Hynek Jurman

     …EVANGELICKÝM CENTREM

     O evangelické centrum ve Veselí se přičinil Tomáš Juren, který zde konal hned po vyhlášení tolerančního patentu první kázání pro evangelíky pod třešní na gruntě Tomáše Břeňka. Vůbec první shromáždění vykonal krátce předtím, už 21. 10. 1781, v katolické kapli v Hlubokém. Po vyhlášení Tolerančního patentu poslal Juren císaři Josefu II. děkovný list, který složil a nechal vytisknout v Litomyšli. Sbor ve Veselí založili bezprostředně po vydání tolerančního patentu v r. 1781 evangelíci z okolí, dříve tajní. Ačkoli jejich víra vzešla z české reformace, podle podmínek tolerančního patentu zvolili vyznání helvetské. Kamennou modlitebnu postavili během roku 1782, od té doby je nepřetržitě užívána. Současně postavili dřevěnou faru a založili hřbitov. V roce 1830 vypracoval plány na rozšíření modlitebny stavitel František Vašíček. V roce 1877 byla přestavěna na dnešní evangelický kostel s mansardovou střechou. Nízká věž byla přistavěna až roku 1928. Nad vchodem se vypíná kalich. Ve vchodu ve věži kostela jsou pamětní desky se jmény obětí z celé farnosti obou světových válek. Ke zdejšímu sboru se počítalo 1720 věřících z 21 obcí v širokém okolí.
V roce 1900 zde žilo 14 katolíků a 191 evangelíků. Dnes má veselský sbor přes pět set členů a rekrutuje se z obcí Bohuňov, Dalečín, Hluboké, Velké Janovice, Janovičky, Karasín, Korouhvice, Nedvězíčko, Polom, Písečné, Sulkovec, Ubušínek, Veselí, Vítochov a Ždánice. Veselí mělo k 1. 1. 2018   79 obyvatel, původní obyvatelé jsou dle sdělení OÚ v Dalečíně opravdu všichni evangelíci, nicméně víru jich praktikuje málo, odhadem jen 20%. Je možné si tu domluvit prosté ubytování na faře. Ve Veselí mají evangelíci i svůj hřbitov.
     Ten se rozprostírá kolem kostela. Kalich a letopočet 1782 nechybí na hřbitovní bráně. Autorem pískovcových plastik u vchodu na hřbitov je Julius Pelikán. Lze tu najít náhrobky věřících z Veselí, Vítochova, Karasína, Bolešína, Bohuňova, Korouhvice, Hlubokého, Sukovce, Ubušínka, Unčína i Polomu, nechybějí ani náhrobky zemřelých z bývalého Chudobína.
     Tomáš Juren (30. 11. 1750 Prosetín – 9. 1. 1829 Vítochov) byl kantorem, kazatelem, hudebníkem a skladatelem, výtvarníkem a písmákem, autorem spisů, modliteb i ilustrací. Právě on se zasloužil o rozšíření evangelického vyznání v okolí. Působil ve Veselí jako první kantor od roku 1781a byl zde pak i pochován na místě pod třešní, kde poprvé kázal. Místo hrobu však dnes není známo. V dřevěné faře tu bydlel v letech 1784 – 1793. Vlastnil pozoruhodnou knihovnu, i Labyrint světa a ráj srdce, první vydání s pravděpodobným podpisem Komenského. Tato kniha skončila u písmáka Leopolda Mazáče v Doubravníku (1902 - 1997). Sepsal zajímavé „Paměti kantora Tomáš Jurna“ a podílel se i na „Pamětní knize Jiřího Vrbase“ z Písečného. Vstoupil do literatury jako postava v Karasových povídkách (Pan Johanes), v rukopisném románu Zrání od Jaroslava Svitavského a faktografickou knihu Tomáš Juren – Toleranční doba na Vysočině a hudba srdce mu věnoval Sixtus Bolom.
     Na zdejších horách se mu říkalo Apoštol. Podle Vladimíra Makovského byl jeho duševní život pro běžného vesničana výstřední až podivínský. Juren byl za svou víru často vězněn a pronásledován. Jednou byl zbit v Ubušínku dvěma myslivci, utrpěl zranění na mozku a od té doby míval zajímavé sny. Koupil tedy různé snáře a předpovídal budoucnost. Předpověděl tak třeba smrt své malé dcerušky, ale zdála se mu i čísla, na něž mohl vyhrát v loterii.      Juren si šel vsadit do Bystrého, cestou si opakoval, že ,,kdo snu věří, stín lapá“ a vsadil na jiná čísla. Nevyhrál nic, zato z numer ze snu vyšlo celé terno.
Juren měl ovšem v evangelických komunitách (bydlel postupně v Prosetíně, Sulkovci, Ubušínku, Veselí) neustálé problémy a spory, klid našel kupodivu až od r. 1793 v katolickém Vítochově! Sixtus Bolom to nazval v životopisné knize o Jurenovi jako „útěk z Labyrintu světa do Ráje srdce“. Zemřel 9. 1. 1829 a pochován byl o dva dny později ve Veselí.
     Místo posledního spočinutí tu našli i četné oběti tragických událostí. Dne 11. května 1945 byli ve Veselí pochováni do společného hrobu Adolf Jílek (1902 - 1945), Emil Krčil (1906 – 1945), oba z Ubušínka a František Dokoupil (1922 - 1945) z Olomouce-Černvíra, kteří byli zastřeleni ustupujícími Němci nad Ubušínkem 8. května. „Oběti nacistické hrůzovlády 8. 5. 1945“ a „Padli jste za nás, budeme vzpomínati na Vás,“ stojí na společném náhrobku tří mužů, kteří byli odvezeni s dalšími muži z Ubušínka k silnici, aby odstranili záseky, které zdržovali ustupující německou armádu. Když němečtí vojáci odmítli zavraždit všechny přítomné, zastřelil velitel aspoň tuto trojici. Všichni tři mají na náhrobku svoji fotografii.
     Odpočívá tu i Miroslav Ambrož (1926 – 1945) z čp. 14, na náhrobku má fotografii a nápis: „Pohleďte a vizte, jestli bolest podobná bolesti mé, kteráž jest mi učiněna, jak mne zármutkem naplnil Hospodin, v den prchlivosti hněvu svého. Jeremiášův pláč 1.V.12“ Byl zadržen 6. 5. 1945 s pistolí v kapse a umučen Němci v Dalečíně.
     Jaroslav Barták (22. 7. 1924 – 26. 9. 1947) z Veselí čp. 8 zahynul za tragických okolností při výkonu vojenské služby u Nové Říše. Zastřelili ho omylem naši partyzáni, když dostali zbraně a šli společně s vojskem na banderovce. Jaroslav Barták byl pak oficiálně uváděn mezi padlými v bojích proti banderovcům. Jde samozřejmě o nepravdu! Asi před 10 lety byl jeho náhrobek nahrazen náhrobkem rodinným.
     Rodina Jaroškova z Dalečína má ve Veselí náhrobek se čtyřmi zasklenými urnami. Jedna patří Gustavu Jaroškovi (11. 2. 1897 – popraven 14. 10. 1941), další jeho synu Gustavu Gastonovi Jaroškovi (1. 4. 1926 – 25. 6. 2002 zemřel násilnou smrtí).
     Žákyně Renata Navrátilová z Karasína (5. 5. 1979 – 19. 5. 1987) se stala jednou ze dvou obětí převráceného autobusu v průtrži mračen u Ždánic. Na jejím náhrobku stojí žalm 16: „Ostříhej mne Bože silný, neboť v Tebe doufám.“

     … ÚTOČIŠTEM DRAŠARŮ

     Spisovatel, buditel a kněz Josef Václav Justin Michl (1810 – 1862), po otcově statku nazývaný Drašar, vstoupil do řádu piaristů, byl duchovním a napsal několik knih. Například Polička, královské věnné město v Čechách, Květy škol poličských ad. Ve své době byl nejzajímavější jeho přehled literatury za léta 1825 - 1837 Ouplný literární létopis (1839), v němž nechybělo heslo Karel Hynek Mácha. Michl byl též významným autorem časopisu Česká včela. V Rychnově začal psát svůj životopis.
     Časem přestoupil k evangelíkům, aby se směl oženit. Povolení k sňatku přesto nedostal a navíc se zklamal ve svých politických nadějích. Odchází tedy jako zneuznaný učitel a písař do zapadlých Březin na Českomoravské vysočině, kde platí za pomateného podivína. Tam se živil jako písař a podruh, žije tu postupně s několika ženami a umírá 13. 3. 1862 v hmotné i morální bídě. Na místě, kde zemřel, dodnes roste Drašarova lípa. Pochován byl na hřbitůvku v Březinách a jeho hrob je označený deskou, kterou věnoval v r. 1891 Spolek divadelních ochotníků Tyl z Poličky.
     Na Březinách zplodil čtyři děti. Ze vztahu s Josefou Maděrovou se narodila Justina Pravoslava (1852 – 1930), která se vystěhovala s manželem do Ameriky a zemřela ve státě Minnesota. Ze vztahu s Annou Černou se dospělosti dožil pouze starší syn Vilém Černý (1857 – 1904 až 1907?). Ten prožil dětství s matkou a otčímem Františkem Zrůstem, flašinetářem, na cestách spolu se sourozenci o hladu a nouzi. Dne 1. 1. 1880 se ve Veselí oženil s Annou, rozenou Kadlecovou z Veselí. Ta byla podruhyní v čísle 10. V té době již měli syna Viléma (1879) a celkem se dočkali 11 dětí (v matrikách dohledáno 10). Vilém odcházel za prací na Moravu a do Rakouska, dokud se nevrátil a zemřel při cestě.
     Jeho nejstarší syn Vilém (1879 – 1945) se usadil ve Veselí, ale žil i v dalších dědinách a zemřel ve Veselí č. 36. Jeho tři synové, Štěpán, Antonín a Miloslav, se drželi také ve Veselí, odkud se šířili po Bystřicku, na Novoměstsko a dále.
     Vilémův bratr Josef (1882 – 1915) padl v Haliči, jeho potomci zůstávali na Bystřicku v Dalečíně, Polomu, Chlumu, Strachujově. Ve válce padl i Blahoslav, zato bratři Vilém a Antonín se z fronty vrátili. Antonín (1888 – 1931) však s podlomeným zdravím a zemřel ve 43 letech. Josefův syn Jaroslav Černý (1909 – 1976) pomáhal za války partyzánům (podílel se třeba na jejich svozu z Veselí před výpravou do Přibyslavi na četnickou stanici), přesto byl v r. 1950 zatčen a protiprávně odsouzen na 14 let do vězení. Plně rehabilitován byl v roce 1965.
     Antonínova dcera Josefa, provdaná Jindrová, žila také ve Veselí. Případ jejího manžela Emila bude vylíčen v jedné z dalších kapitol.
     I další Drašarovi vnuci žili na Bystřicku nedaleko od Veselí, třeba Justin Černý (1898 – 1974) v Unčíně. Listonošem byl v sousedním Dalečíně a také on pomáhal partyzánům.
     Zapadlé Veselí určitě nebylo špatnou adresou pro potomky katolického kněze…

     … ÚKRYTEM PARTYZÁNŮ

     Za války našli ve Veselí celkem bezpečný azyl také partyzáni. Snad nejznámějším z nich se stal Josef Serinek (1900 - 1974). Cikán Serinek uprchl 15. září 1942 z tábora v Letech u Písku. Nejdříve se snažil ukrýt a přežít, ale brzy pomýšlel na odplatu. Vždyť mu v táboře utloukli manželku a děti čekala plynová komora. Při své cestě se dostal na Českomoravskou vysočinu. V červnu 1943 spatřil a uslyšel poprvé v životě rozhlas. Stalo se u Borovnice, v rodině u Matějů na samotě Pod Kutinami. Dostal se do kontaktu s třemi ruskými uprchlíky a rýsoval se tak budoucí partyzánský oddíl, který až po válce ponese oficiální název Čapajev, ale mezi lidmi byl známý pod jménem Černý. Tak totiž říkali obyvatelé i spolubojovníci právě Serinkovi, jehož pravé jméno většinou ani neznali.
     V září 1943 už měl kolem sebe 28 uprchlých zajatců, ale chyběly jim zbraně. Ukrývali se nejvíce ve Veselí č. 12 u Jaroslava Novotného, sedláka a místního varhaníka, a postupně si v nedalekém Haklově lese vybudovali tři zemljanky. Další měli na Kutinách, u Daňkovic a později i pod Ubušínkem, u Věcova a u Krásného.
     Serinek byl poměrně inteligentním a pravdomluvným chlapem. O svých druzích zaznamenal často svědectví, na které nemohli být partyzáni a jejich příznivci pyšní. Také proto se po celé generace jeho vzpomínky do oficiální literatury nedostaly a nejrůznější „znalci“ je raději opomíjeli.
     Serinek dokládá, že Rusové okrádali nejen obyvatele vesnic, ale i sebe navzájem. Když někdo získal něco lepšího, hned se na něj ostatní vrhli. Vykradli třeba v Daňkovicích evangelického faráře Jana Amose Wernera. A sedlákovi dokázali ukrást i poslední kabát.
     „Ti jen pití, žrádlo a zábavu,“ charakterizoval ruské spolubojovníky doslovně. „Jen někoho zabít, proč to dělali, nepřemýšleli a bylo jim jedno, zda jsou vinní či nevinní.“
     Nejhorší však bylo, že mnozí partyzáni šmelili za kořalku i pistole, které Serinek tak těžko sháněl. Podle jeho vzpomínek měli v létě 1944 všichni dohromady jen asi 15 revolverů a pistolí. Sám Serinek dostal od své budoucí manželky vojenskou pušku a 200 nábojů. V létě 1944 totiž zemřel pan Zeman, jenž žil ve Veselí s manželkou Marií (1909 – 1970), rozenou Kudovou. Zřejmě až počátkem zimy se k Zemanové Serinek nastěhoval.
     V říjnu 1944 vedl Serinek s Bachmutskim trestnou výpravu na četníky do Přibyslavi. Málo se ví, že součástí Svatoňova rozkazu byl i tajný pokyn, aby Serinek zastřelil případně zraněné partyzány z vlastních řad.
     Serinek vzpomínal na mnohé české četníky, kteří s partyzány spolupracovali a také na civilní pomocníky - Kudu, Jindru a Novotného z Veselí, Vondru z Chlumu, Navrátila, Koenigovou a mnohé jiné. Třeba i na Františka Bartáka z Dalečína (rodem z Veselí), jemuž se pak tři rudoarmějci odvděčili tím, že mu znásilnili ženu i adoptivní dceru, která se z toho zbláznila...
     Pokud zpočátku spolupracoval Serinkův oddíl nejvíce s Radou tří, po příchodu sovětských výsadků se tato spolupráce zaměřila na skupiny Jermak a Doktor Miroslav Tyrš. Večer 15. 12. 1944 proběhla ve Veselí schůzka vedení Černého, Tyrše a Jermaku a bylo na ní rozhodnuto o zařazení Serinkových mužů do obou větších skupin. Sovětští členové byli vzati do stavu Jermaku a Češi i se Serinkem přešli k Tyršovi. U tyršovců vydržel Serinek jako zástupce velitele skupiny zbytek války, účastnil se například květnového přepadení lazaretu v bystřické škole a dožil se svobody.
     „Serinek byl úžasně dobrý člověk,“ nemohl zapomenout ještě koncem roku 1997 jeho bojový druh, tyršovec Vincenc Koutník. Po válce provozoval Josef Serinek známou hospodu „U Černého partyzána“ ve Svitavách a na odboj zanechal cenné paměti, které diktoval Janu Tesařovi na podzim 1963. Snad proto, že partyzánský život popisoval velice objektivně, je normalizátorští historikové nebrali v potaz, ač jinými „vhodnějšími“ vzpomínkami se oháněli ostošest.
     Po diletantském, opileckém útoku na továrníka Ehma v lednu 1945 museli partyzáni Veselí opustit. U mrtvého Čursina se totiž našla břitva zabalená do novin a na těch zůstala adresa Františka Vávry z Veselí. Vávra byl zatčen i se služebnou a okolí dědiny bylo pročesáváno Němci. Partyzáni přešli do Velkých Janovic, ale protože se i zde objevili podezřelí lidé, museli dál. Hlubokým sněhem se brodili dvě hodiny do Roženeckých Pasek, kde zajistil Jaroslav Zobač ubytování pro 15 osob. Někteří zůstali na Pasekách, další ve Věcově a ostatní museli do Koníkova. Úkryt se zdál být bezpečný, lidé pohostinní, a tak i při třicetistupňových mrazech panovala dobrá nálada.
     Do Koníkova však dorazili falešní partyzáni, došlo k zatčení občanů, prozrazení úkrytů, vzápětí k přestřelce a úmrtí Rufy Krasaviny. Nastal čas útěku na spolehlivou základnu, tedy do Veselí.
     Od oddílu se u Koníkova odloučili Koutník, Začupejko a Šijanov, zbytek převedl Labunskij přes Velké Janovice a Chudobín do Veselí. Šlo se ve vichřici, po pás ve sněhu, při třicetistupňovém mrazu. Vyčerpané partyzány ubytoval v noci kostelník Emil Jindra na kruchtě evangelického kostela. Němci však už o zdejší partyzánské základně delší dobu věděli, navíc našli další stopu v Koníkově.
     U mrtvé Rufy se našla skupinová fotografie a na poradě v Novém Městě byl rozpoznán dům v pozadí jako stavení ve Veselí. Tu noc na 10. únor odposlouchal poštovní zaměstnanec v Dalečíně Jan Samek německé hlášení o chystané prohlídce Veselí. Zprávu předal Čeňku Šauerovi, jenž šel okamžitě do Veselí partyzány varovat. To už však byla obec obklíčena, Šauer byl zadržen a surově vyslýchán a zachránil ho četnický strážmistr Plánka tím, že ho označil za pokojného občana.
     Ještě za tmy 10. února začalo vesnici obkličovat bystřické jagdkommando a také jednotky SS. Současně se svítáním začaly přísné domovní prohlídky. V tu dobu dorazil k Veselí Míša Šijanov hledající své druhy. Uviděl obklíčení a snažil se nepozorovaně dostat k lesu Na Jedli. Němci ho však zpozorovali a začala dvouhodinová přestřelka, kterou ostatní tyršovci jenom sledovali z věže kostela. Podle zápisu v obecní kronice měl střelbu zahájit samotný partyzán, jemuž se podařilo zranit tři Němce. Nakonec byl Šijanov vážně zraněn a v bezvědomí dopraven do Bystřice k doktoru Silvio Koenigovi k ošetření. „Má tři rány do hlavy. Musí prý ještě tři dny žít, aby z něho něco vymáčkli. Suroví. Lidé raději z ordinace utekli,“ zapsal si lékařův syn. Raněný byl převezen do nemocnice v Novém Městě. Němci ho chtěli všemožně zachránit, aby byl schopen výslechu. V nemocnici ležel asi tři dny a doktor Hendrych vzpomínal, že mu chyběl nadočnicový oblouk a bylo vidět obnažený mozek. Nedával mu nejmenší šanci na přežití. Šijanov byl celou dobu hlídán ozbrojenou stráží a k posteli byl připoután řetízkem. Navzdory všemu však válku přežil, vrátil se do Kyjeva a až tam na následky zranění zemřel v roce 1947. Takže nápis na památníku u Veselí: „Zde padl v boji... Míša Šianov“ není zcela přesný.
     Zatím samozřejmě sílila nervozita v kostelíku. Velitel Labunskij od všech vybral doklady, papíry a fotografie a opatrně je spálil. Svým devíti druhům zakázal do poslední chvíle střílet a netrpělivě vyhlížel Serinka s Kankou, kteří odešli pro zásoby do Sulkovce. Bylo pro všechny štěstím, že se nevrátili do kostela, ale ukryli se na nedaleké půdě u Straků těsně před zátahem. Jinak by všechny prozradily čerstvé stopy.
     Když došlo na prohlídku kostela, bylo už odpoledne. Farář Gustav A. Říčan dovedl esesáky až ke schodům a zcela klidný podával veliteli klíče. Jeho klid však pramenil jen z toho, že tentokrát o ukrývaných nevěděl. A věděl vůbec, že varhaník Novotný ukryl do varhan vysílačku a fotografie partyzánů? Jindy jim všestranně pomáhal, partyzáni se mohli na faře i vykoupat, ale poslední ubytování zařizoval pouze kostelník a farářovi o něm nestačil říct. Farářův klid a také zasněžené stopy rozptýlily velitelovo podezření. Kdo by tam také v takovém mrazu vydržel, pomyslel si a vrátil se od samého vchodu. To už měl Němce na mušce z nedalekého vikýře horkokrevný Kanka. Štěstí, že mu Serinek ve střelbě zabránil. Jen díky mnoha náhodám nedošlo ve Veselí k odhalení. Přesto byl zatčen místní spolupracovník Jaroslav Novotný i se služebnou Josefou Dvořákovou a kočím Jaroslavem Ehrenbergrem. Brzy je následovalo dalších 7 osob z Veselí a blízkého okolí.
     Partyzáni ztratili další spolehlivou základnu a v mrazivých týdnech si užili své.
     Na kopci Na Jedli (727 m. n. m.) byl vystavěn partyzánům a jmenovitě Šijanovi betonový pomník od Miloše Axmana. Obecní kronika Veselí hned na své 1. straně popisuje slavností schůzi KSČ, MNV, NF a několika partyzánů dne 6. 5. 1975, na níž byla obec Veselí vyznamenaná za obětavou práci v odboji. O dva dny později, 8. května, byl slavnostně odhalen památník Na Jedli. Stavěli jej od 10. března občané, členové SSM a SPB, připomíná kronika. Slavnosti se zúčastnil předseda České mírové rady prof. Stejskal, partyzáni Saša Korovin, Josef Kahala, Švec a pplk. Janoušek. Čestnou stráž samozřejmě držela hlídka Lidové milice. S kulturním programem vystoupili žáci bystřického gymnázia a sbormistr Josef Kšica se sbory „Kohoutek“ a „Vysočina“. Mírový předseda pronesl projev a Kahala s Korovinem odhalili novotou zářící desku.
     Účastníci tam byli svezeni dvanácti autobusy a desítkami aut, akci však nepřál svatý Petr. Uprostřed programu se přihnala bouřka a program musel být zkrácen.
     „Přes nepřízeň počasí však se všem program líbil a svou účastí potvrdili, že partyzánský odboj u nás měl velký význam pro naše osvobození,“ uzavíral „logickou“ úvahou zápis kronikář. O pět let později, 7. 5. 1980, na zdejší slavnost opět zavítal Saša Korovin s chotí a s ním pomocník partyzánů s. Toman. Od té doby zarostl neudržovaný památník neuvěřitelně, proto jsem mu věnoval jeden fejeton ve sbírce Jak být bohatý (2007). Až v roce 2017 byl památník opět vyčištěn a je i z dálky k vidění…

     ŽIVOTNÍ PERIPETIE JOSEFA FRICE

     Josef Fric (1918–1952) se narodil 13. února 1918 v Bystrém, a již v letech 1934 a 1935 stanul třikrát před soudem. Do výčtu jeho prohřešků patřily krádeže, zpronevěra peněz a tuláctví. Od prosince 1936 do ledna 1938 tak již coby plnoletý znovu stanul před soudem, opět pro krádeže a urážku četnictva.
      Jeho zločineckou kariérou se důkladně zabýval Ondřej Hladík
( https://wayback.webarchiv.cz/wayback/20140321212513/http://www.ustrcr.cz/cs/josef-fric ).
      V roce 1938 odešel Fric z Bystrého a do Prahy, kde se odvděčil svému zaměstnavateli krádeží 2 000 korun. V září roku 1938 jej proto Krajský soud trestní v Praze poslal na čtyři měsíce do těžkého žaláře zostřeného dvěma posty. V pankrácké věznici se přesto nezdržel dlouho, protože mu byl trest prominut amnestií. Na konci 30. let už patřil k nepolepšitelným pachatelům kriminálních deliktů a ocitl se na okraji lidské společnosti.
      Již 27. října 1938 opět kradl a dostal trest šesti měsíců těžkého žaláře, opět s dvěma posty. V květnu 1940 obdržel trest tří let těžkého žaláře za vykrádání obchodů, během něhož způsobil škody ve výši 50 000 korun. I do jeho života pak zasáhla válka, protože místo nástupu do trestního ústavu byl odeslán do koncentračního tábora. Pravděpodobně vystřídal Osvětim (později i Birkenau), Flossenbürg a jeho pobočku Ansbach, odkud v roce 1944 uprchl. Ukrýval se v okolí Bystrého, přičemž se měl zapojit do odboje v Železných horách, později i do Pražského povstání. Tuto činnost dokládal udělením „Pamětní medaile za záchranu města Skutče“ a diplomy, které potvrzovaly jeho přítomnost na barikádách.
      Jeho odbojová činnost však byla velice svérázná, jak dokládal velitel stanice SNB v Bystrém: „...bojoval údajně v roce 1945 na barikádách v Praze, kde měl v úmyslu využít zmatku a odciziti nějaký majetek, přičemž byl postřelen“. Hrdinný bojovník byl tedy postřelen při krádeži! Svědci z Bystrého, kteří Frice osobně znali, jeho odboj popisovali následovně: „...se dostal do styku s partisány, s nimiž se účastnil vyvlastňování takovým způsobem, že dělal hanbu poctivým partisánům.“
      Po válce se Fric oženil s Annou Skoumalovou z Jedlové, jejich soužití však bylo oboustranně skandální! V letech 1948–1950 byl třikrát odsouzen pro majetkové delikty. Nakonec si 7. března 1950 vyslechl rozsudek, na jehož základě měl strávit příštích šest let za mřížemi. K výkonu trestu byl zařazen do pankrácké věznice, konkrétně do pracovního útvaru při dole v Kamenných Žehrovicích, odkud již za tři dny uprchl. Poté společně s Evženem Kubešem vykrádal chaty a obchody, nejprve ve středních Čechách, později se přesunul na Vysočinu, kde vyloupil několik chat, dvě prodejny a nakonec obchod Prvoděv ve Žďáru nad Sázavou, přičemž způsobil škodu 39 000 korun. V té době disponoval ukradeným občanským průkazem, takže vystupoval pod jménem Jan Protivný. Josef Fric s Janem Heřmanem pak vzbudili podezření ve Sněžném a byli 28. dubna 1950 zatčeni. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou udělil Fricovi devítiletý trest, který si měl odpykat v Jihlavě. Ale 4. září byl přemístěn do vápencových dolů v Mořině na Karlštejnsku, odkud po čtyřech měsících znovu utekl.
      Vloupal se do chaty poblíž Chlumce nad Cidlinou, kde objevil belgickou pistoli značky FN ráže 9 mm, pistoli ČZ ráže 6.35 mm a náboje. Na počátku prosince dorazil do Bystrého a navštívil rodiče, jimž oznámil, že utekl z vězení a musí se ukrývat. A začátkem prosince 1951 začala Fricova protistátní činnost, kdy v noci na 4. 12. napadl újezdního tajemníka Jindru ve Veselí. Až do 4. února se Fric ukrýval v Bystrém, kde došlo v lednu 1952 k založení protistátní organizace. Na její činnosti se pod vedením Josefa Frice mělo podílet dalších osm lidí (Jiří Fric, bratr Engelbert Fric, bratranec Karel Fric, Jitka Bartoňová, Anna Andrlíková, paní Knetiková, Evžen Dosoudil a Robert Švec).
      Původně chtěli šířit protistátní letáky, ale brzy naplánovali i sabotáže, útoky na funkcionáře KSČ a snad i destrukce pomocí trhavin. V lese u Bystrého chtěli zřídit tajný bunkr, kde se měl Fric s Robertem Švecem ukrýt. K životu v ilegalitě zajistil Evžen Dosoudil přehled skautských stopovacích značek a Jitka Bartoňová šifrovací klíče pro psaní dopisů.
      Plánovaná protistátní činnost ale zůstávala ve fázi příprav. Zato Fricova skupina spáchala od 31. prosince 1951 do 13. února 1952 osm ozbrojených vloupání do obchodů, hostince, soukromého bytu a farního úřadu. Zaměřovala se na textilie, potraviny, kuřivo, alkohol a hygienické potřeby. Zčásti vyčíslená škoda dosáhla výše 63 000 korun.
      Dne 4. února se Fric přesunul do obce Jedlová a začal s aktivní přípravou na odchod do zahraničí. Bratranec K. Fric, hajný v pohraničí, však přechod v zimě nedoporučil. Josef Fric a Robert Švec se tedy vypravili na další „protistátní“ akci v Jedlové. Ráno 21. února 1952 zde vylákali klepáním na dveře před dům újezdního tajemníka Františka Macků. Ten spatřil s pistolemi v rukou dva muže, které bezpečně poznal. Začali mu vyhrožovat, bili ho do hlavy a vyptávali se na další funkcionáře z okolí. Nakonec odešli až k Proseči.
      Téhož dne v půl jedné odpoledne se velitel stanice SNB v Proseči, štábní strážmistr Jan Janda, vydal domů na oběd a cestou na náměstí spatřil dva muže, kteří zrychlili krok. Pak už prchali a náhle zahájili palbu. Štábní strážmistr Janda střelbu opětoval a zasáhl Švece do nohy. Vzápětí sám upadl, což mu pravděpodobně zachránilo život, protože ho protivníci považovali za mrtvého. Střelci, Josef Fric a Robert Švec, se dali na útěk lesem přes Toulovcovy Maštale do obce Vranice, kde se ukryli na statku Emila Vávry. Zde pak byli bez odporu zatčeni. Při osobní prohlídce u nich příslušníci Bezpečnosti nalezli pistole, granáty, dalekohled a mapy.
      Fric byl odvezen na stanici SNB v Boru u Skutče a ještě tentýž den do věznice KV StB v Pardubicích. Prodělal několik výslechů, na jejichž základě zatkli řadu dalších osob a 7. března 1952 bylo vypracováno trestní oznámení na jedenáct lidí ze skupiny nazvané „Anna“. Proces se konal 19. a 20. března v poličské sokolovně, předsedou senátu byl JUDr. Vojtěch Rudý. Soud shledal J. Frice vinným z trestných činů velezrady podle § 78, odst. 1c), 2a), 3d,f) tr. zák., pokusu o vraždu podle § 5 a 216, odst. 1, 2a) tr. zák., rozkrádání majetku a majetku lidového družstva podle § 245, odst. 1a) tr. zák. a krádeže podle § 247, lit. a) tr. zák. Odsouzen byl na základě § 78, odst. 3 a 4 tr. zák. se zřetelem k § 22 odst. 1, tr. zák. k trestu smrti a propadnutí jmění. Ostatní vyvázli s tresty od 15 do 24 let vězení, pokutami od 10 do 50 tisíc korun a propadnutím jmění. Žádost o milost byla11. dubna 1952 zamítnuta, zrovna tak milost u prezidenta republiky.
      Josef Fric byl přemístěn z Chrudimi do pankrácké věznice, kde prožil poslední dny před popravou. Zemřel na pankráckém popravišti 28. června 1952 v 5:20 ráno.
     K jeho rehabilitaci došlo nejdříve v r. 1991, kdy Krajský soud v Hradci Králové zrušil výrok, týkající se velezrady, ale ponechal v platnosti rozhodnutí k pokusu o vraždu. V roce 1994 zrušil stejný soud i tato usnesení. To se netýkalo výnosu k trestným činům rozkrádání a krádeže, za něž byl vyměřen přiměřený trest v délce dvou let odnětí svobody.
Fric páchal převážně kriminální trestné činy a jeho dva útoky na újezdní tajemníky společně se střelbou na příslušníka SNB nebyly vyfabulovány StB. Existují nepopiratelné důkazy, že se tyto události staly. Skutečné motivy Josefa Frice jsou jen těžko odhalitelné, šlo zřejmě o patologického zločince, který nekonfliktní styl života odmítal...
     Jeho osoba však dodnes vyvolává vášně a ještě v roce 2018 jsem se setkal s názorem, že žádný útok na Jindru nebyl, že Fric byl estébákem, který nebyl popraven, ale naopak ho v osmašedesátém vyznamenali jako partyzána. Když jsem argumentoval seznamem oficiálně popravených, bylo nad tím mávnuto rukou. Podobným výtečníkem byl ve stejném regionu i Josef Matouš alias Bezzubý Pepek (1921 – 1953). Ten se také v odboji neprojevil statečným činem, loupil za války i po ní, také poznal důvěrně kriminál, lákal vesničany do pastí a skončil na komunistické šibenici. Čtrnáct měsíců po Fricovi. Na rozdíl od něj však Fric zřejmě se státní bezpečností vědomě nespolupracoval, své známé do věznic nenaháněl. Jenom kradl, loupil a zaútočit byl ochoten na kdekoho…

     …DOMOVEM „STATEČNÉHO“ ROZVĚDČÍKA

     Veselí přitáhlo do svého středu řadu pozoruhodných osobností. Namátkou třeba MVDr. Jana Pavláska (27. 10. 1923), který ještě viděl jako desetiletý Masaryka na koni. Později i dlouhou tryznu během jeho pohřbu. Jako skaut prošel rukama Jaroslava Foglara v legendární pražské Dvojce, dostal od něj jméno Song a objevil se v několika foglarovkách. Jako totálně nasazený přežil bombardování Hamburku a o dva roky později se zapojil do Pražského povstání. V letech 1946 – 1950 vystudoval v Brně Vysokou školu veterinární a o Velikonocích 1952 se stěhoval jako mladý veterinář právě do Veselí. Odpracoval tam 7 let, než přešel do Bystřice nad Pernštejnem. Když komunisté v r. 1970 už podruhé zakázali skauting, nesměl MVDr. Pavlásek pracovat s mládeží.
     „Do roku 1989 jsem nesměl na žádné dítě promluvit,“ dosvědčil Jan Pavlásek neskutečnou marnotratnost a bídu komunistické normalizace. V roce 2016 obdržel jedno z nejvyšších skautských vyznamenání, bronzovou Medaili sv. Jiří a v r. 2018 pak z rukou starosty Bystřice ocenění Osobnost Bystřicka. A ve svých 95 letech přebíral s ostatními bystřickými skauty také titul Nositel tradic. Na Veselí dodnes vzpomíná…

     Úplně z jiného soudku je pobyt rozvědčíka Pavla Minaříka ve Veselí. Ten odešel v září 1968 do fingované emigrace, vetřel se do redakce v Rádiu Svobodná Evropa a hodlal budovu vyhodit do vzduchu. Málokdo tušil, že se na svoji důležitou zahraniční misi připravoval právě ve Veselí. Ale pamětníků jeho pobytů v zapadlé vesničce je stále ještě dost.
     Už bylo výše dost napsáno o sourozencích Bartákových, z nichž byl jeden zastřelen při tažení na banderovce, a druhému znásilnili rodinu rudoarmějci. Další jejich sourozenec, Miloš Barták (1927 – 2003) se zapletl s Minaříkem. Miloš byl tělesně postižený, hrozně špatně mluvil a jednu ruku měl ochrnutou. Ve Veselí si koupil na konci roku 1948 domek čp. 22, ale žil od té doby sám, ani pořádného kamaráda neměl.
     Minařík dojížděl do Veselí podle pamětníků v letech 1967 a 1968. Sehnal si tam k bydlení domek čp. 18, ten měla v letech 1965–1969 v držení chalupářka Marie Konečná, Minaříkovo jméno nikde nefigurovalo. Čerstvý estébák se tu učil němčinu a připravoval se na odchod do Svobodné Evropy. Zapadlá vesnička s minimální zalidněností mu vyhovovala. Dojížděl občas s kumpány a především se svojí přítelkyní. Později s ní emigruje, ale v zahraničí se časem rozejdou. V té době pracoval Minařík v brněnském rozhlase, ale měl dost času právě na víkendové vyjížďky do Veselí. Potřeboval se tam trochu s místními sžít, a tak začal u Miloše Bartáka. Ten jemu a jeho doprovodu napoprvé usmažil 20 vajec, s Pavlem se skamarádil a byl pyšný, že konečně i jeho někdo považuje za rovnocenného přítele.
     Když se v lednu 1976 vrátil Minařík opět do vlasti, stal se slavnou celebritou a brzy vydal své vyprávěnky knižně v publikaci Návrat rozvědčíka. Z ní lze čerpat jeho verzi vlastního běhu života.
     Narodil se v Brně, kde chodil do školy. Vychovala ho babička, rád jezdil na kole, hrál fotbal, bavilo jej ochotnické divadlo. Tři roky se učil instalatérem, rok prý hrál v profesionálním Východočeském divadle v Hradci Králové (ve skutečnosti byl jen technikem), po konkurzu se stal hlasatelem Čs. rozhlasu. Po večerech vystudoval střední školu a v 19 letech, „možná o něco později“, šel na vojnu. Tam vstoupil do služeb čs. rozvědky. Následovalo školení a čtyřletý výcvik v přísném utajení po celou dobu, než odešel 5. 9. 1968 do zahraničí.
     V září 1968 se mezi emigranty ve Vídni objevil mladý světlovlasý muž střední postavy.
Vzápětí se ve Vídni setkal s J. Firtem. Minařík byl vybaven vhodnými materiály, Firt je koupil a domluvil schůzku s ředitelem čs. oddělení RSE Jaroslavem Pecháčkem. Ten přijel do Vídně a nabídl Minaříkovi práci. Musel ale projít uprchlickým táborem Zirndorf u Norimberka a dvěma výslechy – západoněmecké zpravodajské služby a CIA. Nastoupil jako redaktor, ale brzy se stal hlasatelem. Díky známostem s Firtem mohl proniknout do celého mechanizmu RSE. Mohl zjistit jména informátorů Svobodné Evropy. Dostal se k materiálům od Tigrida, Pachmana, Pelikána. Poznal Slávu Volného, Karla Jezdinského, Jiřího Dostála, Milana Schulze, Schneidera i Karla Kryla.
     Podle Minaříka byla čs. redakce v psychickém rozkladu, „emigranti nevěří tomu, co sami říkají, nevěří svým spolupracovníkům, nevěří americkému vedení… Není pro ně návratu… A tak zbývá alkohol, laciné zábavy. Je to obraz duševního marasmu.“
     Sám se vyznával ze svého štěstí: „Byl jsem vyslán, abych svým podílem napomáhal věci obrany své vlasti. Jsem šťasten, že jsem mohl svůj úkol úspěšně splnit.“
     Na otázku, co pro něj znamená členství v komunistické straně, měl odpověď pohotově: „Všechno! …Právě vědomí, že jsem komunista, mně pomáhalo překonat těch sedm dlouhých let.“
     A jaké vlastnosti musí mít současný socialistický rozvědčík?
     „V první řadě musí mít naprosto pevné přesvědčení – přesvědčení komunisty.“
     Dne 3. 1. 1976 seděl u mikrofonu naposledy, to už se chystal na cestu do Ameriky. Namluvil text, který se vysílal až 12. 1. Odletěl 7. ledna z Mnichova do USA a získal doporučující listy od Pejskara ad. Navštívil ústřednu RSE, vyřídil formality, pár dnů pobyl v USA a zase sedl do letadla. Ve druhé polovině ledna byl v Praze. Měl být stažen Státní bezpečností snad pro přílišnou horlivost v osnování pumových atentátů. Rozhodla se ho prozradit a se vší parádou prodat jeho konspirační působení ve „štvavé mnichovské vysílačce“ Svobodná Evropa.
     „Materiály byly pochopitelně dávno předtím, než jsem se vrátil domů, už zde. Soudruzi již na nich pracovali.“
     Dne 27. 1. 1976 vyťukávají dálnopisy, že se vrátil do vlasti důstojník čs. rozvědky, který pronikl do RSE. První tisková konference trvala dvě hodiny, proběhla 29. 1. 1976 a do sídla Svazu čs. novinářů v Praze se dostavilo 137 zpravodajů z 16 států. Mluvčí RSE si pospíšil s prohlášením, že Minařík neměl přístup k žádným tajným materiálům.
     Následovala smršť tiskových konferencí i samostatných pořadů, statečný kapitán byl za hvězdu, a tak mu Josef Laufer věnoval opravdu skvostný popěvek: oslavnou propagandistickou píseň Dopis Svobodné Evropě.
Díky vám! Díky vám,
chlapíku statečný,
za vaši odvahu, rozum a sílu!
Vy jste náš kapitán
- oni jsou zbyteční!
Přidal jste blankytu
do křídel míru.
     Na všech těch tiskovkách tlumočil Minařík pořád to samé, v jeho knize se všechny údaje mnohokrát opakují. Na dvou místech, na s. 47 a s. 68 zmateně blábolí o člověku, kterého si mohl vymyslet a dát mu jméno svého přítele z Veselí. Minařík prý natočil rozhovor s Jánem Dolinským, který mu měl tvrdit: „Jednou přišel jistý Miloš Barťák, známý ve Valka lágru jako major Barťák“ a nutil prý jej opisovat na hřbitově ruská jména na pomnících, a pak to „prodali jako generální štáb Sovětské armády.“ Smyslu to příliš nedává, jen to jméno je zajímavé…
     Kapitán Minařík si byl každopádně, v době největších komunistických lží, kampaní a manipulací, jistý: „Socialistické země se pravdy nebojí a v našich sdělovacích prostředcích se nepoužívá dezinformací.“

     O tom, že Pavel Minařík na kamaráda z Veselí nezapomněl, svědčí dopis psaný 6. dubna 1976, tedy hned poté, co největší vlna zájmu medií opadla:
     „Milý Miloši a Mařenko,
     děkuji za Váš dopis. Nezlobte se, že se ozývám až dnes. Jistě chápete, že mám hodně práce. Stejně tak se omlouvám, že jsem se neozval celá ta léta. Ale to je snad pochopitelné. Doufám, že se někdy dostanu do Vašeho kraje, který mám tak rád. S moji chalupou jsem se rozloučil již před roky. Tak teď budu hledat novou. Snad se mně podaří najít nějakou pěknou a pokud možno na samotě. Kdybys o něčem věděl, tak napiš.
     Moc Vás zdravím a těším se opět jednou nashledanou. Zasílám svoji fotografii. Váš Pavel Minařík.“
     Na vloženou fotografii připsal červeným fixem věnování: „Bartákům srdečně kpt. P. Minařík.“
     Za poskytnutí materiálů děkuji manželům Obořilovým. Těžko říci, o jak upřímné kamarádství ze strany rozvědčíka šlo. Osudy obou mužů se ubíraly diametrálním směrem.
     Miloš Barták žil jako většina venkovanů, časem se přestěhoval do Jimramova, a tam zemřel ve věku 76 let 22. listopadu 2003. O týden později se s ním rozloučili blízcí ve smuteční síni v Bystřici n. P. a následovalo jeho zpopelnění. A na rodinném hrobě ve Veselí se pak vyměnil pomník, kde zatím stálo jenom jméno zastřeleného Jaroslava. Na tom novém jsou uvedeni další zemřelí muži, jako poslední právě Miloš.

     Osudy statečného rozvědčíka

     Pavel Minařík se narodil 29. června 1945 v Brně, vyučil se elektrikářem, později pracoval jako osvětlovač a zvukař v divadle Drak v Hradci Králové a jako hlasatel Československého rozhlasu. Od roku1967 byl tajným spolupracovníkem StB s krycím jménem Ulyxes a později Play. V roce 1968 se stal pracovníkem Sboru národní bezpečnosti.
     Státní bezpečnost ho vyslala do Západního Německa, kde pracoval v Mnichově jako redaktor americkou vládou financovaného Rádia Svobodná Evropa až do roku 1976, kdy se vrátil do Československa, aby byl komunistickým režimem využit pro diskreditační kampaň proti rádiu Svobodná Evropa. Během svého působení v rádiu několikrát navrhoval akci, při níž by výbuchem nálože bylo vyřazeno z provozu pět vysílacích stanovišť Svobodné Evropy. Akci nakonec neuskutečnil, ale v dubnu 1981 se o ni pokusila tajná služba Securitate Nicolae Ceau?esca, při čemž byli výbuchem zraněni čtyři lidé.
     V letech 1976 až 1981 vystudoval Minařík ekonomii na Státní univerzitě v Kyjevě. Po návratu ze Sovětského svazu pracoval v časopise Signál, který vydávalo ministerstvo vnitra. V roce 1985 se stal jeho šéfredaktorem. V roce 1986 získal hodnost plukovníka a v prosinci 1989 se stal členem širšího vedení Komunistické strany Československa.

     O Pavlu Minařikovi a jeho působení v Rádiu Svobodná Evropa vznikla oslavná komunistická propagandistická píseň Bohuslava Myslíka Dopis Svobodné Evropě, kterou nazpíval Josef Laufer. Text písně bude už nejspíš vždy přičítán jejímu interpretovi, muzikálovému zpěvákovi a celebritě nejrůznějších večírků. Možná jej však napsal režimní veršotepec Václav Hons, v té době redaktor rozhlasové stanice Hvězda a člen tehdejších cenzurních orgánů nazývaných schvalovací komise.
     Kapitána Minaříka pod krycí zkratkou KaMin zmiňuje Karel Kryl ve své písni Synonymická:

    A já jdu s nimi, nejsem outsider,
     ač sedím v baru, piju tramín,
    já získal profil jako Brettschneider
    a dneska říkají mi KaMin.

     Z pera komunistického kapitána StB Pavla Minaříka vzešlo dílo rozhovorů Návrat rozvědčíka. On sám pak napsal knihu Pohled za oponu (Nakladatelství Smena, 1987), která vyšla ve slovenštině. Coby šéfredaktor Signálu si pak ještě (jako přílohové čtení k tomuto časopisu) vydal brožurku Alasca House (Naše vojsko, 1988). Redaktorka Jana Soukupová je hodnotila s odstupem 30 let. Ve všech svých literárních výtvorech Minařík líčí jedno a totéž: svůj těžký, statečný, neochvějný a konspirativní boj proti imperialistickému nepříteli v zahraničním rádiu, jehož necenzurované zpravodajství poslouchali lidé v jinak takřka hermeticky uzavřené Československé socialistické republice druhé půle 20. století.
     Z dnešního pohledu jde o docela neuvěřitelné čtení, nejen prkenně i šroubovaně psané, jak bylo pro tehdejší politickou publicistiku zvykem, ale také plné očividné nenávisti i opravdového nesmiřitelného nepřátelství. Až se Soukupová nemůže ubránit myšlence, že některé knihy by měly být trestné, a to i po mnoha letech a nepromlčitelně.

     V roce 1990 odešel Minařík z ministerstva vnitra a stal se soukromým podnikatelem. Založil bezpečnostní agenturu Mink, na niž mu několika sty tisíci korun přispěla Komunistická strana Československa. Později figuroval jako jednatel nebo společník ve firmách Invest Commercional Consulting a IGSL-CZ.
     V roce 1993 byl odsouzen ke čtyřem letům vězení za přípravu pumového atentátu v sídle rádia Svobodná Evropa v Mnichově, tento rozsudek však nenabyl právní moci. Nakonec se mu podařilo vyvléct ze všech činů proti Rádiu Svobodná Evropa, i z přípravy pumového útoku.
     Minařík se po revoluci vrhl na podnikání, jenže to špatně skončilo. V březnu 2009 byl odsouzen na čtyři a půl roku odnětí svobody za pojišťovací podvod spáchaný v roce 1996. Na pojišťovně požadoval vyplacení 40 milionů korun za náklad optického vlákna, které shořelo při údajné dopravní nehodě na Ukrajině. Soud však dospěl k závěru, že havárie byla fingovaná a náklad měl jen minimální hodnotu. Šest a půl milionu korun, které Minařík podvodem získal, měl vrátit pojišťovně Kooperativa. Minařík se na místě odvolal a případem se zabýval Vrchní soud v Olomouci, který 29. září 2009 v odvolacím řízení odsoudil Minaříka za podvod na šest let do vězení s ostrahou. Po 11 letech tahanic tak musel do basy.
     Po propuštění z vězení ale Minaříka dostihly rodinné problémy. Kvůli nim se rozhodl sáhnout si na život. Dne 7. února 2017 se v médiích objevil divoký titulek: Bývalý agent Minařík půjde po nepovedené sebevraždě opět do vězení. Obsah zaváněl černým humorem.
     Minařík musel i ve svých dvaasedmdesáti letech znovu do vězení. Za nepovolené ozbrojování ho tam na čtyři měsíce poslal brněnský městský soud. Minařík se totiž na konci roku 2015 pokusil o sebevraždu, jenže si k tomu vzal nelegálně drženou zbraň. Vzhledem k tomu, že byl v době, kdy zmáčkl spoušť, ve zkušební době po podmíněném propuštění za pojistný podvod, soudu nezbylo než mu uložit trest vězení.
     Nelegální ozbrojení viděl rozvědčík po svém.
     „Na dveřích bytu jsem našel nejprve sáček s náboji, potom sáček s pistolí. Ztratil jsem nad sebou kontrolu. Řekl jsem si, že je to nějaký vzkaz, ale nevěděl jsem od koho. Je pravda, že jsem v životě poznal mnoho lidí, kteří by se mi chtěli mstít,“ vysvětlil u soudu Minařík, kterak se dostal ke zbrani, již následně na jednom z brněnských hřbitovů obrátil proti sobě.
     Soudce Ondřej Klusák podle svých slov neměl jinou možnost než Minaříka poslat do vězení. „Podmínka nepřipadala v úvahu, když byl zrovna v podmínce. Zvažoval jsem i peněžitý trest, ale vzhledem k tomu, že je starobním důchodcem a bydlí v bytě Červeného kříže, nepřipadalo to v úvahu. Nezbylo nic jiného než vězení,“ konstatoval soudce.
Pokutu by soud nevymohl, Minařík je totiž opuštěný, nemajetný stařec, jehož příjmy stačí akorát tak na živoření v sociálním bytě Červeného kříže.

     Trochu nedůstojný konec rozvědčíka, chlapíka statečného, jehož sokové byli dle Laufera hnůj. Veselí jej zcela opustilo…

… TERČEM NÁSILNÝCH ČINŮ

     Ani poválečný vývoj nepřinesl řadě veselským lidem klid a štěstí. Jak už bylo naznačeno, jednomu mládenci přinesla smrt povinná výprava v řadách armády proti banderovcům v září 1947.
Dne 26. září 1947 podnikala velitelství Sosna a Rudolf zátah na poslední prchající banderovce mezi Novou Říší a Jindřichovým Hradcem. Jako posila přijely části partyzánských praporů Dub a Franta. Právě partyzáni z jednotky Dub přijeli k Nové Říši až po soumraku a zahájili palbu, jakmile spatřili v porostu pohyb! Pálili tak na vlastní asistenční oddíl armády! Dva vojáci tam u obce Dolní Vilímeč zahynuli, Jaroslav Barták z Veselí a Stanislav Gerneš z Jobovy Lhoty u Svojanova. Tři partyzáni byli zraněni. Obviněn byl Bohumír Biskup z Veverské Bítýšky. Oběma padlým byl postaven u Dolní Vilímče pomníček na náklady rodin padlých. Nový byl odhalen 23. 9. 2016.
     Rodina Bartákova měla vůbec smůlu na partyzány a „osvoboditele“. Třiadvacetiletý Jaroslav teď zaplatil partyzánštinu životem, ženy v domácnosti jeho bratra Františka byly brutálně znásilněny v květnu 1945 rudoarmějci. Hovořilo se o tom i na pohřbu ve Veselí. Všeobecně se vědělo o příčinách Jaroslavovy smrti, oficiálně se však pravda nepřiznala.
     Naše Horácko uvádí 14. 10. 1947 Jaroslava Bartáka, „svobodníka z posádky Jemnice“ mezi padlými v bojích proti banderovcům. Jde samozřejmě o nepravdu, Barták s banderovci vůbec nebojoval a oni po něm nestříleli! Stejné noviny (I. ročník, č. 30) přinesly 24. října jen poděkování Františka Bartáka s rodinou z Veselí za účast na posledním rozloučení se svým synem. Dále zde stojí, že svobodník Jaroslav Barták zahynul za tragických okolností při výkonu vojenské služby u Nové Říše.

     O 4 roky později došlo ve Veselí k mimořádné události, k útoku na Emila Jindru (1916 – 1986). Manžel Drašarovy pravnučky Josefy pracoval jako kočí ve Veselí, po válce v textilce u Jarošků v Hamrech pod Chudobínem. Po svatbě žili manželé s rodiči Josefy v Šimkově pazderně č. 26, kde se jim narodili tři synové. Po válce si pronajali a později zakoupili opuštěný dům č. 19. Jindra se stal újezdním tajemníkem. Ti byli zřízeni od března 1949, aby zapojovali národní výbory „do budovatelského úsilí státu, zajišťovali jednotnost místní správy s okresní správou a pomáhali při plnění jednotného hospodářského plánu“. Těžko říct, proč se mezi tyto popoháněče rudých závazků dostal zrovna Emil Jindra, evangelický kostelník. Byl to právě on, kdo v únoru 1945 ukryl partyzány v kostele, kde byli málem prozrazeni…
     Ale do budování se tehdy zapojovali i další. Vždyť jeden z nejstatečnějších partyzánských pomocníků Jaroslav Novotný se stal po válce prvním předsedou KSČ ve Veselí. Ale přitom zůstal věřícím člověkem a nadále hrál v kostelíku na varhany. A další pomocník partyzánů, Antonín Straka (1916 – 1958), byl předsedou MNV od roku 1945 až do prosince 1951.
     Ústřední postavu dalších událostí se stal patnáctkrát trestaný zahradník Josef Fric (1918 – 1952), rodák z Bystrého. Ten v létě 1951 utekl z vězení a brzy si našel cestu právě do partyzánské dědiny Veselí. Mnozí zainteresovaní ho dodatečně považovali za provokatéra Státní bezpečnosti, vždyť i ten jeho útěk z vězení byl podezřelý. Tento dobrodruh a lupič vyrazil 3. prosince 1951 na výpravu do Sulkovce, kde se chtěl na MNV zmocnit nějakých peněz a potravinových lístků. Když zjistil, že národní výbor byl přestěhován a jen těžko se do něj vloupá, zamířil lesem k dědině Vír. Cestou potkal dva sedláky z Veselí. Nejdříve Josefa Kudu, poté Jaroslava Novotného. Vystupoval před nimi jako bývalý partyzán a zjistil od nich, že v dědině mají dva psací stroje. Mohl by je odebrat a prodat, napadlo jej. To až u pozdějších výslechů uváděl, že chtěl psát protistátní letáky. Podle dokumentace ÚSTR mu oba sedláci popsali záporný postoj k újezdnímu tajemníkovi a Fric hned navrhl výstražný útok. Novotný mu měl slíbit pomoc při získání psacího stroje.
     Kolem osmé hodiny večerní vyrazili k domku tajemníka Jindry, ale kvůli výskytu řady lidí na vsi plán pozdrželi. Novotný dal novému komplicovi 170 korun a poslal jej do hostince. Tam se Fric posilnil několika skleničkami koňaku, pak vyzvedl Novotného a oba měli vyrazit za újezdním tajemníkem. Fric prý lákal Jindru ven bušením na dveře a pískáním.
     V rodině tajemníka se však dochovalo svědectví, že Novotný zaklepal na okno a volal: „Emile, pojď ven!“
     Jindra se ozbrojil klikou od řezačky a vyšel na zápraží. Opodál spatřil pod elektrickým osvětlením muže s pistolí, který mu počal vyhrožovat. Jindra raději zase vběhl do domu, načež práskly dva výstřely. Jeden patřil světlu nad dobrodruhem, druhý zasáhl dveře prasečího chlívku hned vedle vchodových dveří. Útočník ještě obešel dům, nahlížel do oken a nakonec v budově MNV odcizil psací stroj.
     Esenbáci našli v chlívku projektil a Frice do tří měsíců dopadli. Lidé kolem něj byli označeni za ilegální skupinu Anna a všichni byli přísně potrestáni, ač vlastně u žádného Fricova útoku nebyli. Za největší pomahače byli označeni kulak Antonín Straka (vlastnil 33 ha), Jaroslav Novotný (27 ha) a Josef Kuda. Jmenovaní nasazovali za války mnohokrát krk, podporovali partyzány, ale nyní se prý vážně provinili. Novotný tím, že nikdy nesplnil dodávky, Frice měl navádět ke střelbě a navíc se podle dobového tisku nechal slyšet, že „bez kočího a služebné se nedá žít“. Za tyto „zločiny“ byl v březnu 1952 odsouzen v Poličce na 24 let do vězení, k pokutě 50 000 korun a k propadnutí všeho majetku. Stejnou pokutu dostal i Antonín Straka, jenž prý celou akci umožnil, ač u ní vůbec nebyl. Přišel také o majetek, ale do vězení nastoupil „jen“ na 16 let. I to však bohatě stačilo, protože na Mírově zemřel násilnou smrtí a domů se vrátil v rakvi, která nesměla být otevřena. Kuda nafasoval 12 let vězení. Vysoké tresty dostali i další: Jitka Bartoňová 20 let, Jiří Fric 18 let, Engelbert Fric 15 let.
K tomu dodávám současné vyjádření rodiny Strakovy: „Po roce 1989 byli všichni jmenovaní soudem zproštěni obžaloby a byla prokázána jejich nevina. Všichni výše uvedení byli rozsudky soudů ČR uznáni za politické oběti tehdejší zlovůle. Celá akce byla provokací StB, která se tímto krokem snažila zbavit inteligentních lidí, kteří nezapadali do nové koncepce doby.“
Josef Fric dostal trest smrti, popraven byl 28. 6. 1952. Vražda, rozkrádání, krádež, maření výkonu úředního rozhodnutí, stojí v odůvodnění v oficiálním seznamu popravených.
     Po této události se Jindrovi přestěhovali do Věchnova a odtud až na Šumavu.

     FIALA, KAŠPÁREK I KRASAVEC

     Zajímal jsem se o osud chalupy Miloše Bartáka, Minaříkova kamaráda. Někdy člověk vyslechne neuvěřitelné nesmysly. Jeden hlas dokonce zněl: „Miloš prodal chalupu estébákovi, který byl současně primátorem Vídně!“ Tak tomu jsem se musel jenom usmívat.
     Ve skutečnosti lze na katastru dohledat, že Miloš Barták (1927) prodal usedlost 1. 7. 1981 RNDr. Petru Fialovi. Což vůbec není důležité, mě více zajímá, že se Veselí a blízká část Vysočiny objevuje řekněme v jistém druhu estébácké literatury. A zajímá mě shodou okolností jmenovec nového veselského souseda Vladimír Fiala (17. 5. 1931–1998). Tento autor psal uvedený druh literatury a též filmové scénáře. Podepsal se v 80. letech pod televizní filmy Exponát smrti, Stopy zločinu: Rezident s flétnou, Čas žhavých kamenů, Případ medvědí jeskyně, Klíč pod rohožkou. Ale podílel se i na „legendárních“ Třiceti případech majora Zemana. Právě Vladimír Fiala byl autorem úplně 1. dílu Smrt u jezera.
     V našem kraji se zčásti odehrává jeho třídílná ideologická slátanina Krasavec (souhrnně 1984), v níž vystupuje i Karel Kašpárek, rodák z Olešnice. Tedy člověk, který se také dvakrát dostal do kontaktu s vesnicí Veselí. Jednak se koncem války pohyboval po Bystřicku jako mlékárenský kontrolor a po letech byl rozhlasovým kolegou Pavla Minaříka. Karel Kašpárek, rozhlasový pseudonym Karel Lamberský (14. 6. 1923 Olešnice –15. 10. 2008 Mnichov), byl český exilový lékař,rozhlasový novynýř a aktivista. Vystudoval v Brně medicínu, před únorem 1945 se angažoval v Československé straně lidové, působil ve vedení akademických klubů ČSL na vysokých školách. Po komunistickém puči byl ze strany vyloučen jako jeden z prvních 13 politiků i s Janem Šrámkem,. Kašpárek odešel do exilu do Rakouska, později do Německa, kde nastoupil do československého oddělení Rádia Svobodná Evropa v Mnichově jako redaktor zpráv. Později byl vedoucím redakce zpráv a předsedou celopodnikové zaměstnanecké rady, v roce 1989 ředitelem československého vysílání. Působil zde celkem 36 let. V roce 2005 se stal laureátem Ceny Jihomoravského kraje.
     A teď k obsahu Krasavce. Do věznice na Cejlu si v 1. díle KRYCÍ JMÉNO KRASAVEC (Naše vojsko, 1977) inspektor Kazda zavolá Mirka Vrbku a oznámil mu, že odchází do Prahy a jeho stůl přebírá vyšetřovatel Lysý. Právě ten, který vyšetřuje po válce prominenty a hned je předává soudu a popravčím, aby už nestačili uvést konfidenty a kolaboranty. Vrbka má vyšetřit gestapáka Hausnera, tlumočníka rady Koselka. Hausner mu vypovídá o popravách ve Velkém Meziříčí, včetně řady historických nesmyslů. Hausner znal udavače a uvedl i konfidenta Krasavce.
     Vrbka chce nastoupit na Zemský odbor bezpečnosti v Hlinkách a je tam uveden ke kpt. Prokešovi, v němž poznal partyzánského velitele Malého Pepka. (Tedy na Bystřicku dobře známého Rudolfa Procházku-pozn. HJ). Hausnera našli vzápětí oběšeného, Lysý spěchal s kremací, a pak hned žádal dovolenou. Navíc se zastřelil rada Koselek! V Lysého kanceláři a Lysého pistolí. Lysý včas emigruje.
     V Tišnově žije konzistorní rada Zahrádka, který se za války skrýval v klášteře (sic!) v Mitrově. Ten ví o někom, kdo Krasavce zná, což prozradí Mirkovi. Zahrádka odsuzuje nehodné služebníky Páně, kteří zatahují do světských intrik i církev svatou. Byl u něj předseda Klubu lidových akademiků Karel Kašpárek a sdělil, že se chystá puč, a proto budou lidovci školit vedoucí funkcionáře na Mitrově. Katoličtí věřící chystají převrat. Na Pernštejnsku a vůbec na Vysočině najdeš pušku snad v každé chalupě.
     Mirek Vrbka tedy jede na Mitrov na falešné papíry jistého Olivy, ve vlaku se seznámí s „kolegou“ Dudkem, lidoveckým akademikem. Dojeli vlakem do Strážku (sic!), klášter je asi 2 km odtud. Dudek mu tam představí Kašpárka a tomu Vrbka namluví, že se znají „od Tří studní“. Viděli se tam údajně „před akcí u Žákovy hory“. Kašpárek k němu získá velkou důvěru a svěří mu i roli špicla. V jídelně na Mitrově je asi 80 lidí na kurzu KLA, v čele sedí Kašpárek i Tigrid. Běží už 2. kurz, celkem bude přes 200 vyškolených reakcionářů, školí je i ministři Šrámek a Hála a na Mitrov přijel také dvakrát francouzský diplomat. Mezitím Mirkova snoubenka Anička umírá na následky válečných útrap. Zemřela, protože chránila Vrbku a viníkem je Krasavec.
     Skutečný Oliva ovšem poslal z USA pohlednici Zahrádkovi, ten ji ukázal Kašpárkovi. Někdo zneužil Olivovy papíry! Tigrid zuří, že už Gottwald ví o školení na Mitrově, řekl to dvěma monsignorům. Falešný Oliva se musí zlikvidovat! Kašpárek už měl na Vrbku komando, ale ten unikl a je na ZOB povýšen na št. stržm. a dostává 1 000.- odměny.
     V druhém díle KRASAVEC SE VRACÍ (1979) Lysý píše ve Vídni pro Američany seznam levicově orientovaných pracovníků zemského velitelství StB Brno. Po varování utekli Kašpárek i Tigrid za hranice. Lysý se vrací jako agent, je dopaden a souzen, ale pro nedostatek důkazů osvobozen.
     Ve třetím díle KAM JSI DOŠEL KRASAVČE (1982) využívá uvolnění konce 60. let záhadná postava jménem Her Lissi, která se angažuje v obrodném procesu. Vrbka stále vyšetřuje každou podrobnost o šerkovické hájence, Krasavec ovšem za sebou dobře zametl! Poražené třídy jsou nepřáteli socialistického zřízení, odhalují se staré případy, údajně zastřelený Petr žije, jeho příběh připomíná Babice a velitel naznačuje že přijdou důležitější věci než Krasavec: „Co nevidět bude všechno jinak.“
     „Konfident N 165 je funkcionářem K 231,“ píše Brněnský deník a odhaluje Krasavcovy zločiny za války. Byl konfidentem Kostelka a odhalil přes 200 odbojářů. Po květnu 1945 vyšetřoval gestapáky. Málem ho odhalil Vrbka, proto utekl do služby k Američanům. S jejich úkolem se vrátil do vlasti, byl dopaden, ale chybělo více důkazů. Až teď ho noviny odhalují. Nikdy nebyl nikomu věrný! Tohle vadí i starým bojovníkům SS ze skupiny ODESSA. I je zradil! Nikoho asi nepřekvapí, že je Lysý nalezen pověšený ve svém bytě na větracím okénku.
     Pana Kašpárka jsem měl čest osobně poznat, pochválil můj projev při kulatém výročí komunistického procesu v Olešnici. Po pádu komunizmu se rád do Olešnice vracel, účastnil se různých společenských akcí a často finančně podporoval bohulibé činnosti. Drobně i moji odbojovou literaturu, protože se mu můj kritický pohled líbil. Svěřil se mi též, že postavu Mirka Vrbky inspiroval estébák rodem také z Olešnice. Svůj pseudonym Lamberský jistě zvolil podle Lamberského dvora u Olešnice.

     ZATÝKAL SLÁNSKÉHO A PSAL FILMY

     Dalším zajímavým autorem estébácké literatury je Ivan Gariš (* 7. 5. 1923 Jihlava–† 20. 5. 1996 Praha), vlastním jménem Antonín Prchal. Autor kriminálních a špionážních románů, filmový a televizní scénárista. V Jihlavě absolvoval základní a obchodní školu (1939–1940), v Pelhřimově studoval obchodní akademii (1941–1944). Poté neunikl totálnímu nasazení (Staré Hory u Jihlavy 1944–1945). Od roku 1945 pracoval ve zpravodajských orgánech Zemského odboru bezpečnosti v Brně a pak i ve Státní bezpečnosti. Zde se podílel na budování agenturní sítě v nekomunistických státech. Po únoru 1948 byl převelen do Prahy. Na podzim roku 1949 byl zařazen do sledovacího útvaru StB, kde byl od roku 1950 zástupcem velitele 5. sektoru StB. Podílel se na vytvoření fiktivní státní hranice na československém území a řídil tam zatýkání uprchlíků. Tato akce Kámen jej „proslavila“. Jako velitel útvaru Modřín se podílel na řešení vnitrostranického mocenského konfliktu. Osobně zatýkal přední funkcionáře tehdejšího vedení KSČ Otto Šlinga a Rudolfa Slánského.
Za plnění úkolů strany byl jmenován zástupcem hlavního velitele StB (1951). V roce 1952 byl v pouhých 29 letech jmenován prvním náměstkem ministra národní bezpečnosti Karola Bacílka a řídil činnost SNB. V roce 1953 dostal „za obětavé a úspěšné plnění úkolů při likvidaci protistátního spikleneckého centra“ Řád republiky. V březnu 1956 byl propuštěn a pracoval jako vedoucí bezpečnostního oddělení SONP Kladno. V roce 1963 byl odsouzen k šestiletému vězení za své činy ve vedení StB a byla mu odňata hodnost plukovníka. Již v roce 1964 však byl propuštěn. Krátce je zaměstnán v Jihlavě a v Praze jako dělník (Geologický průzkum), poté byl reklamním pracovníkem Čs. cirkusů a vedoucím dopravy Drogerie Praha (1965–1969). V r. 1969 se stal vedoucím odboru podniku zahraničního obchodu Škoda-export, v r. 1984 odešel do důchodu.
     Před válkou uveřejňoval své první básně v Studentském časopise, po válce pokračoval zejména v denících Práce, Svoboda a později v týdeníku Mladý svět. Po roce 1969 se při jistém nedostatku vhodných tvůrců stal literátem, normalizace mu umožnila psaní povídek, románů a scénářů.
       Jako prozaik a scenárista je Gariš autorem kriminálních a špionážních děl. Objevují se v nich politické konflikty z přelomu 40. a   50. let popisované z pohledu komunistické mytologie (Cesty mužů, Ples v hotelu Slunce). Výrazná ideologizace charakterizuje i jeho prózy s kriminalistickou tematikou (Léto s Venuší, Kdo přichází před půlnocí). Na jedné straně stojí dokonalý hrdina socializmu, na druhé jsou morálně zdevastovaní představitelé západního světa. Výraznější ohlas vyvolal cyklus televizních komedií Šéfe, to je věc. Některé detektivní seriály byly dokončené před listopadem 1989, ale vysílány až po několika letech. V některých případech byl problém tato díla do vysílání nasadit, např. Případ pro zvláštní skupinu.
     Podle Garišových scénářů vznikly filmy: Člověk není sám (1972, režie Josef Mach), Cesty mužů (1972, režie Ivo Toman), Noc oranžových ohňů (1974, režie Zbyněk Brynych), Kdo přichází před půlnocí (1979, Zbyněk Brynych), Buldoci a třešně (1981, Juraj Herz, zde byl Gariš i hercem v roli mafiána), Akce v Istanbulu (1975, Vladimír Čech), Dnes v noci hvězdy nezhasnou (1979, Evžen Němec), Cesta za hvězdným prachem (1986, Evžen Sokolovský) cyklus televizních komedií Šéfe, to je věc!, Šéfe, vrať se!, Šéfe, jdem na to!, Na dvoře je kůň, šéfe! a V tomhle zámku straší, šéfe! (1982, 1984, 1984, 1988, 1989, režie Hynek Bočan) a seriály Ve znamení Merkura (1978, František Filip), Případy podporučíka Haniky (1989, vysíláno 1992, Dušan Klein) a Případ pro zvláštní skupinu (1989, vysíláno 2003, Jaroslav Dudek). Hrají v nich přední herci: Nárožný, Heřmánek, Konvalinková, Bohdalová, Sovák, Lipský, P. Nový, Skopeček, L. Trojan, Augusta, Postránecký, Somr, Vinklář, Brodská…
Z kriminálních a špionážních povídek jmenujme Smaragdový den (1977), Léto s Venuší (1980), Kdo přichází před půlnocí (1985) a Ples v hotelu Slunce (1985).
     Zrovna teď, v létě 2019, uvedla česká televize komedie o Šéfovi i film Kdo přichází před půlnocí.

LITERATURA P. Cajthaml: Antonín Prchal. In: Securitas imperii 2006, č. 13, s. 113-115.

KONEC SÉRIE ČLÁNKŮ                       Hynek Jurman