8.1.2015

     Vážení a milí přátelé!
     Svátky jsem strávil se svými nejbližšími a radoval se z  přítomnosti všech. Od 85letého táty až po 4letou vnučku. Ta byla samozřejmě nejkouzelnější. Vysočinu si nejdříve pletla s  Vltavou, a tak stále plkala o tom, že se musíme více navštěvovat a že tedy přijede na tu Vltavu. Myslela Vysočinu! A Anežka po pár měsících tréninku zahraje na piano Čajkovského a nejrůznější etudy, fakt klobouk dolů, co ji mamka naučila. A její taťka vzal to komentování závodu otužilců 26. prosince tak vážně, že sám vlezl do té Vltavy. Ne do Vysočiny…
     A moje dcera udělala moc dobrý bramborový salát a adoptivní dcera Kája se přijela ukázat na Silvestra. A tak bylo převážně dobře. Pokud někdo vzpomínal na komunisty, tomu jsme doporučili cestu do Ruska. I ti nejzavilejší čeští bolševici by odsud utekli ještě v  den příjezdu a byli by rádi, že žijí, kde žijí. A více by se nerouhali. Ale o tom někdy příště. I o knihách, které jsem zase dostal pod stromeček. V  roli mouřenína, jmenuje se jedna. Víte, kdo nesl při pohřbu T. G. Masaryka prapor v  čele smutečního průvodu Prahou? Ano, jistý Emanuel Moravec! Moc se mi líbí článek Luboše Palaty z  MfD 7. 1. 2015 „Oslavy konce války s  Ruskem jako okupantem“. Souhlasím, že důsledky osvobození Rudou armádou si nezaslouží žádné oslavy! Ovšem ti, kteří nevzpomenuli 17. listopadu, se jistě uběhají v  květnu s  věnci...
     Cestou za potomky jsem zase fotil 28. prosince v  Nehvizdech. Bylo to jeden den před výročím zdejšího seskoku Kubiše a Gabčíka.
     Do rubriky Čtení dávám něco o svém plánování. Docela se to hodí na úvod nového roku. Tak všem jen to dobré!
                                                                                                                                                                                           Hynek Jurman

21.1.2015

     Vážení a milí přátelé!
     Už desátý rok jsem kus lednového času strávil na Regiontouru v Brně. Nejhorší byl ten čtvrteční papalášing, jinak to ušlo. Náš stánek měl údajně nést typické barvy Vysočiny. Jako mnozí jiní jsem v  něm viděl pouze barvy sociální demokracie. O politice dnes pomlčím, jenom ocituji dvě osobnosti:
     Eliška Balzerová, herečka, na adresu prezidenta Zemana: „Myslím, že pan prezident zkouší, kam mu až dovolíme zajít. Ale myslím, že nastala chvíle říci dost. Kulturní národ v  centru Evropy nemůže mít jako svého představitele člověka, který se takhle chová. Nechci poslouchat jeho vulgární výroky, nechci slyšet jeho školáckou ruštinu, kterou se vlísává v  přízeň Velkého bratra. Nechci se dívat, jak sedí ve flanelové košili v  křesle pana prezidenta Masaryka.“
     Vladimír Beneš, neurochirurg, na adresu premiéra Sobotky: „Ale zase, kdo má premiéra, který mluví bez nádechu, teček a obsahu s  automatizovaným úsměvem co deset vteřin?“
     V rubrice Jak vznikaly knihy zahajuji vzpomínky na pár kolektivních titulů, na nichž jsem se podílel. Dnes jde o Slovník spisovatelů okresu Žďár.
     Do rubriky Polemika-Názory vkládám zamyšlení nad určitě nespisovným názvem nového bystřického piva z  Edencentra a především dementi výroku jednoho bystřického dopisovatele, že jsem nepochopil jeho článek. Je to typ: vyhodíš ho dveřmi, přijde oknem! A za všech režimů servilní, pochlebující, protěžovaný!
                                                                                                    Hynek Jurman

30.1.2015

     Vážení přátelé!
     Od 1. února až do konce března probíhá v  půdní galerii Městského muzea v  Bystřici n. P. výstava fotografií z  posledního ročníku soutěže Zrcadlení. Společně s  dalšími loňskými vítězi tam mám fotografický medailonek, takže se zájemci mohou kouknout.
     V  půlce ledna jsem asi 10 dnů pilně pracoval na posledních úpravách kolektivní knihy, jejíž pracovní název zní „Partyzáni Vysočiny“. Práce to byla fakt náročná, ale už to dostává tvar a kniha snad k  výročí ukončení 2. světové války vyjde. Včas budu informovat.
     Daleko radostnější je práce na knize „Ozvěny Vysočiny“. Provádím vlastně redakci původních sešitů, ale i tak je aktualizací hodně. Třeba kapitolu o malířích jsem dělal celé svátky a ještě kus ledna. Teď už mám hotové i hudebníky a pomalu se chystám na sportovce Vysočiny. Práce mi vrací do mysli staré zážitky, objevují se tam i úžasné čtenářské ohlasy, jsou to prostě zajímavosti Vysočiny i krásné vzpomínky.
     V  Ozvěnách jsem narazil i na citát Viléma Mrštíka z  jeho „Cesty do Ruska“. Říká úplně totéž, co já tady psal předminule. Že bych každého adepta komunizmu poslal do Ruska, aby zmlkl a vrátil se na zem. Mrštík byl v  Rusku v  r. 1896 jako zpravodaj a i on se tam rozkoukal velice rychle. Napsal: „Až bude váš syn nespokojen ve Francii, dejte na můj recept a řekněte mu, ať jede do Ruska. Je to cesta užitečná pro každého cizince. Kdo si tu zemi prohlédne, bude rád, že žije jinde.“
     V rubrice Jak vznikaly knihy tentokrát o sbírce pověstí Z kraje od Pernštejna k Veveří.
     Příště přinesu ukázky z  chystaných knih. Tak hezký únor!
                                                                                                                                                                              Hynek Jurman

16.2.2015

     Vážení a milí!
     Slíbil jsem koncem ledna nějaké povídání pro brněnský rozhlas a byl jsem pak osloven 3. 2., že by se to dalo udělat k  mým narozeninám. To už jsme nestihli, ale do Brna se chystám v  druhé půlce února. A 4. února jsem měl zapnuté Country rádio a najednou slyším: „Dnes mají narozeniny velikáni české literatury!“ Tak to jsem se upřímně rozesmál, jaký mají country lidé přehled. A mají pravdu! U Tyla a Němcové ta štafeta začíná a i v  mé Čítance Vysočiny začíná 4. únorem nejvíce medailonků spisovatelů regionu, hned tři. Ale oni i světoví autoři se toho dne narodili (Ján Hrušovský, Jacques Prévert, Ladislav Grosman, Betty Friedanová, Borislav Pekič...). Napsal jsem na osud narozených 4. 2. povídku už před cca 30 lety...
     V  sobotu 7. února 2015 by se dožil devadesátky ilustrátor mé první knihy, Ing. Jan Kletečka. A tak jsme mu toho dne odhalili pamětní desku ve Strážku. Nejvíce se o ni přičinil pan Petr Brychta. Pak jsem pokračoval s  fotoaparátem do Velkého Meziříčí (a popovídal si se spisovatelem Bohumírem Machátem) a skončil na oslavě třicetin naší Káji. Slavit jsem vydržel do půl druhé, a když jsem se druhého dne před polednem vracel, jel jsem občas úplně do neznáma, nebylo vidět ani na milimetr. Navíc sníh, led, závěje a já v  tom 60 km. Už aby bylo cyklistické jaro!
     Na prestižní přehlídku Třešťské divadelní jaro (už 54. ročník!!) odjíždí VOFUK s  tím mým blábolem,  Kartářkou. Netušil jsem, kam všude pronikne... Hrajeme ji v Třešti 11. března 2015 v  19.30 hodin.
     Na Ozvěnách Vysočiny dělám skoro denně, bude to pořádná brázda. První kapitola je o památkách, 2. o spisovatelích, 5. o malířích a výtvarnících, v  7. jsou na řadě skladatelé a hudebníci a v  10. sportovci Vysočiny. Mapuji podrobně území od Tišnova po Svratku, Žďár a Velké Meziříčí, ale často mířím i k  Třebíči, Pelhřimovu, Havl. Brodu... Podrobnosti příště.
      V rubrice Jak vznikaly knihy tentokrát o propagační knížečce Vítejte na Vysočině!.
     V  rubrice Čtení dnes kapitola z  Partyzánů na Vysočině. Nevím, zda v  této podobě v  knize zůstane, ale hodí se nyní k  70. výročí bombardování Prahy a pak i dalších míst. Jmenuje se Bombardování nutná či zbytečná?
     A hned tři otázky mám pro soudce: Opravdu máte tolikrát větší žaludky než průměrní občané? Tušíte vůbec, s  jakými příjmy musí většina lidí žít? Není vám hanba, když se vaše enormní platy zdůvodňují úplatností soudců při jejich menší výši? A teď si žalujte!
     Tak se držme, lidi!                                                                           
                                                                                                                                          Hynek Jurman

16.2.2015

     Vážení čtenáři!
     V  brněnském rozhlase jsem natáčel asi dvacetiminutový rozhovor ve čtvrtek 19 února. Pak jsem proběhl antikvariát, jedno knihkupectví a jedny levné knihy – a pryč z  velkoměsta! V  levných knihách jsem dal 49.- plus spropitné za Kubíkův román Jestřábův let o J. Foglarovi. Do neděle jsem jej přečetl a zase se vztekal, co ti komunardi byli zač, když i Jestřába museli umlčet. Nikdo takový úspěch u mládeže neměl a už mít nebude!
     Pořad o mých knihách vysílali v  úterý 24. 2. 2015 od půl čtvrté a byl to poslední normální pořad, následný humoristický už byl zrušen a přednost dostaly reportáže o masovém vrahovi z  Uherského Brodu, který chvilku předtím dostřílel... Fejeton ovlivněný střelbou v  Brodě najdete v  rubrice Humor, vhodnější místo jsem nenašel, snad to tak může být...
     V rubrice Jak vznikaly knihy tentokrát celostátní kniha o smírčích kamenech. V  rubrice Čtení pak další kapitola z  Partyzánů na Vysočině. Jmenuje se Když se staneš hajným a pojednává o smrti Miroslava Henzla z  Malé Losenice.
     Na Ozvěnách Vysočiny stále dělám skoro denně. Kromě minule avizovaných kapitol o osobnostech (navíc k  nim přistupují herci z  Vysočiny), bude kostrami dalších asi pěti moje cyklistické putování a během něj získané vlastivědné poznatky o Vysočině. Zmínka bude i o smírčích kamenech, ale jen drobná, raději píšu více o řekách.  A kapitola o krvavých záhadách s  názvem Anežka Hrůzová, Číhošť, Babice snad také upoutá, Více příště, dnes jen sken původních sešitů, z  nichž při práci vycházím.
     Držte nám palce na přehlídce Třešťské divadelní jaro! Kartářku tam hrajeme 11. března 2015 v  19.30 hodin.
                                                                                                                                                                                      Hynek Jurman

18.3.2015

     Vážení čtenáři!
     Březnové počasí zatím kolísá, první desítky km na kole jsem sice ujel, ale splnit březen bude zase honička. Ale basket splněn byl! Na 300%!!! „Splnil jsem pětiletku za rok!“ hřímali někdy komunističtí úderníci. Já byl podobně úspěšný a tajný sen – sto bodů jsem překonal přesně třikrát. Udělal jsem si osobní rekord (38 bodů v  jednom zápase) a i celkový průměr 16,7 bodů na zápas je na mé schopnosti skvostný. Sezónu jsme ukončili po 4,5 měsících 14. března, a protože Jirka Lukášek rozeslal ráno hromadnou sms, že pivo a rum je zajištěno, přišli i dva hráči, kteří za celou zimu zatím nikdy nedorazili! Já to měl naopak, jako jediný jsem nevynechal ani jednou, zápas se mi s  24 body povedl, po tuhém boji jsme vyhráli 70 : 67, ale k  občerstvení jsem se nedostal. Přímo ze sprchy jsem vlezl kamarádovi do auta a jeli jsme do Třeště na vyhodnocení divadelního festivalu.
     Apropó Třešť! Kartářku jsme tam hráli 11. 3. a úplně jinak! Nechápeme dodnes, jak jsme mohli v  1. jednání vynechat dva důležité výstupy. A tak jeden z  nich odehrál sólo Casanova na začátku 2. jednání a hostinský balil podnikatelku na samém začátku jednání třetího. Hra si tím zachovala smysl a nikdo nic nepoznal. Nejsme fakt dobří?
     Odborná porota nám stejně vyprášila kožich, ale i něco pochválila. Radka Pytlíková dostala Čestné uznání za herecký výkon. Za výborné nás označilo 39% diváků; 68% jsme se líbili a 32% nikoliv. A co nejhlavnější, naši členové se stále hrou baví. V  sobotu jsme byli na tom vyhodnocení. Z 13 uvedených her postoupila výše jedna jediná. Předvedli ji Žďáráci, fakt dobří! Festival byl vzorně připraven, ocenili jsme práci pořadatelů.
     Do Třeště jsem se vrátil ještě v  pondělí 16. 3. a převzal 3. místo v  krajské soutěži infocenter. Pan Polák, můj rakouský čtenář, který si na podzim objednal 18 mých titulů a 16 jich už přečetl, mi poslal náhrobek hraběte Huberta Mitrovského (1902 – 1980), který našel s  chotí na hřbitově ve Strobl am Wolfgangsee (Solnohradsko). Díky!
     V rubrice Jak vznikaly knihy tentokrát kniha Partyzánská odysea aneb Osud Věry Pilařové. V  rubrice Čtení pak další kapitola z  Partyzánů na Vysočině. Jmenuje se Když ti nabídnou trest smrti a pojednává především o Miloši Vlčkovi z Tišnova.
     O Ozvěnách Vysočiny zase něco příště.
                                                                                                           
                     Hynek Jurman

31.3.2015

     Ahoj lidi!
     Průjezd pětistovky amerických vojáků a  článek v Týdnu o znásilňování žen Rudoarmějci mě přivedly k  sepsání článku Američané a ruský šváb. Najdete jej v  rubrice Polemika/názory.
     Když jsem včera prohledával svůj archiv, abych sehnal přílohy do Ozvěn Vysočiny, našel jsem korespondenci s  Jaroslavem Foglarem, Jiřím Muchou, opatem Tajovským, Radovanem Lukavským, Ludvíkem Kunderou, Jiřím Jobánkem, jeden list od Zdeňka Pluhaře, ale i Miroslava Ivanova a korespoňdák od Olgy Havlové, podpis Pepiho Bicana, rukopis Vlasty Javořické, osobní korespondenci Ctirada Mašína s  Václavem Havlem, kopii důležitého dokumentu s  podpisem kardinála Berana. Prostě poklady, které v  knize ani většinou nepoužiji. Ale jen to probírání bylo kouzelné..
     V  rubrice Čtení ještě jedna kapitola z  Partyzánů na Vysočině. Jmenuje se KDYŽ JE DŮLEŽITÁ KOŘIST a je to příběh Nikolaje Alexejeviče Šustova. Přidávám obálku chystané knihy.
     Hezké Velikonoce a snad už konečně jaro!

                                                                                          Hynek Jurman

16.4.2015

     Vážení a milí!

     Letmá inventura doložila, že mi docházejí na skladě některé tituly. Především Jak to bylo s  partyzány, Smírčí kameny na Vysočině (mám udělat 5. vydání nebo alespoň dotisk?) a dokonce i Smrt pod Květnicí (také už vyšla před 14 lety!). A Zlatá léta padesátá ode mne opravdu nechtějte, mám už léta jediný kus.
     Pro notorické zastánce Antonína Bočka (znám osobně sotva dva!) připomínám, že Západní Morava 2014 opět shrnuje jeho falšovací činnost. Boček se odvolával na tzv. Monseana, která nebyla veřejně přístupná, ale listiny falšoval sám. Když chtěl Palacký vidět písemný materiál k  diplomatáři, Boček jej nikdy neukázal a bylo po přátelství.
     Dne 21. 2. 2015 zemřel ve věku 87 let Jaromír Rys. Obrozeneckou češtinou psaný nekrolog (Žďárský deník 5. 3. 2015) nesl název „Jaromír Rys v  sobě neměl nenávist“. Když mě ale žaloval o 50  000.-, to v  sobě nenávist měl! Po výpovědích tří 90letých spoluvězňů by od něj pes kůrku nevzal, a tak žaloba pana Ryse dopadla po 7 letech fiaskem. Více plyne z  dokumentů v  rubrice „Soud s  Rysem“. Nepochopil jsem, jak jej může někdo opěvovat.
     „Proslulý“ bystřický badatel, očividně postižený člověk bez jakéhokoliv odborného vzdělání, který před časem zuřivě mazal ve Wikipedii fakta o mém bydlišti, se zase ukázal! Členům komendy rytířů ve Stránecké Zhoři zase nadával do debilů a kreténů a mazal ve Wikipedii jejich heslo tak dlouho, až mu správce odepřel přístup. Hovado se nikdy nemůže chovat jako inteligent! Saša Gedeon by to nazval Návratem idiota...
     Od 10. dubna mám nové kolo a pilně jezdím. Pilně též pracuji na Ozvěnách Vysočiny, jen sponzoři se jaksi nehrnou. Ale kdyby hůř nebylo... Korektury už jsou hotové a pomalu probíhá sazba knihy. Rozsah se mi rozrost málem na dvojnásobek, proto sháním na své celoživotní dílo další prostředky. Ale protože utrácím jen za kolo a plzeňské pivo, nějak to utáhnu. V  rubrice „Čtení“ ještě jedna ukázka z  Partyzánů Vysočiny aneb Krvavý konec války. Jmenuje se KDYŽ CHCE CIKÁN VYCHOVÁVAT PARTYZÁNY. Kniha se tiskne.
                                  
                                                                                                                 Hynek Jurman

18.5.2015

     Vážení přátelé,
     také nevíte, zda stojí osvobození rudoarmějci za oslavu? Ukončení války určitě ano. Ale Rudá armáda nám nic dobrého nepřinesla, jen jsme na ni desítky let dopláceli. A prorokoval jsem dobře, kdo neslavil výročí pádu komunizmu, ten o to ochotněji běhal v  květnu s  věnci. A papaláši zase rovnali stuhy.
     Jsem rád, že se tolik o dopadu „osvobození“ diskutovalo, to fakt dříve nebylo! I o demarkační čáře šlo několik pořadů, citovaly se k  tomu telegramy politiků a generálů, natáčely vzpomínky pamětníků. Jen mě maně napadlo, co to bylo za člověka, Radomír Luža. Ještě v  roce 1999 bezostyšně prohlašoval během hádání s  Bořivojem Nebojsou, že žádná taková čára neexistovala! Pak se divme, že mu Jaroslav Pospíšil, Jiří Loewy a další vytýkali mnohem horší věci (na rukou krev nevinných četníků, rozvrat v  emigraci atd...). O tom, že Luža lhal každý rok jinak, svědčí kapitola v  mé knize Stíny v  nás na s. 50 – 56.
     Film Želary šel znovu ve výroční den a opět popravdě ukázal vpád rudoarmějců. No hrůza, komentovat je zbytečné! A když člověk sledoval prezidenty a státníky během oslav, muselo mu být líto jednoho z  nich, který se tam šoural o hůlčičce, většinou podřimoval, nebo se s  nachýlenou hlavou obalenou ovary tvářil jako naprostý dement. Co to je proboha za stát, že si zvolili zrovna tohle?
     Na kole už mám 902 km díky vandru do Velkého Meziříčí, Uhřínova i Horních Radslavic, odkud pocházel František Kubiš, otec atentátníka. I cyklistické opálení 9 cm nad kolena jsem už získal. V  nové rubrice Ozvěny Vysočiny začínám pomalu představovat svůj nový projekt. Kniha Partyzáni Vysočiny a krvavý konec války vyjde předposlední květnový víkend.
     Mějme hezký máj!
                                                                            Hynek Jurman


PS.: Na fotografiích hrob básníka Jana Zahradníčka, kostel v Uhřínově a památník na hřbitově ve Velkém Meziříčí.

01.06.2015

     Můj deníčku!
     Jedu takhle ve čtvrtek 28. 5. 2015 autem přes Rožnou od benzínky k  přejezdu, když najednou frrrrrrrrrrrrr! Zprava z  boční ulice ukryté za tújemi se mi vyřítil na kole přímo pod auto snad čtyřletý klučina. Ten větší za ním se přece jen rozhlédl, ale tenhle ne! Kde jsou jeho rodiče? Určitě mu zakázali jezdit na silnici a větší jej měl hlídat, ale znáte to. To je jako by mu řekli: jezdi bez rozhlížení kamkoliv a na staršího nehleď! Šlápl jsem na brzdu okamžitě, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem stál na fleku. Zpomalil jsem však natolik, že klučina ujel mému nárazníku o pár centimetrů. Nic se nestalo. Ale mohlo a moc! Prosím vás, lidi, hlídejte své potomky, nenechávejte své děti, vnuky, pravnuky ohrožovat sebe a druhé.
     A hned v  pátek, milý deníčku, jsem vyrazil na sraz průmyslovky do Žďáru. Stále tam visím na nástěnce „slavných“ absolventů vedle Radka Jaroše, Miloše Živného, Martina Rouska a dalších. Jen ta nástěnka poněkud vybledla a není aktualizována. Ovšem to nebyli spolužáci, to byl lazaret! Sešlo se nás zase jenom 15, polovina z  toho má za sebou mrtvičky, kolapsy a vážné operace a Hybášek prý měl pěknou smrt, protože umřel v  hospodě, měl dopito a neměl zaplaceno! Více nekomentuji.
     A konečně jsem, milý deníčku, splatil loňský dluh a dojel do Brněnce k  zdevastované fabrice Oskara Schindlera. Jen jsem pookřál ze srazu, vyšlápl jsem 31. 5. 2015 od Svratky přes údolí Křetínky do údolí Svitavy. Urazil jsem 81 km, ale v  příšerných kopcích. Jobovu Lhotu jsem jel tentokrát opačně a sotva stačil 3 km stále brzdit (klobouk dolů, že to kdysi mé děti přežily směrem vzhůru!), ale nejvíce odporné to bylo na zpáteční cestě z  Brněnce. Nejdříve dobře čtyřkilometrové a husté stoupání přes Chrastavec k  Vítějevsi, pak hrůzný kopec Křtěnov-Sulíkov (2,4 km) a nakonec ještě Kunštát-Rozseč přes Makov. No užil jsem si a mám 1 153 km!
     V   rubrice Ozvěny Vysočiny kapitolka o tom, jak Evžen Kozderka chodil k  soudružce Bláhové. V  Polemice-Názorech otevřený dopis ke smrti Jaromíra Ryse. A ve Čtení ještě malý fejeton „Dva životy“.
     Kniha Partyzáni Vysočiny a krvavý konec války vyšla, koupíte ji zatím u autorů, jejich přátel a výjimečně v infocentru! Do prodejen ji zatím vydavatel dát nechce, i tak stojí 300.-

                                                                                                              Hynek Jurman


PS.: Na 2 fotografiích bývalá Schindlerova továrna a na třetí jsou vnučky z fejetonu.

24.06.2015

     Vážení a milí přátelé!
     Omlouvám se za prodlevu, ale měl jsem cyklistickou kolizi s  autem a 10 dní jsem ležel jako lazar s  natrženým stehenním svalem. Nebyl jsem schopen ani poslat svému správci pravidelné příspěvky. Vyšlápl jsem si totiž 10. června za dcerou Luckou do Olomouce. V  nekonečných kopcích jsem ujel 91 km. Kdo by to řekl, když se jede na Hanou! Dalšího dne jsme s  Luckou vydřeli Svatý Kopeček a já měl rázem 1 433 km na kontě. Řekl jsem si, že zítra dám 20 km po městě a hned poté 100 km domů a budou rekordy. Tolik jsem k  13. červnu nikdy najeto neměl, a to ani v  letech 2012 a 2013, kdy mne zjara posunuly stovky levných kilometrů z  lázeňského Třeboňska.
     Jenže! V  pátek 12. 6. jsem v  Olomouci odvracel kolizi s  autem jen prudkým zabrzděním a hozením levé, dosti už znavené nohy, z výšky na zem. Chytla mě do ní křeč, spadl jsem na chodník i s  kolem a natrhl si zadní část stehna. Velikým problémem bylo vstát a dostat se do bytu. A pak jsem si objednal auto na odvoz, nechal se prohlédnout lékařem, vzal jsem si dovolenou a ležel! S  rovnými 1 450 km jsem tak asi nadlouho zůstal bez cyklistiky.
     Mělo to svá pozitiva! Člověk by měl občas vysadit a srovnat si myšlenky. Navíc jsem se začetl do odkládaných knih a v  klidu udělal druhé „papírové“ korektury Ozvěn Vysočiny. Jinak bych je už asi nedělal, což by byla chyba…
     Za sebou mám domácí premiéru  filmu V  nejkrásnějším údolí s  komentářem Bohdana Tůmy. Z výsledku mám výborný pocit, je to profesionálně odvedené dílo, určitě by jej mohla odvysílat televize. O následujícím víkendu bude CD k  dostání na III. srazu rodáků a přátel ve Štěpánově.
     A tudíž přijměte pozvání do Štěpánova! V  sobotu 27. 6. 2015 bude sraz zahájen v  10.00 v  zahradě u nákupního střediska a odpolední hasičský blok proběhne na koupališti od 14 hodin. V  neděli 28. června proběhne od 10 hodin slavnostní mše svatá a odpoledne od 14 hodin začne zase v  zahradě blok dvou divadelních představení (soubory Lelekovice a Štěpánov) a koncert Studánky. Milovníci regionu si mohou zakoupit fotobružuru Štěpánov včera a dnes, Kroniku Železáren Štěpánov, CD s  filmem i moji loňskou knihu V  nejkrásnějším údolí na světě.
     V  rubrice „Ozvěny Vysočiny“ čtěte něco o koncepci chystané knihy. Všechny další dluhy tu splatím v  nejbližších dnech. Na fotografiích Olomouc a Svatý Kopeček. Tak hezké léto!
                                                                                                      Hynek Jurman

2.07.2015

     Vážení a milí přátelé!

     Tak sraz rodáků máme za sebou! Plaviáda po řece Svratce se těšila velké pozornosti účastníků i diváků, ale na sobotní zahájení přišlo na 10. hodinu 7 občanů, z  toho Pechovi až z  Bystřice. Nepočítáme pořadatele a účinkující. Touha po družení tedy není velká. Hasičské odpoledne jsem neprožil, byl jsem na křtu kalendáře na Mitrově. Ale nedělní program už byl úspěšnější a na závěrečné představení Vofuku bylo hlediště plné. A Vofuk nezklamal! Já se z  toho nyní vyzul, neboť jsem potřeboval dodělat dvě knížky a jeden film. A také text pohádek mě neuchvátil, hrál bych raději něco jiného. Ale Vofuk udělal i z  toho textu veselé a dokonalé představení. Klobouk dolů, je to dobrý soubor (viz foto)!
     DVD s  filmem se těšilo velkému zájmu rodáků a přátel Štěpánova! Omlouvám se Bohdanu Tůmovi, že jsem jej zahrnul toliko textem, že musil mluvit velmi rychle! Také bych nepodepsal dvě věty na obalu, ale jinak se mi film moc líbí! A lidem také.
     Na srazu jsem sklidil i pár pochval. Paní Pechová pochválila můj fejeton v  posledním Bystřicku (je i zde v  rubrice Čtení – Dva životy) a paní Langová dokonce složila hold mé knize o Štěpánovu větou: „Snad jsem nikdy nic lepšího nečetla!“ To mne trochu rozesmála, určitě to vyřkla bez většího rozmyslu, ale stejně to potěší.
     Na závěr srazu jsem v  neděli večer sedl po 16 dnech na kolo a ujel 20 km, ale zatím mohu jen po rovině. V  rubrice „Ozvěny Vysočiny“ dnes něco o financování chystané knihy, o cti a vůbec o lidech ryzích...
     A když jsem citoval ty holdy, tak ještě kousek mailu od čtenáře z  konce června. Vztahuje se k  řadě polemik na těchto stránkách a je také o důležitých radostech:
29. 6. 2015, 19.55:
     Velmi Vám děkuji za odkaz na vaše stránky, skvěle psané a chytlavé, dvě hodiny v kuse si Vaše stránky čtu. Zvláště mě fascinuje, že píšete o lidech, které znám, a musím uznat, že máte pravdu, ano padni komu padni. Diskuze o Bočkovi, to je naprosto pravda a nechápu, jak někdo na oficiálním místě znalce či   historika či muzejníka může tvrdit, že Boček nelže. Víte, to že Vám tak divně oponují, je dáno tím, že jim chybí   radost z pravdy, radost z  přírody Bystřicka a radost z poctivých vztahů, které mají být pravdivé; bohužel neznalost, lež a povrchnost vede   k problémům, co Vám neoprávněně  vznikají.
Kašlete na to, a pište.... Michal Křehlík
     Díky! Tak hezké prázdniny!
                                                                                     Hynek Jurman

14.07.2015

     Vážení a milí přátelé!
     Jedny opravdu „pozoruhodné“ internetové stránky mají pojednávat o Bystřici n. P. a provozuje je Jaroslav Švestka. Po celou dobu tam diskutuje prakticky jenom Miroslav Veselý. Zde pomíjím naprosté výjimky a pak smyšlená jména, jejichž nositele na Bystřicku nenajdete. Trošku to rozproudily až moje dvě reakce na přelomu června a července. Najednou bylo ohlasů plno, 95% opět pod smyšlenými jmény a obsah se blíží kdysi diskuzím na stránkách Města Bystřice, Městského muzea BY a Žďárských vrchů. Tyto diskuze skončily, neboť to byl jedním slovem anonymní hnus a vulgarity pana Veselého. Nyní se to vrací na „švestkových“ stránkách. Jak vidno, pár stále stejně „statečných“, „moudrých“ a „kultivovaných“ lidí se vaří pořád ve stejné vodě. A občas volají, jak jim chybí diskuzní fóra. V  Bystřici tohle vše dělají tři lidé (podepisují se však zbaběle jmény jiných skutečných lidí), z  nichž jeden nikdy nic nevytvořil a ani se nepokusil a zbývající dva se sice snažili, ale bez většího kladného ohlasu. A tak přišla závist!
     Řeknu Vám svůj názor! Problémy se řeší z  očí do očí, chlapů je dnes ale bohužel málo! A tak ubožáci řeší své mindráky na webech a ještě většinou anonymně. Nikdy chlapsky nevystoupí, ale diskuze a udávání, v  tom jsou nepřekonatelní. Takže se tu střetávají dva světy. Já vyznávám ten reálný. Žít a hledat radost, jiným neubližovat, bránit však své hájemství! V  práci každoročně sám vyplňuji žádost o certifikaci Asociace turistických informačních center, každoročně sám měním v  rámečku Členský list ATIC a dost často se účastním vícedenních fór ATIC s  náramným programem. Namátkou jsem byl v  Táboře, Poděbradech, Jihlavě, Vyšším Brodě, letos na jaře v  Kyjově. S  představiteli ATIC si většinou tykám a vůbec mě tudíž nenapadne, že bych měl hledat na nějakých stránkách, jestli je bystřické TIC členem ATIC. Pak však vystoupí pan Virtuál, ten anonymní humus a neskutečný pitomec, který pro lidstvo nikdy nic nevykonal a nevykoná, a začne tvrdit, že členy nejsme, protože nás nenašel na stránkách. Pan magistr Pulkrábek mu sice vysvětlí, že na stránkách jsme a že Virtuál neumí hledat, ale omluvy se samozřejmě nedočkáme. Musí to být smutný život, pořád něco hledat na internetu a snažit se schopnější lidi pořád nějak dehonestovat.
     Případ jiný, štěpánovské podzemí! Prolézal jsem je už jako kluk, před rokem 1985 jsem všechny štoly a šachty znovu prolezl, změřil a změnil tak údaje dr. Poláka, které se lišily až o stovky metrů. Stal jsem se zřejmě největším znalcem tohoto podzemí a ukázal jej i odborníkům z  Technického muzea, speleologům z  Býčí skály či pracovníkům CHKO ŽV. Ovšem Virtuál pan Veselý mě nazve lhářem, protože nejsem organizován v  jakémsi klubu, tudíž prý jsem fyzicky v  žádné štole nebyl! Ale proč bych se organizoval? Čtyřikrát jsem odmítl vstoupit do KSČ, dvakrát do ODS a jednou do KDU-ČSL. A čím jsem starší, tím méně se potřebuji organizovat. Pro mne je důležitější, že speleologové a badatelé hledají štěpánovské podzemí na základě mých knih z  let 1985 a 2014. To je ocenění mé práce. Pan Virtuál je sice organizovaný, ale ještě nikomu s  ničím nepomohl a zřejmě ani mnoho neví. Vrabci potřebují hejno, orel létá sám! Navíc je po mně oficiálně pojmenována Jurmanova jeskyně, o žádné Virtuálově jeskyni nevím! Třeba se dozvím, že jsem fyzicky nebyl ani u žádného smírčího kamene, protože nejsem organizován.
      A tak mě pan Virtuál ještě pomluví, že mívám v  Bystřicku inzerci na své knihy zadarmo. Samozřejmě to není pravda! Inzerci jsem měl jedinkrát na knihu Stíny v  nás a zaplatil jsem za ni 5  000.- Kč. Doklad existuje v  mém účetnictví, zrovna tak v  účtech Města Bystřice. Nikdy jindy jsem více neinzeroval, pouze byla tu a tam otištěna nějaká douška o mé nové knize jako služba zájemcům. Zrovna tak upozorňujeme na knihy jiných autorů. Namátkou: Pavel Svoboda, Jaromír Černý, Josef Dobiáš, Petr Vejrosta, Václav Zábrša či fotoduo Karel Černý – Vladimír Cisár. Kdyby dokázal pan Virtuál napsat smysluplnou knihu, určitě by ji Bystřicko doporučilo zrovna tak! Tedy žádná inzerce, jen literární hlídka. Což ovšem zamindrákovaný nerozezná... A závist, pane Veselý, to je hrozná vlastnost!
     A podobný chudák mi ještě vyčte, že v  pracovní době dokládám členství našeho TIC v  ATIC a obhajuji jeho „nevýdělečnost“! To mám své pracoviště obhajovat o půlnoci? Kdyby si dal radši facku za rohem...
     A tak z  jiného soudku! Průvodce „Sochy v  Bystřici nad Pernštejnem“ vyšel 7. července, podílel jsem se na něm textem a některými fotografiemi. Za těch pár dnů už byl hojně pochválen, např. i známým „památkářem“ Zdeňkem Musilem. Vydali jsme to i s  mapami z  Dotace TIC od ATIC, protože jsme tam dobře hodnoceni... A protože nevyděláváme, pane Veselý a pane Švestko, tak materiály rozdáváme zdarma. Děkuji za další pěkné ohlasy na mé knihy, např. Jarmile Fojtů ze Vsetína. Protože ona i pan Křehlík nenašli kámen Karla Fice u Štěpánova, pátral jsem také. Dlouho jsem se 9. 7. 2015 proplétal houštím a metrovými kopřivami, ale našel jsem. Díky i za mimořádnou pochvalu štěpánovského filmu, třeba Miloši Kalinovi! Prý má něco podobného jen Praha a Brno... Takže jsme s  panem Tužilem neměli špatný nápad!
     Protože v  Nedvědici znám jen dobré kamarády, chybějí tam dobráčkové ala Bystřice, dávali jsme si celé Slavnosti Pernštejnského panství dostaveníčko na medovém pivu. Každý den to bylo pěkné...
     V  rubrice „Ozvěny Vysočiny“ dnes pro pana Veselého aspoň kousek o mých výpravách do podzemí, jde o ukázku z  6. kapitoly.
Tak nadále hezké prázdniny!
                                                                                                 Hynek Jurman

03.08.2015

      Vážení přátelé,
když jsem odeslal 19. července do tisku Ozvěny Vysočiny, vzal jsem si 2 týdny dovolené. První týden byl tropický, druhý dešťový. Navzdory tomu jsem najel 490 kilometrů, absolvoval jsem i 10. průjezd Trenkovou roklí (77 km), cestu ze Žďáru přes Bobrovou (přes den bez otevřené restaurace!), Šiklův mlýn a Nedvědici domů (64 km), ale i oblíbený sjezd od Černovic kolem Besénku do Lomnice a Tišnova, nastavený ještě jízdou do Dolních Louček (80 km).
     První srpnový den byl takový „hřbitovní“. Ráno mne nečekaně navštívil Jiří Endler, autor knihy „Příběhy brněnských hřbitovů“. Vydal ji v  roce 2010 a já díky jeho inspiraci vydal vysočinské hřbitovy loni. Jen o fous jsme předstihli velký projekt podporovaný evropskou unií. Letos tak vyšla velká skripta o hřbitovech mikroregionů Poličska a Letovicka (na můj vkus obsahují málo zmínek o pochovaných osobnostech) a nyní jsem si na infocentru v  Kunštátu vyzvedl letáky „Hřbitovy – naše kamenná historie“. Zde už medailonky Halase, Kundery či Matala nechybějí. Hřbitovy prostě frčí a já to stihl včas! A „hřbitovní“ den byl zakončen na hřbitově v  Kunštátu, kde jsem potkal čtyři cyklistky z  Brna. Znali hrob Františka Halase, ale ostatní slavné už ne. A tak jsem se mohl blýsknout jako hřbitovní průvodce, a pak jet na pivo do Rudky a Olešnice. Výlet nakonec čítal 72 km.
     Pan Endler mi řekl: „Závidím Vám toho zavilého nepřítele, který tak pohaněl kdesi na netu Vaše knihy! Je vidět, že umíte zaujmout. Takového nepřítele bych si přál!“
Na sv. Annu jsem stihl pouť v  kapli u Pohledu, vyfotil jsem i statek, v němž bydlívala Marta Kubišová. O jedné výtvarné hrůze zde snad příště... Těsně před dovolenou se narodila mé adoptivní dceři holčička Anelli, naopak nás opustili dobří známí, Jan Mokrý z  Nížkova a Mikuláš Neugebauer ze Žďáru.
     Když má autor vše napsané a nemusí už nic smolit, to vám najednou zbývá času!  a tak jsem i trochu četl. Doporučím Vám knížky dvou dam, kterých si vážím. Píšeme ostatně hodně podobnou tématiku. Už 14. 9. 2003 mne navštívila v  doprovodu pana Klenovského Herma Kennelová, mám ji podepsanou ve své Pamětní knize. Napsala pak známou knihu BergersDorf, příběh o umučených Němcích na louce Budínka u Dobronína. A nedávno vydala v  českém překladu další knihu „Je smutné opouštět svět na jaře...“, která koresponduje s  mojí Smrtí pod Květnicí. Osud Boženky Škrabálkové a dalších odbojářů z  Tišnovska.
     Václavu Jandečkovou znám z  korespondence a knih. V  červenci vystupovala i v  televizním pořadu Reportéři, je to nejen chytrá, ale i pohledná dáma. Především díky osudům svého dědečka Otty Tulačky na Domažlicku v  50. letech vydala knihy Kámen (obětí falešné hranice byl ostatně i můj přítel Vincenc Koutník z  Bystřicka) a Tři muži proti totalitě. Měl jsem možnost si v  rukopise přečíst i její chystanou knihu Poslední slova Jana Masaryka. Vendulka zde přichází s  verzí založenou na výpovědi Jana Bydžovského. A tak se nechme překvapit definitivní podobou knihy!
     Za dovolenou jsem přečetl vzpomínky Vladimíra Křivky, jehož otce Petra komunisté popravili. Velmi konkrétně popisuje příchod Rudoarmějců na Brněnsko! Byla to hrůza, fašizmus proti tomu snad bylo úplné nic, a tak dodnes volám hanba představitelům ČSBS, kteří v „hádání“ se mnou v  roce 1999 tyto excesy popírali a bagatelizovali. Od Vojtěcha Žampacha, přes funkcionáře Velíka či Polívku až po Radomíra Lužu…
     Naturalistickou hrůzu, kterou prožily tři ženy z  Brna za 19 let v  gulazích, kam je NKVD odvlekla v  roce 1945, popisuje zase Jiří S. Kupka v  knize Krvavé jahody. Co dokázala česká StB pak dokládá román Petra Cermana Bez svědomí. Nejhrůznější je, že praktiky všech těch Grebeníčků sahají podle autora, ale zřejmě i ve skutečnosti, doslova až do dneška! Přečtěte si to vy, jímž se stýská po komunizmu a Sovětském svazu! Tito pošetilci by si to vše zasloužili prožít na vlastní kůži!
     Potěšila mě paní ředitelka knihovny kdesi ze Šumperska: „Vaše knihy jsou levné a hodnotné. Nám pořád chodí nabídky na americké braky za pět set korun!“
     Přátelé, kdo máte čas a zájem, rád vás všechny uvidím na křtu mé celoživotní knihy Ozvěny Vysočiny. Takže na viděnou na Staré radnici ve Žďáru nad Sázavou v  pátek 28. srpna 2015 v  17.00. Snad povedená kniha o všem, co o Vysočině znám, tam bude prezentována a prodávána za mimořádně dobrou cenu. Pro každého návštěvníka navíc chystám dárek, snad je stihnu zabalit…
     V  rubrice „Ozvěny Vysočiny“ tentokrát něco o finiši rukopisu a konečně ukázka z  1. kapitoly! Přikládám fotku tišnovského kamenolomu a zázračné studánky u Pohledu.

                                                                                 Hynek Jurman

03.08.2015

     Vážení přátelé,
     na Zuzanu, 11. srpna, jsem dosáhl mety 2  500 km, tak snad ten letošní cyklistický plán zase splním navzdory předešlým malérům.
     Nakladatelství PUTUJME má projekt Putujme za pověstmi a v  něm jako 15. svazek vydává moje dílko Pověsti ze Zubří země. Vychází tedy už celkově pošesté. Současně dělám dotisk rozebraného 4. vydání Smírčích kamenů na Vysočině (zase cca 1  000 ks), takže vlastně příběhy vycházejí už popáté, jen se mi nechtělo měnit ISBN a rozesílat opět povinné výtisky.
     V  týdnu od 17. do 21. srpna vysílá Český rozhlas Brno o našem kraji „Pernštejnsku“ pořad „Znáte opravdu svůj domov?“ Sám jsem se účastnil předtáčení v  Bystřici, točilo se i v  Nedvědici, Křižovicích či Doubravníku. Jsem pozván do živého vysílání na závěr akce v  pátek 21. 8. 2015 od 14 do 16 hodin a na plakátech stojí: „Co všechno o okolí Pernštejnska a Bystřice ví Hynek Jurman“. Tak nevím, jestli budu dosti vědět.
     V  rubrice „Ozvěny Vysočiny“ dnes ukázka z  2. kapitoly, Literární toulky Vysočinou.
     Na křest samotné knihy Vás všechny srdečně zvu! Podvečer plný překvapení začne ve Staré radnici ve Žďáře n. S. v  pátek 28. 8. 2015 v 17.00 hodin. Bude tam plno fajnových lidí!
     Více hledejte v  pozvánce!
                                                                                  Hynek Jurman

1.09.2015

     Ahoj lidi!
     Česká pošta je neskutečný podnik, pracující člověk se na venkovskou pobočku normálně nedostane! Pro vyzvednutí doporučené zásilky jsem si tedy vzal dovolenou, a pak tam navzdory tištěnému avízu stejně pracovnice nebyla, neboť se školila v  Českých Budějovicích. Umíte si představit, jak jsem se tetelil blahem... Ale pohled od syna z  Evropských her v  Baku mi šel 15 dnů a pohled z  MS v  plavání v  Kazani dorazil za 22 dnů. Na Východě je ještě hůře...
     Druhá půle srpna byla pro mne velmi hektická, ale přínosná. Sklidil jsem i nějaké plody své práce, především Ozvěny Vysočiny. A křest 28. srpna 2015? Pro mne i mnohé další výborná zábava. Asi stovka účastníků několikrát překonala běžnou účast na podobných akcích. Čtenáři a příznivci přijeli až z  Brna, Prahy, Olomouce, Vsetína. Ale samozřejmě hlavně z  Vysočiny. Některé jsem 20 let neviděl, ale všechny jsem viděl rád. Každý návštěvník si mohl odnést jako dárek soubor pohlednic hradů Bystřicka a za dobrou cenu pak knihu Ozvěny Vysočiny. Přímo na křtu se prodala celá desetina nákladu, takže vynikající. Kamarádi mluvili, hráli a bavili, nejvíce to rozhýbali Jarda Brychta s  kytarou a Jarda Ptáček s  foukací harmonikou. I ohlasy z  pléna byly vesměs příznivé, dostal jsem dokonce dva tekuté dárky a profesor Sáblík, pánové Zídek, Škára, Prchal i někteří další (vše jsem ani nestačil registrovat) chválili mé knihy natolik, že jsem se opravdu rděl. A jedna dáma se přiznala, že chtěla také velice chválit, ale před takovou návštěvou se styděla...
     S  nejbližšími jsme pak poseděli skoro do 22 hodin a byla to fakt legrace a odvaz. Snad se i kniha bude líbit...
     Ozvěny Vysočiny byly hojně prezentovány i ve vysílání brněnského rozhlasu 21. srpna 2015. Jel jsem tam na kole přes Tišnov a nádvoří hradu Veveří, kolem Brněnské přehrady až do centra města. Úkolem bylo cestu přežít a přijet včas, takže jsem nebyl nervózní. V  parku v  centru jsem stanul po 3 hodinách a měl skoro hodinu čas. Nic jsem si nepřipravoval, a tak bezprostřední dvouhodinové povídání snad mělo jistý půvab, soudím alespoň podle četných telefonátů posluchačů i dle vyjádření redaktorů, kteří mají zájem o další spolupráci.
     Nejhorší byla cesta domů přes Bystrc a Kuřim. Protože Kuřim je přímo od Brna neprůjezdná, míjely mé kolo tisícovky aut, které to páteční odpoledne mířili k  Tišnovu a na Vysočinu. Ujel jsem 111 km a domů dorazil v  půl osmé večer, od řeky už vanul chlad. Cestou jsem potkal dvě bystřické dámy, které v  jejich bydlišti nepotkávám. Na Hanku jsem narazil sto metrů od rozhlasu a Věrka na mě mávala ze stojící kolony aut před Bystrcí. V  Nedvědici mě zastavil pan Nováček s  dotazem, jestli jedu z  toho rádia, že pořad poslouchal. Úplně stejně mluvil kamarád Radek Pučálka ve Štěpánově. Brno se tu prostě poslouchá...
     V sobotu jsem si sice odpočal od kola, ale musel jsem trhat jablka, zametat dlažbu a balit se na Berounku. A v  neděli jsem ujel 70 km. Do Strážku 25, zbytek už u Berounky (Srbsko, Karlštejn, Lety...). A hned v  pondělí jsme dali s  Liborem královskou etapu (Skryje, Týřovice, Rozvědčík, Křivoklát, Nižbor, Hýskov...), v  úterý po půldenním dešti Tetín, Karlštejn, Karlík, Dobřichovice, Třebáň... Ve středu jsem se tak už mohl vrátit na Vysočinu a cestou ze Žďáru domů dorazit letošní plán. A tak jsem na den sv. Rufa dojel na metu 3  009 km, což je po červnovém úrazu paráda. Za červenec a srpen jsem ujel při pouhých 2 týdnech dovolené zatím 1  539 km, tedy půlku ročního plánu! Vedra budiž pochválena, na kolo to šlo skoro každý den.
     Z  pochval alespoň ty písemné. Spisovatel, znalec a kamarád z  Polné Jan Prchal mi na křtu věnoval své pověsti a připsal: „Hynku Jurmane, takových lidí, jako jsi ty, je jako šafránu! Jsem rád, že jsi! Velmi rád. Honza Prchal.“ Někdejší spolustudent a spolubojovník z  vojny Doc. Ing. Jan Fiedler Dr., nositel řady akademických titulů a současně Železný muž, mi v  den křtu napsal podobně: „Dík že existují lidé jako Ty – svobodní a nezávislí (četl jsem o Wůdstoku v Bystřici)! I já se snažím řídit podobnými pravidly – jsme zde příliš krátkou dobu, abych se nechal někým otravovat. Právě na kole se cítím maximálně svobodný.“
     V  rubrice „Ozvěny Vysočiny“ dnes ukázka z  3. kapitoly, Rozšířené obzory. Jde o cykloreportáž o tom, koho jsem potkal u Sykovce. V  této rubrice také najdete další fotografie ze křtu.
     Na jihlavském ČRo Region budu mluvit v úterý 8. září od 11.00 hodin.

                                                                                                                                  Hynek Jurman

15.09.2015

     Vážení čtenáři!

     Už kdysi jsem napsal, že s  člověkem typu podrazáka Limberského, jehož nafilmovaná penalta změnila pořadí celého ligového ročníku a stamilióny z  mistrovské ligy přihrála nepravému, bych nemohl jít do žádného spolku, že bych mu nemohl věřit. Co provedl nyní? Ožralý jak dobytek naboural auto, od bouračky utíkal a po dopadení policistům vyhrožoval. Po vystřízlivění se omlouval a litoval, ale už za čtyři dny dával za Plzeň gól a na oslavu kroutil imaginárním volantem. S  tou omluvou to jistě tedy myslel upřímně... Díky podobným idiotům mají nálepku vylízaných mozků všichni sportovci. Bohužel!
     Jsem rád, že si už někteří čtenáři všimli aktuálnosti mé nové knihy. Vše co se stalo do 18. července tam opravdu je. Z  nákladu 700 ks je už 500 rozebráno. Tedy ne prodáno, ale knihkupci berou knihu opravdu ve velkém, snad ji tedy i rychle udají. Už po 11 dnech od křtu jsem přemýšlel o 2. vydání. Ale nebudu se unáhlovat. Letos určitě ne...
     Slíbil jsem sledovat Wůdštok na psím kruháči 2 a některé z  vás to zaujalo. Nakonec jsem nesledoval, neboť jsem předešlého večera křtil Ozvěny Vysočiny, vzhůru jsem byl do půlnoci, druhého dne pracoval od 9.00 do 18.30 na infocentru a na Rácové u táboráku, takže už nebyla nálada na Wůdštok. Tedy jen zprostředkovaně od tří lidí: 1. dvě pódia se navzájem rušila, takže bída, a přišlo málo lidí; 2. chabá účast, ale připraveno to bylo hezky; 3. účast nemohla být tak slabá, když se tam ráno válelo tolik prezervativů. Nemohu tedy soudit, snad kulturní a grantová komise našla ve Wůdštoku ten pravý druh zábavy, když jej podpořila 65 tisíci! Moje nepodpořená kniha snad bude mít o to delší dopad mezi lidmi. I když je to diskutabilní, pokud nějaký ten prezervativ selhal...
     Při návratu z  jihlavského rozhlasu jsem jel 8. září přes Polnou a Poděšín, kde jsem nemohl nevidět příšernou „sochu“ Michala Olšiaka. Tenhle ten příšerný Poděs se nejvíce podobá brokolici! Jedete-li přes Ronov, může vás vyděsit vztyčený drak. Jeho bratr pak hyzdí prostranství před starobylým kostelem v  Pohledu. Hnus a hrůza pan Olšiaka se jako plevel rozrůstá po Vysočině. Na Tři Studně jsem raději přestal jezdit, prý tam mohu narazit hned na dvě „umělecká“ díla. Na toto téma chci napsat esej, tak tedy někdy příště.
     Kolo, to je stálá radost! Loňský dluh jsem splatil i druhým projetím Trenkovy rokle! S  Liborem Mrázkem jsme to jeli v  sobotu 5. září, hned dalšího dne se výrazně ochladilo. Že mi ujela noha při seskakování z  kola a lehce jsem přisedl do bláta? To je právě to dobrodrůžo! V  hospodě v  Dolních Loučkách na mne mával a povykoval celý stůl hostů. Byli to turisté ze Zubří v  čele se spisovatelem a kamarádem Pavlem Svobodou. Ženy naprosto převažovaly a jejich cesta prý byla náročnější než naše, neboť na návštěvách dostávali slivovici...
     V  rubrice „Ozvěny Vysočiny“ dnes ukázka ze  4. kapitoly, Vysočiny milostná. Konkrétně je to závěr povídky Černé ovce. A ve „Čtení“ přidávám fejeton, který se redakci Bystřicka nehodil. Tak aby úplně nezapadl...
     Na fotografii překonává Libor jeden ze 14 brodů.

                                                                                                          Hynek Jurman

2.10.2015

     Vážení přátelé!

     Tak Ozvěny Vysočiny se dočkaly obratem nového vydání, tentokráte perníkového. Děkuji čtenářce Helence!
     O prodlouženém víkendu jsem navštívil s  blízkými a kamarády leccos: hrad Svojanov, řadu smírčích kamenů, zámek a rozhlednu ve Velkém Meziříčí, svěcení sochy sv. Zdislavy v  Křižanově a další návštěvu Trenkovy rokle, tentokrát místo na kole pěkně pěšky po vratkém chodníčku. Více fotek najdete na facebooku.
     Po večerech jsme poslouchali různou muziku, ale nečekaný úspěch sklidilo album mého syny Michala Světe, div se. Před pár lety zhudebnil svoje a v  jednom případě i moje verše, vyrobil si hudební doprovod na počítači, nahrál, nazpíval a vypálil pro vlastní potřebu. Teprve teď jsme to docenili! Třeba Jarmile se líbil verš „voda si brousí zuby o stavidla“, mě nejvíce zaujala Modlitbička: „Andělíčku, můj Strážníčku, opatruj mně mou službičku...“ Dost to koresponduje s  jedním mým fejetonem, že nejhorší lidskou vlastností je strach o místo! A tak se trochu bojíme všichni, někdo se chodí vyblít do vrby, někdo píše fejetony do šuplíku, jiný nad výtvarným nevkusem mocných tiše zoufá.
     Když dva dělají totéž, není to totéž. V  Bystřici chtěli sochu, v  Křižanově chtěli sochu. Jedni oslovili Michala Olšiaka, druzí Otmara Olivu. Jedni mají Zubra, druzí svatou Zdislavu. Jednu světil brněnský biskup a sochař hovořil pokorně o cenzuře času, kolem druhé poskakoval tvůrce se šampaňským a pózoval jako olympijský vítěz. Shodou okolností hlásil Český rozhlas 2 na den sv. Václava: „Poctivý sochař dělá koně několik let.“
     Akademický sochař Jura Plieštik před pár týdny nad jednou fotkou ze Žďárského deníku podotkl: „Ten zubr se rodí nějak přímočaře. To Myslbek modeloval koně svatého Václava 20 let.“
     „Nemají zubra, mají psa,“ volají teď znalci zvířat. „Takto skot nikdy neleží, ten má hřbet vždycky vodorovně a nohy pod sebou!“
     „Nemají zubra, mají vola,“ míní zase heraldikové. Chybí jim houžev v  nozdrách, to prapodivné 12titunové monstrum má skutečně v  tlamě jen hladký kruh, jaký mívá v  heraldice volek!
     Já to jako pracovník TIC shrnu: „Choďme k  sochám, každý podle své úrovně, ale choďme!“
     Když jsem v  Křižanově s gratulací pozdravil paní Nilu Vodičkovou, která projekt sochy sv. Zdislavy před 20 lety vymyslela a celou dobu jej poháněla k  úspěšnému završení, potěšila mě její odpověď místo pozdravu: „Chtěla bych tu vaši knihu. Kde ji seženu?“ A tak šly obratem Ozvěny Vysočiny do Křižanova.
     V  rubrice „Ozvěny Vysočiny“ dnes ukázka z  5. kapitoly o malířích. A ve „Čtení“ přidávám zase jeden fejeton k  zamyšlení.

                                                                                                                                               Hynek Jurman

14.10.2015

     Milí čtenáři!
     Projekt Ozvěny Vysočiny mohu prakticky uzavřít, finančně i ohlasově to vypadá velmi dobře. Odeslal jsem poslední závěrečné zprávy a vyúčtování, obratem mi přišel poslední příspěvek z  Města Velké Meziříčí a vzápětí i grant od Kraje Vysočina. Té úředničiny kolem toho bylo fakt požehnaně, chvílemi jsem měl chuť se rouhat, že to za to ani nestojí, ale ovládl jsem se. Stojí! Ještě jednou díky všem sponzorům, kteří jsou vyjmenováni jak v  knize, tak třeba na těchto stránkách o něco níže v  pozvánce na křest knihy.
     Koruny jsou potřebné, ale ještě více potěší fakt, že Vám tímto způsobem někdo fandí a věří. Na rozdíl od spolků, pro něž člověk tolik v  minulosti udělal, a ony jej naprosto ignorují.
     Ohlasy na obsah knihy mám samé pozitivní, ať už se týkají fundovanosti obsahu i čtivosti. Časem něco ocituji, zatím jen tolik, že pánové Mgr. Petr Vejrosta a Ing. Jiří Koukal, hlubocí znalci regionu, ocenili obsah i podání, ale oba něco hledali. Petr pátrá už tradičně po překlepech a chybkách, neboť podle něj kniha určitě vyjde opakovaně. A Jirkovi chybí místní a jmenný rejstřík! Ten by jasně knihu obohatil, ale protože mám na každé stránce až stovky jmen a míst, byla by to práce pro vraha! Už v  žádosti o grant jsem proto rejstříky neuváděl, ač by mi přinesly body. Ale Jirka přemýšlí, že by ty rejstříky ještě teď udělal sám. To bych před ním jistě smekl ...
     Když jsem poslal povinný výtisk do Krajské knihovny v  Havlíčkově Brodě, obratem jsem byl vyzván vedením knihovny, ať se na poslední chvíli přihlásím do soutěže o Nejkrásnější knihu Vysočiny. Ač přesvědčen, že nemohu vyhrát v  konkurenci knih, které stavějí hlavně na vnějším vzhledu, kdežto já na obsahu, přesto jsem do soutěže ty dva výtisky poslal, neboť mě názor vedení knihovny potěšil. Hezké je hodnocení brněnské knihovnice Lenky Urbánkové: „Tvé Ozvěny obsahují tolik informací, že jde otevřít jakoukoli stránku a hned číst.“
     A zatím dost, raději k  jiným mým knihám! Jeden prodejce si objednal 3 ks Čítanky Vysočiny, ale já doma našel poslední dva volné, třetí jsem musel vzít ze své knihovny. Přitom podle mé vachrlaté evidence není prodáno ještě 100 ks. Že by celá ta stovka visela po komisích, to bych se docela divil. Kdybyste někdo o Čítance věděl, dejte vědět. Jinak jde o knihu nedoceněnou, stejně tak snad ještě čtenáři objeví kvality a kouzlo Omylů tradovaných a příběhů hřbitovů Spěte sladce! Tu mi teď velmi pochválil Jirka Koukal, občas i další, ale zásoba je ještě slušná, protože kniha vyšla loni. To Omylů tradovaných mám posledních pár desítek, totéž platí o Smrti pod Květnicí a Normalizaci. Partyzány mám už jen pro známé (cca 7 ks), román Daleko do sametu už je také téměř vyprodán. Stejný osud potkal už 4. vydání Smírčích kamenů na Vysočině, ale pozor! Vydal jsem právě dotisk, celých 1  000 ks!!!
     Ani kus nemám Ve znamení zubří hlavy a Zlatá léta padesátá. Naopak i po více než 10 letech je stále dost fejetonů Kde hledat poklad a Mluvit jako prezident. Ale kvalitu ty příběhy mají, v  tom souhlasím s  Jaromírem Brychtou. Právě píšu divadelní hru pro dva herce KUDLIČKA A VOVES, v  níž využívám mnohé dialogy z  těchto fejetonů. Zásobu mám i rok staré knihy V  nejkrásnějším údolí. Dost mám i v  titulů Nesmazatelné stopy a V  zatáčkách. To proto, že jsem svého času při mé bídné distribuci dělal náklady 2  000 ks. Tak neváhejte a nekupujte jenom Ozvěny Vysočiny. Všechny ty uvedené knihy jsou snad zajímavé a ceny nestojí za řeč. I poezie by se ještě našla...
     V  rubrice „Ozvěny Vysočiny“ dnes ukázka z  6. kapitoly. A ve „Čtení“ zase další fejeton k  zamyšlení. O hroší kůži rudochů... I na podzim je krásně na Hraběcím stolku, jak dokládá fotografie ze včerejška.

                                                                                                                                                                                                            Hynek Jurman

18.11.2015

     Vážení přátelé!
     K  masakru v  Paříži 13. 11. 2015 není co dodávat, myslím si totéž, co vy! Že mohou existovat lidé s  takovými skutky a ještě se odvolávat na náboženství, to prostě hlava nebere. Že „i v  malém městě můžeš něco dobrého vykonat“ dokázala Lenka Macháčková 15. 11. společným koncertem svého symfonického orchestru se skupinou Nezmaři. Bystřický kulturák byl plný!
     Aspoň pár literárních drbů. V  říjnu vysílala stanice ČRo2 v  četbě na pokračování Životní příběh Jana Opletala aneb Studentská revolta. Dílo žďárského spisovatele Zdeňka Vyhlídala, které se v  právě dokončené románové podobě jmenuje Kdybych tě znovu volal, už se neotáčej...
     Že komunisté svérázně cenzurovali a ze slavné Čapkovy knihy vypustili kapitolu „Jak pejsek a kočička slavili 28. říjen“, tomu se znalec komunistických činů ani nediví. Vždyť rozháněli i trampy. V  televizním seriálu o trampingu „Zvláštní znamení touha“ hovořil starý skaut Jan Pavlásek–Song z  Bystřice n. P. Člen legendární Foglarovy Dvojky! Kameramanem byl Karel Slach, jenž v  minulých letech natáčel mnohé na Bystřicku. Společný filmový projekt jsme však nedotáhli... Že, Karle Popelko! V  seriálu mluví samí báječní lidé od Marko Čermáka až po Jaroslava Čvančaru. Tedy od ilustrátora Rychlých šípů až po hlubokého znalce skupiny Antropoid. Všechno muzikanti a trampové...
     V  požehnaném věku zemřel můj starý kamarád Leopold Färber (31. 10. 1928 Halič – 27. 10. 2015 Olomouc) z  Konice. Účastník odboje proti fašistům i komunistům, politický vězeň a nebojácný dokumentarista. První člen ČSBS, který dal zcela za pravdu mému hodnocení partyzánského odboje. Leoši, lehké odpočinutí! Často vzpomínám...
     Představuji si německé nařízení o ježdění vpravo! Vstoupilo v  platnost 26. 3. 1939 ve 14.00. A šlo to! Asi napíšu povídku, jak jsem do 13.59.59 jezdil vlevo, a pak se rázem předělal dle zákona. Tak rychle to nedokázali ani převlékači kabátů v  osmašedesátém! Ti se nepředělali, ti se podělali...
     V  rubrice Čtení jen maličko z  úvodu připravovaného románu o Cyrilu Musilovi. Dne 3. listopadu 2015 jsem se totiž rozhodl, že se o jeho napsání pokusím, abych měl přes zimu o čem přemýšlet. A hned jsem sesmolil první odstavečky.
     V  rubrice „Ozvěny Vysočiny“ dnes ukázka z  8. kapitoly o zázraku v  Číhošti. Můj táta oslavil v  říjnu 86. narozeniny a já 14. listopadu zase vbelhal pod koše a zápolil s  mladými. Tak se všichni držme!
Foto: Josef Toufar, jeho symbolický hrob a věž kostela v  Číhošti.

                                                                                                                                                      Hynek Jurman

1.12.2015

     Vážení přátelé!
     Hledal jsem poštovní známku, a našel výstřižek ze Žďárského deníku z  20. dubna 2010. Nadpis zní: „Kniha o Bystřici vyjde letos, odborná publikace v  roce 2013.“ Moje kniha, ta „čtivá, pro laickou veřejnost“, skutečně před pěti lety těsně před Vánocemi vyšla. Ta druhá, „velice rozsáhlá, zpracovaná i po odborné stránce“, nevyšla dodnes. Někdo slibuje, někdo dělá. Té mojí knize prorokoval falešný vševěd Dvořáček naprosté fiasko. Skutečnost je taková, že po necelých 5 letech je z  nákladu 1  000 ks k  dispozici přesně 21 kusů! A nikde jinde než na TIC ji neprodáváme ani nepropagujeme. Poslední kousky takřka tajíme, aby vydržely co nejdéle. To Dvořáček nakonec nevydal ani řádku, kritizovat jiné mu však vždycky šlo...
     Pokud jde o Ozvěny Vysočiny, z  nákladu 725 ks mám na skladě po 3 měsících posledních 50. Úspěch knihy jsem očekával, ale takový zájem opravdu předčil i nejsmělejší očekávání. Mám radost z  Vašich ohlasů a uznání.
     V  mém Adventním zamyšlení cituji i něco z  novin. Např.:
     „S prezidentem už nelze počítat jako s  plnohodnotným politikem… rezignoval na svůj slib společnost sjednocovat. Zjevně si netroufá vystoupit před publikem, které není řádně vyselektováno a předem pozitivně naladěno.“
     „Miloš Zeman vzkázal 17. listopadu všem občanům pokomunisticku: Kdo nejde s  námi, jde proti nám. Demokratické politické strany již nemohou s  Milošem Zemanem počítat jako s  kandidátem hodným jejich podpory.“
     Celé zamyšlení najdete v rubrice Čtení.
     V  rubrice „Ozvěny Vysočiny“ dnes ukázka z  9. kapitoly o tom, jak jsem šlapal za Jaroslavem Foglarem k  Bobří řece.
     Foto z  výletu na Polensko: hranice markrabství u Sirákova, místo skonu A. Hrůzové u Polné a deska na rodném domě Josefa Toufara v Arnolci.

                                                                                                                                                                           Hynek Jurman

21.12.2015

     Vážení přátelé!

     Jsem moc rád, že se vám Ozvěny Vysočiny líbí a že je o ně takový zájem. Po třech měsících prodeje mám doma asi 30 ks, určitě by bylo na místě další vydání, ale tím bych vlastně znevážil vydání první. Protože chci, aby si jej čtenáři považovali, tak do dalšího zatím nepůjdu a raději zde po Novém roce budu uvádět drobné doplňky. Dnes začínám těmi smutnými, od dodání rukopisu do tisku nás opustily tyhle osobnosti, o nichž v  knize píšu: 30. 7. 2015 sochař Petr Bortlík, 2. 8. 2015 malířka Anna Poustová, 29. 9. 2015 herec Jiří Krytinář a 2. 10. 2015 herec Lubomír Lipský.
     Z  veselejšího soudku. Kdo mne zná, ví, že provádím tzv. chlapský nákup. V  Albertu prostě vezmu pokaždé pár plzní (cca od 3 do 7) a k  tomu tu a tam nějakou drobnost. Jogurt, kousek sýru, většinou i nějaké pečivo. Jsem tím mezi prodavačkami známý. Teď ale nastal advent, sehnal jsem tři či čtyři balení vánoční plzně po 10 kusech (kam se hrabu na kolegyni Barunku, ta koupila těchto sad 12!) a navíc mi ještě Bojda koupil výhodně plato plechovek. A protože přes zimu pivo zase tolik nepiji, nemám-li basket, tak klidně i jedno za dva dny, můj nákup náhle sestával z  vánočky, mandarinek, másla, kefíru etc. Podvakrát na mne pokladní hleděly s  úžasem, ale mlčely. Potřetí už to ta dáma nevydržela, a když jsem balil nákup a drobné dával do peněženky, vyjekla: „Vy ale nemáte pivo!“
     „Nemám,“ potvrzuji a nemohu kvůli frontě za mnou vysvětlovat. Ale při dalším nákupu jdu do sebe. Vždyť mě prodavačky pomluví, takhle to nejde! Aspoň jednu plzeň vezmu! Učinil jsem tak, u pokladny posbíral nákup, ale pokladní provrtávala zrakem moji tašku i kapsy a nevěřícně se ptala: „Pivo máte jenom jedno? To není možný!“
     Bylo to tak. Lidi, co mám dělat? Já to snad budu kupovat a lít do kanálu, jen abych nepřišel o dobré jméno!
     A tak ať máme pěkné svátky, hodně zdraví a ať neztrácíme své dobré jméno. V  roce 2016 jen vše nejlepší! PF letos přikládám dvě. První je pesimistické, o uprchlické atmosféře a nehodném prezidentovi, tomu druhému dominuje spasení a naděje.
     V  rubrice „Ozvěny Vysočiny“ dnes ukázka z  10. kapitoly „Turistika a sport“
                                                                                                                                                    Hynek Jurman
     PS: Pro pana Zaorálka: Maďaři mají pravdu! Kdo četl Benešovy dekrety, musí uznat, že větší nespravedlnost nebyla nikdy uzákoněna.