášeným kanonýrem! V jistém derby byl za stavu 5 : 5 autorem hned osmi branek! Míval tvrdou střelu! Bodlem trefil otevřené okno vzdáleného stavení a smetl selce polévku ze stolu! Jindy kopal penaltu tak mocně, že přerazil rohový praporek! Nyní však už jenom fandil…
     Pan Kožíšek byl fotbalovým fandou nezaujatým. Nefandil žádnému mužstvu, fandil hodnotné a zajímavé hře. Vtom si rozuměl s panem Jozdou, také bývalým kopálistou, jenž se dušoval, že dával góly z půlicí čáry nůžkami. A že v dobách jeho mládí neplatil gól odrazem od stromů, které tehdy ještě na hřištích rostly…
     Když je někdo lepší, ať vyhraje, tvrdili oba. Vítězství nezasloužená však oba pány tlačila u srdíčka a vítězství darovaná některému z klubů rozhodčími je tlačila až v žaludku. Někdy i nížeji…
     Když začínal ten uplynulý fotbalový ročník, tipoval to pan Kožíšek na těsný souboj mezi Spartou a Plzní. „Rozhodnout může každý bodík, možná i každá branka,“ nechal se slyšet. V jednom z úvodních kol zvítězila Plzeň brankou Daniela Koláře z ofsajdu. Bylo to snad proti Teplicím, pan Kožíšek to už neví jistě, protože doufal, že šlo o ojedinělé pochybení rozhodčích. Ani pan Jozda si ten omyl nezapsal. Jenže přišlo derby Plzeň – Sparta a vítězství domácích z nafilmované penalty. Fotbalové orgány se poté daly slyšet, že faul na Limberského nebyl, že však na druhé straně byl přehlédnut faul na Krejčího. A tak byli rozhodčí potrestáni, ale body platily.
     „Tu penaltu by snad Sparta dala, a pak by měla tři body ona. Tři by získala, takto tři ztrácí. Rozhodčí rozhodli o šest bodů ve prospěch Plzně. To už je i s tím ofsajdem bodů osm, to těžko Sparta zvrátí. Tak dobrá není. O titulu je rozhodnuto!“ věděl pan Kožíšek už v půlce září, i když se hrálo až do května.
     Ovšem chybám rozhodčích ještě nebyl konec. V závěru podzimu narazili oba tituloví uchazeči na Jihlavu. A rozhodčí oba zápasy opět odřídili se zavřenýma očima. Zatímco Plzeň vyhrála opět gólem z ofsajdu, proti Spartě vyrovnával tehdy ještě jihlavský Tecl také z ofsajdu. Plzeň tak neprávem dva body získala, Sparty dva ztratila.
     „Tak teď už rozhodčí zařídili rozdíl mezi Plzní a Spartou dvanáctibodový! Čeho se ještě dočkáme?“ ptal se svého kolegy pan Jozda. Tušil dobře, proč v plzeňské VIP zóně pravidelně zasedají předsedkyně rozhodčích Damková a její milec pan Berbr, šedá eminence české kopané.
     Jaro už bylo klidnější. Proti Jablonci rozhodčí neodpískal jasné stažení Lafaty, takže utkání opět skončilo remízou. Rozhodčí dostali nějaký ten trest a Sparta přišla o další dva body.
     Pak ještě dostali Plzeňáci za nic darovanou penaltu proti Ostravě, ovšem na Letné nechvalně známý Limberský ji nedal, neboť neznal pravidla a dorážel míč od břevna.
     Dalšími dárky pak byla vyloučení. Proti Dukle dostala Plzeň výhodu jednoho muže v poli už po 25 vteřinách, kdy byl vyloučen za běžný faul Vorel. Proti Slávii odešel Juhar v 19. minutě. Na to už se Jozda nevydržel dívat:
     „Hele, koukej! Juhar byl odstrčen Horváthem, rozhodčí nic! Tak ten Juhar strčil zase Horvátha, ale jak ten při svých kilech vyletěl! Jako aeroplán! Možná by měl skákat na lyžích, talent na to má! Podobně jak ten Brňák, který dal stovky hlaviček po prudkých centrech, ale když mu jednou hodil míč Řepka, padl jako zabitý a Řepka šel! A teď totéž! Horváth vyletěl a rozhodčímu vyletěla ruka. S červenou kartou!“
To byly opravdu milé dárečky pro Plzeň! I Spartě občas něco rozhodčí připískali, ale ve srovnání s Plzní to bylo marginální a především taková sporná situace nikdy nerozhodovala o bodech.
     A tak snad stojí ještě za připomenutí jednobrankové vítězství Plzně nad Českými Budějovicemi. Před prvním gólem přerazil Kovařík budějovickému brankáři čelist, ale nic se nepískalo, gól platil a jen jihočeské noviny si stěžovaly na to, že smysl pro fair play zaplakal. Ústředí zase mlčelo, VIP zóna v Plzni se radovala i ze zlomeniny.
     A tak nakonec dorazila do cíle Plzeň první s náskokem dvou bodů na Spartu.
„Jakpak by to asi dopadlo, kdyby rozhodčí nevěnovali Plzni 16 plusových bodů oproti Spartě?“ ptal se oprávněně bývalý kanonýr Kožíšek. Plzeň by podle něj skončila sotva čtvrtá a nic by neslavila.
     „Ať se příště vítěz stanoví klidně dopředu a mužstva ať už hrají bez nervů jenom tak pro radost,“ mínil jeho spolustolující Jozda. „Tím bychom se vrátili k ryzímu amatérismu a bylo by zase dobře!“
     „Jestli by nebylo napínavější tahat vítěze z klobouku,“ myslel nahlas pan Kožíšek a ještě dodal převratný nápad, že by se celé extraligové kolo mělo dohrávat druhého dne podle videa u zeleného stolu, kde by se chyby rozhodčích eliminovaly. A večer by se kopaly neodpískané penalty…
     „A tím bys dal kmotrům navždy červenou!“ byl si jistý pan Jozda.
     PS:
     Kdo těm 16 bodům nevěří, ať si projde záznamy zmíněných  zápasů či alespoň nalistuje jejich novinové referáty.
                                                                                                                                  Hynek Jurman

Problematika štěpánovského farního kostela - 3

     Celá metodika pana Sadílka pokulhává na obě nohy. Posuďte sami něco z jeho závěrů! V kostela najde v západní části lodi dva polygonální výstupky. Ale vůbec nepozná, že jeden z nich vznikl až v roce 1997. Badatel je považuje za rovnocenné, ani do nich nenahlédne a suverénně napíše, že z jednoho přístavku je přístup na kruchtu a z druhého přímo na půdu. A mezi oběma schodišti prý je vstup z předsíňky do kostela!!!
Vtip je ovšem v tom, že jižním polygonním přístavkem z roku 1923 vede schodiště na kůr a odtud dále na půdu, zatímco druhý přístavek, ten severní, je zpovědnicí z roku 1997, schodiště tu žádné není a nikdy ani nebylo!!! Takže badatel nepozná stavbu starou deset patnáct let, ale v bádání po 800 let starém románském okénku je mistr! To se mu to rozhoduje ve věcech, které nikdo nemůže prokázat! Nemá žádné vysokoškolské vzdělání, nemá ani všeobecné středoškolské vzdělání, ale přesto se cítí v historii býti mistrem… U věcí nových, kde se dá vše snadno prokázat plány, podklady, pamětníky, je náhle badatel Sadílek zcela vedle!
     Potencionální zájemce o stavebněhistorický průzkum má tedy dvě možnosti. Buď suplovat sociálku a dát vydělat Sadílkovi, nebo si sjednat skutečného odborníka. Pan Sadílek průzkumem štěpánovského kostela jen doložil velkou absenci odborného vzdělání i požadovaných schopností.  Je sekerníkem ve sporech o tisíciletí staré zdi, ale v konkrétních případech je naprostým neumětelem a zadrhává…
     Nelze nevzpomenout pracovníka Památkového ústavu v Brně: „Jo Sadílek občas něco objeví, ale dělá z toho špatné závěry…“ Skuteční znalci vidí stavbu naprosto jinak než pan Sadílek. V odborné literatuře figuruje štěpánovský kostel mezi našimi předními kubistickými stavbami. Třeba známý odborník Jan Sedlák píše, že kostel byl „přestavěný v lapidárních kubisticky dekorativních formách“. Jiní vzdělaní znalci (např. Ing. arch. Karel Kuča) hovoří o rondo-kubistické stavbě. Sadílek, jenž vystudoval střední zdravotní školu to samozřejmě poznat nemůže. Smekám před ním, že se uživí, ale škoda, že nezůstal ve svém oboru. Mohl nadále rentgenoval babičkám kotníky a nemusel urážet fůru slušných lidí, kteří si dovolí samostatně myslet…
     Snad to panu Sadílkovi vysvětlí alespoň fotografie. Přikládám obrázky románských kostelů v Jakubu, Vroutku i Řeznovicích a k tomu kostel ve Štěpánově. Názor si každý udělá určitě sám. Navzdory tomu máme ve Štěpánově krásný kostel…
     Kdokoliv potkáte pana Sadílka, vysvětlete mu rozdíly. Románský kostel je jen takový, který opravdu románsky vypadá. Pokud přeoperovaný chlap nemá požadované genitálie, nemůže být, holt, chlapem! Nějaký ten chloupek či okénko sem…
     I když samozřejmě 37 tisíc je 37 tisíc…
                                                                                                                    (Konec dosavadní části polemiky)

Řeznovice	Štěpánov n. Svr.	Jakub	Vroutek

    Příběh o Pepíkovi z Tahit

     Hrdina tohoto příběhu přišel na svět zajímavým způsobem. Na inzerát a ne ledajaký! Moje babička Růžena u tohoto byla a mnohokrát mi to vyprávěla. Svobodná děvčata našla za války práci při šití uniforem. Říkalo se tomu šít komisinu. Babička už měla známost s mým dědou, ale její kamarádka Emilka Valíková byla nezadaná, a tak do jedné uniformy vložila ze zvědavosti svoji adresu.
     Mundůr nafasoval chorvatský voják Kleczek a díky tomu nezvyklému inzerátu vzniklo po válce mladé manželství a na svět přišel malý Josip. Narodil se 22. 2. 1923 v dědině Gornja Sanica. Vyrůstal tedy v horách u Sarajeva, kde lidé smekali před sluncem. Otec však Josipovi ve čtyřech letech zemřel a matka se rozhodla vrátit do Štěpánova. Zde vyrůstal hoch nejdříve v Olešničce, poté na Tahitách, když se maminka provdala za Cyrila Vázlera. Na pastvě koz se sám učil anglicky a francouzsky. Byl velmi nadaný, už v mládí hodně četl o astronomii a sám si vyráběl primitivní dalekohledy.
     Vystudoval v Tišnově gymnázium a odešel na Universitu Karlovu, kde studoval matematiku, fyziku a astronomii. Maturoval v roce 1943, ale protože se zapojil do studentské odbojové skupiny, byl vězněn v Kouničkách. Přímo pod jeho oknem se popravovalo.
Nejen vlivem nadání, ale i díky usilovné práci se začal prosazovat mezi vědecké kapacity. Od roku 1949 pracoval na Astronomickém ústavu Československé akademie věd v Ondřejově. Napsal dobrou stovku vědeckých prací a knih, jmenujme alespoň Nitro hvězd, Plazma v laboratoři a ve vesmíru, O čase, Naše souhvězdí, Slunce a člověk, Naše slunce, Vesmír kolem nás, Vesmír a člověk, Velkou encyklopedii Vesmíru, Život se Sluncem a ve vesmíru či Toulky Vesmírem.
     Na šestijazyčném astronomickém slovníku „Space Sciences Dictionary“, pracoval s manželkou Helenou 34 let, vydal i anglickou vysokoškolskou učebnici „THE UNIVERZE“ (To je vesmír) ad.
Docent Kleczek přednášel astrofyziku na Universitě Karlově i na Komenského universitě v Bratislavě. Podnikl řadu cest do zahraničí a jeho přednášky znají i další země: Bulharsko, Maďarsko, Německo, Polsko, Řecko, Turecko, Irán, Itálie, Švýcarsko, Rakousko, Francie, Holandsko, Anglie, Argentina, Paraguay, USA, Mexiko, atd.
     Byl profesorem na řadě světových universit. Vykonával funkci v Mezinárodní astronomické unii, stal se i vedoucím Mezinárodní školy pro astronauty při UNESCU, angažoval se v projektu Slunce do škol. Za rozvoj fyzikálních věd dostal stříbrnou plaketu ČSAV a také Českou sluneční cenu.
     Rád přijížděl do Štěpánova a tituly Doc., RNDr., DrSc. přitom uzamykal ve své pracovně, byl Pepíkem z Tahit. Přednášel tu třeba 4. října 1983 na téma „Slunce, zdroj energie“ a naposledy 13. května 2010 přijel 87letý Josip Kleczek, alias „Pepík z Tahitů“, do štěpánovské školy. Přišlo 57 posluchačů a pan docent hovořil o svém vztahu ke Štěpánovu, o putování Jižní Amerikou a pak i o vesmíru, což bylo pro většinu přítomných trochu náročné. Hovořil od půl sedmé do devíti večer a pak ještě diskutoval se známými.
Nejzajímavější byly jeho vzpomínky na dětství. Hvězdy mu učarovaly a doma řekl, že bude hvězdářem a pojede do Ameriky, kde mají největší dalekohled na světě. Nevlastní táta se mu smál: - Kluku, nemáš ani na autobus, do Nedvědice na vlak chodíš pěšky. Neumíš anglicky. Jak chceš do Ameriky?
     Hoch však sehnal učebnici a na pastvě u koz se anglicky naučil. Studoval v Praze, naučil se i španělsky, italsky, rusky, francouzsky a nastoupil hned v Ondřejově. Objevil, že se na Slunci pohybují malé částice, zachycují se na siločárách těch skvrn (vlastně magnetů) a přitom vydávají rentgenové záření. Vyšla mu o tom studie, ta se dostala do USA, Kleczek tam jel na pozvání a hned stanul u toho největšího dalekohledu světa. Tak se vyplňují přání…
     Docent Kleczek byl dvakrát oceněn cenou České astronomické společnosti Littera astronomica. Za „Velkou encyklopedii vesmíru“ a pak za další „celoživotní“ knihu pod názvem „Život se Sluncem a ve vesmíru“. Na internetu najdete, že je jednou z nejvýznamnějších osobností československé a později české astronomie u nás i v zahraničí, autorem řady vědeckých prací týkajících se sluneční fyziky, autorem čtyřsvazkového díla Space Sciences Dictionary, několika monografií, učebnic…
     Po J. Kleczkovi je pojmenována planetka č. 2781. Rád vždy vzpomínal na jednu štěpánovskou lesní studánku, ve které spatřil krásně svítící nebe, které mu učarovalo. Stalo se mu osudem i krásným povoláním. V televizi prohlásil, že věří v Boha a v posmrtný život, protože všechno musí mít smysl. A lidský život přece nemůže být nesmysl…
      Z jednoho Pepíkova dopisu si dovolím ještě zacitovat slova svědčící o velké lásce k domovu, k jaké se dopracovávají jenom velké osobnosti, které zbrousily vskutku celý svět: „Ještě mě chtějí ve Venezuele a v Maroku. Ale já se moc těším na Vysočinu, až budu šlapat podél Svratky nebo Hodůnky nebo na Lázích. Vysočina mě láká mnohem víc... Těším se na setkání s Tebou i starými přáteli a především s našimi kopci, potůčky, studánkami.“
     Pepík Klečků z Tahit už ale nepřijede. Jeho pozemská pouť se uzavřela v neděli 5. ledna 2014.

     PŘÍBĚHY SI PODÁVAJÍ RUCE aneb VY VY VY

     Příběh o tom, že kdo velebí, je Preislerem!

     V roce 1877 přišel do Štěpánova bystřický kaplan Adolf  Linkelheld a právě on si pochutnával na plodech ze stromů pátera Ronovského. Následujícího roku zde nabídl varhanické místo kostelnímu zpěvákovi a příležitostnému varhaníkovi z Bystřice Františku Preislerovi (25. 11. 1853 Křtiny - 22. 3. 1928 Polička). To byl panečku varhaník a muzikant! Působil ve Štěpánově od 1. 11. 1878 do 1. 5. 1880, kdy byl povolán za městského kapelníka do Poličky. Ve Štěpánově za tu chvilku zvelebil chrámovou hudbu ke spokojenosti všech farníků. V Poličce byl kapelníkem ostrostřelců, varhaníkem a založil tam hudební školu.
     Jeho otec František se jmenoval Velebický a dotáhl to daleko. Stal se dvorním kapelníkem na vídeňském dvoře! Byl mu nabídnut šlechtický titul, ale v zájmu germanizace císařského dvora bylo jeho jméno přeloženo do němčiny. Preislen znamená velebit. Tak tedy vznikl Preisler. Všichni jeho prvorození potomci dostali jméno František a stali se známými hudebníky. A každý další byl vždy označován jako František Preisler mladší…
     Syn bývalého štěpánovského varhaníka František (1886 Polička -  1945 Česká Třebová), v pořadí už tedy třetí toho jména, již jako žák měšťanské školy složil tři valčíky. Následovalo studium na pražské konzervatoři (profesorem tu byl i Antonín Dvořák) a první hudební praxe. Na pražské varhanické škole studoval v letech 1901 – 1905, pak byl v Poličce učitelem hudby, sbormistrem zpěváckého spol¬ku Kolár, dirigentem Mládenecké kapely, ředitelem kůru v Nových Dvorech u Kutné Hory na panství hraběte Chotka a nakonec ředitelem měst¬ské hudby a kůru v České Třebové. Tam založil a řídil hudební spolek Filharmonia (později změněný na pěvecko-hudební spolek Sme¬tana), s kterým provedl Smetanův cyklus Má vlast či Dvořákovy Slovanské tance. Byl i autorem drobných skladeb a úprav.
     A jeho syn František Preisler Čtvrtý (1915 Česká Třebová – 1983 Olomouc) byl dirigentem divadel v Pardubicích, Kladně, v Plzni a deset let (1946-1956) vedl soubor Slezského divadla v Opavě. Z Opavy odešel v roce 1956 do Olomouce, kde působil jako 1. dirigent opery až do odchodu na důchod v roce 1976. Pak ještě pět let dirigoval operu v jugoslávském Mariboru.
     A doc. Mgr. František Preisler Pátý (1948 Opava ) absolvoval režii na JAMU a působil v řadě divadel jako režisér a překladatel. V letech 1985 až 1992 byl režisérem a šéfem Janáčkovy opery Národního divadla v Brně.
     Konečně František Preisler Šestý, a zase mladší (1973 Olomouc – 2007 Elba), byl český dirigent, operní zpěvák a varhaník. Vystudoval hru na varhany na brněnské konzervatoři, soukromě zpěv, kompozici a hru na trombon, později dirigování na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Od roku 1990 byl korepetitorem a od roku 1991 dirigentem brněnské opery. Šéfdirigentem Hudebního divadla v Karlíně se stal roku 1993. V témže roce byl laureátem Mezinárodní pěvecké soutěže Franze Lehára v Komárně. V roce 1994 nastudoval českou premiéru muzikálu Jesus Christ Superstar. Od roku 1995 do roku 2003 působil jako dirigent opery Národního divadla v Praze. V roce 1996 absolvoval Mistrovský dirigentský kurz ve Vídni u J. Kalmara. Od roku 2002 byl šéfdirigentem Moravské filharmonie Olomouc. Spolupracoval třeba i s Karlem Gottem.
     Poslední den svého života relaxoval v Toskánsku na pláži na ostrově Elba, šel se do moře vykoupat, a když vstoupil do vln, dostal epileptický záchvat s následným selháním srdce.
     Ale snad ještě není všem Preislerům konec, určitě se najdou další velebitelé hudby a my můžeme zavzpomínat na opravdu výjimečný hudební rod…

     PŘÍBĚHY SI PODÁVAJÍ RUCE aneb VY VY VY

     Z nově připravované knihy Hynka Jurmana „V nejkrásnějším údolí...“ přinášíme soubor příběhů, které na sebe volně navazují. Odehrávají se v posledních dvou staletích v samém východním výběžku Vysočiny.

     Příběh o zahrádkáři z fary

     Vlastenecký farář František Ronovský se narodil na Znojemsku (17. 11. 1806 Únanov) a osud jej přivál do Štěpánova. Nastoupil sem jako kooperátor v roce 1831 a po devíti letech se stal farářem. Právě za něj získal Štěpánov v roce 1843 vlastní faru.
     Pan farář však nebyl jen duchovním pastýřem. Byl výborným ovocnářem a hospodářským spisovatelem. Pochopil, že nestačí zasadit jabloň a po čase jenom trhat jablíčka. Je potřeba se postarat. Prořezávat, roubovat, obrývat, zalévat a mnohé jiné. Naproti faře přes ulici zakoupil pro svou hospodyni Finkovou, vdovu po lékaři, chátrající dům č. 25, zřídil si tu vzorovou zahradu a přistavěl domek č. 43. Jako výborný ovocnář studoval naši i cizí literaturu a poznatky uplatňoval v praxi. A sám experimentoval. Celkem působil ve Štěpánově 32 let a vyučoval zde názorně školní mládež. Drtivou většinu svých poznatků, které zveřejňoval v kalendáři Moravan a roku 1863 vydal knižně, získal právě ve Štěpánově. Když přešel v roce 1863 do Doubravníka, vydal zrovna knihu o 476 stranách s prostým názvem „Hospodářská kniha“. Byla vydána brněnským Dědictvím sv. Cyrila a Metoděje tehdy obrovským nákladem 13 000 výtisků!
     Hospodyně později odkázala vystavěný domek svým neteřím Karle a Josefě Kučírkovým a starý domek svému synovci Jelínkovi z Nového Města.
     Díky panu farářovi se stal Štěpánov místem, kde se mimořádně dařilo především jabloním. Svědčí o tom i zmínka v jediném románu Jana Kárníka, že lidé z Horácka jezdili pro jablka právě do Štěpánova. Rouby z Ronovského zahrádky se rozšířily po širokém okolí a ještě po sto letech se naši přední odborníci shodli v názoru, že v odborných znalostech nejsou o mnoho dále a že se z Ronovského díla mohou stále učit.
     František Ronovský zemřel 21. 9. 1871 v Doubravníku. Zhruba století po něm zavítal na dlouhých 34 let na štěpánovskou faru další skvělý zahrádkář, P. Ludvík Pešek. Ale z Ronovského stromů před ním trhali mnozí jiní faráři…

     VOLILI JSME BUDOUCNOST

     Tak jsme si, přátelé zase zavolili. Žádný sebevědomý a schopný občan netouží po levicové vládě, která všechny pěkně očesá, aby nikdo nevyčníval, a pak něco přerozdělí. Zvýší daně, zadluží stát a na ruku půjde těm nejnuznějším, neboť ti jí dají vždycky hlas. Jenže pozor, sami na sebe levicoví politikové nezapomenou. Sami přebírají miliony v krabicích od vína a podlahu mají vycpanou nádivkou z bankovek. Ti neschopní a hloupí je však budou volit pořád, to je ta věčná naděje komunistů a socialistů. A neschopných a hloupých při takovém dirigování státu přibývá, schopnost se nevyplácí…
     Letos však mnozí chytří nevolili ani pravici. Ta dostala co proto, a zaslouženě. Na rozdíl od socanů se pravicoví politikové pouštějí do nutných a nepopulárních opatření, jenže… Jenže se bojí naprostého odlivu voličů, takže reformují jenom polovičatě a aby to utáhli, sami také zvýší daně, ač je to v rozporu s jejich programem. A aby pravicový premiér své vládě i straně co nejvíce ublížil, udělá si ze sekretářky konkubínu, lehne si pod její pantofel, svěří jí vedení tajných služeb a královské odměny odůvodňuje větou: „Dře jako kůň!“ Kdo koho dřel, je jasné…
I socialistickému hejtmanovi spočítali voliči, že si ze státních peněz vydržoval milenku. Vylepili mu to na billboard a hejtman se za pravdu čílil. To on a nikoliv nemastný neslaný Sobotka shodil ČSSD u voličů.
     Ještě hůře dopadli apoštolové Spasitele světa, prezidenta Zemana. Ztratili se v nicotě a virózou i jinými chorobami pronásledovaný prezident bude mít dost práce sám se sebou. Kdo jej viděl kráčet Vladislavským sálem, tuší své…
     Lidovci se vrátili do sněmovny a snad si ani nespočítali, že s výsledkem úplně nejslabším ze všech úspěšných. A tak jejich šéf Bělobrádek okamžitě po skončení voleb si uměl představit svoji účast v nějaké koalici. A hned věděl, jaké možnosti připadají do úvahy. Vládnutí je pro někoho silnou drogou, naopak veleúspěšné ANO hledalo průnik programů a váhalo. Někdy je opravdu lepší spěchat pomalu, na švestičky se i tak dosáhnout dá…
     Po sedmi letech v opozici mělo vítězství samo spadnout do klína ČSSD. Spadlo, ale ne tak razantně, jak mělo. Minule kvůli tomu Paroubek odstoupil, nyní však Sobotka hovořil o silném mandátu!
     A tak mocí posedlý Hašek, asi nejodpornější figura na politické scéně od časů Jiřího Paroubka, vytáhl to své nejryzejší: spiknutí, lži, podlosti.    Počítejte se mnou, koho už sociální demokracie stačila vygenerovat: Zeman, Špidla, Gross, Paroubek, Rath, Hašek, Škromach, Tejc... Opravdu silná plejáda hvězd!
     No to zase byly volby!
     Ale pozitivum jsem i já našel. Špička naší literatury nebude ohrožena, pan Červený byl zase zvolen do sněmovny! Ono se to totiž při politických kontaktech se sponzory, při poslaneckém platu a královských náhradách (Slávek Sobotka se přiznal, že si za ně postavil barák!), pěkně sepisuje. Kdyby tyto příjmy pan Červený neměl, těžko by si napsal jako povolání spisovatel. I jeho kamarád, také sociální demokrat, naznal, že samozvaný spisovatel ještě nenapsal jedinou vlastní větu či myšlenku, že spisky o odbojářích jen opisuje z jiných děl, s prvotinou mu pomáhal předseda komunistů a syn věznitele Grebeníček, a k tomu ještě vydává knihy pohlednic. Že by opravdový spisovatel vydával tiskem pohlednice ze sbírek muzeí a uváděl si to ve své bibliografii, takový případ v dějinách literatury jistě nenajdete.
     Ovšem tento „spisovatel“ si libuje v neoprávněných titulech. Nechává si říkat pan doktor, pan inženýr, historik. Na vlastní uši jsem to slyšel, ale dementování jsem se od něj nikdy nedočkal. I jeho kamarád, také sociální demokrat, dosvědčil, že „spisovatel“ má vystudovaný jenom gympl, a to prý ještě jen díky komunistovi Pickovi, a nemůže tedy být historikem. Nemá oprávnění na užívání akademických titulů, přesto se jimi nechá věnčit. A teď je tedy ještě spisovatelem. Asi by mu rodina pomřela, kdyby neměl styky a plat ze sněmovny... Tak na lepší časy v literatuře!
                                                                                                                                                   Hynek Jurman

     V SIŘEMI ZA FRANZEM KAFKOU

     Na počátku září 1917 byla u Franze Kafky diagnostikována tuberkulóza. Kafka odmítl návrhy na léčbu v sanatoriu a rozhodl se odjet za svojí nejmladší a nejbližší sestrou Ottlou Kafkovou do Siřemi na Blšansku, kde hospodařila na statku švagra Karla Hermanna. Dvanáctého září Kafka přijíždí pražským rychlíkem do Měcholup. V červenci 2013 přijíždím do Měcholup vlakem i já. Mám s sebou kolo a pojedu chvilku ve stopách Franze Kafky.
     Siřem měla během 1. světové války na 350 až na výjimky německy mluvících obyvatel. Byla to zapadlá vesnice bez elektřiny, bohoslužba se tu konala jednou za tři týdny. Pěstovalo se tu obilí a chmel. Všichni Němci byli po válce odsunuti a Siřem byla jako celé Podbořansko osídlena volyňskými Čechy.
     Kafka prokazatelně žil na návsi. Zřejmě v patře domu číslo 35  a docházel do domu číslo 6. To byla obytná budova statku, na kterém Ottla hospodařila a kam se Kafka chodil stravovat. Noví usedlíci dům číslo 35 po 2. světové válce zbourali.
     V Siřemi Kafka pobýval s několika kratšími přestávkami od 12. září 1917 do 30. dubna 1918, ale vracel se sem i později. Již v září 1917 za ním do Siřemi přijela z Berlína jeho snoubenka Felice Bauerová, jejich vztah však už spěl ke konci. Kafkova nemoc byla sotva odhalena, přesto píše už 1. října 1917 ze Siřemi Felici: „Prozradím Ti tajemství, jemuž sám vůbec nevěřím – ale které přece jen musí být pravda – už se neuzdravím.“
Kafka v Siřemi poprvé poznal venkovské prostředí a německé sedláky. Na skalnatý vrch Kohoutek chodil odpočívat. Často upíral zraky k barokní bílé sýpce nad vesnicí. Během svého siřemského pobytu se Kafka věnoval hlavně procházkám a četbě. Většinu času trávil v posteli, četl a učil se hebrejsky. Napsal zde sbírku úvah, vydanou posmrtně pod názvem Aforismy.
     Ale právě zde se také rodila inspirace k povídce Zpěvačka Josefína aneb Myší národ. „Kočka mě zbavila myší, ale kdo mě zbaví kočky?" stěžuje si v jednom z dopisů. A především zde získal inspiraci k svému asi nejkrásnějšímu a nejtajemnějšímu románu. Zámek hraběte Westwesta byla ve skutečnosti ta kontribučenská sýpka se třemi patry. Zdivo je z bílého vápence.
     Zámek začal psát asi v roce 1921, jeho začátek četl poprvé Maxi Brodovi 15. března 1922. Hrdina románu zeměměřič Josef K. prochází životem osaměle. Samotu si nepřeje, ale je mu vnucována. Chce se oženit a založit rodinu, ale okolí jej stále více izoluje, hledí na něj s nedůvěrou.
     Zrovna tak těžko tu hledal samotný Kafka společný jazyk se sedláky, služkami a pacholky. Byli mu cizí, nerozuměl jim i díky jejich německému nářečí. Do svého deníku si poznamenal: „Vlastně se v jejich přítomnosti cítím stísněný jako mezi zvířaty ve stáji, když je k něčemu vyzvu a ona kupodivu poslechnou.“ Souvislost s hlavním hrdinou románu je tedy více než zřejmá.
     Josef K. zabloudí v cizí vsi a do domu ho pustí až slabomyslný člověk. V domácnosti se stává nevítaným hostem, který je brzy vypoklonkován. Má zde dostat místo zeměměřiče, ale starosta mu řekne, že žádného zeměměřiče nepotřebují. Není tu pro něj práce. Aby se mohl ve vsi usídlit, potřebuje povolení ze zámku, ale zámek se před ním uzavírá zrovna tak jako sedláci. Poznává, že nepatří ani do zámku ani do vsi. „Mezi sedláky a zámkem není žádný rozdíl,“ řekne mu učitel. „Ze zámku nejste, z vesnice nejste, nic nejste. Ale bohužel jste přece něco, jste cizinec …,“ dodá mu hostinská. Je cizincem, je přespočet, všem se plete do cesty a ostatní s ním mají jenom opletačky.
     „Nikdo vás tu nedrží, ale to přece není vyhazov,“ míní starosta. Josef K. zůstává osamocen a musí zastávat ponižující místo školníka.
Rukopis Zámku zůstal u Mileny Jesenské, která jej po Kafkově smrti předala Brodovi. Ten v milostném trojúhelníku Josef K., Frieda a Klamm snadno dešifroval Kafku, vášnivou Jesenskou a jejího manžela. K. ji chce za manželku, Frieda se však obrací zpět k zámku, z něhož vyšla. K. zůstává zase sám…
     Z vlaku jsem vystoupil v Měcholupech a šlapal odtud do Podbořan právě kolem Siřemi. Jel jsem tou smutnou krajinou kolem rozkousaných kostelních střech a zulámaných křížů. Jen reliéf svatého Václava v rozflákané pokloně držel pohromadě a čerstvé lešení dávalo naději na lepší časy. Těšil jsem se na malou odbočku do Siřemi.
     Kdo by neznal Siřem! Vlastně málokdo ho bude asi znát… Sjíždím z prudkého kopce až pod kostel a pak šplhám prudce vzhůru. Jedu ve stopách Franze Kafky a jeho Zámku. Přitom tu ovšem žádný zámek není, Franze inspirovala ta rozlehlá barokní sýpka, která zdálky může zámek připomínat. Zaujala mě už z podbořanské silnice, přímo z dědiny vidět není…
     „Kluci, co tu máte zajímavého?“ ptám se dvou chlapců. Ukáží na kostel a dodají, že v něm byl v devadesátém sedmém Václav Havel. Kluci nemohou vědět, že Havel se do Siřemi poprvé vypravil společně s Milošem Formanem už v šedesátých letech. V tom devadesátém sedmém zde byl uprostřed výkladu o Kafkovi odvolán ke státnickým povinnostem do zdejšího kravína. V Siřemi se odehrává část románu Jáchyma Topola    „Kloktat dehet“ zabývající se traumatem osmašedesátého roku.
     Nebýt Kafky, sotva by kdo zajímavý zavítal do Siřemi…
     Obcházím ruinu kostela Neposkvrněného početí Panny Marie, dveře jsou zatlučené, ze střechy už vyrůstají stromky. Náhrobky německých obyvatel podlehly zřejmě nějakému odvážnému odbojáři, asi i vlastenci… Na druhé straně silnice nad kostelem nacházím dům číslo 6 s reliéfem. Franz Kafka na něm v ruce drží kočičku. Jinak je v Siřemi smutno, pusto, lidi téměř nepotkáte. Povolení ze Zámku nedostanete…
Brod našel v Kafkově Zámku nevědomou inspiraci Babičkou Boženy Němcové, která také popisuje život ve vsi a na zámku. U Němcové je paní kněžna vídána zřídka, u Kafky se zámecký pán neobjeví nikdy. Brod sice přináší některé shodné momenty z obou knih, rozdíl obou děl je však podle mě značný. Na jedné straně přece jen idyla, na straně druhé naprostá bezútěšnost.
     Kafka napsal o literární tvorbě:  „Jsou to obyčejně nejlepší a nejcennější věci, které nemají ohlas hned, ale až později.“
     Dnešní návštěva Siřemi by pro Kafku mohla být ještě bezútěšnější než ta před téměř sto lety. Sám získal velký ohlas. Ale až později…
                                                                                                                                 Hynek Jurman

     ZA FRANZEM I NA BEROUNKU

     Při svém letošním cyklovandru jsem čtyři dny projížděl Lounskem a Žateckem. Je to kraj opravdu moc smutný. Tu a tam najdete nějakou stavební perlu či jinou pozoruhodnost, ale mezitím je převážně pusto. Na Moravě jsem nikde neviděl zanedbaný kostel, zato tady se téměř v každé dědině krčil bývalý svatostánek s propadenou střechou a vytlučenými okny. Bolek Polívka by si mohl vybírat, kde natočí Zapomenuté světlo. Památky jsou tu často zanedbané, z četných křížů zůstaly jen odrané podstavce. Německé hroby jsou vesměs poničené, i mrtví někomu vadili… Převážně zde chybějí silniční ukazatele i do větších míst, to není jako na Moravě, kde se chlubíme vyznačenou odbočkou do Kozlova, Vrtěžíře, Kobylnic nebo Huslí. Mapy a tabule pro turisty máme k dispozici skoro v každé vesničce, v Sudetech nic takového nepotkáte. Cyklostezky tam nemají, cyklotrasy jen vzácně, zato se tam rojí hordy nepřizpůsobivých občanů.
     Buďme rádi za turistický mobiliář v našem regionu a za všechny výhody, podmínky a krásy, které lze na Bystřicku i v sousedních regionech najít. Opravdu se tu máme z čeho těšit…
     Deset cyklistických dnů jsem si v červenci užil. První den jsem se v odpoledním vedru dral pro plavky do Hradčan a zpátky a s malou zajížďkou zdolal 65 km. Hned dalšího dne jsem si dal 55 km kolem Vírské přehrady do Dalečína, Strachujova a Jimramova. Přitom jsem prosmýčil čtyři hřbitovy a pak zdolal všechna ta stoupání z Dalečína a Písečného k Bystřici.
     „Tatí, proč si před vandrem neodpočineš?“ ptala se mě večer dcera a já odvětil, že si odpočinu zítra 7 hodin ve vlaku.
Ráno jsem vyšlápl 8 km do Nedvědice a pak se skutečně od 8 do 15 hodin tloukl po vlacích a nádražích. V Praze jsem měl hodinu na přejetí z jednoho nádraží na druhé a pak jsem seděl na lavičce a sledoval davy na nástupních ostrůvcích. Téměř každý druhý cestující zuřivě mačkal klávesnici mobilu a já si pomyslel, kam to lidstvo směřuje. Stanou se z nás mačkající roboti? Vždyť skoro všichni čumí na mobil a nevidí lidi, domy, ulice, paláce, nic! Vzápětí zavrněl i můj mobil a já začal také bušit do klávesnice…
     Z vlaku jsem vypadl až v Měcholupech a šlapal odtud do Podbořan pouhých 18 km. Bylo 11. července a byla mi zima! Byl to asi jediný studený den tohoto měsíce. Jel jsem tou smutnou krajinou kolem rozkousaných kostelních střech a zulámaných křížů. Jen reliéf svatého Václava v rozflákané pokloně držel pohromadě a čerstvé lešení dávalo naději na lepší časy. Těšil jsem se i na malou odbočku do Siřemi.
     Kdo by neznal Siřem! Vlastně málokdo ho bude asi znát… Sjíždím z prudkého kopce až pod kostel a pak zase šplhám vzhůru. Jedu ve stopách Franze Kafky a jeho Zámku. Přitom tu ovšem žádný zámek není, Franze inspirovala rozlehlá barokní sýpka, která zdálky může zámek připomínat.      Zaujala mě už z podbořanské silnice, přímo z dědiny vidět není…
     „Kluci, co tu máte zajímavého?“ ptám se dvou chlapců. Ukáží na kostel a dodají, že v něm byl v devadesátém sedmém Václav Havel. Kluci nemohou vědět, že Havel se do Siřemi poprvé vypravil společně s Milošem Formanem už v šedesátých letech. V tom devadesátém sedmém zde byl uprostřed výkladu o Kafkovi odvolán ke státnickým povinnostem do zdejšího kravína.
     Obcházím ruinu kostela Neposkvrněného početí Panny Marie, dveře jsou zatlučené, ze střechy vyrůstají stromky. Náhrobky německých obyvatel podlehly zřejmě nějakému odvážnému odbojáři, asi i vlastenci… Reliéf na domku čp. 6 za silnicí proti kostelu připomíná Franze Kafku. V ruce drží kočičku.
     Dalšího dne je pátek a já šlapu od jedné hezké památky k další. Začínám ve Vroutku u kostela sv. Jakuba. Sem by si měl zajet zdravotní bratr Sadílek, aby měl představu, jak vypadá románský sloh. Následuje barokní Valeč se zámkem, kostely, špitálem, sochami. Zato kopce zde už tak zábavné nejsou. Pokračují pak i nadále, ale pod karlovarskou silnicí se už šlape pohodlně až do Chyše. Co v Chyši? No přece novogotický zámek, který soukromý majitel Vladimír Lažanský vrátil do plné krásy. Jako domácí učitel zde našel své první zaměstnání čerstvý doktor filozofie Karel Čapek. Bylo to ve stejném roce, kdy Kafka našel cestu do Siřemi. Je tu krásný park, památníky, pivovárek a tím i výborné tmavé pivo s pohlednou obsluhou.
     Zde jsem se v hospůdce rozhodl, že ještě zajedu do nejmenšího města v Evropě. A tím je Rabštejn nad Střelou! Dlouho jedu právě kolem Střely celkem pohodlně, až závěrečné stoupání od skautského tábora vzhůru není příliš úsměvné. Ale dá se to, slézám jen pár metrů kvůli hrubým kamenům na cestě a pak až v úplně posledním stoupání. Jsem na vršku Rabštejna a postupně obhlížím všechny krásy tohoto města – zbytky gotického hradu, zámek, klášter, roubené domy a nádhernou přírodu hned za hlavní frontou staveb. V bývalé četnické stanici mají infocentrum. Dostávám tam razítko a také proroctví, jak těžko se mi pošlape ve směru na Žihle.
     Sjíždím dolů ke Střele a silnice se hned láme do příkrého kopce, který nemá konce několik kilometrů. S kolem se dá i jít, a tak občas na pár desítek metrů sesednu, abych se zcela neumořil. Nevím co mě cestou čeká a jak daleko to do Podbořan ještě bude. Nakonec je toho ve vedru a těžkém terénu rovných 80 km, z toho jsem nucen jet 4 kilometry po frekventované karlovarské silnici, neboť cesta od Malměřic ústí jenom na ni. A tak až do Petrohradu a Černčic jsem bičován průvanem od stovek aut. Pak se vracím na základnu přes rázovité Kryry. Toho dne jsem projel cípy tří krajů: Ústeckého, Karlovarského a Plzeňského.
     Následný víkend je ve znamení cyklistického šetření a pohody. V sobotu návštěva Krásného Dvora a vyjížďka do Mašťova a až na kraj vojenského prostoru Doupovské vrchy. Soudruzi zde kdysi vystěhovali celý jeden okres a udělali z něj vojenský újezd. Navštěvujeme penzion Sedlec a vracíme se přes Brody, kde besedujeme s heraldikem Henrym Pohankou, autorem několika odborných knih. V neděli dojde jen na krátký výšlap do Podbořanského Rohozce, třináct kilometrů proti větru v kopcovitém terénu je hrozná dřina, zpět po větru je to pohádka, takže i největší kopce šlapu na největší talíř. Následuje pár kilometrů po městě k hospůdce…
     V pondělí 15. července šlapu od rána zase Sudety. Blšany mi zdálky mávají reflektory fotbalového stadionu. Franta Chvalovský kdysi vytáhl tuto dědinu až do 1. fotbalové ligy, mají zde sedm fotbalových hřišť, ale s úspěchy už je to všechno jinak. Smutný kraj končí pod karlovarskou silnicí, když stáčím kolo k Rakovníku. Tam dostávám pěkná razítka v infocentru, fotím si kostel a Pražskou věž a hledám cyklostezku do Křivoklátu. Ta vede dlouhé kilometry hladkou asfaltkou, pak i štěrkem a nakonec chybí most a musí se po dvou trámech. Povodeň zrušila i kousek cyklostezky mezi Městečkem a Křivoklátem. Tuším, že v pondělí bude na hradě zavřeno, ale snad mi tam někdo razítko dá. A tak vydřu jen hnusný kopec po kostkách až k hradní bráně. Hradby jsou i dnes přístupné, paní však razítko nemá. Je téměř poledne, v nohou mám od rána 57 km a ještě jsem nepil a nejedl. A tak to napravuji…
     Rok co rok se na Křivoklátsko na kole vracím, letos už po páté. Dostat se do Berouna z Křivoklátu, to je ovšem peklo. Poprvé jsem vydřel stoupání přes celý Křivoklát a přes kopce pokračoval až do Lán. Další rok jsem 4 kilometry stoupal vzhůru z Roztok. Potřetí jsem zase vyjel Křivoklát, sjel do Zbečna a pak znovu dřel kopce u Sýkořic, jel jsem vlastně ty hrby dvakrát. A tak jsem loni raději zvolil zase Roztoky a z posledních sil jsme to s Liborem vyšlápli. Proč jen nevede metrová stezka pohodlně kolem Berounky, říkal jsem si nejednou. Když nevede, přišel jsem letos na zlepšovák a sedl v Roztokách do vlaku. Vystoupil jsem na čtvrté zastávce ve Žloukovicích a čekal na Libora Mrázka, který mi měl jet vstříc. V Nižboru jsem proto hodinu ležel na lavičce, ale kamaráda se nedočkal. Šlapu tedy po rovině do Stradonic, Hýskova a Berouna, po lávce překonám řeku a na rohu u infocentra vjedu na berounské náměstí. První člověk, kterého tu potkám, je vysvátkovaný Libor. Právě v infocentru podepsal novou smlouvu na elektřinu. Jede se domů převléci a společně pak šlapeme ještě do Srbska na večeři. Večer se smáčím u Mrázků v bazénu, ujel jsem 92 km.
      dalšího dne nás čeká „královská etapa“ po stopách Oty Pavla. Tedy drsný výšlap do Hudlic, pak přes Nový Jáchymov a Karlovu Ves až do Bránova, Proškův přívoz a Rozvědčík, stoupání do Týřovic a od mostu do Skryjí. Loni to tu jelo jedna báseň, letos si s Liborem oba stěžujeme, že je to nejhorší kopec dne. Ve Skryjích lehce poobědváme španělského ptáčka s rýži a vracíme se kolem Berounky až do Křivoklátu. Zapřísahávám se, že podruhé ve dvou dnech nebudu do zemdlení šlapat kopec ke hradu, krásná razítka u pokladny jsou však velkým pokušením. Kus kopce kolo vedu, podruhé to opravdu šlapat nechci, ale nakonec mi to nedá a já skáču do sedla a šlapu pro razítka. Pak použijeme můj včerejší zlepšovák a do Žloukovic jedeme kolem romantických kopců vlakem.
     V Nižboru se stavujeme na nádraží v hostinci Zastávka herce Tomáše Hanáka. Chvilku s ním i popovídáme, podepíše se mi do notýsku a ještě se vyfotíme. V Hýskově nás čekají zase řízkové a stejkové hody a v Berouně máme v cíli pouhých 76 km, neboť nám cestu zkrátil ten vlak.
Ale další kopce nás čekají hned ráno – do Tetína. Po prohlídce míst spojených se svatou Ludmilou, po sjezdu do Srbska a rovince ke Karlštejnu šlapeme do Mořiny, ale zadem kolem Dračí skály. Cesta je daleko příjemnější než stoupání ze Zadní Třebáně, které jsem absolvoval v minulých dvou letech. V Mořině jsme celkem svěží, ale u Velké Ameriky toho mám skoro dost. Dále čekají Bubovice a kopec za nimi, pak už milý sjezd do Loděnic. A celkem příjemná cesta do Svatého Jana pod Skalou. Zde prohlídka chrámu a jeskyně, voda z pramene, oběd a pivečko. Pohodlně k Berounce a do Berouna a ještě odpolední courání kolem Litavky do Popovic. Výsledek dne je 63 km, ale součet za celý vandr už je slušný.
Poslední den vyrážím v 7.07 z Berouna vlakem, v Praze přestoupím a před půl jedenáctou jsem v Přibyslavi. Čeká na mne milá cesta cyklostezkou do Sázavy, dále do Žďáru, přes Slavkovice do Nového Města a přes Zubří do Bystřice a domů. Stálé vedro nepolevilo, ale 62 km v cíli bylo dobrých.
     Hezký vandr, mnohé krásné jsem zase viděl, zažil a pokud jsem koncem června ztrácel oproti loňskému výkonu 600 km, teď jsem srovnal krok na nějakých 70 km. Najel jsem zhruba 600 km, ale nezchudl ani o deko, vitamíny jsem dodával pravidelně. To až po návratu domů jsem během pár dnů sundal 3 kila a vypadá to, že za červenec najedu minimálně 1 100 km, plán byl 500. Doháním tedy ty jarní nečasy…