KDYŽ HUSÁK A ŠTROUGAL VZPOMÍNAJÍ…
aneb Dvojí smutné čtení


     Prostudoval jsem dvě nedávno vydané knihy našich normalizačních politiků. V té první (Marie Formánková: V hlavní roli Gustáv Husák, 2009) mluví o Husákovi především jiní, ale citují jej, v druhé knize (Lubomír Štrougal: Paměti a úvahy, 2009) však Štrougal uvažuje samostatně.
     A je to čtení pro demokraticky zaměřeného člověka opravdu otřesné!
Štrougal samozřejmě obhajuje komunizmus, v jehož aparátu pracoval hned od promoce v roce 1949 plných 39 let, než sám rezignoval. Jen dvě kaňky našel na bývalém režimu – prý se mělo na malý dluh nakoupit nedostatkové zboží a mělo se dbát na vzhled fasád. Jinak prý byl ve všem komunizmus či socializmus lepší! Jednotlivé argumenty by měli posoudit opravdoví odborníci, ale Štrougalovo hodnocení na čtenáře působí, že soudruh Lubomír žil někde úplně jinde, než obyčejní lidé Čech, Moravy a Slovenska.
     Pak už nemůže překvapit, co všechno Štrougal obhajuje.Samozřejmě převrat v únoru 1948, samozřejmě Klementa Gottwalda („Byl politik, viděl logiku společenského vývoje a uměl jí vyjít vstříc...“), ale třeba i měnovou reformu v roce 1953 (bylo třeba „nastolit celkovou ekonomickou rovnováhu“) a dokonce i lživý projev Antonína Zápotockého, že naše měna je pevná (akce musela „být připravena v plném utajení“). Zrůdné politické procesy obhajuje „absencí nemocného předsedy strany“, díky čemuž vedli stranu „radikálové v čele se Slánským“. Pak už se nemůžeme divit ani vyslovení souhlasu se střelbou na hranicích („daný hraniční režim – ať se nám to líbilo či nelíbilo – se měl respektovat“), s existencí lidových milicí, se lživou akcí „Černé jezero“ („dosáhlo se limitů promlčení válečných zločinů“) ani obdivování Antonína Novotného („byl ochotný, vyslechl názory spolupracovníků, zamýšlel se nad připomínkami prostých lidí“).
     Zarytý komunista si prostě obhájí všechno a argumentace s ním je naprosto zbytečná. A tak Štrougal tvrdí po svém, že se už od roku 1954 „obětem perzekuce začalo poskytovat určité finanční odškodnění“ a že „převážná část vyloučených vysokoškoláků mohla obnovit studia“. Ve skutečnosti se v roce 1954 ještě za politický názor popravovalo a studenti se kádrovali a vylučovali ještě dalších 35 let.
Velmi pozorně musíme hledat Štrougalovy informace o tom, že se po normalizačních čistkách „vytvářeli občané druhé kategorie“ či přiznání, že za Husáka „profesionalita byla na posledním místě“. Přesto podle něj „Husák v dané historické etapě obstál, i když ne bez chyb“.
A tak je to velmi smutné čtení o časech, kdy ani prezident Svoboda nemohl vydat svoji knihu s kritickými názory.
     A když přejdeme na další normalizační celebritu, „Gustáva Husáka“, o nic více se nerozveselíme. Husák lhal a oportunisticky měnil názory celý život. Pouze ve vězení si stál skálopevně na svém, což mu zachránilo život. Už v září 1944 žádal Husák o připojení Slovenska k Rusku, ale když psal v 60. letech dizertaci „Svedectvo o SNP“, ani se o tom nezmínil. Naopak zalhal, že šlo Slovákům od začátku o obnovení Československa. Historik V. Prečan poznamenal: „Tenkrát jsem si řekl – toho chlapa už nechci vidět!“
     V roce 1968 Husák prohlásil: „Stojím plně za Dubčekem, budu ho plně podporovat a buď s ním budu stát, nebo odejdu!“
Namísto toho Dubčeka vystřídal v nejvyšší stranické funkci, Sovětům vyšel naprosto vstříc a dle M. Kusého „udělal víc, než Brežněv chtěl“.
Že dal Husák svého kamaráda Milana Hübla, jenž se zasloužil o jeho rehabilitaci a návrat do politiky, zavřít na 6,5 roku a neudělil mu amnestii? Komunisté prostě takoví jsou. Gottwald nechal svého nejlepšího kamaráda Slánského pověsit!
     Příchod cizích vojsk byl nejdříve i pro Husáka okupací, ale když se mu to hodilo, změnil názor. A pronásledoval všechny, kteří v názoru vytrvali. I takový byl soudruh Husák! Proto také v divadelní hře Viliama Klimáčka „Dr. Gustáv Husák“ na jevišti pronáší: „Interně říkám okupace. V projevech výlučně bratrská pomoc.“
     Husák byl prostě schopen říci cokoliv. Svazákům na jejich 1. sjezdu SSM v září 1972 i tuto nehoráznost: „Jak řekl kdysi Lenin, každá diktatura proletariátu je stokrát demokratičtější než nejliberálnější buržoasní demokracie...“
A když si v knize o Husákovi vezme slovo Lubomír Štrougal, opravdu to stojí za to! Na straně 41 uvádí, že političtí vězni netušili, jak to s nimi dopadne, že rozsudky se nestanovovaly až tak moc dopředu, že se o trestech smrti rozhodlo často jen týden předem. A zdůrazňuje: „Gottwald některé tresty smrti podepsal opravdu až týden před jejich vynesením.“
     Co chtít po komunistickém premiérovi, jemuž vůbec nepřijde divné, že se hrdelní tresty vynášejí před zasednutím soudu? Neměli by se nad tímto někteří nepoučitelní voliči alespoň zamyslet?
Čtení opravdu smutné, ale velice poučné!

                       Hynek Jurman







DVĚ NEJZNÁMĚJŠÍ OPERY POCHÁZEJÍ Z BYSTŘICKA ?

     Gustav Pfleger Moravský (1833 – 1875) napsal román z dělnického prostředí Z malého světa, který snesl i soudobá světová měřítka. Je proto označován za zakladatele českého sociálního románu. Jeho osmnáct básní zhudebnil v roce 1865 Antonín Dvořák, bustu mu v roce 1883 zhotovil začínající sochař Josef Václav Myslbek (spatříte ji v bystřickém muzeu) a Pflegrova díla si vážil jeho spolužák Jan Neruda.
Karasínský rodák Pfleger Moravský, v Bystřici chodil do školy a krátce zde i bydlel. V Praze ho čekalo ryze německé prostředí, takže mladý student veršoval německy. Po roce 1848 se zdokonaluje v češtině a za pár let už publikuje. Od mládí trpěl tuberkulózou, proto se nemohl stát hercem a ani nedostudoval.
     Gustav Pfleger Moravský navázal v Praze množství literárních přátelství. Do deníku si zaznamenal vyprávění Máchova spolužáka o tom, jak Mácha omlouval svoji nepřítomnost v koleji. „Byl jsem na Mozartovu Rekviem, takové věci neslyší člověk vždycky!“
Jindy přiznal: „Byl jsem na popravě!“ Žádnou popravu neopomenul, hřbitovy a popraviště často navštěvoval.
V lednu 1859 dal Pfleger Sabinovi několik menších obnosů a poznamenal si do deníku, že Sabina chce nechat literární tvorby a přijmout místo na soukromé železnici. Připojil: „Nouze láme železo!“
Už 20. ledna 1859 si zapsal, že jestli jsou pravdivé informace o Sabinovi, které kolují mezi lidmi, tak je to hanebný podvodník a nezasluhuje žádné útrpnosti. Přitom byl Sabina kontaktován policií a získán pro spolupráci až v červenci 1859. Odhalen byl bývalými přáteli v čele s Nerudou, Hálkem, Sládkem, Grégrem až 30. 7. 1872.
Právě Pflegrovy kontakty se Sabinou mohly ovlivnit vznik libreta k opeře Prodaná nevěsta. A píseň z Cypřišů zhudebněná Dvořákem byla zase na startu opery Rusalka.
Že by měl karasínský a bystřický Pfleger prsty v našich nejznámnějších operách? V tomto směru počala bádat bystřická Společnost Františka Kroha, která je známá snahou o emancipaci mužů. Badatelé došli na svém aprílovém zasedání (1. 4. 2010) k závěru, že Dvořákova Rusalka i Smetanova Prodaná nevěsta pocházejí námětově z Bystřicka!
Co víme o Rusalce?
     Gustav Pfleger Moravský napsal básnickou sbírku Cypřiše, která vyšla tiskem v roce 1861. Verše zaujaly Antonína Dvořáka, který v roce 1865 napsal na Pflegrovy Cypřiše 18 písní. Skladatel tehdy miloval Josefínu Čermákovou. Napsal písně pro ni, ale Josefína se mu vysmála. Dvořák si vzal její sestru Annu a Josefína se provdala za hraběte Kounice. K Dvořákovi se hlásila, až se proslavil. Pak se dokonce označovala za inspirační zdroj! A zasadila se, aby sýpka ve Vysokém byla upravena pro Dvořákovu rodinu jako letní sídlo.
Dvořák tedy doprovázel mladší sestru Annu, která sametovým altem zpívala jeho a Pflegrovo: „Mé srdce často v bolesti se teskně zadumá…“ Což je jedenáctá píseň ze zhudebněných Cypřišů. A podle Zdeňka Mahlera je tato jedenáctá píseň vlastně Rusalčinou áriá o měsíčku.
Členové SFK pak jednoznačně ztotožnili Pflegrovu předlohu a Dvořákovu píseň s Rusalčinou árií. Jeden ze zdrojů Rusalky tedy má svůj počátek na Bystřicku.
     A jak je tomu se Smetanou? Ten pojal úmysl vytvořit národní komickou operu a libreto pro něj napsal Karel Sabina v roce 1863.
Badatelé ze SFK pečlivě prostudovali partituru Prodané nevěsty i se scénickými poznámkami Stanislava Staňka Doubravského, režiséra, jenž je v Bystřici nad Pernštejnem pochovaný.
     Jeník, syn Tomáše Míchy, se v jedné árii představuje slovy: „Zdaleka, pane, jsem! Zdaleka! Až z moravských hranic.“
A když prodává nevěstu, zpívá takto: „Zde můj podpis: Jeník Horák!“
     Jeník Mícha tedy pochází z Horácka, od moravských hranic. Pro badatele už nebylo těžké dopátrat, že Jeníkův rod pochází z Míchova! A jak na něj přišel Smetana? V odpovědi se zase skrývá Gustav Pgleger Moravský. Byl spolužákem pozdějšího libretisty Sabiny a do jisté doby se s ním i přátelil. Určitě spolu probrali leccos, i Míchu z Míchova, který rafinovaně prodal svou nevěstu!
Plodné zasedání Krohovců bylo zakončeno zpěvem Kecalovy árie: „Dobrá rada a peníze jsou dvě páky života, kdo jich rozumně užívá, ten se, ten se světem nemotá. To pivečko, to věru… a peníze… je nebeský dar, je nebeský dar!“


                         Hynek Jurman







OLEŠNIČSKÉ MEMENTO

     Kdo by neznal babický případ, kdy provokatér navštívil každého, kdo byl proti kolektivizaci! Úderem Státní bezpečnosti pak byli všichni odklizeni, celkem 15 mužů zemřelo a další skon-čili na dlouhá léta v kriminálech. Úplně stejný příběh, jen s trochu mírnějšími důsledky, se odehrál v letech 1952 - 1953 ve Křtěnově a Olešnici. Podrobně ho v knize „Olešničské me-mento“ popisuje Josef Novotný.
     Roli provokatéra tu sehrál bývalý partyzán, jenž si získal už za války pod přezdívkou Bezzubý Pepek jen tu nejhorší pověst. Křtěnov nebyl u partajníků dobře zapsán, protože už ve volbách v roce 1948 zde převažovaly bílé lístky, komunistů tu bylo nepatrně, do kostela chodili nao-pak všichni a nikdo nechtěl vstoupit do družstva. A tak tu Pepek navštěvuje od prvních měsíců 1952 většinu usedlostí, v noci se vetře do chalupy, tajně přespí a ráno navazuje kontakty. Tímto způsobem se dostal do 38 chalup, jen sedm jich zůstalo uchráněno. Přitom se na mnohých místech snažil nastražit zbraně. K ničemu jinému se ve své „ilegální“ činnosti nedostal. Minimálně ve dvou případech byl spatřen, jak vysedává na četnické stanici v Olešnici. Proto mu lidé přestali věřit a už koncem května ho považovali za provokatéra StB. Případ z Babic byl ještě v živé paměti a Pepek se choval přesně jako Ladislav Malý.
     Za této situace musel Pepek zmizet ze Křtěnova a svůj klíčový úkol, zabít nebo aspoň postřelit komunistického funkcionáře, splnil v Kunicích. Zde postřelil 15. 6. 1952 předsedu KSČ Karla Šafránka do levého ucha. Potom zmizel z Vysočiny nadobro.
Půda už ale byla připravena a nad ránem 8. 2. 1953 se začalo zatýkat ve Křtěnově, Kunicích, Prosetíně, Crhově a Ústupu. V této první fázi bylo zatčeno 16 občanů a další dva o něco poz-ději. Vesničané byli při výsleších biti, psychicky deptáni a ponižováni. Bylo jim vyhrožováno popravou. Pan Janča přišel po návratu z vězení o zrak a také o nohu, protože byl při výsleších tlačen na horká kamna. Výsledkem tohoto zacházení bylo bezhlavé podepsání přiznání ke všem možným zločinům.
     Pro zastrašení zemědělců z Boskovicka a Bystřicka byl zrežírován veřejný proces, který se konal ve dnech 17. - 19. dubna 1953 v sokolovně v Olešnici. Náčelník krajské správy v žá-dosti o povolení sliboval, že se procesu zúčastní „převážně funkcionáři KSČ a lidosprávy“, že proběhne „vhodný kádrový výběr obhájců“ a že u svědků i obžalovaných „lze předpokládat, že budou vypovídat, jako vypovídali do protokolů“.
V uvedených dnech tedy proběhlo v sokolovně divadélko s rovnou desítkou obžalovaných. Devět z nich se skoupě přiznávalo, jen desátý Matouš si počínal furiantsky a všechny spolu-obžalované sám usvědčoval. Tresty však byly přesto exemplárně vysoké. Josef Matouš a Josef Krejčí, jenž měl údajně nabádat ke střelbě v Kunicích, i když u incidentu vůbec nebyl, dostali trest smrti, Josef Janča doživotí, František Chudoba z Prosetína 20 roků, Alois Šafařík 19 roků, František Šafařík 17 roků, Ladislav Toul z Ústupu 17 roků, František Huk z Crhova 10 roků, František Kalas z Ústupu 10 roků a Pavel Toman z Ústupu 5 roků. Navíc následova-ly skoro u všech pokuty /v drtivé většině po 50 000 Kčs/, propadnutí všeho jmění a zákaz pobytu na okrese. Vystěhovat se musely rodiny Šafaříkovy, Jančova a Chudobova.
Zbývajících osm občanů ze Křtěnova bylo souzeno 26.8.1953 v Brně. Tresty byly mnohem mírnější, protože už nešlo o výstrahu ostatním. Vilém Kozel st. dostal 8 let, Augustin Kozel 7 let a ostatní od 1,5 do 5 let. Navíc samozřejmě pokuty, propadnutí poloviny jmění a ztráta občanských práv. I Pepkovi se jeho chlebodárci odvděčili, aby proti nim nemohl nikdy pro-mluvit. Byl oběšen na Pankráci 29. 8. 1953 a těsně před ním byl popraven i nevinný Josef Krejčí z Kunic.
     To vše popisuje ve své knize velmi podrobně pan Josef Novotný ze Křtěnova /nar. 15.2.1931 v Olešnici/. Absolvent SZTŠ, tedy další důkaz, že působivou knihu může napsat obyčejný zemědělec. Pracoval na ní intenzívně po tři roky, kdy musel hodně cestovat, korespondovat a studovat. Na posledních dvou stránkách dělal celý rok! Kniha vyšla v červnu 1995 poprvé a nyní se dočkala rozšířeného vydání!
Nevinným obětem z okolí Olešnice byla odhalena pamětní deska na sokolovně v Olešnici 28. 10. 1994...


                     Hynek Jurman







POCHÁZEJÍ DVĚ NEJZNÁMĚJŠÍ OPERY Z BYSTŘICKA?

Členové Společnosti Františka Kroha bádají nad tím, zda Dvořákova Rusalka a Smetanova Prodaná nevěsta pocházejí námětově z Bystřicka!
Co víme o Rusalce?
Karasínský rodák Gustav Pfleger Moravský napsal básnickou sbírku Cypřiše. Verše zaujaly Antonína Dvořáka, který v roce 1865 napsal na Pflegrovy Cypřiše 18 písní. Skladatel tehdy miloval Josefínu Čermákovou. Napsal písně pro ni, ale Josefína se mu vysmála. Dvořák si vzal její sestru Annu a Josefína se provdala za hraběte Kounice. K Dvořákovi se hlásila, až se proslavil. Pak se dokonce označovala za inspirační zdroj! A zasadila se, aby sýpka ve Vysokém byla upravena pro Dvořákovu rodinu jako letní sídlo.
Dvořák tedy doprovázel mladší sestru Annu, která sametovým altem zpívala jeho a Pflegrovo: „Mé srdce často v bolesti se teskně zadumá…“ Což je jedenáctá píseň ze zhudebněných Cypřišů. A podle Zdeňka Mahlera je tato jedenáctá píseň vlastně Rusalčinou árií o měsíčku.
Že by tedy jeden ze zdrojů Rusalky měl svůj počátek na Bystřicku?
A jak je tomu se Smetanou? Badatelé ze SFK pečlivě studují partituru Prodané nevěsty i se scénickými poznámkami Stanislava Staňka Doubravského, režiséra, jenž je v Bystřici nad Pernštejnem pochovaný.
Jeník, syn Tomáše Míchy, se v jedné árii představuje slovy: „Zdaleka, pane, jsem! Zdaleka! Až z moravských hranic.“
A když prodává nevěstu, zpívá takto: „Zde můj podpis: Jeník Horák!“
Jeník Mícha tedy pochází z Horácka, od moravských hranic. Badatelé už mají vytipovanou i obec na pomezí Bystřicka a Novoměstaka, z níž má Jeník pocházet. Vše by mělo vyjasnit krohovské sympozium na konci tohoto týdne. Určitě budeme informovat!


                  Hynek Jurman







ÚRODA TEXTŮ Z VYSOČINY

Nedávno jsem vydal tiskem Čítanku Vysočiny, kterou nyní upravuji pro rozhlasové vysílání. Aby byla stopáž každého dílu stejná, musím texty upravovat. Prozaiky většinou krátím a básníkům nové skladby přidávám. V několika případech dodávám i nové autory.
Díky tomu znovu čtu všechny ty krásné literární ukázky z Vysočiny a o Vysočině, probírám se tou krásou, znovu žasnu nad bohatou žatvou. Jak neskutečně dokázala Vysočiny inspirovat tvůrce a jak dokonale, různorodě a zajímavě to ti literáti dokázali napsat. Takový Jakub Deml či Josef Uher vás doslova vezmou za srdce, podobně i Kamil Viktor Jeřábek a Anna Marie Tilschová, slova Otokara Březiny mají rytmus not, Sychra či Hašek pobaví, filozof Klácel zaujme, Rilke či Orten potvrdí, že jsou mistry verše. A mnozí další.
Máme být na co hrdí, čítanka Vysočiny konce nemá…


               Hynek Jurman







KTERÝ JE POSLEDNÍ VLK Z VYSOČINY?

     V minulém článku jsem předeslal, že vlk zastřelený u Lísku 2. ledna 1830 nebyl posledním na Vysočině. A odborníka přes zvěř a vůbec přírodu, pana Stanislava Gryma, jsem nasměroval k Jinošovu. Tam měl být zastřelen poslední vysočinský vlk 28. března 1861. Vesměs se píše, že šlo o hubenou, vyhladovělou vlčici. Vážila jen něco pod třicet kilo při 150ti centimetrech délky a 75ti centimetrech v kohoutku. Zcela výjimečně se napsalo, že jde o vlka. V knize Tisíc let myslivosti (autoři Andreska – Andresková, 1993) se u tohoto „jinošovského“ vlka uvádí váha 71 liber (40 kg) a délka 113 cm.
     Pan Grym se hned na zámek do Náměšti nad Oslavou rozjel a úlovek prověřil. Klasickým měřením zjistil délku 129,5 cm a pak u praparátu především zjistil dvě zachovaná varlata a absenci mléčných žláz. Desítky pisálků neměly pravdu, jde o vlka! A ne zas o tak hubeného…
Ve stejný den, kdy pan Grym došel k jednoznačným závěrům, jsem připadl na jinou variantu posledního vlka na Vysočině.
V údolí Bobrůvky (Loučky) leží daleko pod Trenkovou roklí i Havlovem malá obec Skryje. V roce 2008 vydala reprezentativní knihu o svých zajímavostech. Sepsal ji tamější rodák Tomáš Šimek, který mimo jiné uvádí, že právě ve Skryjích byl zastřelen vlk 23. května 1917. Šlo by jednoznačně o posledního zastřeleného vlka u nás, ale…
     Stanislav Grym považuje dokumentaci v tomto případě za nedostatečnou, především mu chybí preparát. Případu nevěnuje velkou pozornost a napsal mi: „Víte jak to chodí s myslivci.“
     Ale třeba se ještě nějaká zajímavost vynoří z kalných vod našeho nevědomí…


               Hynek Jurman







POSLEDNÍ PERNŠTEJNSKÝ VLK
V jeho stopách po 180 letech

     Dříve jste u nás potkali vlka na každém kroku, máme plno pohádek i pověstí o Karkulce či muzikantovi ve vlčí jámě, máme tu jména Vlkov, Vlčatín, Vlčí kopec, Vlčí hrdlo a jiná. Když šelem ubývalo, evidoval se jejich konec. Tak byl v roce 1747 uloven poslední vlk Novohradských hor. Na Pardubicku byl poslední vlk zastřelen na panství častolovském roku 1840 v revíru ledeckém a vážil 98 liber (56kg). V roce 1756 byli na velkostatku vimperském uloveni vlci dva, poslední vlk v krumlovských lesích padl roku 1795. Pak se skoro 70 let vlk neukázal, až v roce 1862 byl uloven vlk v jindřichohradeckém okresu. Po něm následovali pouze odstřely na Šumavě 1865 a 1874. Druhého prosince 1874 byl u Knížecí Pláně zastřelen poslední šumavský vlk knížecím stavitelem Janem Štěrbíkem z Vimperka. Má tam postaven památník s datem odstřelu. Byl vycpán a tvoří exponát v loveckém zámečku Ohrada u Hluboké nad Vltavou. Poslední vlk v Čechách byl podle tradice uloven roku 1891, v Beskydech pak 5. března 1914 Františkem Ježem u Bukovce. I v tomhle nejvýchodnějším výběžku republiky má vlk pomník. Vlčí kámen tedy není jen specialitou Vysočiny.
     Rys, který byl vyhuben na přelomu 19. a 20. století, se k nám vrátil v roce 1946. Medvěd, vyhubený roku 1893, se znovu objevil v roce 1973. Od roku 1994 se opět pravidelně objevuje i vlk. Do Beskyd přišel ze Slovenska, je však velmi ohrožen nelegálním odstřelem. Odhaduje se, že k roku 2006 bylo v Beskydech přibližně 10 jedinců. Ojediněle se vlci vyskytují také v Rychlebských horách a v Jeseníkách, pozorování osamělých jedinců bylo hlášeno i na Šumavě. Střízlivé odhady dnes počítají s výskytem rysa do 100 kusů, medvěda u nás napočí-táte maximálně 5 kusů a vlka do 10 kusů.
     V lese za Lískem u Bystřice nad Pernštejnem najdete také Vlčí kámen. Byl zde zastřelen legendární poslední pernštejnský vlk. Deska z nedvědického mramoru (67 x 38,5 x 17 cm) na místě činu hlásá: „Zde byl 2. ledna 1830 zastřelen revírníkem V. Marzikem ze Stříteže vlk, který vážil 88 funtů a jest na hradě Pernštejně vycpán.“ Mnozí převáděli váhu 88 funtů do dnešních jednotek a někdy se od sebe poněkud lišili, protože pletli české míry s vídeňskými. Někteří počítali, že se funt (pfund) se rovná 613,75 gramů, výsledkem pak byla až neskutečná váha vlka rovných 54 kg. Jiní autoři použili místo vídeňské libry libru českou s nižší hmotností (0,51 kg), a tím došli k výsledku 44,9 kg. V poslední době se znalci shodli, že se na Moravě používala vídeňská libra, která se rovná 0,56 kg. Tudíž vlk vážil 49,3 kg.
Kámen dal název i blízkému chráněnému porostu kyselé bučiny Vlčí kámen.
     Kronikář Prudký z Roženeckých Pasek v roce 1928 označil úlovek za „obrovského vlka“. Když uběhlo přesně století od události, byl v roce 1930 citovaný pamětní kámen pořízen. Když uběhlo před pár dny rovných 180 let, vyrazili jsme 2. ledna 2010 k památníku a stanuli u něj ve čtvrt na čtyři, tedy na minutu přesně 180 let po vlčí záhubě. Udělali jsme pár fotek, postáli před pomníkem a vlka především politovali.
Osud „našeho“ posledního vlka lze vystopovat velmi přesně. Byl totiž vycpaný vystaven na Pernštejně a k němu pořízen dvoumetrový obraz od Franze Richtera s německým nápisem, jenž v překladu zní:
„2. ledna 1830 byl tento vlk namalovaný podle skutečnosti a coulové míry složen ránou na komoru na panství Rožínka v Českém lese, rovenský revír, střítežským revírníkem Václavem Maříkem (Wenzel Marzik) ve 3 1 hodiny odpoledne, poté co byl tentýž vlk 1. ledna 1830 zasažen karasínským adjunktem Thiermanem do levého předního běhu. Vážil 88 liber a měřil od předního po zadní běh 1 sáh a dva palce.“
Pan Stanislav Grym, lesní strážce na přírodní památce Květnice, vypracoval v prosinci 2009 zprávu o našem vlkovi. I on došel k hmotnosti 49,3 kg a zarazil se u délky šelmy. Pokud měřila od předního běhu k zadnímu 1 sáh a dva palce, jedná se při použití vídeňských měr o 194 cm. To ovšem není možné, kdyby tolik měřil od předního běhu k zadnímu, pak by i s hlavou a krkem musel měřit minimálně 250 cm a s ocasem by musel dosahovat nejméně 3 metrů. Tak velký vlk v žádném případě neexistuje. Již při zběžném pohledu na pernštejnský preparát je zřejmé, že vlk nemůže v žádném případě měřit od předního běhu k zadnímu 194 cm.
     V knihách, časopisech i na internetu se o něm píše jako o posledním vysočinském vlkovi. A téměř ve všech mapách! Ve skutečnosti šlo o posledního pernštejnského vlka, či posledního vlka Žďárských vrchů, chcete-li. Nebyl však poslední na Vysočině!
Když pomineme údaj z internetu, že v roce 1929 byl u Míchovy skály (2 km od vrchu Javoři-ce) zastřelen poslední vlk jihlavských lesů (www.hotel-uhrabenky.cz), protože jde o překlep a ve skutečnosti k tomu došlo už v roce 1829, stačí se vypravit k Jinošovu, kde najdete ve „vlčí aleji" uprostřed hlubokých lesů vysoký kámen s nápisem „VLK 1861“. Byl tu zastřelen po-slední vlk na náměšťském panství a zřejmě i poslední vlk na Vysočině. Jednalo prý se o hu-benou, vyhladovělou vlčici. Vážila sotva třicet kilo při 150ti centimetrech délky a 75ti centi-metrech v kohoutku. Když se hajný Švéda o jejím výskytu dozvěděl, svolal kolegy na leč. Zastřelili ho v Košíkovském lese na Zelený čtvrtek 28. března 1861 a vycpaný se nachází na zámku v Náměšti nad Oslavou. Místo připomínal dřevěný křížek, dnešní pomník později vztyčil lesní dělník Antonín Kafoněk.
A tím skončili vlci na Vysočině. Alespoň prozatím…

                     Hynek Jurman

KONFERENCE POLICEJNÍCH HISTORIKŮ
     V těchto dnech probíhá v Praze „IV. Konference policejních historiků“. Přesně před rokem jsem se účastnil III. konference i já s přednáškou „Smrt generála Luži a odveta na četnících“. Hlavní organizátor celé akce Radek Galaš ji označil za jednu z nejzajímavějších, těšila se značné pozornosti a s mnoha fotografiemi byla zveřejněna v reprezentativním sborníku z konference.
     Z ohlasů na tuto přednášku určitě stojí za připomenutí úmysl policejních historiků pořídit pamětní desku přibyslavským četníkům, kteří byli 26. 11. 1944 povražděni partyzány. Byla by tak oceněna jejich oběť, kterou přinesli v těžké době 2. světové války.
     Konference se tradičně koná v areálu Muzea Policie ČR, kde lze ve volných chvílích spatřit řadu pozoruhodných exponátů. Jde vlastně o názorné muzeum zločinu. Ve vitrínách spatříte posmrtné masky nacistických zločinců v čele s K. H. Frankem a Kurtem Daluegem, několik vitrin je věnováno sedminásobnému vrahovi Mrázkovi (dopaden v roce 1957 při obyčejné krádeži) a další zase sadistovi Pilčíkovi. Je zde předveden amatérský skafandr pátera Josefa Škopa, který se v něm pokusil překonat Labe u Hřenska, ale utonul. Příšerný osud měla i mladá dívka M.Š., kterou v roce 1951 pachatel zavraždil, rozřezal a v kufru poslal po Vltavě. Podobně skončila Otýlie Vranská. Její tělo bylo v září 1933 nalezeno ve dvou kufrech. Jeden ve vlaku v Bratislavě, druhý v Košicích. Ještě v roce 1955 došlo k případu několik oznámení, vrah však nebyl nikdy vypátrán. Oba tyto kufry a další související předměty také v muzeu najdete. Z novějších případů nechybí sud orlických vrahů a další otřesné doklady toho, čeho jsou také lidé schopni. Některé zajímavé artefakty jsem vyfotil.
     Do Muzea Policie ČR míří denně spousta školních výprav i jiných zájemců o věčný souboj zločinsků a vyšetřovatelů.

            Hynek Jurman

NA KOLE KOLEM BEROUNKY

Vážení přátelé, informace pracovníků infocenter berte opravdu, ale opravdu s velkou rezervou! Když Vás někam pošlou, vždy se zeptejte, zda cestu znají na svou kůži, jestli tam opravdu byli! Jinak dopadnete jako já na trase Karlštejn – Svatý Jan pod Skalou. Prý: „Po té červené značce můžete i s kolem! Bude to hezkých osm kilometrů, zkrátíte si cestu!“
     A tak jsem jel od krásného hradu praotce Karla po té červené! Kdybych si dal po silnici oklikou nějakých 60 km, bylo by mi lépe! Takto jsem musel přenášet kolo s těžkým báglem po kamenných schodech nahoru dolů, výstupky sotva stačily pro zachycení botaskou, nakonec se mi cesty postavily Bubovické vodopády, jak dosvědčuje snímeček. Zdaleka nešlo o nejhorší úsek na trase, přesto mě připravil o dosti sil. I kolu vzal dost iluzí, neboť se po zbytek dne nechtělo pořádně roztočit. A tak jsem si jen prohlédl jeskyni poustevníka Ivana a zamířil do Berouna.
     Druhého dne jsem si dal v pořádném vedru stokilometrovou trasu kopci křivoklátských lesů a zdaleka jsem nebyl tolik unaven jako na té červené. Jel jsem hlavně po stopách spisovatelů. Především Oty Pavla. Poklonil jsem se mu v pamětní síni u přívozu V Luhu, pak se nechal od chalupy mlynáře Proška převést na druhý břeh a osvěžil se v nedaleké legendární hospodě U Rozvědčíka. Následovaly Týřovice spojené s Miroslavem Ivanovem. Dodnes schovávám dopis, který mi tento spisovatel kdysi z Týřovic poslal. Miroslav už je pár let po smrti a v Týřovicích o něm nikdo nevěděl! Aspoň z těch, s nimiž jsme se dal do řeči. A tak jsem šlapal zpět kolem Berounky a zastavil se až na Křivoklátu! Cesta chvátala strmě vzhůru, na hradě jsem trochu vydechl, ale další stoupání bylo ještě urputnější. A na kopci nad Křivoklátem byla dokonce vyznačena vrchařská prémie. Jen jsem ji překonal, už se kolečko rozjelo samo. Jako když nějaké to životní trápení skončí a konečně se trochu rozletíte! Jenže pohoda nikdy netrvá dlouho, zase už šlapu z plných sil, a tak je to vlastně až do Lán. Dlouho přitom kopíruji Lánskou oboru!
     Mířím ke hrobu TGM a jeho blízkých, mířím i k zámku a do Muzea TGM. Kdysi jsem se účastnil na Hradě recepce a programu, kde se na toto muzeum sbíraly peníze. Dnes už stojí a dostávám zde do notesu razítko s Masarykovou hlavou. A šlapu zpět do Berouna, abych naplnil tu stokilometrovou dráhu. A večer mířím s panem domácím Liborem do Hýskova na stejky. Hýskov se pyšní svým dobrým a ještě lepším rodákem, Františkem Nepilem.
     Dalšího dne mě čeká kochání z bývalého hradiště Tetín. Pohled je tu obzvláště půvabný, dějiny zase poněkud ponuré. Byla zde zavražděna svatá Ludmila. Fotím tu hradiště, výhledy i cenné kostely a šlapu poté stále vzhůru ke Koněpruským jeskyním. Pak se pustím přes Liteň zpět do údolí Berounky a jedu a jedu a jedu. Kopíruji železniční trať a stále přemýšlím, kde už sednu na vlak, abych překonal Prahu železničním ořem a zkrátil si tak cestu do Polabí. Jak tak váhám, dojedu parádní cyklostezkou po 53 km až na smíchovské nádraží! Jen poslední dva kilometry vedly plným (naštěstí zrovna ospalým) provozem i v sousedství tramvají. I s kolem pak zalezu do metra, vylezu z něj až v Letňanech a dost dlouho hledám cestu z Prahy. Oni ti Pražané toho také moc nevědí a vesnice za svými humny vůbec neznají. Ale nakonec se povede a já mohu po 80 kilometrech vzít na pohár Anežku, to nejmenší poupě našeho rodu. Táta má v televizi službu až do pozdního večera, my můžeme mlsat.
Další ráno šlapu do Všetat, vlakem si zkrátím cestu až do Přibyslavi a odtud šlapu k domovu. Léto a cykloputování budiž pochváleno! Jen ty pracovníky infocenter berte s rezervou…

1. Na Karlštejně jsem začínal…	2. …a na Bubovických vodopádech málem skončil. Vzhůru jsem musel s kolem v náručí!	3. Moje kolečko odpočívá před památníkem Oty Pavla. Vzápětí šup s ním na loďku.
4. Za přívozem Proškova chalupa!	5. U Rozvědčíka všichni jedí a pijí…	6. Křivoklát je prostě parádní!!!
7. Tetín má své kouzlo…	8. …a také odkaz sovětskému lidu!	9. Na konci pouti čekala Anežka s maminkou.

V MÁCHOVÝCH STOPÁCH

     Při pátrání po nesrovnalostech kolem máchovských dat jsem se rozhodl využít pobyt v Neratovicích a mezi vánočními a novoročními svátky odtud vyrazit do poměrně blízkých Litoměřic. Vyjel jsem z Neratovic vlakem v 9.51, ve Všetatech přestoupil na rychlík a v 10.43 jsem vystupoval v Litoměřicích. Čekalo mě půldruhé hodiny pěkné honičky.
     Nejdříve jsem omrkl městské hradby hned u nádraží a veden intuicí jsem došel na náměstí. Přitom jsem obdivoval mnohé věže a domy v čele s muzeem. V infocentru jsem se představil jako kolega z Bystřice, velký účinek to však nemělo. Paní vedoucí mi sice věnovala plánek města, ale pro můj záměr jít „po máchovských stopách“ mi moc rad nedala. Vlastně jen jednu – v muzeu mám zaplatit vstup, dostanu za to průvodce a ten mě zavede do Máchovy světničky.
     V muzeu však marně zvoním, ač mají mít zavřeno pouze v pondělí. Je sice čtvrtek, ale zde si udělali povánoční pondělí. A tak musím nalézat Karla Hynka Máchu sám.
     Máchovu knihovnu nechávám stranou, ale zastavuji se u Máchova divadla hned naproti muzeu. Na konci úzké uličky tam vidím sochu, a tak k ní honem uháním. Je to skutečně Mácha! Od sochaře Blažka. V roce 1936 byla odhalena k máchovskému výročí, ale o dva roky později přišli Němci a socha musela, podobně jako Máchovy ostatky, zmizet. Vrátila se až v roce 1946 a na svém místě přímo u divadla zůstala do roku 1996, kdy byla 27. září přemístěna sem, k Máchovým schodům.
Prošel jsem hbitě přilehlé parkány a na chvilku stanul před bustou spisovatele spisovatele José Rizala (1861-1896), jenž hrál významnou roli v dějinách Filipín. Dnes však není čas na zjišťování podrobností, fotím si aspoň pomník s rozsáhlým textem. Sešel jsem pak po Máchových schodech a díky radě místní chodkyně jsem si to namířil do Máchovy uličky. A brzy stanul před vinárkou Vikárka. Marně však zvoním, mohu objekt jen zvenku obdivovat a fotit. Nahoře v patře tu zemřel velký český básník! Zdi dominuje pamětní deska, datum na ní je však chybné. Básník měl podle ní zemřít už 5. 11. 1836!
     Vyběhl jsem vzhůru k biskupství, ke kostelu a na Dómské náměstí. Ale jak trefím ke hřbitovu? Darovaný plánek jsem před chvílí při focení někde vytrousil, a tak volám na kolemjdoucího: „Jak se nejrychleji dostanu na hřbitov?“ A hned se opravím: „...tedy ne, že bych tam chtěl skončit.“
Pán mi dává složitý popis, podle kterého kráčím dolů a hned zabočuji doleva. Což byla chyba, měl jsem odbočit nikoliv do první uličky vůbec, ale do první široké ulice. Takto mě mylná ulička přivede do míst, která si v duchu přejmenuji na místní Stínadla. Tato spleť uzkých uliček by se určitě zamlouvala i Foglarovi. Dojdu až k hospicu a na ostroh s vyhlídkou. Hřbitov nikde, k Máchovu hrobu se tudy nedostanu. Vracím se tedy zpět, zabočuji do správné ulice, a pak už pánův popis sedí. Zleva obcházím morový sloup, u zimního stadionu odbočuji vpravo a pak už šlapu vzhůru až ke hřbitovu.
     Hřbitovní plánek v první chvíli uniká mé pozornosti, a tak se ptám další paní na Máchu. „To musíte dolů do staršího hřbitova. Až přijdete k pomníku Rusáků, tak doprava a až dozadu!“
     Skutečně brzy najdu pomník Rudoarmějců, což je jakýsi keramický stan s pěticípou hvězdou, celý je modře vykachličkovaný. Prostě ohromný nevkus! Kráčím kolem něj dozadu a ještě scházím do nižší čáasti. Převažují tu německé náhrobky, hroby se tu samy otvírají, jen do nich štěrbinami vlézt! Míjím arcibiskupskou hrobku, v níž spočinul i Štěpán Trochta, a až u zdi vzadu vidím Máchův kenotaf. Tedy dodatečný pomník, u něhož neodpočívalo nikdy tělo. Radobýl za ním není pro mlhu vidět.
     Nedaleko pracujícího hrobníka se ptám na původní básníkův hrob a ten mi ukazuje kousek vlevo. Skutečně, jen o tři náhrobky níže od kenotafu je místo původního hrobu i s tabulkou. Slova na ní tentokrát mluví pravdu. Tedy že se básník 16. listopadu 1810 narodil, 6. listopadu 1836 zemřel, 1. 10. 1938 byl exhumován a 7. 5. 1939 pochován na Vyšehradě. A že je největším českým básníkem!
Proč má největší tolik chybně datovaných tabulek a desek, ptám se v duchu.
     Modlím se na tom památném místě a pak vše okolo fotím. A rychle letím přes celé město zpátky na nádraží! Mažu zase úžlabinou mezi Máchovými schody a Máchovou uličkou a jen pár set metrů odtud najdu ukazatel směřující na most k Terezínu. Hlásá, že do Prahy je to 64 kilometrů! Mácha tam chodil pěšky...
     Odjíždím ve 12.31 a přesně za hodinu jsem v Neratovicích. Nebyla to vůbec pohodlná procházka s planovaným posezením v hospůdce. Byla to štvanice s propocenou košilí!
Hodnocení výpravy?
     Zaprvé mne překvapuje, že v Litoměřicích mají Máchovým jménem pojmenovanou knihovnu, divadlo, schody, sochu, ulici, světničku i kenotaf, ale v městě chybí jakékoliv máchovské značení. A to jak přímo v ulicích, tak i na prospektech. A za druhé mi opakovaně vadí, že se u největšího českého básníka liší data na pamětních deskách. Aspoň u největšího by mělo být jasno, ne?

Máchova světnička	V patře zemřel	Místo původního hrobu

JEDEME DÁL...

          Vážení a milí čtenáři, přátelé!
          Je radost potkat milého, slušného člověka. Uvědomovali jsme si to možná mnozí právě kolem Vánoc, kdy jsme takových lidí, kteří nám přáli vše nejlepší, potkávali nejvíce. Jiní přáli maily, smskami, někteří stále píší. Jen během dvou dnů před Štědrým dnem mi pošta přinesla 17 gratulací. Chci ještě jednou všem znovu poděkovat!
          Že existují i lidé jiní, kteří sekají a trhají svátek nesvátek, se dozvídám z několika nezávislých zdrojů. Dokáží špinit na netu slušného člověka jen proto, že nesouhlasí s jeho názory. Demokracie jim vůbec nesvědčí, nedokáží adekvátně argumentovat v jakémsi rytířském klání názorů, a tak raději atakují zaměstnavatele, aby propustil z práce toho, na koho nemají věcné argumenty. To dostatečně svědčí o velikosti jejich charakteru. Či spíše o velikosti jejich podlosti. A když ani takto neuspějí, očerňují bez hlavy a paty tam, kde jim to někdo umožní. Což je málokde, prakticky už jen na jedněch stránkách, které já už řadu týdnů ignoruji.
          Nehodlám s takto podlými lidmi ztrácet už ani vteřinu času a vůbec s nimi diskutovat. Dal jsem slovo, že už ty dotyčné stránky nikdy neotevřu a je mi od té chvíle nevýslovně blaze. A prosím své přátele a známé, aby mě už dále o těchto podlých aktivitách neinformovali, mě to opravdu vůbec nezajímá. Jedná se stejně o pouhé dvě osoby smutných osudů a je v pořádku, že mě tyto postavy hodnotí negativně. Kdyby mě totiž právě tito dva pánové měli chválit, to bych se nad sebou musel hodně zamýšlet...
          Matematicky vzato: mínus krát mínus dává plus. A tomu jsem rád! A že jsou přitom hustí a nevybíraví? Jim je slušnost na hony vzdálena, zeptejte se třeba pana faráře! Nebo nejvyšších představitelů města. Člověk nejbližší mi napsal: „Netrap se kvůli nějaké diskuzi na webu, píše to nešťastný člověk. Nejlépe se tam vůbec nedívat. Trápíš se tím a on dosáhne svého záměru.“
          Tolik na vysvětlenou, proč jsem jisté stránky přestal sledovat a proč už celé týdny nereaguji.
Reagovat však chci na podněty kladné. Za rok 2008 jsem dostal zase řadu kladných ohlasů na své knihy. Chtěl bych touto cestou poděkovat alespoň těm čtenářům, kteří mi napsali obsáhlejší hodnocení mé tvorby. Jedná se o Mgr. Mirku Kašpárkovou z Brna, PhDr. Aleše Suchánka z Olomouce, Zdeňka Výtečku ze Žďáru, Mgr. Petra Vejrostu z Nedvědice, Františka Strnada z Teplé u Toužimě, Evu Lasákovou a Jitku Kmentovou z Prahy, Milana Ondrouška z Poličky, Blanku Halouzkovou s rodinou z Brna, PhDr. Hanu Bartkovou z Prostějova, Pavla Znamenáčka, Danu A. Cejnkovou z Velkého Meziříčí či Evu Kárlovou z Blanska a doc. dr. Jiřího Filku, CSc. z České u Brna.
          Když probíhala 12. dubna 2008 na Českém rozhlase 2 Praha anketa o knize na nočním stolku, volala jedna posluchačka sdělení, že má no nočním stolku Smírčí kameny od pana Jurmana. Byla to potěšující zpráva a naznačila i něco do budoucna.
         Totéž naznačilo kladné přijetí mé sbírky poezie „Skloňování“. Dlouho jsem s verši váhal, zvláště po příznivém hodnocení poezie svého syna jsem si nechtěl dělat ostudu (Michalovu sbírku naposledy hodnotily Literární noviny 33/08 – „Konečně má Bystřicko básníka...“ a jeho nové verše přinesly Literární noviny 44/08), ale nakonec jsem byl mile překvapen opravdu pozitivním ohlasem. Zacituji alespoň čtenářku Danu: „Jedním dechem přečetla jsem Tvou sbírku a jsem opravdu nadšena. Už dlouho krom dětského úsměvu mne neudělalo nic takovou radost jako právě Tvoje básně dnes. Výběrně a gratuluji a zdravím Všechny Tvé múzy. Ať Tě i nadále líbají a inspirují!“
          Ze všeho výše uvedeného jsem se poučil a vytýčil si jakýsi plán na rok 2009:
            1. Už nikdy plané a nechutné diskuze. Ty ať si vede ten, kdo nic pořádného neumí!
            2. Připravím 4. vydání knihy Smírčí kameny na Vysočině a doplním tam především nálezy z loňského podzimu, kdy jsem stanul u pěkné řádky nových kamenů.
            3. V nové tvorbě se budu vyhýbat politice a historii, neboť vše, co mi v těchto směrech leželo na srdci, jsem už publikoval.
            4. Přednost v mé tvorbě dostane lyrika milostná (k Vánocům jsem ostatně vydal nákladem 2 ks intimní sbírku „O jablko s Evou“) a též i přírodní, neboť chci dopsat texty k chystané knize fotografií z Vysočiny.
            5. Budu připravovat další vydání už dávno rezebraných pernštejnských pověstí.
            6. Úsilí upnu k sehnání finančních prostředků a vydání Čítanky Vysočiny.
          Všem Vám přeji hodně zdraví a zdaru v roce 2009!!!


     5. 1. 2009                                                           Hynek Jurman


PS:
      osobností Bystřicka“, je mi poněkud trapně, že figuruji v něčem, co sám pořádám. Jenže nešlo nevyhovět hlasu čtenáře z Bystřice, jenž mě navrhl. Nejde návrhy jedněch přijímat a druhých zamítat. Takže tam figuruji, už jsem hned po Novém roce dostal i první hlas, a to mi docela stačí. Nechci se vyskytovat v horních patrech ankety, a tak Vás všechny prosím, abyste mi hlas raději nedávali. Děkuji za pochopení.
      V úvodu jsem napsal, ?e je radost potkávat slu?ného elovika. Tak a? se potkáváme co nejeastiji!

O Fučíkovi



LHAL FUČÍK V REPORTÁŽI PSANÉ NA OPRÁTCE?


Reportáž psaná na oprátce byla přeložena do 90 jazyků a jen v češtině vyšla čtyřicetkrát. Do roku 1996 se dočkala na 330 vydání po celém světě. Julius Fučík ji napsal na 167 odřezků toaletního papíru od jara 1943 (podle odborníků začal psát 29.3., nebo 1.4., nejpozději 4.4.) do 9. června 1943 a text rozčlenil do 8 kapitol. Hned v roce 1945 text zdramatizoval Miroslav Horníček. Lídu Plachou v ní hrála Lída Plachá… Ve stejném roce napsal Jan Werich Gustě Fučíkové: „Julek napsal nejkrásnější knihu války…“ Asi jako poslední zdramatizoval pro svůj vojenský divadelní soubor Reportáž v roce 1981 autor těchto řádků. Text byl čtivý, bral za srdce, svěží jazyk líčil věrohodně dusnou atmosféru období kolem heydrichiády. Věrohodně?
Už od prvního zveřejnění totiž vyvolávalo dílo mnohá podezření. Ta však mohla jen těžko proniknout k tomu, kdo podrobně neznal okolnosti Fučíkovy ilegální činnosti, jeho zatčení a věznění. Tím méně k člověku, který na vlastní kůži protektorát nezažil. Přesto i mě některé drobnosti zarážely.
Třeba věta z první kapitoly, kdy měli gestapáci na Fučíka vybafnout: „Kdo je ještě členem ústředního výboru?“ Fučík totiž členem II. ilegálního výboru KSČ nebyl a fundovaný nepřítel to věděl. Souzen také nebyl jako člen ÚV, ale pouze jako jeho spojka! Chtěl být důležitější, okamžitě mě už tehdy napadlo.

Až po roce 1989 mohly zaznít naplno kritické hlasy na autora Reportáže. První úplné vydání provedlo nakladatelství OREGO v roce 1994. O rok později mohlo vyjít kritické vydání knihy. V roce 2008 i 1. vydání faksimile rukopisu. Náhle byly venku drobné i větší podvody v textu.
Občas se Fučík mýlil nevědomky. Někdy o nic nešlo, třeba v nesprávně uvedené posloupnosti poprav Miloše Krásného a Vladimíra Vančury. Jindy nechtěně ublížil. „Jeden z nejtíživějších Fučíkových omylů,“ napsali Al. Hájková a Fr. Janáček v komentáři ke kritickému vydání o Fučíkově tvrzení, že úkryt Jana Černého prozradila paní Pixová. Ve skutečnosti tak učinila Emilie Pikhartová a zemský poslanec Jaroslav Pixa i jeho syn Kamil, později ředitel Krátkého filmu, nepřestali jít až do konce života Fučíkově dílu po krku. Jaroslav pečlivě porovnal prvních 14 vydání a rozpoznal místa, kde se doplňovalo, měnilo, vynechávalo. Ostatně už ve 2. vydání bylo obvinění Pixové vypuštěno. Kamil Pixa ještě v roce 2008 v televizním filmu „Uvnitř vnitra“ připomenul, že český bachař donesl po válce jeho otci „Knihu příchodů a odchodů z Pankráce“. A fakt, že příchod všech zainteresovaných nastal až po Fučíkově výslechu, shrnul slovy: „Fučík mluvil. Prozradil všechno, co chtěli!“
Jaroslav Pixa uznal, že Fučíkova kniha je psána „mistrným pérem“ a že ji autor napsal tak, jak si představoval, že by se měl hrdina chovat. Prokázal mnohé Fučíkovy nepravdy. Od už zmiňovaného údajného členství v ÚV až třeba po větu o prozrazení své totožnosti: „Kdo jim to řekl? Jelínkovi? Frýdovi? Ti ani nevědí mé jméno.“
Riva však po válce potvrdila, že jak ona, tak i manželé Jelínkovi Fučíka znali a že také on věděl, že znají jeho pravé jméno. Fučík tedy lhal! Aby mohl očernit „Mirka“ Klecana a celou zradu hodit na něj. Jak píše Pixa, Fučík „všechna početná zatčení okolo svého případu strčil obratně v Reportáži do bot Klecanovi“. Lída Plachá byla u soudu svědkem toho, jak si Fučík s Klecanem vyčítali, kdo co shodil. Po válce řekla paní Javůrkové: „Četla jsi Reportáž? Představ si, že Julek tam udělal z Mirka úplného zrádce, ačkoliv ve skutečnosti vina Klecanova nebyla větší než vina Fučíkova.“
Pixa obvinil Fučíka i ze zatčení Bedřicha Václavka. Oba se scházeli každý čtvrtek v ateliéru sochaře Zdeňka Dvořáka na Letné a hned první čtvrtek po Fučíkově zatčení, 29. dubna, přišlo místo Julka gestapo! Opravdu pozoruhodná shoda! Václavek zahynul 5. března 1943 v Osvětimi…
Emanuel Blahout bojoval s Klecanem ve Španělsku a byl s ním v Pečkárně mnohokrát konfrontován. Po vydání Reportáže také tvrdil, že se „Mirkovi“ stala velká křivda. „Po jeho zatčení tu zůstalo mnoho lidí a celé organizace, které Jarda znal a řídil a o nichž na gestapu nemluvil.“
Z rozsudku nad Lídou Plachou ostatně plyne, že ji Klecan chránil, jak jen mohl, a jen proto byla osvobozena. Kdyby řekl pravdu, nestalo by se tak… Přesto Fučík napsal, že „Klecan vydal Lídu gestapu“.
V 1. kapitole také autor popisuje, jak po příchodu k Jelínkům vytkl přítomným neopatrnost, že se jich tolik sešlo najednou: „Buď budete dodržovat pravidla konspirace, nebo přestanete pracovat, protože takto ohrožujete sebe i jiné.“
Riva Friedová však potvrdila, že Fučík nic podobného neřekl. Chtěl v textu jenom zakrýt vlastní lehkomyslnost.
Kdyby zůstalo jen u výroby vlastního alibi, nešlo by o nic strašného. Horší však bylo, když začala prosakovat svědectví o těch, jimž Fučík svými výpověďmi hrdelně ublížil. Jako první se po válce ozval básník Sonnenschein.
Hugo Sonnenschein (1889 Kyjov - 1953 Mírov) byl česko-rakouský židovský básník, jenž skončil v Osvětimi, ale byl osvobozen Sověty a vrátil se z Moskvy s čs. vládou. Jako mladík byl spoluzakladatelem KSČ, ale v roce 1927 byl vyloučen coby trockista. Pracoval v odboji a netajil se domněnkou, že ho prozradil mučením oslabený Fučík, který dělal gestapu volavku. V roce 1945 Sonnenschein sepsal na žádost Slánského 12 stránek ospravedlnění o vztahu k Trockému. Dal tam i pět řádek o Fučíkově zradě. Jednalo se vůbec o první obžalobu Fučíka na papíře a její autor možná i proto nepřežil komunistický žalář na Mírově. Po 6 letech věznění tu zemřel na infarkt 20.7.1953.
Po válce komisař Böhm vypověděl (14.12.1946), že Sonnenschein byl konfidentem gestapa. V květnu 1945 vypovídal podobně komisař Leimer a v srpnu 1946 i Alois Hornischer. Už Václav Černý tyto výpovědi označil za účelové, nelze prý je brát vážně. Postižených však bylo daleko více.
MUDr. Miloš Nedvěd stačil sdělit své manželce cestou do Terezína, „že se z toho mohl dostat, kdyby byl Fučík nemluvil“. Doc. dr. Fischer v motáku z Pankráce napsal, že „Fučík na gestapu příliš mnoho mluví a že tím zavinil i smrt Vladislava Vančury a prof. Felbra“. Dášu Boršikovou usvědčil Fučík při konfrontaci, že se v jejím bytě scházel s jinými ilegalisty. Boršiková zapírala, a tak národní hrdina Fučík přesně popsal rozmístění nábytku v bytě, vysmál se jí do obličeje a obvinil ji, že je ruská židovka. Sekretariátu ÚV KSČ to po válce oznámila spoluvězeňkyně Boršikové Ludmila Linková, její oznámení se však ztratilo. Znovu tuto skutečnost vypověděla Linková až v roce 1968.
Zaměstnanec gestapa Václav Václavík varoval ven Jana Ziku, že Fučík mluví.
Jarmila Janovská-Potůčková, předsedkyně Komise stranické kontroly při ÚV KSČ, prožila otřes „nad prolhaným popisem chování „Mirka“ Klecana“. Znala už svědectví Rivy Friedové a Lídy Plaché. Byla při tom, když se Reportáž chystala do tisku, opravy tehdy vyráběli Bareš a Štoll.
Podle výpovědi komisaře Böhma svačil jednou s Fučíkem párky a během toho Fučík identifikoval Ziku. Jindy však stejný výpověď změnil v tom smyslu, že „Fučík jeho osobu neidentifikoval, poněvadž gestapu bylo jeho skutečné jméno již známo“. V Böhmových výpovědích byla v některých bodech prokázána nepravda, zřejmě se snažil zachránit si krk každým způsobem, a proto mohl líčit i vztah s Fučíkem účelově. I když také připustil, že Fučík mluvil. Vypověděl však, že pravé Fučíkovo jméno prozradil Klecan, čemuž aktivní odbojář a spoluvězeň Vladimír Vrána jako mnozí jiní nevěřil. Böhm si byl tak jistý svou pomocí vězňům, že se krátce po válce vrátil z Německa do Prahy. Jeho hlavní pojistkou byl právě Fučík. Přepočítal se však, byl popraven 2. května 1947… Pravda sdělená gestapákem se již tehdy vůbec nehodila.
O tom, že Fučík kouřil nad umírajícím člověkem na nosítkách a identifikoval ho jako Ziku, svědčila nepřímo i Marie Zápotocká. O Fučíkovi dále řekla: „Vím, že měl na Pankráci i v Pečkárně výsadní postavení. Sama jsem viděla, jak jedl párek a o podobném svědectví vím.“
Fučíkovou milenkou byla i herečka Elen Hájková, žena Zdeňka Štěpánka. Když odjel Štěpánek na natáčení Nezbedného bakaláře, Fučík se k ní bez zábran nastěhoval. I později se u ní skrýval a při zatčení měl u sebe její fotografii. Herečka musela proto také k výslechu a přátelům se svěřila: „Hrozné je, co se po Praze o Fučíkovi vypráví - prý vydal gestapu na šedesát lidí, svých bojových druhů.“ Tato pomluva se donesla až k Fučíkovi a reakcí pak bylo, podle Vladimíra Vrány, napsání textu o Mirkově zradě v květnu 1943 do Reportáže.
Fučík měl každopádně na gestapu mimořádné postavení, takové výhody třeba Klecan neměl.



Pokračování za čtrnáct dní.


Fučíkovy výslechy skončily v rekordním čase a do dvou měsíců po zatčení se stal „hausarbeiterem“ (jakýmsi uklízečem na chodbě), což vykonávali méně nebezpeční nebo spolupracující vězni. Vydrželo mu to prakticky celý rok. A byl to i zřejmě důvod, proč spoluvězni začali mít Fučíka v podezření a vzájemně se před ním varovali. Na „čtyřstovce“ bavil gestapáky zpěvem ruských i jiných písní. Sestry mu mohly do Pečkárny přinést švestkové knedlíky. A nově přicházejícím vyšetřovancům zde radil, že při výsleších něco říct musí, jak dosvědčovala Miloslava Ponertová. I Lídu Plachou a Baxovy vyzýval, ať se k něčemu přiznají. Někteří vězni psali po válce do Ústavu dějin KSČ, že si nedovedou vysvětlit, proč gestapo zacházelo s Fučíkem zcela jinak než s ostatními.
Redaktor Václav Běhounek byl svědkem toho, jak se před jeho výslechem gestapáci s Fučíkem hlasitě bavili a smáli. Anežka Valová dosvědčila, že Fučík dostal od gestapáků lepší cigarety a pak se smál tomu, jak do ní kopali a řekl: „Však ona bude mluvit.“
Pixa posbíral svědectví, že jen díky Fučíkovým výpovědím mohli být mnozí lidé zatčeni, že jen díky jeho protokolu mohli vyřídit celý „Mánes“ a také celé ilegální vedení KSČ. Fučík si prý chodil z Pečkárny volně pro cigarety, s Böhmem chodil po Petříně, Václavském náměstí i do věže Svatého Víta a v Pečkárně se stýkal se svou manželkou. Böhm vypovídal o šesti až osmi výjezdech po Praze, Fučíka bral do cukrárny i do hospod.
Když si shrneme všechna výše uvedená fakta, vychází nám: nedůstojné chování při zatčení, nestandardní postavení ve věznici, výpovědi proti mnoha spolupracovníkům. Pokud nechceme volit silnější slova… Darem z nebes proto byla pro Fučíka tužka! Mohl napsat svoji verzi, mohl se ospravedlnit a zůstat hrdinou. Pokud Němci zvítězí, jeho text nebude mít po válce žádný význam, dějiny přece píší vítězové. Pokud však dopadne válka opačně, bude tu jeho svědectví! Strana se už postará o jeho proslulost. I proto si musí dát záležet, musí to mít formu! Jediný zádrhel viděl ve svých výslechových protokolech. Pokud se po válce najdou, budou v rozporu s jeho Reportáží. A pro tento případ musí něco bystrého vymyslet! V závěru díla tedy uvádí svoji verzi, proč vypovídal. Samozřejmě tím údajně nikomu neublížil, naopak…
Dílo bylo na světě a čekalo. Na konec války, na své vykladače. Dozorce Kolínský upozornil hned po válce ústřední výbor strany, že dílo vzniklo. Rukopis se musel najít, Kolínského doprovázela při pátrání do Humpolce eskorta. Fučík sice připsal autorská práva tomuto dozorci, ale zbytečně. Kolínský vzpomínal: „Zacházeli se mnou jako s gestapákem… Chtěli mě zabít!“ Jeho byt byl vykraden a Kolínský skončil časem ve vězení. Jeho bratr padl jako partyzán v Řecku a jeho žena-Němka, Kolínského švagrová, byla hned po válce v Praze utlučena zuřivým davem k smrti. Kolínského sestra byla odsunuta z Jihlavy do Bavor a její dítě během odsunu utopeno v nádrži.
Když Kolínský spatřil jemu připsané dílo vytištěné, byl překvapen. Reportáž obsahuje mnoho protimluv a holých nemožností, je sebeobhajobou autora a obžalobou jiných. V době pro národ kritické měl její autor ve vyšetřovací vazbě neobvyklé výhody. Zřejmě si Reportáží tišil svědomí z toho, že na gestapu mluvil. A navíc se text pro tisk upravoval. Kolínský později poznamenal: „Nevím, kdo to dával dohromady, přepisoval a dopisoval, viděl jsem určitě v několika místech, že to bylo přepisováno, že to tak Fučík nenapsal, ale celou knihu si pamatovat nemohu.“
Rukopisu se hned po válce zmocnila Gusta Fučíková, která za svého života nikdy nedovolila do rukopisu nahlédnout nikomu cizímu. Víme už, že úpravy v textu prováděli Gustav Bareš a Ladislav Štoll, za změnami však stál především Slánský. Vědět o nich museli i Václav Kopecký a Klement Gottwald. A samozřejmě Gusta Fučíková, redaktorka všech vydání. V původním textu jsou provedeny škrty zelenou a černou tužkou. Kniha vychází stále dokola a v textech jednotlivých vydání jsou vynechávány nebo přidávány celé pasáže, odstavce, věty, jména či slova. Text Reportáže byl upravován tak, aby vznikl co nejpůsobivější obraz hrdiny, který nikdy při výslechu nepromluvil, a odolal všemu lákání i mučení. Některé pasáže „národní vdova“ nedovolí tisknout nikdy.
Klíčovými se staly 4 lístečky, které se nikdy nedostaly na veřejnost, a objevily se poprvé až v polovině 90. let. Z originálu textu vyplývá, že Fučík píše velice otevřeně, mimo jiné na sebe prozrazuje, že po jisté době (sedmi týdnů), začal na gestapu vypovídat a snažil se hrát dvojí hru, aby své vyslýchající uvedl na klamnou stopu a ochránil tak ostatní v odboji. Uvádí celkem 24 jmen lidí, které gestapu jmenoval, a to tak, že jmenuje již mrtvé, nebo dokonce konfidenty gestapa, aby proti nim obrátil podezření, a tím je zneškodnil. Jmenuje lidi, které se snažil zachránit - Nezval, Halas, Seifert, Neumann… Jmenuje i dva spolupracovníky, kterým svou výpovědí dokonce natolik prospěl, že byli z gestapa propuštěni (Jindřich Elbl a Božena Půlpánová ). Přiznává, že sám neví vše. Píše, že jej zradil jeho spolupracovník „Mirek“ (Jaroslav Klecan), což, jak se potvrdilo později, nebyla pravda. Přesně uvádí dobu, po kterou mlčel, uvádí i dobu, od kdy začal vypovídat, i důvody, které jej k tomu vedly.
V roce 1995 tedy konečně vyšlo kritické vydání Reportáže psané na oprátce. Nechyběly v něm do té doby vynechané pasáže, které mluví docela zajímavě:
„Teď snad potřebuje vysvětlení, proč já sám po nějaké době začal postupovat poněkud jinak. Sedm neděl jsem nevypovídal… Ale Klecan mluvil… A přišlo stanné právo. Hromadné zatýkání a popravy…“ A Fučík pokračuje v mystifikacích. Prý chtěl zachránit S.K.Neumanna, Halase a Olbrachta, kteří upadli v podezření, že psali články do Rudého práva. Z toho důvodu začal Fučík mluvit. Kdyby chtělo gestapo jmenované umělce zlikvidovat, nic by mu v tom nezabránilo. Ani výpověď jakéhokoliv vězně! Fučík však pokračuje:
„Mohl jsem je zachránit svým mlčením? Mlčet dál znamenalo nevyužít této příležitosti… Očekávali ode mne senzaci. Dal jsem jim ji tedy. Slibovali si mnoho od mého mluvení. „Mluvil“ jsem tedy. Jak, najdete v mém protokolu. Výslechy byly dokonce lepší, než jsem předpokládal… Dali pokoj české inteligenci. Docílil jsem dodatečně i propuštění Půlpánové a Elbla… Obrátil jsem jejich pozornost docela jiným směrem. Získal jsem důvěru a pokračoval jsem… Mohl jsem pak i přímo zasahovat do případů, které se sem dostaly, a tyto zásahy „nezůstaly bez následků“… Že jsem tím oddálil svou smrt, že jsem tím získal čas, který by mě snad mohl pomoci, byla odměna, s níž jsem nepočítal…“
A nezapomněl náhodou Fučík, že se hned v 1. kapitole Reportáže dušoval: „Což kdybych mluvil… ne, nebojte se, nebudu, věřte.“ A že ve 4. kapitole odsuzuje ty, kteří promluvili: „Ubozí slabí! Jako by to byl ještě život, byl-li zaplacen životem kamaráda!“ A hned obviňuje Klecana, že pověděl vše o práci mezi inteligencí: „Prohrál. Zběhl ze slavné armády a vydal se opovržení i nejšpinavějšího z nepřátel.“
Ale najednou je všechno jinak, najednou Fučík sám mluvil! Jen hodně naivní člověk skočí na to, že výpověď vězně „dá pokoj české inteligenci“. A že řadový vězeň „může zasahovat do případů“! To je vyloučeno a Černý, Peroutka a další to věděli, neboť poznali stejný kriminál jako Fučík. Ten přeháněl a balamutil. A nebyl žádný řadový vězeň!
Ti, kteří Fučíka znali, pochybovali o jeho vzornosti, jež by plynula z Reportáže. Rusko a Německo považoval za odstrkované země a jejich pakt za trvalý. Fučík byl totiž odchován stalinizmem a Stalin přece uzavřel s Hitlerem pakt, aby získal odklad a vydal mu i německé soudruhy, kteří utekli na Rus. A Fučík (dle Pamětí V. Černého) jen mistra napodoboval, aby také získal odklad. Byl to stalinský postup, uzavřel vlastně s vězniteli stalinskou dohodu. Stal se tragickou obětí svého Vzoru!
Až patologicky zajímal Fučíka problém zrady, hlavně u Sabiny. Jaroslav Pixa připomenul, že krátce před svým zatčením napsal Fučík právě Studii o Karlu Sabinovi. Podle něj Sabina uvažoval, že „zahyne-li, nikomu tím nepomůže. Za několik prázdných, nic neříkajících raportů, jež po něm policie žádala, bude moci nejen žít, nýbrž i dál pracovat na díle, které všichni opustili…“
Shoda Sabiny a Fučíka je v tomhle dokonalá!
(dokončení)
Václav Černý hned po vydání považoval Reportáž za sebeobhajobu, za osobní omluvu autora. Ferdinand Peroutka věděl, že v roce 1943 vyklepávali vězni na Pankráci morseovkou: „Pozor na Fučíka!“ Zveřejnil to v knize „Budeme pokračovat“. Peroutka gestapu odolal, přesto byl po roce 1948 obžalován ze spolupráce s nacisty. Fučík s gestapem spolupracoval, a stal se národním mýtem, připomíná Pavel Kosatík. Václav Černý srovnával své vlastní zkušenosti z protektorátního vězení s obsahem Fučíkovy knihy. A pochopil, že knihu někdo dodatečně redigoval.
Na jednu věc, pokud vím, ještě nikdo neupozornil! Pozorný čtenář najde i v řádcích, které nikdo netajil, spoustu zmínek, které dosvědčují, že Fučík byl mimořádně postaveným vězněm, že dokonce musel být na jiné pozici, než jen vězeň. Jak jinak by mohl téměř okamžitě znát osudy svých přátel a známých? Copak obyčejný vězeň, ba co víc, copak i obyčejný bachař a nižší úředník na gestapu jsou informováni o dalších osudech svých bývalých vězňů? Určitě ne! Přesto Fučík ví a v 5. kapitole „Postavy a figurky“ píše (na jaře 1943) o těch, kteří právě na jaře 1943 zahynuli (Jelínkovi, Vysušil), přesně ví a napíše, že z Marie Jelínkové nic nevytloukli a že Pepa Jelínek nepromluvil ani svázaný do kozelce, dokud „jsem mu nemohl říci nebo alespoň pohledem naznačit, co vypovědět může nebo jak má vypovídat, abychom vyšetřování zavedli“.
Představujete si to, jak obyčejný vězeň napovídá ostatním, co mohou vypovídat?
Ve stejné kapitole autor prozrazuje, že ví přesně, kdy byla dodatečně zatčena Marie Vysušilová a jak vypovídala. Že neřekla ani slova.
A hned v další kapitole „Stanné právo 1942“ píše: „Vracel jsem se na celu pravidelně pozdě.“ A spoluvězni Peškovi „pověděl jsem krátce, co je nového, kdo další padl včera v Kobylisích…“
Co dělal Fučík mimo celu, že se tohle dozvídal? Kdo se s ním byl ochoten vybavovat? Čím za to Fučík platil? Odpověď se nabízí snadno sama…
Kdo, proboha, informoval na jaře 1943 Fučíka o tom, že Miloš Nedvěd zahynul 23.3.1943 v Osvětimi? Představujete si také posla, který chvátá z Osvětimi, aby to řekl řadovému vězni Fučíkovi na Pankráci? A Fučík to v 7. kapitole „Postavy a figurky II.“ zaznamenává! A v kapitole 8. „Kousek historie“ Fučík prozrazuje, že věděl více než důvěřivý Stalin: „Při očekávaném útoku na SSSR…“ A Fučík zde dále uvádí:
„Honza Zika byl zatčen 27. května 1942… Nevěděli vůbec, koho to dostali do rukou. Teprve po 18 dnech zjistili jeho totožnost a umírajícího přivezli do Petschkova paláce k výslechu. Tak jsme se tam viděli naposled, když mě zavolali ke konfrontaci… Věděl jsem o jeho zatčení již 29. května.“ !!!
Vězeň, div ne přikurtovaný na kobce, ví o 16 dnů dříve než gestapo, že chytili Ziku. Je Fučík vševědoucí, má lepšího informátora na své kobce než komisaři v paláci nebo jen plácá páté přes deváté?
Z uvedeného plyne jednoznačně, že Fučík měl daleko do pozice řadového vězně, že jeho postavení na Pankráci bylo zcela výjimečné a že si tyhle výhody nemohl vydobýt ničím jiným než zradou!
Když tohle pochopíme, bereme další Fučíkova slova jen se shovívavým úsměvem: „Rok psal jsem si s nimi divadelní hru, v níž jsem si vyhradil hlavní úlohu. Bylo to někdy zábavné, někdy vyčerpávající, vždycky dramatické.“
Ale své dílo plné sebeobhajoby napsal Julius Fučík opravdu dobře. Konec vystavěl z pozoruhodných krátkých vět:
„Hle, i má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život. A v životě není diváků. Opona se zvedá. Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!
9. 6. 1943“


ZACHOVAL SE JULIUS FUČÍK STATEČNĚ PŘI ZATČENÍ?


S odbojářským hrdinou Vincencem Koutníkem, nositelem prezidentské Medaile Za hrdinství, jsem se sešel krátce poté, co dočetl můj román V zatáčkách. Hovořili jsme o něm a pan Koutník připomenul jednu tragickou epizodu, kterou jsem do románu zahrnul podle skutečné události. Pardubické gestapo bylo na stopě členům i podporovatelům skupiny Silver A a přišlo si i pro pana Truhláře. Ten zrovna pracoval s cirkulárkou. Než by se nechal zatknout, strčil krk pod kotouč a uřízl si hlavu.
„Národní hrdina Fučík to nedokázal, ač měl zbraň. Raději se nechal zavřít a pro gestapo dělal volavku,“ srovnával Vincenc Koutník.
A tím se dostáváme k náramnému tématu! Připomeňme si, jakým způsobem došlo k zatčení Fučíka a najděme odpověď, zda se dotyčný zachoval podle všech odbojářských zásad. A jaký byl vůbec Julius Fučík? Když se na problém svítí pořád jenom z jedné strany, objekt se nekriticky nasvítí, stane se z něj mýtus! Velký reflektor však vrhá i velký stín a některým lidem je z toho jednosměrného tepla zle. Nestačí se otírat, zalézají do stínu. A vidí pak jenom stín! Tak nějak je to s Julkem Fučíkem.
Komunisté z něj udělali idol pro mládež i dospělé. Neochvějného komunistu, skvělého novináře, spisovatele a málem i filozofa, statečného odbojáře. Člověka bez masa a bez kostí, postavu z jakési nedefinovatelné rudé hmoty. Jeho portrét se podával tak nevkusně, že ho generace přestaly brát vážně. Učily se o jakémsi Juldovi Fuldovi, z jeho ocejchování Sovětského svazu na „Zemi, kde zítra znamená již včera“ mohly mít akorát legraci v konfrontaci se vzpomínkami na hmotnou a mnohdy i morální úroveň osvoboditelů z pětačtyřicátého a s poznámkami turistů, kteří tu „zázračnou“ zemi mohli poznat na vlastní oči a nějakým omylem sjeli z oficiální trasy. A o Gustě Fučíkové se vyprávěla nechutná hádanka: „Co to je? Je to šedé a žije to z mrtvoly?“ A tak se dostávali ke slovu vyznavači Fučíkova stínu. Podle nich byl národní hrdina alkoholikem, děvkařem, lehkomyslným floutkem, zbabělým odbojářem, udavačem gestapa. Dosti rozmanitá hodnocení, že? Jak z nich vytesat chlapa z masa a kostí?
Fučík (1903 - 1943), od roku 1921 člen Komunistické strany Československa, byl levicovým novinářem a literárním kritikem. Právě jeho kritické práce jsou dnes ceněny nejvíce. Znalci píší, že jako novinář byl průměrný a v reportážích ze Sovětského svazu záměrně zkresloval skutečnost. Neviděl chudobu, zaostalost a hladomor na Ukrajině i jinde, nechtěl slyšet o politickém pronásledování a stalinském útlaku.
Uznání i po literární stránce sklízí Fučíkova Reportáž, psaná na oprátce. Právě ona společně s posledním půldruhým rokem autorova života je však zdrojem naprosté většiny sporů o Fučíka. Nikdo ji nebere jen za literární dílo. Je ztotožněna s diářem, odbojovým deníkem, testamentem.
Světově proslulá kniha byla přeložena do 90 jazyků. Fučík ji napsal tajně během několika měsíců ve vězení gestapa na Pankráci na jaře 1943. Rukopis dokonale promyšleného textu na desítkách lístků s minimem škrtů tajně z vězení pronesli dozorci Kolínský a především Hora. Kolínský, národností Němec, vynášel už dopisy Karla Bondyho, generála Eliáše, Urxe, Sinkuleho a ke psaní vybídl i Fučíka. Vedoucí dozorců Soppa však Kolínského podezříval a dal ho hlídat. Proto pomohl český strážník Jaroslav Hora.
Lístky s textem byly ukryty v Hradci Králové, pak v Potštejně, u Kolínského sestry v Jihlavě, nakonec v Humpolci. Zakopané v zavařovacích lahvích na zahradě…
Vzniku Reportáže muselo předcházet zatčení autora. Jak k němu došlo? Na jaře 1942 se Julius Fučík skrýval v bytě u Baxů. Když se 24. dubna vrátil z procházky, byl paní domácí varován, že dostala vzkaz. Dům, v němž bydlí Jelínkovi je prý hlídán, obchází tam podezřelý muž s bílou šálou. Co na to udělal ilegalista Fučík? Zasmál se tomu a vyrazil k Jelínkům! Bylo o něm dobře známo, že nedodržuje pravidla konspirace. Zika ho opakovaně plísnil za to, že za ním chodí do ilegálních bytů manželka Gusta. Fučík měl od strany jediný úkol: psát a redigovat ilegální tiskoviny. Ven měl vycházet pouze za tmy, protože byl v Praze příliš známý. A s revolverem dostal i pokyn, že se nesmí nechat zatknout bez boje. Nepřítel ho nesmí dostat živého!
Místo toho chodil Fučík volně po Praze a přehnaně se maskoval. „Fučík hrál s vášní sobě vlastní vlastně celý život. Strašně rád si hrál na jiné lidi. Když přešel do ilegality, dokonce se maskoval, upravoval si různě vlasy, nechal si narůst vousy a kulhal… Dost často ho bylo možno zastihnout v některé z kaváren, kde se scházeli divadelní umělci,“ zaznamenal národní umělec Vladimír Šmeral. Fučíkovi se běžně říkalo „dítě s plnovousem“.
Do bytu k Jelínkům docházel pravidelně, v domě žilo více jeho pomocníků. Před časem však seznámil v dobré víře odbojář Bartoň pana Jelínka s konfidentem Dvořákem, který usiloval o kontakt na vedení komunistického odboje. Jelínek začal tento kontakt domlouvat s Vyskočilem, ten však chtěl Dvořáka nejdříve prověřit. Jelínek měl proto další schůzku s agentem Václavem Dvořákem právě 24. dubna 1942 před biografem Na Míčánkách v Praze XIII. Na ni měl přijít i Vyskočil. Tento zkušený odbojář však místo pozoroval z okna nedalekého ilegálního bytu. Spatřil příjezd gestapáckých aut a nenápadné rozmísťování Němců. Nebylo pochyb, Dvořák nastražil léčku! Vyskočil se samozřejmě neukázal, ale také Jelínek ve zlé předtuše na schůzku nepřišel! Past sklapla naprázdno!
II.:
Jelínek zůstal doma, ale nevaroval své hosty. Sešli se u něj doma manželé Friedovi, Jaroslav „Mirek“ Klecan a Fučík. Když se navztekaní gestapáci nedočkali nikoho před biografem, rozjeli se po desáté hodině večerní pro Jelínka. Takže žádná „náhoda“ a vyražení gestapáků „na vzduch“, jak psal Fučík v Reportáži…
Jelínkův byt byl v přízemí, oknem se dalo vyskočit do zahrady a zmizet v periférii města. Do rokle Jezerka to bylo jen pár kroků. Kdo by však myslel na nejhorší? Společnost popíjí v kuchyni čaj a příjemně diskutuje. Najednou zvonek! Nikoho přece nečekají. Zvonění je stále neodbytnější a k tomu rány na dveře! Určitě gestapo!
„Rudé právo strčte do kamen!“ volá Fučík a utíká s Friedou do zadního pokoje, kde vytáhnou zatemnění a otvírají okno. Dole u zdi však stojí jeden gestapák. Riva Friedová i ostatní hledí na Julka Fučíka, který nosí z příkazu strany dva revolvery. Čeká výstřel, čeká útěk, ale ono nic! Dveře odolávají poměrně dlouho. Klecan chce půjčit zbraň, Julek však odmítá a revolvery ukrývá do gauče. Osazenstvo bytu se vrací od okna do kuchyně. Konečně gestapo vylomí dveře a z předsíně vniká také do kuchyně. Spatří zde pět lidí, dva manželské páry a jednoho muže. Začnou na ně řvát a fackovat je. Šestou osobu nevidí, Fučík se totiž skrývá za dveřmi v pokoji. Začne se konečně bránit? Ne, zbraně přece ukryl do gauče a když jsou nalezeny, nezná se k nim! Vystupuje z úkrytu a pokojně se nechá chytnout za vous.
„Kdopak jsi?“ ptá se gestapák.
„Profesor Horák,“ zní odpověď.
U výslechu pak tvrdí, že zbraně patřily Klecanovi a že Klecan zastává důležitější funkci než on! Komisař Böhm to takhle prozradí Klecanově dívce Lídě Plaché. Böhm po válce při výslechu potvrdil, že ho Fučík mohl zastřelit, místo toho „strčil pistole pod podušku. Když jsem se ho později ptal, proč tak neučinil, řekl, že do zad nestřílí.“
Fučík za rok sám popíše okolnosti svého zatčení, dlouze bude vysvětlovat, proč se nebránil. V Reportáži tvrdí, že jednak nechtěl ohrozit lidi, kteří s ním v bytě byli, jednak že nedokázal střílet do zad nic netušící oběti, i když to byli gestapáci. Tento pocit ostatně potvrdili i bývalí parašutisté, agenti SOE, v Anglii specielně školení pro všechny druhy boje a zabíjení. Je pochopitelné, že jestliže tyto zábrany pociťovali i lidé takto cvičení, musely být pro humanisticky vychovaného intelektuála Fučíka prakticky nepřekonatelné. Kromě toho dva revolvery v rukou nezkušeného člověka by proti devíti ozbrojeným gestapákům zřejmě příliš platné nebyly. Přesto účastnice zatýkání Riva Friedová-Krieglová, která jako jediná přežila následné věznění a koncentrák, Fučíkovo jednání odsoudila. V mnoha pozdějších rozhovorech dává najevo své zklamání z Fučíkova chování, který zbraně vůbec nepoužil. Navíc odložením pistolí v cizím bytě uvedl domácí do smrtelného nebezpečí stejně jako kdyby střílel.
Fučík však za rok napíše své alibi: „Vystřelím-li, padnou dříve oni než já… Nebudu-li střílet, posedí si snad půl roku, snad rok a revoluce je vysvobodí živé. Jen Mirek a já z toho nemůžeme vyjít, budou nás mučit, ze mne nic nedostanou, a z Mirka? …Vystřelím-li, nic nezachráním, jen sebe uchráním muk, ale za to zbytečně obětuji životy čtyř soudruhů.“ A předem už ví, že sám nic neprozradí…
Také paní Jelínková v Terezíně potvrdila Marii Zápotocké, že Fučík zbraně nepoužil a při výslechu tvrdil, že mu nepatří.
„Nepokusil se ani o útěk, ani o obranu, naopak mi zastrčil pistole pod polštář. Tím mě vlastně vydal na smrt,“ svěřila se Marie Jelínková MUDr. Zdeně Nedvědové-Nejedlé. Přesně tak. Manželé Jelínkovi, Pavel Frieda, Jaroslav Klecan i Fučík válku nepřežijí. To se poštěstí jediné Rivě Friedové. Komu tedy Fučík svou bezradností pomohl? Když navíc v souvislosti s jeho zatčením bylo pozatýkáno přes sto osob a na šedesát z nich též zahynulo?
Všichni odbojáři byli zdrceni z Fučíkova chování. Tím, že na čas osazenstvo Jelínkova bytu přežilo, vešlo ve známost Julkovo chování. Nestřílel, zbraně zastlal do gauče, popíral, že jsou jeho a sváděl to na Klecana! Pošlapal tak Desatero, které sepsal Jan Černý. Kdo se vydal bez odporu do rukou nepřátel, byl považován za hluboko opovrženíhodného zrádce! Tolik instrukce komunistické strany. Podle ní byl Fučík zrádcem! Mírně řečeno…
Člen ilegálního ÚV KSČ Černý se i v Terezíně vyjadřoval o Fučíkovi, „že se nehodil pro ilegální práci a na gestapu mluvil víc, než se od něho očekávalo“.
Když se Kolínský bál, že na Fučíka šijí boudu, Fučík sršel sebevědomím: „Žádný strach, tahám je za nos.“ Dozorce Antonín Kolínský, který sehnal malou tužku i papír a umožnil tak vznik Reportáže, o Fučíkovi pověděl: „Život ho dosud ušetřil fyzických ran a pak byl bit opravdu hodně. Nejen rány, myslím, že daleko více na něj působilo ponížení, které utrpěl. Fučík mluvil, nevydržel.“

O Bezručovi


ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ - z chystané knihy OMYLY TRADOVANÉ

1. NAPSAL SLEZSKÉ PÍSNĚ PETR BEZRUČ?
Jak zareagoval Vladimír Vašek na prozrazení svého pseudonymu? Roztrpčený se stáhne do ulity a k úspěchům zůstává podezřele chladný. Začínají se ozývat hlasy, že Vašek-Bezruč není skutečným autorem básní. A je i naznačeno, kdo by jím měl ve skutečnosti být. Jde o někdejšího Vaškova přítele Petra!
Od 29. října 1891 pobýval nedostudovaný filozof Vašek (v dopise Herbenovi z roku 1910 se sám označil za „zběhlého studenta, který nesvedl zkoušek“) v Místku jako poštovní úředník. Spřátelil se tam s místním básníkem Ondřejem Boleslavem Petrem (1853 - 1893). Oba píší básně, vyměňují si je a jsou rádi za vzájemné rady a postřehy. Petr pocházel z Bruzovic u Frýdku a pro okázalé češství a odpor k němčině byl vyloučen z německého gymnázia v Těšíně. Přechází na učitelský ústav a stává se v rodném kraji kantorem, ale ze stejných důvodů je propuštěn. Opouští ho i jeho láska, prý „nejhezčí děvče od Těšína“. Jako rebel pracuje v ostravských dolech, později putuje s divadelní kočovnou společností po venkově. Poznává tak širý kraj kolem Těšína, Frýdku, Ostravy, zná těžkou lopotu v dolech, zná do puntíku národnostní útlak i bídu na každém kroku. Tyto pocity zapisuje do ostrých veršů. Jako vášnivý herec pak opouští rodné Těšínsko. Nakonec jej sice podporuje bratr Jan, úspěšný advokát ve Frýdku, ale Ondřej Boleslav Petr ve svých čtyřiceti letech umírá. Nevylučuje se ani jeho sebevražda! O téměř 15 let mladší Vašek se vrací ve stejném roce 1893 do Brna. Zřejmě s Petrovou literární pozůstalostí, po které se už nikdo nepídí, nikoho ty verše nezajímají.

Ze vzpomínek sestry i švagrové O. B. Petra víme, že básně psal už od studentských let. Podobně činí jeho bratr Jan a pod vlivem Boženy Němcové i sestra Beatrice. Kam se však poděly Petrovy básně? Pro veřejnost se zachovala dodnes jediná v Bezručově památníku v Opavě. Znalci označili její úroveň za nevalnou a na základě tohoto jediného vzorku usoudili, že Petr nemohl napsat Slezské písně. Jako by jim nevadil hojný výskyt nevalných básní u Vaška! Přitom ta jediná zachovaná báseň svědčí o tom, že ji Petr napsal ještě jako student, kdy uvažoval zřejmě po vyloučení z gymnázia, že zůstane na rodové usedlosti („tam pevně v půdě zakotven a na svém chci i já státi dál“). V rodině jeho básně nezůstaly. Po nešťastné Ondřejově smrti o ně doma nikdo nestál, mohly být považovány i za příčinu jeho úmrtí. Jan Drozd je přirovnává k provazu v domě oběšence…
A za necelých šest let se objeví na veřejnosti verše Petra Bezruče. Chtěl si anonymně vyzkoušet účinek přítelovy poezie? Pokud ano, po nečekaně kladné reakci už nelze couvat. V roce 1903 vycházejí tyto básně souhrnně pod názvem „Slezské číslo“, ovšem bez udání jakéhokoliv autorského jména. A o šest let později dostávají v novém vydání definitivní název „Slezské písně“. Zase bez udání autorského jména a také bez vyplaceného honoráře! To už klíčí podezření, že spolehlivý státní úředník Vašek využil a vydával za své verše Petrovy.
Básně jsou totiž v jedné rovině také místopisem celého okolí, které Petr dobře znal a které naopak Bezruč za necelé dva roky nemohl poznat zdaleka kompletně (dědiny za Bohumínem ad.), i když chodil velké túry. To Petr byl pronásledován za své vlastenectví, nikoliv Bezruč. To Petr znal důvěrně hornické prostředí! To on nenáviděl cizí řeč. Slezské písně už na první pohled vyplňují životní obzor Petrův a zcela se rozcházejí s obzorem Bezručovým! Vždyť tomu němčina vůbec nevadí, oddaně slouží státní moci, své dívce píše jenom německy a dokonce jí napíše, že si najde jiné místo v nějaké německé vesnici na jižní Moravě. Představuje se i německým jménem Richard Böhm a na veřejnosti mluví německy, prý aby nebyl poznán! (Závodský, Studie, s. 32). Vyskytuje se příliš mnoho rozporů mezi dílem a postojem autora. Nebyl by však prvním autorem dvojí tváře. Horší je, že se vyskytují hluboké rozpory i v díle samotném.
Víme už, že Vašek-Bezruč měl Petrovy básně. Často spolu popíjeli, diskutovali, půjčovali si verše. Vašek byl zběhlejší v českém pravopise, pomáhá tedy kamarádovi s opravami. V Místku na poště sloužil s Vaškem i František Losík, jeden ze synů Tomáše Losíka na pozdější brněnské adrese Novosady 49, a ten vyprávěl Miroslavu Ivanovovi, jak chodili do Besedy na Ostravské ulici. S nimi i advokát dr. Petr, podle kterého prý si dal Vašek básnické křestní jméno. To byla ovšem domněnka Losíkova. Připomínal i přítomnost advokátova bratra, jenž tehdy pracoval u dr. Jana Petra jako úředník, ale ani slovo, že by tento psal verše! Losík o tom nevěděl. Důležitá je i další Losíkova poznámka: „Básně v té době ještě Vladimír nepsal, to až později v Brně.“
Není to pravda, Bezruč psal, ale nijak skvěle, takže s výjimkou Petra svou tvorbu asi nikomu neukazoval. Kdyby tehdy psal dobré verše, věděl by o nich asi i kumpán Losík, jenž měl k Bezručovi blízko, k Petrovi pak mnohem méně. A pokud básně z pozdějších Slezských písní nenapsal Bezruč okamžitě po otřesném prožitku v dolech či vůbec ve Slezsku, těžko si mohly podržet potřebnou údernost verše, kdyby vznikaly s několikaletým odstupem…
Pokusme se uspořádat důvody, které hovoří pro autorství Vladimíra Vaška a také důvody opačné. Těmi začněme. Co tedy zpochybňuje autorství Vaškovo-Bezručovo, co už století budí podezření?


1. Skutečný autor musel poznat kraj na Těšínsku i tvrdý život v něm důkladně, na vlastní kůži. Do tak silných veršů se nedalo jen stylizovat pod dojmem jedné exkurze. „Osudy kraje, představované v osadách a rodech, zná Bezruč znamenitě,“ naznal Vojtěch Martínek (sborník „Bezručův hlas“, Praha 1940). Všiml si toho i Fr. Sekanina: „Nesmírně mátlo, že se Petr Bezruč v první době svého tajemného ukrývání důsledně představoval jako rodný syn Těšína („Těšín mi hleděl v kolébku“ - „Já prvý jsem z toho od Těšína lidu…“). Nesmírně mátlo, že se Bezruč velmi často oblékal do roucha havíře, kovkopa, dokonce kovkopa škaredě zmrzačeného.“ („Petr Bezruč“, Praha 1937). Autor zachází do detailů, jakým je třeba bartovská krčma. Vašek nejen nemohl při své práci a pravidelném vysedávání u sklenice stačit obejít všechny ty dědiny, některé vzdálené přes 40 kilometrů od Místku, ale především neměl čas zjistit, jak postupuje v zapadlých dědinách třeba úřadování v němčině („kde zhasli a kde hasnou“), k tomu mu na rozdíl od místopisu nepomůže mapa, k tomu by potřeboval přebývat na místě aspoň řadu let. A těch míst je mnoho!

2. Je podezřelé, že se později snažil Bezruč tento dojem setřít opakovanými úpravami veršů. Například do básně „Návrat“ přikomponoval dodatečně strofu o Dombrovském psu, tedy o zvířeti Vaškových sousedů v Háji a tím báseň z Těšínska posunul na Opavsko. Těmito úpravami, podle Králíka, „propadla se snová krajina těšínská a vystouply spodní vrstvy, Brněnsko a Opavsko“. Především tím zametl další možnou stopu po Petrovi, jenž na rozdíl od Bezruče měl skutečně „rodnou ves“. A Bruzovice, Petrovo rodiště, skutečně odpovídají popisu v básni, jak dokázal Jan Drozd (s. 37). Kostel tam mají ve svahu, mezi usedlostí a kostelem hřbitov… Báseň je psaná v ich-formě, ale poslední sloka už ne. Vašek byl ještě příliš mladý na to, aby bilancoval zbabraný život, a tak přidal verše o sešlém muži, který „sehnutý z dědiny šel“.
V básni Hrabyň autor vzpomíná, jak chodil s otcem v procesí na slavnou pouť. Jak ho otec vedl dolem a horem, šli tedy dlouho, a říká doslovně, jak šli „my od Těšína.“ Dlouho od Těšína mohl jít Petr, ale nikoliv Vašek, jenž žil v těsné blízkosti Hrabyně. Nemohl tedy jít s procesím z Těšína na Hrabyň!
Podobně opakovaně přepracovával třeba strofu z básně Hučín. Původně básník mínil vždy ztracené mládí, lásku, uplynulý život. Pozdější úprava třetí sloky hovoří jen o hlupácích, kteří „truchlí pro děvče, jež nelze míti“. Výsledek byl tak strašný, že se na výzvu kritiků nakonec autor vrátil téměř k původní verzi. Tohle tápání vedlo k názorům, že Bezruč prochází těžkou vnitřní krizí a že pochybuje o smyslu umělecké tvorby. Na svých změnách trval i přes nesouhlas kritiky a čtenářů. Hrozilo znehodnocení celého díla, proto se svolávaly konference. Editoři se později rozhodli vydávat Slezské písně v jejich prvotní podobě, resp. v podobě z roku 1928. Jde o naprosté unikum, běžně se ctí poslední verze. V případě Slezkých písní je tomu naopak. Z dalších autorských úprav po roce 1900 je třeba vzpomenout zesilování nářečních prvků, příklon k údajné lidové jadrnosti a odstraňování poetizmů. Podle kritiků „filolog zvítězil zde nad básníkem“ (Závodský, Studie, s. 102).
V básni Ondráš autor píše: „Bratře Ondro, z tvé jsem krve, z tvé ojčizny, od Těšína.“ O. B. Petr byl od Těšína, byl ze selského rodu, tedy je sbratřen se zbojníkem rodem i podle jména. Ne tak Vašek.

3. Jan Drozd (s. 39 - 42) dokazuje, že mnohé básně Vašek vůbec nepochopil a upravoval je zcela nesmyslně. Což by se nestalo, kdyby byl skutečným autorem! Například dělnice se podle Drozda v básni Z Ostravy do Těšína vracely ze šichty „z Pětvaldu do Těšína“, ale podle pozdější úpravy „z Ostravy do Těšína“! Nemyslitelná vzdálenost na docházení na šichtu! I kdybychom připustili, že šly jen do Blendovic, jedná se cca o dvacet kilometrů! Ještě horší je úprava básně Vrbice. Původně hovoří o smrti, která je „bezlesklých očí“, tudíž je slepá, dotkne se nahodile ledaskoho. Ovšem Vašek upravil „bezlesklé oči“ na „bezlesklé vlasy“! „Mohl tu báseň napsat, když ji tak zmršil? Absurdní,“ míní Jan Drozd.

4. Už Jan Vondráček v roce 1913 („Poezie Petra Bezruče“, Praha 1913) vyřkl opodstatnělý názor: „Čísla nejsilnější vznikla společně najednou a jistě mnohem dříve, než byla uveřejněna.“ Ke stejnému názoru došel Oldřich Králík v roce 1947: „Na šedesát čísel ze Slezských písní vzniklo skoro jedním rázem.“ Tedy žádné letité shromažďování materiálu, ale tvorba z okamžitého pohnutí… Ovšem nejbližší lidé u Vladimíra Vaška nezpozorovali žádnou zvýšenou tvůrčí aktivitu. Jen génius by napsal v krátkém čase tolik propracovaných básní! Takovou tvorbu by před blízkými neutajil! K tomu zajímavý výrok Vaškův: „Kdybych napsal pět takových básní jako Škaredý zjev a Maryčka Magdónova po sobě, že by mne mohli vézt zrovna do Černovic.“A zrovna tak by ten génius nevyprchal beze stopy. Nebo zbývá druhá tradovaná možnost. Že někdo našel básně už hotové, napsané.

5. Zmíněný Vondráček ve sbírce napočítal 44 vesnic a měst na Těšínsku, 4 na Ratibořsku a pouhé dvě na Opavsku. Tedy zanedbatelné množství z Bezručova rodného kraje, zato drtivá většina míst z kraje Petrova. Proč Bezručovi nevadila germanizace na rodném Opavsku, kde byla mnohem urputnější než na popisovaném Těšínsku? Jedině proto, že Vašek čerpá podněty z již napsaných básní, nikoliv z reálného života (Drozd, s. 24).

6. Vladimír Vašek si psal německy se svou láskou, na rodném Opavsku navštěvoval převážně německé přátele a dával hodiny němčiny. I Herbenovi se chlubil, že se pokouší psát básně též německy. Tohle vše by autor „těšínských“ písní nikdy neudělal.

7. Králík v některých básních postřehl závan turizmu, např. v básni Blendovice („Blendovským hřbitovem jednou jsem šel, polské jsem počítal kříže“). Skutečný Petr Bezruč by nic nemohl počítat, „má těšínské hroby a svých 70 000 apodeikticky spočítaných“ (Králík: Kompozice, s.50).

8. Ve sbírce Slezské písně nelze nevidět několik kategorií básní, odborníci docházejí až ke čtyřem. Řada skladeb nese pečeť vlivu J. S. Machara, jde však o skladby pozdější. Není to případ „ohnivého jádra Slezských písní…,“ které jsou „nejpalčivější, nejúdernější“ (V. Martínek). A plné nesmlouvavé nenávisti. Že by ty první, bez Macharova vlivu, psal Petr? Mukařovský mínil, že verš Bezručův „je geneticky závislý na verši Macharově“. Oldřich Králík zjistil, že působení Machara na Bezručovu tvorbu kolem roku 1899 bylo „vcelku nepatrné“, ale „od roku 1903 se básník přímo ocitá v zajetí tohoto vzoru“.

9. Stejný kritik rozčlenil Bezručovu tvorbu na „těšínské písně“, „ostravské písně“, beskydské písně“ a „strofickou tvorbu“. Podle něj došlo uprostřed vlastního tvůrčího období Bezručova „k velkému zlomu, před nímž leží těšínské a větším dílem i ostravské písně, kdežto beskydské lze klásti zhruba za něj a rovněž valnou část uzavřené strofické tvorby“. Tedy příkrá změna v kvalitě tvorby!

10. Podobně prokázal Oldřich Králík nejčastější výskyt názvu Těšín u „prvního Bezruče“ a jeho nahrazování termínem Beskydy u „druhého Bezruče“ (Králík, O charakter, s. 73 - 74). To by samo o sobě nehrálo takovou roli, důležitější je jiná souvislost. Žár z původních „písní těšínských“ vyprchal, původ tohoto žáru musel být niterný. „Beskydské písně“ už jsou bez vášně. Jiný závěr zní, že „gigantický přízrak Petra Bezruče je domovem jen v první vrstvě Slezských písní, jíž přísluší jméno Těšínské písně“ (Králík, O charakter, s. 77).

11. Oldřich Králík se nebál vyslovit na svou dobu určitě kacířskou myšlenku: „Tím, že jsou nejméně dva Bezručové, dají se vysvětlit mnohé zdánlivé rozpory kritické.“ Autor nijak nevysvětloval, zda míní dvě či více fyzických tvůrců, či zda mu jde o několik duchů v jednom těle. Druhou možnost by však určitě blíže upřesnil… Pouze dále hovoří o Bezručovi „z Besed Času r. 1899“, což byl ten první tvůrce, kterého kladně přijali i Dyk, Jiří Karásek a Březina. Proti Bezručovým „pozdějším projevům“ (po cca 1903) už projevovali nesouhlas (Králík, O charakter, s. 87).

12. Podobně členili dílo Bezručovo i další znalci. Arnošt Procházka v Moderní revue 1913 dělil písně na ty, které „vytryskly spontánně z nitra rozjitřeného národnostním útlakem“ (ten, jak víme, vadil Petrovi, nikoliv Bezručovi) a na další, v nichž je Bezruč „sotva průměrným veršovcem, chabým ovladačem slova, obrazu a strofy, žalným básníkem“. Arne Novák už o deset let dříve u Bezruče našel „mělká čísla konvenčně imitující lidové písně (Kyjov, Koniklec) i lacině rozředěné alegorizace (Bludkovice, Bernard Žár, Chycený drozd)“.

13. Jádro „těšínských“ i „ostravských“ písní, o nichž se soudí, že je psal Petr, jsou psány v ich-formě, autor je aktérem, nositelem děje, hovoří s patosem a teatrální pózou. Prostě herec, kterým Petr skutečně byl. Cítí svůj marný boj, je tragickým hrdinou. V pozdějších básních je Bezruč jen pozorovatelem a komentátorem. „Není na jevišti, je v hledišti“ (Drozd s. 45). Je přízemní, bez patosu. Je chudší na umělecké prostředky, ale snaží se aspoň zmínkou dotknout Těšínska, i když se to do básně nehodí. Jiný kritik vystihl, že třeba básně Opava a Ligotka Kameralna pozorují boj „jaksi z odstupu, ze štábní pozorovatelny, že nenaráží hruď o hruď…“ (Králík: Kompozice, s.50).

14. Je pozoruhodné, že Vladimír Vašek měl k vrcholným „těšínským“ písním, tedy k těm nejkvalitnějším, odtažitý, ba přímo macešský vztah, zato se přimlouval o otištění těch zbývajících, tedy epigramů a podobných veršů, které však Herben netiskl.

15. Bezruč byl během místeckého pobytu nepochybně pod vlivem staršího bouřliváka Petra a pod vlivem jeho tvorby. Bezručova láska Doda potvrdila, že jí Bezruč říkal o jistém objektu: „Kdyby žil Petr, napsali bychom o tom báseň.“ Proč ji tedy nenapsal sám?

16. Verše o zmařené svatbě v básni Hučín nemohl prožít a napsat Bezruč, mohl však jimi svůj milostný osud popsat Petr. A nic na tom nemění zmínka v básni Návrat o tom, že se Maryčka provdala za barvíře z Frýdku. Stejné je to s básní Dombrová II., která musela vzniknout v době před Petrovým vyvázáním ze školy. Jde o stesk vlasteneckého učitele. Jak mohli vzít Vaškovi školu, když tento nikdy neučil?

17. Autor na mnoha místech připomíná svůj kajícný návrat po letech na rodné Těšínsko. „Po letech, po letech v rodnou mou ves vrací mne života příval,“ (Návrat). „Do ciziny odešel jsem,… po letech jsem přišel zpátky (Ligotka Kameralna) „V cizině žiju“ (Hučín). Po letech se vrátil od kočující společnosti Petr. Nikdy se sem z ciziny naopak nevracel Vašek.

18. Zajímavá proměna nastala i v některých méně podstatných náležitostech. Literární historikové například z veršů dešifrovali původně podrobný zájem básníka o místní šlechtu, ovšem v pozdějších úpravách už Bezručovi poněmčilí šlechtici nestáli za nenávist (Králík, O charakter, s. 66).

19. Literární historikové a kritici poznali v mladistvých básníci Bezručových „máchovský ráz“ (M. Hýsek), v prvních básních prý byl „Máchovi neobyčejně blízko“ (O. Králík). Ovšem samotný Bezruč se přiznal k četbě Erbena, Havlíčka, Čelakovského i Čecha, ale dodal, že „Máchův Máj mi byl již trochu cizí“. Máchův ráz byl určitě daleko bližší bouřliváku Petrovi. I ve Slezských písních oblíbený výraz „poslední bard“ vyčetl právě Mácha u W. Scotta („Píseň posledního barda“) a tento výraz zachoval českým čtenářům Karel Sabina ve svém Úvodu povahopisném. Ovšem Bezručovi-Vaškovi už byla tato četba „poněkud cizí“…

20. Zatímco původně psal Bezruč hlavně daktylem a jen ojediněle se objevil trochej, v jeho mladší tvorbě převažuje jamb a také básně strofické a rýmované. Zcela patrná změna stylu neušla žádnému znalci a většinou ani čtenáři. Je proto zcela jednoznačně stanovena „hranice mezi jádrem a okrajem Bezručovy tvorby“ a recitovány bývají „jen jeho básně o Slezsku“, jak už si všiml Hýsek („Tři kapitoly o Petru Bezručovi“, Brno 1934).

21. Už v roce 1892 posílal Vašek s úspěchem příspěvky z Místku do brněnské Nivy, ale bránil se chvále. Prý mu patří jen z dvaceti procent. Už tehdy s někým spolupracoval a není těžké uhodnout, s kým.

22. Bezruč byl plachý a vyhýbal se lidem, ale na druhou stranu toužil po slávě, jak svědecky doložil televizní film. Nebál se polemizovat třeba s Herbenem, Gebauerem, Martínkem. Vede otevřené polemiky, i když nemá pravdu. Chlubí se, že napíše román z poštovního úřadu. Tajemný a plachý je pouze, když jde o Slezské písně. Zajímavé proto bylo, že zůstával chladným k úspěchu svých veršů, že se vyhýbal uznání a poctám, odmítal i sebemenší honorář za básně. Jako jediný ze známých tvůrců natrvalo odmítl i podpis pod manifest spisovatelů v r. 1917 s odůvodněním, že Vaškův by byl zbytečný a Bezruč promluvil jen jednou. Když podepisoval svou knihu, vždy v ní něco opravil, prý pro případ možného soudu, kdy by se vymluvil, že podepsal jen tu změnu. Opravdu divný alibizmus tak nepodobný statečnému „sýčkovi z těšínské věže“. A když mu přivezl Zdeněk Nejedlý do Ostravice Řád práce, měl vyděšený básník utéct do lesů. Opravdu pěkný hrdina!

23. Když byl Vašek nařčen, že není skutečným autorem, vůbec se nebránil! Proti pochybovačům nikdy rázně nevystoupil. Je nepochopitelně odtažitý ke svým básním a dlouho se brání soubornému vydání. Dokonce popírá osobní zásluhu při vytvoření otřesných básní, např. v básni Úspěch. František Trávníček cituje Bezručova slova: „Čert ví, proč jsem stále čítán mezi básníky; já se té šarži dávná léta bráním… Kdybych básníkem byl, vzpomněl bych slov Otakara Březiny…“ V roce 1918 se vyhne schůzce s Vojtěchem Martínkem a jen mu sdělí: „Čtěte knížku, nehledejte autora. Donesla mi ta knížka tolik hořkých chvil, že jsem proklínal ty okamžiky, kdy jsem se zapomněl a pustil ty verše do světa.“ Už o šest let dříve odmítl přispět Martínkovi do časopisu Odra s obvyklou výmluvou, že už básně nepíše, má jen něco ve stenogramu, ale nemůže to přečíst! O jaké hořkosti je to řeč? Vždyť mu sbírka vynesla trvalou slávu! Že by svědomí? Být oslavován při vědomí, že sláva patří jinému, to dokáže s někým zacloumat. Ulehčil si větou: „Co jsme napsali, napsali jsme bezejmenní?“

24. V prosinci 1907 řekl Bezruč Vojtěchu Preissigovi, proč napsal ty verše. Dostal chrlení krve a myslil, „že se ztratím pod zem: hle, odejdu, a nikdo to neřekne…“ Neodešel takhle náhle právě přítel Petr a nebylo třeba „to“ říci i po jeho smrti? Říci „to jeho“? Aby to řekl aspoň „někdo“? Co když teď sám odejde stejně rychle, jako kdysi jeho otec Antonín? Pak už nikdo neřekne ani to jeho, ani to Petrovo! Podobně psal Bezruč i Stránskému, že po chrlení krve „zapomněl jsem se, porušil mlčení“. Zdůrazňuje, že vlastní osoba mu byla vedlejší, a když už byl „uhodnut, neměl zas co říci, zvláště, když se vykousal z nemoci“. Nebylo opravdu jiným důvodem, že už neměl co říci?

25. Původní Slezské číslo Besed Času obsahovalo 21 básní a knižní „Slezské číslo“ (obojí 1903) 31 básní. Do roku 1919 narostl jejich počet na 60, jubilejní vydání z r. 1937 jich přineslo 82 a 15. vydání z roku 1952 dokonce 88. Už v prvním knižním vydání jsou patrné první autorovy zásahy do textu. Básník však po odhalení odstoupil od pseudonymu Petr Bezruč. Nové výtvory se radikálně liší od prvních básní a tvůrce je už ani nepodepisuje původním pseudonymem. Literární kritici to konstatovali většinou zcela decentně: „…dunění podzemních sil nenabylo už nikdy své bývalé vulkanické síly a vření lávy pozvolna dohasínalo“ (Jaroslav Janů). Podobně přirovnal Bezruče k sopce František Sekanina: „Vychrlil skoro jedním rázem vše, co vychrliti musel a chtěl, pak už si jen časem zadýmal, tlumeně pod zemí zaburácel-, stareček utišený.“ I František Halas, když věnoval v roce 1940 Bezručovi báseň, jako by v rukopisné verzi připomínal to podivné ztišení autora: „Roste roste tráva / Řeřaví dál haldy / Kdo na jeho místo /Ztichl Garibaldi.“

26. Pokud opravdu Bezruč zveřejnil básně Petra, nemohl tak učinit za života jeho bratra, který mohl verše dobře znát! Advokát Jan Petr zemřel 9. 7. 1898. Za půl roku nato jsou „těšínské písně“ nabídnuty Herbenovi. Opravdu zajímavá časová shoda…

27. Ve stejném roce 1898 se zasnoubila Doda Besrutschová a od té doby na ni Bezruč zanevřel. Jiří Urbanec naznačuje, že i tato okolnost mohla zapůsobit na Vaška, aby vystoupil jako básník. A ještě k tomu pod příznačným jménem…

28. Volí si jméno Smil z Rolničky pro pět básní publikovaných v letech 1904 a 1906 (např. Labutinka a Papírový Mojšl), které se hluboce liší od obdobných čísel prvního období. Zde už sklouzává do příšerného rýmování: „svěsil krovky - napijem se kontušovky“, „židům přeje - pán se nevysměje“, „žernov mlýnský - chyť do zubů rýnský“, „mluví hromem - nad spáleným domem“, „jednou pane - z řádků vane“, „nemá věna - moje žena“, „útlých boků - sedm roků“, „v létě chodí - kdo chce vodí“ či „na ně háže - jinak káže“.

29. Výzkum v oblasti lexikologie dokázal, že slovník Vl. Vaška je blízký Smilu z Rolničky, Hrzánskému a dalším jeho pseudonymům (Neznámý, Kuba Stopěruník, H. Černý, B. Čermák, B. Šárek, Alter ego), nikoliv však „těšínským“ písním Bezručovým.

30. Jeho další produkce je umělecky zcela slabá. „Po roce 1900 je básník Petr Bezruč mrtvý,“ uvede O. Králík. Po odeslání svých vrcholných básní žije ještě 60 let, ale k „jádru“ Slezských písní se už nepřiblíží. „Je to voda a víno,“ napíše Jan Drozd (Drozd, s. 23). Vydává svou Stužkonosku modrou (1930), dílo z tvorby po roce 1900 snad nejlepší, ale stejně naprosto nesrovnatelné se Slezskými písněmi. A pak už píše ve verších jen příležitostné pozdravy a gratulace, jaké je snad schopen napsat každý druhý z nás. Zdeněk Vyhlídal se nebojí tuto produkci označit za „slabomyslné veršovánky“.

31. Po převratu v roce 1948 chodily Bezručovi anonymy, proč se nechá oslavovat, a proč nepomohl Englišovi a dalším postiženým novým režimem. Kostelecká sekretářka Zdenka Kadlecová-Tomášková pronesla na kameru, že mnohé oslavné básně pro Rudé právo psala sama a Bezruč je jen podepisoval. Podepsat cizí práci mu tedy nepřipadá nezvyklé. Trpký konec básnické legendy…



Podezřelých okolností autorství jsme tedy našli více než dost. Zkusme teď naopak najít důkazy, které by autorství Bezručovo připouštěly, či ještě lépe dokládaly.

1. Losíkovo svědectví v Ivanovově knížce vyvrací, že by Bezruč vůbec nepoznal hornické prostředí. Šlo však o ojedinělou exkurzi do dolu Ida v Hrušově, oba tam byli dost vyděšení a otřesení a Vladimír byl navíc uchvácen kletbami horníků. Nikdy na ten výlet nezapomněli! A ještě se jednou vypravili „do železárny Lipiny u Frýdku“ (dnešní Lískovec). Takže těžké prostředí Bezruč poznal, ale jenom jedinkrát, velmi povrchně, a protože se jenom díval a nepracoval, tak určitě nedostatečně. Autor se samozřejmě stylizuje často do čehokoliv, ale se zkušeností Petrovou se tento zážitek nedal srovnat.

2. Pravdou je také Králíkův postřeh, že symbolizmus „těšínských písní“ nepřipouštěl mnoho jiných variací, že tedy i bez vnějšího zásahu musel hledat autor nové formální prostředky. Určitě! Ale hned dodejme, že prostředky nalezené Bezručem jsou zcela pod úroveň autora Slezských písní.

3. Také názor, že Bezruč mohl psát současně dvojím stylem, tedy tzv. „těšínské písně“ a „epigramové verše“, řečeno s Herbenem, lze přijmout. Každý soudný autor by si však byl vědom jejich rozdílné úrovně a nehodlal by je publikovat společně. Jiná situace by ovšem nastala, kdyby pisatel jednu část odněkud převzal a druhou tvořil sám a nebyl si vědom tak obrovských rozdílů, vše by chtěl expedovat jakoby „z jedné dílny“. Naštěstí Herben zadržel některé verše i na desítky let. Některé třeba otiskl až v roce 1927, i když je měl dávno, neboť o nich psal už v srpnu 1899, že se mu zdají být slabší. Aby věc nebyla jednoduchá, prokládal stále Bezruč nové verše i staršími, s „nenapodobitelným tónem“, jak poznal Králík (O charakter, s. 49). Tím byl ovšem „zastřen posun Bezručovy básnické struktury“.

4. Také bylo dokázáno, že v básních vylíčená „valná část dějů odehrávala se po jeho (Bezručově) návratu do Brna“ (Králík, O charakter, s. 36). Řada konkrétních událostí určitě ano, ale většinu „těšínských písní“ takto datovat nelze.

5. U některých básní našli znalci „antické zabarvení“ (Závodský, Studie, s. 33), a protože Vašek studoval tři roky klasickou filologii, mají zato, že on mohl spíše napsat tyto skladby než Petr.

6. Oldřichu Králíkovi se zdálo podezřelé, že samotný Petr se svými verši u nakladatelů neprorazil, pokud je opravdu sám napsal. Jen dodejme, jak těžko často prorážela díla přímo skvostná, například Babička.

7. Při pokusu o chronologii Bezručových básní (ta není jednoduchá pro mimořádné publikační okolnosti veršů) posunul Adamus a následně i Králík (O charakter, s. 44 a Komposice, s. 43 - 55) vznik několika Bezručových básní až na konec století, tedy po smrti Petrově. Jde třeba o Maryčku Magdonovu (po 1895), Michálkovice (po 1897), Zem pod horama (po 1898), Ondráš (do 1899). Báseň Ostrava bývá považována za „zhuštěnou historii ostravského uhelného pásma až do krvavého výbuchu roku 1894“ (V. Martínek ve sborníku „Bezručův hlas, Praha 1940). Dělníci byli skutečně stříleni u jámy Trojice 2. května 1894, ale co když v básni vůbec nejde o popis této střelby? Co když jde o pouhou stylizaci? O proroctví? Vždyť i v řadě jiných míst se rozcházejí Slezské písně se skutečností. Reálná a básnická podoba Slezska jsou dvě strany jedné mince, která přece nechtěla a není pouhým popisem a výčtem. Pokud „teklo v ráz na Polské Ostravě krve,“ nemusí jít přece o střelbu do dělníků. Básník mluví za lid, kterému „za sto let… svaly v železo ztuhly“ a který se teď vzbouří i za cenu krve. Takový básník mluví ze srdce Ondřeje Boleslava Petra, báseň je datována špatně a mohla klidně vzniknout v Místku počátkem 90. let.
Mnozí čtenáři putují do Starých Hamrů, hledají tu hrob Maryčky Magdonové a postávají u její sochy. Jsou přesvědčeni, že Bezručova balada se na Starých Hamrech skutečně odehrála. V dopise ze dne 19. ledna 1949 však autor zaznamenal, jak k tématu přišel. Vystoupil s kolegou Studeným na Bílý kříž, kde vypili „ 1 litru (či litr?) ostré vodky“. Když nemohl Studeného vzbudit, šel sám pěšky do Místku. Protože začalo pršet, stavoval se „v každé krčmě na cestě, všude popíjel šňaps“ a v jedné té krčmě vyslechl od dřevorubce příběh o dívce, která byla obviněna z krádeže dříví, a skočila proto do potoka. Příběh prý dlouho nosil v duši, než jej dal do veršů. „Lokalizoval jsem to do Hamer - ale byl jsem tenkrát opilý,“ napsal Bezruč profesoru Stoklasovi (Strouhal, s.81). Další důkaz o tom, že báseň nelze ztotožnit se skutečností…

8. Řada bezručologů tvrdí, že Slezské písně nemohly vzniknout před rokem 1895. Vesměs jsou uváděny obecné důvody, že „to odporuje návaznosti na jiná díla a též uměleckým trendům“. Brání se tomu však třeba Jan Drozd, podle něj vznikly mnohé básně dávno před Vaškovým pobytem v Místku.
Sám chci uvést konkrétní důvod, proč by mnohé básně neměly být svým vznikem kladeny před rok 1895. Teprve toho roku se totiž stal novým pánem Těšínska arcivévoda Bedřich, který je ve Slezských písním nazýván markýzem Gérem, později Gerem. Netýká se jej jenom báseň Markýz Gero, ale jeho jméno objevíte minimálně v dalších 12 básních. Platí-li, že Gero = Bedřich, nemohly básně o něm vzniknout před rokem 1895 a tudíž je nemohl napsat Ondřej Petr, jenž zemřel o dva roky dříve. Bezručem je pak Vašek!
Ale pozor! Některé z těchto 13 básní psal určitě Vašek, třeba Den Palackého. Jiné patří mezi ty „těšínské“ či „buřičské“, jakých už nikdy později nebyl Vašek schopen. Třeba Maryčka Magdonova, Škaredý zjev či 70 000. V mnohých je výraz „markýz Gero“ jen vložen jako jakékoliv jiné jméno. Takže Vašek mohl klidně výrazem Gero nahradit jméno původně jiné, či spíše jinou přezdívku. Své pevné místo dané rýmem má Gero jen v básních Maryčka Magdonova („Gera - do klína drva“) a Pole na horách (noc táhne šerá - markýza Gera; čtvero - Gero). Buď tyto básně psal opravdu Vašek, nebo do nich zasáhl, některé verše upravil, jiné přidal. Zrovna i ty o Gerovi. Vždyť i bezručolog Doc. PhDr. František Hladiš, CSc. napsal před smrtí, že Vašek měl k dispozici obrovské Petrovo dílo, že z tohoto pokladu vybíral, „něco upravil, něco přestylizoval, k tomu přidal své básně…“ A též „při přepisování básní O. B. Petra lecčemu nerozuměl a také chybně opisoval….“ I Oldřich Králík došel na konci života k poznání, že je „skutečně ve Slezských písních hodně podivných věcí.“
Méně pravděpodobná verze zní, že některé básně o Gerovi napsal už Petr, pak tímto hrdinou ovšem nebyl arcivévoda Bedřich. Skutečný Gero byl saský šlechtic, jenž nechal v 10. století vyvraždit polabské Slovany. „Kdo koupil panství? Čí je to znak?“ ptá se básník v básni Návrat a hned si odpovídá: „Markýz Gero.“ Nemohl tak Petr označit tehdejšího pána Těšínska a Vašek jen pokračoval? Arcivévoda Bedřich (Fridrich) totiž ve skutečnosti nikdy těšínské panství nekoupil! Zdědil ho v roce 1895 po svém strýci, arcivévodovi Albrechtovi, jenž zemřel v únoru 1895. A s velkou slávou přijel do Těšína poprvé 1. července toho roku, aby o šest dní později vystoupil na Lysou horu. Bedřich byl dobrým hospodářem, legračním vojevůdcem, za úřední jazyk samozřejmě vyžadoval němčinu, ale jinak žádným ukrutným pánem nebyl. O všem důležitém rozhodovala jeho manželka Isabela, sám se věnoval především lovu a hospodářství. Skutečným „Gerem“ mohl být už jeho předchůdce Albrecht, nebo mohlo jít o pouhou obecnou ikonu, symbol útlaku, symbol nemilosrdného vládce a hubitele Slovanů. Pak ovšem mohly verše o Gerovi vzniknout dávno před rokem 1895 a mohl je spíše napsat Petr.
Gero byl v povědomí veřejnosti už od dob básně Svatopluka Čecha „Geronův smích“ a autor Slezských písní pouze postavu - ikonu uplatnil na slezské poměry. Možnost této obecné ikony je o to pravděpodobnější, že všichni ostatní utiskovatelé, boháči a majitelé těšínských majetků (Larisch - Laryš, Wilczek - Vlček, Gutmann, Rothschild, Nathan Löw), dokonce i panští úředníci (Hohenegger, Walcher-Uysdall, Hochfelder) jsou nebojácně jmenováni vlastními jmény. Markýze mohl z historické postavy asi udělat Vladimír Vašek, jenž už za pražských studií používal dle vzpomínek Františka Linharta se svými kolegy tituly markýz, vévoda, hrabě (Závodský, Studie, s. 76). V době zveřejnění básní byl už majitelem panství Bedřich, a tak mohla přezdívka přejít automaticky na něj bez ohledu na oprávněnost převodu… Navíc Bezruč Bedřicha skutečně nenáviděl, jak dokazují jeho dopisy Herbenovi (Králík, O charakter, s. 66). Ovšem Vaškovu korespondenci s Herbenem považoval Ludvík Novák „za krajně mystifikující“ (Novák, s. 156).
V původním rukopisném znění básně Den Palackého stálo: „- a jasný vévoda Gero.“ Jenže Herben, kterého Bezruč zmocnil k jakýmkoliv úpravám (!), jméno Gero vyškrtl a verš změnil na „a jasný vévoda říšský“. Později se ustálilo Bezručovo „a jasný Sir - markýz Gero“. Pokud tedy Herbenovo „vévoda říšský“ mohlo ukazovat na arcivévodu Bedřicha, původní „jasný vévoda“ už tak adresný nebyl!
Na závěr tohoto bodu uvedu perličku, jež dokládá, jak nepřesně pracují s fakty vzpomínky. Pan Losík popisoval Ivanovovi, jak se s Bezručem „vypravili do železárny Lipiny u Frýdku, co patřila arciknížeti Bedřichovi…“ (Ivanov: Historie, s. 201). Ovšem v té době (1891 - 1893) ve Slezsku Bedřich žádný majetek neměl!

9. Poiznal by Vladimír Va?ek autorství Slezských písní poed vojenským soudem, tedy tváoí v tváo rozsudku smrti, pokud by autorem nebyl? Tohle bývá bráno za nejsilnij?í argument zastánci Bezruee-Va?ka. Jen?e zbývá dodat, ?e Va?ek-Bezrue nebyl zateen za Slezské písni, ale za dvi básni, které skuteeni nenapsal. Jeho pseudonym a poípadné autorství Slezských písní s tím nemilo vubec nic spoleeného, v?dy? sbírka u? vy?la poed léty, dávno poed válkou. Bylo to spí?e naopak, Va?ek poiznáním k pseudonymu vypovídal ve svuj prospich (Drozd, s. 47)! Posudky jasni prokázaly, ?e autor Slezských písní není toto?ný s autorem pamfletu! Bezrue-Va?ek by byl dále podezoelým pouze v poípadi, ?e by autorství Slezských písní popoel. A ?e za kní?ku ?vyfasuji jednou vizení“ vidil Bezrue u? poed dvaceti lety, jak aspoo napsal Vincenci Eervinkovi 28. 2. 1919.

Bilancování Bezručových osudů by nebylo úplné, kdybychom vynechali právě naznačenou epizodu se slezským básníkem Janem Grmelou (1861 - 1932). Králík ho označuje za „literárního patologa“. Grmela se v Paříži snad i vydával za Bezruče a 1. 6. 1915 tam vydal protirakouské básně „Bratrům osvoboditelům“ a „Jeho Veličenstvu caru Mikuláši II.“ Podepsal je iniciály P. B.
Protože v předcházejícím čísle byla otištěna jedna báseň ze Slezských písní, nabyli zasvěcení přesvědčení, že autorem je zase Bezruč. Ten byl kvůli tomu zatčen 4. 9. 1915 a vězněn do 25. 2. 1916, i když odborný posudek dr. Jos. Karáska vyvrátil, že by byl autorem těch dvou vlastizrádných básní. Tímto se emigrant a dobrodruh Grmela nejvíce proslavil, i když se objevila verze, že verše podepsal původně písmeny J. G., ale redakce L´Indépendence Tchéque prý je změnila, aby vyvolala více nadšení pro odboj. Zajímavější je, že Grmela asi věděl o Petrově podílu na Slezských písních a držel se tak s Bezručem navzájem v šachu a nikdo nic nepodnikl. Ani tehdy se Bezruč neozval, když Grmela otiskl báseň Vrbice ze Slezských písní a podepsal ji Petr Bezruč. Grmela musel báseň znát a musel vědět, že skutečný autor je už přes dvacet let mrtvý a že se nikdo jiný nemůže k autorství hlásit. Bezruč se jindy hádal a soudil o maličkosti, tentokrát neprotestoval.

I básník Josef Holý (1874-1928) označoval Bezruče za svého epigona („…vzal ze mne celou techniku veršovou, vnější i vnitřní“) a jízlivě se mu poškleboval v tisku.
Vladimír Vašek se zase nehájil. A tak je autorství nesporně výjimečného díla stále plné otazníků, které se neztrácejí ani po sto létech. Příčiny náhlého zlomu básníkova uprostřed roku 1899 bývají vysvětlovány jeho chorobou, porušením anonymity a také Praskovým úvodníkem, kdy měl otcův přítel Vincenc Prasek „otřást gigantem“, neboť v Opavském týdeníku 17. června zaútočil na zoufalost básní Petra Bezruče. Nic z toho však nemůže udělat z dobrého básníka špatného!
„Roky plynuly, Bezručova sláva rostla, ale nedůvěra k básníkovi se neměnila ani desetiletími,“ netajil se Králík v roce 1947 (O charakter, s. 95). Literárně fundovaní lidé dumali, co vůbec inspirovalo Bezruče k tvorbě, co viděl a prožil ve Slezsku, co způsobilo „to hořké, pesimistické, beznadějné ladění Bezručových veršů“. A především tu strašnou rozdílnost v úrovni tvorby údajně jednoho autora. Nikde není dáno, že dobrý spisovatel nezačne psát jednou zcela slabě. Často se dobrá a špatná díla v tvorbě jednoho člověka v nejrůznější míře střídají. Či se úroveň děl jedním směrem vyvíjí. Ale u nikoho nedošlo k tak fatálnímu zvratu jako u Bezruče. Není znám případ, kdy by se náhle objevil zcela vyzrálý básník a po několik měsíců tvořil silné, dobré básně, a pak plných šedesát let nenapsal už nic dobrého, jen zoufalé skladby! To není přirozené a to asi nejvíce, společně s tajuplným stínem básníka Petra v pozadí, vrhá pochybnosti na autorství Bezručovo.
Socialistická éra si Bezruče přivlastnila, třeba i Vilém Závada se v doslovu k Slezským písním holedbal, jak pěkně s vášnivostí předpovídal Bezruč příchod proletářské revoluce. V té době se samozřejmě o autorství básní pochyboval nesmělo. A tak se celý problém na desítky let odsunul. O dnešním zájmu o Bezruče ví své správce jeho srubu v Ostravici Milan Jančík: „Nechodí sem skoro nikdo, protože ho nabarvili narudo.“ Důležitější než tvůrce, bývá však vždycky dílo. A Slezské písně proslavily naši literaturu díky pohotovým překladům do němčiny už krátce po svém zveřejnění.
Tomáš Pavlíček v reprezentativní knize Reader´s Digest našel v kapitole „Kdo napsal Slezské písně?“ ve Vladimíru Vaškovi „skutečného autora“ a dovoluje si to „s jistotou tvrdit“. Práce je však zpracována natolik povrchně, že může zaujmout jen naprostého laika, jenž nikdy o sporném autorství neslyšel. Pro hledání jakéhokoliv výsledku je naprosto nepoužitelná!
Když vyzval Jan Drozd (narozen 1914) v bulletinu Obce spisovatelů č. 20 literární historiky k polemice, byla odezva více podrážděná než věcná. Vydal tedy podnětnou publikaci „Autoři Slezských písní“. Dochází v ní k závěru, že pseudonym Petr Bezruč skrývá dva básníky, Vaška a Petra. „Oslavujeme a vzpomínáme na nepravém místě,“ uzavírá starý spisovatel. A nám z toho vychází závěr hodně podobný...

Čarosmutnění...

Stojím na Zubřím hradě, Svratka se naložila do mlhavých cárů, v dáli tuším kletou Sýkoř, celé údolí se cudně ztrácí v propadání a do toho tóny.
Nikdo jiný je neslyší. Jsem tu sám. Sám a přitom se svými předky, s mnoha milými, z nichž část už dávno odpadla a také s nosiči pochodně. Neste ji dál, mlha ji nespolkne... To nejkrásnější nás ještě čeká. Nejkrásnější tone v mlhách, kde se všichni sejdeme. Je dobře nevědět a těšit se jen dojetím a tušením! Čarosmutnění... Bože, jak ten smutek někdy krásně bolí! Jak je smutek k smrti krásný...
                                                 Hynek Jurman

PODRUHÉ ZA KRÁSAMI BEROUNKY

     Loni jsem hltal na kole krásy Berounky na konci července, letos jsem vyjel o dva týdny dříve. Chtěl jsem splatit něco z loňské pohledávky a navštívit pokud možno většinu z následujících lokalit – Loděnice, Hudlice, Skryje, Neumětely a lépe probádat Liteň. V pondělí 12. července jsem hodinu po poledni vylezl z vlaku zase na Karlštejně, pokochal se hradem, ale přes vodopády se tentokrát nepustil. Jel jsem kolem Berounky do Srbska a dále podle rázovitých skal k Berounu. Odbočil jsem však do Svatého Jána pod Skalou a letos tam dojel mnohem snáze. Opět jsem na chvíli stanul v kostele sousedícím s jeskyní sv. Ivana, ale pak jsem pokračoval do Loděnic. Ostře sledované vlaky se odehrávají v           Kostomlatech (na bicyklu jsem tam byl už před léty), ale filmová podoba byla natáčena právě na nádraží v Loděnicích, jak mi osobně potvrdil Josef Sommer alias výpravčí Hubička. Šlapal jsem tedy do Loděnic a tam dlouho nádraží hledal. Je maličké, klidné, zastrčené. Ale doptal jsem se a nešetřil fotozáběry. Pak jsem se vrátil k půvabné Berounce u Srbska, dojel jsem do Berouna, ale bylo ještě brzy. A tak jsem to protáhl do Králova Dvora a v hrozném vedru se mučil do kopců k Hudlicům. Od Loděnic jsem nepil, nikde ani kousek stínu, slunce pralo přímo proti mně, no prostě muka! Jestli nebude v Hudlicích otevřena hospoda, zkolabuji. Přežil jsem, hospoda byla v provozu...
     Hudlice jsou rodištěm Josefa Jungmanna a odehrává se zde známá hra Matěje Kopeckého „Posvícení v Hudlicích“. Slavný rodný domek jsem si vyfotil a pak už mě čekal Beroun. Ujetých 61 kilometrů za tropického odpoledne stačilo. Setkal jsem se s Liborem Mrázkem, ubytoval se u něj a hurá do bazénu. Každý večer jsem se v něm cachtal, voda byla teplá 33 až 34 °C. Prostě termál!
Druhého dne jsem trochu kopíroval nejdelší den z loňska, tehdy jsem ujel rovnou stovku díky zajížďce do Lán. Nyní by mi stačilo 70 – 80 km, ale chtěl jsem stihnout Skryje. Vystoupal jsem do Zdejciny, ale tentokrát jsem odmítl ztratit výškové metry, nesjel jsem dolů k řece, ale pustil se k Proškovu přívozu „vnitrozemím“. Nad ránem zapršelo, zpočátku ještě kapalo ze stromů a u Branova jsem i nepatrně zmokl. Opět jsem byl v místech milovaných Otou Pavlem. Jeho pamětní síň, místo smrti „krásných srnců“, přívoz.
     „Jste dnes první,“ vítá mě převozník a míříme k druhému břehu. Jako by se zvedla opona, už opět svítí slunce. Mám najeto 28,5 km a konečně snídám polévku a pivo v hostinci U Rozvědčíka. Pak šlapu do Týřovic, ale tentokrát ještě neotáčím. Sjíždím k řece, za níž vlevo ční malé zbytky hradu Týřova (nejslavnějšími vězni tu byli mladý Přemysl Otakar II. a pak Jindřich z Lipé) a hned je tu most do části Luh, který byl koncem války vyroben na Ukrajinu, ale skončil na Berounce.
     Zatím se nezdržuji a šlapu dlouhé a prudké stoupání do Skryjí, které mají ve znaku trilobita. Ty zde hledal profesor Barrande. Také zde navštěvuji jeho muzeum plné zkamenělin. Ale ze všeho nejdříve šlapu na hřbitov, kde odpočívá „fialový poustevník“ Václav Matoušek a především spisovatel Miroslav Ivanov. Cestou zpět zastavuji před mostem v Luhu, kde je stráň se zbytky trilobitů. „Ale kopat nesmíte, můžete jen roztloukat kameny,“ zasvětil mě znalec v hospodě ve Skryjích. Rozbíjím tedy čtyři kamínky, navíc nemám čas. Slunko už zase peče naplno a trasa přede mnou ještě velká.
     V Týřovicích vidím krásnou dřevěnici a hned mě napadá: „Zde mohl žít Ivanov!“ Loni tu o něm nikdo nevěděl (byli to samí chalupáři!), ale nápis na zvonku mluví jasně. Paní Ivanovová mě zve na zahradu. Fotím si domek. Tak tady vnikaly mnohé úžasné knihy. A kdysi tu byla hospoda, v níž se zastavil Karel Hynek Mácha...
     Pak už šlapu na Křivoklát, vydrápu se až k hradu, dostanu tam razítka a skončím dole v hospodě. Když jsem ráno sedal na kolo, ve snu by mne nenapadlo, koho na Křivoklátu potkám. Potkávám tu Olinku, kterou kdysi zajímali umělci Vysočiny. Plných devět let jsme se neviděli! Bavíme se o všem možném, osvěžujeme se a čas hrozně letí. Musíme se rozloučit, Olinka jede autem do Rakovníka a já šlapu z Roztok vzhůru kopce opravdu nekonečné. Sjezd do Nižboru byl o to příjemnější a cestu do Berouna už sluneční výheň nemohla zastavit. 83 km je slušných.
S Liborem jedeme na tradiční stejky do Hýskova a večer mi píše Olinka milá slova: „Moc ráda jsem se s tebou setkala. Vůbec jsi se nezměnil, jsi stále stejně dobrý člověk. Jako bych tě potkala včera, ne před 9 lety. Přeji ti hodně štěstí a hlavně tu nejlepší ženskou na světě. Zasloužíš si to.“
     Třetí den jedu kolem Berounky pohodlně až do Karlštejna a pak jsou tu opět tvrdé kopce. Ale Liteň letos neprojíždím bez zastávky. A tak obdivuji: první místo kaplana Václava Beneše Třebízského, sochu Svatopluka Čecha, servírku v hospodě „Ve stínu lípy“ a konečně hrobku světové zpěvačky Jarmily Novotné. Pak se ubírám k Neumětelům, ale je to mnohem dále, než jsem čekal. Nahoru a dolů a k tomu převážně z kopce. Zpátky to bude o to horší.
     V Neumětelech nejde proud, hospody jsou zavřené, ale v jednom obchůdku přece jen dostávám teplé pivo. Ale především tu dostávám informace o Horymírovi a Šemíkovi. Fotím si údajný náhrobní kámen Šemíka nedaleko hřbitova. A pak šlapu vzhůru a vzhůru, ve výhni a žízni přes Všeradice, rodiště M.D.Rettigové, zase až do Litně. Zde si dávám opožděný oběd a protože nemají točenou limonádu, jsem opravdu nucen vypít tři piva. Je třicet pět stupňů ve stínu a já v plném slunečním žáru šlapu jako mátoha vzhůru ke Koněprusům a pak se protloukám až do Berouna. Dost, dnes už ani kilometr! Těch 66 stačilo.
     Další ráno se loučím s Berounem, z vlaku vylézám až ve Žďáru. Odtud šlapu na Studnice, kde jsem slíbil besedu toem desítkám ?en. A tak si fajnovi povídám s poevá?ni star?ími dámami, které zde cvieí jógu. Poté ?lapu vysoeinskými lesy poes Koníkov a Lísek k domovu. Byl to zase vydaoený vandr...

1. Kouzlo skal a cyklostezky u Srbska	2. Kde se točily Ostře sledované vlaky	3. Jungmannův rodný domek
4. U Oty Pavla	5. Chalupa Miroslava Ivanova	6. Jak jsem potkal přející Olinku
7. Šemíkův hrob v Neumětelích

ZAS BYL U NÁS PREZIDENT!
Rekonstruované náměstí v Bystřici otevíral Václav Klaus

Tak k nám zase přijel prezident! Po nekonečných 82 letech. V půlce června 1928 se tísnily davy před radnicí, tj. před dnešním muzeem. T. G. Masaryk přijel s velkým zpožděním a spěchal. Pan L. R. Hnát, očitý svědek jeho návštěvy, v letošní skladbě napsal:
„Hodiny čekání a hlava na hlavě, TGM cestuje po naší Moravě.
Brána a tribuna, před starou radnicí, legie, kordony a městští strážníci.
Kolona přijela, velmi však spěchala, holčička nesměle veršíky říkala.
Promluvil, zamával, nebylo slyšeti, kolona odjela, skončilo napětí.
Zůstala tribuna a sukno červené, vzpomínka navždycky a údy znavené.“
Tatíček Masaryk tehdy navštěvoval jedno město za druhým, zdržel se na Pernštejně u hraběte, unikal léčkám skoro ve všech dědinách. Václav Klaus, čestný občan našeho města, na konci května 2010 přijel jenom k nám, do Bystřice nad Pernštejnem! Co tomu předcházelo?
Především 13 měsíců práce! V dubnu 2009 se poklepal základní kámen, více než rok se bagrovalo, vrtalo, řezalo, dláždilo a 29. května 2010 došlo k slavnostnímu předání stavby veřejnosti za účasti hlavy státu. O pár dní dříve polaskala poprvé voděnka kaskády uprostřed náměstí. Železní ptáci přiletěli z rukou uměleckého kováře Michala Beneše. Vše bylo připraveno! Čtyři dny před slavností se konečně začal hledat i základní kámen. To byly fofry! S jistými problémy se přece jen nalezl a zasadil do dlažby.
     Dva dny před prezidentskou návštěvou jsme zkoušeli likéry! Poctivě jsme rozřaďovali všech 11 vzorků, následovala semifinále a finále! Koštoval likéry není žádná flákačka. Vyhrál vzorek C 4! Šach, mat! Pak jsme zjistili, že likéry budou pro naprosto jinou príležitost, prezident je neolízne…
     Od rána se naším městem proháněla jedna akce za druhou. Vodomil zahájil putování Zubří zemí, na fotografie se chodilo do muzea, děti netrpělivě vyhlížely Dádu Patrasovou. Pak vystoupily samotné děti mateřských škol. Navázala na ně Bystřická kapela s Jožkou Šmukařem a módní přehlídka Hany Baxantové. Přijeli i motorkáři z místního klubu veteránů.
Prezident už byl za humny, městská kronika byla pro něj připravena, chybělo jen pero. Vzali moje! Od té doby jsem své keramické pero neviděl. Pan Klaus měl sice více času než Masaryk, ale naštěstí neměl čas kronikou zalistovat. Kdyby se začetl, to by se podivil. Zděsil! Prý ani není správně zvoleným prezidentem. Tak to dopadá, když kroniku píše feministka.
A pak už tu byl!
     Kousek nad radnicí byl přivítán krátce po 15. hodině hejtmanem MUDr. Jiřím Běhounkem a starostou Bystřice Ing. Karlem Pačiskou. Kytici mu předala Leona Podsedníková z městského úřadu. Pak pan prezident prošel cestou křížovou. Prodíral se davy, které ho zdravily, vítaly, občas žádaly podpis, podávaly ruce. Hlava na hlavě, tomu se prostě říká, že by špendlík nepropadl! Dlouhá procházka! Ředitel Kulturního domu Miroslav Špaček zpříjemňoval cestu recitací Fikarových veršů o Vysočině. Pak konečně stanuli vzácní hosté na pódium.
S projevem vystoupil nejdříve starosta města Ing. Karel Pačiska. Připomenul i něco z minulosti, především zhoubný požár z roku 1841. Město tehdy vyvstalo doslova z popela. Vyvíjelo se do krásy, až do té čerstvé, dnešní. Vratislav z Pernštejna přišel v historickém kostýmu, zarecitoval ze 430 let starého povyšovacího dekretu a předat povyšovací listinu starostovi města. Promluvil i hejtman kraje Vysočina.
Pan prezident pak přednesl zdravici. Vzpomenul na dobu, kdy se domlouval termín jeho návštěvy v Bystřici. Jen on tehdy tušil, že půjde o volební den. A jako prvnímu to řekl bystřickému starostovi. „Z vašeho krásného náměstí jsem neviděl ani kousek, všude jsou lidé,“ posteskl si.
Pak mu byla představena paní Eliška Kubíková, která pamatovala prezidentskou návštěvu před 82 lety. Tehdy se jako sedmiletá tísnila ve špalíru družičeka sokolek. Nyní osobně prezidenta pozdravila a novinářům sdělila: „Hlavně aby zůstával stále svůj. Je to opravdu člověk na svém místě!“
     Děti z mateřské školy donesly klíč od města a s paní Kubíkovou jej předaly prezidentovi. Skvělým způsobem zazpívala státní hymnu Iveta Šiborová. Pan prezident si vzal ještě jednou slovo a mimo jiné omluvil nepřítomnost své manželky Lívie, která seče trávu na chalupě: „Já mám výmluvu, že jedu dneska do Bystřice nad Pernštejnem a že se uleju z toho sekání trávy. Tak to abyste všichni věděli, jak to doma běhá…“
Pak se podepsal do městské kroniky kroniky a převzal oficiální dar od starosty - víno, klobouk a pamětní mince. Pod pódiem se pozdravil s představiteli stavební firmy Dirs, která rekonstrukci náměstí prováděla. Ale promluvil i s dalšími občany, rozdával podpisy.
Pan prezident pak zasadil višeň kulovitou na spodní části náměstí, prohlédl si tekoucí kaskády a přihlížel ražbě mincí. Zastavoval se s lidmi, mluvil k volbám. Právě tento jeho komentář k debaklu levice z Bystřice nad Pernštejnem vysílaly televize ještě po řadu dní…
Program však ještě nekončil! Slyšeli jsme pěvecký sbor Studánka i slovenskou skupinu NO NAME. Viděli aerobik, břišní tance. Vyslechli dechovku, „Pop nebo operu“ Jakuba Pustiny a Martina Poledny i Petru Janů se skupinou Golem. Odstartoval i horkovzdušný balón, zazářil ohňostroj!
     Tak ať se nám po tom náměstí hezky chodí, ať nacházíme osvěžení u kaskád i pod stromky. A ať se zase brzy najde příležitost zaplnit bystřické náměstí do posledního místa.

                          Hynek Jurman

VZPOMÍNKA NA MONS. LADISLAVA SIMAJCHLA

Dlouhá léta mi příchod Vánoc a Velikonoc s několikatýdenním předstihem připomínal Mons. Ladislav Simajchl, kněz, spisovatel a pedagog. Jeho přání spojená s jakýmsi pastýřským listem chodila první ze všech. Poznal jsem ho jako fryšavského faráře, za nímž jsem se rád stavoval. Poutalo nás spolu mnoho společných zájmů - láska k Vysočině, literární tvorba, vlastivěda, samozřejmě víra. Loňské Velikonoce byly posledním svátkem, na nějž mě P. Simajchl upozornil. Na Věčnost odešel 5. 7. 2010 v nemocnici v Novém Městě, poslední rozloučení proběhlo 9. 7. v bazilice Nenebevzetí Panny Marie ve Žďáru nad Sázavou.
Mons. Ladislav Simajchl se narodil 4. června 1922 v Horních Hamrech, kněžské svěcení přijal 5. července 1948 v Brně a jako duchovní působil v Kloboukách u Brna, v Králově Poli, Panských Dubénkách a od roku 1981 ve Fryšavě pod Žákovou horou, kterou nechtěl opustit.
V roce 1992 mu Svatý otec Jan Pavel II. udělil titul Kaplan Jeho Svatosti s právem užívat titul „monsignor“.
Sesbíral a vydal Ozvěny lidových pověstí ze žďárských hor (1988), vydal stručnou Historii Fryšavy (1988) a řadu publikací s náboženskou i pedagogickou tematikou: Desatero Božích přikázání (1988), Manželství v záběhu (1989), Láska pod lupou (1991), Život z víry, Cestou do Emauz (1996), Pohřební homilie (1998), Křestní promluvy ad. Když si v kostele zalistujete v platném kancionálku, zjistíte, že do něj písně vybíral i Ladislav Simajchl.
Pan monsignor byl podle svého přání uložen do kněžského hrobu ve Fryšavě pod Žákovou horou, kde očekává vzkříšení. Často na něj myslím a jen nechápu, proč jím sebrané a upravené pověsti musejí vycházet pod jménem někoho jiného...
                                                                                                                                                                                                         Hynek Jurman

VE SBÍRCE PER JE I BYSTŘICKÉ...

Když jsem byl loni vedením města pověřen napsat článek o prezidentské návštěvě v našem městě, rád jsem tak učinil. Mimo jiné jsem učinil zmínku i o mém pracovním peru. Keramickém, které krásně psalo. Bylo mé nejmilejší a bylo kvůli prezidentskému podpisu přiloženo k městské kronice. Zmizelo, od té doby jsem jej neviděl. A zmínka o jeho zmizení z konečné verze článku (Zas byl u nás prezident!, Bystřicko 6/2010) také zmizela...
Je to škoda, jak ukázaly současné mezinárodní patálie. Prezident Klaus se stal světově známý tím, jak zařadil do sbírky svých pisátek protokolární pero z Chile. Jeho uchvácení najdete na http://www.blesk.cz/clanek/video-kuriozity/151597/hit-internetu-vaclav-klaus-si-v-chile-vypujcil-pero.html
Skromně dodávám, že ve stejné sbírce už figuruje téměř rok i moje pracovní keramické pero z Bystřice...

                                                                                Hynek Jurman


ČAROSMUTNĚNÍ

V sobotu  8. dubna 2011 bylo v Lomnici u Tišnova pokřtěno nové CD akustické skupiny Žalozpěv s názvem „Čarosmutnění“. Jedná se o tucet písní, které jsou podle autora hudby i textů Jiřího Nohela „provoněné Svratkou - Chudobín, Lomnice a spousta dalších, které byly složeny na Vítochově či Horním lese“. Žalozpěv se rekrutuje z hudebníků Velkobítešska a hraje v sestavě: Petra Velebová (příčná flétna), Aleš Tomek (housle, zpěv), Jiří Nohel (kytara, zpěv) a Petr Novotný (basa, zpěv).
Na obalu alba je použit obraz Martiny Fialové z Rojetína, fotky Miroslava Zavadila z  tišnovského fotoklubu a verše v próze Hynka Jurmana ze Štěpánova.
„Svratka je mojí nejmilejší řekou a všechno to tam zpívá od Vírské přehrady a Horního lesa po Prudkou a ještě dále,“ svěřil se Jiří Nohel.
Desku „Čarosmutnění“ pokřtil během báječného koncertu v Lomnici šéf křesťanské folkrockové kapely Oboroh Slávek Klecandr. Skupina Žalozpěv, jejíž projev není v žádném případě žalostný, vystoupí na Bystřickém kulturním létě 2011.

                                                                                      -HJ-

PO ROCE V BRNĚ

Koncem loňského dubna jsem přednášel na Nové radnici a od té doby jsem 11 měsíců nebyl v Brně! Až teď. V předvečer cesty jsem otevřel knížku Jiřího Endlera „Příběhy brněnských hřbitovů“. Kniha vyšla loni, pan Endler mě kontaktoval a chtěl upřesnit informaci, kterou našel v Čítance Vysočiny. O autorství Uhrova náhrobku. Nedokázal jsem mu nic dalšího zjistit, ač jsem si zcela jistě autorství Jana Štursy nevymyslel. Nyní jsem tedy vstřebal něco údajů o brněnských osobnostech a druhé dne se nevypravil na hřbitovy, ale přesto po stopách několika Brňanů, především Brňana z Velkého Meziříčí. Jiřího Marka.
S první dámou jsem se sešel na Svoboďáku u nového falického symbolu Brna, který vytvořil i v Bystřici známý Oldřich Rujbr. Zašli jsme na kávu i na oběd a mezitím na prohlídku brněnské katedrály na Petrově. Zajímala mně nejvíce impozantní křížová cesta, kterou začal právě Marek tvořit tajně v roce 1949 a dokončil ji podle údajů v katedrále v roce 1972, podle Jiřího Endlera ještě o dvacet let později!
A odpoledne bylo ve znamení procházky především po brněnských sochách. Druhá dáma, knihovnice se nejdříve vyptávala, jak jsem recitoval Villona. Když jsem v tramvaji něco informací sdělil, přihlásila se ke mně hned jedna cestující. Byla to Jitka Blaurocková, do loňska majitelka hospody Pohádka v Hlubokém. Hospůdku už bohužel neotevře...
A co mi paní knihovnice ukázala? Nejdříve putovní sochu Jiřího Davida Revoluce (2010), která je vytvořena celá z klíčů, jimiž bychom měli čas od času cinkat pořád. Stojí na čas na náměstí Moravském, kdysi Rudé armády a kdysi i Hitlerově. Časy se prostě mění.
Mezi budovou Nejvyššího správního soudu a kostelem sv. Tomáše stojí zatím tři sochy z chystaného cyklu čtyř symbolů Platónovy Ústavy: Spravedlnost (2008, opět golemovský Marius Kotrba, umístěno  2010), Umírněnost (2008, vodní fontáta svým prudkým proudem rozhodně umírněná není) a Proztřetelnost (Brno bylo tak dobře opevněno, že hrstka obránců odolala v roce 1645 celé švédské armádě). Jezdecká socha markrabího Jošta od M. Kotrby má být teprve osazena a ponese název Odvaha. A před soudem bude zcela vymalováno!
Kolem falického symbolu jsme pak došli k Domu pánů z Lipé a ze střešní vyhlídky se tam kochali výhledem na Špilberk a další brněnské kouty. Nakonec jsme vzdali poctu vynálezci a stanuli u další moderní sochy Pocta Edisonovi, lidově zvané Žárovky, od Tomáše Medka (2008).
A konec krásy, Brno budiž pochváleno!
Hynek Jurman

Brněnský orloj tvůrčího dua Rujbr - Kameník	Křížová cesta Jiřího Marka	Revoluce a moje zasvěcená průvodkyně...
Prozřetelnost ochránila Brno...	Umírněnost s dravým proudem	Kotrbova Spravedlnost budí emoce
Špilberk focený z vyhlídky	Edison v r. 1882 rozsvítil dnešní Mahenovo divadllo